Tím krajem zatichlým jsem bloudil rád,
kde vedle panských drobná selská pole
jen mohla zbožně, zakřiknutě zrát,
s těch mírných vršků zřena v širém kole;
s malými potoky a lesy ztemnělými,
kde střídají se háje přelíbezných luk
a maličkých měst slabě tenké dýmy
vždy poblíž křížových cest, božích muk.
Svou tichou lásku, časem zakřiknutou
já z odříkaných ctností tvých si zachránil,
té drsné pokoře tvých lidí na kov zkutou
já od dětství se učil, žil s ní, o ní snil,
ty koute, kde se rodí drobní dělníci
jen z prostředků a potřeb, jež jsou nejskromnější,
dle kamenitých polí v kopce jež se vejší
dle drsných větrů v nečasy ne měnící.
Že lidé z drobných políček tu žili tíž
a z drobných řemesel pár vykřísli jen grošů,
chudého bratrství jim Kristus nesl kříž,
nic nevzali si v Káni Galilejské z košů
a vzešel-li kdos z ducha toho – básníci
to byli narození v chudobě, jež zebe,
básníci ráje duší ohlašující,
jež lidé nenajdou však nikdy – mimo sebe.
Těm, kteří vytrvali v městech Tvých a vsích,
sedřeni prací, mnohdy při políčku v pláni
a pří své koze, bramborech a při ovsích,
ti strážci nového jsou milování,
jsou drahocennější než mízy čerstvých míz,
uniklé kdysi v Ameriku do ciziny,
neb Vídní strávené, jí pohlcené kdys
a zhrdavě pak mžourající do otčiny.
Těm, jimž je kráčet zapadlostí tou
tak líbeznou, tak vzdálenou, tak svěží,
ořeším po mezích, lučinou svítivou
až k městu starodávnému s tou štíhlou věží,
již neubrání se a z duše dojati
si spředou chlapectví své z radosti i žalů,
svých druhů podoby i svojich učitelů
a mnohokrát se ještě vděčně obrátí.
A bude zdát se jim, že nový duch a čas
jak doléhá sem vlnami, cos křísí
v nadějích lidských a že na polích ten hlas
všem pracovníkům náleží, ne čísi
jen výsadě, ne zámkům, pýše církevní,
ne cizincům, již neznali tvé řeči,
ty, město, vévodící krajině a v ní
skromnému lidu, pevností jenž křemen předčí.