báseň bez názvu

Po krajině jarní Labe proudy valí, vlnky šeptají si tajeplnou báj; na rovině širé zelená se v dáli dubů posvátných a košatých lip háj; lidu pestré davy v stinné jejich chlady hrnou jako živá bystřina se sem, a kol v pláni hučí jako vodopády řady tlup, jež shlukly na valný se sněm. Bylť jest české vlasti umřel kníže starý, osiřela berla, národ osiřel; v zemi vykypěly různice a sváry vírem rozbrojův a vzdorem vzpurných čel; k svárů pohromě a k strastem rozladění na západním nebi visí chmury děs: Franků dravé roje po hranicích plení a vrah Šumavy juž projel strážný les. K posvátnému Labi mezi dubů stíny přišli vládykové, přišel voj i lid; rovina i hory vyslaly své syny volit nové kníže, vlasti zjednat klid. Rozpěněným vírem shromáždění dme se, rozléhá se repot, rozléhá se šum; od příboje huku teplý vzduch se třese, jako rozvlněné moře ječí tlum; hrdé postavy tam mocných reků znáti, svalovitá ruka dvíhá pádný mlat, břitkých mečů kovy po boku se klátí, rachotí šíp v toulech, luky čnějí z řad; s plecí mohutných srst kožešiny visí – medvěd huňatý a drsných vlčur chlup; hlavy zdobí helma nebo kolpak rysí, na slunku se leskne z dravců smělý lup. K břehu květnatému, kde se tulí řeka, starý lupenatý rozkládá se dub; v stíně jeho větví silný Záboj čeká, až se k roku skupí sbory valných tlup; vedle se Zbyhoněm juný Lubor stojí, podál oř a druhů četný, statný tem; vraný s hvězdou kůň se vzpíná v nepokoji a zem deptá kyprou, ryje kopytem. Zbyhoň, starý rek, má líce rozjizvené, jako bouřných dějů knihou tvář ta jest; opřen o mlat pádný v chmurách čelo klene a štít kůží krytý tiskne v tvrdou pěst. Ale Lubor září jak hlaď řeky v skrytu; bez oruží je, bez zbraně těžkých pout; zvučné varyto má v rukou místo štítu, a zrak jasný, klidný hledí v labský proud. Po planině širé Záboj zrakem těká, vidí valící se lidu hluk a změt; mráčky přeletěly přes obličej reka, i dí druhům, oka chmuře orlí hled: „Jděte zahájená střáhnout místa svatá, aby posvěcený bohům sněmu klid neposkvrnil rozboj, svár neb zvůle klatá, pro něž knížete si svorně zvolí lid.“ Zbyhoň k stráži sněmu družnou čeleď řadí, a rek s Luborem dál přede rozhovor: „V domě oteckém kdy dlel jsem v jarém mládí a krok dětský ved’ mne v tmavošerý bor, v hájů vlahém chladě často ke mně matka, věkožizných bohů světlá věštkyně, mluvila rtem medným lásky slova sladká, ana pěstila mne něhou na klíně: ‚K dílům památným jsi určeno, mé dítě, v tobě dříme spásy lidu velký čin!‘ – a já, nevýslovnou slov těch rozkoš cítě, vyvinul se matce, spěchal v borů stín, přemítal jsem v srdci, ukláněl jsem hlavu, a mně zdálo se, že hvozdů tajný šum písní bohatýrskou věstí moji slávu a že ozvěnou je rozchvělých mých dum. Prorocký ten hlas mě vede hvězdou spasnou, v bouři provází mne šumným životem – pravdy věšteb svatých ve tmách neuhasnou, knížetem dnes valný vyvolí mě sněm!“ Juný Lubor vnímá s úsměvem ta slova, sladce ozývá se zvučný jeho hlas: „Štěstím vším, jež země v hojném lůně chová, věkožizných bohů dařil tebe jas; do tvých dědin žírných ráj svůj poklad roní, stan si vyvolil v nich sám bůh Svantovit; nebe požehnání nad nimi se kloní, a kam oko zírá, posvátný je klid; věrné, něžné Vandy, statné choti tvojí, zlaté srdce tobě sladí mužný věk; k blahu tomu dcera Ludiše se pojí, jejíž jako luny světlý, luzný vděk každou mysl jímá kouzlem dojímavým. V míru tichém ber ten udělený dar, nebaž po velikém, abys mocím tmavým zpupnou pýchou v dravý neupadl spár. Na knížecím stolci, na knížecím loži nevidím já haluz vonných růží kvést, vidím bodavý tam hrot jen, trn a hloží, a tvé hrdé skráně musí vínek nést, který do krve ti zbodá bujnou hlavu. S utrpením vždy se snoubí velikost; vlastní bol, zášť cizí zkalí tvou ti slávu, břemenem ti bude vládné berly skvost. Nevzpomínej svého knížecího rodu; otec Zemovid ti, bratr Slavoj jest; na volnosti zlaté pomni mír a shodu a jim břímě nech a otrockou tu čest!“ Záboji se chmury v čelo položily, hrdě oko vzplálo, druhu odvětil: „Zemovid, můj otec, k hrobu se juž chýlí, vyschl dávno pramen chrabrých jeho sil, a můj bratr Slavoj jun je dosud mladý, který pode tíhou velikou by pad’; jediný tu jsem, jenž třímat berlu vlády právo mám i sílu jako země hrad. Já byl ten, jenž divé plavých Sasů voje a dav švábských rot jak plevy rozmetal, kdy se v kraj náš na lup draly dravé roje a nám záhubou jich prudký hrozil val; já jsem lid i zemi od pohromy spasil – právem mým buď nyní za ty činy dík. Velí doba bouřná, by meč národ tasil, neboť s rachotem se blíží války ryk; přes Šumavu juž se Franků hrnou davy; nejdou pro kořist a statků pouhý lup – ve jho věčné naše porobit chtí hlavy a v hruď spár nám vetnout jako dravý sup; stavět černé chrámy cizího jdou boha, kácet naše bohy, krušit svatý řád. Zdaleka tak valí pohroma se mnohá a dům vlastní plný bouře jest a vád; nikdo kázně nezná, všude nelad, spory; zákony chce dávat, braň kdo schopen nést; právům odvěkým dráp zvůle klade vzdory – kolik rukou s mečem, tolik pánů jest. V pohromy té vlnách jediný tu stojím jako pevná hradba – já jen spasím zem, potru Franků voje, vády upokojím, jenom mé je právo slouti knížetem!“ Tak dí chrabrý Záboj. Ale v konci nivy, kde buk rozkladitý stele milý chlad, varem rozjařen proud lidu kypí živý; prokmitem se leskne houfů pestrý šat a tlum kolem muže velkého se kupí, který celým plecem převyšuje dav, vzhůru krk a hlavu natahuje supí, všecek ve vlčury odět drsný háv. Tlupy naslouchají svorně Harantovi, který do příboje huku hřímá řeč, šumy rozráží a jekot tlumí slovy žhavými jak plamen, ostrými jak meč: „Vládykové! Kmeti! Slyšte! Ta má rada – knížetem se nemůž státi Zemovid; vždyť se starobou mu vetchou třese brada, před Franky a Šváby neubrání lid, a kdy přednášeti budete mu soudy, hlavou kývaje vám usne v radě hned; jediné proň místo – za pecí hřát oudy, popíjet a zívat pod břemenem let!“ Repotem mu šumným větí zástupové: „Chrabrý Záboj vládným knížetem nám buď!“ Zlostně Harantovi kaboní se rtové, do vln vřavy hučí, pěstí tluče v hruď: „Záboj muž je hrdý, jenž chce králem slouti, jak je u Franků a Longobardů zvyk, kde král statky loupí, lidu krky kroutí, crkem teče krev a nářku ječí vzlyk; tam se nohy lámou, tlukou zuby, hnáty, těla věší, pálí, vlekou na špalek; král tam panuje jak buvol parohatý – bez mezí a hranic řádí jeho vztek. Záboj muž je hrdý, křemennou má duši, každé slovo jeho váží jako mlat; knížetem-li bude, zlatou volnost zkruší, rukou krvavou nám bude panovat!“ Jako kdy se vichor prudkým změtem nese, vírně dme a duje ve planinu s hor, do huňatých větví bouři klade v lese a pod přívalem se klátí tmavý bor – kolem Haranta tak zástupové hučí, nivou dálnou táhne dunivý jich jek: „Nehaň Záboje nám, vítěz onť je ručí, spravedlivý muž a chrabrý, silný rek!“ Vzpurný Harant zlostně zakaboniv zraky staví hráze proti valícím se krám: „Z Kostějova Mnáta silný muž je taky, ba je větší silák nežli Záboj sám; medvěda i kance hravě v půtce krotí, jako dětskou hračku z lesa nese trám, divokého tura jednou ranou kotí – zdali proto chcete, aby vládl vám!? Vedle sebe hleďte! Mezi vámi muži, kteří jako obři trčí z hustých řad. Hle, tu Lešek smědý odět v rysí kůži knížetem by též byl pro svou sílu rád!“ Při tom ukazuje Harant na člověka, který vedle něho jak sloup chmurný stál. Prohlíží si zástup osmahlého reka a kol rozléhá se smíchu hučný val. Směje se i Harant rtoma velikýma, protíná vzduch ruky mocným rozmachem a zas jako z oblak prudká slova hřímá v houfů pobouřených valících se tem: „Slyšte hrozné věsti! Franků národové tři jen bohy mají, plné divných muk; nejstarší z nich s vousem bůh se otec zove, druhý syn je jeho, třetí jeho vnuk. Syna na kříž dřeva po rozcestích kladou; kříže znamení si kreslí v čelo lid, aby pomněl, že je pod královskou vládou a že král má právo dát ho pověsit. Vedle krále Frankům černí kněži vládnou; bez nich nesmí tam se nikdo oženit, a kdo s vůlí jejich pojme ženu řádnou, tomu po svatbách ji přece mohou vzít. Vodou kropí lidi nebo hází v řeku, do povětří kreslí pravou rukou kříž; to se křestem zove, po němž na člověku leží jako můra dusné kletby tíž, neboť znamením tím král má hrozná práva pokřtěného zabít neb mu zlámat hnát; a ta voda s křížem moc i kněžím dává v noci nebo ve dne mužům ženy brát. Vězte, hrdý Záboj králem se vám stane, v železná vás pouta ukuje si křtem, povolá si na vás kněze rozhněvané, jej-li vyvolíte vládným knížetem!“ Burácejí kolem proudy rozpěněné, na vlnách se houpá rozjitřený ruch, hněvem zrak se jiskří, krev se ve tvář žene, přívalným se hukem chvěje širý luh: „Nesmí, nebude nám Záboj panovati – Slavoj, jeho bratr, knížetem nám buď!“ Ušklíbá se Harant, vzdorně hlavou klátí a zas hřímá v davy tluka pěstí v hruď: „Že má vládnout Slavoj, holobrádek mladý? Vždyť mu schází vousy, zkušenosti cvik! Zda jste viděli kdy vládce beze brady? Co pak neměl vousů kníže nebožtík?! Místo spolku mužů ladné dívky hledá, vyfintěný pestře jako pyšný páv; knížetem-li bude, pokoj ženám nedá, zalétat k nim bude, odět v strojný háv; usmívat a klanět musíte se k tomu, medovinou sladkou ještě častovat. Zdali záletníka takového z domu vyhodíte ven neb vytlučete z vrat?!“ Rozesmál se zástup; šumných vírů zmatkem jako chomol prudký zvuk se jeho nes’: „Nesmí být náš kníže marným holobrádkem – ale koho volit, radu dopověz!“ Svalovitou rukou Harant kolem mává a změt bouře houká do skupených řad: „Zda, kdy máte žízeň, pít vám kníže dává, zda vás lačné krmí, kdy je v zemi hlad? Hojívá vám oudy, kdy vás nemoc bolí aneb hnát vám někdo v pračce přelámal? Lopotí se za vás na břilnaté roli, mýtí les neb tuží ochablý vám sval? Udělá vám déšť, kdy hrozí neúroda? Zažehná vám mrak, kdy blesků hrozí šleh? Buduje vám domy, kdy je vzala voda, staví hráze vám a spravuje vám břeh? – K čemu tedy kníže? – Dávati mu dary, bez reptu se jeho vůli pokořit. – Lépe bez knížete trávit život jarý – vůli svou měj zlatou v celé zemi lid!“ Jásavým mu hukem zástupové větí, a dál Harant metá plamenný z úst žár; břitká jeho slova jako jiskry letí mezi husté davy v rozkypěný var. Prostřed na rovině košatých lip chlady objímají v stíny kyprou zeleň trav; mezi družnou chasou strmí Slavoj mladý statně vyčnívaje z nachlumených hlav; po šíji se vine kadeř plavých vlasů, jemný pás se leskne zlatem pro pohled, ze lví srsti plášť mu zdobí těla krásu a zrak modrý dívá bujaře se v svět. Vedle něho děva v sedle na komoni kolébá se jako motýl na květech; její tmavé zraky kouzlo jasu roní, hrdost bují s něhou na spanilých rtech; po boku má mečík v pochvě s drahokamy, rozpuštěná kadeř množí tváří vděk, obnažené rámě bílý květ je samý – ale vládne silou jako mužný rek. Na Vlastenu hledí Slavoj zanícený, měkkou, tklivou něhou vlhne snivý zrak; na půvaby svěží zírá luzné ženy, rozchvívá se láskou a k ní praví pak: „Bohové mně svědky, knížecí že berlu, kterou sněm dá valný do ruky mé dnes, položím ti k nohám jako z tůní perlu, jako svatby dar, jejž osud sám ti snes’. Na trůn tebe zdvihnu, budeš vlásti se mnou, kouzlu lepoty tvé podrobí se lid; ztichne lítá bouř, kam vložíš ruku jemnou, kde tvůj spočne hled, tam uhostí se klid. Zemi vrátíš pokoj; po dědinách zase zlatou peruť vypne žádoucí nám mír, vzkvete blahé štěstí v netušené kráse, do pochvy meč schová statný bohatýr; pod jabloní vonnou nebo v lípy stínu rozléhat se bude písní jarý hlas, a my s Vyšehradu v dálnou domovinu budem zírat na ten blaha hodokvas.“ Položil se úsměv na děviny rety a z nich bystrým proudem tryskl pramen slov: „Blouzníš bláhově, zříš samé míru květy, nevidíš, že břitký rozhodne jen kov, knížecí kdo stolec chopí chrabrou paží a kdo s vládnou berlou posadí se naň. Věz, že přede trůnem Záboj stojí stráží a že nad hlavou ti blýská jeho braň.“ Ňadrem Slavojovým chvějí rmutné city, i dí Vlasteně: „Mne nezvolí-li sněm, strhnu boj a vznítím války zážeh lítý, a meč postaví mne na trůn knížetem!“ Mává rukou děva, s koně kývá hlavou, černý vlas se třese jako příval chmur: „Zejtra pozdě bude, neboť odět slávou Záboj na tě padne jako divý tur. Blaho mé i tvé na pídi visí času, v lůně okamihu osud náš je skryt; činu letná střela přinese nám spásu – dej mně čeleď svou, já půjdu mezi lid!“ Neždá odpovědi, tlupě kyne hbitě, na družiny čele cválá úprkem. Slavoj, hledě za ní, zůstal na pažitě; vedle starý Kruvoj zlostně hýbe rtem, šedý knír si hladí rukou vráskovitou, brvy stahuje a chmuří sivý zrak, kaboní tvář rudou, v chomáč jizev slitou, brouká pro sebe a reptá nahlas pak: „Na Vyšehrad slavně až tě branou svatou dovedeme k stolci, budeme tě ctít, neber za ženu tu čarodějku klatou, ale v Labi tajně dej ji utopit. Takou ženu měl jsem v mládí durném věku – v poli Němce biv, byl doma bit jsem sám; ale bohům díky za Vltavu řeku – utopila se, když koupala se tam.“ Obklopena druhy Vlastena se žene po rovině kypré mezi hustý dav, povětřím jí vlají vlasy rozpuštěné, strojně vlní se jí podkasaný háv, obnažené rámě a šíj běloskvoucí do dálky se třpytí jako padlý sníh, oř se pod ní vzpíná a zrak její žhoucí hledí v tlum, jenž vedle klusá na koních. Zjevem burné víly letí v dubů chlady, vzduchem rukou mává, volá v bujný řad: „Zdráv buď statný Slavoj, zdráv buď kníže mladý, vzhůru nastolit jej v svatý Vyšehrad!“ Pestrým chumáčem lid hromadí se v kola, roste jako bystřeň živým přívalem; chomol za Vlastenou stejným hukem volá, k nebi prach se dme a duní širá zem; ve vír bouře křičí děva bez únavy, kol ní přizvukuje hučné vřavy hřmot; každým krokem kupí těsněji se davy a jich jek se dvíhá jako šumy vod, kdy s hor divé valy povodně se ženou, skály vlekou s sebou, prorývají břeh. Tak se zástupové derou za Vlastenou, zmítají se, dmou a kotálejí v běh; lid i vládykové k nim se přidružují, s nimi jde i vojů vyzbrojený tem, po planině dálné lomoz davů bují – Slavoj zvolen zemi vládným knížetem. K němu hrnou se a křičí pestré řady: „Na Vyšehrad svatý!“ – Rozléhá se huk jako příboj vln, a Slavoj, kníže mladý, na čelo se staví, vede valný pluk. Starý Zbyhoň slyší, starý Zbyhoň zírá, v útrobách se hněvem pění rudá krev; vidí na čele tlup juna bohatýra, nad nímž třepetavá vlaje korouhev; vidí hrnouti se davy k Vyšehradu jako řítící se bystřeň v náhlý ráz. Proti příboji tem druhů kupí v řadu a v proud vírný klade voje pevnou hráz. Usmívá se dívka, kyne lepou hlavou, pod ní vesel řehce komoň plný pěn; Slavoj, potřásaje kadeří svou plavou, hotuje se k boji, vzdorem podrážděn, z pochvy zlatolesklé ostrý čepel tasí a jak blesku kmit se míhá v slunku braň. Tasí také lid, a vřavy hučné hlasy po rozlohu nesou v dalekou se pláň. Pne se Zbyhoň v bouři jako stěna vzdoru, ruka třímá oštěp, nese rány vzmach; za ním čeleď stojí; loskot po prostoru zvučí od mečův a řinčí na poplach. Tu hřmí náhle Záboj na dav hlasem hromu, pod nímž rozchvívá se vůkol parný vzduch; ozvěna se táhne po haluzích stromů, a hlas ten jak bouře duní v širý luh. Velí ustati, a ohromené davy strachem kloní k zemi braň i vzpurnou pěsť; trne před ním tlumu rozruch kolotavý, a jak černá chmura pohled reka jest. Do pochvy i Slavoj třpytný čepel chová, kolem v nivě tichne vřavy bujný jek; mezi změtem vln ční postať Zábojova a jak hora strmí nad tlupami rek. Zakalené zraky halí do chmur stínu, burným vichrem volá Slavojovi věst: „Zodpovídej se mně, smělče, ze zločinu! Kdo mír sněmu ruší, smrti hoden jest!“ Mládci krev se pění v srdci odhodlaném, hněvem třese se mu každý těla oud. „Já jsem nyní“ – větí – „knížetem a pánem, ne ty mne, já tebe volám na svůj soud! Vzhůru mečů hroty,“ – volá na zástupy – „k vyšehradským skalám chci vás mocí vést!“ Záboj odvět hřímá na ječící tlupy: „Kdo z vás první tasí, synem smrti jest!“ A meč Slavojův se třpytným mihem kmitá, za ním Zábojův jak blesku rudý šleh; bratr bratra tepe, rána k ráně lítá, shlukům vázne hrůzou v hrdle hlas i dech; z úžasného ticha, v němž se davy tají, řinkot ostrých mečů kolácí se v dál, ozvěnou se táhne v košatých lip háji, a sok v soka seká, napínaje sval. K utišeným houfům, jež se nachlumily kolem zápasníků jako kruhy stěn, Zemovid, kmet vetchý, chvějnou nohou pílí a z úst rozechvělých roní hořký sten; bodán bolem pláče slzí plamen žhavý, k nebi ruce vzpíná, rve si šedý vlas, bije v hrud si pěstí, rozděluje davy, jež mu dráhu klestí, ponořené v žas, k synům rozvášněným kvapným chvatem chvátá, zoufale se vrhá mezi mečů seč, a kdy před ním padá k zemi braň jich klatá, z ňader rozbouřených vlní se mu řeč: „Bohové vy věční, stádo dravých ptáků pošlete mně z oblak v černé sudby let, by mně vyklovali z hlavy světlo zraku a mne nežeh’ v ňadra úžasný ten hled, že ti, kteří měli mou mně chloubou býti, stáří mého hradbou, zemi okrasou, hanbu nevýslovnou na má bedra řítí a své choré vlasti k dravé zhoubě jsou. Zde má prsa vetchá! Podzvihněte paže, hroty mečů břitkých ponořte v mou krev, rozervete vše, co světy k sobě váže, aby překypěl ten hrozný nebes hněv!“ Tak dí kmet, a slza kropí bledé líce; v jejích vrásek brázdy zaset bolný trud, tělo chvěje se jak listí na osice, hořem jako dýkou duch je proniknut. Vzpurně dosud hledí bratři rozvadění, a rek Záboj chladí hněvy proudem slov: „Otče! Nářek lékem hojivým nám není – práv jen starých brání mého meče kov! Prv, než věkožizných bohů pod záštitou dle zděděných řádů zahájen byl sněm, od svedené chátry se lstí tajně hbitou dal se provolati Slavoj knížetem, na mne dobyl meč, kdy chtěl jsem tlumit sváry; proto bohů hněv a právo volám naň, neboť od věků tak zákon velí starý: tomu smrt, kdo v sněmu tasí první braň! Před tvým šedým stářím meč svůj v pochvu kladu, budiž mezi mnou a bratrem smírný klid; kdo má knížetem být, dle odvěkých řádů všechen shromážděný nechť rozhodne lid!“ Sotvy vyzněla řeč Zábojova v dáli, opět otřásá se jekem parný vzduch; noví zástupové s hukotem se valí a pod jejich kroky duní širý luh. Harant jako sloup na jejich kráčí čele; nad hlavou se blýská kopí ostrý hrot, tváře kaboní se zlostí rozechvělé a ret burný hučí jako strže vod: „Překotíme stolec! Žádné více kníže nesmí na bedra nám ukládati daň; bez knížete nechť nás na věk volnost víže, naším právem síla, naší vůlí braň!“ Za ním příboj soptí zmítaného davu: „Nesmí nikdo býti naším knížetem!“ Ve vln víru šumném Záboj, vztyčiv hlavu, hřímá žhavá slova v tlumu hlučný tem: „Zbalamutil tebe, lide, blázen žvavý, drzou nohou zdeptat spásu tvou chce lež!“ Ale hrozbou na něj doráží jek vřavy: „Knížetem být nesmíš, vládnout nebudeš!“... Zdvíhá ruku Záboj, z očí blesky metá, řítí se mu ze rtů probuzený hněv: „Nechci vésti lid, jejž pudí zvůle kletá v tlamu propasti pod pohrom korouhev. Ale přísahou se kinu v bohů líce, a mne slyší jejich vševládnoucí jas: Pravice své nikdy nepozdvihnu více, abych před cizáky bránil zem a vás. Přivalí se v bouři Franků tlupa smělá, po krčmách a v hádkách překvapí vás vrah; z jedné poloviny otroků si zdělá, druhou rozešlape jako červy v prach; knutou žíhavou vám mrskat bude záda, před cizákem klonit budete svůj hřbet, zapřáhne vás v pluhy jako tažná stáda, smýkat bude vámi, vrhne v bezdno běd, zboří chrámy bohů, v poušť obrátí zemi, z hrdla rodný jazyk lítě vyrve vám; hrozným bolem svíjet budete se němí – ale já si za pás pravici svou dám!“ Uztrnuly davy. – V ticho přitlumené rozléhá se náhle koní kvapný cval; po planině tryskem tré se jezdců žene a z nich pot se řine, napiat každý sval; pádí ořové a supavě se pění, jezdcům do tváří je děsný úžas vryt; Vach přijíždí první k sněmu shromáždění, stane udýchán a s koně volá v lid: „Od Šumavy v proudech nepřítel se valí, rachotící hrom a blesk je rychlost jich; padl Tuhošť hrad, i Práchně padly skály, a v kraj Frank se dravý hrne na koních; stěny Vyšehradu chvějí se a třesou, přívalem se dme k nim nájezdníků hon a jich tlumy ránu k srdci země nesou; kamo stoupají, je slyšet nářku ston, k obloze se klubí rudých ohňů žáry, muži utíkají, stená vetchý kmet, a vrah jako dravec vtíná ostré spáry v lidu lkajícího pokořený hřbet!“ Roní slzy jezdec uchvácený bolem, za ním kvílí lid a vlasy hlav si rve; rozléhá se pláč a divý nářek kolem, k nebi křičí zástup, pomoc bohů zve. Chmurně hledí Záboj v zadumání tichém; ale Slavoj volá v hluků valný řad: „Chabě zoufati by bylo mrzkým hříchem – ještě pevně stojí svatý Vyšehrad! Dost je chrabrých paží, dost je kuté braně; meče chop se každý, dvihni pádný mlat! Spojme všechny síly zemi ku ochraně – nuže vzhůru za mnou vrahy potírat!“ Hlavy pokynutím jemu otec větí, i dí slavně starý, šedý Zemovid: „V této velké chvíli mír učiňte, děti, a pak svorně veďte k svaté válce lid. Tenť je osud náš, tenť osud vlasti drahé, že nám v nitru často hlodá zhoubný svár; ale tichnou sporů vášně přeneblahé, kdy se valem řítí z ciziny k nám zmar, a tak úklad vrahů naše síly pojí a sám nepřítel je spásy naší zdroj – nuže blahým mírem posilňte se k boji, k společnému dílu bratry láska spoj!“ K míru Slavoji se kloní ňadra mladá, z oka slza tryská, slovo proudí rtem: „O knížecí trůn teď ustaň svár a váda, proti Frankům spolně pluky povedem; neb dle vůle sám ať Záboj vojům velí, a buď rameno nám jeho jako štít; já svůj setřu hněv, jenž naše srdce dělí, a mu ruku dám, jak lásky káže cit.“ Záboj chmurné brvy supí v nepokoji, i dí Slavoji, v němž taje juná hruď: „Nedám ruky své ni k smíření ni k boji, sám si veď ten lid a sám mu vůdcem buď. Budou prchat voje nekázané chasy, po lesích se skryjí jako plachá zvěř, bude lkáti zem, a supům na pospasy vlast i tebe vydá bídné chátry sběř!“ Větí tak a velí Zbyhoňovi v luhu, který opřen o štít stojí opodál: „Polovinu odveď z čeledi mé druhů, k posvátnému Řípu dej se s nimi v cval; tam v mých dědinách a sídle předka Čecha s Ludiší dlí Vanda, dcera má i choť; Frank se dravě valí, pohrom doba spěchá, na Skálu, můj hrad, je obě doprovoď, na Skálu, můj hrad, jenž nad Jizerou stojí jako z kovu štít a pevný val i hráz. V orlím hnízdě tom vše k útulku se spojí, drahého co v srdci zbylo v bouře čas. Kolem hnízda svého sepnu ku obraně kraje jizerské a horstva tvrdou skráň; ochrannou nám spásou budou strž i stráně, chrabrý horský lid a mocných paží braň.“ Z oka slza hořká kane Zemovidu, obrací se k synu bolem uchvácen: „Viz můj vlahý zrak, viz mého stáří bídu, viz mých oudů chvění, slyš mých retů sten! Chce snad dítě mé, bych v prach se před ním sklonil, objal kolena mu, žárnou prosbu štkal!? Chce můj syn, bych před ním plamen slzí ronil a své šediny bych s hlavy žalem rval?! Ne! Vždyť Záboj dobrý! V mužné jeho hrudi bydlí velký duch, i lásky je tam zdroj. Všechen srdce cit v něm prosté slovo vzbudí – a cit ten mu velí jíti s námi v boj!“ Ňadra Zábojova dmou se burným vznětem, jako by se vichor kladl v spoustu vod; útroby žal svírá, bol se chvěje retem a slov jako vln se valí hlučný hřmot: „Znám, co konat mám, však znám i svoje práva, a to zhanobení, jímž mne pokryl lid, na duši mne pálí jako žhavá láva a v mých útrob hloubi budí hněvu cit. Přísahu jsem děl, za svědky volal bohy – nevytasím meče, nepotáhnu v boj; i ty, otče, ponech sudbě dav ten mnohý, hluboký svůj bol a žalost srdce zkoj; pojeď k Svatavě, mé mateři, své choti, a spoj na Skále se s naším osudem; my se spasíme, a Frank ať zvůli krotí, mrská nekázeň a plamen pustí v zem!“ „Jdi a sám se zachraň,“ – Zemovid rce starý – „lidu jsem a zemi život v oběť dal. Nechci kletby tíhou hromit věk tvůj jarý – bohové však vidí hluboký můj žal!“ Hučí repot šumný z nachlumených davů, po zástupech tlumů rozléhá se hlas: „Nevyzývej pomstu bohů na svou hlavu, poslušen buď otce, zachraň zem i nás!“ Ale zasmušilý Záboj hřímá v tlupy: „Na vás věční bozi svalí pomsty trest, smetou v propast vás a nad vašimi trupy ku krvavé vládě vztyčí Frank svou pěsť!