Stará a nová Praha.
Den letní je... Procházím hradu zas prostorné dvory,
krok duní a zaniká, závory kdesi jen třískly;
a je tu až smutno, jak ležel by kdosi tu chorý,
na oknech a v průčelích paprsky plaché jak blyskly.
Dóm Vítský jak černavý gigant v tmu věže své hrouží,
své přeťaté oblouky vypíná pod spletí trámů,
skla barevná zahrají matněji a stín se dlouží,
v tmě beztvární chrliči zprahlé své svírají tlamy.
Je vidět: hrad bez krále, idylla století pravá...
Ruch kočárů, beztvarné hemžení, dvořanů stíny,
lesk života, nádhery rozpad’ se, – zůstala sláva
a trosky a hroby a trochu té posvátné hlíny!
Jen ztuchlé zpol díry, kde alchymist po prášku zlata
se honíval urputně, zbyly tu pod hradem dole,
pro mozoly chudáků, pro bídu, která tu chvátá
a stále víc krouží a přibírá zástupy v kole...
38
Sem stín si jen zalézá, šlechtic jen, klerus tu dříme
pod záštitou prebend svých starých po pokroku dupe,
a v zpuchřelé hrdosti, svět co kol kulturou hříme,
své odříká modlitby v pompě své obřadné, tupé.
Však dole hřmí Praha, v tu idyllu zní to tak zticha!
Co kultury hrdé jsou vzmachy, to mimo hrad všecko!
Co pokrok a nároky na slávu, Prahou dnes dýchá,
a ona je zdravé a životem kypící děcko!
A Praha, ta občanská, s pilnou až k úpadu rukou,
dny bez králů přečkala, rostla a byla a kvetla,
na brány jí přívaly cizácké bily a tlukou,
však ona je vědomí plna, i kultury, světla. –
Neb ona je česká, je srdce to, bijící vřele,
že slyšet až v kouty té země, kde žili jsme plaše,
jak rázně a bez bázně pojednou, pyšně a směle
to duní: jsem vaše, jsem vaše, jen vaše...
39