Horimírův skok.

František Jaromír Rubeš

Na pahorku stojí hrad, Jehož pozlacené báně Přes daleké hledí pláně; Pod hradem se táhne sad, Táhne se až k jasné stráni, Na ní lípa v rozkvetání. – Pode lípou sedátko, Na sedátku děvčátko, Děvče, jako jarní květ, O dvě víc než třikrát pět Sotva čítá let. Rozmilá to dívčinka: Očko její modré, krásné – Jako jitřní hvězdinka, Která jitrem zorním hasne – Jeví, ač to tají kráska, Že je hasí žel a láska. Bílá růže s violinkou modrookou Krášlí její kaštanové vlásky, Jak sníh padlý skvělý šat Šlechtí dívku outlobokou; V bledé tváři však je znát Touhy žel a bolest lásky; Děvčátko, ač bleďounké, Hezčí přec než hezounké. Sadem libý vánek věje, Plané růže provívá, S jabloní květ vonný seje, Kvítím stezky posívá; S páskou dívky sobě hraje Líbá její líce jemné, Nese vzdechy její temné V dálné kraje. – V dálné kraje Bolestně se dívka dívá – Setře sobě z oka slzičku, Vezme loutnu, mutně hraje, Hraje truchle, truchle zpívá Z útrob srdce písničku: „Zpanilá růžinka Na vesnu čekala, Ač čekala dlouho, Přece se dočkala. Vesna přišla z ráje – Růže se usmála, A perlinku drahou Slasti vyplakala.“ – „Ach, co sem se já již Také načekala! Ach, co sem se já již Také naplakala! Slíbil mně, že přijde, Sníh než s lučin sejde; – Sníh již s lučin sešel, A on ještě nejde!“ Víc se dívka zarmoutila, Zdychla sobě z přehluboka; Z modravého se jí oka Jasná slza vyperlila. S blahem svým se rozžehnává, Nejzrádnější ze všech zrád V srdéčku svém oplakává, Vezme loutnu – spěje v hrad. By trapné ušla samotě, Ke staré spěchá Dorotě, A v ňádra služky bedlivé Své líce skrývá ohnivé; A lká a vzdychá ouzkostně: „Ach, pryč jsou doby milostné! Mé krásné sny, můj ráj je pryč – On nejde, on nepřijde víc!“ Černá noc své hroby otevřela, Mrtvé stíny klesly v oudolí, Po umlklém vůkolí Čírá tma se rozletěla. Půlnoc tichá – volně plyne čas, Kraj tu odpočívá v těžkém snění: Z hradní věže zavzní trouby hlas, V noc jej nese vánků jemných chvění; Ve mrákotné dáli umírá, Lid se z mrákot probírá, Letí z chyšek, sem tam spěje Volá: „Bože! co se děje? Proč troubí hradní do noci? Proč volá: Běžte k pomoci?“ „Ha tamo nebe krvavé! Ha tamo sloupy řeřavé! Ach Bože, tamo hoří! Tam každý rychle pomoc nes! To bude onna blahá ves, Kde zlatý kov se tvoří!“ A již tam spěje všecken lid, By zprostil bratry krutých bíd; Však pospěch jejich zmařen, Přes vodu most je stržen! – – Jak se mile slunce pousmálo, Po vůkolí se již povídalo, Že asi deset vojínů V pokojnou vtrhlo dědinu, Doliny že všecky zavalili, A pak tichou vísku zapálili. Pak že k ohni z blízkých hor Kovkopů se přihnal sbor: Ti že vůdce škůdců, mladíka, S bělounkého strhli koníka; Že ho nyní vedou k Praze, Kde zaplatí čin svůj draze. – Mnozí hlučně hlásali, Že v tom smělém mladíku Horimíra poznali; Mnozí se i dokládali, V bělounkém tom koníku Šemíka že uhlídali. Velká síň – A v té síni vše je černé, Jako noci hrobům věrné Truchlý stín. Nade síní v slávě svojí Spravedlnost svatá stojí; V tváři její božské tahy, V jedné ruce meč a v druhé váhy. Sudí vstane; vše se pokloní až v zem, A on počne: „Lotra sem!