“ Dí, a do sedla se vyhoup’ na vraníka, v čele družiny pryč klusá po nivách; za ním hledí zástup, nahlas pláčem vzlyká, těká úzkostně a tají dech i strach. Na obloze jarní v blankytavém moři žhavé slunko plane jako drahokam; a kam paprsk letí, pláně zlatem hoří, v kmit se jasný mění k barev živým hrám; ba i švarný potok, jenž se v zeleň noří, valným třpytem proudí po rovině tam, kde pás vlnkou tkaný svítí leskem duhy a v kruh křivotoký vine bujné luhy. Paprskových proudů jeden záblesk smavý Smilu vládykovi také v ňadra pad’; sedí na koberci kypré, svěží trávy u dvora, kde lípy stelou milý chlad; hoví myšlenkám své staré, šedé hlavy; jasný plane zrak, jenž, radostí dnes jat, s klidem utajeným hledí v boží dary a svět pláním vesny půvabný a jarý. Bezděz dvouhlavý mu na západě v dáli modrou skrání kývá jako na pozdrav; opodále v pláni Jizera se valí; dokola se černá borů tmavý háv, který v milý chládek plamen vesny halí a do stínu vábí skot i skočný brav; bory dřímavé si šumí vonným sněním a jim lípy lupen větí rozechvěním. Před okem se pestří zeleň kyprých luhů, na nichž syn mu pase koně rujných stád; na divokém oři jun se honí v kruhu, lítá jako vichor v plání širých lad; koně řehtají, tu druh se tlačí k druhu, tam se vzpínají, tu cvalem rejdí vzad, tryskem větronohým o závody běží, v nozdry lapou vzduch a husté hřívy ježí. Na ouhoře pasou skoty se a bravy, nivou hemží se jich nepočetný řad; pruhem dlouhým lem se táhne zelenavý javorův a jelší, a v jich vlahý chlad spěchá svěží potok zurčivý a hravý, k Jizeře se vina jako třpytný had, a na jeho břehu fujara zní v stínu, na níž hraje mladší ze Smilových synů. Dále žírné role, rozložené v pláni, nesou hojné setby naděj zelenou; jemný vánek klasy vymetalé sklání a jich vlny bujně čeří se a dmou; jetelových květů sem až vane vání, šíří do prostory vůni líbeznou; za nivou blíž hájů paseky jsou holé a sbor čeledi je pilně planí v pole. Vlevo dědina se malá tulí k dvoru; vesele v ní bydlí jarý, bodrý lid; vlídným vládykou Smil rodnému je sboru, jenž si na rovině spolný rozbil byt, ověnčený vínkem doubravin a borů. Vůkol hostí mír a pilné práce klid; kam až Radvaniců libé sídlo sahá, prýští svěží pramen hojnosti a blaha. Přešlo slunko víc než dráhy polovinu, rozdělena práce mezi čeleď již; zůstaly jen ženy, děti v chatek stínu a ti, které tlačí věku šedá tíž. – S úsměvem Smil hledí v blahou domovinu; a kam padá zrak, je šťastná jeho říš, jako sám jest on, jenž bez klopotu tiše, vírných vášní prost, dnes vůni jara dýše. Obrací se k dvoru; střecha doškem kryta, netřesk zelený a hojný na ní mech; stádo vrkajících holubů kol lítá a sbor vlaštoviček víří na pospěch; hejno malých dětí křičí u koryta, kamo rýhou žlábku tryská vody šleh; a dál nad stavením oulů dlouhou řadu včelky obletují na výsluní k sadu. Z hnízda uvitého do lupenů hruší vyvedl ven špaček hejno mláďat svých; na slunečku jarním písklata se suší a sbor nezbedný je samý skok a smích; jenom černý kocour mladou radost ruší, do trávy se loudí, chtíčů tají pych, schoulen číhá na ně, metá zor k nim dravý, jenž mu žhavě plane z přitulené hlavy. Ke skoku se má juž; ale králík bílý, jenž byl podřimoval v sadě pod stromem, hupkem přikluše a plaší v pravou chvíli do útěku mláďat švitořivý sněm. Kocour mrzutě se obrací a pílí číhat na krtka, jenž ryje v kupky zem. Králík, hrdě opřev na zadní se nohy, vážně slechy vzhůru napíná jak rohy. K Smilu pod lipami Kochan kráčí starý vážným těžkým krokem pod břemenem let; jako mrtvola je, položená v máry; více sní než bdí, je nahrben a bled; vlkodlak a upír strašívá jej charý, o nich rozhovory časté vede děd, ba i ve dne za ním strašidlo se vkrádá – proto posmívá se kmetu chasa mladá. Ve stín lípy přišel, k retu ret tisk’ bledý, hubenými prsty v dlouhý vous si sáh’, svěsil hlavu k prsům, upřel v trávu hledy, tváře nastrojil jak mrtvý na márách, pohladil si pleš i vlasů zbytek šedý, brvy nasupil, je chmurně k sobě stáh’, a pak odchrchlav si Smilu vládykovi divně jal se věstit rozvážnými slovy: „Šel jsem po obědě dřímat pod javory, které při mohylách hustě pnou se výš, kde tlí svatý popel předků mezi bory; na mech vlahý hnátů natáhl jsem tíž, v mysli počítal jsem vrstevníků sbory, kteří předešli mne, leží mrtvi již; o tlustý jsem konár upřel vetché zraky, a tu přál jsem si, bych pod drnem byl taky; datel pestrý kloval zobcem dutou koru, poskakoval s větví na kmen tam i sem; tlukot od zobáku rozléhal se v boru a mne marně vábil milý chládek snem. Kdy tak hledím, hledím, tu se mému zoru zjevil umrlec, v němž poznal s hrůzou jsem tvého nebožtíka děda Radovana. Kýval na mne rukou, pod javorem stana; na sobě měl rubáš v cáry potrhaný, z kterých čouhal scvrklý, polonahý hnát; tváře byla siná a vlas pocuchaný trčel v chundelech, a v nich se svíjel had, hlodající v lebku jedovaté rány. Vyvalil jsem oči, zkřehlým žasem jat, a strach ledový vjel do ztuhlých mně údů, kdy tak na jevě jsem zíral na obludu. Hlasem pravil temným, jako kdy se v dáli ztrácí ozvěna a kolotá se v les: ‚Na dědinu vaši pohroma se valí, divé neštěstí k ní tíhne ještě dnes. Na útěk se dejte, ať vás nezahalí roucho záhuby a hrozné smrti děs!‘ – Praviv tak hned zmizel jako vodní páry – a já hlásím ti, co děl mně děd tvůj starý.“ Sotvy dohovořil Kochan zamračený, rozléhá se šumem hromadný kol smích; byliť opustili kmeti domů steny a v stín přišli hovět lip si košatých; smíchem větí na věst, neboť beze změny třicet let juž větří dědkův vetchý čich hejna strašidel a lítých vlkodlaků, jejichž mha se denně míhá jeho zraku. Podkasané dívky mezi starce z dvoru jdou a lesklý pohár před každého z nich s medovinou staví v šedých kmetů sboru a chléb nesou v plátně bílém jako sníh, poháry se prázdní v družném rozhovoru, a Smil Kochanu dí na rtech maje smích: „Zavdej si a zapuď vlkodlaky z hlavy, medoviny mok ti protře zrak a spraví!“ Kochan zlostí siná; ruka vráskovitá s hněvem jímá pohár a v něm sladký med; kašle děd a supe, vítr ústy chytá a pak, jako by v dlaň dostal čpavý jed, mrští o zem číší, sem i tam se zmítá, hladí rukou pleš, a láním dme se ret: „Opilci jste žraví! Pravdu zvíte pozdě – k Charvátům jdu do hor krýt se v tmavém hvozdě!“ – Ztěžka odkašlal si, supnul naposledy, opřel rámě v trávník, tělo zvolna dvih’ a šel ku své chatě zsinalý a bledý. Za ním propukají kmeti opět v smích zvukem veselým, jen Smil se mračí šedý, i dí hlasem hrdým: „Ať si do hor svých táhne zpupný dědek, nechť mně s očí zmizí – Charvát ten mně vždy byl protivný a cizí.“ Rejdí vesele tlum dětí košilatý, ve vodě se špláchá, jež jde korytem; vedle dětí Kochan vleče staré hnáty, pošeptmo si huhňá, hýbá zlostně rtem; děti, vidouce jej, utíkají v chaty neb se ukrývají za košatým křem, a kdy mimo přešel, posměšně naň křičí: „Vlkodlak jde, upír!“ – Zlostí staroch syčí, obrací se nazpět, rotí na robata, a kdy rozutek’ se dětí valný sněm, ve dřevěný domek supe dál a chvátá, raneček si váže, nahlas klne všem, chatu opouští a uzavírá vrata, kočkou sprovázen a poloslepým psem; ve tlumoku nese na zádech své statky a jde po dědině spolně se zvířátky. Obec hledí za ním, úsměšky mu hází; ale Kochan mlčky hrozným pohromám uniká a s holí po lukách se plazí. Jalůvka, jež pase ve stádě se tam, plavá k němu běží z jelšového mlází; staroch srst jí hladí a dál ku horám po lávce se šourá přes potůček ručí, slzy utírá a do vousů cos bručí. Kočka na ranec mu vyskočila vzadu, vedle něho hlavu svěsil slepý pes, a tak spolně táhnou v jelší vlahém chladu. Nedaleko vítá zelený jej les, kde si oddychuje, vůně ssaje vnadu; hnáty natahuje na měkounký vřes, hledí k severu a z chladu stinných borů vidí Kozákov se modrat na obzoru. Zatím pod lipami jazyky se volní, s medovinou proudí kmetů rozhovor; mluví o úrodě, lesích, práci polní, k setbě žitečko že opatří si z hor, odkud valně daří do půdy se dolní, na role že planit budou hustý bor a že vymění díl stáda rujných koní, jež jim po pastvinách divoce se honí. Poté vyprávějí, že přec vojna bude, ale voj že vrahů nedojde až sem, a že hotovost se valná sbírá všude, neblahou že vádou končil ondy sněm, že potekou krutě proudy krve rudé, prve nežli Franků prosta bude zem; a že na znamení tomu vlasatice po rozlohu nebes vleče dlouhé kštice. Věslav dí, že ohon na půlnoční straně znamená běd lítých nepočetný řad, dlouhou vrahů vládu, pláč a těžké daně, hrozné porážky a neúrody hlad. Ale jiní kmeti drží k druhé straně, ohon takový že prý je vrahů pád, hůř prý že by bylo, kdyby vlasatice ku poledni měla obráceny kštice. A tak mezi starci metou živých sporů divé noční hvězdy stal se rudý chvost; jedni s Věslavem jdou, druzí dí mu k vzdoru, Frankům smrt že věstí hvězdy velikost; a že medovina hřeje k rozhovoru, v strany dvě je dělí hrozný nebe host. Mezitím se slunko ku Bezdězu kloní a chlad šerý s vánkem vlahou rosu roní. Ale poháry se plní bez ustání, mnohý džbán se prázdní, kypí bujný kvas. – Tu přijíždí jezdec po travnaté pláni, i dí ku Smilovi drsný jeho hlas: „Zábojova choť a věhlasná má paní s dcerou Ludiší, tou dívkou divných krás, dojeti dnes marně spěchajíce k Skále prosí o nocleh a pohostinství malé.“ „Vítány jsou“ – Smil dí – „v malém našem dvoru; co v mé dědině je, poskytnu jim rád.“ Jezdec cválá zpět to hlásit Vandě k boru, jež se ukryla tam ve večerní chlad. Vstává Smil i kmeti v družném rozhovoru, povolným jdou krokem hosty uvítat. Ludiše i Vanda jedou na komoni; před nimi sbor starců čela k zemi kloní. Vanda statně sedí na vraníku oři, jenž se pod ní vzpíná, třese udidlem; v čele trůní vůle, jež se nepokoří, z oka plane síla, hrdost míhá rtem. Na bělouši dcera zraky do hor noří, otcův hrad kde zastřen dálky blankytem; je jak květ, jenž nitro nebi otevírá, je jak jarní dech, jak sladké hudby lyra. Na děvici hledí starci okouzleni, šeptem praví k sobě, hlavy ukláníc: „V celé zemi české dívky také není – květ to nejvonnější všech je krasavic.“ I syn Smilův hbitě v juném uzardění s koně seskočil a děvě hledě vstříc šeptá v myšlenek si jarobujném reji: „Blahý muž, jenž líbat bude vnady její.“ Ba i u potoka, fujara kde tklivá zněla javorův a jelší hustým křem, píseň umlká, a mladší syn se dívá na milostnou dívku s němým podivem. Okouzleno vše, jen ona neví snivá, že před její krásou vše se kloní v zem; jako libý květ je vesnou na poupěti a snem sladkým v dálku city její letí. Noc se rozklenula nad luhy i lesy; na severu rudý vlasatice vlas dálná nebesa i malou zemi děsí; propast všehomíra světům na úžas netvora zjev vírnou porodila směsí a měť tajemná ji vrhla v noční čas; bázní choulejí se hvězdy udivené, jako když se šelma k ovcí stádu žene. Kšticí potřásá, a lid se hrůzou chvěje, mní, že hrozby bohů plane korouhev, ruce k nebi pne a žalné písně pěje, z rudé záře čije bouří vír a krev. Ale marně strachem na oblohu zeje – prázdný dým je jeho modlitba i zpěv. Divé hvězdy děs se nočním nebem valí a tam nad mrákotným borem stanul v dáli. Obzor tichounký je jako hrůzou jatý; neševelí v listech ani větru van a jen chvějné struny, jimiž svět je spiatý, tajemně se kmitnou v šeré noci stan; na obloze pruh se míhá lesklý, zlatý – padá po ní hvězda, letí z nebe bran, zoufalá se vrhá do bezedné tůně a smrt hledá tmavou ve propasti lůně. Všude sen si dumá. – Ale z noci klidu jako z hloubi noří stlumený se šum, koňských kopyt dupot, zbrojného chřest lidu a šept utajený, který unik’ rtům, Luhem k Radvanicům táhne v šerém vidu ze západních borů Franků jízdný tlum; chrabrý Gadofred jim po junácku velí a sbor před dědinou na čet houfy dělí. Mračný vůdce Franků Luděk se lstí skrytou syna na výzvědy vyslal s předvojem; švarný mladík s jízdou jako blesky hbitou po krajinách bouří, vichří tam i sem, a co nemoh’ meč i s paží svalovitou, uspíšilo zlato, zrádců hnulo rtem. Dobrou zprávu dali; proto s matkou dceru tryskem bez oddechu honí v nočním šeru. Slyšel o Vandě i slyšel o Záboji; o Ludiši vnímal divné krásy věst; mladé srdce buší pod lesklou mu zbrojí, k smělým činům vábí bohatýrská čest, tajnou léčku klade, tajnou léčku strojí, ostrým cvalem pádí pod záštitou hvězd, sídlo Radvanicův obtáčí kol skrytě a lid branný klade jako živé sítě. Před dědinou plane noční oheň v luhu, u koní Smil mladý v tvrdý spánek pad’; Franků valný houf jej obklopuje v kruhu, budí jej a klada na hruď kopí řad ptá se, kde je Vanda, družina kde sluhů a kde Ludiše je, dívka lepých vnad. Pod jhem smrti tře si v oči paměť dlaní, ale s víček stíží spánku tíhu shání. Poutají mu paže, k dědině ho vedou, hrozí kopím proklát, vydá-li jen hlas, strkají jej kpředu, po boku mu jedou. Před zrakem se Smilu kmitá pohrom žas; uztrnuly údy, líce hrůzou bledou ztuhnulo, i ježí na hlavě se vlas; jak by každý krok chtěl na věk prodloužiti, volně jde a v hrudi ledu mrazy cítí. „Klať se, kolohnáte, sic tě tírnu v záda,“ Němec hartusí a juna strká vpřed. Tlupa nočním šerem v dědinu se vkrádá a v ni tajně vniká jako střely jed. „Ukaž dům, kde Vanda, Ludiše je mladá,“ šeptá Frank, a jinoch vrahy veda v střed svaly napíná i krk má natažený hledě ke dvoru, kde ve spánku dlí ženy. Stanul, protáhnul se, škubl sebou mocí, lítým dravcem skočil, serval rukou svaz, vyrval kopí Franku, zařval temnou nocí, jako z divokého tura vydal hlas, na vrahy se vrh’, dva proklál bez pomoci, třetí v útěk dal se, čtvrtý padl vráz, a na čeleď křičí jekem do dědiny, jež je pohroužena v noci šeré stíny. Z tvrdého sna řítí dědina se celá; rozléhá se lomoz, vírné vřavy křik, dětí vřesk, žen pláč, psů dravých smečka smělá, zbraní chřest a huk a bojovníků ryk; v šero chumlovité nepřítel jak střela ostře hbitým letem mezi chaty vnik’, co kdy Zbyhoň vidí, ve družiny sboru tam, kde ženy spí, jak mrak se valí k dvoru. Ve tmě proudí krev a divá řež se rojí, mezi ston a rány ozývá se řev: „Oheň vrzte v dochy, světlo chceme k boji!“ – a již plane žár jak rudá korouhev. Zbyhoň s druhy hradbou kolem dvoru stojí, polit ohně září brání se jak lev, a kam mlatem vrže, vrahů voj se zvrací, a kam mečem tne, trup na zemi se kácí. Žáru prskavého letí výheň lítá, plápol šlehá k dvoru hadím jazykem, nad latěmi střecha suchých dochů chytá a vnitř ženy kvílí děsným výkřikem. Zbyhoňův se ryk v jich stony divě zmítá: „Ať je sžíře oheň aneb zhltí zem, ale živé nesmí na plen jíti vrahu, pokud nepadneme na hostinném prahu!“ Krovů, rozžhavených trámů tíha padá, rozbortěný strop je s třeskem prolomen, rudým sloupem letí jisker táhlá řada a smrt kolébá se nad hlavami žen. Kolem dusný žár a venku vrahů zrada, každý krok je skon i vnitř i kromě stěn. Odhodlání rychlé: nežli strop se zřítí, obě běží ven, kde noc se krví sytí. Jako holubice letí letným chvatem, kvapné nohy bosé překročují práh, probuzený vítr vzdouvá bílým šatem, hrůza, stud i žár jim žene v líce nach; odhalená šíje třpytí v lesku zlatém, z udivených zraků hledí děs i strach, s třeskem za nimi se v trosky poval kácí a šleh jisker vzhůru valí se jak draci. Druhů chrabrá čeleď v pevný řad se strojí, jako tvrdá hradba trčí kolem žen, a Frank návalem se na ně řítí v boji; rudý meč se kmitá, luk je napřažen, hustý vrahů dav jak chomáč kol se rojí a pod jejich ranou řídne bojců kmen. Zbyhoň, druhy milé klesat mrtvé vida, sám již poraněný rykem tura rydá: „Raději ať padnou rukou mojí sklány, by je štírů mrzkých nepokálel jed“ – a meč vzhůru dvíhá ku rozmachu rány, kterou na obě chce skácet smrti let a je rázem vyrvat před potupou hany. Pronikavý křik se Vandě dere v ret – a tu k jejím nohám Zbyhoň mrtev padá jako pod toporem poražená kláda. Orlem z mraků hustých Gadofredo letí, chvátí Ludiši, jež marně klade vzdor; Radomundo Vandu jemu ve zápětí jímá dravým drápem jako luňák z hor; povel bleskem dán – křik žen se tratí v měti, a již na ořích je unášejí v bor. Černá tlupa Franků vsled jim jede cvalem, koně řehtají, zem duní pod návalem. Za nimi se k nebi kouř a plamen valí, oheň rozpoutaný šlehá z nízkých chat, do záplavy rudé dědina se halí, v rozžhavených sloupech lítá jisker řad, trámy praskají, žár ničí vše a pálí; poraněných ston, ryk zbylých, řevy stád, která rozplašená v planině se honí, do nočního šera děs a hrůzu roní. Do stínů juž zašlo slunko v dálné hory, na západě zbyl jen krve rudý pruh; po nebi se plíží mraků chmurné sbory a v nich bledý měsíc, truchlý smrti bůh, sedí zadumaný jako na prestolu, smutně na zem hledí v širopustou pláň, kamo večer roní z mlhy rosu bolu, šerotkanou řízou hale nebes báň. Do stínu juž zašlo slunko v dálné bory, do unylých hávů zahalilo lesk; vojů dvou dnes valných nesčíslné sbory srazily se bitvou jako hromů třesk. – Ticho po planině; po hrozném juž boji; příšerným jen ruchem otřásá se vzduch, krkavcův a vran se hustá stáda rojí a jich krákot nese nad šerý se luh; nad kupami mrtvol povalených v prachu černým kruhem krouží letný chorovod, křídly mávají a v hejnech beze strachu pouštějí se svorně v hnusných žírů hod. Ve večerním šeru zurčí potok hravě, vedle něho s jelší věje chladu van, věje na Vlastenu, která v kypré trávě mírní bolný úpal smrtonosných ran. Z ňader běloskvoucích, jež jsou rozhalena a do temna svítí jako padlý sníh, prýští krev se kalná a hlas v hrdle stená; černý vlasů mrak se stele po skráních, tvář je k smrti bledá, oko mutné v hlavě, polootevřen je zprahlý žárem ret, jak by duši z nitra vydechnout chtěl právě a s ní tajných bájí netušený svět. Údy zmalátněly; ale dosud hárá pamět v mysli chmurné jako děsný sen; život před ní stkví se v luzných barvách jara a ret v hrůze smrti šeptá rozechvěn: „Ó bych skřivánkem jen v širém poli byla, jenž by nesl píseň k nebi v ranní van, ach, ba muškou pouhou kéž bych dále žila, muškou malou v domě, kde mé matky stan!“ Umírání jest jí nevýslovným bolem; z chorých ňader loudí příšerný se ston; šerá poušť se stele prázdnou hrůzou kolem a v ní stínů dech jí věstí blízký skon. Napíná i sluch i oko do dálavy: a hle, šerem matným vidí v kmitu bod – osamocen plíží tiše vlk se dravý a ku dívce míří tajný, lstivý chod; jak dva uhle žhavé svítí oči v hlavě hladu hledajíce zkrvácený lup. Vidí Vlastenu a v orosené trávě zdáli rozedírá na ni ostrý chrup, vyje zuřivě a na kořist se žene, která žasem jata hledá zbytek sil. Meče dobýti chce rámě ochromené, ale na rtech jenom děsný výkřik zbyl, výkřik děsný, hrozný, prosba krátké spásy. Šelma pomatená dravý staví krok, a kdy na kvěl dívčí v šeru větí hlasy, nazpět pádí vlk a do tmy motá skok. Harant s Kruvojem se noří z pološera: kopí roztříštěna, krví zbrocen šat, v tvářích ran a znojů vryta bolest sterá, údy zemdlenými hýbe běhů chvat. Stojí poznáni a poznávají taky; nadějí se klamnou zdají dívce být; vzpíná ruce k nim, k nim točí toužné zraky, v kterých smrti mlha tlumí světla kmit. „Muži, rcete mně,“ dí s myslí rozechvělou, „jaký konec bitvy a zda Slavoj kles’? Raněnou mne komoň, raněný sám střelou, úprkem sem plachým z boje ve pláň nes’, až pad’ nedaleko odtud v širém poli, a já ku potoku dovlekla se sem; pálí rána v ňadrech, jako oheň bolí a chlad zimničný mnou třese klopotem... Ó, jen kapkou rosy svlažte úst mých žáry!“ prosí dívčin ret, a Harant v přílbici ke rtům zprahlým nese jako smrti dary unavenou rukou vodu chladící. Ale Kruvoj s hlavou nakloněnou plaše, jak by stud jej mučil, vypravuje věst: „Krutě poraženy jsou dnes voje naše, horou trupy strmí, málo živých jest. Slavoj, vida sbory prchající kolem, přežíti té hanby nechtěl děsný den a jat polo hěvem, polo hořkým bolem družiny své sebral prořídlý juž kmen, seřadil nás v klín a jako orel mladý ve střed nepřátel hnal s námi útokem. Létli jsme jak mrak, jenž ledné nese hrady z útrob chrle zhoubu na vyprahlou zem; tepali jsme, kláli, klestili si dráhu, každý ráz byl smrtí, bleskem každý hled; kácely se vůkol husté tlupy vrahů, proudem semknutým jsme valili se vpřed. Slavojova meče kamo sáhly rány, otevřel se hrob a trupem muž veň pad’; těžkým mlatem Harant bušil s pravé strany, s levé já jsem kopím lámal Franků řad, a juž polekané v běhu nenadálém nepřátele počal hnáti prudký strach; nejprv krokem jen a po té houfným valem nazad couvali a my jim na patách. Vítězného dne se váhy kolísaly, a kdo prchli z našich, vraceli se v šik; obnovenou silou napialy se svaly, kolem rozléhal se radostný náš ryk, an tu v poli bitvy na černém se koni mísí v chomol seče ženy náhlý zjev: lesklý meč má v rukou, stříbrem hlas jí zvoní, plavým vlasem třese jako hřívou lev, zlatotřpytná helma kryje hrdou hlavu, černý chochol přílby vlaje pyšně vzad; letem střely letí v nejlítější vřavu, vůkol ní se kupí rozstrojený řad a tlum prchavý na povel její stojí jako živá stěna, živé hradby hrot. Zlatem obrněna ve třpytné se zbroji žena na nás řítí z nachlumených rot, proti Slavoji se kácí silou běsa, lítě naň se vrhá jako blesku šleh; pod nárazy meče poraněný klesá – krev se řine z prsou, z hrdla bolný vzdech. Hrůza jímá naše; jako diví tuři nazad opět pádí plachým útěkem; kolem Slavoje boj ještě třeskem zuří – z rukou vrahů vyrvat bohatýra chcem. Hrotů sterých rána k němu namířena, ze rtů prosebně k nám volá rmutný sten. Ale na tlum Franků křičí mocně žena: „Zajměte a beřte živého jej v plen!“ Malá nás jen hrstka v bitvy vřavě zbyla, proti dvaceti muž jeden marně stál, marně vzdorovala bouři chrabrá síla – k útěku nás tlačil vrahů prudký val a rek Slavoj zajat s kmetem Zemovidem, milého jenž syna nechtěl opustit. My však prcháme před Franků bystrým videm v polekaném chvatu odhodivše štít.“ V Kruvojovu tvář se klade studu tíha, jízvy na ní v chmurný kaboní se zjev, a jich šrámů změt a lící rudá rýha jsou jak roztřepaná stará korouhev; čelo vraští se a z očí šedosivých hořehořkou slzou prýští trpký zdroj, a jak skalní pramen ze strumenů živých s krví mísí se a brotí šat i zbroj. Hledí na Vlastenu. Hrozná věsti slova v jejích vírných ňadrech roznítila žal; k ranám krvavým se druží bolest nová – žhavé žárlivosti pronikavý pal bolí víc než rány, z kterých krev se valí, a duch těká v mraku černých myšlenek. Výkřik poslední... sten těžký zmírá v dáli... hasne oka svit... s ním navždy žití vděk. Mrtva leží dívka. Muži kvapným spěchem hroty mocných kopí, na nichž krve sled, hrob jí hrabou nízký s utajeným vzdechem a veň uloživše těla zvadlý květ luhem spolně pílí k chlumům na severu, pohrouženi v sebe jako hrob ten sám. Kruvoj jen si bručí, kroutě kníry v šeru: „Každé ženy dech je lež a klam a mam. Také měl jsem ženu v mládí durném věku – v poli Němce biv, byl doma bit jsem sám; ale bohům díky za Vltavu řeku – utopila se, když koupala se tam.“ Harant ani slovem neodvětiv druhu vedle tiše jde jak černé noci mrak; po rovině chvátá, po zeleném luhu, v srdci hněv a v hlavě sterých myslí tlak. Vyčnívá chlum strmý z nivy na obzoru, skrání ryje v nebe pološerý kmit; na temeni širém na pokraji boru oba unavené vítá krátký klid; nad nimi se klenou sosen černé krovy, oudy vtlačily se v měkký, vlhký mech; vůkol zdají se jim záti čerstvé rovy, ba i vánek šumí jako smrti dech. Ze mraků si měsíc bránu otevírá, z temných tůní noří smutnou, bledou tvář; ozářena svitem planina je širá a kraj odhaluje mlhotkaný šlář. Z boru dřímavého hledíc do roviny oba napínají sluch i kalný zrak; pod nimi se plazí dlouhé stromů stíny, vyje vlk neb křídlem bije noční pták. V šeré dálavě na konci na obzoru vrahů tábor v noční rozložil se chlad; šlehá strážný oheň, šlehá plamen dvorů, zbytky dědin hoří, valí kouř se z chat; po mrákotném nebi vlna světla kmitá, v černých dýmů šlář se halí rudý žár a sloup jisker žhavých po obloze lítá jako divé saně krvelačný spár. Vítěz vrah v té spoustě tábor rozbil širý; rozléhá se huk i rozpěněný šum; vše se vrtí, hýbe jako vodní víry, veselí se křikem pestrý vojů tlum a uch hlasů příboj duní do dálavy jako jekot vln, jež bijí o břeh skal. Ozvěna se nese v borův úkryt tmavý a v hruď rekům sype hořehořký žal. Uklánějí hlavy těžké bolem trudným, mlčky k sobě mluví rukou pokynem, a kdy pookřáli, pádí krokem bludným, jak by hořela jim pod nohama zem. Ale u táboru pod nádherným stanem k poháru se Luděk vůdce posadil. Hrdý klid má v líci smělém, odhodlaném; svědkem šedý vous, že prchlo léto sil, ba že podzim sám je tuhým chladem krutý a že s listím vadlým sníh i padá juž; výraz tváře je jak ze železa kutý, z očí pronikavých zírá celý muž. Zdá se polovinou býti kovu rázem, v druhé polovině studené kry led; neoblomná tvrdost pojí se v něm s mrazem, v přísném zadumání semknutý je ret. S chotí Brunhildou sed’ večer ku poháru, s mohutnou i lepou války bohyní. Ohněm žena sálá, kypí jako v žáru, vše je plamenem a bujnou vášní v ní, vášní sopečnou, jež burným nitrem zmítá, v srdce metá jiskry, v mozek síly vznět; zdá se, že šleh blesku v jejím nitru kmitá a že v peklo žhavé zpupný duch je vklet. Svět ten divých vírů, krytý ňader tůní, zahalen je květem léta bujného; její zjevu půvab mocným žezlem trůní, a kam točí zrak, vše padá v sladké jho. Helma zlatotřpytná dosud kryje hlavu, v hustý proud se vlní pod ní plavý vlas, těla kypré tvary v zlatolesklém hávu v svazech bují úzkých, plné lepých krás. Luděk u Brunhildy – sever zamračený; ona jako jih, kde plane barev žár, a v ní kouzlo svůdné jako kouzlo ženy, která muži skytla v ráji smrti dar. Hispankou je krví, jež v ní ohněm hárá, dcerou bohatýra, který v bitvě pad’, kdy jej proti Frankům v boj zášť hnala stará a byl vypálen mu rodné země hrad. Luděk sám byl vůdcem, dívku v plen vzal mladou, nízkou otrokyní choval v mládí čas; dal ji kázně podlé týrat mrzkou vládou, v ztepilé až palmy vzrostla bujný jas. Choť kdy prvou smrt mu sklála vševládnoucí, utkvěl na ní jeho jindy chladný zor; v ledném srdci vzplanul lásky plamen žhoucí a jich ruce sepial sňatku tvrdý svor. Vznešenou se paní nevolnice stala, ale nenávisti tajné divý žár proti Luděkovi v ňadrech ženy sálá; ve hruď se jí vtíná hříšné vášně spár a duch plane láskou k nevlastnímu synu, k synu Gadofredu, jehož mládí jas silou nezdolnou ji vábí na skalinu, odkud propasti se na ni šklebí sráz. Jeho srdce je však jako svěží voda, která strumenem se čistým prýští z hor, a ten chladu van na jejích ňadrech hlodá a hruď ve vír dme a dýchá zkázy mor. Živlem je jí válka; muže doprovází, kamkoliv jej volá v pole boj i zbraň; v bitvách metá střely, kopím mrštně hází, krotí oře, mužům meče tiskne v dlaň. Pod bohatým stanem vedle vůdce druhý s lícem zachmuřeným sedí, Vinfrid kněz; s Luděkem a Franky chvátal v české luhy, pohanům by křest a novou víru nes’. V umrtveném těle sídlí duše snivá, která přemítá ten velký, svatý čin; zrakem ponurým se v prázdný prostor dívá, honí myšlenku, jež míhá se jak stín, a krev vůkol vida, slyše hukot vášně, nevidí, než v dáli kynoucí mu květ, a z té propasti, jež na něj zeje strašně, perutěmi letí v nebe jasný střed. Pohár za pohárem Luděk rychle prázdní, rumění se tvář a v hlavě plane zrak; obrací se k choti, plné žhavých strázní, chlady lící mírní a k ní praví tak: „Tvým je dnešní den – nuž rci mně jedno přání, jehož vyplněním budiž tobě dík.