Těchto hebounkých již se strun ruko má nedotýkej,
Kdežto hrdin chrabrých o činech sem dosti se napěl!
Smrtníků blažené ni nemá znít více o lásce
Má lyra; prozpěvovat chci bohů o milosti Olympských.
Tvého libozpěvná Erato1) hlasu přej mi ku písni! –
Však struny míti musím! Takových kdež sobě nakoupím,
Ze dřeva ješto dutin by vydávaly zvuk mi nebeský?
Jestli mi přívětivý Hekatos1) lyru sám nepotáhne,
Známo je vám o vaší se radosti, že slušně neozve
Nesmrtní bohové! Pomocí ať přispěje pěvci!
Hrozně dolů vyhozen byv z otcovského paláce,
Skrývati nešťastný se musel v světě dlouho Hefästos.2)
Však se synáčka milá nebyla kdyby ujmula mátě,
Rozlobený hromovým bleskem Zevs1) bylby zabil ho.
Než, mořských u bohyň zaopatřila ochranu tajnou
Héra2) děťátku, a tak hltavý okeán je nepozřel. –
Pěstovalyť Nereídy3) jakýs čas v jeskyni dítě.
V úkrytu tom nemohl božský syn zůstati vezdy,
Míti hlupáka jenom z něho dobrá nechtěla matka;
Mělť pacholík naučit se dobývat sám chleba sobě.
Vybrala častokrát mužovi spícímu peníze
Héra lepá; aby cos doručit jemu mohla potajmo.
Však na něho přemilá nenakládala marně maminka,
Jaktě její muselo třepetat se srdce radostí,
Když se s Olympu1) dolů k němu jednou snesla na Lemnos2)
Soukromně, spatříc přemilého v dílně Hefästa,
An těžkým zde umí již notně tepat perlíkem.
Ach nastojte, žalost střídá tady často radosti:
Tak z oka matce ronil se slzí po tváři potůček,
Když mu podávala do stvrdlé dlaně ručku hebounkou
K líbání: „Nenechám tě tu roztomilý synu dlouho,
Rozhněvaného nyní snad již zase otce udobřím!
Nikdy nebešťana syn takové nerodí se ku práci,
Zasluhuješ, na Olympu také bys místa u nás měl!“
Řeknouc od něho pryč se ubírá zhůru do oblak.
Ještě domů Zevs se z boje ukrutného nevrátil,
Od něho ještě Tyfon1) že nebyl kdes v souboji hrozném
Roztřískán. – Ustavně zatím doma matka přemejšlí,
Jakby nyní ubohé asi s otcem smířila dítě.
Vítěz v tom pravicí zlatoleskné dvéře otevře:
„Teď semnou se raduj – vece – nechtěj teskliti více
Roztomilá choti, již sem mou zase vládu upevnil.
Dlouho honil kolmých po horách sem potvoru mocnou,
Strašlivě ji v pevnou hromové moji třískali šíji,
Přímo utíkala pak z krvavého bojiště na Lemnos,
Když střely poslední sem již skoro marně vyházel.
Spěšně za ní, stopu vyslídiv, hned tamto se pustím,
Na břehu tuť k štěstí k nízké přiběhnu kovárně,
Dobře mi posloužil kladivem svým v této jakýs kluk;
Mocnější ukoval hromové mi na obludu klíny.
Padne Tyfon těmi omráčen, kol zem se otřásá,
Hlínu drtím a prší naň příval hrud mnohočetných.
Můj je za Hesperií1) odpůrce přiklopen Etnou,
Ať řve si tam, řeřavou nechť dáví na věky lávu. – –
Tak ženo upřímná můj boj se šťastně dokončil.
Za hromové má klíny i kluk ten dostati dárek! –
Však co vidím? – Ty slzíš, oči uplakané si utíráš!?
Pověz poklade můj, jakový žel srdce ti svírá?
Někdoli ublížil tobě, máť hned býti pokárán! –“
Pak se lichotně vinouc žena ta slova Zevsovi řekne:
„Manželi můj ucha nakloň k mé žádosti milostně!
