Pomněnky.

Pomněnky.
Truchle se raduje, Sám kdo má plesati; Dvakrát ale pláče, Sám kdo musí lkáti; Odvykl sem, běda, Se již radovati, A přec musím sám, ach! Sobě jenom lkáti. Vánkem klesá kvítko Kvítku do náručí; Snad se mají rády? – Kdo je tomu učí? Milovat se jest již Tvůrcem tvorům dáno, Nemilovat ale – Ach – vymudrováno. Koho těší soumrak, V něm kdo ráj svůj cítí, 23 Ten si na něj jistě Sluncem neposvítí; Nespasí tě láska, Nikdy není v stavu, Máš-li srdce v hlavě, Aneb v srdci hlavu. Po světle kdo touží, Plesá, když se šeří, Ve mrákotách pustých Světýlku uvěří; Dívko! duše moje! Ach, též slunce žádá, Lži mi třebas, jenom Řekni: „Mám tě ráda.“ Dívky, zlaté dívky, Ach! vy krásně lžete, A vy lžete, i když Pravdu mluvit chcete; Ač to, že nám lžete, Velmi dobře víme, Přec vašemu lhaní Rádi uvěříme. „Neplač! plesej, hoduj, Po dívkách se dívej, 24 Cestuj, střílej, tancuj, Pí a pí a zpívej“ – Mlč a nech mě lkáti, Neposlechnu tebe; Ty mi přeješ ráj, a Já již viděl nebe. Ach, to je vám děvče, Krásnější než krásné, Hebounké jí vlásky Věnčí čílko jasné; Zoubky má jak perle, Milostných dvé líček, Z každého jí očka Kouká anjelíček. Kdyby tak Petrarka Z hrobu vstal chladného, A já mu okázal Dívku srdce svého: Žeby se zarmoutil, A v kvetoucím máji Písničku nám zalkal O ztraceném ráji! A kdyby ji býval Rafael uviděl, Onby se snad věčně 25 Za svou slávu styděl; Zahodilby štětec, Chtě jen žíti pro ni – Zkrátka, on by se mi Zamiloval do ní. Povídají lidé, Že je ještě mladá, Hrozí mi lidičky, Že mě nemá ráda; Mluvte si co chcete, Nebudu se lekat, Ona si pospíší, A já budu čekat. Dívko, zlatá dívko! Až se uvidíme, Pak si teprv všecko, Všecko si povíme. Ach, já myslím marně, Mluvím jako děcko; Až tě spatřím, pak, ach! Zapomenu všecko. Pak se budem učit Jako dobré děti: Já tě písně skládat, Ty mě písně pěti. 26 Uč mě jakékoli, Každé porozumím, Jen ne: „Sil sem proso –“ Té ne – tu již umím. Co je pravda, to je pravda; s pravdou ven! Ach, co se to s námi děje? Celý svět se světu směje, Času duch se denně zmáhá, Moda šilhavá a bledá Po všech smyslech jako po svém sahá; Svatá prostota již dvéře hledá, Stydlivost jde odkud přišla s plačkem, Věkům zlatým zvoní umíráčkem. Ach co se to s námi děje? Jaké slunce nás to hřeje? Jaký vítr nás to ovívá – Kam nás zahnal osud mstivý? Kam se člověk podívá, Vidí, běda! svoje divy; Kam se vrtnout, kam se dět? – Bezhlavý je slavnou hlavou, Slavným býti žádnou slávou, Slavným slouti slávy květ. 27 Slepec, kdo má zdravé oči; Krátkozraké slepý vodí; V kočáře se veze kočí, Rytíř ctnosti pěšky chodí. Kdo má hodně dvacetníků, Učeným hned pánem sluje, Ten má vtipu, krásných zvyků, Umí víc než potřebuje: Krátce, kdo má drobných dosti, Ten má samé krásné ctnosti; Kdo však zlaté nemá ctnosti, Ten je nyní bez milosti, I pod věncem bobkovým, Vulgo – oslem hotovým. Kdo má ale jenom trochu rohy, Sedne směle mezi bohy – – Inu, kam jen člověk zhlédne, Spatří div a zbledne. Vzácný pán si maže boty, Písař tloustne od roboty, Před panskou se krčí milostpán, Před poklasným jako stěna Zbledne neb se začervená Důchodní co indián. Dráb se správce nebojí, Pan obroční obrok jí; 28 Hajnému skrz krk Dub proleze, buk i smrk, A pan oučty vedoucí Čítá: dvakrát tři je pět; – Babylon to kvetoucí, Na rub zvrácený to svět! A kdybych měl o paninkách, Panenkách a o slečinkách To co vím, vám povídati, Tubych musel – a to nechci – lháti. Nyní ale co to je, Co nám nedá pokoje? Mudrcové, ptám se vás! – „Lid je lidem, časem čas. Čas je zlostný, čas je zlý; Člověk křehký, slabý, mdlý.