Jsme děti věku, jenž svou bídou žije
a nedbá minula, ni budoucnosti:
vrtochy bláznů jsou mu předkův ctnosti
a budoucnost? – ať bije se, jak bije!
Nám k smíchu mužnost, vroucnost, poesie
těch srdcí, jež tu tloukla v minulosti; –
u žití stolu hoj, – teď my jsme hosti!
Ať žije mžik! – co v hrobě, ať si hnije!
Ó pěvci, myslitelé, bojovníci,
kdož pro tu svatou českou půdu žili
a mřeli, – slyšte, s nestydatou lící,
jak díme: My jsme vše – a nic, kdo byli!
Ne! – my jsme pýr a mech a plevel měkký
na balvanech, jež ční tu na vše věky!
Jak balvany, sterými blesky zryté,
však nepohnuté v sterých bouří sledu
ční zvrhlým potomkům vstříc skutky dědů
chmurné a velké, přísné, obrovité. –
Kol nich obchází plémě žitím syté
s tou hlavou pustou a s tím srdcem z ledu,
s tou v ruce chabostí, plachostí v hledu
a na čele znak hanby – nepokryté!
Kde kdys husitské pluky v boji stály,
tam chabý vnuk se poličkovat dává,
před každým šaškem trna v bázni bledé,
a i když silným býti chce, – se šálí!
Aj, žeť to české slunce zapadává
a v něm se rdí jen balvany ty šedé! –
Nás spasí jenom skutky, žádná slova
ať s řečniště, ať z písní slok se řinou –
ne knihy, zpěv – krev musíme mít jinou,
čím byla kdys, když vlast má býti znova!
Co hluchým stádům píseň Kollárova –
ač tvoří svět, jak Duch kdys nad hlubinou?
svým líným krokem dál se stáda šinou
v svůj osud, kdes na jatka řezníkova.
Ach knihy, písně, umění a vzlety! –
až utopíme se v tiskařské černi. –
Ó stokrát větší jsou divochů čety,
jež s láskou k vlasti proti dělům běží;
a jak tu bez knih, bez umění leží,
v skosené žatvě – rodné půdě věrni!
Kdy přijde ten, kdo čerstvou krev a šťávu
vlije v to mrtvé, omráčené tělo,
krev žití v srdce, které věky tlelo,
a přemýšlení zas v tu pustou hlavu?
Kdy ten, kdo právo zas navrátí právu
a křivdě ve tvář pěsť namíří smělo,
a naše hadry v kmentu změní bělo
a v cáry strhá pýchu zlatohlavu? –
Kdy přijde ten, jenž s hrobů svalí kámen
a v ruce blesk a v zraku božský plamen
jak archanděl těch mrtvých svolá voje?
Kdy přijde, v nás kdo vzkřísí v žití víru? –
a po boji svůj lid v ovčinec míru
uvede jako pastýř stádo svoje? –