NA přední stráži, jako prahy skalné,
muž podle muže, podle štítu štít,
zrak pevně upřen v bouřné vlny kalné
a v prsou lásky žár, ve tváři klid,
k tvé obraně, ó česká vlasti, stojí
tvých synů pluky pevně sevřeny;
a nad hlavou, vln hněvném ve příboji,
jim vlaje prapor běločervený.
Za nimi v dál kraj český leží svatý,
luh, žírná pole, šumné lesiny,
vesnice, města, osamělé chaty,
a na údolí, pláň i výšiny
se z Boží ruky požehnání snáší –
a přece jako stesk to doslýcháš:
„Ty, česká země, – proč pak nejsi naší?!“
„Ó, jest a bude!“ – volá přední stráž.
Viz, jak se pluky radí na obranu,
slyš ze rtů tisícův to hromem znít:
„Co česká ruka sila na tom lánu,
to česká ruka chce a bude žít!“
Ať zrno žitné, ať to ducha setba,
vše bude naše, zítra jako dnes,
a nepřátel ať hrozba nebo kletba
se roztříští jak mrak o skalný tes.
Jen prapor vzhůru! K předu jménem Páně!
a vzejde slunce, volnosť z mrákavy,
když každé na vlast namířené ráně
se věrná česká prsa nastaví.
Jen věrně, srdcem k srdci, paží k paži
stůj v svatém boji českých mužů pluk,
a těm, kdož padnou dnes na přední stráži,
kdys žehnat bude vlast a šťastný vnuk.
KU předu, ku předu, zpátky ni krok!
Sokolí heslo je stále;
znělo už k pochodu mnohý tak rok,
znít bude na věky dále.
Ku předu, ku předu, dokud je dech,
pro slávu, blaho a zdar našich Čech!
Kde vlasti nepřítel, kde že tu sok?
Pochodem přes něho dále!
Napřed se nastaví čelo a hruď,
prapor než roztrhán v kusy. –
Kdo že to poroučí: „Otrokem buď!?“
Kdo že tu poslouchat musí?!
Někdo-li poroučí: „Poslouchej mne!“
zahřmí to na odvěť: „Však ještě ne!
Vlast matku udeřit má-li kdo chuť,
dřív syna skoliti musí!“
Však ještě při druhu stojí tu druh,
Čechy jak vídala Sláva. –
Naše ta země a náš je ten luh,
kde Sokol perutí mává!
Ku předu, ku předu, krok nikdy zpět,
s rachotem bubnů jak v boj chodil děd!
Však živ je doposud náš starý Bůh.
Vlast česká na vždy buď zdráva!
HOJ, vzhůru, pestrý sokole,
hoj, vzhůru na svou stráž,
nad nejvyšší hor vrchole,
ó leť, co síly máš!
Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’,
až nad oblaků lem:
až od hor k horám uvidíš
tu celou českou zem.
Máš ocelové perutě
a ocelový spár,
a v dol jak ‘hledíš napnutě,
máš v oku blesku žár. –
Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’;
hle lovce! – chraň se, chraň!
Čím v letu výš’, tím bude spíš’
ti k smíchu jeho zbraň.
A co to jásá po kraji,
ty sokolíku můj?
To tisícové dívají
se vzhůru na let tvůj.
Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’!
ty’s naší síly vzor,
a ty své mety doletíš,
i každé bouři vzdor!
Hoj, vzhůru, český sokole,
až v bouřných mraků lem:
ať s vichrem vidí v zápole
tě celá česká zem!
Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’,
a střež nám prapor náš. –
Tvá peruť mávej nahoře
a dole naše páž!
MUŽNÝM duchem vždy a stále,
každým činem o krok dále,
každým rázem křídla výš’, –
česká sílo! – plna vznětu,
kdo v tvém chodu, kdo v tvém letu
může tebe srazit níž’?
Tam, kde srdce ku pochodu
tluče píseň za svobodu,
neochabne v boji páž;
tam, kde ruka tiskne ruku,
v nepřátelských bouří hluku
neskloní se prapor náš.
Naše tvrze nedobyty,
naše štíty nerozbity,
nezlomena naše zbraň!
Česká sílo, jako skála
kde’s tak celé věky stála,
co je tvoje, dál si chraň!
Mužným duchem vždy a stále,
každým činem o krok dále,
každým rázem křídel výš’; –
český vzdore, blesk ni hromy
tvoji šíji nepodlomí,
dokud sám ji neskloníš!