“ Lepotvárnou hlavou hrdě kyne paní, přemítavě dumá krátký okamžik, ale prv než rety tužbu vyslovily, po táboře širém rozléhá se křik a v něm vřeskných polnic zvuk se nese milý, který otci věstí, syn že v tábor vnik’ a že z výpravy se v nočním šeru s druhy vrací vesele, od vůdce dávno ždán. Chrabrý Gadofredo, doprovázen sluhy, hrdě k otci kráčí pod nádherný stan. Na rtech Brunhildiných pyšná slova vadnou, oko sálá plamen, v líci rdí se vděk. Vzpřímen po vojensku, s tváří klidně chladnou švarně Luděkovi hlásí juný rek: „Pozdě došel rozkaz, ku hlavnímu voji bychom rychlým skokem vrátili se zpět; marně ku dnešnímu cválali jsme boji, marně úprkem se letným hnali vpřed. Však je vyvážena opoždění vada valnou kořistí, jež dnešní zdobí den; Zábojova choť a jeho dcera mladá padly v ruce naše, jaté padly v plen.“ Krátkou chválou Luděk větí na čin smělý, spokojeným lícem kyne na pozdrav, pode stany přivést všechny jaté velí a tvář opět halí v chladný, přísný háv. Ozbrojenců tlupa přivádí mu jaté; Ludiše i Vanda, šedý Zemovid těžkým krokem jdou, a maje ruce spiaté, Slavoj čelo věnčí v hrdý, vzdorný klid, ač se ve tváři sval každý bolem svírá, ač se mukou zprahlý rozechvívá ret. Zemovid je tichý; bez pohnutí zírá jako mramorové sochy ztuhlý led, ba i hrozný žal, jenž zasypal mu duši, v hloubi ňader zkřehl tvrdým balvanem; trýzeň nižádná jej více nerozkruší, hrotu osudného ždá i hluch i něm. Zkameněl i zor mu v bledém obličeji; nediví se ani, že i Vandy zjev před ním míhá se v těch pohrom divém reji. Choti Zábojově hněvem bouří krev; spanilou má tvář, však lepý půvab tahů chmurným pokryl mrakem vyzývavý vzdor, který útroby jí zmítá prostřed vrahů a kmit blesků klade v sálající zor. Mezi Brunhildou a Vandou strmým srázem propasti se bez dna rozšklebily v mih, do nejhlubší hloubi pronikly se rázem a juž nenávisti plamen šlehá v nich, nenávisti plamen, jenž je obě pálí, a vír nezkrotný jim metá do útrob – jedna rozbije v něm lebku na úskalí, jedna padnout musí, jedna klesne v hrob. Dcera Ludiše i s podivem i strachem jako pískle spadlé z hnízda hledí kol, k matce tulí se, stud kmitá v oku plachém a žal rmutným dechem věje na tvář bol; je tak tichá, milá, jako půvab vesny, kdy se vynořuje prvním teplým dnem. Sama Brunhilda vznět záští tlumí děsný a zor její v dívku hledí s úsměvem. Jako jeden dech je úsměv ten jen krátký, a kdy před sebou ji luznou jako květ vidí tulit se a vinout k ňadrům matky, Luděku dí hrdě korálový ret: „Ženu tu i s dívkou knížecího rodu, které smělým zdarem zajal Godfrid v plen, jako otrokyně dej mně do průvodu upomínkou na tvé dnešní slávy den.“ Luděk kyne hlavou potakuje choti, jež dí Ludiši a Vandě, robám svým: „Trpká přítomnost nechť hrdou mysl krotí, obraz minulosti buď vám prázdný dým; mým je život váš, ba mým je dech váš každý; pomyšlení mé, mé ruky jeden vzmach k smrti vydá vás neb spasí z rukou vraždy – podejte mně pohár, šíje skloňte v prach!“ Vandě hněv se v ňadrech vzdýmá rozkypěný, na rozchvěnou hruď se trosek valí tíž; žárem oka kmitá všechna hrdost ženy, která hrobů smrt si černou volí spíš, než by pokořením podlým ždála spásy. A kdy útroba se zmítá vírem tak, Godfrid, utkán v sítích Ludišiny krásy, otci praví, k děvě vina toužný zrak: „Hle, viz dívku tu, jak hořkou slzu roní; mrzkou porobou jí nemá býti plen; k službě otrocké se ve prach nepokloní – povinností mou je chránit slabých žen.“ Zbledla Brunhilda a zachvěla se v duši, z lící rozohněných v ňadra proudí krev, úzkost hrdlo svírá, srdce živě buší, vášně divý vznět ji štve a budí hněv: „Navždy v rukou mých jsou pohanské ty zmije, nikdo nevyrve mně za celý je svět, a jen náhlá smrt jich pohanu mou smyje, – proto poroučím, by sťaty byly hned!“ „Krutá litice,“ dí bohatýr jí mladý, „proti divosti tvé rámě mám i meč, který ostřím bránit dívku bude všady, až kam zapředena tenat tvých je leč. Věz, že k dívce té mne kouzlo poutá lásky – věrnou pravicí k ní družně budu stát!“ Luděk, smrštiv čelo ve chmur husté vrásky, pevným hlasem dí, tvář hale v přísný chlad: „Pohankou je dívka, dcerou divých mocí; marná láska tvá, jí ruky nesmíš dát.“ „Srdce dívčiny té,“ větí Godfrid otci, „jejíž luznou vnadou byl jsem sladce jat, korunou je vonnou na zvonkovém květu, kamo svaté víry padne paprsek; bránu netušených otevře jí světů nové víry křest a ducha milý vděk!“ „Nikdy, nikdy!“ Vanda volá hrůzou jata. „Raděj otroctví neb smrti bledý háv, raděj pod topor a pádnou ruku kata, raděj na popravu témě našich hlav! Z černých osidel se k tobě, ženo krutá, obě utíkáme; dle své vůle suď! Nechť nám utne hlavy meče ocel kutá, křest však nepřijmeme – smrt nám křestem buď!“ „Staň se, pohanko, dle vzdorné touhy tvojí,“ větí Brunhilda a volá v stráží řad: „Vyveďte je v luh, kde velká hruše stojí, tam ať vykoná své dílo rudý kat!“ „Saň ta,“ jinoch bouří, „pomstu neukojí, leč bych vedle dívky já též s mečem pad’!“ Jako podvečer, kdy na osiku stele vánek lože své a budí lupení, tak se třesou děvě oudy rozechvělé, bledou hrůzou duše kormoutí se v ní a strach přede smrtí jímá nitro celé; v náruč Godfridu se vrhá s výkřikem a jun ohnivý ji k srdci tiskne vřele. Ale Vanda studem oko klopí v zem, i dí ovanuta ledovatým mrazem: Vrahů každý dech váš věje na nás jed, bujnou sílu ňader otravuje rázem a par zhoubných žehem pálí ducha květ!“ Na Ludiši hledí zarmoucená máti; prosba, výčitka i vzdoru hrdý šleh, žal i něha zdá se v rmutném oku pláti, a rty vynořují z ňader bolu vzdech: „Ke mně, dcero má! Tvé místo na mé hrudi! Na dceř Zábojovu dívá se tu vrah; slabost hrůzy tvé v něm pohrdání budí, k smíchu je mu děs a k úšklebku tvůj strach. Na má ňadra pojď, sem nakloň hlavu svoji! Rozloučiti nesmí skonu náhlý čas, květnatým co vínkem život k sobě pojí – půjdem společně na černý hodokvas. Není hrůzou smrt, je jenom zapomnění krátkých štěstí snův a pohrom dlouhých běd – na má ňadra pojď a bez chabého chvění k smrti políbení dej mně naposled!“ Dívka plachým okem obrací se k matce; v bouři kolébá se srdce na vlnách: k mateři lne pud, však k ňadrům juným mládce život volá ji a přede smrtí strach. Mezi bolestí a hněvem úpí matka a slz hořehořký v oku tlumí tlak; ale v junu bouří lásky vášeň sladká, nítí ducha žár a plamen metá v zrak. Kolem stanu řinčí pochopové braní a v hruď synovu se vtíná otcův hlas: „Šílená tvá láska dívky neuchrání; mateři ji vydej, jinde žár svůj has! Ženy pohanské dal Brunhildě jsem darem, a nechť s nimi činí, jak jí vůle jest; svatý je můj slib a nesmí padnout zmarem v pošetilém vzdoru mého slova čest.“ V junu kypí krev, blesk v oku šlehá jarém a ret kvapným slovem otci hlásí věst: „Tajemství, jež blaho mého žití maří, otvírá hrob prsou, bolem plní vzduch; choť já tvoji viním, otče, před tvou tváří z hříchu hrozného, jenž otráví ti sluch. Otrokyně ta, jež macechou je nyní, dívku proto velí rukám kata dát, v hněvu divokém že má ji za sokyni, neboť syna tvého loví do tenat. Žárlivost je v ní, jež ňadra její pálí; co jí vášní bylo ve jhu otrockém, nyní hříchem je, jenž vínek sňatku kalí, a jak chmurný mrak nad znojným visí dnem. Hárá láska divá ohněm viny klaté, jako ve příboji potácí se duch; k tobě nenávist jí bujnou mysl mate a kol tebe vine hanby černý kruh. Byl bych utopil tu tajnost ve své duši, ale mocným štítem děvě je ta věst; nevinnosti půvab mužům chránit sluší – vinu potupy a hanby stihni trest!“ V Luděkově líci ledy tají rázem, vzedmutého hněvu rdí se rudý vztek; tváří přísné tahy, prve skuté mrazem, náhle rozvalit se třesou do trosek. Vstává, retem hýbe, jako by chtěl řečí celou bouři ňader na svět vychrlit; svalovitá ruka prudce sahá k meči, kupředu chce jíti, ale stojí vryt, a slov blesk se valí jako příval smrti: „Umřít mečem kata jeden musí z vás!“ Hruď se Brunhildina strží pohrom drtí, v útroby ran buší náhlý ráz a ráz; strhnouti chce roušku, Luděkovi říci: „Nenávidím tě, mé pomsty přišel čas!“ Ale krotí nával, bouři halí v líci, a šíp kalených slov metá drzý hlas: „V hrdlo lže tvůj syn, jen macecha mu mladá pichlavým je trnem, tok mu kalí vod; proto bájí klam, lží záhubu mou spřádá, na mé srdce kuje jedovatý hrot.“ „Jeden z nás“ – dí Godfrid – „hrdlo tady složí; svatých ordalií volám na tě řád; bojem mezi námi soud rozhodne boží, meče očistou chci pravdě světlo dát!“ Luděkovy tváře vznětem rudě planou, temným volá hlasem jako černý hrob: „Oba do pekel se svalte blesku ranou – taste braň a kolte hroty do útrob!“ – Hoří pochodně, a ve večerním šeru rozlévá se v pláni světla jasný proud; do plamenů duje větřík od severu, vanem rozptyluje šedý smolný čoud; v záři pochodňové prostor vidět kruhu, vůkol něho trčí valných vojů řad, který šikem dlouhým za táborem v luhu střeží místo boje jako pevný hrad. Ticho je, a každý bez dechu tu stojí; oba soupeřové semknuti jsou v střed; k boji v jednom konci Brunhilda se strojí, Godfrid jako socha v druhém něm a bled. On je bez brnění, ona v krunýř krytá – vedle práva muž jde proti žene tak. Lesklý mečů kov se v rudém ohni kmitá, mocně srdce tlukou, jiskry metá zrak. Luděk v kole strmí, bouři v prsou nese; pod pochopů stráží zajatých je sbor; jak list osikový Ludiše se třese a na soupeřích tkví plachý dívčin zor. Kyne šedý Arnt; na rychlý pokyn kmeta zvuk se polnic vlní v šerý, vlahý chlad a boj s napětím ždá branná kolem četa. Tu se náhle jeví z nachlumených řad smědých tváří rek, i kročiv na střed kola mocným hlasem křičí mezi voje v pláň: „Bez viny ta žena! Povinnost mne volá za ni bojovat a tasit pro ni zbraň.“ „Radomunde, dík,“ dí žena nezachvělá, „vlastní meč můj zjeví pravdy nevinnost; viz, jak odhazuju helm i pancíř s těla – nebojíť se jedu, kdo je viny prost!“ Snímá lesklý krunýř, snímá přílbu s hlavy, v prostém šate stojí, v rukou meče třpyt; ňadra dmou se hrdě, vlas se vlní plavý, podivem i hrůzou hučí vůkol lid, a kdy Radomund se vratno noří v davy, přitlumené ticho stře se kolem zas. Pokyn poslední, a rohu pronikavý na znamení volá ku souboji hlas. Juž juž tepou v sebe; jiskry mečů letí, příšerný se plamen kmitá pochodní, paže míhají se, rána ráně větí a zbraň pádným třeskem v noční ticho zní. Válčí dlouho juž a vítězství se sklání k jinochově straně pravdy výrokem, ochablou jen rukou Brunhilda se brání, a juž zdá se, že ji zhltí sirá zem. Ale tu ráz rány letí z paže její jako blesk, jenž hrne z chmur se v strmý kmen. Godfrid boden v hruď... rty bolem se mu chvějí... z ruky pouští meč a klesá poraněn. Z davů rozléhá se křiků podivení, kolácí se vírem rozvlněný vzduch. Její líce planou v ohně bujném rdění a hněv změtený hruď vzdýmá v bouřný ruch; oko jiskry metá, oběť hledá v kruhu – vidí zajaté a jejich děs i strach. S napřaženým mečem k nim se žene v luhu, na Ludiši dvíhá zpupné ruky vzmach, všechnu bouř a vášeň, kterou v nitru cítí, do jediné rány klade o překot; kmitavým se leskem mocných paží řítí na dívčina ňadra černé smrti hrot. Nedolétla ještě mířená v hruď rána – tu se jeví z davů Vinfrid, bledý kněz; mezi Brunhildou a dívkou pevně stana zraku mocnou silou krotí smrti děs, pevným ramenem vzmach maří líté ženy, před ní přímí se, a jak by těžký trest s nebe na ni volal, prst má pozdvižený a v tvář tváří hlásá svatých pravd jí věst: „Nezabiješ – bůh dí! – Já své kladu paže k žen těch ochraně, jichž nesklátí tvá pěst; pod křídla je beru, jak mně církev káže, a dám život jim i míru ratolest.“ Couvá Brunhilda před Vinfridovým slovem, síla tajemná ji jímá, tiskne zpět, a klid v jeho líci bledém, mramorovém tlumí její žár jak mrazu chladný led. Úžlabinou proudí jizerské se valy; temena hor vedle strmí do nebes, jako by jim čelem vzpurně vzdorovaly; příkrých strání svahy kryje černý les, z jeho tmavých hávů trčí tvrdé skály a na skalách roste šedý mech a vřes; v roli kyprá zeleň odívá luh šatem, který paprsků se leskne tkaným zlatem. Napříč úžlabině hrbolatým hřbetem položila hora drsnou visuť skal; přede věky v běhu kouzelným byl retem obrovský tu kanec natáh’ divý sval a ztvrd’ v holý kámen mocných čárů letem. S rozevřeným chrupem, jako by jen spal, u Jizery bystré natažený leží, a kde byla srst, tam skaloví se ježí. Dosud trčí kly, teď skalní věže hradu, který na hlavě mu Záboj postavil; hrad ční nade proudy drže stráž i vládu. Pod ním koupává se vínek ladných vil, kdy svit bledé luny z pěn je v bujnou řadu vábí ku plesu za vlahé noci chvil. Na Skále však Záboj orlem v hnízda báni vůkol na dědiny mocný pohled sklání. Mezi kly ostrými skalnatých dvou věží síň je veliká, v ní sloupů dvojí řad klenbu podpírá a po stranách v ní běží; zeď je obložena na úhledný lad deskou javorovou, v níž se bíle ježí zuby divých kanců, které sklál byl mlat, vedle parohů, jež tvárně rozvětveny haluzemi trčí z vyzdobené stěny. Na bodácích klů těch onde kůže rysí, tu chlup medvědin a vlčur kosmatých, tu zas hlava tura divokého visí, jejž hrot oštěpu byl v černé rokli stih’. V pestrotu se ladnou vedle sebe mísí Zábojových lovů nádhera i pych, které, probíhaje lesnou pláň i horu, vlastní rukou vyrval vládě tmavých borů. Mezi bohatýra vítěznými hony štítů kovových a helm se míhá třpyt a v něm leskem září stříbrojasné spony; mlaty, brnění a mečů břitký vid svitem kryjí stěny jako drahé clony; na medvědí srsti, v dlouhou pochvu vryt, praděda se Čecha veliký meč klátí, jímž jen Záboj umí bedra opásati. Šerý večer jest, a rozkladitou síní loučí borových se kmitá rudý jas, z něhož dme se čmoud a stropy dýmem stíní. Za dubovým stolem kypí hodokvas, k němuž družina si chrabrá sedla nyní; prostorou se vlní rozhovorů hlas, neboť medovina břímě trudu léčí a všem jazyk k bujné rozvázala řeči. Na jelení kůži Záboj v čele stolu posadil se s tváří, z které velký mrak jako hrozná chmura temně visí dolů; do čela se zaryl těžkých myslí tlak, ústa přitisknutá věstí příval bolu, žhavé šípy hněvu metá jarý zrak, jak by chtěly oči, které žárem planou, s nebe setřít noc a vznítit zoru ždanou. Přivála jak havran černá pověst letem, Ludiše i Vanda jaty že jsou v plen; bolest nad chotí a touha za dítětem pálí hruď a srdce svírá noc i den. Vyšla luny zář nad borů klidným světem, a rek, s druhů plukem na boj připraven, ždá, by tma jen klesla v náruč ranní zory, aby proti Frankům chrabré vedl sbory. Neví, boj že zmařen a že do zajetí s otcem Zemovidem mladší bratr pad’; v hněvu napětí a v bolu vírné měti sebral druhů voj a opustit chce hrad; nával myšlenek před činem bouřně letí, na vrahy se řítí, kácí na ně mlat, a duch rozjařený, jatý ztrátou choti, pádí vpřed a hněv svůj v krvi Franků krotí. V hrdle jako v skalí vázne pramen slova, nitra žel mu tiskne oněmělý ret. Marně medovina barvou jantarová před ním plní pohár lesklý na pohled, pohár veliký, jejž jako poklad chová, který odkázal mu Čech byl, slavný děd. Ze stříbra je kutý, zlatem lemovaný, v prostředku se lesknou rubínové hrany, mezi nimi safír plane modrým jasem, opál mihem bledým mírní hravý třpyt; a tak ozářený drahokamů pasem jako hvězdnatého nebe skýtá vid a je zašlých dob a dávných dějů hlasem. O skvostu tom pěje staré báje lid, praděd Čech jak dobyl rekovným jej činem a sám plníval rád medem nebo vínem. Varyto se tiskne k pradědovu meči – sladké pění k boji na ozdobě stěn, jako kdy se půvab k mužné síle vděčí. Myslí paprskem jun Lubor ozářen jímá nástroj zvučný k hudby libé řeči, stane, hlavu vypjav jako z bouře pěn, která se mu zmítá v ňadrech písní mořem, a v strun vlny klade prsty větrův ořem. Zvuky romoní; tu jako příboj hučí, kdy se o balvany láme v skalní břeh, tu jak v noc kdy teplou květy jara pučí, přes vrcholky stromů vánkem šumí v běh a zas tryskem pádí jako komoň ručí, plání dalekou kdy vichru duje dech a s ním o závody oř se pouští divý, z nozder ohněm srše, třesa kosmou hřívy. K zvuku varyta hlas Luborův se pojí; bystřiny tak horské smavý vodopád po skále se dolů leje třpytnou brojí, vůkol stříbro metá v lesku vzdušný hrad, stříká perel dešť, duh barvami se rojí a dum zvučným proudem zvoní borům v lad, které v temném kruhu stříbrotkané báji, samy šoumajíce, snivě naslouchají. O zápasech lítých pěje dávných věků, jak té země naší dobyl praděd Čech, a vln děje dávné dmou se rtoma vděku, sladkou tíseň chvění budí v ňadrech všech, oči lesknou se i dech je napiat reků, ba sám mračný Záboj bystří zor i slech; každý zvuk té písně kru v něm rudy taví, a jsou hruď i líce plny žhavé lávy. Píseň vyzněla, a Záboj, pěním jatý, vzhůru dvíhá číš i hlasem plamenným proudy leje slov: „Ten pohár, sudbou svatý, věkožizným bohům budiž díkem ctným s prosbou oběti, by země vrah ten klatý prchl před námi jak prázdný, lehký dým, který rozmeteme bleskem břitkých braní, jako noční mhu potírá jasoň ranní. Bohové vy světlí, kteří obýváte u pohodě věcné nadpozemský ráj, halíc rouškou svatou v říši nadhvězdnaté osud národův i lidí v temný taj, dejte moc nám v paže, umy v mysli vzňaté, pomoc milostivou uroňte nám v kraj; spojte naše síly svárem rozvaděné, duha smíření nechť nad námi se sklene; změňte hněvu pal, jenž nitro rozerývá, v síly nehynoucí nezmucený zdroj, a tu bolest útrob, jež tam víří tklivá, všemírnící dech vás posvěť ji a zkoj; vůle vševládnoucí vaše spravedlivá k vítězství nás veď, neb ten náš velký boj bude vítězstvím a bojem také vaším – vyslyšte můj hlas, jejž z hloubi útrob vznáším!“ V ticho sboru dvíhá pohár ku oběti. – Ale náhle volá k němu temný hlas, hrozivým jenž zvukem jeho slovům větí: „Neslyší tě bozi! Plamen lásky zhas’, kterou kojili tu zem i její děti. Jejich pomsty hrozný přivalil se čas, a mým rtem ti praví: Velikou tvou vinou padne celá vlast a tisícové zhynou! Kletá je tvá zbraň, již neseš proti vrahu, ba i vítězství, jež náhoda dá snad, pouhým šálením ti padne v tvrdou dráhu, aby druhého dne pohrom nový mlat ulehčenou našel tvého srdce váhu a tam břímě bolu novou tíhou klad’. Horou proti tobě hněv se staví bohů a blesk z něho šlehne, kam svou šineš nohu!“ Krve běh se tratí z líce Zábojovi; stojí nepohnut a bledne ohromen jako proměněný v sochu těmi slovy. Hledí před sebe jak v matných divů sen, a hle, vidí matky pohled mramorový, matky Svatavy, jež z vírů bouřných pěn věštbu vynořila, děsnou hrozbou hrozí, jak ji v ducha vnukli věkožizní bozi. Bledá na smrt jest a smutná, zádumčivá jako poznání těch světa zákonův, pod nimiž svět celý a v něm srdce živá úpí v poutech věčných od počátku dnův, stojí věštkyně a na syna se dívá tváří tvrdou, přísnou, jako z kamenův, do nichž děj je vyryt země té a lidu plný pohrom, běd a bolu beze klidu. V čelo kouzlo dum se tajnou mocí sklání, oko plane jí a hlavy šedý vlas rozpuštěný vlaje po šíji a skráni; kolem těla v středu černý tmí se pás, dlouhá bílá říza tvárně splývá na ní, vlnící se v řadu nabíraných řas, a pod bílým hrdlem rubínovou zdobou spona roucha plá jak hvězda noční dobou. V síni ticho tak, že dechy přitlumené, ba i srdcí tlukot slyšno vzduchem vát, a kvap úžasu proud krve tepem žene; na Záboji zor všech visí, bázní jat, jako včely z oulu houfně vyrojené potěkavše na kmen usedají v sad. Visí na rtech jeho, z kterých rozechvěná vášnivých slov bouře prudkým proudem stená: „Děsnou propastí tvá krutá věštba, máti, rozšklebila černě přede mnou mně svět; vím, že věčným bohům nelze vzdorovati a že nezvrátím, co tvůj mně hlásí ret. Nuže věkožizných nechť mne kletba sklátí! Sám se vrhnu v tůň a v bezdný sletím střed, ale obrněn a v boje lítém třesku, jako slunce do chmur padá v plném lesku. Nezachvěje hruď se chabě před osudem. Jako nestačí mé lidské síly vznět, bych kol stavil běh, jenž slepým pádí pudem z tajemného konce v neznámý mně svět, tak ni bohové ni sudba bolů trudem, byť i nahrnuli na mne spoustu běd, nezmění, co v ňadrech kypí a mně plane – pánem jsem své vůle, byť od bohů dané. Nuže, druhové, tak plňte číši svoji, jako osud náš je po kraj naplněn; ke dnu vyprázdněme pohár tomu boji, ku kterému volá zejtřejší nás den! Do železných kruhů hněv nás bohů pojí, ale ze rtů neroň žebravý se sten; budoucnosti kletbu vrzte do poháru – připijme si mužně ku spolnému zmaru!“ Bouřně větí hlasy na ta hrdá slova, poháry se plní z džbánů velikých, stříká medoviny barva jantarová a v síň rozléhá se křiků vírný pych. Ale Svatava blesk nový v ňadrech chová a jak mrak, jenž valí po nebi se v jih, do vřavy děs metá pronikavým zrakem, a šum hlučný tichne pod slov černým tlakem: „Zadržte, a skloňte ku pokoře hlavy před všemocných bohů svatým výrokem, kteří mými ústy v hrozné chvíli praví, že ni Záboj sám, ní rouhavý váš tem v boj se nevyřítí, neboť hněv jich žhavý řeřavým vám uhlím osul svatou zem. Odvrhněte pohár, hrdých nechte vzdorů – hrůzou klesnete, než jitro vzbudí zoru!“ Vzdmutý tichne lomoz, číše z rukou padá, tváře bázní blednou, z očí hledí děs. V brvy Zábojovy mračná bouř se vkládá, ze rtů šlehá vášně rozpoutaný běs: „Proti mně byť šikem stála bohů řada a hněv jejich planul výhní do nebes, strachem vůle má se chabě nepokoří a duch neklesne, byť pohřížen i v hoři! Vzhůru za mnou, druzi! Osedlejte koně! Velím v řad se semknout v krátký okamih!“ Tak dí hrdě Záboj, plameny slov roně; ale Svatavin blesk družinu byl stih’ a tlum uděšený, v bázni hlavy kloně, stojí nepohnut a přimrazen i tich; jsou jak zkamenělí, nikdo nehýbe se, úkradem jen pohled k věštkyni se nese. V Zábojovi chmura hřmících vášní puká a s ní bouř se sype, duní rachotem; plným pohárem, jejž dosud třímá ruka, prudkou ranou mrští o podlahu v zem a kov, jako by měl srdce, bolně stuká; rozkypěný hněv mu škube žhavým rtem, smědá tvář i čelo rdí se krve nachem, se stěny meč dědův chvátí paže vzmachem, v rudém loučí svitu do vzduchu jím mává, klenbou síně děsný rozléhá se hlas: „Mečem do týla vám vryju svoje práva, kaločernou krví zkropím hodokvas! Konejte, co děl jsem, sice s trupu hlava sletí každému, kdo neposlechne z vás!“ Svatava, jak bol v led mrazem proměněný, bledá jako pohled úbělové stěny, před něj staví se, a hněvu jeho dráha přes ni dvíhat musí ruky divý vzmach, který hořkým hořem ku srdci jí sahá; nepohnuta, s klidem, který budí strach, ukazuje paží, jež se leskne nahá, k jasanovým dveřím na dubový práh, a ni slova k jeho nepromluvíc hněvu obrací všech oči k podivení zjevu. Veřejí se křídlo třeskem otevírá, náhlý muž se jeví v loučí rudý svit; skrze cáry pal ran otevřených zírá, v zoru vyděšeném těká smrti kmit, hrůza z něho chlípí jako od upíra, s krví smíšen vous a vlas je nepokryt. Kupředu chce jít, leč nohy nepohnuty, mluviti chtí ústa, dásně ale skuty; lomí rukama a pot se řine s čela, dech mu v hrdle vázne smrtným chrapotem; ku skonání napiat sval je každý těla, věst chce vyprávět, však ryk jen pronik’ rtem, zvuk to poslední, v němž hruď se rozechvěla – a muž bezduch kácí na tvrdou se zem, zbrocen klesá mrtev jako pod toporem, a kol úžas nový zmítá vojů sborem. Pohled Svatavin se ku mrtvému kloní, v ticho hluboké se vlní její hlas: „Zemovidův sluha věrnou duši roní, života mu plamen v rudé krvi zhas’. Marně noc i den na větronohém koni tryskem pádil sem, by zprávy podal žas; smrti ryk tu věst jen proráží nám slechem, kterou vydechnouti posledním chtěl dechem. A ta věst vám dí, že padl Slavoj plenem, v zajetí že pad’ i šedý Zemovid; hroznou porážkou je jako pod křemenem vojsko rozdrceno, všechen potřen lid. A v ten mih, kdy v hněvu Záboj ukvapeném s ňadrem rozrytým chce proti vrahu jít, příval Franků v kraji požárem se valí, v krvi tone zem a nářek hučí v dáli. K nám až stříká krev ta rozpěněným jekem, korunován lid je věncem krvavým... Vizte slzu mou, a v její citu měkkém zrcadlí se duše s hořkým bolem svým. Syna pláču, chotě shrbeného věkem, jehož nikdy více v žití neuzřím, ale nade všechny pláču zem, tu matku, jejíž tělo drahé derou hroty zmatků.“ Řeč ta vyznívá jak struna na varytě; síní rozléhá se nářku bolný kvěl, nahlas pláče kmet, muž stená jako dítě, vráskovitým lícem chrabrých reků žel horkou kane slzou v šedých vousů sítě, jako by se pramen v skalách otevřel, a jek zoufalý i halas úpěnlivý bolestí a hněvu šíří zmatek divý. Ohromen je Záboj; ruka s mečem klesá, k zemi zor se klopí, tuhne vášeň v led; jako vystrmělý balvan prostřed lesa s nachýlenou hlavou stojí něm a bled. Oči Svataviny hledí na nebesa, útrob rozvlněním chvěje se jí ret, vlastní rukou dvíhá pohár povalený a dí v nářků šumných rozkvílené pěny: „Pradědův ten pohár jasně blyskotavý z drahokamů srdcem našich dějin byl, pokladem byl drahým blaha, moci, slávy, upomínkou skvělou našich děl a sil. Do prachu jím mrštil vášní plamen žhavý a s ním osud rovný národ povalil. Obětí ten skvost dám bohům k usmíření, dokud jejich hněv se v milost nepromění!“ K otvoru jde okna, pod nímž vír se valí, rozkypěný vír, kde řeky kvílí šum, a při jasu luny, třpytící se v dáli, vrhá pohár ve vln rozpěněný tlum, jejichž tmavé proudy taje hlubin halí. Jako hvězdice, kdy znikne nebesům, do proudů se řítí pohár mihotavý, a rtem stříbrohlasým věštkyně jim praví: „Až z té propasti vír vydá kořist svoji a jas drahokamů zpět až vyvře ven, bude věstí to, že bohů hněv se zkojí, že nám vítězství a blaha vstane den a lesk nové slávy staré rány zhojí. Ale pokud vírem pohár pohlcen do dna černého rýt bude drahé kamy, budou pusty zem i věčných bohů chrámy!