Ach již dávno tajím ti, jaký bol v utrobě cítím. –
Dnes co udatný rek si domů se slavně navrátil,
Já že také sem k vítězství dopomohla ti, víš snad;
Známo bylo mně, jaký proti tobě potajmo se chystal
Nepřítel. Přede ním sem v čas dala výstrahu tobě.
Aj zde klečím u nohou tvých, buď k mé prosbě povolný!“
Svou pozdvihna milou Kronion z prachu ženku vykřikne:
„Vždyť pak s manželkou nakládati nechci tyransky!
Proč jako otrokyně před mnou tu padáš a koříš se?
Mluv směle a hned ujištěna buď, že se tvá stane vůle.“
„„Svou ruku dřív mi podej, vyplníš že to, oč tě požádám. –
Teď slyš! – Já zrodila spanilého ti před lety kloučka
A s velikou na rukou sem k tobě ho nesla radostí,
Ach škaredým se okem na to nemluvňátko podívav
Hned si dolů je nohou skopnul nezbedně s Olympu.
Hrozně krvácelo proň tenkrát se srdce mateřské;
Než – to děťátko milé bylo mou lstí předc zachováno.
Zevse! nyní jest vycvičený z něho již věru dělník;
Tvůj je to syn, co koval střely tobě na potvoru těžké!
Manželi můj, slíbil si mu dát za to odměnu božskou:
Svého račiž na Olymp mezi nás tedy vzíti Hefästa,
Pro mzdu malou dole ať nepotí se a déle netejrá.
Může ti perlíkem zde také posloužiti dobře,
Netřeba víc ti na zem hromové pro klíny posílat.
Rozpomeň ach nade ním se – vřeť ve žilách jeho krev tvá!““
Chvíli mlčí Zevs, pak k mluvení svá usta otevře:
„Vyznáním si mě překvapila tvým ženko milostná;
Já byl ujištěn, zvěř kluka dávno že sežrala vodní. –
Teď se státi musí svatě, což sem dříve ti slíbil;
Věř mi, že ten kulhán udělá ale nám mezi božstvem
Špatnou čest. Hrůzou bude před ním všecko utíkat.“
Zaštěbetá teď prostořekou zase Héra hubičkou:
„Což připadá ti! Neboj se, že hanbu budeš z něho míti;
Všecky budou tady Grácie1) naň svým házeti očkem,
Nejspanilejší již ze bohyň proň chřadne milostí.
Této panence lepé když vyznala já to tajemství,
V chyžce nizounké kdes že miláčka svého ukrývám,
Po straně svou prosbou ustavně dorážela na mne. –
O, takovému že jest tvoru – víš – cosi těžko odepřít! –
Mne k němu až doprovázela má přítelkyně jednou;
Často bezemne potom však vkradla se tajně na Lemnos.
Dlouho nemohlať sem pochopit, zove proč mne maminkou,
Jindy její sem bývala jen přítelkyně věrná,
Až pak sem nevěsty milé u Hefästa dopadla.
Měch nevrzal, nebyloť tenkrát ani jiskry ve vyhni,
Kdežto po prstech sem do jeho z ticha vešla kovárny.
Ejhle vidím, okolo krku an labutího drží syn
Svou tu milenku. Puzen byv láskou vroucně ji líbal.
„„Pospolu hezky se vám to sedí na kovadlině dítky,““
Křiknu, a měl si vidět, jak jim se uzarděly líce.
Z ust nebyly v stavu překvapené ubožátka vypustit
Ni slova. Outrpnost muselo s nimi srdce mateřské
Mít. „„Vždyť jest to maminka, jenom nelekejte se,““ řeknu.
Pak mi milenci teprv svou vyznali lásku horoucí. –“
„Když tomu tak jest – Héře opět Zevs řekne radostně –
Tuť na Olymp nejenom že otec sobě vezme synáčka;
Vystrojit ejhle také stkvostnou tady dá mu veselku;
Kdožby neměl spanilou rád v svém příbytku nevěstu?“
Hned zavolá si na posla bohů, jemu takto poroučí:
„Rychlonohý spěš Herme1) nyní mých sezvati přátel
K nám. O, živť jest můj zdařilý syn ještě Hefästos,
Zasnoubil ze všech se bohyň s tou nejspanilejší;
Slušno, bychom si pohejřili teď zde v pospolitosti!