“ V soudní síň hned vkročí kat; A již juna s tváří bledou K soudu biřicové vedou; S ním jde jeho advokát. Za nimi se kovkopové, Vrátní, drábi, pochopové Do soudní síně tlačí, Že sotva dvéře stačí. Tu sudí stáhl obočí, A jinochovi do očí Takto se mluvit jal: „Jako šelma přišels v noční době, Kovkopům si hroby zahrabal; Nemáš za to ležet v řádném hrobě! A když oni s svými manželkami V teplých lůžkách sobě hovili: Zapálils jim střechy nad hlavami, Byliby se lehko spálili, A snad, kdo ví, zdali neupekli, Kdyby byli neutekli. Smrt chtěls v klidné lože hoditi – Zato nemáš v loži zemříti! – Kdybych to vzal jenom napolo, Zasloužilbys přijít na kolo, Neb aspoň na notnou šibenici; Abysi však nemoh’ žvát, Že jsme hrozní ukrutníci – Budeš sťat! Všecko jistě, Všecko čistě, Jako zlato, K tomu ještě všecko zkrátka. Puntík! teď jen na to Ještě trochu posejpátka – Nuže, bohaprázný synu! Mluv, a zlehči svoji vinu.“ Jako hříšník Horimír tu stál – Jeho tváře ještě bledší nežli prve, Sotvaby se jeho krve Snad i řezník dořezal. Ač bolesti cítí steré, Po mužsku se přece chová, Všech pět dohromady sbere, A as v tato mluví slova: „Již co dítě Zakusil sem mnoho zlého, Neboť hnedle na usvitě Žití mého Krutý los mi otce vzal; Máti moje – byla sama –“ Tyť začínáš od Adama! Vem to dál! Zamiloval sem si sličnou pannu – Otec její sám mi přál – Láska patří do románu – Vem to dál! Bych se dívky hoden stal, Opustil sem blaho svoje, Do krutého táh’ sem boje, Pro svou vlast sem bojoval. O tom dosti, To bylo tvou povinností – Jenom dál! Mezitím se správce kovkopů Milence mé loudil na stopu; Zdenka moje, dívka stálá, Lichotníka odbývala; Ač sliboval hory zlaté, Světila své sliby svaté. By vítanějším hostem byl, Milence mojí namluvil, Že buď sem v bitvě zabit byl, Neb jinou sobě oblíbil, Že proto jen nepíši nic – Zkrátka, že nepřijdu víc. – Dnem a nocí jedu z boje, Bych neztratil blaho svoje, Dnem a nocí sem se hnal. Aj, již zírám kraj ten milý, Již se blížím k svému cíli – Osudný již den se chýlí. Tu toky vidím zvodněné, A můstky schválně ztržené, Mé namáhání zmařené. Jen dál, jen dál! Jak beze ducha sem tu stál, Spěchal sem – a nemohl sem dál. Jen dál, jen dál! A kdo ty můstky rozboural? Vůdce zrádný kovkopů S hejnem zlostných pochopů. A proč to medle udělal? Táhnoucímu do krutého boje Přísahala milenka mi moje, Že chce na mě čekat rok a den; Však jak mile prchne ten, Že jsou ničím naše svazky, To že koncem naší lásky. – Válku skončil krutý boj; Many své u vojště nechám, S věrnými opustiv voj Knížecí, a k milce spěchám; Osudný se končí rok. Můj však sok, Dostav zprávu o mém příchodu, Strhal mosty – lotr ten! Osudný se chýlil den, a já nemoh’ přes vodu! V krutém bolu, hněvem zapálen, S lidem svým sem hnedle jel Tam, kde sok své statky měl; Co sem činil tam, Povědomo vám. Hezky umíš povídat, Za svůj čin však přece budeš sťat. Má se stát! Vy si do ust nevidíte! Zdali sobě na rozumu nesedíte? Což pak z toho míti budete, Jinochu když outlému Život vezmete? Hrob vám nezalehne žádnému. Sudí! jste-li pak přec lidé? To si pomyslit