Van plynulý, rušný, oblaků spěch
kdes nad domy v slunci se topícími,
hor fičivý, drsný, čerstvý dech,
jímž bouří se stromů všech vrcholy,
ty duby na hrázích rybníků tmavých, smrky s topoly,
jak bouří dálkami šumícími,
vším neklidem tvůrčím a násilnickým,
zná mluvit i plakat, zná rvát se a bouřit,
zná vysmát se hlasem lidským...
Jak mládí drsné by vstalo s lože
a, Bože,
jak chystalo by se kořistit, loupit,
svět za slunný haléř si celý získat a koupit
hýřením marnotratnickým...
Jak mládí by vzdorovalo a hřivou
své krásné hlavy třást chtělo, třást,
a maskou úst posměšnou a křivou
se pošklíbnout chtělo, grimasy krást,
všemu, co umírá odkoukané,
jen ze lstí a kompromisů stkané
a na úžasu svým škodolibým
se smíchem pást,
vyrazit z uzavřeného kruhu
a z ticha světnic, jež zatuchly
řemeslem denním, touž pokrmů chutí,
touž rodinou, týmiž zvyky sluhů,
tím vším, co svět nás vidět nutí
v setřených barvách, zahluchlý
a k revoltě co nás učí v taji,
když otčíci na moudré si hrají
a na ctnostné matky, a na neomylné
dědové, kterým svět dávný byl
tím divadlem, jenž kratochvilné
jich ideály jen zpodobil...
Ba vzpírá se, žene se přes dávnou pýchu,
již přešlý nevkus nalepil
si na příbytky tvé a z tvých omylů, hříchů,
jimiž jsi dny své zaslepil,
si šašky tropí, rve peří z loutek
a hadříky s vatou hází v koutek
na jednu hromadu svátý brak,
a jako mrak
jiskřením mlnným prosycený
vše naplní dychtěním živým,
jediným bleskem křivým,
pak v divoké touze, neuměle
hledá a boří zas, ničí směle
a nespokojeno k posledu
i sobě mizí, dál bouří a dále vírem
se nese, až je si z dohledu,
až samo se octne zase a v světě širém
se ztrativši, hledá zas, věčně ztrácí
a nalézá věčně a věčně zas kácí...
Hle, úsměvy mládí čerstvě tak fičí
a ostrým světlem vše šero ničí
a po lánů řídké zeleni
se rozvlní zvědavě, po zahrad trávě
tak dravě, tak dravě,
a nelení
se pluhu tknout v dvorci tvém nečekaně
i v přístěnku
kdes komory na stěně visící zbraně
i v ruce tvé knihy, jež vyřkly kdys vkus tvůj, myšlenku...
Však čerstvě to voní zemí
tak neurvale rozrytou,
tak bezbožně, trofejemi
všech přežilých střepů pokrytou,
až mrazivě provětranou,
když drsné a mladé a rušné průvany vanou,
a něco se rodí jak dech
omládlých hájů, černých kořenů stromů,
fialek vůně a k tomu
ty cítíš, jak puzen jsi ku předu, čerstvý van na zádech,
nesmírnou silou hnán jsi, vírem
tvůj polétá šat, ty v světě širém
tím dechem mladým jsi ku předu hnán,
bouříš a víříš, jsi unášen, přes dálky, výše,
a šťasten, že proletíš takto zas neznámé říše
vždy podnášen a uchycován
hučivou vlnou svěží,
dál, přes vše, co skrčeně skrývá se, v mrtvém co klidu leží.