Tak to povíš. A ty ženko milá k ohništi ubeř se,
Chystej pro vznešené hned hosti krmičky lahodné;
Já ale s Afroditou2) ztepilou do kočáru si sednu,
Rychle na Lemnos s ní ke kovárně zarejduji odtud,
Bych syna přestěhoval na Olymp do svého paláce.“
Řekne, a od ženy upřímné z příbytku letí ven. –
Jak se vězeň – těžkých okovů maje býti vyproštěn –
Dočkati ve hlubokých skrejších kdesi posla nemůže,
Ještoby oznámil mu, že má jemu pouta odemknout:
Tak toužebně čeká ubohý ve kovárně Hefästos.
Vzít na Olymp syna roztomilá přislíbila mátě,
Rozhněvaného opět když naň doma Zevsa udobří.
Ach dlouhou jemu teď hodinou zdá chvíle se každá
Být. „Ve chaloupce jenom kýž pak je mi možno milenku
Mít ztepilou, tady jak rád s ní zůstávati chtělbych,
Jistě netoužila žeť duše má by po sídlu Olympském;
Spěšněji by kladivem těžkým ruka mlátila ještě.
Než – tou marně kojím nadějí se, to býti nemůže;
Afroditě vždyť nelze Olymp na vždycky opustit! –
Navštěvuješ však zřídka nyní ubohého kováře,
Snad si mu nevěrná? – Jak mám to vykládati sobě?
Ta rmoutit mé srdce musí ukrutně pochybnost.“
Chvílku mlčí, s oka sobě utřev slzy dí zase takto:
„Vždyť dokládala se svatě mi však Styxa1) onehdy,
Svému Hefästovi jen že i na věky zůstane věrná.
O, tedy hrůzyplná z hlavy mé myšlénko uprchni! –“
Tak láskou zmořený si Hefästos u vyhně naříkal.
Před chalupou jeho jak těžký vůz přestane chrastit,
Mocně v oheň vrzavým tu měchem hned více nedýmá.
Se vznešeným hostem jak spatří k sobě milenku
Vkráčeti, roztrhanou s hlavy vezme čepičku a mačká,
Ke zdvořilé schromenou nohu rychle si pokloně rovná,
A blažené pak do své dílny Olympšťany vítá.
Ejhle nevěsta letí v náruč sama svému milenci:
„Vždyť třeba více není nám – dí – pokradmo se líbat,
Dobře Hefäste také juž ví o milosti naší Zevs,
Věz, že jenom chvátal proto semnou k tobě na Lemnos;
Nás aby zasnoubil mezi božstvem na věky pevně!“
„Otče milý! – vece překvapený syn – já tebe neznal,
Rač dovolit mi, abych tobě teď ruku vroucně políbil.“
„Jen synu nech, slušnou máš odměnu dostat odemne,
Tys hromové ukoval střely mi k slavnému nedávno
Vítězství. Teď za vděk i Afroditou lepotvářnou
Vezmeš snad?“ – „Mezi božstvem s ní budu nejblaženější!“
Stydlivě vyzná syn se milý, pak takto dokládá:
„Ondy jinák ale si hromovládný Zevse vyhlížel!“
„Vždyť brnění reku více není třeba – řekne otec zas –
Když poraziv pluky nepřátel boj šťastně dokončí:
Takto i já obleknul sem do jiného se roucha,
Kdežto tě mám na Olymp odvážet do zboru přátel.“
Zástěru odvázav si Hefästos skáče radostí,
Bez všech perlíků a kladiv chystá se na cestu.
„O, mejlíš se – volá Zevs – tak tě vzíti nemíním;
Já ve svém chci paláci také hodného kováře
Mít na Olympu, nechat ničehož svévolně tu nesmíš.“
„Rád vyplním tvou vůli – opět syn Zevsovi řekne –
Však mi pověz, kladiva kterak a svůj dostanu měch tam?“
Když se otec zamlčí a neví, mu jak odpovědíti,
„Dobře miláčku drahý! – nevěsta tuť odvece krásná –
Což pak připravený nevidíš vůz státi u dílny?
