Jdou vojáci pochodem, dům a dům
uplývá na zad, krok v tempu jak duní.
Rachotí bubny a zdvižena k rtům
polnice vřeští, co kov, to se sluní,
zbraň blýská a dlouhé řady se sunou,
šeď modrá ulicí dlouhou a slunnou
špalírem občanů a žen
a drobných dětí, jichž hrozen visí
na kandelábrech zavěšen...
Jdou bez lásky, bez hněvu, jako stroj,
neb dálky jsou neznámy, země a města,
kam rychlíků hřmících povede cesta
a neznámo, jaký to bude boj.
A budou-li ženy je v objetí čekat,
jim pokrmy chystat? A stařeny bdít?
Na rožních zda budou berany pékat
a pod minarety krev vína pít?
Neb budou-li prázdny tam sýpky a studny,
vsi němé a bezlidné, život trudný,
tož bez mladých žen a smíchu jich?
A budou-li to snad vlastní bratři,
jimž srdce již od zkázek matčiných patří,
ty postřílet byl by hřích –
ty střílet a dáti se postříleti,
jak z rodné by matky to byly děti,
a plakat pro ně? Neb vzteklý mít smích?
Jdou... Stojí. –
Řve perron a nádraží...
Vůz o vůz jak v šíleném pospěchu naráží
v chychotu zvonků,
den tmí se již ve svém sklonku,
kdes u tvých hlav
svým klepotem neúnavným
do celého světa se rozbíhá telegraf,
a mladým krokem a plavným
se perronem rozlívá vojáků dav.
Křik, skřipot a vozů dus
vzduch pod šedou, skleněnou střechou zrývá.
Na perronu nad klubky modrých bluz
se černá již vztyčila lokomotiva...
Vůz za vozem hltavá dračí jsou ústa,
v nich tratí se vojáků mračna hustá
a třeskem jak okna se otevrou,
řvou poslední s Bohem,
řvou poslední s Bohem,
tak jako když mezi mrchami hrdinsky mrou.
A záštita, naděj a naše stráž,
své matky naposled objímají,
svá děvčata pohledy sežehají
tím hloupým svým srdcem do dna až...
Jedou a jedou,
sny o něčem neznámém cestou si předou
a vlak jak se rozjíždí v lada,
hvězd tisíc jak padá a padá,
kdes pastviny, blata a vsi jak mizí
s věžmi a mosty, vše mluví ryzí
mateřskou láskou a volá
cos ze tmy a světel,
s vysokých kopců a z nížin zdola,
a třílistý jak by jetel
kdes v nezvěstném poli kvet.
Za tisíce tisíců let
nějaká bolest tam stojí jak skála holá,
květ hledá a volá...
Jedou a jedou,
vlak u hranic dýmá mlhou šedou...
Kdes u hranic syrová Noc se dívá,
zář ohňů tlumí, však výstřel tu z pušek neumdlívá,
ta Noc je cizí a zpívá a zpívá:
„Nad opevněními sunu
svou těžkomyslnou lunu.
Dám vyzvídat, ze vsí a z lesů
kdo prchnul, kdo zrazen byl.
Já na ohně kmeny vám nesu.
jdu hlídat vše na sta mil...
Jdu počítat aeroplany,
jež z jitra vzletí, by kolébány
se vznesly a pluly kdesi
až pod nebesy
a pátraly orlími zraky, jež smělé,
jak údolí do mlh se topí,
podkopy, stany i stopy
skrytého nepřítele...
Nad opevněními sunu
svou těžkomyslnou lunu...
Jdu, počítám neschůdné vrchy,
kdes na pláních hnijící mrchy
a reflektory vpaluji do ticha okolí,
kde nové se bělí mrtvoly,
děl hlavně kde matným svým leskem
ran váhají vzryvným třeskem
a u kterého to spáče
kdo zoufá si, pláče...“