A písně jako nad lukami páru,
když sluncem prosvítá, já budu tkát,
v nich jeseně vzduch při posledním žáru
mřít bude s dechem květin ze zahrad,
v nich víno zrající zadýchne s latí,
a listí suché bude provívat,
a zimomřiví motýlové zlatí
mých citů budou se v nich kolíbat; –
za trochu lásky a za trochu snů
v té krátké řadě uplynulých dnů
a za ten pláč, můj malý příteli,
v rakvičce do tmy země zmizelý:
to všecko bude malá kořist snad.
Chtěla jste, chtěla, abych vás navštívil ve vile u lesa,
pod černými sosnami ukryté, – jednou jen!
Najděte tu skladbu, tu divokou, která vždy zaplesá
jako ptáci v květnový, vonný a slunný den!
Pozdní, čerstvé jahody přineste! Tak trochu prorocky
smějete se, blázínku, jakým až dosud jsem?
Víte, že vás poslechnu, ve všem vás poslechnu otrocky,
jste mi dávno nadějí a věčně zeleným snem.
Pojďte, drahá! Zrousáni vyjdeme do kraje, –
žlutá světla se zavěsí do oken tichých vsí.
Potok tmavý pod lávkou zablýskne bublaje,
a kdes v dáli za lesy honicí štěknou psi.
Přes lesy, přes pole, rozsáhlá pole,
přese vsi ve světlech planoucích dole,
vichřice zahvízdla na tisíc mil!
A já jdu do polí podzim zřít zblízka,
cítím ho ve vzduchu nad smutnou hájovnou,
zlostně a ponuře do oken tříská,
vichry, své feny již vypustil.
V lenošku viklavou Podzim sed’ starý,
dlouhé své prsty nad pánví žáry
zhřívá si, – necítíš ohňů kouř?
Lenoška ze suchých listů a klestí,
pokrytá hedvábím šedivých pavučin,
jak se jen pohne, praská a chřestí, –
ó, jak jí kolébá vichřice bouř!
Také sem ke mně! Vichřice chladné!
Jiskra ať do krve z ohňů mi padne!
Přivějte zrna, jež vydrolil klas!
Slyšte! sem ke mně! Podzimní vůně!
ze spadlých lupenů! vadnoucích palouků!
ty, jež čpí z bařinné, rákosné tůně!
vzduch čpící výstřely, hafanů hlas!
Kroužete duší mou, jasně ať blýsknou
obrazy, obzory bez konce, výsknou
skotáků písní, kdy končí se den.
A já jsem kráčel a měsíc mi svítil,
přes krtčí kopky se stříbrně zavlnil,
havrana v brázdě jsem vzlétnouti cítil,
či to byl sražený v rozletu sen?
A Podzim v lenošce viklavé dýmal,
nevím, zda umřel, či dřímal a dřímal –
– vidíš jej v dálný se horizont pnout?
Díky, ó Podzime! V mozku mém zlíhnul
stáda jsi myšlenek pod čistým obzorem!
– Již do tvých vichrů jsem plachty své zdvihnul!
– S lodí zas plnou chci v neznámo plout!
U souseda hošík ten, –
s tím jsem dobrý kamarád.
Jsme tak stejně dětinští,
žijem’ oba bludný sen,
oba chcem’, co není snad.
Ti, co kosmos v přihrádky
zavírají do klece,
nemohou z nás radost mít.
On zná jenom pohádky,
já ho učím a, b, c.
Jeho smích a volání
jak se vzbouzí za rána,
plní celou duši mou
teplým kouzlem žvatlání
„Humoresky“ Schumanna.
Proč však v jeden slunný den
horkou sklonil hlavičku?
Tiše tikal jako pták,
sténal, vzlykal, rozpálen,
volal mrtvou matičku.
A tys děla: Churaví
v chatrči ten plavý hoch?
snad má hlad, či Bůh sám ví?
On se jistě uzdraví.
Jenom kdyby smát se moh’.
Již jitro šlehlo v černých sosen kmeny,
zarudlou září všecko postříkáno,
mlhami mléčnými připlulo ráno. –
Psi nedočkavě po boku nám stáli,
co nad močálem sítím vítr vzdychal,
dech rána rudý mdlá svá světla míchal.
Roh myslivny a rudé střechy plocha
se stále jasnější nám v dálce zdála
za hláskou sbořenou, jež sluncem plála.
Takové ticho, nad rozrytým břehem
psi nedočkavě po kořisti práhnou.
Kohoutky cvakly. Vodní ptáci táhnou.
U souseda co ten hoch
na poduškách leží?
horečný a smutný zrak?
Venku večer svěží.
Jako by mne nepoznal
zavzlyk’ z nenadání.
Dnes si ani nepohrál,
nezasmál se ani.
Do krajů zřím podzimem
přes lesnatých kopců lem,
pode mnou srub z trámů sbitý
skřípe vichrů přívalem.
Černé lesy pode mnou
hučí hudbou tajemnou,
žluté spousty ořešiny
chřestí, jak je vichry rvou.
A stín klesá, stín a stín
dolů kraje do hlubin
přes balvany, lísky, trsy
černomživých ostružin.
Skrze stromy prořidlé,
horizontu čáry mdlé
v šedých, smutných barvách hoří
v kouli slunce vychladlé.
Čas je se rozloučit, srdce moje,
dáš mi ten prstýnek, dáš mi jej?
Věru, tak dojatý nebyl jsem dávno!
Nu, tak se naposled pousměj! –
Posledně u tebe. A já tě zlíbal,
byl to den pohádky blankytné.
Nerdi se, nezachvěj, štěstí nech dřímat,
mohlo by prchnout, až procitne!
Polož svou rusou, kadeřavou
hlavičku na hruď mou, polož jen.
Pověz mi všecko a ne zas všecko.
Něco až v chladný, zimavý den.
Umdlela podzimní vichřice, umdlela. Vzlyká
jak na kolébce dítě.
V kleci kdes na trámu ještě pták večerem tiká
zoufalstvím vězňů skrytě.
Nad polí pustinou večer stan rozepjal tmavý,
svit hvězd se modrem tlumí.
Ohňů kouř po mezích dlouží a plouží se plavý,
modříny dlouze šumí.
Ticho je. Stíny mou lebkou se protáhly, tíhly
v kraj zabloudilé oči.
Myšlenek větrné mlýny své lopaty zdvihly
a zdlouhavě se točí.
Hoch u souseda umřel, umřel. Včera
v skříň cínové své složil vojáky.
Jak moh’ jen umřít? Skrze slzy teskně šerá
obloha splývá ve mraky.
A zítra pohřeb. V kočár jsme si sedli,
na klíně rakvičku jsem vez’.
Ó, proč tak pospíchat? Tam ve kraj zhnědlý
nemluvný, bledý zadíval se kněz.
Jej na svém klíně vezu trpělivě,
tlak cítím hrozné jeho rakvičky. –
Nic neslyšíš? – A já tak cítím živě,
jak smával se ten maličký.
Chvíli jsem tu ještě zbyl,
šípky už zrudly, jeřáb zrál.
Milá má! S bohem! Odjíždím.
A já se loučit bál a bál.
S bohem vy procházky pod zámkem,
zima již čiší z pustých lad.
Navždy už usnul sousedův hoch,
s nímž jsem si denně chodíval hrát!
Ořechy s duněním vichr rve
z rozpuklých slupek žlutavé,
v sklenníky vichřice zadouvá,
západy kanou krvavé.
Už jen dnes, zítra, pozítří,
a pak... pak navždy ztratím i vás.
Těžce si srdce posteskne,
puklý jak zvon se zadrhne hlas.