Všecko pobravše na něj naložit směle můžeme, věř mi.“
Usmáním chválí Hromovládce její radu moudrou.
Rychle chopiv se ženich perlíků ven je vynáší,
Afrodita spanilá na kočár hned všecko ukládá;
Ach nastojte, na něm se jenom měch vtěsnati nechce.
„Což – zase řekne kovář – sobě mám ubožátko počíti?
K potřebě rozřeřavit hmotné kovy bez měchu nelze!“
„Jen neběduj! – zas svého těší nevěsta holečka –
Všecko pobéřem, já poradím jistotně ti dobře:
Tvůj roditel posadit se rozumný může na kozlík,
Sám Zevs když bude řídit, spřež nezvrhneme nikde,
Já do kočáru opět k perlíkům sednu samotná,
Bedlivě tento abych stkvostný ostříhala náklad;
Ty však upevníš měch provazem sobě hezky na záda
A stoupneš za kočár. Taková zdali jest rada moudrá? –“
„O, dcero roztomilá dobrý je to od tebe nápad!“
Tak Kronion potěšen byv dí nevěstě milostné.
Splesklý měch mrští široké si na záda Hefästos,
Připnout Afrodita hřbetové mu peroutky pomáhá.
Spěšně kovář za kočár vyšvihne se dvorně okřídlen,
Se spanilou Zevs nevěstou též sedne na místo
Své, a spěšně kočí veze zasnoubence k Olympu.
O, jak v Zevsovu jest na Olympu hlučno paláci!
Švárná hospodyně zde točí se, běhá a poroučí:
Čerstvě vysejpá do hlubokých mis mouku bělounkou,
V pytli co poslala jí přemilá sousedka Deméter1).
Íris2) těsto dělá brzy křehké z ní na koláčky,
Přijde paní tlučeného na prach doň cukru naházet,
Pak krmeným kachnám i husám krky dobře zakroutí,
Břitký nůž pěkným kuřatům do chřtánu zapíchne,
A krocanům hlavy zas sekerou na špalku utíná.
Rychle berou ze jejích to rukou Hory, Grácie, Nymfy1)
A drůbeř pařenou škubají čistotně na prkně.
Od nich hned zase pospíchá k své štoudvi do síně,
Kam dala dříve zatím ryby, poslal jí co Poseidon,2)
Ostrý nůž se opět v studené krvi těchto potápí.
Héra velí. Zkušená je trhá hned Nymfa na díly.
Ve svém háji také střelenou dala Artemis1) laňku,
Této chopí se jiná a nožem s masa kůži oloupá.
Hospodyně snáší rendlíky, pekáče a rožně,
Hrnce a mísy také z misníků všecky vybírá:
Rozdává od ní semotam, cokoliv kdo požádá. –
Zástěrkou pak rozfukovat sama počne oharky,
K ohni co postaveno v hrncích jest, všecko vaří se.
Odtud zas pečených uložit jde na mísy koláčů;
Kdežto zatím si připravují na pekáče kuchařky:
Hřbet jelení, krocany, drůbeř, sele, kejty, zajíce.
Od nich též semotam míchá se omáčka vařečkou,
Rozmanitou tak práci koná všady bedlivě služka. –
Po straně teď věrné dí takto poselkyni Héra:
„Ach děvo má, hodina přiblížila již se polední,
Já tedy slušně nyní sama na stůl všecko uchystám;
Hosty vidím k nám ze všech stran se blížiti s okna,
Svadba také na horu zdali pak jede, běž se podívat.“
Z vrat širokých Íris zlatokřídlá rychle vyběhne,
Hospodyně špinavou zahodí zástěrku do kouta,
Dlouhý stůl brzy jest od ní nádherně vylíčen.
Sotva jenom že přestane pak se v šperky obláčet,
Ještě okem zvědavým zří do hladkého zrcadla,
Již zaklepá kdosi. Vyšňořená směle káže vejíti
Héra. K ní s rodinou vchází hle Poseidon a Hádes.1)
Hospodyně zdvořilá vítá hned Zevsovy bratry,
Dcerky jejich spanilé i ženušky hubičkuje vroucně.
