TA sláva, kterou lidstvo věnčí krále,
ten vavřín, který z krve vypučí
tisíců padlých v muce neskonalé,
ten jásot davů, jenž se rozhučí,
když v triumfu si vezou modlu svoji
za skutek dobrý nebo za zločin: –
ta sláva mělká není slávou Tvojí,
Ty, který žil jsi, – svého lidu syn,
a pohřben’s – v lidu svého náručí.
Sám dítě z lidu, stál jsi v jedno s nimi
v jich práci, boji, slz i slastí proudu,
s tím srdcem, které kruhy železnými
jak přikováno bylo v každou hroudu,
kde česká síla zanechala sled
ať slávy záplavou neb mořem běd –
s tou duší čistou, velikou a vřelou,
nic nežádající, než vlastí celou
by vzešlo slunce ještě jedenkrát,
jak Ty’s je viděl v dobách slávy plát. –
Jen ve svých snech! – a život Tvůj byl snem,
v němž na sebe jsi zapomínal zcela.
Ty’s jenom děl: „Matičko osiřelá,
kdy tebe zase z prachu pozvednem’?
Matičko, matko, domovino sirá,
což už ta noc nebude nikdy dnem? –
Viz, matko má, jak mi to srdce svírá,
jsem chud a sláb, – leč, co ti mohu dát,
je všechno tvé: můj život, moje snění,
má práce, moje každé pomyšlení;
vše, matko moje, vezmi nastokrát!“
Jak nocí táhne hejno labutí
v jih slunečný a jejich teskné pění
a šumot bělostkvoucích perutí
poutníka zbudí, který z unavení
kdes klesnul podél cesty bez naděje
a zaslechnuv je dí: „To labuť spěje
tak vysoko a do úmoru v dál –“
a vstane pak a jejich kráčí směrem: –
hlas Tvůj se ozval chladné noci šerem
a doslechlo jej srdcí na tisíc,
svůj celý stesk a celý v něm svůj žal
a pravili: „Hle, také jeden z nás
a nezoufá! – jen slyšte jeho hlas,
jak vítězně teď letí v nebesa,
trpí co my, však v boji neklesá,
nuž, pojďme za ním, – lepší době vstříc!“
Byl’s v světě sám, jak opuštěný kmen,
a vítr bral Ti lupen po lupeni,
a když jsi kles’, – sám bouří vyvrácen,
to mohl Tobě záviděti král,
jak tisícové s Tebou ku temeni
se brali svatých Vyšehradských skal! –
Neměl’s tu matky, bratra, sestry žádné,
však z cizího-li oka slza padne,
ta váží tolik, jako krve svazky:
Tvůj lid Tě miloval a hrob Tvůj svlažen
byl tisícerou krůpějí té lásky –
Tvůj lid to cítil, kdo mu bouří sražen.
A ze rtů chudiny, těch lidí práce,
to znělo za Tebou: „Nuž tak jdi s bohem!“
a ze rtů dětí znělo to: „Spi sladce!“
a ze rtů soudruhů: „Po boji mnohém
jdi, příteli, a odpočin tam sobě!“ –
A přejdou léta – a tam na Tvém hrobě
snad růže zvadnou, – ale zastaví
se poutník tam, to z těch, kdo věřit budou,
jak věřil’s Ty za ranní záplavy,
že nad rozrytou českou, svatou, půdou
zasvitne slunko přec, – přes všechny mraky!
A půjde dál se zvlhčenými zraky,
byť u Tvých nohou postál jenom mžik,
a řekne: „Tobě tady pod tou hrudou
za vše, a za vše, lidu Tvého dík!“