ODJEZD VOJÁKŮ.

Antonín Sova

Jdou vojáci pochodem, dům a dům uplývá na zad, krok v tempu jak duní. Rachotí bubny a zdvižena k rtům polnice vřeští, co kov, to se sluní, zbraň blýská a dlouhé řady se sunou, šeď modrá ulicí dlouhou a slunnou špalírem občanů a žen a drobných dětí, jichž hrozen visí na kandelábrech zavěšen... Jdou bez lásky, bez hněvu, jako stroj, neb dálky jsou neznámy, země a města, kam rychlíků hřmících povede cesta a neznámo, jaký to bude boj. A budou-li ženy je v objetí čekat, jim pokrmy chystat? A stařeny bdít? Na rožních zda budou berany pékat a pod minarety krev vína pít? Neb budou-li prázdny tam sýpky a studny, vsi němé a bezlidné, život trudný, tož bez mladých žen a smíchu jich? A budou-li to snad vlastní bratři, jimž srdce již od zkázek matčiných patří, ty postřílet byl by hřích ty střílet a dáti se postříleti, jak z rodné by matky to byly děti, a plakat pro ? Neb vzteklý mít smích? Jdou... Stojí. – Řve perron a nádraží... Vůz o vůz jak v šíleném pospěchu naráží v chychotu zvonků, den tmí se již ve svém sklonku, kdes u tvých hlav svým klepotem neúnavným do celého světa se rozbíhá telegraf, a mladým krokem a plavným se perronem rozlívá vojáků dav. Křik, skřipot a vozů dus vzduch pod šedou, skleněnou střechou zrývá. Na perronu nad klubky modrých bluz se černá již vztyčila lokomotiva... Vůz za vozem hltavá dračí jsou ústa, v nich tratí se vojáků mračna hustá a třeskem jak okna se otevrou, řvou poslední s Bohem, řvou poslední s Bohem, tak jako když mezi mrchami hrdinsky mrou. A záštita, naděj a naše stráž, své matky naposled objímají, svá děvčata pohledy sežehají tím hloupým svým srdcem do dna ... Jedou a jedou, sny o něčem neznámém cestou si předou a vlak jak se rozjíždí v lada, hvězd tisíc jak padá a padá, kdes pastviny, blata a vsi jak mizí s věžmi a mosty, vše mluví ryzí mateřskou láskou a volá cos ze tmy a světel, s vysokých kopců a z nížin zdola, a třílistý jak by jetel kdes v nezvěstném poli kvet. Za tisíce tisíců let nějaká bolest tam stojí jak skála holá, květ hledá a volá... Jedou a jedou, vlak u hranic dýmá mlhou šedou... Kdes u hranic syrová Noc se dívá, zář ohňů tlumí, však výstřel tu z pušek neumdlívá, ta Noc je cizí a zpívá a zpívá: Nad opevněními sunu svou těžkomyslnou lunu. Dám vyzvídat, ze vsí a z lesů kdo prchnul, kdo zrazen byl. na ohně kmeny vám nesu. jdu hlídat vše na sta mil... Jdu počítat aeroplany, jež z jitra vzletí, by kolébány se vznesly a pluly kdesi pod nebesy a pátraly orlími zraky, jež smělé, jak údolí do mlh se topí, podkopy, stany i stopy skrytého nepřítele... Nad opevněními sunu svou těžkomyslnou lunu... Jdu, počítám neschůdné vrchy, kdes na pláních hnijící mrchy a reflektory vpaluji do ticha okolí, kde nové se bělí mrtvoly, děl hlavně kde matným svým leskem ran váhají vzryvným třeskem a u kterého to spáče kdo zoufá si, pláče...“

Patří do shluku

vlak, nádraží, kolejnice, kupé, stanice, kolej, rychlík, vagón, tunel, hvizd

100. báseň z celkových 461

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. KRAJINA. (Josef Svatopluk Machar)
  2. NA NÁDRAŽÍ. (Karel Babánek)
  3. Sonet z vlaku. (Josef Svatopluk Machar)
  4. PO OBĚDĚ. (František Táborský)
  5. NEDĚLNÍ ODPOLEDNE. (Josef Svatopluk Machar)
  6. Pohřeb. (Stanislav Kostka Neumann)
  7. KARANTÉNA POLSKÝCH ŽIDŮ (Božena Benešová)
  8. FATA MORGANA. (František Serafínský Procházka)
  9. Nad knihou písní Aristida Bruanta: Dans la rue. (Emanuel z Čenkova)
  10. OPUŠTĚNÝ LOM. (Otakar Theer)