Kdys v plesu dětinném hodila’s v líce
přehoušel modravých květů mi vřesu;
mnohý jsem pohodil, zmařil jich více,
ty, co jsem zachoval, k hrobu ti nesu.
Uvadlé, uchřadlé, ruka se třese,
když do těch zmařených nadějí sáhne
uvadlých, uchřadlých, jako když v lese
ponejprv pozimní vítr zatáhne.
A nám jak do jara sever když vrazí
tvůj život ztracený – co po něm zbylo?
Několik vzpomínek – život je zmrazí,
na mžik ta písnička – nic než: „to bylo“.
Když den se schýlí k večeru
a pot si s čela stírám,
tu zavru dvéře za světem
a svůj si otevírám.
A vedle prázdné židle tvé
si sám usedám k stolu
a za chvilku to ožije
a my jsme zase spolu.
A já ti toužím, povídám,
a co by’s řekla, hádám,
a naši tichou zábavu
pak sem v ty verše vpřádám.
A já to vím, že planým je
to všechno jenom hraním,
však něčím musí člověk čas
si krátit přede spaním.
To slunce dnes v ten boží svět
tak jasně svítí, hřeje,
já hledím na ně s okna ven
a nevím, co se děje.
A myslím sem a myslím tam
a oko se mi kalí,
a nevím, zdaž to pravda je,
či myšlenky mé lhaly.
Ten bez, kde, milá, na jaře
jsme sedávali spolu,
tak svěží ještě, zelený,
ni lístek nespad’ dolů.
Ta myrta, již jsi vsadila,
už na polo je v květě,
aj toť to naše děťátko
mít štěstí bude v světě.
A ten náš ptáček zpěváček
tak zpívá dnes až milo,
a všechno je tak veselo,
jak tebe když zde bylo.
Ba ještě se ta vlašťovka
kol švihá, v okno dívá
a ty že již jsi uletla,
má holubičko sivá?
Ach co tě odsud volalo,
když jsou tu všichni jiní?
Oj to jen venku leto je
a chladno už je v síni.
Tam s našich vínků svatebních
po lístku lístek padá,
to děje se tak na podzim,
viď, má dušenko mladá?
A v síni všechno pusto tak
a židle tvá je prázdná,
oj to už podzim, podzimek
a zima bude mrazná.
A venku bude také tak
a jaro zas přichvátá,
však kdo se tebe dovolá,
má holubičko zlatá?
Žij mi dál v té upomínce,
žij mi dál;
dí, že mrtva jsi, mé dítě,
není pravda, osud mi tě
ještě nevyrval.
Žijem spolu jako dříve,
ve snech – ještě víc,
v každém hnutí, pomyšlení
i v tom jiných zapomnění
ty mi hledíš vstříc.
A když mi ty upomínky
v oko vykypí,
že ti závidím, se zdá mi,
jak se ti tam pod lípami
hezky, klidně spí.
Konečně je všeho boje na časy,
potom teprv, v líp těch stínu
na čerstvou až kleknou hlínu,
ať dí: „Mrtva jsi.“
Odešla’s v tu tmavou dáli,
z níž se nikdo nenavrátí,
přes tvou hlavu čas se valí,
z klidu už tě neuchvátí.
Ale nad mou hlavou chřastí:
živých svět už mrtvých není,
neboť tam té ve propasti
tam je všeho zapomnění.
A to nejvíc v srdce hryže
a to mi až rozum mizí,
že, co bylo všeho blíže,
teď je ti tak cizí – cizí.
To byla jako hvězdička,
do pošmůrného večera;
jen hvězdka drobná, maličká,
však vlídná, světla plničká
a moje byla celičká,
mé slunce duše do šera.
A přiletěla do šera
a zajiskřila, zakmitla
a potom zase ulítla,
to smrt, ta němá příšera,
mi v náruč svou ji zachytla.
A noc tak tmavá, mrákotná,
tak mrákotná, tak lopotná,
když duše z štěstí procitla.
A kdyby byla k zoufání,
to marné, marné volání.
Mé štěstí se mi podělo
a já je hledám v pláči;
a lidé chodí s útěchou:
„To už se nezjinačí.“
Aj dobří lidé, zjinačí,
já přec je najdu, věřte mi,
vždyť ono není daleko,
vždyť na sáh jen jest pod zemí.
U zídky závěj sněhová
se bělá vysoko
a neví žádný, co sníh ten chladný
co vřelosti tam skrývá hluboko,
tak hluboko!
Nad zídkou vichr lípě se
rve bílém ve vlase
a zdaž to není až k nevěření,
že pokojně tak dřímá se,
tam dole dřímá se?
A v závěj socha polživá
v sloup oči obrací,
proč pod nimi se rozhřívá
ten sníh? – To neví žádný,
jen ten, kdo z něj se vzhůru potácí –
tam dole – žádný.
Je proud můj život divoký,
jenž skalným břehem kouří,
vše odnese, nic nenese
a bouří jen a bouří.
A tebe, kvítek nejdražší
mi jedním mžikem splavil
a na věkův už na věky
vší radosti mne zbavil.
Já dívám se, já naslouchám,
já volám v dáli mhavou.
„Co uchvátím, to nevrátím,“
jen zní to řekou dravou.
Na břehu stojím podrytém
a hledím, jak to rve se;
a až ten břeh to utrhne,
tam v moři sejdeme se.