POMNĚNKY.
[Květy 1839.]
1.
1.
Byl jarní večer, tichý jako mír;
Na západě se slunko blahem rdělo,
Když obnažené líce v chladný vír
Toužebných oceánů potápělo.
Zefyrové křovím zavívali,
Jak Světovidův dech provívá světy;
Jiskřící se vlnky objímaly
A růžové pohrávaly v nich květy.
115
Od břehu plavců veselé zpívání
Se k dalekosti neslo hladinou,
A z blízké vsi zádumčivé klekání
Se vznášelo večerní krajinou.
Nemožno zde zapříti srdce hnutí;
Horké tekly slze z oka mého –
Z květů zemských, z světla nebeského
Milostné vanulo mně zpomenutí!
Ó, vraťte se, obrazy minulé,
Jenž jste se dávno v mlze již ukryly;
Bolesti hořké, žely zhynulé.
A vy, jenž jste je věrně provodily,
Kanoucí slzy! – obnovenou mocí
Naplňte srdce, jměte mysl mou:
Bych zočil hvězdy mé dětinské noci
A mezi nimi vidu ztracenou!
2.
2.
Když nocí tichou v zahradě jsem bloudil,
K okénku tvému doufaje pozíral,
Kytary struny žalostně probíral:
Tu lásky vzdech se vzhůru k tobě loudil;
A noc an v závoj svět zavinula,
Hle, milost tvá milenci kynula;
A v políbení tvém jak plály líce:
Žel ztišil se, i neslzel jsem více.
Noc tichá ještě světy zavine –
Tvá láska však mi víc nepokyne!
116
Nestíhám víc, milenko má, tvých stop –
Pokojné místo hledám, tichý hrob. –
Kam se as kryjí noční hvězdy jasné,
Když slunce zář je živící uhasne?
Aj, nové světlo nikde víc nenajdou,
Nespatřeny v temnosti věčné zajdou.
A žití mé se hvězdě podobá –
Tys byla sluncem, září láska tvá!
3.
3.
Ve rdění růžném tvé jsem líce zříval,
Tvým dechem zdál se být večerní jih,
Ve zvuku harfy tvůj mi hlas zazníval,
A v žalostném slavíků klokotání,
V plynoucích zvonů dálných nápěvích
Mně obraz tvůj před duši se stavíval. –
Květ růžový se v jaru ještě rdí,
Jih večerní milostně jej chladí,
Etherské zvonů plyne horování,
Má harfa zní, a slavík ještě zpívá –
Tvůj obraz jen se v temnosti ukrývá!
4.
4.
Byl krásný večer, tváře má planula,
An tobě blíž jsem k západu se díval;
Tu z oka tvého slza, hle, kanula,
I nevím, ký tvé srdce žal províval,
117
Ó, dívko, dívko! – vida zaniknula,
Na jejímž květu blaze jsem spočíval.
„Jsem věčně tvá!“ si pohnuta šeptala –
Jak krátkou věčnost jen si předzvídala?!
5.
5.
Před náma pusté jevilo se moře;
My spolu na tichém jsme břehu stáli –
Noc kolem nás, jen po nebeském dvoře
Svědkové lásky, tiché hvězdy plály.
Tam čekajíce, až nám vzplane zoře,
Jsme osudnými vlnkami jen hráli;
Neboť se jitrem měla přiblížiti
Loď, v níž jsme oba chtěli odplaviti.
„Na šerém ousvitě, hle, člun se bělá,
Zachází noc – tys mojí, věčně mojí!
Buď slibu svědkyní, jitřenko skvělá –
Od tebe svět ni smrt mě nerozdvojí!“ –
Vstoupivší tebe v člun však podezřelá
Zanesla voda – milenec tvůj stojí
Na břehu samoten stíhaje tebe,
Již rozhněvané mu nepřálo nebe!
Marné čekání! Den a noc se mění;
Vždy stejnou píseň zvučí vlny zdmuté,
Žádná nehlásí tvé se přiblížení,
Zhluboka hřmí jen bouře hlasy duté.
Neslýchám úst čarovné liboznění,
Nevídám tváře nezapomenuté;
118
A ve snách jen kdy zrak můj pobluzuje,
Se obraz tvůj – kmit z ráje – mně zjevuje.
Kde, předměte ty lásky mojí vroucí,
Anděli strážný matné mé mladosti,
Kde tě objímá květů vzduch vanoucí,
By ke mně z blahé zavál dalekosti?
Marnáť má touha! – navždy uhasnoucí
V mlhách umírá hvězda tvé milosti,
A tisícero lamp na nebi skvělých
Jsou pablesky nadějí mně zmrtvělých!
6.
6.
Tedy se loučím s tebou, lásko svatá! –
Jen jednou srdce zde se zamiluje! –
Mně nebes zavřela se brána zlatá
A duše má se k zemi obracuje.
An dřímati nepřáno v tvém mi klínu,
K snům tajným spěji do šerého stínu
Večerních hájů. – Žádnéť tam svitání!
Jen z ohně, v mých co vlastních prsou plane,
Se světla, vlaha tamo mně dostane;
Zpomnění – mé jediné zabývání! –
Samoten stojím v chrámu šíropustém;
Jedinká lampa klenutím rozlívá
Nejisté světlo; hrůzojevným šustem
Zde onde stín z mrtvé mně doby kývá.
Jest-li to přízrak, či se pravda jeví
V nástinech nočních? – duše moje neví!
119
Však zajmuta přeludy podivnými
Se ztápí v obraznosti žhavé moře,
Tam zapomenouc přestálé již hoře,
Baví vlastními výtvory se svými.
Sama jen sobě věčně zůstavena
Neznáma světu jest i odcizena! –
Samoten stojím! – aj, kdož porozumí,
Co znamená samotným v světě státi? –
Na poušti strom v snu nočním kdy zašumí:
Viz ptactva sbor jej s hlukem oblétati;
I v středu moře samotné ouskalí –
Za vlnou vlna k němu, hle, se valí;
Kol luny hvězdy, kolem slunce světy,
V pustinách větrem zavanuté květy –
Jen na mé stezce společnosti žádné!
Samoten stojím! – Co mne provázelo
Jitrem, již za dne zase odcházelo,
Jak list po listu s větví opadává,
Kdy jeseň sešle první dechy chladné,
Až nahý kmen pro větrů hru ostává! –
Však ticho; obraz nade vše milostný
Před zraky moje často se stavívá,
Jejž blesk čarovný, vřelý, nebeskvostný
Jasností nevýslovnou ozářívá.
V pohledu naň se sílím, zašlé blaho
Se obnovuje: lásky světlo, vlaho.
Ty, již v své samotnosti oplakávám,
Se zjevuješ mi; ruku ti podávám;
Kamkoli jdeš, sleduji všady tebe.
Vyveď mne z bludů! – kde tys, tam je nebe.
120
Tys poesie zkvětlá z lásky hrobu!
Ty mne uvádíš v zlatou žití dobu;
Po boku tvém vystoupiv z tmy vezdejší,
Se odebírám v krajiny světlejší.