POMNĚNKY.

POMNĚNKY. [Květy 1839.]
1. 1.
Byl jarní večer, tichý jako mír; Na západě se slunko blahem rdělo, Když obnažené líce v chladný vír Toužebných oceánů potápělo. Zefyrové křovím zavívali, Jak Světovidův dech provívá světy; Jiskřící se vlnky objímaly A růžové pohrávaly v nich květy. 115 Od břehu plavců veselé zpívání Se k dalekosti neslo hladinou, A z blízké vsi zádumčivé klekání Se vznášelo večerní krajinou. Nemožno zde zapříti srdce hnutí; Horké tekly slze z oka mého – Z květů zemských, z světla nebeského Milostné vanulo mně zpomenutí! Ó, vraťte se, obrazy minulé, Jenž jste se dávno v mlze již ukryly; Bolesti hořké, žely zhynulé. A vy, jenž jste je věrně provodily, Kanoucí slzy! – obnovenou mocí Naplňte srdce, jměte mysl mou: Bych zočil hvězdy mé dětinské noci A mezi nimi vidu ztracenou! 2. 2.
Když nocí tichou v zahradě jsem bloudil, K okénku tvému doufaje pozíral, Kytary struny žalostně probíral: Tu lásky vzdech se vzhůru k tobě loudil; A noc an v závoj svět zavinula, Hle, milost tvá milenci kynula; A v políbení tvém jak plály líce: Žel ztišil se, i neslzel jsem více. Noc tichá ještě světy zavine – Tvá láska však mi víc nepokyne! 116 Nestíhám víc, milenko má, tvých stop – Pokojné místo hledám, tichý hrob. – Kam se as kryjí noční hvězdy jasné, Když slunce zář je živící uhasne? Aj, nové světlo nikde víc nenajdou, Nespatřeny v temnosti věčné zajdou. A žití mé se hvězdě podobá – Tys byla sluncem, září láska tvá! 3. 3.
Ve rdění růžném tvé jsem líce zříval, Tvým dechem zdál se být večerní jih, Ve zvuku harfy tvůj mi hlas zazníval, A v žalostném slavíků klokotání, V plynoucích zvonů dálných nápěvích Mně obraz tvůj před duši se stavíval. – Květ růžový se v jaru ještě rdí, Jih večerní milostně jej chladí, Etherské zvonů plyne horování, Má harfa zní, a slavík ještě zpívá – Tvůj obraz jen se v temnosti ukrývá! 4. 4.
Byl krásný večer, tváře má planula, An tobě blíž jsem k západu se díval; Tu z oka tvého slza, hle, kanula, I nevím, ký tvé srdce žal províval, 117 Ó, dívko, dívko! – vida zaniknula, Na jejímž květu blaze jsem spočíval. „Jsem věčně tvá!“ si pohnuta šeptala – Jak krátkou věčnost jen si předzvídala?! 5. 5.
Před náma pusté jevilo se moře; My spolu na tichém jsme břehu stáli – Noc kolem nás, jen po nebeském dvoře Svědkové lásky, tiché hvězdy plály. Tam čekajíce, až nám vzplane zoře, Jsme osudnými vlnkami jen hráli; Neboť se jitrem měla přiblížiti Loď, v níž jsme oba chtěli odplaviti. „Na šerém ousvitě, hle, člun se bělá, Zachází noc – tys mojí, věčně mojí! Buď slibu svědkyní, jitřenko skvělá – Od tebe svět ni smrt mě nerozdvojí!“ – Vstoupivší tebe v člun však podezřelá Zanesla voda – milenec tvůj stojí Na břehu samoten stíhaje tebe, Již rozhněvané mu nepřálo nebe! Marné čekání! Den a noc se mění; Vždy stejnou píseň zvučí vlny zdmuté, Žádná nehlásí tvé se přiblížení, Zhluboka hřmí jen bouře hlasy duté. Neslýchám úst čarovné liboznění, Nevídám tváře nezapomenuté; 118 A ve snách jen kdy zrak můj pobluzuje, Se obraz tvůj – kmit z ráje – mně zjevuje. Kde, předměte ty lásky mojí vroucí, Anděli strážný matné mé mladosti, Kde tě objímá květů vzduch vanoucí, By ke mně z blahé zavál dalekosti? Marnáť má touha! – navždy uhasnoucí V mlhách umírá hvězda tvé milosti, A tisícero lamp na nebi skvělých Jsou pablesky nadějí mně zmrtvělých! 6. 6.
Tedy se loučím s tebou, lásko svatá! – Jen jednou srdce zde se zamiluje! – Mně nebes zavřela se brána zlatá A duše má se k zemi obracuje. An dřímati nepřáno v tvém mi klínu, K snům tajným spěji do šerého stínu Večerních hájů. – Žádnéť tam svitání! Jen z ohně, v mých co vlastních prsou plane, Se světla, vlaha tamo mně dostane; Zpomnění – mé jediné zabývání! – Samoten stojím v chrámu šíropustém; Jedinká lampa klenutím rozlívá Nejisté světlo; hrůzojevným šustem Zde onde stín z mrtvé mně doby kývá. Jest-li to přízrak, či se pravda jeví V nástinech nočních? – duše moje neví! 119 Však zajmuta přeludy podivnými Se ztápí v obraznosti žhavé moře, Tam zapomenouc přestálé již hoře, Baví vlastními výtvory se svými. Sama jen sobě věčně zůstavena Neznáma světu jest i odcizena! – Samoten stojím! – aj, kdož porozumí, Co znamená samotným v světě státi? – Na poušti strom v snu nočním kdy zašumí: Viz ptactva sbor jej s hlukem oblétati; I v středu moře samotné ouskalí – Za vlnou vlna k němu, hle, se valí; Kol luny hvězdy, kolem slunce světy, V pustinách větrem zavanuté květy – Jen na mé stezce společnosti žádné! Samoten stojím! – Co mne provázelo Jitrem, již za dne zase odcházelo, Jak list po listu s větví opadává, Kdy jeseň sešle první dechy chladné, Až nahý kmen pro větrů hru ostává! – Však ticho; obraz nade vše milostný Před zraky moje často se stavívá, Jejž blesk čarovný, vřelý, nebeskvostný Jasností nevýslovnou ozářívá. V pohledu naň se sílím, zašlé blaho Se obnovuje: lásky světlo, vlaho. Ty, již v své samotnosti oplakávám, Se zjevuješ mi; ruku ti podávám; Kamkoli jdeš, sleduji všady tebe. Vyveď mne z bludů! – kde tys, tam je nebe. 120 Tys poesie zkvětlá z lásky hrobu! Ty mne uvádíš v zlatou žití dobu; Po boku tvém vystoupiv z tmy vezdejší, Se odebírám v krajiny světlejší.