Sníh drobný schvívá se na začernalé domy,
vzduch ostrý do tváří jak růží nadýchá,
park zpustl znenáhla a opadaly stromy,
a únor ke konci již valem pospíchá,
po kluzkých chodnících jak večer padá k zemi,
se světla mihají a lidí shon a vír,
zní rachot povozů bílými ulicemi
a všecky postavy pokrývá sněžný pýr. –
Salony plny jsou, by rozhovor se předl,
by slečna Ninetta svůj rozvinula hlas,
zapadlý umělec by ku klavíru sedl,
by krásek mladičkých okouzlil zlatý vlas;
by mladý debutant se zabil premierou
a v sněmech poslanec zas kývat mohl dál,
umělec na ledě by odnes slávu sterou,
snad proto zima je a krutých mrazů pal.
Ve vlažných pokojích při hovoru a čaji,
při lampě domácí a všedních starostech
teď celé rodiny as denně usedají,
a z oken heboučký svou vůni dýchá mech,
stín drátů ve dlaních se dívkám zrychla míhá,
co z druhé komnaty tón klavíru sem vpad’,
kde s pravou únavou tón líné tóny stíhá,
neb mladý studentík se cvičí škály hrát!
Však i to omrzí a dívkám smutno bývá,
vždyť tolik zábav je a tolik koncertů,
tu na Žofíně ples, tam nový tenor zpívá,
však otcům praktickým nebývá do žertu,
tu zase Čajkovskij, – zas třeba nových šatů
a nových šátečků, jak chce to moda mít,
a otce přemluvit je třeba v lstivém chvatu
a krisí obchodních dbát málo a přec jít.
Neb družné večery se na kluzištích míhat,
při světlech zářících kde hraje kapela,
svůj román zapřádat a štěstí svoje stíhat,
až noc se ze všech stran nad městem zatměla,
pak domů s úsměvem po boku muže jíti,
jenž pro vše měl by sluch, pro smích i neštěstí,
pro kočku rezavou, jež umí z mísky píti,
pro tetu nemocnou, jež dům má v předměstí.
Ó zimo zdlouhavá, když zuří večer kletý,
s přítelem lyrikem v kouř kavárny jdu rád,
jenž čítá journaly a překrucuje věty,
na hloupé básníky naříká tisíckrát,
chce nový, zdravý tón by z každé řádky čišel,
a všecky přátele chce zvěšet na stromy,
chce román napsati, jenž vstříc by slávě vyšel,
ba celé století svou váhou ohromí.
Ó dlouhá odpůldne! Ba pouštím knihu z ruky,
zřím v šeré chodníky a slýchám vozů ruch,
křik zmrzlých hadrářů a kolovrátků zvuky,
šum sterých kročejů, jenž z ulic hučí v sluch!
V sousedství hodiny než šestou budou bíti,
než lůžko odstele stařena šedivá
s tím krokem šoupavým, jenž ve mně starost nítí,
mně nudně k zoufání den celý uplývá.
Jak budu zase rád až přijdou prví ptáci,
až březen uplyne, až budu sám a sám
alejí kráčeti, jež do lesů se ztrácí,
svým oddán hloupostem a bludným myšlénkám,
až v kouři doutníku plán spředu lásky nové,
neb hezká brunetta mne může okouzlit,
jež rozmar měla by a zoubky perleťové
a vlas jak černá noc a vřelý, prostý cit!