přec můžete: Tím že, co mu vezmete, Žádnému nic nepřibyde. Pamatujte na nebe – Vždyť je člověk tvorem věčným! On vám může býti vděčným – Pamatujte na sebe. Fiat justitia – mundus pereat! Má se stát! Co tím ale medle chcete, Že mu kousek života, Jenž jest holá trampota, Nepřejete? Šetřte juna outlého, Nezhanobte jeho jméno! Vy tím neztratíte ničeho – Jemu bude zpomoženo. Však my sobě rozumíme: Zkažen budiž jedovatý květ! Sic se vysměje nám celý svět, Odsoudit že neumíme. On má milku, českou krásku – Jí přisahal svoji lásku; Do boje šel k vůli krásce, Čin ten zpáchal k vůli lásce: Laskavější k němu buďte, Vinu lásky láskou suďte. My mu z lásky k právu Vezmem hlavu! Spravedlnost naše svatá Musí na ten krutý čin, Byť ho zpáchal její syn, Volat kata. Což pak také udělal? Na jedinký došek oheň dal! Že pak chytly také trámy, Chalupa že celá shořela, A že chytlo chalup víc – Do toho mu není nic! Ty se zapálily samy – On zapálil jenom kousek slámy! Já mu také, moudrý pane, Jenom hlavu srazit dám; Jestli se mu více stane, Tím si bude vinen sám. Doubek outlý, ten se ohnout nechá: Chraňte juna – budoucího muže! Šetřte bratra, šetřte Čecha – Z trní vykvetají růže! Polepšení u vraha! Neznáš několik těch slovíček: Čím ti jednou hrníček Navře, tím že dlouho zapáchá? Pro takové děcko zrádné Spravedlnost nemá uší, Nemá také srdce žádné, Jak se sluší! – Ves skoro celou vypálit! Stoletou práci zavalit! On nemá v srdci lidský cit! On v těle nemá žádnou čest, On lotras, palič, šelma jest – A šelma nemá žít! Kdybyste mu hnedle život vzali – Lidstvo tím nezíská nic; Světu bude jedno, má-li O jednoho šelmu míň neb víc. Račte outrpnost s ním mít! To nemůže být – Vinník musí přijít o hlavu! Lid se těší na tu popravu, Lidu se ta radost nesmí zkazit, Vinníku se musí nejmíň hlava srazit, Tak se musí, musí dít! Optime, to byla pravda svatá! Palič musí ztratit hlavu! Nač pak platí obec kata? Toťby bylo proti všemu právu! Nevím! – na věčnost ho poslat bez hlavy – To nás málo oslaví! Já ho bránit nebudu, To však patrno jest dosti, Že nám ten chlap na věčnosti Bude dělat ostudu! Jinák sme to určit měli! Ah – vy vždycky něco víte; Vy tomu as rozumíte! Tu není dobré duši zdrávo, Tu rozum zdravý zpitomí; Kde nahlas může mluvit právo, Má též smět mluvit svědomí. Jazyk vždycky za zubami měj, Co chce právo, to též chtěj! Nehas, co tě nepálí, Pak tě moudrý pochválí. Palič zlostný budiž sťat – Tak chce tomu právo svaté! Má se stát! Horimíra vem si, kate – – Hned biřiči a pochopi Se Horimíra uchopí; Sbor drábů, vrátný, dlouhý kat, Kovkopové i advokát Se z soudní síně tlačí, Že dvéře sotva stačí. Dlouhé, pusté sklepení; Hleď kam hleď, Všudy zeď, Z níž mrtvý dech zavívá, Již chladný pot polívá – Toť Horimíra vězení! On kráčí sem, on kráčí tam S sklopenou k zemi tváří, On kráčí, neví ale kam, Po truchlivém žaláři. Do trudu se zabírá; A na černavém sklepení Svit, co celinké vězení Osvěcoval, umírá, A půlnoc hrobům věrná Se vůkol, vůkol černá. On kráčí sem, on kráčí tam, Čas dlouhý sobě krátí; Tu počne rozjímati, A mluví takto k sobě sám: „Být – Neb