Mír padlému buď za vlasť bojovníku!
Pad’ jako ten, kdo padá na svůj štít,
smrtelným, těžkým pádem bez výkřiku,
jen s vzkřikem těch, kdo za ním stáli v šiku:
On v čele stál za celý český lid!
Za to, co vytrpěl, za trosky jeho blaha,
za to, co zapomněl, za to, co doufat váhá,
za to, co sám, neb jiní v prach mu kruší:
on nastavoval svoje prsa nahá
s tím čelem železným, s tou čistou duší!
Jen mír, – však přísnost nenadechla smrt
na líci tvou, – ty, jenž jsi v životě
stál jako útes, od jehož se črt
odrážel příboj šalby v nahotě,
i klamu, oděného zlatým cárem; –
ty srdce, blahu všech žehnoucí žárem;
jen k štěstí vlastnímu tak mrazně chladné:
Ó, takové už nebije nám žádné!
Do temnot žalářů jsi českou nesl pýchu,
z temnoty žaláře jsi český nesl vzdor,
a česká čest kdy všem už byla k smíchu,
ty zahřměl’s ji přes hradbu českých hor! –
sám, ze všech jediný v tom mrtvém tichu!
Kdys v poutech sám, ty’s věděl, co to značí
ne věk je nosit, ale na sta let;
tvůj lid v nich spal, aneb je hryzl v pláči,
pout řinkotem ty zbudil’s jej a ved’,
– a, odkud přišla, pouta hodil’s zpět!
A chudý zemřel jsi, jen bohat poctivostí,
co šlechtic jediný, jímž je dnes český syn:
s tím erbem vykonané povinnosti,
naňž celý život nevrh’ jeden stín!
Mír padlému buď za vlasť bojovníku!
pad jako ten, kdo padá na svůj štít,
jen s vzkřikem těch, kdo za ním stáli v šiku –
A za ním plakal celý český lid!