“ Nade vlastí meč se Franků blýská krutý, za mečem kněz kráčí, za krví jde křest; odboj překonán, lid v poutech úpí skutý, vrah a hlad a mor po zemi pánem jest. Jarý Záboj jen o pevný hrad a hory chrabře opírá se, hájí dědin svých, a kde mocně vládne s udatnými sbory, tam se nepřátelský neodváží pych. Cidlina kde noří kalné vody v plese, v šeru večerním je nade hrází ves, za ní chlum a na něm dubů list se třese, pod ní do vlnek se ostrý vítr snes’ a s ním deštík prudký s oblak hustě padá, odráží se o proud, pleská v měkkou zem. Ku dědině v temnu postav dvé se vkrádá – nehorázný Harant s mračným Kruvojem. V cáry oděti jsou, po žebrácku chodí; Kruvoj oka ránu páskou obvázal; Harant pobelhává, ale přece vodí druha po dědinách, hnátů vleče sval. Chytrým chtějí chodem spěti k Zábojovi, volnosti kde zlaté jediný je svit, ale mstivý Frank po drahách zběhy loví, by se nehromadil do hor branný lid. Jako pobudové po kraji se táhnou, den jim vedra pal, noc temná zimný chlad a mih každý nese břímě útrap mové – Harantovi žízeň, Kruvojovi hlad. „Bude dobré sousto u vládyky Hrona a snad také medu nebo piva klut,“ k druhu Kruvoj bručí, v blátě nohou tona, a zblem naděje si útrap kojí trud. Malý dvůr se bělá k chlumu na úpatí; parkán kol, síň prostřed, dále jizeb řad; v síni s ohněm krb; Hron u krbu se klátí; na lavici žena, rozhalivši šat, a na bílých ňadrech nemluvňátko kojí; nad ohněm muž pece skopa tučný hřbet; za ním hafani dva chundelatí brojí a kost tahají, již na zem pán jim met’. Hron dřív kupčíval a poklad cizích plodů vozil do země, i poznal jiný mrav; ale nyní zrádcem vlastnímu je rodu, neboť přes hranice vedl Franků dav, odkryl tajné stezky, doprovázel vrahy, Ludiši a Vandu dal za lesklý kov; po tmě však jen kutí, a svět nezná dráhy, po níž vozí zlato pod svých dochů krov. Obraceje skopa stahuje mrak čela, kývá černou bradou, ženě rtem dí zlým: „Pokladů by hojnost marně neležela aneb války plamen nezvrátil je v dým, v dálný kraj zpět půjdu množit pramen zlata, nový domov najdu pro celý si věk; z proklatého hnízda pryč má noha chvátá tam, kde odplaty mně hojné kyne vděk.“ Žena jemně hladí hlavu nemluvňátku, i dí smutně muži, slzou mutíc zrak: „Odměnou ti Frank dá peníz na oprátku a svět vypálí ti v čelo zrádců znak.“ Brvy supí Hron a křičí zlostí jatý, ani vedle dravci cení ostrý chrup: „Přetluku a hodím hafanům tvé hnáty nebo pověsím tě na košatý dub, cekneš-li jen slůvkem prostořeké zloby, přes hraničný les že ved’ jsem Franků tlum. Černé tajemství to pohřbi do útroby, sice roztrhati dám tě žravým psům!“ Okem bodajícím ohlíží se po ní, až ji mráz přechází, čelo rosí pot; zkalený zrak Mila ku roběti kloní, mužových slov drsných v ňadrech cítí hrot, klade, tiše vstavši, do kolébky dítě a při ohni sama peče skopa hřbet. Hron jde v jizbu vedle a tam ostražitě nad dubovou truhlou těžké víko zved’, zvolna vyndává dva vaky s tíhou zlatou, jež mu leží v schráně mrzkým pokladem, pokyvuje vážně bradou chundelatou, do síně se vrací, mlaská tlustým rtem, zrádné břímě skvostu klade na lavici a zří do tlumoku jako dravý sup. Ale jako by v něm vzbudil had se spící a jej v ňadra uštknul jedovatý zub, náhle odvrací se tváří od pokladů, hledí v plameny a valící se dým, myšlenek tep honí, přemítá zlou zradu a dí ženě Mile hlasem chraplavým: „A přec vše, co mám, i statků lán i zlato, které hromadil jsem drahným během let, jako cetku lichou odhodil bych za to, kdyby vrácena mně byla dcera zpět. Roků valných proudy nezhojily ránu, že ji pohltil neznámé tůně vír; pro dítě své lásky truchlit nepřestanu, pokud nezacelí bol můj hrobu mír!“ Slyšíc Hronův nářek štká i žena Mila, slzí proud se valí, hlasitě lká ret: „Kde má drahá Jara? Kde má krásná víla? Neuzřím juž nikdy svého žití květ?! Vrať, o vrať se nazpět, znamení dej z dáli aneb hlesni jen, kde hledati tě mám! Čaroděj snad zlostný v zajetí tě halí, aneb zakleta jsi? – Slyš, jak pro tě lkám!“ „Zmizela! –“ dí Hron a tajně slzu stírá; i mách ve vzduch rukou hlavu tyčí zas, na lavici vaky zvolna otevírá a zří ve zrádného kovu lesklý jas. Harant s Kruvojem se k dveřím přiloudili; kolem pátrají a napínají slech, do prostorné síně skoulou hledí chvíli, vidí tam, jak z krbu plane ohne šleh a jak počítá Hron lesklé řady zlata, na stůl vedle krbu klade peněz třpyt, a jak chvějná ruka při sčítání chvátá, ústa jak se šklebí, v kov jak zrak je vryt. Kruvoj okem mžourá, vůni masa čichá, při zápachu libém útrob tlumí hlad, brouká cos a náhle hřmotným rázem kýchá. Ústa zatýká mu Harant, strachem jat, ale marně juž; psů štěkot probuzený rozléhá se síní dravým hlaholem. Skrývá zlato Hron, meč chápe s bílé stěny, na hafany volá, zlostně hýbe rtem a blíž ku prahu jde s napřaženou braní. Tu se Harant náhle jeví ve dveřích, pokorně se hrbí, pokorně se klaní, dravce chlácholí a strojí ústa v smích. „Ký-li ďas vás oba v tmavé noci nese, a co hledáte tu, pobudové, dnes?“ volá smědý Hron a černým vousem třese proti nim se hrna jako lítý běs. „Harant jsem, jenž ondy s tebou v lepší době kupčil mezi Franky, z Němec vozil sůl, a teď v pohromy a bídy matné době prosí o nocleh a o večerní stůl.“ Smědý Hron se mračí, úkosem v ně hledí, stíhá každý mih a lepí na ně zrak, do útrob až vniká, bádá, zdali vědí, jaký poklad zlata tají jeho vak. Ostražitý Harant chytře líce ladí jako pokory a nouze němý sklad; vedle něho Kruvoj šedé kníry hladí a jen po skopu je lačnou touhou jat. Přijímá je Hron a hostí druhy staré, velí posadit se vedle krbu blíž, hojně častuje je dlouhou bídou charé a sám nalévá i plní medem číš. Ale chytrý jest a džbánem stále hýbá, pobízí a láká jazyk rozvázat. Kruvoj jí i pije, němý jako ryba, vážně šedou hlavou kývá vpřed i vzad, mlčí rozšafně a čelist mocně dvíhá – do propasti útrob padá chléb i skop. Zato lstivý Harant hostitele stíhá, střáhne klidně každý jeho hyb i schop. Žhavé oči bdí na pronikavé stráži, tváře rudě planou, prudká plyne řeč, a čím pijí víc, tím víc i slova váží, druha druh chce v lstivou zamotati leč. Náhle Hronovi hruď puká rozlícena; zlostně praští pěstí o dubový stůl, čelo kaboní jak chmury černá stěna, kácí poháry a džbán rozráží vpůl, supí tmavé brvy, žhavým okem svítí a v síň z hrdla hřímá hlasem hromovým: „Běs v tě, chromá liško! Že mne lovíš sítí, ze šilhavých očí tvých to zřím i vím! Poklad viděl jsi, a v lebce pod čupřinou do mozku ti vrtá rezovatý chtíč. Marně odíváš se, šelmo, v kůži jinou – v čumák čenicháš, kde k mému zlatu klíč!“ „Nečenichám, vím juž,“ větí Harant divý na smědého soka upíraje hled. „Kdo můj poklad viděl, neodejde živý!“ – řeve lítý Hron a kutý oštěp zved’, který v hořením stál koutě jasanový, míří v Kruvoje a rychlým hybem v mih z pravice jej vrhá s úsměšnými slovy: „Starý medvěde, tu něco na kožich!“ Pod knír brouká staroch z klidu vyrušený, uhýbá se mrštně – oštěp nade lbem rychle zafičí a s břinkem v desku stěny ostrým železem se vrývá za krbem. Kruvoj natahuje ruku svalovitou, ostrý topor jme, jenž leží u polen, a dvou hafanů pod ranou pádnou, hbitou, kteří naň se hnali, slyšet smrtný sten. V okamih ten Hron mlat sápe ukovaný, po Harantu mrští; ten však v pevný skryt hupkem pod stůl skočí před nárazem rány, nad hrubými hnáty hrubý maje štít. V cáry vetchých šatů Kruvoj rukou sahá, a juž vzduchem letí vystřelený nůž; smědý Hron je bodnut v prsa polonahá a řve hrozným rykem jako divý muž, meč dobývá těžký, lvím se sápe skokem, napřažený letí oba rozdrtit. Kruvoj k Harantovi před zuřivým sokem ukrývá se rychle pod dubový štít; silou mocných ramen oba druzi nyní dvíhají stůl těžký, drží jako braň, v lýtkách pevně stojí proti Hronu v síni, náhlým rozmachem se hbitě řítí naň a stůl vrhou v soka nenadálým rázem, takže mrštné rány tíhou povalen tělem obrovským Hron potácí se na zem, vyrážeje z hrdla kletby vzpurný sten. Na něj se tu kácí Harant rozzuřený, an druh tahá kopí z desky za krbem. Pronikavý výkřik poděšené ženy úpěnlivou prosbu volá chvějným rtem: „Vemte poklady si proklatého zlata, které darem dostal od cizáckých rot, poberte si vše, co chová naše chata, jen mu nesahejte krutě na život!“ Převalený Hron se zmítá hněvu varem, ret se pění vášní, z hrdla zuří hlas: „Od žebravých lotrů nechci život darem – propast černým jícnem pohlť všechny vás!“ Harant jako upír obět svoji škrtí, Kruvoj napřahá se k ráně oštěpem; Mila hrůzou trne, strach má přede smrtí, a Hron ránu čeká nyní tich a něm – an tu rohu zvuk, šum válečného ruchu s hlasy lidskými a koňským dupotem dorážejí zvenčí k lítých bojcův uchu, a v síň Vinfrid kněz a Franků kročí tem. Mihem vše se děje v náhlé překvapení, a Hron smrti děs i spásu vida vráz vzpíná zbytek síly, bílé zuby cení, sápe Haranta, jejž hrůzou polil mráz. Také Kruvoj trne a chce kopím Hronu mrštnou, hbitou ranou plece protasit – ale pozdě juž, neb v lomozivém honu zezadu se na něj vrhá branný lid. V pouta skuli je, a spiati mlčí oba, vzpurných myslí vzdory planou ve tvářích, cáry visí s těl jak blízké smrti zdoba, a houf Franků četných z nich si tropí smích. Ve sklepení černém leží uvázáni. Zora, která k lidem na růžových rtech bujným životem a ranním dnem se sklání, s oblohy k nim sletí jako smrti dech. Noc – a v žaláři je pustá tma a čirá; venku ticho snů, jen kde je náspu plot, tam zní stráže krok a v dáli echem zmírá jednotvárný, stejný jako časů chod. V sklepě na kamení leží Kruvoj starý a spí tvrdým spánkem, ač je poraněn; jako z měchu supe, a dech smrti charý, jenž se nad ním vznáší, neruší mu sen. Ale v Harantově duši rozkypěné bouří hněv a bolest vírem zuřivým; do tváří i mozku krev se proudem žene, hrozných obrazů mu kreslí žár i dým; řinčí řetězem i bije vlastní hnáty, a duch rozvažuje, o stěnu zda hned roztříštit má leb a vzít si život klatý aneb z rukou vrahů čekat smrti jed. Nespí ani Hron a na loži se zmítá; marně žena Mila na ran žhavý pal chladivé mu léky jemnou rukou skýtá a slov libou vnadou krotí vášní val. Muž jí neposlouchá, ale vzpurně rotí, na zem odhazuje hojivý lék šťav, lítým zuří hněvem, klne vlastní choti, hrozí šíleně a z lože náhle vstav s pochodní a dvěma meči na dvůr chvátá, dupe zlostně nohou, valí prudký krok, u parkánu velká odemyká vrata a jde do sklepa, kde v poutech leží sok. Stráž juž usnula. Hron dveře otevírá, stane na prahu jak v temnu lítý běs, smolnou pochodeň v dlaň levé ruky svírá, v pravici dvé mečů zdvíhá do nebes. Rudým světlem plní prostora se děsná, ku klenutí vine v kotoučích se čoud; Kruvoj probouzí se, mne si oko ze sna; skutý Harant tuší krutý krve soud. Ticho je – však z Hrona mluví oči divé, z kterých srší ňader nakupený hněv; v tvářích dme se vlna vášně náruživé, z pocuchaných vousů kane v kapkách krev; stojí okamžik jak bouře v pouta jatá; do skuliny ve zdi strčiv pochodeň zuřivými kroky k Harantovi chvátá a žár plamenného oka lučí veň. „Urvalče ty mrzký,“ volá hučným rykem, „v moci mé je sklát tě, hrot ti v mozek vrýt! Ale na řetěze psa bít není zvykem – proto braň se, šelmo, nechci katem být!“ Břitký meč mu hází, snímá pouta těla, černou bradou kývá k boji připraven. Oba bojují; braň leskotem se bělá, břinkot z prostory se dveřmi dere ven; rána na ránu se letnou jiskrou valí, ani ten ni onen dosud vítězem. A kdy tepou v sebe, sklep se ve tmu halí – pochodně svit hasne, na vlhkou pad’ zem. Zaklel Hron; však dále ramen mocným hnutím potmě sekou v sebe, rány letí v kruh. Kruvoj v koutě skutý trne užasnutím, k bohům modlí se, by Hrona proklál druh, sluch napíná do tmy, sledí meč, jak slepě v druhý slepý bije, jiskry metá kov. Slyš, teď zaduněla půda v černém sklepě – jeden bez hlesnutí padl, beze slov. „Proklál jsi ho, lotra?“ – ptá se Kruvoj v strachu, slyší ale Hronův rozlícený hlas: „Okamžik jen počkej, medvědí ty brachu, hnedle na čupřině pohladím ti vlas!“ Klesl Harant ve tmě, ale neraněný, noha jenom smekla o kluzkou se zem. Vrhá naň se Hron jak balvan skalní stěny, kdy se valí s hory mocným nárazem. Ale dřív, než bodnul, Harant k němu volá: „Život prohrál jsem a chci jej vykoupit; vím, že rámě mé ti více neodolá – život daruj mně, já navrátím ti klid. Tajemství jsem odkryl o tvé dceři lepé, před lety kdy dálný probíhal jsem svět; vím, kde který vrah ji kryje v tůni slepé, vím, jak navrácena byla by ti zpět.“ „Lžeš, a chytrý hmat mně lstivě k hrudi sahá, abys mrzký život klamem vyzískal... Nuže rci, kde Jara, moje dcera drahá, dřív než provrtám ti těla každý sval!“ „Bodni, ale věz, že tajemství ti zhyne, nevezmeš-li dceru darem za život!“ „Liška polapená v pasti ohon vine a lží pachtí se, by odvrátila hrot.“ „Čiň, jak vůle tvá – však hořké slzy Jary, která jako ptáček úpí v tenatech a v síť zamotána žije život charý, otráví ti každý věku tvého dech.“ „Uvězněna Jara?! Mluv, ký kraj ji chová, ale pravdu nalej a ne lichý klam, sice mukami ti z hrdla vyrvu slova, belhavé ti hnáty šidlem provrtám.“ „Ani vzdechu ze mne muka nevynutí, neřku-li, bych tajnost zadarmo ti děl!“ Přemítá Hron v duši, útroby se mutí, a v hruď noří se mu Jary kvěl i žel. „Eh, ty běse chromý,“ Harantovi větí, „zubem hadím jsi mně do slabiny sáh’; měj si život podlý, ale o dítěti vyjev pravdu mně, kde ukrývá je vrah.“ „Až mne zbavíš pout a budu na svobodě, přísahám, že věrně vypovím ti zvěst!“ „A já přísahou se svatou klnu v shodě, že tě propustím, až zvím, kde Jara jest.“ Kdy se prou, kdo sliby plniti má prvý, kněz tu Vinfrid kročí přes kamenný práh, třímá kahanec a svislé maje brvy s tváří bledou jde jak mrtvý na márách. Hron se ohlíží, dvé mečů kryje stranou, i dí, v chytré mysli tajnou tkaje lest: „Vím, že, dobrý kněže, útroby ti planou před smrtí těm lotrům hlásat blahověst. I já pohany ty tvrdé zkoumal v hrudi, a hle, kloní se a přijati chtí křest, a že věčný život naději v nich budí, před smrtí je zachraň, promiň smrti trest.“ Přisvědčuje Vinfrid, kyne tváří bledou, v obličeji chvěje radosti se svit. Harant oddechuje; Kruvoj hlavou šedou potakuje si a v šerém koutě skryt drsným v sebe hlasem mumlá pode kníry, že mu neublíží vody svěží chlad. Přelstěný kněz učí nauce je víry a věst blahou hlásá, horlivostí jat. Překročila noc juž druhou polovinu, ve sklepení dozněl kazatelův hlas; Vinfrid odchází, jak duch se tratí v stínu, a Hron dí, brv chmurou hroze jako ďas: „Lotři! Před smrtí jsem zachránil vás oba, zejtra křtít se dáte dle mnou daných slov; pěkná z vás to bude nové víry zdoba, církev páně bude bohatý mít lov! Ale nesplní-li Harant dané sliby, až mu voda spláchne hnátů starý prach, rozsekám vás v kusy, krmit budu ryby aneb pověsím vás ptákům na postrach.“ Dí, sklep opouští, i řinčí za ním skoba, zavírá je pevně pod závoru zas. V temnu čiročerném oddechují oba a klid spánku kloní do jejich se řas. Po dešti noc tváře mile vyjasnívá, po propasti nebes pluje luny svit; na jezírku hraje vlnek hudba snivá, o břeh valem pleská, ruší noční klid. Do šumivých vlnek čeřivého hávu sype nyvá luna třpytu hojný jas, který rozmetaný po rojivém davu strojí tmavé pleso v zlatotkaný pás. Šumot blízkých borů s rejem vln se pojí, v širopolí pláně mhy se stele kmit, do ní chřástal vrká, hledá družku svoji, a dál v tmáni huk je noční sovy skryt. V klenbě oblohy jak v nekonečnem moři do věcnosti plují světlé lodě hvězd; toužebně se do nich lidské zraky noří z výronu jich čtouce jiných světů věst. Jedna veliká z nich dolů v propast padá, jako slza zlatá letí prostorem a v tůň bezednou kdes bol i svit svůj skládá, kde ji vítá hrob a tmavý poklid v něm. Vinfrid na ni tklivě zírá s břehu plesa zaníceným okem hledě do nebes, a kdy vidí svit, že do temnoty klesá, jako by naň sahal černých pekel běs, chvěje se a ruce toužebněji zdvíhá, z útrob vydechuje slova modliteb: „Pane, hřích mně odpusť, jehož rudá tíha z ráje tvého ven mne tlačí v chmurnou step; jen jsem jednou klesl v životě svém celém – za to dílu tvému v oběť chci se dát, vinu vyvážit chci duchem, krví, tělem, v zemi té by vykvet’ svaté víry sad...“ A kdy vynořuje k nebi nyvé touhy, bije v sluch mu dětský nedaleký hlas. Snad to smyslů přelud noci, klam snad pouhý... Zjevná skutečnost – hlas ozývá se zas. Otáčí se kněz a krev mu v srdci buší; vidí při měsíčku kmitati se šat, vidí ženu s děckem pode planou hruší vedle stezky bílé blíže šerých chat. Sedí na kamení; ku Hronovu dvoru hledí upřeně a synkův kojí vzlyk: „Neplač, robátko mé! – Vidíš chlumek v boru? Tam juž budem doma za kratinký mžik. Hleď, jak měsíček nás věrně doprovází a jak s námi jde, by cestu ukázal!“ Tak dí dítěti, a v útrobách ji mrazí bázeň tajemná a pronikavý žal; city letí vpřed, však nohu nazpět šine, překročit se hrozí dvoru známý práh, kolem něhož touha myšlenkou se vine jako břečťanový lupen po skalách. Vinfrid kráčí blíž a stane pode hruší; žena v jeho tvář, on v její noří zrak, a ten náhlý pohled proniká jim duší jako kaleného hrotu břitký tlak; němě hledí v sebe, blesk jim projel ústy, v hrdle váznou slova, v žilách tuhne krev, uztrnulý zor se halí v tuman hustý a tmou šedé mlhy kmitá náhlý zjev. Nemluví, jen patří, až po trapné chvíli ona volá „Vinfrid“, „Jara“ volá on; z šeré mrákavy se minulost k nim chýlí černým břemenem na ducha příkrý sklon. Umučená Jara klade ruměň tváří jemu na ňadra a nítí bouři v nich, a v té bouři rej se vírných citů sváří a v žár plamenů se sype chladný sníh. V bílé ruce jímá její lepou hlavu, jemným odmítnutím s ňader dvíhá zpět, nachýlené tělo tyčí v černém hávu a dí, obraceje k nebi tklivý hled: „Zde ti není místa, ubohé mé dítě, líce tvé mne pálí jako žáru žeh; žel, že jara tvého květy na úsvitě zdeptal do prachu mých nohou hříšný běh. Ale minulosti srázná, vírná kola nelze obrátiti ku temenu zpět; hříchu bol, jenž v ňadrech temným hlasem volá, zhojí milosti jen boží vonný květ. „Hříchu bol?!“ dí žalem rozechvěná Jara. „Zdali bohu tvému láska hříchem jest? Zlý to bůh, jenž lásku trestem krutě kárá, kdy dal růži její v hloubi srdce kvést. V nitru necítím ni lítosti ni viny, a můj smutný duch pod tíhou klesá jen, že mne ovanuly chladu tvého stíny a že marně honím lásky krátký sen. Pojď a vrať se nazpět na mých ňader něhu a tam ponuré slož břímě myšlenek, které k příšernému vedou smrti břehu, mlhou halí ducha a tvůj kalí věk. Na má ňadra pojď a buďme lásku ze sna; boha svého hlídat brány pekel nech, obrať k mým se bohům, kterým svěží vesna usmívá se luzně v žití věčný běh! Lahodní jsou, světlí; zákonů jich tíha neleží jak můra černě na lidech; na paprsku slunka jich se bytost míhá, z věkonosných lip jich vonný šumí dech, na oblaku jasném plují po nebesích, sklánějí se k zemi a jich vůle věst svatou pohodou tu borů vane v lesích a tu z milionů usmívá se hvězd. Hle, zde robátko tvé! Pohleď v luny svitu, jak se na tě směje, překonavši pláč. Pojď a vrať se s námi do nočního skrytu – najdem nové hnízdo jako zpěvná ptač, kdy své blaho nese, letí perutěmi po blankytu nebe klidně nad propast, šklebící se dole na zmítané zemi – a nad strmým srázem lepí novou vlast. Hnízdo malé stačí chovat poklad lásky; jen ty rychle pojď, já vím, kde útulek, v kterém něha má ti setře ducha vrásky a dá mdlému srdci svěží vesny lék!“ Zadumaný v sebe Vinfrid před ní stojí, srdcem bouř se valí, škube sebou ret; obejmout ji chce a v citů vírném boji dvíhá ruku k ní, však ruka klesá zpět; probouzí se vůle, z mátohy duch vstává, kříže znamení v něm tlumí mysli vznět, v síle mohutné se hrdě tyčí hlava a slov plamenných jí větí kvapný let: „Odstup ode mne! Sám satan v pekel zlobě, chabých lidských duší věkověčný vrah, přišel pokoušet mé slabé srdce v tobě – odejdi a pokoř před Kristem se v prach!“ „O, jak víra tvá je nízká, pověrčivá, a jak zatvrd’ jí tvůj jindy jasný duch! Vždyť já Jara jsem, a slz mých něha tklivá z lidských ňader prýští v světla květný luh!“ – „Marně pychem slov se rouháš mému bohu,“ přísně tvrdým hlasem ponurý dí kněz, „z přímých k světlu drah mou neodvrátíš nohu, a dech tvůj mne marně vábí v pekla ples.“ „Co si počnu, bídná, krutě opuštěná!“ v šero noční kvílí Jary smutný hlas. „Úkrytu kde tvého trčí kolmá stěna, mezi hory alpské tamo vrať se zas. V luzích země české není pro tě místa – nazpět jdi, a věčný provoď tebe pán!“ „Duše tvá, jež ondy byla něžná, čistá, zčernala a klove jako zobák vran. Nuže poslyš mne a věz, že nikdy více neodepnu srdce od svých od dědin; ve lvici se zvrhnu, tichá holubice, budu volat v lid a tmu tvých kázat vin: ‚Hleďte na toho, jenž blahověst vám hlásá! Tenť je podvodník, a lich je víry klam, kterou žhavým uhlím na hlavy vám střásá odnímaje srdcím blaha drahokam. Byla dívkou jsem, tak mladou, plnou touhy, jako strumen vody, který v stínu hor táhne niť snů zlatých v šumu závit dlouhý a vln romon valí volně ve prostor. Dobrý otec peruť snům dal mladé laně, neúprosných proseb slzou omámen na cestu mne vzal, kde Bavorů jsou pláně, do krajin, kam jasoň vede světlý den. Tam mne zhlédl on, i já jsem plachá zřela; učaroval duši hraběcí mně syn; lásky blahá strázeň tím víc vášní vřela, že nás mlhou něhy tajemný kryl stín. V bouři noční unes’ mezi Alp mne hory, kde se vyklenul nad srdcem rajský čas; jezero nám hrálo, zpívaly nám bory a my slavili jsme lásky hodokvas. Malou krůpěj mihu blažené té chvíle v moře věčnosti bych chtěla rozedmout – ale jarní sen mé duše něhou zpilé první letní bouře spláchl dravý proud. V horách stařec byl, jejž poustevníkem zvali, a ten v pohár lásky nakapal nám jed, mámil pověrou, jež lidi peklem šálí, a před zrakem kreslil bájí černý svět. Chabého byl ducha lupič mého jara, před věčnými tresty jal jej lichý strach, viděl čerty, peklo, jež prý ohněm hárá, a v té bázni tajně opustil můj práh. Robátko mně zbylo; vrhli do žaláře mne i dítě mé dle kletby pověr svých, a kdy drahnou dobu bez slunečné záře vytrpěla ve tmách katanů jsem pych, pochovali v hrob mne – dali do kláštera, osten nové víry bodali mně v ret, až jsem s robětem svým za nočního šera tajně uletěla v širý, dálný svět. Kdy pak po nesčetných trampotách i v bolu zkrvácené nohy našly touhy cíl a my v rodné nivě potkali se spolu a já vzpomínala blahých oněch chvil, odstrčil mne v noc a se mnou svého syna, do živého hrobu oba nazpět hnal – jménem pekel svých a svého hospodina nejsvětější pásku lidských srdcí rval! A ten člověk teď vám slitování hlásá, života květ vonný pohroužit chce v půst! K jeho činům hleďte! Řeči jeho krása lichým slovem letí z podvodnických úst!‘... V rukou s robátkem tak mluvit budu k lidu, kázání kdy spustíš jedovatou věst; první zdvihnu křemen, a houf při mém vidu kamením tě sklátí a mou pomstí čest!“ V němém bolu maje pohrouženou duši Vinfrid ponurý slov jejích cítí jed; bledá tvář je klidná, ale srdce buší a ret rozhorlený volá na odvět: „Učiň, jak jsi děla! Zasyp pod kamení bídný život můj, by uvolněný duch, kterému se v žalář těla schránka mění, odvanouti mohl v nebe rajský luh. S díky přijmu smrt, kdekoliv na mne číhá, a rozrytých ňader poslední můj sten bude modlitbou, by hříchu tvého tíha s tebe sňata byla v soudu hrozný den!“ Rozchvívá se Jara, hlavu věsí dolů, myšlenkami táhnou chmury těžkých dum; hledá, ryje na dně v černé tůni bolu a hlas její zní jak vichru žalný šum: „Trestu nebojím se, jsem-li vinna hříchem; ale nestane má noha v místech těch, kamo mrak své víry kladeš v činu lichém a kde ústrkem ti můj je každý dech. Neuzřím tě více; rozdělí nás moře bez hranic jak nebes vyklenutý dům; na srdce ti vrhám plamen svého hoře, jež se z hlubin nitra marně valí k rtům. Plamen ten tě pal jak tvého pekla víra, zžehni na jazyku každé slovo v dým; umdlením mně srdce v ňadrech bolně zmírá, jdu, kam chceš – však proklat buď i s lidem svým!“ Neždá odpovědi, bere v náruč robě, nazpět šine krok pryč od dědiny chat, bol i žal svůj v útrob zahrabává hrobě, jde a v šerou noc se bělá její šat. „Staň a posečkej i popřej údům klidu, o návratě myslet zejtra času dost; nových útrap znojem nemnož starou bídu, aspoň jedné noci buď své vlasti host!“ Vinfrid za ní volá do nočního šera, ale marně vítr nese jeho hlas. Mizí Jara v stín a mraků tíseň sterá noří v černé plachty luny svit i jas. V šeru svítá den, je vidět ranní zoru, oblohu jak líbá rtoma plných vnad, a jak na východě z lůna černých borů čeří červánky se v rudý růží sad, z jejichž květných korun v dáli na obzoru svatožárný jasoň vstává věčně mlád. Dechem tajemným noc, sivá máti stará, osvěžila zem, jež novým ohněm hárá. Čas je parných dnů, kdy zralá rež je v poli, kdy srp s kosou jindy břinčí v žírnou pláň a k nim ženců zpěv se druží v bujné roli. Ale v době té, jež třebe krve daň, pusto v nivách je, jen někde po údolí smutně rukou pastýř opírá si skráň, brav i skot i sebe kryje v keře chladu, vrah by loupežný mu nepřikvačil k stádu. Pusto po nivách; však u Hronova dvoru v jeho dědině je lomoz, huk i ruch. Pestré lidu davy víří ve prostoru a kol tlupy té Frank natáh’ vojů kruh; krev a loupež sálá vrahům z divých zorů, v pevném šiku k druhu seřaděn je druh, a tlum zbrojný třímá rukojetě braní, jež se v ranním slunku lesknou širou plání. Před svítáním denním lid přihnali z krajů, jako plachý brav se honí se stran všech; společný křest bránu otevřít má rájů pohanskému bludu vírných davů těch, které seštvali sem z chat a skrýší hájů. Nakupená tlupa ku jezeru v břeh jako rojů chumáč hromadou se valí, kde proud Cidliny se v tmavé pleso halí. Jako v jeseni, kdy po obloze šeré ptáků přelétavých stře se černá síť a v ní štěbot, huk a křídel šum se pere a pak třepetavá slétne na pažit, hemží se a skáče v motanině steré, počne sviřinkat a spolně vrnožit – tak i u jezera těkavý lid šumí a po tvářích strou se bídy těžké dumy. S rozhaleným ňadrem ženy matky stojí, chudé tělo kryje roztrhaný šat, nemluvňátek pláč na bílých prsou kojí; větší děti vedle k nim se tisknou vzad, muži tu, tam starci civí v nepokoji a květ mladých dívek, junů truchlý řad – to vše rojí se a bují v kyprém luhu a řad vojáků je zbrojných tiskne v kruhu. Jako král té bídy mezi tlumů davem prostřed trčí Radim, ondy mocný lech; vlas i vous má šedý, ale v oku žhavém jiskry metá vzdor a přitlumený vzdech zamrz’ v mocných prsou pod šedivým hávem, ba i řeč mu vyschla na semknutých rtech; ruce uvázány provazy má vzadu, jež se v maso ryjí jako zápleť hadů. Cidlina kde v Labe tichým tokem padá, v hradě vládykou byl dědin rozsáhlých; synů pět mu střáhlo bezpočetná stáda na rozlohu dálném žírných jeho lích, a pět jiných synů oralo mu lada. Ale vše to vzal mu Franků divý pych; v bitvě zoufalé mu padlo devět synů a jen s jedním uspěl skrýt se v lesním stínu. Vyslídili jej a přivlékli sem kmeta. K němu obrácen je vůkol davu zrak; ostré pošklebky naň mnohý z lidu metá, neboť krutým býval jeho ruky tlak, kterou v hrdé zvůli vládl mnohá léta. Trpké smíchy ty, jak chladné pršky mrak, v oheň jeho hněvu padají a syčí – ale pyšně lech se pod jich deštěm tyčí, vzdorným čelem stojí s nepohnutou tváří, kterou do směda žeh’ úpal drahně let, a věk marně hrbí těla vetché stáří; obrácen je v dálku sivý jeho hled, a kdy rozhlíží se, vidí v ranní záři, jak před dvěma Franky kráčí vetchý kmet a jak ubohého starce s hlavou šedou bičem mrskají a mocí k břehu vedou. K zemi nahrbený pod ran krutým sekem úpí žalně Luban, ondy slavný žrec; slza mezi vrásky kane v líci měkkém, na němž rdí se studu rmutný ruměnec. Nemůže jít dále, noha klesá věkem, ale nelítostný Frank jej žene přec, šlehá ještě hůř, a kmet když na zem padá, ostnem braně břitké kole v jeho záda. Staroch týraný se bolem žhavým svíjí, mimovolně z úst se dere kvěl i vzdech, a čím úpí víc, tím víc jej ostřím bijí; za bodnutím každým cítí bičů šleh, jež se na něj sypou jako zápleť zmijí, a stráž úšklebně mu volá na posměch: „Krahujci zda svatí, pohane ty klatý, nevěstili ti, kde čertu složíš hnáty?!