Chvílku jenom štěbetá s nimi, již zase někdo se blíží:
Sám Hermes vede rychlonohý mezi hosty DiÓnu.
Zas proti této běží, líbá ji a ta slova řekne:
„Tamto se poď posadit krásné nevěsty maminko,
Semnou dnes velké si se dočkala jistě radosti!“
Sotva že vychvalovat přítelkyni počne Hefästa,
S Artemidou vchází upřímný brat zase Paion.1)
Ještě se těmto klaní, a v tom se na srdce mateřské
Ares1) uvrhne její, Musy pak v tovaryšstvo hovorné
Přijdou. Hejno po nich přivede přátelstva Deméter,
Usmívá mezi ním se také na ni Pallas Athéne.2)
Tísní teď protlačí se k Héře poselkyně Íris.
„Vstříc – vece – slušno vyjít; nebo chrastí blízko kočár již!“
Rychle hodovníků se dolů hrne naproti tíseň,
Před vraty sobě volí zástup stanoviště diváků. –
Jak veze Zevs ženicha s nevěstou k svému paláci;
Křik po všem se Olympu hrdel rozlehne radostný.
Zařve kočí: „Odstoupněte! ať vjeti teď mohu do vrat,
Netřeba odnášet vám stkvostný nábytek odtud;
Snad zde kovadlinu, měch, perlíky nemáme vyházet?“
Praskna bičem vjede dál, za vozem zase hosti hrnou se.
Kolnu kočímu zatím juž na dvoře Hermes otevřel.
Skládati s Afroditou hned počne kovadlinu Ares,
Těm ze rukou statný popadá ji Poseidon a Hádes,
Od vozu břímě to jim odlítne co pýrko lehounké.
Dlažbu drtí, zpět vystříknou až drobky na božstvo.
Křídla Hefästovi pak hřbetové strejc sloupne Aídes,
A mrštnou pravicí splesklý měch vkydne do kouta.
Bylby kovář ubohý jistotně na zem byl upadnul,
V náruč lásky plná chytila však mátě rozence.
„Nechte raděj teď perlíků ležet a k stolu poďte.
Vždyť snad nám nadělat tady nechcete modřin a boulí?“
Héra to zašvitoří. „Tedy Herme, ty kolnu uzavři!“
Tak Kronion doloživ nahoru své hosty uvádí.
Roztomilá se synem svým matka do síně zaběhne,
Tam ruce ušpiněné věchtem jemu drhne i líce;
Na stole připraveném by nepoškvrnil ubrusy bílé.
Jak nevěstu lepou Ares nahoru chce uvádět,
Zaškaredí umytý se kovář a ode střezu kulhá
Naproti nim. Spanilou hned bratrovi vyrve milenku,
A v tovaryšstvo bohů nesmrtných s ní se ubírá,
První jim Kronion vedlé sebe místo vykáže,
Pak si teprv přátelstvo kolem stolu veškero sedne.
Znát každého nyní z hostů naučí se Hefästos.
Předkládá synovi zdvořilá i nevěstě maminka.
Íris jídla nosí oupravná, víno nalívá
Zas Hermes; kdekoliv třeba, čistý tamť i talíř dá.
Nikdy ženich takových nepožíval ještě lahůdek,
Všecko se doň teď jak do bezedné studně potápí. –
Na zvedeného syna s potěchou zří Héra milostná,
Onde a onde o něm šeptá též pochvalu Nymfa,
Z dítěte Zevs i radost maje takto přede všemi řekne:
„Hrozně že ublížil sem tobě, rozenče mi odpusť!
Já z tovaryšstva bohů tebe bez všeho práva vyvrhnul, –
Zbouřila utrobu mou ach tenkrát nevěra černá.
Vyznávám se, že můj jsi, ručí za to tvé mi chování,
Vždycky nyní očekávej, já že tě zastanu mocně!“
Usta rukou utřev sobě dí zas takto Hefästos:
„Na všelikou již rád zapomínám bídu i ouzkost;
Ženku milou si mi dal, toť za vše je náhrada hojná. –
Však co mi přisliboval si nyní, o to vroucně tě žádám.