nebýt? Živu být? Přestat žít? Přestat žít – snad přece být? Spát? – ba spát! Snad také snít? Sny – však jaké sny? Budou se mi zdát též dny? Budou se mi zdáti léta? V jiskřící-se dennici? Neb v vybledlém měsíci? Aneb v lůně Hladoleta? V stálici neb planetě? – Dosti, dosti jednoho! A co je mi do toho? Pro mne třebas v kometě! – Bylo ňák a ňák zas bude, Bída – ta je nyní všude. Ať je živ, kdo mříti nechce; Já, já půjdu odtud lehce, Život jest jen cesta k hrobu. Mdloba tu jen stíhá mdlobu, Neštěstí nás stále hlídá, Za nouzí jde strach a bída, Pro smrt se jen člověk narodí; Dobře má, kdo život zahodí! Kdo se bojí smrtícího drába, Ten je baba! Mám tu skonat na zimnici, Chybu v tisku, pakosnici, Na šíp milenčiny nevěry – Pročbych se měl báti Umírati Na ostří té sekery? Ten kdo žije, mnoho zkusí; Kdo se zrodí, zemřít musí; Mohli ti a mohly jiné – Horimíre, proč pak ty ne? Pojď smrti, družko milená! Ha, to myšlénka studená! Zejtří den – ten hrůzný den, Ten promění můj dávný sen! Až půlnoc světy zahalí, Sbor kulichů se přivalí, Zpěv pohřební mi zapěje; A až se zase usměje Slunéčko zlaté zrána, Přiletí ňáká vrána. Hrůza i ten jasný den Můj černý nezapudí sen.“ Jun prudčej kráčí sem a tam, A volá k nočním mrákotám: „Slyš mě, noci, máti černá! Hrobům věrná! Já ti musím zazpívat, Přijď se na mě podívat, Až tě pustí osud z hrobu; A v tu dobu, Jak mě zhlédneš, Černá máti – zbledneš!“ „Měj se dobře, krásný světe! Pro mne svadl již tvůj květ. Však co jest to – světa květ? A co jest to, co v něm kvete?... Chudého ďábla smích – Zbořený ctnosti chrám – První družičky hřích – Svatě líčený klam – Poslední bídy stesk – Smrt vstávající z mdlob – Oka hříšnice blesk – Zmrzlého orla hrob – Zapomenutý dluh – Z pouště do pouště let – Z hříchů zkovaný kruh – Vyzáblé tváře květ – Věčně hladový chrt – Vejskot – slzy a smrt! „Ha, co to všecko mluvil sem? Co se to semnou děje? Jaký pak život mě to hřeje? Zdali pak je to ještě zem, Kam noha moje kročí? Vše semnou se již točí – Jsem-li pak tím, čím dřív sem byl? Žiji-li pak, jak dřív sem žil? – Ach, tím sem ještě, čím sem byl! Ach, mně teprv bude jíti, Slunéčko kde jiné svítí! Půjdu půjdu – půjdu spat. Spánek můj, ten bude chladný; Kdo mně bude lůžko stlát? Lůžko stlát – ach žádný! O má drahá vyvolenko! Moje drahá, dobrá Zdenko! Ty mě neuvidíš víc – Z naší svatby nebude již nic!“ Zvolav zdychl, v bolu klesl, Na kamení studené Oudy složil zemdlené, A duch jeho v blažené Kraje snů se mile vznesl. Což pak se to asi děje? – Kdo jen může, z domu spěje, Staří těžce, mladí lehce, Žádný vzadu ostat nechce, Ze všech bran, Ze všech stran, Z dolů, s hor Za sborem se táhne sbor: Starci, muži, juni, děti, Vše to spěchá, vše to letí! Tu zas řada dívek skvělá; Stařeny, jež Morena Na životu zapomněla, Suchá ohybají kolena. Bože! co pak se to děje, Že to všecko k Vyšehradu spěje? Snad tam bude v Pangraci S Fidlovačkou regrací? Anebo tam někde vzadu, Velmocného Vyšehradu U paty, S nebe prší dukáty? Snad tam někde blíže vody Nové mody Vyrostly neb rozkvetly – Že se všecky krasotinky vyvlekly? Aneb v městě pravda svatá Mocně někde vyniká, Že ta řada kropenatá Z Prahy utíká? Zevšad, zevšad k Vyšehradu – Co to asi znamená? – – „Rytíř jeden, zpáchav hroznou zrádu, Mečem skončiti dnes život má!