Ó země svatá, požehnaný kraji!
vzpomínek drahých co jen v sobě tají
nivy tvé tiché, věnce bílých hor.
Dumavých měst tvých táhlé silhouetty
v zeleni oliv jako bílé květy
jitřenkou zvedají se nad obzor!
Přes věky planeš ještě starou slávou,
zapadlé slunce! zář svou usmívavou
v azuru našem lomíš v bílý svit;
nad ději tvými ještě v zamyšlení
jiných my světů nové pokolení
z brodů tvých ždáme žízeň ukojit!
Ó země heroů a bohatýrů,
na štítu svém již nesli v Boha víru,
Jehovy heslo boje do vřavy;
vítězi vždycky, lidu spasitelé,
na skráni pod ranami zkrvavělé
bez lauru pyšného však, bez slávy!
Proroků lůno! vyschlých věčna žízní,
mrskaných touhou jako žhavou trýzní,
pro slávu Boží jdoucích ve zápas;
mluvících hromem v Hospodina jméně,
píšících ohněm na paláců stěně
kletby své svaté zdrcující vzkaz!
V intimních chvílích ve skal tvrdých sklonu
snících sny velké v světle visionů
o slávě Judy, jež se vrátí zpět,
zazáří světu do všech končin jeho
pochodní Boha, světlem Tajemného,
na kmeni Jesse poslední jenž zkvet’.
Kolébko Boží, země požehnaná,
kam Láska věčná Sebou překonána
snesla se ve pokorném toužení;
nad luhy tvými, jezer snivých břehy
dosud se vznáší Jeho zjev pln něhy
za nocí jak hvězd bílé záření.
V šumu tvých zahrad, na boku tvých strání,
hlas jeho dechne jako zvonů doznívání
v dálce kdes ve křížení bludných cest;
v západech slunce, když vše jihne v šeře,
zahalen mlhou zamlklý se béře,
klekaje ve modlitbách u tvých měst.
V bolestné chvíli, když se s kříže lila,
v srdce své tys jak v kalich zachytila
přesvatou jeho krev – dar obětní;
do skal tvých třesoucích se v uděšení
v ňadra jak matky v rukou zalomení
smrtelný zapad’ výkřik poslední.
Ó země požehnaná mezi všemi,
svěcená Boha svého šlépějemi,
ze srdce jeho vláhou prossáta,
Rozkoši srdce! buďtež pozdravena,
předrahá místa, ó dvě sladká jména:
Betlehem – kolébka, vrch smrti –Golgata!