“ Pláče vetchý Luban, prsou stony roní, které z hrdla nutí neúkrotný bol; šediny rve s hlavy, prsty ryje do ní, a jak vichru silou přelomený stvol nachýlené tělo k siré zemi kloní; vidí chladné dechy smrti vanout kol a zrak věkem mdlý se k nebi točí vzhůru, jak by s oblohy ždal svaté pomsty chmuru. Lidu zástup vírný svého žrece vida strachu podivem a hrůzou trne jat; mnohý z hloubi ňader lká a k druhu rydá: „Staří bohové nám odumřeli snad, aneb na ně padla pohrom těžká bída, že bůh nový ztekl jejich ráje hrad, kde teď děsných ďasů nové pokolení svaté řády světa v haldu trosek mění.“ Zavírá zrak Radim tomu hrůzy vidu, zřít by nemusil, jak milený mu druh brocen krví klesá přede tváří lidu. Ale nový řev a hluk se valí v sluch, a lech v hrdém duchu vyrušený z klidu zírá nad jezero v rozložitý luh, kde se nový pohled oku otevírá, až hruď úžasem a leknutím se svírá. Ctibora, hle, syna, lásky drahé dítě, poslední to větve svěží ratolest, řemením Frank spoutav ku komoni lítě vleče za sebou a cválá pruhem cest; pádí za ním jun, jat ve vrahovy sítě, co mu v hrdle dechu, v nohou síly jest; v žilách krev mu buší, pot se řine s čela, hněvem nezkrotným plá zrak i duše celá. Úprkem Frank koně podél břehu honí, a tu náhle stane tam, kde Luban pad’. Ctibor v mžiku tom, kdy vrah se zvědav kloní, sápe řemen ve dví, jímž byl k oři spiat, náhlým skokem vpřed se bočí ku komoni, u třemene chopí Franka v mocný chvat, dolů mrští jím, jak blesk sám v sedlo sedá, koně otáčí a v trysku spásu hledá. Hukem víří davy. Jezdci v řadách vrahů pouštějí se za ním v honu cvalný běh a jich vír se míhá na pobřežním svahu. Junák Ctibor letí jako na křídlech, oře tiskne v boky, šlehem mocných tahů mrská jej a pádí, kde se vine břeh. Ale v patách jsou mu Frankové jak chrti a je lov to dravý k životu a smrti. Slyší za sebou dech frkajících koní, do ucha mu pere rozvířený řev; v duchu naděje i bledý strach se honí, v oko mha se stele, hlavou víří krev a smrt mihem každým blíž se k němu kloní. Jako klikatého blesku náhlý zjev otáčí se vlevo, břeh kde strmí v plese, a skok na koni jej střemhlav ve proud nese. V druhou stranu pluje v jezera vod chladu, a dav Franků řvoucí tím se v letu zmát’; mnohý opozdil se ve změteném řadu, jiného strach jímá v srázný skočit pád; kdo se za ním vrhli, daleko jsou vzadu, a jun uniká, do hravých vlnek jat, u druhého břehu juž se v proudu míhá a zrak otcův tklivý radostně jej stíhá. Marný vrahů hon; jun na protější straně z vody na koni se hbitě vynořil; cvalem peláší v bor po rozlohu pláně, co mu po napětí hrozném zbylo sil, jako přede psy kdy prchá mladá laně a v tmáň uniká, kde kyne spásy cíl. Oddechuje Radim, ňader břímě střásá a lid narojený hlasitě mu jásá. Ve hluk radostný se hněvy Franků mísí; uzlovité knuty stráží sveřepých šlehem hvízdavým se krvavými rysy ryjí v těla lidu, se rtů plaší smích, a mrsk proniká až do kosti a čísy. Také Radima ťal knuty žhavý švih, a Frank řve mu v ucho: „Tobě na hřbet kladu náplast chladivou za Ctiborovou zradu.“ Ani nepovzdechl staroch odhodlaný, bolestí jen vtíná ve rty zubů chrup; setříti chce klejmo potupné té hany, hrdě přímí se jak neoblomný dub a ze zraku sype blesku zlostné rány. Vida taký vzdor, Frank druhý knuty lup a pak bezpočetné lípá v jeho záda – ale nepohnutý Radim mlčky strádá. Tlumy utichly, jen zde i onde v bolu tlumený rtů sykot prská v ranní vzduch; mezi tlupou s druhem Harant po údolu v napětí křest ždají, zraky točí v kruh; a hle, Radomund a bledý Vinfrid spolu z dědiny se blíží na zelený luh a lid, jako včely ve večerním šeru, v chomáče se klíží, vučí při jezeru. „Kněže velebný,“ dí vůdce Vinfridovi, „shluklé zástupy o svatý prosí křest, abys v ráj je uved’ pod nebeské krovy!“ Druh mu nevětí, a tichý, němý jest, v duchu nedotknutý liché šalby slovy, v kterých tuší klam i násilí a lest. Bledý jako smrt jde krokem vážně k tlumu a pod ledem tváří skrývá těžkou dumu. Na zvýšené místo stoupá zadumaný a v houf davů pestrých zvoní tklivý hlas: „Slovo mé, ne meč má volati vás v brány, kterými se vchází v nebes blahý jas. Protož odejdi, kdo násilím byl štvaný, aby pokálený nebyl hodokvas, k němuž v pokoji a lásce buďte zváni – neboť bůh můj vám je bohem smilování!“ Mluvil dál a ze rtů ručej sladký plyne, jako balzám proudí v srdce plné ran; mnohý vzdech a slza bolestná se line a lid, udiven, že člověkem byl pán, který vládne slunci, hvězdám v noci stinné, a že také trpěl, nosil břímě han, měkne lásky slovem pod tíhou svých bolů a žen rozléhá se vzlykot po údolu. A kdy vyznívá hlas dojímavé řeči, by odešli ti, kdož nechtí vody křtem, kterým ducha žal a boj se útrap léčí, přijati jho kříže v kruhu bratrském – mnozí v prach se kloní, roní slzy, klečí. Harant však a Kruvoj zlostně škubou rtem, bručí do sebe a pohled pohrdavý chmurným okem lučí na pokorné davy. Uniknouti chtějí, ale vedle číhá na ně smědý Hron a jako mračný běs zrakem bodavým jich každý pohyb stíhá. Vidí jej a stanou; hrůzou je jim kněz, a strach tlačí je jak noční můry tíha. Kruvoj druhu dí: „Ba raději bych dnes jako veverka jed’ šišky někde v háji nebo borůvky, jež na pasekách zrají.“ Rmutně větí Harant: „Trochem vody, brachu, na suchého kněze vyfňukanou řeč opláchneme s beder těžký náklad strachu. Viz, jak boulí Hron a k hrdlu drží meč, který, pryč-li půjdem, spustí ku poplachu.“ Utichli a stojí zadrhnuti v leč. Pryč uniká Radim; v tváři hněvem rudý zlostně měří davy, přímí staré údy, a kdy sňali pouta, kráčí k Lubanovi, který chladem vody úpal kojí ran; laje mrzké láji urputnými slovy krev umývá druhu z rozbodaných blan, a kdy okřál žrec, jej vede podél křoví v travou porostlý a rozložitý lán; mlčky starci jdou a těžké ňader vzdechy věstí ducha bol a srdce bez útěchy. Pokorný dav žen, jsa výmluvností jatý, po pás hrouží těla do jezera vod, v jehož vlnách kmit se slunka čeří zlatý, a řad zkroušeně se kloní v chladný brod; nad ním kněz se modlí, maje ruce spiaty, obřad koná křestu, velký slaví hod, a juž k dokonání pravou ruku dvíže, posledním by žehnal znamením je kříže. Náhle za rokytím na pokraji plesa vodní slípka vzlétá v křivolaký kruh; za ním hladina se čeří, dme a klesá a proud z hlubiny se valí v ranní vzduch utonulou dívku na povrchu nesa. Oko Vinfridovo sahá ve vod ruch... vidí mrtvou Jaru... úběl její čela... pozdvihnutá ruka trne zkamenělá... Stojí ohromený; v truchlé bledé tváři útrob záchvěv bouří, tmou se kalí zrak; z mrákoty se marně pne a ducha jaří – mdlobou klesá k zemi na ztrnulý znak jako povalená socha na oltáři. Ale mrtvá Jara s lícem do oblak jako vynořený z tůně leknín bílý pluje na vlnách a proudem dál se chýlí. Za dvorem je javor při chladivém zdroji; vrchol v jasný blankyt pne se do nebes a v kmen rozeklaný, jenž jak balvan stojí, mnohý blesků klín, se z černé chmury snes’. Lupenů stín chladný k studánce se pojí a v něm natrhaných květů pestrá směs jako lůžko stře se měkounké a svěží, na němž mrtvá Jara v bílé říze leží. Nakloněná matka klečí u mrtvoly; zprahlý ret je tichý; v hrdle nářku hlas, který jako vichor rozléhal se v poli, nyní velikého žalu dechem zhas’, a jen slzy svědčí, jak ji srdce bolí; líce kryje v Jařin rozpuštěný vlas, který černým proudem po květech se valí a dech léta bujný barvou smrti halí. Hron je opřen o kmen, a co v ňadrech víří, vědí bozi jen, neb tichý, němý jest; ale v tváři znát, že jedovatí štíři hlodají mu v srdce pro truchlivou věst, která s Harantem i Kruvojem jej míří. Oba druhové, jež divný děsil křest, vedle něho stojí v líci zachmuřeni a zášť posupnou v cit útrpnosti mění. K Jaře Hron se blíží; divě oči planou, na hlavě se ježí rozčechraný vlas; slzy netekou a pod bolestnou ranou rozorané líce trhá krutý mráz; city návalné, jež na mysli mu tanou, žhavým hrotem v ducha ryjí hrůzy žas; svalovitá ruka k nebesům se dvíhá a z úst rozhorlených padá slova tíha: „Harant pravdu děl! Teď vím, má dcero drahá, že ti záhubou byl Franků klatý kněz! Věkožizným bohům, k nimž jde zpět má snaha, svatou přísahou se hrozně klnu dnes, že mé pomsty čin jak strže skála nahá v ssutinách jej pohřbí a s ním Franků směs, kteří přišli v zem a vraždí, pálí křtíce – krví budu mstíti smrt své holubice! Svědky buďte mi – a chodem tajných spádů vmíchejte se oba v chátry nuzný sbor, který v kraji kněze doprovází z hladu; k Záboji se vluďte do skalnatých hor a tam jemu rcete, že pod jeho vládu šíji ukláním i svého ducha vzdor a že podávám mu poklad svůj i ruku, aby proti Frankům odboj zdvih’ svých pluků!“ Zkrvácenou nohou vyšehradské skály v porobenou šíji deptá hrdý vrah; v chrámy věčných bohů, jež se k nebi pjaly, rukou hrabivou Frank loupeživě sáh’, zkrušil zlaté sochy a teď u oltáře napájí a krmí stádo koňů svých; kde se rozlévala svatých tajin záře, nadýmá se zpupně rabů mrzký pych. Rusý Milota té spousty nese vinu; ač měl do posledních dechů bránit hrad, vydal vrahům jej a v zkázy prohlubinu povalil zem rodnou černým hrotem zrad. Luděk v hradě sídlí skále na temenu, pod nímž ponurý proud stená Vltavin; tamo vězení je vydlabáno v stěnu a v něm úpí Vanda, Zemovid i syn; tam i tmavý žalář Gadofreda hostí, který v chladná pouta skut je za zločin. Ludiše jen lepá žije ve volnosti, duše jediná, jež prosta všech je vin. Volně chodí hradem – ale na svobodě je jen jako v kleci polapená ptač, která poletujíc v stejnoměrné shodě roní z hrdélka tuch rozkvílený pláč. Dívka hledí s hradeb přes Vltavu v luhy; k vrchům lesnatým dál těká tklivý zrak a zor v ranní třpyt se noří slunné duhy. Vinfrid vedle ní; jej mrazí smutku tlak, je jak chorá jedle, která v tiché pláni o samotě strmí v nebe modrý kruh; k Ludiši se klidně bledou tváří sklání, a slov libé zvuky lahodí mu v sluch: „Hle, jak vůkol dýchá útulným vše mírem, lupen dubů ladně šumí věkových, a bor tmavých sosen ve prostoru širém ku dřímotě klidné šerým tajem ztich’; na řece se vlnky bujným rejem honí, políbení tisknou ve květnatý břeh, nebe k luzné vnadě blankytem se kloní, vesmír obejímá boží lásky dech. Tak vše smírné jest, a ku pohodě krásné v objetí si vřelém leží celý svět; ale v srdci lidí plamen lásky hasne a v tom souladě jen člověk v zlo je vklet. Proč se zabíjejí, v krvi ruce brodí, proč se národové vraždí vespolek? Vždyť jsou jedna bratř, je jedna máti rodí, a ta skýtá všem svých darů luzný vděk.“ Oči Vinfrid dvíhá, v blankytu je noří a dí, jak by zíral dobu blaha v něm: „Přijde, dívko, čas, že mocný bůh nám stvoří nová nebesa i novou svatou zem; v srdce, v duši vryje zákony nám svoje, kterých nevyhladí vášní zpupný pych; ztichne srdcí vír i ztichnou kruté boje, ducha nesposkvrní mrzkých činů hřích; v radlice se skují meče válkou rudé, vedle vlka spočne tichý beránek, bezpečně si dítě s hadem hráti bude a nad světem zlatý rozklene se věk.“ Zalesklo se děvě modré oko svitem, jako by juž vanul touhy luzný čas. Ale v sen ten černým Brunhilda se kmitem jeví na hradbách a zlatý její vlas vlní v prstencích se po bělostné šíji, v níž se odhaleně leskne hrdý třpyt; dlouhé roucho větrem v záhyby se svíjí, z tváří pýchy tvrdé hledí jasný klid. Jako holoubek, jenž sladce vrká v luhu, kdy se vynoří sup z černých nebe chmur, uztrnulý jest a zaklet v matném kruhu neví úžasem, zda letěti má v dvůr neb se stuliti, a při tom bolem strádá – Ludiši tak dívku jímá chvějný strach; hledí rozpačitě, utekla by ráda, ale stojí přec, neb hrůzy prst k ní sáh’. Brunhilda se blíží, rukou hrdě kyne; vzdaluje se dívka, sám je s paní kněz, a kdy v rozhovoru malá chvíle mine, odchází též Vinfrid, jak by břímě nes’. Brunhilda je sama; s hradeb zorem těká, kolem srdce bouří citů chmurný lem; myslí na Záboje, myslí na Luděka, sama k sobě mluví korálovým rtem: „Věru, směšné je to hadí lidské plémě! Shlukem veškerých je vášní hrabivých; po všech pokladech, jež nebesa i země v lůně chovají, mu sahá chtíčů pych; třebe krev svých bližních jako šelma dravá, přes vrcholy mrtvol kráčí v slávy chrám, slastí ryk mu bitvy, ctí mu vražda žhavá, zdarem jeho činů podvod je i klam; v rozkoších se válí, vrávorá v nich zpitý, za okamih blaha, za jediný den životy svých bratrů dává na skon lítý a hlad chtíčů jeho končí smrtí jen. Není dost mu země; dotíravě hrabe drápem obraznosti v jiných světů stín: za hrobem chce žít, a tělo jeho chabé je prý nejkrásnější stvořitelův čin! Ale hltavé i nenasytné zvíře, jako tygr dravé, nezkrotné jak běs, žravé jako vlk a lstivé lis jak v díře, hnusné jako šakal, drzé jako pes – zvíře to svým vášním položilo váhu, přívěsek si dalo nízkým choutkám svým; boha, zákony i mravů drsnou dráhu zahálčivá mysl vydumala v dým. V hrudi krýti smečku chtíčů náruživých, ale báti se jim volně dokořán otevříti bránu labyrintů živých, na jichž vrata buší v nitru nával ran – toť je pazourů těch lidských směšnost celá, která poutá vůli, svobodu i čin. Bůh i svědomí i zákonů tíž bdělá, jež se v rozum lidský vryly jako klín, jsou mně ničím, tretkou bez ceny a váhy; na srdci je nechci jako břímě nést. Volně duch můj letí k metě dálné snahy a pud bez uzdy mých ňader pánem jest. V moci mé je Luděk a s ním Franků síla; v syna Gadofreda, jenž mně zrádcem byl, jedovatá střela juž se pomsty vryla; Vinirid, nevěda, v můj se mnou míří cíl, a tak jedinou jsem českých krajů paní – jenom Záboj dosud není v rukou mých. Vnadou nalíčenou přilákám jej maní, medvěda v past lapím, aby krotký ztich’, a pak pádných blesků namířenou ranou jedním mihem zhladím knížat starý rod, a než krůpěje jich krve na zem skanou, Luděka též sklátí tajné pomsty hrot. Velmožové Franků, touhou lásky spiatí, pokoří se mně a s nimi celý voj; s Milotou lid český bude pomáhati, a s ním proti králi pozdvihneme boj; jeho moci prapor v českých krajin straně ve prach zdeptáme a rozptýlíme v dým – a já korunu si na vítězné skráně jako královna těch zemí postavím!“ Kdy tak z ňader letí myšlenka jí mnohá, stará babice k ní kráčí po hradbách; ve škrpálech šourá vyzáblá se noha, ohyzdnou je vráskou v tváři každý tah; o hůl vetché břímě shrbeného těla rukou opírá a pod plachetkou vlas v šedý chundel čouhá se scvrklého čela, které do žlutá byl sežeh’ stáří mráz. Klimka čarovná jde z lesní šeré chaty, kamo Brunhilda se kouzel chodí ptát, a sám ďábel vleče babiny dnes hnáty tahem šouravým na pevný Vyšehrad. „Budiž vítána mně roušku odhaliti, za níž skryt je zlatý budoucnosti dar“ – Brunhilda jí dí, a v jejím oku svítí neúkrotných vášní náruživý žár. „Rci, že přišla doba, královnou kdy budu, a že koruna mých skrání vítězných jako slunná záře bez poskvrn a bludů skvít se bude jasem na sever i jih. Rci, že doba tu, kdy ozdobí mou duši moci, slávy, cti i velebnosti šat, a že lidský duch, jenž velikost vždy tuší, obdivem i bázní ke mně bude jat; zmlklý zdvihni ret a rci mně sladkou zkazku, že si pokořím i ňader letný cit, srdcím zamknutým že vynutím i lásku, jež se vyrojí jak hvězdy na blankyt. V nitro lidstva vtisknu pečeť svojí vlády, pečeť ducha svého zlatým obrazem – a ten nevymažou celých věků řady. Příštích pokolení kolotavý tem bude vyprávěti o mně velké báje, které vlnou dějin v šerý, dálný čas přivalí se mocně, jako v širé kraje balvan povodní se s hory valí vráz. Veškerého lidstva pamět si i ducha jako jarý jezdec oře osedlám; perutí kam šlehne jeho smělá tucha, jména mého velkost poletí s ní tam; na věk věků lidstvu usadím se v lebi, v jeho mozku, krvi, v jeho myšlenkách, v peklu jeho muk i v jeho slastí nebi jako slunný jas i černých mraků tah. Nezahynu v tůni, ve vln vírném změtu, který žravým jícnem život hltá všech; pokud zníti bude mluva lidských retů, váti bude v ní mé slávy jarý dech. To mne rci, a tíhou zasypu tě zlata, že se pod ní ohne i tvůj zkřehlý hnát; budeš bohatou, a slepená tvá chata mocným slovem mým se promění ti v hrad!“ Škaredí se Klimka, na zem oko sklání, Brunhildě dí chladně hlasem sípavým: „Nerozumím tomu, vznešená má paní, co jsi mně tu děla velkým slovem svým. Hádati dnes není příhodná ti doba, neboť řapík tvůj mně dosud nevyrost’ a teď nepřátelských duchů vládne zloba, jež mně kalí vodu, mutí můj mně hvozd. Ale nesu to, nač celého jsem žití nasadila sílu, práci, zor i um; ve tři malé láhve dovedla jsem skrýti život, krásu, smrt i lásky něžný šum.“ Baba šklebí se a z huby šourem čouhá kotlavý jí zub jak rezovatá mříž; vráskovitá ruka, vyzáblá i dlouhá, pod plachetku sahá v utajenou skrýš, vyndává tré lahví, chytře mžourá na ně, jazykem si mlaská, kašle chrapotem, na Brunhildu hledí lstivým okem k straně a dí tajeplně dýchavičným rtem: „Tré zde tekutin, a v každé jiná šťáva, kouzelných je bylin vydal noční květ. V bílé láhvi číhá smrti šelma dravá – komu namícháš, ten dýchal naposled. Komu z rudé dáš jen kapku jako rosy, kdy se ráno leskne v slunci na trávách, láskou vzplane k tobě, na věk pouta nosí, kterých nerozláme žádné síly vzmach. Ale dáš-li komu víc té rudé šťávy, do útrob mu vsypeš hrozných bolů jed – duch mu zešílí a běsův plamen žhavý bude štvát jej, šlehat v děsný běh a let. – Hle, tu modrá láhev! Z té pij sama, paní, neboť každým douškem omládne tvůj duch; budeš svěží, krásná jako zora ranní a svět celý vnadou ve svůj vloudíš kruh.“ Hbitě Brunhilda po darech sahá divá, rozčilenou rukou drhá smělý chvat; ale Klimka láhve do záhybů skrývá a lsti úskočné jí z oka šlehá had. „Ne tak, krásná paní,“ dí jí baba chará, „prve cenu dáš mně za ten skvělý dar, kterým udílet tvá bude síla jará krásu, lásku, smrt i šílenosti zmar. Cena ta je velká, jak má byla píle nápojů těch kouzla květům vynutit; hledala jsem je, kdy do půlnoční chvíle jiné smrtelníky tulil spánku klid. Nechci drahých kmentů stříbrotkané šaty, nechci tíhu zlata ani jiný skvost, ani hrady pyšné na místě své chaty, v jejímž útulku mně šerém blaha dost. ‚Život životem a smrt se smrtí platí‘ – tak prý v knihách vašich černě psáno jest. Milotu nechť pomsty tvrdá ruka schvátí za té jeho zrady mrzkou, podlou lest. Vyvedeš jej sem a s vyšehradské skály před okem mým dolů svrhnouti jej dáš, aby litice mu tělo roztrhaly. Za ním Radomunda v tuhá pouta svaž, pode stráží přivést dej jej do mé chaty, abych ukojila pomsty na něm chtíč; nožem sama bodat budu jeho hnáty, dokud duše z těla neuletí pryč. Měla syna jsem – ach, byl to junák jarý, štít a meč mu býval neodlučný druh; černé bejlí měl, a těmi kouzla dary nesměl poranit jej sek ni střely ruch. Štítem posvátnému byl tu Vyšehradu, proti houfům vašim bránil hradby skal, a kdy Milota byl utkal podlou zradu a vám v tmavé noci svaté brány vzdal, jediný se bránil hrdina můj milý; nebyl s to ni luk ni meč jej poranit, až se vyronily všechny těla síly a naň rozlícený řítil se váš lid. Radomund dal rozkaz v okovy jej skouti, na osidlo k trámu mrzce pověsit – dosud vidím jej, jak škube se a kroutí a jak v hrdlo mu je tuhý provaz vryt!“ Odmlkla se Klinika; hněvem líce siná, těsně přitisknut je k retu bledý ret; brada čouhá z plachty, do níž pěst se vtíná, vrásky v tváři tuhnou, oko hází jed; supe baba jakby z posledního měchu, i dí Brunhildě, v ni lepíc kalný zrak: „Cenu žádanou dej Klimce pro útěchu, smrt bych krví smyla, bolu sňala tlak!“ „Čarodějko, šílíš!?“ Brunhilda jí větí a v zrak její loudí tajená se zlost. „Ano, šílím, paní, žalem po dítěti, jež mně bylo tím, čím tobě šperků skvost. Šťávy narudlé jsem plný doušek pila, proto do útrob vjel návalný mně vztek; smrt jen Milotova by mne uzdravila a krev mého vraha bude srdci lék. Ano, šílím, paní! A že pravdu pravím, proti tobě samé šílenosti hrot bodem obracím a cenu výše stavím – hleď, by smělý duch tvůj vyváz’ beze škod!“ Baba šklebí se a dolů v tvrdou skálu mrští bílou lahví, jež se tříští v mih; hněv jí hrdlem sípe jako na píšťalu, i dí, metajíc jed očí sršivých: „Za dvě teď chci více; na dobrou mně shodu oba na smrt vydáš a jak přídavek Ludiši i Vandu pustíš na svobodu, v žaláři by dusném nehnětl je věk. Na řece viz člun, jejž ponořený v pěnu rybář prudkým veslem v druhý žene břeh; prv než dorazí, dej kýženou mně cenu; nekývneš-li dřív, než loďka skončí běh, také druhé láhve roztříští a zkruší šílené mé ruky do propasti hod. Na tvých ňadrech vidím, jak ti srdce buší – mluv, než rybák s člunem vynoří se z vod!“ „Žádanou měj cenu!