“ Jen se za svou křehkost schovávejte, Jak vy se tam časem najdete; Na čas také všecko nestrkejte, Myslete a myslete, Že v tom čase, vás co kalí, Druhby hvězdy zlaté zrály; Čas jest půda, na níž kvete Símě, v brázdy její vseté. 29 Jděte pro výmluvu dál – Čas? ó ten je neutrál. Jak se mi však, páni! zdá, Jiného v tom vězí cos; Ať se raděj každý podívá – Rukou ale – kde má nos. Aby se nám vyjasnilo pod lebkou, Začnem hnedle s kolébkou. O jé! to je radost bledá – U kolébky kojná sedá! Nechtějme dýl na ni hledět, Pojďme dál a nechme kojnou sedět. K outlounkému pojďme dítěti; Ach, tu jest nám slyšeti, Přemoudré jak matičky Poučují chůvičky: „Neubliž anjílku mému, Dej mu, co chce, ať nepláče, A když s ním půjdeš na táče, Nechoď mi s ním ku žádnému: Je to lůza oškubaná – VíšVíš, že z něho chci mít pána!“ Tak se o malého Fricínka Stará milostpaninka. – 30 Maličkého Jiříčka Dobrá chová matička, Kluk je tichý jako pěna; Jak ho klade: hrabe, vříská, Tluče sebou, pláče, výská; Matka celá poděšená Nechá všeho, hned ho bere, Slibuje mu věci steré: „Neplač, tys můj Jiříček!“ A co říká tatíček? – Vzkřikne, sebrav všecku sílu: „Vezmu-li já na něj žílu“... Roste Fric i Jiříček. – Jirka, to je dobré dítko, Fricínek zas pěkné kvítko: Jeden jimi šije čertíček. Jirka tluče hrnce, láme biče, Na žlab cizí hází míče, Dráždí psy a kozlíky, Odřezává knoflíky S bratrového kabátu; A když novou záplatu Babě strhne z kožichu, Dá se nahlas do smíchu. – 31 Fricek také neposedí, Ač se na něj více hledí, On si přec dle vlastní chuti Časem ledacos zakutí: Brzo starou chůvu pošťuchuje, Hned zas služce smeti rozhazuje, Leze, lítá, křičí, káže, Na zdě, dvéře, stoly, schránky Uhlem nebo hrudkou maže Dlouhonosé tatrmánky; A když panáček ten smělý Papínkovy knihy pokaní, A chce činit pokání, Vytrhne ven list ten celý; Když pak na nemoudré záda Moudrá přijde bastonáda, Hned citlivá matička Od sladkého mazlíčka Truchlivé dostává depeše, A je – oheň na střeše! – Jirkovi je sedm let. „Jirko! musíš do školy!“ (Matku srdce zabolí) „Odvést musím rekrutu, Sic hned máme drába zdeť, Abych platil pokutu.“ 32 Tak tatínek k Jiříčkovi. Kluk dostane lístek nový, Snídani pak tatínkovou, Na krk tašku z brusu novou, Do ní všeho, čeho třeba, Totiž předně: krajíc chleba. A tak první v pusté kraje Krok učiní z svého ráje. Fric již také dlouho světí, Třeba mu již kantora. „Nepošlem ho do školy, Tam jsou samé sprosté děti, Vezmem informátora.“ Pak se dále šveholí: „Čecha nechcem, ani Němce: Němec, ten má mysl hrdou, Čech zas hlavu tuze tvrdou; Jiného chcem cizozemce. Pomozte nám ze nouze – Nejlíp, vezmem Francouze!“ A co jsou ti slavní mentorové? Tiť musí být ňácí kosi, K nám co z Francouz rozum nosí! Respekt to – jsou kubíkové, 33 Takoví nerostou všude: Fechtem jdoucí jenialní hlavy, Miláčkové chudopyšné slávy, V možném těle duše ducha chudé, Bankrotirovaní karbaníci, Absoluirovaní uličníci, Lumina a monstra mundi, Jimž se, kde se okázali, Hezky zčerstva rozdávaly Consilia abeundi; Náhončí, bývalí markeři, Takové a jiné pazdeří. – Informátora jak mají, Hned jsou s nebem svojím v ráji; To je člověk, to je jonák řádný, Vůkol nad něj není žádný, Tolik žádný nerozumí! Byť byl s tělem s duší trám – Jen když pilně házet umí S bon jour sem a s bon jour tam. Nežli počne hoblování, Mentorovi milostpaní – Každá ne, jen některá – Celý vychování plán, Totiž: „z Fricka má být pán,“ 34 Diktiruje do péra. O jé, to jsou slasti bledé! Kam to vede? – Fricek se po tichmo směje Žluči svého mentora; Jiřík ale nahlas kleje Metle zlého kantora. Fricek-li se učit nechce, Tu si najde pomoc lehce; „Achich! křičí, zub mě bolí!