Jak si musím tobě postěžovat, poslechni pozorně:
Již jsem nesmrtný okusiv tady nektaru1) slasti,
Věř však, nesmrtnost že mukou by mi jen byla věčnou,
Afroditu kdyby tajně cizí objímala náruč. –
Zdá mi se, utrobu mou hryznout chtěl jakby jakýs červ,
Otče! nedávno mě již popudil k hněvu můj bratr Ares!
Povstana Zevs, krvavých válek bohu ta slova řekne:
„Jestli vydán mi budeš touživ jen skutku po mrzkém,
Styxa se dokládám svatě, mé i ty pomstě neujdeš!“
Sedne si Zevs. Zase takto kovář jme se před všemi říci:
„Sítě musel sem byv jen klouček plést Nereídám,
Často do nich tučné ryby sem v okeánu lovíval,
Teď síť hustookou k lovení též upletu sobě;
Z ní aby vyklouznout lapená mi nemohla rybička:
Bratře pozor dej, ať tě také nezatáhnu do sítě!1)
Někdy lovem kdybych ach takovým měl býti požehnán,
Obětovalbych tak dvornou rybu Zevsovi jistě,
K mébych síti ale dřív všecky Olympšťany sezval!“ –
Přestane jak hovořit, s pláčem jemu řekne ženuška:
„Manželi! jak se takou myšlénkou může zanášet
Tvá duše?! – Usta ti má věčnou ach slíbila věrnost,
Víš, tovaryšstvo bohů že dřív sem opouštěla ráda,
K tobě potajmo dolů mne na Lemnos má noha nesla.
Pomni, milost do tvé hnala že mne kovárny s Olympu!
Myslíš, k tobě nyní juž má ustydla že láska? –
Proč rmoutíš duši mou? – Ach proč neslušně počínáš
Žehrat? – Proč – –“ K mlčení spanilá jí usta uzavrou
Proudy slzí. Šátkem si bělounkým líce utírá
Afrodita, s mužem Ares však znova počne se hádat.
„Herme! suchou nalité okořeň nám víno nepenthou,1)
Ať tady neslušná mezi božstvem přestane váda!“
Zevsova tak poručí manželka, a od něho vůle
Hned vyplní se její. Každý svou číši vyprázdní:
Přestane hluk, víc sváru není, všady klid se navrátí,
Všecko se usmívá jako nemluvňátko na matku,
Když sladkou nakrmí je kaší a s ním si zahrává.
Lépe nyní hostům veselým než dříve pečeňka
Chutná, z koflíků do krků teče rychleji nektar.
V rozmaru aj tu chopí Evterpa1) se píšťaly tenké,
Z ní zvuky kouzedlné se vinou jí líbě tekoucím
Proudem. Strun hebkých se i Paion počne dotýkat:
Déle sedět již možno není ani u stolu hostům,
Srdce se rozveselí každého Olympšťana hudbou Plutonova;
Tuť pokyne Kronion prstem: z prostředka se vezme
Stůl dlouhý, a s číšemi na stranu dá se do kouta.
Poskakujíc hned Terpsichora1) v kolo hosty uvádí:
S Zevsem Héra točí se lepá, a Hefästovi ženku
Dá spanilou Musa. S Amfitritou2) zas skáče Poseidon,
Hádes s Persefonou3); Ares však přijme Athénu.
Vína milovný též Bakchos1) svou číši opustí
Na stole ozdobeném, k plesu jest jemu dána Deméter:
Lovkyni božskou pak ze rukou Musy dostane Hermes.
Podlahy Hor se a Nymf vnadných noha sotva dotýká,
Státi nezůstane též mezi božstvem Grácie žádná.
Dosti se jak veselý unaví zbor, hudba utichne.
Všecko mlčí. – Promluví Kronion tedy ke zboru přátel:
„Vratno, vidím, každému domů že je již třeba jíti,
Nechciť vás zdržovat, v pokoji jděte odpočinout si;
Tobě Hefäste milý s ženkou ale naproti dávám
Byt. Ku pohodlí v něm co je, za věno vezmi rozenče;
Zřídit však ve paláci musíš mém sám si kovárnu!“
Řekne, a rozchází se domů hned božstvo porůznu.
S Afroditou, kam Zevs poručil – též vklouzne Hefästos. –