“ – Brunhilda dí hbitě, s hradeb dolů kráčí, podkasavši šat, na hrad jde a snuje zrady tajné sítě. Volá Milotu a k němu vojska řad, volá Radomunda, oba spoutat káže, do okovů skuté jímá v tlupy střed a zpět na hradby jde v čele mocné stráže, kde k nim srší babin jedovatý hled. Stane na zdech tlum, a Klimka opojená v duchu vidí lámat Milotův juž hnát; do vousů mu plvá, křičí, kvílí, stená a hněv v jejím hrdle sípá jako had. Kyne Brunhilda, a nastrojenou zradou čarodějku chopí stráží náhlý chvat; paže mohutnou se silou na ni kladou – jatá Klimka srázně padá do tenat. Jako tygr vrhá Brunhilda se divá na babu, kde skryty lahvice má šťav, vymykaje silou, za ňadra si skrývá, opět rukou kyne ve vojáků dav a pryč, jak by pod ní ohněm půda plála, chvátá letmým krokem dolů se hradeb. Škube sebou Klimka, klne, hněvem sálá, o svíravé paže vetchý tluče leb, křičí, svíjí se – však ruce svalovité mohutně ji drží v pastích železných, se hradeb ji vrhou v řeky tůně skryté – a v sled za ní chechtá pochopů se smích. Kotálí se baba se skal do Vltavy, ostré hroty stěny derou na ní šat, tíhou těla bluňká ve proud řeky tmavý a krev červená vln šumných kalí chlad; ale za krátkou se chvíli z vody noří, pluje na povrchu níž a níž i dál. Rusý Milota na hradbách zlostí hoří, a kdy nastrojená pouta s rukou sňal, volá po lučišti, po kalené střele, natáh’ tetivu, šíp v mocný pouští let, a hrot vystřelený v zbroceném tkví těle: do tmavé se tůně Klimka hrouží zpět. Řehtá tlum se tomu, vraceje se k hradu; vzadu Milota jde zamračen a tich, a dlaň drsná hladí dlouhou, rusou bradu, jak by chtěla s vousů setřít hanby hřích. Brunhilda se v dálku z oken hradu dívá, kořist uschovavši v komnat tajnou skrýš; o trůnu a slávě dumá bojechtivá a hruď nezkrocené touhy tísní tíž. Ale jarý Záboj se své tvrdé Skály zrakem orla hlídá sídla svého kruh a lva silou hájí oblasti své valy, kterou obepíná horstva táhlý pruh. Slovo jeho vlády sahá mocnou braní ode krajů žírných, Jizery kde tok útesům se vymknuv běží kyprou plání, tam až, Cidlina kde pramení se v skok; odtud obloukem jde valným v krajní místa, kde Trut před věky byl potřel lítou saň a kde juné Labe v tichou pouť se chystá, vykypěvši z hor jak z mýtin mrštná laň. Oblast ta je volná, a Frank marně baží z rovin v orlí hnízdo ranou udeřit; všude jako hradba Záboj strmí stráží a hor k němu věrně stojí chrabrý lid. S četou raně vyjel, Prachovské kde skály s Brady sdružily se v rozeklanou stráň; napříč proti nim se v bory Košov halí a hor obou svahy dělí valná pláň; pláně rozlohou, jež prostírá se širá, v úděl Zábojův chce klínem vrýt se vrah; otvor brány té rek branným lidem vzpírá, by Frank nepřekročil nestřežený práh. Na úpatí Brad a na pokraji lesa ve družiny chrabré šiku železném stojí obrněný, k jihu zraky nesa, hory Veliše kde v rovině je lem. Odloživ i štít i helmu zakalenou přes planinu hledí okem sokolím, a kdy zírá tam, kde bory obzor klenou, vidí, jak se dvíhá v dáli prachu dým a v něm zahalený hbitý pohyb koní, ba i lesklých braní prokmitavý třpyt; jezdců tlupa jezdce kvapným cvalem honí, a dle podoby to Franků branný lid. Pevnou přílbu klade na mohutné skráně, i dí Luboru, by s četou na kůň sed’ a s ní proti tlupě do vlnité pláně bránit stíhaného vyhrnul se v let. S druhy na koních se Lubor řítí dolů mezi keře olšin v stínu vlahý chlad; odtud úprkem se nese do výmolu, tajně mkna se v pláň, by do zad vrahům pad’. V širopolí cestou Ctibor na komoni drží dívku s děckem, cvalem letí vpřed; pod ním supe kůň, vzduch lape, nozdrou honí, hryže udidlo a ku skoku pne hřbet; jezdec boky oře v ruce napřažené šlehá řemením a mrská o překot; za ním jako chmura valí se a žene vyrojená tlupa franckých jízdných rot. Bledá dívka před ním s rozpuštěným vlasem v oku vytřeštěném jeví hrůzy strach; v náručí jí dítě vříská tenkým hlasem a kol pod ořem se dvíhá dusný prach. V trysku klesá kůň a s ním i naděj všecka; uztrnulé dívky pronikavý křik, odskok Ctiborův, ryk vrahův a pláč děcka směsí proplétá se v jeden okamžik, Robě s dívkou dvih meč junák z pochvy tasí, na prvního vraha, který dorazil, vrhá se jak blesk a nehledaje spásy krví krev chce pomstít do posledních sil. Nabíhá naň Frank a napřáh pevné rámě ostrokutým mrští po něm oštěpem; uhýbá se jun a zhouby unik tlamě skočí vrahu v bok a hrouží meč svůj v něm. Do mrákotné smrti Frank se kotí s oře, kaločerné krve řine proud se v prach a dav jeho druhů, lačnou pomstou hoře, na Ctibora pádí jako mračen tah; obklopují jej a hrozí povaliti, rozdupati hnáty koňů kopytem; juž se na něj sápou, juž se na něj řítí, ana dusotem tu novým duní zem. Rozléhá se ryk, a v bok jim Lubor s druhy valí se a žene jako vichru změt, kdy s hor osněžených v rovin jarní luhy mrazem třeskutým se pouští v burný let. Vynořiv se v pláni cválá v čety čele, a kdy úprkem se Frankům přiblížil, vrhá v tlupu jezdců oštěp z ruky smělé, a hrot vymrštěný v hruď se Kurtu vryl. Svého velitele Frankové kdy vidí, jak mu braň i údy brotí kalná krev, k prsům Luborovým kuté hroty řídí a naň zuřivého jeku chrlí řev. Proti trysku trysk, a koňstvo v sebe vráží; vřava, lom a třeskot rozechvívá vzduch; v slunci mihotá se z napřažených paží mečů, kopí, střel a pádných mlatů ruch. Štít se o štít láme, braň se tříští braní, silou nezdolnou tlum Franků povalen; ti tu probodáni, oni s koňů skláni, jiní utíkají, druzí jati v plen. Ctiborovi život zachráněn je mladý; ale v bitce kruté kopím poraněn, z prachu dovlékl se v kypré trávy chlady, kde mu dívka krev a mdloby stírá sen. Poznává jej Lubor, neboť slavný krásou lepé Ludiši byl zmladu zasnouben. Nesou k Záboji jej, který s valnou chasou na výsluní vyjel z tmavých borů ven. Radimova syna raněného vida, z levého jak boku teče krve proud, roní Záboj slzu, hořce nad ním rydá, ale marně ptá se, jaký bohů soud vede v ten jej kraj a vrah kde stih’ jej kletý, otec kde mu je, kde bratry zanechal. Nevětí mu jinoch, mdloba svírá rety a bol vtíná se mu v každý těla sval. Vedle raněného stojí dívka Mlada, s rozechvěným srdcem vypravuje věst: „Po Cidliny březích pásala jsem stáda, domovem kde otec s milou matkou jest. Divokým tam pychem Franků vřava sálá, děvám rmutno, hrozno v oněch krajích dlít; proto máti pryč mne z domu odeslala, k dědu Kochanu bych do hor šla se krýt. Jeť on otec matčin a na stará léta Radvaniců sídlo dávné opustil, a kde Kamenice v klíny hor se vplétá, tráví život vetchý, našed svůj tam díl. Tajně rodiče mne v cestu vypravili a mým průvodcem byl bratr Vacerad; oba vyšli jsme, kdy ve půlnoční chvíli se šerem se klidným snoubí vlhký chlad. Ku vsi Hronově jsme přišli v ranní zoře, a kdy nad rybníkem kradli jsme se v šeř, kvěl a pláč tu zazněl v naše tiché hoře – a my našli dítě odložené v keř. Vzala jsem je v náruč, libě konejšila; přes luh kráčeli jsme s malým křiklounkem opodále dědin, kde se bída kryla, hledajíce drahou tmavých lesů lem. Dnem jsme tajili se; za nočního šera aneb před svítáním brali jsme se vpřed, až nás pod soumrakem dostih’ Ctibor včera, jemuž jako nám spěl k horám touhy hled. Přidruživ se ved’ nás k vládykovi Mnátě, jenž nám všem dal klidný v noci útulek, a jakmile ráno zabřesklo se v chatě, dále provázel nás k horám chrabrý rek. Ale pod Veliš kdy v tmavostinné bory přišli jsme a šera ovanul nás chlad, jízdných Franků tré se vyřítilo s hory, kde vrah buduje prý valů pevný hrad. Při nájezdu prudkém padl bratr drahý a mně nebožátku děsno bylo zřít, jak hrot chmurné smrti ve hrob sklál jej záhy, a to pro mne jen a pro mé matky klid. Moraně však černé, bohyni té kruté, nepomstěný nekles’ ve plen Vacerad; Ctibor jednomu v bok vrazil kopí kuté, vrahu druhému probodl mečem hnát, a kdy třetí viděl povalené druhy, marně oštěpem se ohnav hbitě prch’, a prv než se dal s ním Ctibor na boj tuhý, borem pádil zpět, kde Veliš pne se vrch. Nemohla jsem bratra slzou pokropiti, obejmouti jej a zlíbat naposled ani ustlati mu na mohylu kvítí, kdy smrt tmou mu černou obestřela hled. Havran přiletí neb vrána krákoravá, zobcem vyklovou mu z hlavy oka zor a v tmě noční oudy vlků smečka dravá hltem rozedere, vyjíc v dálný bor...“ Kdy věst smutným retem děva vypravuje, z jedlí, které šumí na temeně Brad, hejno vran se dvíhá, po nebesích pluje a jak černé sítě, stkané v dlouhý řad, roztahuje křídla, kráká po blankytě a tam letí, kde se Veliš halí v bor. Uztrnulá Mlada zor k nim točí skrytě a tvář bledne jí i vázne rozhovor; prstem ukazuje na oblohu k stádu, oko kalí slza, zvuky tlumí pláč; jí se zdá, že bratra v mrzkou dala zradu a že k jeho trupu černá letí ptač. Usedavě štká; žal srdce probuzený z hloubi ňader dme se v bolně tklivý hlas a kvěl odráží se od skal tvrdé stěny, na nichž měkký mech se pestří v slunný jas. Na kraj lesa v zeleň kapradí a trávy vrhá se a chladí žhavých palů bol; k ní se tulí robě, jehož pohled smavý z oček pomněnkových těká kolem kol a tkví na Záboji, jeho lesklé brani, malou bílou ručku hravě vztahujíc k helmě na chochol, jenž dmutý větrem sklání s přílby vlásení a děcku vlaje vstříc. „Činči“ – žvatlá klučík, kroutí malou hlavou, na níž ve prstencích bují jemný vlas; čílko zastíněno kadeří je plavou a dech růžový tvář zdobí něhou krás. Záboj do náruči půvabné jme robě, nad nímž přeletělo věkem jar juž pět; hošík v černý vous mu noří ruce obě a s ním k úsměvu se ladí rekův ret. „Mým je dítě to a za svoje je beru, dokud nebude mu otec nalezen; synem bude mně, kdy milovanou dceru sudby neblahé mně vyrval kletý den.“ Ještě žhavé slunko plane na blankytě, a juž dorazili k Skále pochodem. Ale ku horám dál Mlada spěchá hbitě, kde tok Kamenice stříbří borů lem. Kochan má tam chatu přilepenou k skále, jejíž příkré srázy trčí do nebes, a ten domek skrovný je jak hnízdo malé, které na jaře si zpěvný ptáček snes’. Nad chatrčí stěna – holá, drsná, šedá; sokolem jí zove vůkol horský lid; ptáka podobou se k nebi pne a zvedá a v chmur kotoučích je vrchol její skryt. Pod ní Kamenice valí hučné šumy; kol je nametána kolmá spousta hor, a na stráních jsou jim rozesílány dumy, v kterých pohroužený dřímá temný bor. Oko zvědavé kam otočí se kolem, skal je, hřbetů, lesů nachlumená směs; k břehu pruh se pestří luhem nebo polem, na než žírnou prst byl dravý ručej snes’. Pod dědovou chatou palouk zelená se veliký as tak, jak horských obrů dlaň; na palouku v trávě Kochan koz pět pase, které do stínu byl večer vyhnal v stráň. V ruce drží hůl, i opírá se na ni; zdaleka se bělá lysiny mu pleš, a tu pohladívá občas drsnou dlaní, na trávníku kyprém trče jako jež; kožich chlupem navrch v létě obrácený ovčí vlnou kryje tělo do stehen a juž k hnátům přirost, neboť beze změny spí a bdí v něm staroch, nosí noc i den. Stojí nehnutě jak sochou zkamenělou, dívá se, jak kozy travin koušou květ, a jen někdy shýbá těla tíží celou, by na bujné stádo kámen ostrý zved’, kdy se neposlušně stranou rozprchává nebo zelí chce mu mlsně ožírat. Nejvíc trápí jej a zlobí „srna“ hravá, ale za to „rezka“ horlivě má rád. S maloučkým si bravem hovor vede šíře, haní, chválí, rotí, dělá pořádek; „hodná kozička“ neb „proklaté to zvíře“ – brouká jim svůj hněv a hlásí libý vděk. V úval noc se noří ve večerním chladu; Kochan žene stádo k chatě pod útes a v skal výklenek je váže v jednu řadu, kam jim lupení byl javorové snes’; do nádoby velké malý brav si dojí, drsnou dlaní hladí svého „rezka“ hřbet; a že klatá „srna“ kutí zas a brojí, s klackem na ni jde a zlořečí jí vpřed, všechny nepravosti dávné vyčítá jí, že mu spásla řepu, pošlapala mák, pokoje že nedá ani doma v stáji a že jedenkrát ho potrkala v znak. Staroch za hlavu ji zlostně pěstí chytá, ke skobě ji pevně váže provazem, takže hnout se nemůž’ „srna“ vzdorovitá, a jen mekot její letí v borů lem. Na temenech skalin červánkové svítí; Mlada, sprovázená juným Luborem, po pěšině bílé podle řeky v mýti rychlou nožkou blíží přes úval se sem; kmeta poznává i volá na něj zdáli; po skalách se nese zvučný její hlas, k uchu starochovu ozvěnou se valí a děd obrací k ní nakloněný vaz. Stojí před ním dívka; také Kochan zná ji, nevítá však vnučku slovem laskavým, do kožichu brouká jako medvěd v háji, pohladívá pleš a zrakem hledí mdlým. „Který ďas tě vede do hor až k mé chatě a kdo je ten s tebou habán kolohnát?“ dí a Lubora si ode hlavy k patě prohlíží a dívá na jeho se šat. S oroseným okem vypravuje Mlada, co navalil hrůzy dnešní na ni den; ale na křemen slz její prcha padá, neboť nejímá juž starce bol ni sten. Jinochu dí drsně, k věstem dívky chladný: „Pryč se kliď a holku na pokoji nech; pro tebe tu věru není nocleh žádný – a ty, Mlado, hajdy v chatu na pelech!“ Odchází jun mlčky, za ním děva zírá touhou rozechvěna v ňadrech zvlněných; slzu vyroněnou tajně s tváře stírá, jak by perla v oku zjevný byla hřích. Hledě za Luborem Kochan brouká Mladě: „Věru, vybrala jsi pěknou sobě věc – šmaťhá kolenama jako buvol v stádě, klátí rukama jak s dratví mladý švec; jako holub v báni kroutí se a točí, suchý je jak luňák – pohleď na něj přec! Holka, pověz mně, kde nechala jsi oči – věru, ten tvůj milý není krasavec!“ Rumění se dívka, a že noc se chýlí, v lůžko velí děd, jí mlékem zkojiv hlad, neboť starý šetek za malou prý chvíli bude obcházet, a tu juž radno spát, Položili se; mha spánku Kochanovi zamkla oko sivé ve hluboký sen. Mlada nespí však a v chatě pode krovy v srdci přemítá, co svalil na ni den; postavy se divé rojí před očima v hrůz a krve rudé propletenou směs; obraz Luborův ji sladkou něhou jímá a v hruď na křídlech se lásky touhou snes’. Přebrodiv jun čacký potokem se dravým pevnou nohou chvátá na vyčnělou stráň, vydutá kde skála strmí čelem tmavým a strž dolů visí jako vosí báň. Na visutě skalin used v dálku zírá, kam se slunko zlaté skrylo za Ještěd; červánková záře v šeru nočním zmírá a v tmu uhasíná růžodechý sled; ticho vše, jen ručej poklid noční ruší, pění se a zdýmá prudkým peřejem; junu jak ta bystřen srdce v ňadrech buší a cit rozjařený mocně bouří v něm, proudí z útrap ven a dme se vlnou výše, letí, těká, touží, tryská v libý zpěv. K straně pěje Lubor, kde sní Mlada tiše, a té nejkrásnější pěje ze všech děv, Hlahol písně letí touhou do dálavy, romoní a vplétá v bystřeně se šum, a sbor čermáků, jenž ukryl v háj se tmavý, k písni juna cechtá slasti nočních dům. Dívka slyší pění, na práh sedá chaty, její jméno sladce doráží jí v slech; srdce staví k junu lásky most si zlatý a ret v políbeních ssaje jeho dech. Vinfrid s poselstvím jde do hor k Zábojovi; lid se k němu kupí na rozhraní cest, a kněz po nivách mu nadšenými slovy hlásá nové víry svatou blahověst. K němu utíká se pod ochranné krovy, koho honí strach a Franků krutá pěst; a kdy Vinfrid blíží ku Skále se hradu, nahrnul se velký zástup četných řadů, který, vyštván z dědin meči nebo hlady, doprovází kněze jak svůj branný štít. Muži svalnatí i junů národ mladý, vzpurných očí vzdor i chabé mysli lid, tváře vybledlé i kmetů šedé brady pod perutí jeho ždají jistý skryt. V kruh se rozložily tlupy na luh širý a kněz davům hlásá slova nové víry: „Lide pohanský a hříchem pobloudilý, lide ponořený v bludů temnostech, posílá mne bůh a chabá ňadra sílí, bych ti světlo nes’ a pravdu na svých rtech, která v jasné záři mnou se k tobě chýlí; blahem míru vane nové víry dech, a kdo ukryje z vás pod její se křídla, uvedu jej v spásy věkověčná sídla. Pojďte ke mně všichni, kteří obtíženi na svých bedrech máte břemen těžký znoj; dám vám odpočnouti, a má pravda změní v lahodu a sladkost trudů všední boj; života vás netrap mnohá péče denní, ducha pohodu vám nekal nepokoj, hlad čím budete a žízeň ukájeti a čím odívati sebe i své děti. Vizte nebes ptactvo, hleďte na písklata: nesejí a nežnou, nehromadí v stoh, ale nebeského otce vůle svatá krmí je a skýtá hojnosti jim roh. Hleďte na luhy a kvítka leskem zlatá: zda by který král tak odíti se moh’, aby jednomu z nich vyrovnal se vnadou, bůh kdy odívá je v krásu vesnou mladou? A kdy ptactvo krmí, kvítkům dává šaty, zdali také vám i neučiní tak? Vždyť jste jeho děti, otec váš on svatý – čeho dětem třeba, vidí otcův zrak. Zejtřejším dnem nebuď duch váš zaujatý, dne juž dnešního dost trápí trudný tlak. Proto nepečujte o vezdejší statky – každý poklad zemský marný jest a vratký. Boží království k vám s oblohy se sklání jako svatá říše míru příštích dnův; nebude v ní bídy ani naříkání, nebude v ní pánův ani otrokův, hladu ani potu, břemen ani daní, ani kruté kázně pod zákonem smluv; bude věčný klid jen, tichá radost plesu – a já, boží posel, království to nesu. Volám: Ejhle, vstupte! Otevřeny brány! – Dráha, která vede k bránám tem, je křest. Jako pastýř dobrý povedu vás v stany, kde jen míru kvete blahá ratolest a kde slastí dny vám věcně budou přány. Ale běda těm, kdo blahou svatou věst hrdě odmítnou a nepojmou jí v duši jako duší kvas, jenž staré bludy ruší. Pravím: Běda těm! Neb ku království slávy také hrozný soud vám hlásám pravdy rtem! Na východě nebes blesku plamen žhavý oblohou se kmitne, třást se bude zem, zhasne slunka svit i měsíc bude tmavý, padat budou hvězdy jako šatu lem, děsným ruchem pohne obloha se širá a kvěl nářků zazní vzduchem všehomíra. Hrobem bude svět a klenba chvět se bude, na nebesích černých ukáže se znak, boha syna známě plamenné a rudé, který s vínkem slávy přijde s nadoblak, vyšle Iegiony andělů svých všude, kteří zahlaholí v hrobů hustý mrak, až se třásti budou ze čtyř konců hory – na soud půjdou lidstva z mrtvých vstalé sbory. Posadí se na trůn veleby a slávy mezi andělů tem věčný světů pán a svých protivníků nachlumené davy bleskem všemohoucím svalí v pekla stan, kde je nepokřtěné plamen zářný, žhavý pálit bude trýzní muk a děsných ran; sžíravý ten bol, jenž mysl štve a děsí, duši žhát i tělo věčně bude s běsy. Jeden železo tam výhní rozžhavené líže jazykem a štěká jako pes; jiné čertů rota do jezera žene, smůly hořící kde var a kyp se snes’; nad druhými žalář plamenný se klene, ku řetězům žhavým ony váže běs, a kam sahá sluch, tam řev a nářek kvílí, a kam šlehne zrak, vše třeští, kleje, šílí. Zachvějte se všichni před hrůzou těch trestů, šíje pokloňte a přijímejte křest, který povede vás ku božímu městu, kde vám kyne mír i blaha ratolest. Kdo se neobrátí v nové víry cestu, bude prokletý, jej schvátí pekla trest, pro něj hnusný čert juž připravuje místa a svým černým drápem věčný oheň chystá!“ Tak blíž hradu Skály Vinfrid káže v luhu, kde se u Jizery tulí malá ves; kolem kněze zástup nahrnul se v kruhu – poděšených tváří pestrá divá směs, v které udiven druh obrací se k druhu, jako by se ptal, zda pravdu hlásá kněz. Mezi nimi Kruvoj kaboní se v davu ukláněje smutně rozčechranou hlavu. V levici kříž třímá černě obarvený, který jako hrozba nad lidem ční výš; v pravé ruce nese mošny poklad cenný a v ní olejíčků svatých tajnou skrýš; chodí bezbranný, šat nosí tmavý, lněný, kysele se dívá na torbu i kříž, občas mrzutě si hladí šedé kníry a zor matně těká vůkol na svět širý. Divem změnil se ve Vinfridova sluhu, pána doprovází s lidem po vlastech; ale nový úřad nejde starci k duhu; posty suší tuk a v hrdle vázne dech, lícní kosti trčí z bledých, modrých pruhů, vlas a vous mu divě rostou jako mech, šámá jako medvěd skutý na řetěze, nahlas modlí se a šeptem rotí kněze. Dnes je postu den – proň nejhroznější muka; z tajných zásob vybral poslední juž kost; do vousů si brouká, o zem křížem ťuká, i dí mrzutě, jak velí povinnost: „Každý neduh hojí Vinfridova ruka z mošny olejem, a máme ho tu dost; věčně bude žít, kdo dá se pomazati; je to zadarmo, jen mně se něco platí.“ Mlčí lidu tlum a na kněze se dívá; ale v jeho líci plane žhavý zrak jako v plápolavém ohni výheň živá a je obrácený k nebi do oblak; vzletným nadšením se vznáší mysl snivá, hledá v modré tůni syna boha znak; ruce pnou se vzhůru a hlas mocně volá v tlupy nakupené do širého kola: „V kletých modlách vašich skrývají se běsi, kteří mámí ducha zhouby osidlem; kácejte jich sochy, chrámy, stromy, lesy, nazpět do pekel jich hnusný hoňte tem. Také zde dub starý v háji stojí kdesi, a sám čertů kníže straší ukryt v něm; pojďte modlu srazit, neboť mými ústy hrozbou bůh sám velí zkrušit blud ten pustý!“ Šumivým se proudem Jizery tok valí, o balvany skalní tříská voda pěn; vedle břehu dub je starý vidět zdáli a koš větví hustých v šíř je rozložen; břečťan divoký a šedivý mech halí hávem pestré třásně mohutný mu kmen; v jeho skráň se věky položily celé, a jich duma vůkol svatou hrůzu stele. V lupení se kryjí stáda švitořivá, hejna pěnkav mají v jeho stínu sněm; dole po trávníku lasička se živá během rozpustilým honí tam i sem; veveřice rudá upřeně se dívá a na sněti civí vzhůru s ohonem. Dub to posvátný, kde šero sítě přede a báj šeptají si tajem věky šedé. K stromu Vinfrid pílí v čele hlučných davů, stane rozkročen a káže kácet kmen: „Kdo chce z vás mít první nehynoucí slávu, poraz dřevo to a vyžeň ďábla ven!“ Zástup reptavě v hluk propuká i vřavu, a kněz, odporem tím jat a podrážděn, Kruvoji, jenž topor za pasem má stranou, velí, aby první v kmen ťal pádnou ranou. Kruvoj couvá nazad, vlasy se mu ježí, bledá hrůza v hrdle stahuje mu dech, srdce bije prudce, rychleji krev běží a hlas na rtech supe jako starý měch: „Frankové mně ruku pochroumali v řeži, nemám síly dost, ač rád bych uposlech’.“ Ale šeptem rotí: „Běda smělci tomu, kdo by ostřím ťal do posvátného stromu!“ Lesklý topor z pásu Vinfrid rozlícený trhá Kruvoji; sám ránu míří v kmen, ale před ním jeví postava se ženy, an sval ramene je jeho napřažen; upřeně naň hledí, vlas má rozpuštěný a jak zjev, jenž noří v mátožný se sen, stojí hrozná, bledá socha mramorová a kol rozléhá se hlahol její slova: „Ustup, černý muži! Dále ani kroku! Potopě tvých činů tady je má hráz! Znám tě dávno juž, neb věštímu mně oku zjevili tě bozi a jich mocný hlas větí mými ústy k tobě, svému soku: Černá chmura jsi, jež zdáli od západu zhoubu nese na květ našich niv a sadů! – Sítí myšlenek jak havraními stády jasný nebe blankyt chceš nám zahalit, hávem bledé smrti zastřít země vnady, slunka svit i hvězdy v šerý rubáš skrýt, ducha v pouta skout i měnit srdcí řády, celý svět i lidstvo v rakev položit, nad níž naděje kmit svůdně mihotavý matným paprskem lže bytí věčné slávy. Po království božím marně duch tvůj vzdychá, marně připoutati k nebesům chceš zem; co snil božský mistr, mysl vaše lichá strhla do prachu a pokálela rtem; z myšlenky, z níž mela kvésti láska tichá, rudé krve proud se řine potokem; víra božské lásky zločinem se stává a z ní v naši vlast se valí spousty láva!“ Prudce domluvivši kroky chýlí k davu, z rukou Kruvojových chopí dřeva kříž, láme jej a vrhá před Vinfrida v trávu i dí rozhorleně, rameno pnouc výš: „Kruším žezlo tvé a deptám v prach tvou slávu, kterou nad našimi hroby nevztyčíš! Nevztyčíš ten prapor nad mrtvolou naší, neboť peruť spásy nad námi se vznáší!“ Jiskra hněvu letí z oka Vinfridova, obrací se k lidu, hlas vře klokotem: „Skujte v pouta ženu za činy a slova, by ji stihl trest, jenž určený je těm, jejichž mrzký ret tak rouhavě se chová, že se třese nebe, zachvívá se zem! Před Luděka s ní! Tam vrhnu do plamenů a v dráp čertům hodím proklatou tu ženu!“ Ale žena hrdě tyčí lepou hlavu, rámě hrdě dvíhá, volá v tlupy šum: „Matku Zábojovu kdo z vás v tomto davu odváží se vydat Franků pochopům!?“ Oheň slov těch nítí bouře divou vřavu; zmítá se a křičí, kypí, šumí tlum, volá „Svatava!“ a knězi hrozí, duní a vře jako vír ve vody tmavé tůni. „Hnusné plémě jste, a modliti se budu, nebes pán by z mraků na vás oheň slal!“ Vinfrid lidu dí a v slepé vášně bludu rámě vztahuje, by Svatavu sám jal. Ale v davu vírném neúkrotných pudů bouřným hukotem se dvíhá divý val; repot rozmětěný sterých úst se žene, vzduchem míhají se pěstě napřažené, ryk a řev se vlní, oči hněvem hoří, dvíhají se ruce kněze rozsápat. Ze přívalů mutných příšerně se noří rozlícený Harant drže těžký mlat; mocným ramenem, jak vlny vzdmuté v moři, zástup rozhrnuje, dělí davů řad, zrakem divě koulí, kněze za krk chvátí, ruku napřahá a mlatem k ráně klátí. „Divochu, jen udeř!“ Vinfrid klidně větí, „slávy korunou se věnčí mučenník!“ „Staň! Krev bezbranného nesmí na vás lpěti!“ ze zástupu náhle Zábojův zní křik. Vyšel z hradu Skály matce ve zápětí, mezi tlum a vřavu nepoznaný vnik’; ku ochraně klade ruku na Vinfrida a jme Haranta, jenž zlostným rykem rydá. „Ludišin že otec tváří v tvář mně stojí, vlastní nitro,“ kněz dí, „praví tu mně věst; pravda je, co hlásá lid si o Záboji, že i udatný i rovněž moudrý jest. Vyslán od Luděka po vítězném boji nesu poselstvím ti míru ratolest, a řeč mou mně trýzeň tvého lidu vnuká, který zachrániti může tvá jen ruka. Pohleď na svou vlast! Hle, hrozné zpustošení krvavými drápy vnořilo se v zem; meč co nepohubil, plamen v popel mění, k nebi stoupá dým a lidu nářek v něm. Pohleď na svůj národ! Národem juž není, ale stádem je, jež hledá lesů lem, po úvalech bloudí, na horách se skrývá, štván a utýrán jak zvěře smečka divá. Pohleď na ten dav! Hle, muka bledých lící, v oku žal, bol v ňadrech, na rtech zmlklý hlad, který probouzí v něm vášní dravce spící, pudí k zločinům a syčí jako had; pryč mu utíkají, kdo ho měli stříci, a jen ty jsi tu jak pevný štít a hrad. Proto mými ústy Luděk tobě hlásá: ‚Na tvých činech visí lidu tvého spása‘. Promění se zhouba v přítulný mír blaha, odějí se luhy v kyprou zeleň zas, požehnání padne v lada spoustou nahá, v nivách rozvlní se setby hojný klas; budeš knížetem, a míru klidná dráha povede tě k trůnu v mocné vlády jas; k tobě navrátí se Ludiše i žena a tvá míra štěstí bude dovršena. Málo jen ti k blahu bude vykonati: pokořit se Frankům, přijat svatý křest, šířit novou víru, krále pánem zváti, dávati mu daň a jeho prapor nést, který nad poddanou zemí bude vláti. To-li plnit slíbíš, hned tu vzdám ti čest jako knížeti té vlasti plné krásy, nad níž vyklenou se jasem blahé časy. Vyslyš hlas, jenž volá k veliké tvé duši, jedině jen tak že zachráníš svůj lid! Rtů tvých odpovědi vstříc mé srdce buší, neboť k zemi té mě váže svatý cit, povinnosti cit, jenž v hloubi ňader tuší, shodou společnou že budem símě sít, které ratolestí zlatých květů vzroste – podávám ti rámě všeho klamu prosté! Ó, jak vznešený tu úkol družných prací! Vidím okem jasným, ztracený jak ráj v srdce lidu tvého s oblohy se vrací a jak požehnání line v český kraj; slyším pěvce pět, již jako s nebe ptáci o zemi té budou sladkou hlásat báj! V jednom slově tvém je celý poklad blaha! Dej mně ruku svou, nás pojí jedna snaha!“ V nitro Zábojovo slovo to se vrývá jako žhavý šíp, byv z luku vymrštěn; hledí v tlum, jímž hnula řeči touha nyvá, i dí temně lidu, tlumě ňader sten: „Za mne odpovězte! Ruka milostivá odhaluje blaha kýžený vám den! Pozdvihněte hlas a knězi tomu rcete, zda, bych uposlechl, velíte i chcete!“ V nachlumené tlupy upírá zrak tmavý, ale pestrý dav je němý jako hrob; smutně sklánějí se nakupené hlavy, myšlenek trud bludný padá do útrob a je ticho kol, tlum mlčí kolotavý; klesá odvaha pod mračnou tíhou mdlob a jen slza v očích zračí bolest krutou, jako krůpěj krve srdci vytisknutou. Starý Kruvoj kroutí šedé kníry dlaní, nepokojně hladí v tváři jizev šrám. Vedle Harantovi plane oko kání; ústa rozdírá a drbe příškvar plam, který od ran čerstvých černá se mu v skráni. Záboj, ždaje marně, volá v tlupy tam: „Aj, vy nevíte, co za odpověď říci?! Slyšte! Probudit vám svědomí chci spící! – Nuže, kněže, vyřiď vůdci Luděkovi: pokud v žilách krev a v prsou plane dech, pokud osudu šleh nesklátí mne v rovy – hlavy neskloním před mocí vrahů těch ani před jich braní ani před jich slovy, která lichotně mne váží na tvých rtech. Boj povedu hrozný, byť i do úpadu; v troskách volím smrt, než míru podlou zradu!“ Podivení smutek jako mráček tmavý stíní Vinfrida, jenž vece na odvet: „Luděkovi povím vzkaz tvůj tvrdohlavý! Ale Ludiši co říci má můj ret? Milé dívce té, jež klidně dny své tráví, křestem otevřen je nové víry svět. Jala ruku mou, kdy chystal jsem se v dráhu, a tak děla ke mně, roníc oka vláhu: ‚Drahému rci otci, aby slov tvých radu přijal do srdce a chránil lid i nás; do prachu že před ním slzu proseb kladu, zdrojem nové víry pochodeň by zhas’, která divým žárem třímá v zemi vládu.‘ Děla tak, a lepost luznětvárných krás ozářila líce v půvabu jí takém, že jak anděl boží stála před mým zrakem.“ Bouří kormutlivou ňadra Zábojova ve hloubi se chvějí na tu trpkou věst; rudne studem tvář, hruď zrývá bolest nová, v srdci víří hněv a k meči sahá pěst. Ale rozvaha čin krotí, tlumí slova, a rek hořce praví na úkladnou lest: „Nemám odvětu pro dceru přeubohou! Jdi a nikdy víc sem nekroč drzou nohou!“ „Bůh ti odpusť,“ kněz dí, „krev tu v proudu rudém, kterou pych tvůj k jeku znova probudil; na tvou duši hrdou, poskvrněnou bludem, padni sten a pláč a zhouby černý díl, která zemi pohřbí v trosky pod osudem a lid tvůj i tebe svalí do mohyl. S bohem naděje mé buďte krásní snové!... Pojďte se mnou odtud, lidu zástupové!