V JESENI.
Jest nebe bílou pěnou sešlehané,
ty v modré hloubi třásně plovoucí,
své květy poslední už stříkla země
nad listy stvolu položloutnoucí.
Chce ještě jednou zvlnit vůní novou
tak žárem přesyceným fádní vzduch,
a ještě naposledy ovinout si
kol něžných boků fábor žhavých stuh.
Jen ještě na chvíli být zase mladým,
a usmívat se třebas do svých snů;
a zapomenout, že to pominulo,
co uloženo během hořkých dnů.
Své štěstí zdržet třebas na vteřinu
a třebas o píď den svůj nastavit;
a když i slunce do popela lehlo,
tož aspoň červánky si rozžhavit.
Jeť zima příliš mstivá ku poupatům
a noc své lampy stínem zatmívá;
neb každý krok, jejž život dál nás nutí,
cest prachem vzpomínky nám pokrývá.
38