Je zemička malá a málo v ní
co hodno zmínky.
Jsme na bytě v jizbě podkrovní.
Jsme milenci sklínky.
Jsme blouznivci krásných vyhlídek
na střeše cizí.
V těch palácích cizinec bohatý,
a šlechta, prý ryzí.
V kouř komínů, v rachot kol, dunících s hor,
v hřmot hamrů, jež tlukou,
my Bezručův deklamujem vzdor.
Však nehneme rukou...
A království! království! s cizích střech
my křičíme dolů.
Ba, dokud lze dohlédnout se Čech:
nuž, ťukněm’ si spolu!...
A království české je invalid,
jenž v čase krátkém
úd po údu ztrácel, až musil jít
za kolovrátkem...
On žebral za Josefa Druhého,
za Terezie.
Jej chromého našli a hluchého.
A škrtli z historie.
Co lepšího po něm, rozdáno
do musejí říše...
Cos uloženo, cos prodáno,
cos v hradní schováno skrýše...
Však dovolili mu dojemně
na kolovrátek hráti.
Tak vydrží vrytý do země
dny, roky státi...
On hraje tak roky nevšímán
na dřevěné noze.
Jen tu a tam kyne mu milostpán,
jenž jel tu ve voze.
Řve ulic ruch, tragický karneval
sil spoutaných mocí,
dnů těhotných touhou, jíž člověk vzplál,
i probděných nocí.
On hraje. – Na sukna záhybech
krev zašlá září.
On rozumí komice chvílí těch
už s vážnou tváří...
A hraje sedrán, psy štván a bos...
Svět slyší i vidí...
Ty písně, jež vložil ve stroj kdos,
moc jiná už řídí...
Jsou podvržené písně ty,
zní úlisně v kraje...
To vídeňských vlád jsou kuplety.
A on je hraje...
A jednou, když stále tak musil hrát,
se zdálo mu k ránu:
že krále se dočkal přec český stát,
i magnátů, pánů...
V trůn improvisovaný usedl král
ve stylisovaném rouchu.
Kruh lokajů ze spánků odvíval
mu za mouchou mouchu.
Král urozené měl allury
a ptal se, jak se sluší:
chtěl tajemství české znát kultury,
i rytířských duší...
To heroldi, v prašném oblaku
se rozjedše ptali
všech demokratických předáků,
z nichž paiři se stali.
Leč nikdo to tajemství nevěděl.
I věk mlčel smutně a zchytra...
Ten jeden z předáků oněměl...
A druhý vzkázal: Až zítra...
A podivný zdál se mu druhý sen:
Ples, kostumy, na hlavě hlava...
Že celý hrad slavnostně osvětlen...
Ples dvorní. A sláva je, sláva...
Že jiný ruch zavládl...Nový tón výš
ty plebejce táh’ až ke králi,
že měšťané usedlí před hradem blíž
se zaristokratisovali.
Že určité osoby ke dvoru zřel
po zámeckých kráčet schodech.
Hold vysokým „c“ kdos vzkřiknout chtěl,
kdos v básnických podat jej plodech.
Že na dlažbu vznešených Filistrů
se vysypal zástup celý:
hned tolik chefů a ministrů
co politiků jsme měli.
A vědci se rvali o stolice
a při tom, běda ó běda,
jak Bileámova oslice
cos hrozného mluvila věda...
Však lid chtěl jísti a proklínal
směr větrných korouhviček...
A lid chtěl jísti a málo dbal
těch vznešených osobiček...
Snil invalida a umíral,
když národ svůj v koncích viděl,
když za to, co dlouhé roky hrál
se pojednou do duše styděl...
Dnes invalida v závějích
sní pod svým kolovrátkem:
proč havran se prochází po polích
na ledu, na ledu tom hladkém?
Smrť, to bude smrť – oh, znechucen
se na vetřelce dívá...
A havran se blíží a kráká jen:
Co zbývá, co ještě ti zbývá?
Je zemička malá. A málo v ní
co hodno zmínky.
Jsme na bytě v jizbě podkrovní.
Jsme milenci sklínky.
Snad básník snil pouhý „modní“ sen
nad opičí klecí.
Vnuk procitne-li však v jeden den,
jej pochopí přeci...