“ Záboj mračně stáhl oka chmurnou řasu a děl hlasem, v němž i bol i hněv se chvěl: „Jděte za ním žebrat o chléb, křest a spásu, jděte cizím bohům klonit hanbu čel, do poroby podlé jděte bez zápasu!... Cizí bič, jenž hnáty mrská vašich těl, víc než práva vlastní máte v úctě slepé, kdy Frank zákony své mlatem v hruď vám tepe!“ „Nuže za mnou, lide!“ – volá Vinfrid v davy, ale vířný šemor zmítá zástupem, dme se repot vln, křik víří pronikavý a jak jekot bouře hlučí vzpurný tem. Kruvoj zlostně sápe s těla lněné hávy, volá na kněze: „Jdi sám, my nepůjdem!“ – mošnu sundává, již nosí Vinfridovi, a ji s hněvem mece do blízkého křoví. „S tebou nepůjdem!“ tlum jako vlny v moři duní, burácí a víří vespolek. Prudkým ohněm vášně knězi líce hoří, hořkost jímá jej, i volá v lidu jek: „K poslušnosti slova vás-li nepokoří, vyhojí vám vzpouru meče rudý lék!“ Zraky plamenné ku nebi žalně dvíhá, luhem odchází a černým šatem míhá. Vypřímiv se Kruvoj před Zábojem stane, stírá čela pot, i pokorným dí rtem: „Pod kovový štít nás v ochranu vem, pane, veď nás proti Frankům, buď nám knížetem! Vrahové nás honí, zabíjejí štvané, pálí, loupí, křtí, krev teče každým dnem; jsme jak siroty od otcův opuštěni a slz hořkých klut je naší stravou denní. Kdy nám útroby hlad rozedírá pustý, o kvítečkách polních, malých ptáčatech černý muž nám káže slaďounkými ústy; kdy se mezi kupou mrtvol chvěje dech, o životě věčném vede hovor hustý, a kdy teče krev, má úsměv na svých rtech. Nezbylo nám nic, než bídy život nahý – veď nás chrabrou rukou na zuřivé vrahy!“ Davy sterým retem hučí beze klidu a v ně Harant volá jako bouře val: „Chcete pod toporem Franků nésti bídu aneb chcete, Záboj aby panoval!?“ „Záboj knížetem buď!“ duní vřava lidu jako vodopády z drsných, strmých skal. „Zdráv buď kníže Záboj!“ tlumu křik zní divý a hluk změtený se vírem nese v nivy. „Nechci,“ Záboj větí, „knížecí mít vládu. Na stolec mne vsadit právo má jen sněm! Chci však vůdcem být dle vojenského řádu, k boji proti Frankům zdvihnout celou zem. Ale na hrdla vám mlat i meč svůj kladu – pánem života i pánem smrti jsem! Víte, co ta moc v mých rukou tvrdých značí? Krev z ní teče rudá, černá smrt s ní kráčí. Poslušnost chci slepou, tichou, bez rozvahy; jediným má vůle v zemi zákonem bude rozmířet, jak práva hrozné váhy, činy, mysli, city, ba i dech vám všem; zapřáhnu vás k trudům těžké, dlouhé dráhy, a vy vykonáte s němým, tichým rtem, co má pravice vám ukazovat bude, i slov repot pouhý stlumím v krvi rudé! Kopí bude žezlem, králem vůle moje!... Hleďte na mé ruce! V obou na vás leč! V levé držím meč – ten značí Franků voje. V pravé mlat – to já jsem! – Volte mlat neb meč! Na obou lpí krev a pot váš, znoj a boje, černé smrti dech a útrap morná křeč. Nejste lidem víc, jen hrdla jste a hlavy, které v lačných drápech svírá osud dravý!“ „Tvá jsou hrdla naše!“ na pobřežním svahu Harant rozkacený volá jako tur. „Tvá jsou hrdla naše! Veď nás proti vrahu!“ hučí vírný tlum jak krupobití s chmur. „Vzhůru proti Frankům!“ Záboj volá v dráhu, drží braň, zrak točí ve vůkolní zůr a na čtyři strany ve vzduch mečem mává, jenž se blyskotá jak blesku záře žhavá. Ale Svatava slz hořké proudy roní a v nich smuceného nitra trpký žel; ku truchlivým ňadrům lepou hlavu kloní, věštím duchem z útrob jako ze zřídel čerpe budoucnost a jasně hledíc do ní vidí hrozný obraz, bouřný slyší kvěl, víčka zamyká, ret k retu bolem svírá, a duch zkormoucený truchle v dálku zírá. V dálných vlastech českých nová bouře vstává; po planinách, roklích, stráních modrých hor, rovinách, jež halí borů clona tmavá, šlehá žár a lid se hrne pod prapor; země polomrtvá hromem otřásá se, k života se ruchu hukem budí zpět, z útrob lůna rodí davy ke své spáse a jich rozvířených jarobujný změt k boji meč si kuje z rádla tichých pluhů; ve povětří blýská oštěpů se hrot, jek a lomoz duní krajem českých luhů jako bouřné vlny rozhoupaných vod. Záboj s hor se řítí v rovin žírné nivy a tma pluků jeho v běh se řine dál jako potokův a bystřin příval živý, který dolů hrne strže tvrdých skal stráním urvané a v rokle nametené. K němu odevšad, kde slyšet český zvuk, ozbrojených vojů tlum se davem žene, který mává braní z tisícerých ruk. S pomsty rykem na rtech ukrutnému vrahu od Šumavy tmavé postav štíhlých řad, ba i z ladných plání, Morava kde vláhu skýtá luhům kyprým k zdobě bujných vnad, chrabrý houf se prodral v tábor vojevody, který pevnou rukou třímá kázně štít. Kam svůj vede voj jak příval jarní vody, prchá rozprášený Franků branný lid. Jizera kde rodné opustivši hory hlubokou se roklí ryje v rovin pláň, tamo pne se nad ní s dřímavými bory ostroh vysedlý a jeho příkrou stráň valným obloukem tok obejímá řeky jako řinoucí se tmavětřpytný pás. Tuhaň pevný hrad tu, stavěn přede věky, leskem na ostrohu strmí v nebe jas a val hradeb silou vládne šírým kolem, rukou mocných Franků prve pokořen. V krajinu tu Luděk voj položil polem, rozbil ležení a čeká bitvy den. Prostor neveliký Zábojovy čety dělí od nepřátel krajem doubravic; vojevoda mírní pochod rychloletý a jde ostražitým krokem vrahu vstříc. K chlumu po táboře rozestavil voje, a kdy usadil se hučících tlup roj, u košaté hruše vedle stanu stoje hledí k západu a ňader nepokoj zdýmá myšlenky jak vlny po výtoni. Odpolední jasoň zlatým paprskem ještě teple plá, však větrové se honí dechem podzimním přes pustou, zprahlou zem; svěží zeleň tratí lupen po doubravě, tu i tam se třpytne leskem žlutavým, obloha je smutná ve vybledlém hávě, z úvalů se klubí sivé mlhy dým; jíkavcův a pěnkav švitořivá stáda přeletují prostor v houfech sdružených, ba i tlupa vran se v černý chumáč vpřádá, jako by i ony chystaly se v jih. Mrazivý dech přejel Zábojovou duší, do hrudi se vkrádá těžký zármutek; valící se příval pohrom srdce tuší, ňadra svírá stesk, a hrdé mysli rek v srdci nese bolest, tíhu osamění, a ční duch nad proudů všední, vírný šum; z hluků dunivých, jež kol se hřmotně pění, dvíhá skráň i témě v mraky trudných dum. Ode stanu hledí v tábor rozčeřený, slyší, jak tam vlny hučí jekotem, ozvěnou se lámou o bor černé stěny, jak se šemor dme a valí k němu sem; kolébá trud srdce ve změteném víru, krotí žal, pal bolu noří v mysli chlad a hruď rozbouřenou mocně tlumí k míru. Velí chrabré druhy k sobě povolat, a kdy tlumem vešli pod krov jeho stanu, káže pokrmy jim hojné předložit, hostit medovinou sladkou z velkých džbánů, která hřeje srdce, bystří um i vid. Vážný tamo Radim zamračeně hledí; vedle Haranta se krčí Kruvoj vzad; šišák vlčí srsti na hlavě mu sedí, levou ruku vzpírá o mohutný mlat, ale pravice tu volně sahá k míse a tu k napěněné plné číši zas. Proti němu Ctibor v mladé tváři rdí se, kolem níž se vine dlouhý, rusý vlas. Ba i vetchý Luban, vyhojiv si rány, spěl ne oštěpem, leč radou na pomoc. Za ním Hron, jenž přišel spolně pode stany, kývá černou bradou jako temná noc. Ale nade všechny, ba i nad Záboje Horazd tyčí hlavu jako mocný dub, který na hor skráni konáry pne svoje. Od Šumavy přived’ čety chrabrých tlup, prodral nepřátel se nastraženou sítí, kde se postavili, ťal je na útěk, k vojvodě se přihnal jako krupobití a skrz proudů valy probrodil se řek; nyní jako blesky bouří beze klidu, i je Zábojovi nejmilejší druh. Mužem železným je nazván všemu lidu, neboť ze železa tělo jest i duch; tuhých oudů svaly od paty až k hlavě svírá brnění a kovu těžký mlat, kterým v pochodu i v bitvy líté vřavě od východu slunce do noci je spiat. Tam, kde zlatonosné Otavy jsou břehy, porodila starci mladičká jej máť, sama jako vesna, plna vonné něhy, vábná tak, jak v parnu smavé vody hlaď, kdy ji muž byl pojal pokrytý juž vráskou. Ale život stál ji bohů něžný dar, neboť, sotvy dítě povila svou láskou, černé Morany ji zaklál divý zmar. Lid si vypravoval, bohyně že Lada posílala bílou nemluvňátku laň, by je kojila jak mládě svého stáda, a kdy povyrostlo, probíhalo stráň, déšť je pral a myl a slunko svatožárné do směda mu žehlo jarých lící pleť, bory šuměly mu divů báje čárné, bystřina, jež skalin prorývala zeď, rokotáním hudbu hlaholila sladkou, které naslouchával posadiv se v mech; lesy tak a stráň mu byly rodnou matkou, a jen někdy blesk mu přes oblohu šleh’. Sotvy usmál svět se patnáctým naň jarem, krotil divé tury, medvědy juž klál, a kdy Bavorů houf hroze kraji zmarem přepad’ dědinu, kde otcův dvůr mu stál, dvanácte sám vrahů skácel pádným mlatem; do dálavy věhlas jeho slávy rost’, až naň pohrom tíha padla prudkým chvatem. Na komoni jednou hnal se skrze hvozd a štval jelena, jenž hbitě do hustiny skokem větronohým ubíhal mu vpřed. Bujarý jun letem pádil v hájů stíny mýtinou i mlázím bystré lani v sled, až se v dobu tu, kdy jasoň na západě k modrým horám sklonil světla svatý kruh, octnul v tmavé rokli, v černých borů chladě, kam se jelen vrh’ na kypré trávy luh. Mrští kopím lovec, štvané zvíře klesá a krev rudá brotí zeleň kapradin. Vtom tu huňatý se starý medvěd z lesa valí jako balvan v šeré rokle stín. Blesku mihnutím jun mrštný s koně ssedá, v rukou s oštěpem jde líté šelmě vstříc, která křovím šámá, k útoku se zvedá na zadních se tlapách k němu kotálíc, a kdy na dravce se hrne kutou ranou, náhle po boku se jeho jeví muž. Velký je jak obr, zraky žhavé planou, v pravici mlat třímá, v levici má nůž, na medvěda řítí hromovým se rázem a leb drtí mu a kruší ostrý chrup. Šelma huňatá se v kapraď kotí na zem a je mrtev spolný obou lovců lup. Jako mrak, jenž blesky v černém lůně nese, kaboní muž cizí vzpurných tváří zjev; medvěda i laň chce, zlostně kšticí třese, z oka zarudlého metá žhavý hněv, a kdy junu laje hanlivými slovy, tasí mladík meč a za ním hrozný sok. Řinčí kovu rány po rokli a křoví, ozvěnou se táhnou v bory za potok, jehož mezi travou zurčí voda smavá; oba pevně stojí, vryti patou v zem, a muž obrovský jak Perun bleskem mává, v boji zarputilém zlostí tich a něm. Horazd míří ránu mrštné ruky cvikem, bodne soka v hruď, a ten se kotě vzad potácí se, klesá se smrtelným rykem, na huňatou šelmu natahuje hnát a v srst dravčí vrývá prsty v bolném vzteku, s krví medvědí své krve míse nach. Užasá se jun, a kvapem do útěku pohání jej děs a hrůzy náhlý strach, neboť hukotem se bory ozývají a kol zvukem rohů otřásá se les. Čeleď hledá pána po hornatém kraji, který vyšed na lov rukou juna kles’. Lecha Kojatu, jenž na Tuhošti hradu proti nepřátelům bránil vlasti bran, zbroceného krví našli v šerém chladu. Ale rychlý Horazd, tajnou bázní štván, cválá na koni a pádí v domovinu přes doly a hory k nivě kyprých luk; marně družina jej honí do tmy stínu, marně za ním valí pomsty ryčný huk. Nedostihli ho, však od té děsné chvíle při domácím krbu nemá klidu víc; opouští svůj dvůr a kypě v juné síle po světě se brodí vichrům bouře vstříc, až po mnohých toulkách na severu v dáli, Arkona kde svatá pne se k nebesům a kde Baltu vlny s jekotem se valí, uchystán mu smír i útulek i dům. Tam i Rajku našel, ženu divné krásy, a ta něhou lásky tlumí ňader hlas, jenž mu v hrudi nítí upomínek žasy; u ní ducha pokoj ovanul jej zas, a kdy domovina sladkobolnou touhou do dřímavých borů vábí svých jej zpět, Rajkou provázen se vrací na pouť dlouhou, kde mu Otaviny proudy z mládí let šplounávaly tiše vlnou rozčeřenou. S úsměvem jej vítal dvůr i luh i les, a v tom kraji ladném s přemilenou ženou osud příznivý naň poklad blaha snes’. Ale Franků nával přitáh’ v mračném roji; Horazd bojoval jak rozkácený tur a po lítých bojů mužemorném znoji, k rozchvátání vrahům nechav rodný dvůr, posadil se s druhy na Prácheni hradu, proti rozhukaným proudům stavě hráz. Tam i lepá Rajka ukryla svou vnadu a s ní za hradbami v krutých pohrom čas okolních všech krajů starci, děti, ženy smrti bránili se v strachu otrlém. Marně útokem hnal vrah na tvrdé stěny – v krvi odrážel se o ně Franků tem. Obléhali hrad, a černý přízrak hladu do tvrze se vloudil zjevem úmorným, hlodal zubem hadím pevné skály k pádu a svým jedem měnil mysl reků v dým. Byla burná noc a vichor letěl s mrakem, ve větvích i kmenech praskal vůkol les. Horazd v době té na hradbách pod oblakem stál a kalným okem hleděl do nebes, odkud šlehal blesk a v proudy Otaviny chrlil žhavé klíny pod ním do hlubin. Padl blesku kmit i v jeho ducha stíny, plamen vmetal v hruď a vznítil hrozný čin. „Oheň vrzte v hrad, ať zkázy plamen dravý s třeskem hromovým jej svalí do trosek!“ volá v tmavou noc, a druhů valné davy v křiku změteném mu slov těch větí vděk. Sloupem obrovitým ohně žár se dvíhá do nebeské klenby, plné černých chmur, odkud rudých blesků rána ránu stíhá. Vše, co v hradě živo, skupilo se v dvůr; tlumu na čelo se mocí Horazd staví; chomol dětí, žen a kmetův uprostřed mezi zbraněmi pláč roní usedavý a lká žalným retem nad pohromou běd. Z otevřené brány do tmy houf se řítí, černým mrakem v stráni potácí se dál; požár vichrem dmutý v širý prostor svítí a blesk s oblohy se valí v čeřen skal. Z tábora hluk Franků šumem probuzený rozléhá se kol – a juž juž teče krev, mečů řinčí třesk a ve skal tvrdé stěny ozvěnou se táhne jek a ryk a řev. A kdy na úsvitě zora vstala ranní a za zorou slunka vynořil se jas, bylo hrozno, děsno v dolině i pláni. Mezi kupou trupů hučel vrahů kvas, polem černaly se ssedlé krve sledy – starosvatá Prácheň padla do trosek, z rumů do oblohy dým se valí šedý a v něm posledních se jisker motal vlek. Horazd unikl; však od té hrozné doby hruď mu zkameněla, city sežeh’ mráz, smutek ponurý se zaryl do útroby, duch se zamračil, a Rajky milý hlas nehlaholí více do ňader mu těchu, nezvoní mu v srdce sladkým záchvěvem. Ztratil ji v té noci plné hrůz a vzdechů, a z těch dob i hněv i bolest hlodá v něm. Vedle vojevody sedí s temným zrakem; v čelo posupný a tvrdý znak je vryt a tvář vráskou dí, že pod ponurým tlakem v duchu navždy zdrcen radostí je cit. Vedle Jaroslav mu sedí v chrabrém kruhu, junák ztepilý a lící spanilých; jediný má v tlumu přísných, vážných druhů v srdci veselost a na rtech bujný smích. Ve stříbře a zlatě skvostný šat se třpytí, kmitem kamenů se drahých leskne braň, jarost švarné mysli v modrém oku svítí a vlas upravený zdobí levou skráň. Tam, kde k nebi pnou se báně Velehradu, kolébka mu stála v růžích ruměných, a kdy síla v pažích vybujela zmladu i duch do dálavy s větrů váním tíh’, vydal na dráhu se poznat cizí kraje, viděl Kyjev bílý, slavný Cařihrad, viděl Vinetu i Retry svaté háje, mořem brodil v lodích, junou touhou jat; sláva byla hvězdou, meč mu věrným druhem, a kam křepké nohy šinul rychlý krok, smály se naň dívky jako květy luhem, a pouť sladila mu mládí mnohý rok. Kdy se hrnul vrah jak bouře od západu, Jaroslav v kraj rodný letěl na křídlech, sebral jízdy pluk, kde v stromů vlahem chladu Moravin proud pluská o květnatý břeh, na bujarých ořích chrabrým junům v čele jako jasoň stál a dal se v cvalný běh, k Zábojovi hnal se, tepal nepřítele a jak blesku mihot projel nivy Čech. Jako paprsk mraky zdobí nachem s hůry, tak i v Zábojových vojích Jaroslav paprskem se noří do ponuré chmury, v jejíž posupný a černotkaný háv četné shromáždění chrabrých bohatýrů čelo vhalilo a obestlalo zrak. Kmitem světlo vniká v hlubáň mutných vírů a jak červánek se směje do oblak. Pod stanem i Bech je malý, ramenatý, dravý jako tygr, chytrý jako lis. Tam, kde temeno Říp k nebi dvíhá svatý, do blankytu ryje hlavy šedý rys, na pobřežní skále stojí Labi blíže mezi jasany a duby Rudník hrad, k jehož patě vinou útulné se chýše pestrým polokruhem v milovábný lad. Širovládným lechem Bech byl na tom hradě, a kam okem hlédl v rozložitou pláň, řad se dědin vinul k jeho mocné vládě a klad’ k jeho nohám poslušnosti daň. Ale Franků voj kdy překvapil jej chvatem, v boji poražen dal na útěk se Bech, v přestrojení tělo žebráckým kryl šatem a šel na toulku, i bloudil po vlastech. Na potulné dráze přisel k Vyšehradu a děl Luděkovi: „Rudnický jsem lech, který v matné bídě úmorného hladu do tvých rukou kladu žití bludný běh.“ Vlídně Frank jej přijal, dal mu nazpět vládu, valnou posádkou jen hrad si podržev; ale krvavou naň Bech upletl zradu, neboť pod beránčím rouchem doutnal hněv... Na rudnické tvrzi Franků četné tlumy slaví v léta žáru rozpustilý hod; révy mok se perlí, bystré kalí umy, rozléhá se zpěv a křepčí dívek svod, který chlípným lupem přihnán z tichých krajů. Slunko zapadá juž v divoký ten kvas, rdí se červánkové nad vrcholy hájů a z mlh na východě vstává luny jas. Na hladině labské s protějšího břehu vykmitl se v šeru hbitých loděk řad a v nich hejno dívek, které do vln běhu rozpustilých písní pějí ladný sklad. Malin červených a svěžích třešní dary s medem opojným děv nese chorovod; rudých pochodní a světla plápol jarý na vlnách se leskne ve peřeji vod. Z loděk ku hradu se hrnou v pustém reji; otvírají pevné závory se bran; hýří Frank a hejsá, dívky naň se smějí, tokem kvas a víno prýští se všech stran. Ale v tlumu vilném, bujnou vášní jatém, náhle braň se kmitá Frankům před zrakem; zbrojní muži, ženským zahaleni šatem, v dívek bujném reji tajně vnikli sem, břitké meče tasí, skryté v dlouhém hávu, na vrahy se hrnou s jekem zuřivým. Vůdci Sigibertu Věstoň sráží hlavu v okamihu tom, kdy chlípným retem svým jeho sestru milou, Hodku luzné vnady, Bechovu to dceř, chtěl svůdně políbit. Pádem těžký trup se kácí beze vlády; kutálí se hlava, hasne oka svit, z hrdla sťatého krev chlípí, prýská kolem, Věstoni a děvě stříká v obličej. Meče blýskají, tlum Franků řeve bolem, vřava rozléhá se v řeže divý rej, s vínem krev se mísí, jako strumen teče, marně štít i braně chápe zpitý vrah. Brány prolomeny a Bech s ostřím meče s druhů tlupou chvátá, valí děs a strach, seče, bodá, kůle, bije, rube, kácí, volá hlasem tura, řinčí na něm zbroj, síně probíhá a v divoděsné práci hrne čeledi se za ním hřmotný voj. Leží trupů franckých kupa rozmetená, zkrvácených mrtvol nakydaná směs; mnohých dosud hrdel smrti chrapot stená, škube sebou oud, kde proklán mečem kles’, a nad strašným videm porubaných vrahů s mečem pozdviženým krutý stojí Bech, soudu krvavého drží hroznou váhu. V bázni přitulené dívky tají dech, ba i Hodka dcera, pohledem tím jata, k bratru Věstoni se vine s úžasem; krví zbrocena je kadeř její zlatá, krví rdí se tvář i bílých šatů lem. A prv nežli luna, sama k smrti bledá, do západních hájů ponořila svit, hranice se velká na podhradí zvedá, na níž nametán je trupů horný štít; plamenů šleh syčí, žárem těla pálí, hustým kotoučem se klubí černý dým, k oblakům se valí, chmurou prostor halí a dřev smůla prýská ohněm plápolným. V pláni labské kol moc Franků vyhubena, pánem širovládným opět stal se Bech. Ale vrahů hněv jak bouřný mrak se žena k Labi ku severu letí na křídlech, na podřipské kraje dravčí drápy klade, honí Becha v poli, který unik v hrad za zdí valů skupil junáctvo své mladé. Tvrdě na tvrzi se brání chrabrý řad; ale novým proudem vrah se stále valí, tiskne je a chrlí pomsty krutý žár; stany nepřátelské bělají se v dáli a z nich útokem se denně hrne zmar. Není uniknutí; Bech um v hlavě svírá, aby lsti jen krůpěj z mozku vymačkal. Kdy noc rozepiala křídla tmavoširá, na hradě jun Věstoň potichounku vstal, krokem lisím pílí v nepřátelské stany a dí Fritigeru, vůdci franckých tlup: „Otevru ti potmě na Rudníku brány, přísahou-li svolíš, bych si odnes’ lup, který ukryt v nitru volavých dvou měchů chová vše, co pro mne drahého má svět a co v době hrůzy zbylo pro útěchu.“ Jízlivě se šklebí Fritigerův ret, přísahou se klne, vojů strojí řadu, s Věstoněm se plíží v noci vlahý chlad, a jun otevřev mu malou branku vzadu vleče měch a láká Franka do tenat. Fritiger mu snuje v mysli podlou zradu, i dí družině, lup vele uchvátit: „Pad’ nám v ruce Bech i dívka chytrých spádů, co lstí úkladnou nám porubali lid. Sladká hrdlička i vlk do měchu jatý jsou nám této noci nejpěknější plen; na dubu se houpat jejich budou hnáty, v ranním zášeru jakmile vstane den.“ A kdy radostně se Franků tlumy ženou na kořistný plen, tu zatím chytrý Bech, sám jenž utkal síť tu tajně nastrojenou, jinou brankou dal se s milou Hodkou v běh, s nimi Věstoň do tmy uprch’ ostražitě, a než postřeh’ omyl oklamaný vrah, podél labských břehův unikli mu hbitě skrývajíce útěk v habrů křovinách. Posádka se vrývá v nepřátelské davy jako nenadálý ostře kutý hrot, rube rubána a po tmě houf jich dravý v proudu návalném si razí krve brod. Marně Franků poplach zuří v nočním šeru; statně prodírá se tlupa valných čet, a kde Srbů kraj se pestří na severu, uniká tam s Bechem strasti krutých běd. A kdy Záboj vztyčil v zemi prapor rudý, k němu se synem se Iech dal na pochod. V táboře dci Hodka vojny sdílí trudy v ocelové bráni prostřed rujných rot; mladost Jaroslava ku děvě lne zlatá, touhou vzájemnou se setkal jejich zor, a v pout vábné kouzlo srdce obou spiatá něhou sklonila se lásce pod prapor. S juným Věstoněm dnes pod stanem Bech sedí, nepokojně těká sivých zraků hled. V družném rozhovoru bohatýři smědí pohrouženi jsou, a v jejich chrabrý střed tiše vplížil se i Neplach trudovitý; lysé hlavy tíhu podpíraje v dlaň klímá sklíčený a kolébá své city, které proudem dmou se v plešatou mu skráň. Pilně ducha stápí v sladké medovině, za každým však klutem ohrnuje ret a hruď zprahlá plane po révovém víně, bez něhož mu slábne ducha pružný let. Prv než zavalily zemi Franků davy, na Mži stříbronosné bílý dvůr mu stál; ale bohové mu v útrob záhyb žhavý neúkojné žízně položili pal, a čím více pil, tím cítil žáry větší, které vyšlehují z nitra na jazyk. Proto zalévati ohně nebezpečí z rána do večera míval sladký zvyk. „Podejte mně meč a osedlejte oře!“ čeledi dí jednou v jitra bílý den; a kdy sedal na kůň rekovností hoře, pohár přinésti si kázal do střemen; na komoni sedě prázdnil první, druhý; po desáté číši dolů s něho slez’, neboť žhavým vedrem slunko pralo v luhy, a rek Neplach tam, kde v zahradě byl bez, rozkypěným varům útrob hledal chlady ždaje, až by jasoň mírnil palu žár; třikrát velel sedlat, třikrát v stinné sady ze střemenů chmelný vylákal jej dar. A kdy červánky se rděly na západě, k dvoru přivalil se Franků četný tem. Neplach, u džbánu pleš drsnou dlaní hladě, bručí do vousů: „Nu, běs to všechno vem!“ notně přihýbá si ještě k posilnění, vstává, tasí meč, chce proti vrahům jít, kteří hrabivě mu stáj a sklepy plení; ale vrávorá a chmelovinou zpit klopýtá a s rykem padá na zápraží. Nájezdníků tlum se rojem suje naň, po hrdlo jej v pytel vsouvá tvrdou paží, v měchu zadrhnutém na holubí báň táhne spiatého, jenž visí pro potupu živý ve vzduchu a hučí z hrdla sten. Rota loupežná si hrabe kořist lupu, sudy chmeloviny vyvaluje ven, na dvůr pod Neplachem kolem holubníku hromadí se, hýří, tluče v tlustý měch, víří, huláká, řev chrlí strašných ryků, připíjí mu vzhůru v lesklých pohárech, a kdy noc se blíží v mlhotkaném šeru, rukou zločinnou v doch vrhá ohně žár. Jižní vítr honí jiskry ku severu, ostře v plamen duje, šíří zhouby zmar a v tvář úpal horký Neplachovi metá, před nímž prostírá se hrůzy děsný vid: pod ním hrabivá a dravá výská četa a kol hltá požár jeho dvoru kryt. Ale v trýzni té je nejkrutější mukou žízeň mu, jež v nitru drápe jej jak sup; Franci popíjejí, plné sudy tlukou, hlavou potřásají, vzhůru k němu z tlup pozdvihují pohár pivem napěněný, z něhož kypí vrchem chmeloviny mok. Za jediný doušek dal by statků směny, za jedinou číši žití mnohý rok. „Napít se mně dejte, a já pro útěchu povím vám, kde chmele nejlepší je kvas!“ úpí v tlum a hlavu vystrkuje z měchu. Smíchem rota větí na bolestný hlas a naň volá k báni: „Pověz, milý brachu, a my propláchneme vyprahlý ti chřtán!“ Neplach oddychuje z žíznivého strachu a řve v tlum, jenž dvíhá džbány se všech stran: „Vltavin kde tok se v labské proudy noří a kde Pšovanů je rodný kraj i hrad, chmeloviny je tam jako vody v moři, kvasu líbezného nejhojnější sklad.“ „Vyprovoď nás tam, a jak jen dojdem cíle, navlažíme suchý, parnem ztuhlý ret; ale nedáme ti kapky do té chvíle, dokud nespravdí se tvoje přípověď,“ s úšklebkem naň výská rozbujená tlupa, snímá s holubníka zadrhnutý měch. Neplach v pytli spiatý rotí, chraptí, supá a tlum na koních s ním cválá v hon a běh. Noc a den drah trvá krutá motanina, až jim na obzoru kyne bílý Pšov; loupeživý houf, jak bystřin proud se řina, nalézá tam kvasu přislíbený lov, a kdy v pytli spiatý úpí, práhne, nyje, rozvazují měch a staví před něj džbán. K vyprahlým rtům Neplach klade jej a pije, ale jako by mu jed byl namíchán, mrští nádobou a potom deptá střepy, ústa nakřivuje, jako by byl had štíp’ jej na jazyk, i zuří vášní slepý, kleje, naříká nad bídou mrzkých zrad. Místo chmelovinou byliť krutí vrazi chladnou vodicí mu naplnili džbán; proto zlostí siný zmítá sebou, hází a paž svalovitou dvíhá k hrozbě ran. Frankové se smějí nade tíhou trestu, a že z pijana jim není valný strach, s jízlivým ho smíchem na dalekou cestu ženou k domovu přes Pšova pevný práh. Jde a rukou máchá, hubuje a šeptá: „Škoda žízně té na vody bídný klut!