“ Takto hlásá lidstvo jedním tónem, Mezitím však: „Pojďme honem!“ Tam na slavném Vyšehradě Množství lidu pohromadě; U prostřed se černá lešení Pro jinocha nešťastného; Podlé něho Pro sudího sezení. Víc a víc se lidstvo sbíhá, Tu se staví, tu se míhá, Tu se těší, tam se leká – Na zločince každý čeká. Již se žalář odevírá – Každý výše vystupuje, Každý krk svůj natahuje – Aj, již vedou Horimíra! Kat ho drží rukou snědou, A lid volá: „Již ho vedou!“ Dlouhý kat Vyved jej až na lešení, Kde chudinec musel stát, Ztejrán jako umučený, A ta jeho dušička Byla v něm již maličká. Lid se hemží, lid se rojí, Vše se na vězného kouká, Tu se hučí, tu se brouká, Každý počne vésti svoji. Je to kousek hodně hloupý! Člověk z rodu možného Si zadarmo věčnost koupí, Bez funusu, bez všeho! On tak lehce z světa vyjde – Jak však hrobník k tomu přijde, Že má tratit svoje akcidence? Lid mře beztoho až hanba tence! Jak chudák hlavu svoji K prsoum kloní! Snad se také smrti bojí! Toby se měl čeho bát! Smrt jak počne počínat, Již jest po ní. Má prý míti na venku Velmi hezkou milenku. Ta měla jíti za něj prosit! Mohl ještě dlouhá léta Hlavu nosit. Nebo jakás možná teta! Aspoň jakýs možný strejček – Nezpívalby mu teď sejček! Tu je zase pěkně zříti Jeden notný světa zmatků: Ten má konec živobytí Na začátku. To jsou líce! to jsou oči! Jak je chudák po nás točí! Spravedlnost musí obět mít, Tu se může co chce dít! Tomuby se vyhovělo lehce: Ať jí dají přistárlého, Nebo třebas takového, Který se již ženit nechce! Dát jí ale mladého, Který může každou chvílku Žínkou učinit svou milku, Dáti hocha jí tak hezkého – To není nic hezkého! Zato zasluhuješ pochvalu; Ženichů je beztoho teď po málu! To je pěkné řízení – My tu přijdem k zkrácení! Smrt mu přejme – bude spát, Bude se mu o milence, Jak mu v ráji plete věnce, Mile zdát. Máte-li pak rozum zdravý? Jak pak bude moci snít? Vždyť nebude hlavu mít; K snění potřebí jest hlavy! Ten své mládí zahodil! On se jistě narodil Na nešťastné planetě! Neb na ňáké kometě! Kdo chce kam, Pomozte mu tam. Vše to dobře – žádné chyby! Hodie mihi a cras tibi! Neštěstí-li má kdo mít – Jakby je již jistě měl! Tu se může co chce dít, A on dělat coby chtěl – Třeba nebyl ledakdos – Pomoci mu není žádné; Na rovině čisté padne – Na znak padna rozbije si nos. Ta nebohá matka – smutná máti, Dočkala se pěkných radostí! Ona zemře lítostí, Ona želem rozum ztratí! Ta nebohá dívka jeho, Ta se celá poděsí! Ona se snad pověsí – Na jiného! – – „Ticho!“ zahřmí sudí – lid se leká – „Horimíre, připrav srdce své! Dělej brzo – kat již čeká, Smrt a lešení tě zve.“ I dí jinoch: „Chci dle slova tvého Osudu se volně podrobit; Než však zcela živobytí mého Poslední, ach! zhasne svit: Dovol, bych jen ještě jedenkráte Na svém oři projeti se směl, Jenž mě k slávě nesl tolikráte!“*) Pousmál se sudí: „Má se stát! Bychom se však neměli co bát, Žebys nám ukázal paty, Zaopatříme se vraty.