Slyš! jihu šepotání
Tajemně zavívá
A chmury temné shání
I nebe odkrývá:
A vlnkami pohrává
I v háj si zavlaje,
Až listí opadává
A vzduchem tancuje.
„Ó, zbuď se ze snův trudných!“
Tak šepce krajině;
„Zastav běh vlnek bludných!“
Zavívá k hladině.
A země procituje,
I vlnky ustanou;
A nebe se zbuzuje
I oblaka vzplanou.
Tuť stromové i hory
Radosti se chvějí
A zpěvné ptactva sbory
Své blaho zvěstují. –
Slunéčko jak se zvedne,
Uhasne hvězdná zář;
Na výši luna zbledne,
Až zočí skvělou zář.
Však srdce zloby želí,
Že jitrem kyne den;
Že zpěvy oněměly
A pravdou zhynul sen.
Na nebi skvělá hvězda plane,
Aj, totě hvězda mé mladosti;
Z obláčků rosná slza kane,
Ach, slza to mé toužebnosti.
Skvělá se hvězda již schovává,
Peruť Jasoňova se chvěje;
Mladistvé jitro z noci vstává,
Dech vroucí lásky zemí věje.
Ach, hvězda zhasla – rosa hyne –
K mladosti duch můj zpět pozírá;
Než, osvěty kde zář mu kyne,
Nový se jemu háj otvírá.
Jako v chrámě svatém – ticho bylo,
Černé mraky an se nebem hnaly,
Požárův kdy rudých zanechaly,
V nichžto zorné jitro se jevilo.
I tak skvěle planula Jitřenka,
Jak by pustý svět objasnit chtěla;
Víc a víc v kol obloha se rděla
V plamenném co toužení milenka.
Jako v chrámě zbožném – ticho bylo
V srdci mém; usnultě žal i trudy,
Prchly ducha svádějící bludy,
Temné oko mé se vyjasnilo. –
Jitrem láska v Jitřence nám kyne;
Bludné chmury hynou ve jasnosti,
Když se slunce, vítěz nad temností,
K jejich zhoubě nad kraje vyšine.
Jitrem plesaje jsem hlasně zvolal:
„Zhyňte – na věky se v prachu skrýte,
Vy, jenž člověčenstvo v tmách vodíte!
Osvěty věk statně vám odolal.“
Na horu jsem vstoupil; pode mnou pak země
Probuzovala se v soumračném svítání;
Jitřní dechy květin zavívaly ke mně;
Zářilať Jitřenka v libém usmívání.
Nade mnou tu skály k nebi jsou se pnuly,
Pode mnou se pěnné jiskřily potoky;
S výsosti tu modré záře mi kynuly,
K dolině však luhy vábily mé kroky.
Tuť mé srdce blíže vinulo se k zemi,
Oko mé k zlatému vzhůru zřelo moři,
A duch mladistvýma letěl perutěma
Ku pramenu světla, k růžoretné Zoři.
Již obzor čelo své ruměncem ovinul
A pramen září se na nebi rozplynul;
Lesk adamantový se rozsil hladinou
A Jasoň milostně odhalil tváři svou:
Vltava zplesala, že nad ní svitnul den –
Jen srdce Pražanů objímal těžký sen.
V tom nad Vyšehrad náš ze skalných rozvalin
Se slavně povznesl stín Libušin.
Velebně skvěla se věhlasná její tvář,
Nade hlavou její zlatá se leskla zář;
A z úst jí plynula ta slova vznešená:
„Památko slávy mé, procitni – Praho má!“
I ztichnul hlas a stín se v mlhu zavinul,
Jasoň pak s výše své Pražanům pokynul.
Tuť všechno ke slunci obrátilo svůj hled
A každý s úžasem hned zočil nový svět;
Horoucí slunce pak i srdce zahřálo
A lásku k národu, ke vlasti rozžalo. –