“ Nechce-li se Jiříčkovi do školy, Ujde také lehce oukolu: Jiříček jde za školu. Něčemu se učit z knížek, Pro oba je notný křížek; Fricek se radč v čeledníku Psíkům kouká na zuby; Jirka se zas z holubníku Kouká, kde má holuby. – Dvanácté jak prchne podletí, Časové tu přijdou zlatí: Ze školy Jiříček vyletí, A víc se již do ní nenavrátí. Místo práce si teď hvízdá, Volně chodě po dvoře, 35 Po oboře hledá hnízda, Neb si zdřímne v komoře. Fricek musí dále jíti Na té cestě třikrát perné; Páni pána chtějí z něho míti, Obou duše ostanou však věrné Sobě též i svému žití. Fricek, to je sladký host, On má totiž peněz dost, Ještě víc však kuráže; A již se tu mluví všude: V krátkém čase z něho bude Jistě „lustig pasažé.“ – Jiřík, to je klučina! A již se to v každém místě Mluví, že z něj bude jistě Kapitální ferina. O čem se jim nyní snilo, Již se jim to vyplnilo. Fricínek na vtipné dámy Ostré dělá epigramy; Dopálí-li Jirku děvčata, 36 A on vtipnou mstu jim kuje, Tu jim hrudkou vymaluje Muří nohu na vrata. – Fricínek-li jde do bálu, Ostře dvacetníky sází; Jirka u muziky hází Dvougrošáky do cimbálu. Jirka, počne-li mu v kapse svítat, Pomáhá do města lítat Holoubatům tatínkovým; Fricínek, jak pozoruje, Že se v kapse rozšeřuje, A on nakvap potřebuje Do temnosti světýlka: Nakvap směnkám papínkovým Přidělává křidýlka. Fricínkovi taroky Malé nesou ouroky, Jiříkově kapse malý znik Ferbl, vojta, ramšl, cvik; Oba synáčkové zlatí, Jeden lepší nežli druhý: Na kredit vybírá Fricínek, Jirka sprosté dělá dluhy; Za Fricínka papá platí, Za Jiříka tatínek. 37 A co tomu říkají? – Napřed ovšem hřímají, Pak jen trochu broukají; Jsou však brzo hotovi; Jak se city utišily, Řeknou: „Inu, vždyť sme byli Někdy také takoví!“ – Z kterých býti mají páni, Těm se v moudrém rokování Svaté určí povolání: „Fric je hlava jenialní, Rád si časem zahučí: Kapitán z něj bude kapitální! Klít už zná, a bít se naučí. – Lukáš, ten má hlavu na svém místě, Tichý jest a rád si chodí čistě, Řádně světí každý svátek, Rád si ale pohoví: Dobře, farář hotový! Petříček má hodnou hlavu, A v ní mysl notně hlubokou, Na ní klobouk s střechou širokou; On zná skoro každou trávu, On zná skoro všecko koření, On zná blín a slíz i růžek jelení, 38 Lépe nežli všecky báby; Již co chlapec kuchával rád žáby, A ví mnoho – vždyť ho znáte! Do kapsy už strčí kantora: Co s ním, rcete? – I to máte Z Petra – pana doktora. – Jan je trochu lehké zboží, Nerad slyší slovo boží; Umí všecko, co kdo žádá; Vlasy má již kudrnaté, Oči celé jedovaté, Pije rád a rád se hádá; A když přijde mezi krasotinky, Umí kroutit kudrlinky A zná mluvit do duše; Jakby neměl doma hlavu, Staré Dorce říc’ je v stavu: „Má divokrásná Venuše!“ Béře rád a nerad dává; A když se mu nedostává Pravdy, umí také lhát – I toť celý advokát!“ Ach, co denně vzdychá hlasů: „Jestli pak se lepších časů 39 Přece někdy dočkáme? Marně, marně vzdycháme: Náděje nám svítá malá. Plačme, plačme, plačme všude: Ono to tak myslím bude, Jak ta bába povídala.“ Ten měl rozum! Sil sem v háji konvalinku, Trhat však ji nepůjdu; Měl sem dívčinku Bělinku, Já však její nebudu. Kde sem zasel konvalinkou, Narostly mně kukačky; Kdybych chodil za Bělinkou, Mělaby dva miláčky. Co sem já se, pro nic za nic, Jenom za ní nachodil; Pro ni bych byl šel v kraj světa, Život bych byl zahodil. Nestrhnu si proto hlavu – Rozumný si nezoufá; Pánbůh nikdy neopustí Toho, který v něj doufá. 40 Nebudu se ani rmoutit, Dám si klobouk na stranu; Za nevěrné jedno děvče Kopu věrných dostanu. A cobych se také rmoutil? Vysočany nejsou svět; Za horami také dívky, A mně let čtyrykrát pět. Tam si zajdu, tam si najdu Modrookou dívčinku, Nevinnou co holubinku, Krásnou jako růžinku. Měj se dobře, má Bělinko! Měj se dobře, jsme si kvit: Můžeš ty beze mne býti – Já bez tebe mohu být.