“ Přiveden byl juna kůň, a zavřela se vrata – Po hradě se hostí tichost svatá. Sudí Horimíru pokyne, Jun se na Šemíka vyšine; Oř, jak pána na svém hřbetě cítí, Hrabe, řehtá, očma divně svítí. Na koni svém Horimír jak seděl, Nový život v žíly vjel, A tak klidně vůkol sebe hleděl, Jakby na veselku jeti měl. V tom Horimír stiskne oři boky – A Šemíček milovaný Přeukrutné počne dělat skoky; S křikem couvá lidstvo na vše strany. – Dvakráte již mocí divosmělou Obejel si jinoch hradbu celou; A když objíždět má po třetí, Proti zdi se strašně rozjede – „Zhůru, Šemíku!“ zní jeho hlas. Oř se sepne, a jako divý ďas Hradbu nad Vltavou – přeletí, Rázem letí s vyšehradských skal. Temně zní: „Ha, ten si dal!“ Lid se křísí, probírá se z mdlob, Vše již ku vltavské hradbě spěje, Každý zřít chce juna vlhký hrob; – On však se jim, jak nám Hájek praví, V dobrém zdraví Se Smíchova směje. Vždyť sem si to pomyslila, že to nějak vyvleče. Blázen! od nejpěknějšího uteče. – – Lid šel potom bezpochyby domů. Kousek ten byl všude povídán; Křezomysl (byl to dobrý pán) Uslyšev to, pousmál se tomu, A dal Horimíru bez prodlení Zkázat – odpuštění. S rytíře jak spadla klatba, Jako srnec sobě poskočil, K ženění se hnedle přitočil, A za tři dni – slyšte! – byla svatba. A to byla také svatba! Lidé zlatí, to byl ples! Pozvala se k němu celá ves; Malá byla pánům hostům hradba. Po tři celé dni se hodovalo, Jedlo, pilo, tancovalo, Kde kdo byl, Jed’ a pil, A kdo přišel, nesměl stát, Chtěj neb nechtěj musel tancovat. Všecinky se dobře měli, Hoši dívky prováděli, Žádná dívka neseděla, Každá tvář tu byla skvělá; I ta stará Dorota, Ta učiněná dobrota, Nechtěla sic dlouho zapřít zdrželivou pannu, Posléz ale prý si přece říci dala, A na zdraví mladých pánů Celinké dvě polky tancovala. Jako každé věci pod oblohou, Přišel také konec této svatby; Všickni hosté s díkou mnohou Valili se z hradby; Všecinky to těšilo, Vše se dobře skončilo; Jenom Šemík chudák byl v tom bledě: V tom přehrozném skoku Strh’ si něco v boku, Chřadl chuďas vůčihledě; A než celý měsíc odploval, Za své vzal. Od té doby, Co slavnému Šemíku Klesnout bylo mezi hroby, Žilo v Čechách mnoho koníků, Mnohý z nich byl koník řádný – Šemíkem však nebyl žádný; Žádný kouzlům jeho nerozumí, Cizé prý ním vládlo bůže; Každý skáče, tak jak umí, Každý skáče, tak jak může.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nalezli 5 míst; jsou označena takto
v této básni jsme nalezli 2 osoby; jsou označeny takto

Patří do shluku

dalekost, zpěvec, jinoch, toužebnost, harfa, háj, provívat, zavívat, lůno, oudolí

503. báseň z celkových 564

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. TÁBOR. (Otakar Červinka)
  2. Borsa. (Jan Slavomír Tomíček)
  3. báseň bez názvu (Václav Vojáček)
  4. MNÍCH. (Karel Hynek Mácha)
  5. Tři zlaté vlasy. (Boleslav Jablonský)
  6. báseň bez názvu (Václav Bolemír Nebeský)
  7. báseň bez názvu (Karel Hynek Mácha)
  8. VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (Karel Sabina)
  9. NA POPRAVIŠTI. (Karel Hynek Mácha)
  10. Hrady. (Karel Babánek)