“ – rudne zlostí tvář, hněv pomstu v mozek leptá a pot do čela mu žene spěchu trud. Pomstu přísahá a hroty pomsty kuje, poběhlíků bludných sbírá branný sbor, s nimi po kraji se širém potuluje, probíhá i les i pláň i skrýše hor, osamělé čety nepřátelské stíhá, přepadává, loupí, věší na stromech, po nocích je hubí, za dne v křovích líhá, a je marný vrahů za ním hon a běh. Z krajů západních, kde réva šatí stráně, Frankové v kraj vozí sudy rujných vín; ale prv než české dostihují pláně, Neplach za nimi se plížívá jak stín, a kdy v nočním šeru jim se klade klidem odpočinek sladký na umdlený zrak, tise loudívá se Neplach se svým lidem, rube je a kole, plní lupem vak, v kruhu družném hýří, prázdní plné sudy, popíjí, až kohout volá zory čas, a pak ubíhá i číhá vínem rudý, kde by nepřítele zaskočit moh’ zas. Zná juž révy všechny, kde se která daří, ví, co z Burgundu, co ode Rýna jest; ale červenému, jež se rdí a září, vzdává nejraději z plných číší čest; to mu nejmilejší ve světě je celém, za ním honí se a plení každý sklep, po něm nyje, pro ně dal by duši s tělem, pro ně Franky loupí žízní hluch i slep. Prohání se, bují křížem krážem v kraji na bělouši starém sedě v střemenech; belhá kůň i pán, neb oba padli v háji, kdy Frank za nimi se jednou pustil v běh. Nyní kulha vinař – tak jej lidé zovou, – ku hlavnímu voji sbor svůj připojil; ale nevolno mu pode kázní novou, do níž Záboj ukul houfy branných sil; dřepí mrzutě a klímá mezi druhy, jenom ku Kruvoji točí kalný hled a naň dívá se, jak hlad ukájí tuhý a jak z plné číše přihýbá si med. V reků shromáždění sedí Smil i mladý, na vydutém čele maje jízvy šrám jako památku z té noci kvapné zrady, kdy byl černé smrti unik’ dusným tmám. Vedle něho Lubor myslí roztouženou těká po horách, kde Kamenice běh v rokotavém šumu vykypěnou pěnou vzhůru bujně stříká ve skalnatý břeh. Všechny chrabrý Záboj pode stanem hostí; kolem zírá jeho pronikavý hled, a kdy družně pili, jedli do sytosti, vojevoda hlásá ve hromadný střed: „Bratři, soudruhové, mému srdci milí, zejtra ranní zorou vstane bitvy den; pohled na vás ňadra pýchou dme a sílí, od vojů že našich jako ode stěn odrazí se nával na nás namířený a že poražen a zdeptán bude vrah, který na plen vleče starce, dívky, ženy a nám domoviny przní svatý práh!“ Rekům bujarý se výkřik dere z hrudi a v něm rázem bouří radost, bol i hněv; jako vlnobití v útrobách se budí a dme ku boji se rozkypěná krev. Kyne Záboj rukou a dál druhům větí: „Jakmile se jasoň skloní na západ, večerní chci mlhou mezi Franky spěti, neznán připlížit se pode Tuhaň hrad, Luděkovy voje táborem kde leží, a tam vlastním okem jejich tlupy zřít; choť chci vidět, dceř, jež ve zajetí střeží lítá Brunhilda a jako slávy štít vleče po krajích, kamkoli vlastní nohy klade hrdý, zpupný, krvelačný pych; vrátím se, kdy luna stříbrnými rohy prokmitne a vstane z borů dřímavých. Ale kdyby hněvy věkožizných bohů odňaly mně návrat a já v plenu past aneb v sítě smrti zaplet’ vratkou nohu, buď vám vůdcem Horazd, velitelkou vlast!“ Úžas jímá druhy; Horazd volá v stanu: „Proti tobě kladem valy svojich těl, bychom od sebe tu odvrátili hanu, že jsi do záhuby s naší vůlí spěl. Půjdu vyzpytovat sám dnes tábor vrahů, o Ludiši, Vandě přinesu ti věst!“ Jako vichor hučí muži chmurných tahů, každý jíti chce a míti zdaru čest, A kdy prou se tak, tu křídlem třepetavým holubice sivá přiletěla v stan, s oblak krahujec ji stíhal drápem dravým; ona bázlivě se chrání jeho ran, vůdci na rameno sedá choulostivá, k němu tulí se před zobcem hltavým. Pronikavým zorem dravec v stan se dívá, poletuje kol a křídel vzmachem zlým rozhoupává se, i do oblak se tratí, až tam tkví jak temný pohyblivý bod, kterým mezi mraky vítr dme a klátí. Luban, šedý žrec, ten vida ptáků chod, v sboru dvíhá těla nahrbenou tíhu a dí, co mu stačí slabý, vetchý hlas: „Holubice ta a dravý krahuj v stihu bohů znamením jsou, že je vhodný čas, bychom konali, jak, hle, vám dávám radu: v přílbici tu hoď své hřebí každý z vás, v tábor nepřátel jít ve večerním chladu koho odvážný pobouzí nitra hlas.“ Drží helmu kmet, a do ní hřebí hází nejprv Ctibor jun, v němž víří hněvu žeh, slíbenou že dívku zajali mu vrazi; po něm Horazd, Lubor, Jaroslav i Bech, Věstoň, Mnáta, Smil los vrhou do osudí, naposledy pak i dumný Záboj sám. Kruvoj škaredí a zlost mu ňadra trudí, pro ženy že vstříc jdou muži nehodám, i dí Harantu, s ním vázán v družnou shodu: „Všechny ženy světa, co jich koli jest, nevyváží bídy ohromnou nám škodu, Záboj padne-li pro marnou ženskou lest. Také ženu měl jsem v mládí durném věku – v poli Němce biv, byl doma bit jsem sám; ale bohům díky za Vltavu řeku – utopila se, když koupala se tam.“ Vece tak a šišák posunuje pravou, levou ku poháru sahá rozdurděn; Harant k jeho slovům potakuje hlavou a s ním nevěru i zradu kleje žen, oběma též Neplach trudovitý svědčí, uklání se k nim a bručí v slech jim vděk: „Nežli pro ženy bych dal se v nebezpečí, raději bych neklut’ po celičký věk; odvedli mně také Frankové mou ženu, já však nehnu za ní ani malíkem, neboť vím, že sami propustí ji z plenu, až jim zprotiví se břitkým jazykem.“ Ale Luban žrec své city v ňadrech skryté vynořuje z hloubi oči k nebi dvih: „Vševládný ty bože, mocný Svantovíte, železnou jenž váhu třímáš v rukou svých, do ní vítězství i pohrom tíhu klada, který mužemorných válek řídíš běh, a kdy bitvy hluk se valí v dálná lada, na komoni bílém jako na křídlech v světlém oblaku se neseš nade vřavou, v bráni třeskotu a jeku nesmírném osud rozděluješ, kyneš svatou hlavou a tvá duma s nebe padá střelou v zem – mocnou paží svou sám rozhodni, kdo jíti z bohatýrů má, kde táboří náš vrah; koho vyvolíš, rač svým jej štítem krýti, dej se vrátit mu a sejmi ňader strach!“ Děl, a vráskovitou ruku v přílbu vkládá, Zábojovo hřebí vytahuje zpět; slza radostná se do oka mu vkrádá, a věst vojevodě hlásá vetchý ret: „Tebe vyvolil, jenž bitev řídí hluky – jdi a na znamení boha pevně věř, že tě chránit bude štítem mocné ruky a že uvidíš i choť i milou dceř!“ V smutku truchlém před se hledí zaražený shromážděných reků nachlumený tlum; Zábojovo čelo jenom beze změny zvykem klidným nese tíhu těžkých dum; jako drahokam se v oku jasně třpytí radostného hnutí probuzený ples, roztoužené chvění vzdmutá ňadra cítí, že i Ludiši i Vandu uzří dnes. Vida Hron, že druhů sbor se smutně dívá, vstává mezi nimi jako mračno s hor, dlouhou, pocuchanou, černou bradou kývá, i dí upíraje na ně temný zor: „Půjdu se Zábojem k Frankům do táboru, a vám přísahou se hroznou klne ret, že tam projdem davem nepřátelských sborů a že bez úrazu vrátíme se zpět!“ V mlhy večerní kruh slunka padl žhavý, do oblohy strmí Tuhaň, pevný hrad; pod hradními valy Jizery proud tmavý vlnami se dme a houpá v šerý chlad; napřed do planiny Franků nával dravý tábor silný rozbil na rozlohu lad, a v něm pod večerním nebem mezi lány víří vojů tlum a bělají se stany, Planou strážné ohně, hoří rudou září, a z nich dým se klubí, valí v kotoučích; kol se tlumem hemží muži smědých tváří, z tlup jich rozléhá se zpěv i bujný smích a houf vedle houfu peče si a vaří. Před ležením bují stráže na koních, prohánějí se a rejdí do krajiny, ponořené v šedé mlhy matné stíny. V opodálné pláni pode dvěma duby krčí se a tulí jako plachá zvěř hlídkou Frankové dva, obalení v šuby; komoni jich skrytí za jelšový keř třesou udidlem a lupen koušou hrubý, zahaleni v temna prokmitavou šeř. Listí dubů padá do navlhlé trávy, a stráž utajená hledí do dálavy. „Vidíš?“ ptá se prvý. „Vidím,“ větí druhý, a juž vyhoupli se skokem do sedel, vedle sebe cvalem pádí v kypré luhy, kde jim na pěšině kmitl stín se těl. „Stůjte,“ řevou v šero, vidouce dva druhy, zaskakují oba luku na dostřel, a kdy ti jim hukem po přátelsku větí, oře bodají a blesku mihem letí. „Ký-li čert vás nese k nám sem nočním časem a co čenicháte, tulácká tu sběř?!“ huláká Frank na ně ochraptělým hlasem, oštěpem jim kutým míře na páteř. „Zrzoune ty starý, podešitý ďasem, neznáš Hrona, že ho za divou máš zvěř? Slepičí si mlhu vytři namíchanou a ten nemotorný klacek odlož stranou.“ „Ďáble huňatý, co chceš a hledáš tady, a kdo s tebou je ten hastroš kolohnát?“ „Nesu věst, že Záboj úkladnými spády namastí vám hřbet a lapí do tenat, nevytrhnou-li vás varovné mé rady. Za chlumkem, kde hustých javorů je řad, potulného pěvce potkal jsem a vedu, by vám kokrháním zahnal strach a bědu. V tábor Zábojův tam zvolna šámal tudy, ale slíbil jsem mu u vás lepší dar; brnká na struny, dme v měch a staré dudy, pije jako houba a má dravý spár... Dudáku, mluv přece také do obludy, nehleď pořád na svůj ošumělý cár, jako bys chtěl sčítat záplaty a díry, a tak zlostně nekruť naježené kníry. Mlčí jako dub a prohlíží si čůchu, a snad počítá, jak v beranici kov budete mu házet, až vám sladce k uchu píseň zadrnká a vezme zlatý lov... Isanrichu! Aj, co vidím, zlý ty duchu?! Do levého oka tebe někdo klof’! V které krčmě zrak ti vyškrábala baba?!... Vyschlý chřtán tvůj tuším všude na dluh lábá. Čertu alespoň, až tulkou půjde světem, mileného bratra lehce bude znát!“ „Morová ty šelmo s chundelatým hřbetem, lepší v těle mém je každý jeden hnát než tvá duše celá v hříchů pytli kletém!“ „Nechme řečí, brachu, nechme lichých sporů, a veď k Luděku nás oba do táboru!“ „Luděk na hradě je, pekla spratku charý, dovedu tě tam, však zpěváka nám nech, k ležení ať táhne šůty své a cáry a tam zazpívá neb zadudá nám v měch!“ větí oběma Frank jednooký, starý, tajného cos mumlá na odulých rtech, vede pěvce v tábor, Hrona v hradu síně, s Brunhildou kde Luděk kvasí při hostině. Záboj v tmavém hávu s přistrojenou bradou, která volně plyne po samý mu pás, obklopený mužů nakupenou řadou pěje k varytu a táhlý jeho hlas v hlučném táboru se line šumnou vnadou. U večerních ohňů utich’ bujný kvas, vousáčů tlum, odět v chundelatá roucha, kruhem stojí kol a upiatě mu slouchá; píseň dozpíval, a chvály hřmotná vřava prostorem se nese z nachlumených tlup a šum jekotu jak mořská bouře vstává. Obrovitý Sichar, veliký jako dub, z houfů dere se a ramenoma mává, kupředu se valí, hledí jako sup, s čelem pochmurným se před Záboje staví a slov vzpurnou hrozbu bohatýru praví: „Brnkáš na struny a pěješ dobře, brachu; ale křest že umyl pohanský ti hnát a že nedmeš dudy za plat u rarachů, nechceš loviti nás peklu do tenat, na to pokřižuj se, bychom beze strachu viděli, že nejsi čertův rodný brat, který přišel hubit křesťanskou nám duši a nám v tábor přivlek’ ďáblů plnou nůši! Před námi se očisť věrou na znamení, sice musíš se tu půtkou potýkat; buďto v čelo kříž, neb jestli ruka lení, se mnou do křížku pojď bez řečí a rad.“ Dí, v dlaň plivne si a zuby k smíchu cení. Měří soka rek a větí hněvem jat: „Místo vyvol si, kam mrsknouti mám tebou, bych ti ohřál oudy, jestli tebe zebou!“ Na slova ta Sichar vrh’ se na Záboje; ale Záboj chopí obra v těla střed, o zemi jím lupne bez dlouhého boje, a pod mocným tělem duní půda zpět. Kolem vírných houfů tlačící se roje hlučně chechtají se jako vichru let; jenom poražený s hanbou mlčky vstává a bok bolestně si dlaní ohmatává. Rozléhá se opět chvály bujná vřava a šum hučí změtem z nachlumených tlup jako příboj vln a v moři bouře tmavá. Obr Verinhar, jak v horách velký dub, z davů dere se a pěkná, statná hlava strmí dvakrát výše nad Zábojův trup; s tváří pochmurnou se před něj mocně staví, třímá korbel piva, bohatýru praví: „Slovu Verinhar, mám domov u Mohanu na luzích, kde v Rýn se noří jeho tok. Kam až francká říše sahá četných manů, velikosti mé a síle není sok, a jsem jediný, jenž v řadách našich stanů prázdním tento korbel na jediný lok. Neumíš-li tak si klutnout toho kvasu, se mnou, milý brachu, musíš do zápasu!“ Domluvil a douškem prázdní korbel piva, káže nanovo jej po kraj naplnit, podává jej pěvci, vzpurně naň se dívá, s lícem urputným mu velí z něho pít. S usměvavou tváří Záboj k tomu zpívá, mocně tlumě v ňadrech pobouřený cit, vrchem napěněný korbel k retům dává, pije žíznivě jak země parnem žhavá, a kdy překlopil jej na dno vyprázdněný, hlučným volá hlasem v nakupený dav, který v hustém šiku jako v lese kmeny chvály sterý jek mu šumí na pozdrav: „Pohár nalejte až po kraj beze pěny ještě jednou plný chmelových mně šťáv!“ Podali mu korbel šumivého moku, on jej prázdní zas a žertem praví soku: „Po druhé si zavdej, a já ku tvé chvále píseň zapěju, jež kypí na mých rtech!“ Vzpurný Verinhar, hněv z hrdla dechem vale, cítí v útrobách i v tváři studu žeh, plní pohár zas a zlostně zraky kale klade k ústům jej i loká napospěch. Nestačí mu jícen, mrští chmelovinou a rtem odulým se z něho ryky řinou: „Chundelatá šelmo, medvěde ty starý, věru, nežli já, ty klutáš trochu líp; ale nyní křížkem prohlédnu tvé spáry, abys ochutnal i mojich oudů hyb; nuže narovnej si pocuchané cáry, kejdy stranou hoď a u čerta mně slib, že dáš vyprahlý svůj chřtán mně za odměnu, do pastě-li tebe jako sysla vženu!“ Chopí druha druh, a oba zápasejí vybujelou sílou ramen mohutných. Na poli dvou býků v zuřivém pak reji proti sobě láme urputný se pych a čel tvrdých rohy v sebe dorážejí, svaly šíje pnou se v hon sil divokých, nozdry zdýmají se, noha půdu zrývá, oka šlehá žár a vášeň bojechtivá. V ohňů večerních se potýkají rdění; zvědavý tlum upial oba v širý kruh. Síla sílu ničí v lítém zápolení, marně poráží a cloumá druhem druh. Frank dme zlostí tvář a do ruda se mění, soka nazdvíhá, chtě povalit jej v luh, ale Záboj tne ho v podkolení patou a Frank kotí se i s čapkou chundelatou. Převalil se na zem; davů tlupa širá jako k skalám příboj ječí hukotem; Záboj krůpěje si potu s čela stírá a dech unavený mocně dme se rtem. Oddychuje si – a po chvíli zas svírá rukou nástroj strun, i družných prstů jem po nich probíhá a romon ladných zvuků jaře prochvívá hruď shromážděných pluků. Přišel hlasatel a pěvce volá k hradu; zakuklený Záboj sebral odměn sklad a jde vyprovázen ve večerním chladu. „Na shledanou!“ šumí houfných davů řad jako řítící se proudy vodopádu, a sám Verinhar dí jeho silou jat: „Rovného jsem soka našel v tobě, brachu – přijď, a po druhé si ťuknem beze strachu!“ Záboj z tábora jde vzhůru do Tuhaně; v útrobách mu bouří rozechvěný cit a krev ždáním valí ve žhavé se skráně; vidí před sebou juž hradu strmý štít, kráčí přes práh pevný v otevřené bráně a jde po dvoře, kde v pološerý svit tlačí ořové se u koryta k žlabu a k nim černý zástup pacholků a rabů. Srdce návalně mu tlukem v hrudi buší; otevírá dveře, něhou touhy jat, a v síň dlouhou vchází, choť kde s dcerou tuší. V světle smolnic stůl zří javorový stát, který pode tíhou pokrmů se kruší, a kol něho mužů vidí pestrý řad; okem hledá choť jak spásu duše svojí, která nitra bouř i rmuty ňader zkojí. Ludiše, hle, dcera! Jako poupě zjara, kdy mu na kalichu kane rosy třpyt, vedle Brunhildy, jež smělou vášní hárá, v nakloněné hlavě nese něhy klid a kol ní se vine smutku sivá pára. K nízkým službám pokořil ji vrahů lid a své velitelce, nemilostné paní, víno nalévá a pokorně se klaní. Hledí na pěvce, jenž na dubovém prahu právě postanul, a zraky lepí naň; chvěje se jí ruka, tratí rovnováhu, pohár upouští, jejž pojímala v dlaň, a své velitelce vína rudou vláhu vlévá na vlasy a hrdé hlavy skráň. Vstává Brunhilda a pěsti žhavou ranou tepe dívku ve tvář, po níž slzy kanou. Blesky kmitají se v oku Zábojovu, tělo třmí, dech supe, a juž zraku chvat sahá po mečích, jež z kaleného kovu po stěnách se lesknou, navěšené v řad, ret se otevírá k hromovému slovu, ňadrem vzdouvá hněv, jenž jako vodopád hučí do hlubin a rozpěněný ječí – ale krotí vzněty, tlumí nebezpečí, ve hruď zamyká i hněv i nával bolu; okem těká kol a rozjařený hled velmože zří Franků u dlouhého stolu. Zadumaný Luděk chmurně sedí vpřed, vedle Radomund a s Fritigerem spolu Harib junácký i sličný Meginfred, Vernar železný i Arnulf mocných paží, který tnutím meče hlavy s trupů sráží; a k nim Arnt se druží, stařičký a lysý, s jehož retů splývá výmluvnosti med. Vzadu Milota je, jehož tuhé rysy jako rozvalené zříceniny změt nad soudruhů kruhem tmavou chmurou visí. Vychrtlé má tváře, chladné jako led, a vous jako vichrem rudě rozčechraný v dlouhých proudech valí na všechny se strany. Utajeným žárem planou žhavé oči, a v nich divým svitem kmitá rudá věst, že duch nad propastí ve víru se točí a že ňadra sžírá černé zrady trest. K němu novým hostem smědý Hron se bočí a k nim oběma se Brunhildina lest zrakem rozohněným v plném lesku nese a rej smělých myslí víří v bujném plese. Všechny v okamihu Záboj okem měří, ale Vandu marně hledá toužný zrak; posadil se tam, kde dole blíže dveří mohutný sloup dvíhá trámů těžký tlak. Hlahol ladných strun se vzdmutou vlnou čeří a hlas vzduchem letí jako ranní pták, který nad jarními pozdvíhá se luhy nesa romon písní v oblakové kruhy. S myslí napiatou mu všichni naslouchají, a kdy dozněl zvuk, Arnt šedivý dí, kmet: „Tak jsem slyšel pět, kdy v zelenavém kraji zpěvných Irů dlel jsem za mladistvých let, kde hlaď jezer v borů snivou šeř se tají. Kmen tam proti kmenu prudkou válku zved’, a já s Fingalem, svým králem, při jezeru u ohně jsem seděl ve večerním šeru, kde byl tábor rozbit po písčitém břehu. Na obloze bylo plno lesklých hvězd, jež se odrážely ve vln bystrém běhu, a my vyprávěli šedých bájí věst. Přišel starý bard a písní sladkou něhu sypal v duši nám jako míru ratolest, a tak zněla jeho harfa libozvuká, jako rozchvěné kdy srdce bolem puká. Fingal v barda hledí, oheň tmavých zraků do jeho chce ňader šípem ponořit; tasí náhle meč a blesk jak do oblaků na pěvce se řítí, volá v noční klid: ‚Znám tě, Inkemare, králi dravých ptáků, který vražím spárem napadáš můj lid; lest tvá marně halí v barda háv se bledý – vím, žes do tábora přišel na výzvědy!‘ Utich’ Inkemar a pustiv harfu z ruky tasil břitký meč, jejž pode šatem kryl, a dvou králů bráně vydávaly huky jak dva vichry, hnané proudem divých sil; jiskřily se rány, ozvěn steré stuky do závoje mlhy černý večer svil, až pad’ Inkemar a v harfy struny zlaté krvavé ryl prsty k smrti skonu spiaté. Ona hrozná noc mně tkví vždy na pamětí; jako tenkráte zní píseň ta mně dnes a mé myšlenky zpět v onu dobu letí.“ Tak dí šedý Arnt, a mužů vírná směs na děsivou zkazku rozhovorem větí a kol bují smavé veselosti ples. Záboj k zvučným strunám novou píseň pěje; vše mu na rtech visí, tichne lomoz reje, a jen Brunhildin zrak v stín je odvrácený, a duch přemítá, co tíží na ňadrech: „Rudý nápoj oné čarodějné ženy sladkou lásku něhy budí mužů všech, jedna krůpěj taví srdcí tvrdé stěny, pro mne rozplývá se reků toužný vzdech; vzdoruje té síle krev jen Milotova, a můj nápoj marně lásky síť mu snová.“ Dumá tak a z láhve divotvorné šťávy vedle Milotovi tajně ve pohár, any k pěvci všech jsou obráceny hlavy, vlévá rudých kapek čarodějný žár, by mu vznítila hruď v lásky plamen žhavý. Ale v jeho ňadra šílenosti spár dávno krvavou a dravci vťal se ranou a v ní divé mysli změtným ohněm planou. Dopěl píseň Záboj; potlesk zní mu chvály; lysý Arnt jen tich a pln je tajných dum, které vzpomínkou mu mutnou ducha kalí; z křesla pozdvíhá se ve vířivý šum, k Luděkovi jde, jenž chmurou tváře halí, a cos tajemného šeptá k jeho rtům. Oči na Záboje točí vojevoda, jako šípů hroty do něho je bodá, a tu na Ludiši temně upírá je, noří v obličej se její, v její zrak, jako by z nich obou vyloudit chtěl taje, vniknout do útrob a vzhlédnout za oblak; divokrutý úsměv kolem úst mu hraje, z nasupené brvy hněv jak dravý pták letí na křídlech, a jako z tmavé chmury strašné bouře chomol žehem valí s hůry. Vstává, tasí meč a na pěvce se řítí s napřaženou braní, soptě hrdla řev: „Záboj jsi, a klam tvůj zamotal tě v síti – na milost se vzdej, sic útroby tvé krev zbrotí ruku mou a k ráně hněv můj vznítí!“ Bleskem na pěvce se valí smrti zjev; hrůza náhlé zhouby rozchvívá jej v hrudi a strž nenadálá strach i děs v něm budí. Tu se v strašné chvíli jeví Vanda v síni, muže poznává i zkázy srázný let. Mihem myšlenka se bleskne nad rekyní, že jí chotě chytrý zachrání jen ret. S klidem strojeným jej před Luděkem stíní, mezi ním a mužem stane veprostřed, v hněvu líčeném se po Záboji žene, rámě pozdvíhá a z dlaně napřažené ve tvář poličkem jej mocnou bije ranou i slov nakvašených pouští prchu naň: „Tuláku! Než smrti provalíš se branou, odměnu dřív vezmi na drzou si skráň, že jsi potupných mě písní pokryl hanou, směšných popěvků kul na mne lichou braň a mnou hrdlem smýkal po celé jsi vlasti, až jsi mezi Franky uváz’ v černé pasti!“ Rety Hronovy se k smíchu otvírají, aby skryly strach, jenž víří po ňadrech; v útrobách mu dech se bledou hrůzou tají, trne úd a v žilách vázne krve běh. Ale Hrona smíchem, Vandy smělou bájí Luděkova hněvu krotne palný žeh; dolů meč se pouští napřažený k ráně, a lest dále Vanda přede odhodlaně: „Žebravý ten zpěvák býval u mých prahů, u mého jej krbu často vítal kvas, a vždy měříval ku hradu bludnou dráhu, zimních večerů kdy nastal dlouhý čas. Tlachal byl a rváč, měl žížně věčnou žáhu, a řeč jeho drzá byla jako mráz, kterým jarní vesnou květy luhů vadnou, kdy jed ostrých zubů kape nocí chladnou. Protiven mně byl, a přízeň Zábojova jen jej chránila, že směl nám hostem být; když však jednou zpitý mluvil mrzká slova a cti žen se tknul, tu hněvu jal mne cit, a kdy metelice v noci vichorová sněhem zuřila, k mým rozkazům můj lid poštvanými psy jej zahnali dal z hradu. Tulák klel a rotil, kul mně v duchu zradu a s té doby, kamo po dalekém kraji šámal se a žebral, v písních potupných jízlivě mnou smýkal před divokou lájí a s ní v popěvkách si tropil ze mne smích. – Hle, jak strachem teď mu zuby drkotají a jak náhle žváč ten jako pěna ztich’! Zatněte mu mečem drzou píseň v chřtánu, aby na věk dost měl za mou mrzkou hanu!“ – K smíchu křečovitě ústa otevírá, aby skryla strach, jenž bouří po ňadrech; děs a bledá hrůza útroby jí svírá, údy trnou bázní, v hrdle vázne dech; ale z oka smělá odvaha jí zírá a duch mocný staví smrti srázný běh. Na rty Brunhildiny úšklebek se vkrádá, a braň břitkou v pochvu mračný Luděk vkládá. Jako ze sna Hron se budí z uztrnutí, na pěvce se šklebí, otevírá ret: „Dudáku, na ruky ono něžné tknutí popěvkem se děkuj paní za odvet!“ Jízlivý ten výzev Brunhildě je k chuti; potakuje Hronu, pěvci rukou mává, aby píseň zapěl, znamení mu dává. Oběma dí Záboj, k Vandě hledě stranou: „Neprojde mým retem nikdy nízký hlas, který vznešené té paní byl by hanou!“ Výblesk hněvu šlehá z Brunhildiných řas, a kdy Radomund zří, jak jí líce planou, chvátí vína roh a ranou v náhlý ráz mrští pohárem po Zábojově hlavě. Uhýbá se Záboj, a Frank volá řvavě: „Šelmo, kokrhej, sic vyštvati tě z hradu jako ondy Vanda hladovým dám psem, neb tě medvědův a vlkův hodím stádu, které živé v klecích přivedli jsme sem!“ Ale Meginfred, jenž čarodějnou vnadu rudých krůpějí též vyprahlým pil rtem, zdravici své paní růjným vínem nese, po něm druhové – a síň se hlukem třese. Poháry se prázdní, řinčí vířným kolem; hrdě Brunhilda se tyčí v manů střed, kteří po ní vyjou, hoří touhy bolem, a v jích burná ňadra metá ohně vznět: „Den až ráno vstane, potkáme se polem s pluky nepřátel, jež jako mraků let spoustu černých ramen rozpínají v dáli, v strži hrnou se a po nebi se valí. Ale vírný chomol chmur těch na vrcholu jedinému muži leží na bedrách, bez jehož by síly v niveč spadly dolů. Záboj jediný nám mohutný je vrah! Naše vítězství je spiato na mrtvolu Zábojovu; jeho krve rudý nach na věky nám zbarví květné vínky slávy, jimiž ověnčíme bujaré své hlavy. Jenom nad mohylou jeho bude vláti prapor naší moci s ranním jasem hvězd; ale dokud Záboj živý bude státi, nestálá je vláda, vratká naše čest a boj úmorný vždy zpět se vírem vrátí na těkavé dráze našich bludných cest. Spásou smrt nám jeho, a skon jeho pádu v sílu bohatýrských vašich ramen kladu. Kdo nám zejtra hodí Zábojovu hlavu aneb ukáže nám padlý jeho trup, jak se brotí krví, svalen v prach neb trávu, nejcennější dáme kořisti mu lup, a já sama skytnu dar mu na oslavu; kdo z vás rek je, smělou odvahou se chlub a dej slib, že k hrudi Zábojově sečí proklestí si dráhu v bitvy nebezpečí!“ Nedořekla ještě tato slova divá, hrozný Milota jak chomol mraků vstav do Vandiných tváří plamen zraků vrývá, rukou čechrá bradu, hřmotně volá v dav: „Klnu nebem se, jež chmurami se stmívá, klnu zemí se, jež nosí květů háv, že meč zejtra vbodnu ve hruď Zábojovu! Slyším války ryk a řinkot břitkých kovů, boj jak hromu třesk se širým polem nese, voje v lesku braní pokrývají pláň, dupotem se koňů vůkol půda třese, zuří Morana a lítá jako saň; kácím kmeny těl jak dřevorubec v lese, krvavý meč tisknu hrozně v silnou dlaň a do útrob mocných vrážím Zábojovi! Za to srdce mé lup krásným darem zloví, který slíbila jsi vítěznému reku za krev bohatýra štědrou rukou dát. Ale pode mnou se propast celých věků šklebí do jitra – já nechci rána zdát a mé srdce jímá touha po tom léku, jenž mou chorou duši zhojí květem vnad!“ „Rci, co míti žádáš?“ Brunhilda mu větí, a slov Milotových vášeň dále letí: „Za ženu chci Vandu jako kořist svoji, bytost luzné krásy, jejíž vroucí hled rozrytá má ňadra tichou něhou zkojí. – Slyšíte, jak hudby sladkodechý let milovábným zvukem čeří se a rojí, slyšíte bor šumět, ptáky v keřích pět? Voda vlnkou šplouná, vůkol voní mechy, po vrcholech stromův unylými vzdechy duje větrů van, a ve větvích se honí prokmitavý, chvějný slunka paprsek... Vando, mou jsi, mou! Mé oko slzu roní, na má prsa pojď, tys jediný jim lék!“ Volá na Vandu, zrak žárný hrouží do ní, očima se noří v její krásy vděk; jde a blíží se k ní krokem vrávoravým, vlas má rozčechraný, okem svítí žhavým; chvěje hubená se tvář a vráskovitá, kterou bouřné vášně pokryl ruměnec; pocuchaný vous se rudě vzduchem kmitá, ústy sálá dech jak výhně horká pec; vztahuje k ní rámě, duch se vírem zmítá – chce ji obejmouti divý blouznivec. Vanda s výkřikem a hrůzou před ním couvá, rozčeřená bázeň vlnu ňader vzdouvá, trne užasnutím celé shromáždění a zrak na Milotu obrácen je všech, jak ji chvátit chce, jak zuby na ni cení a jak supe k ní, jak sálá jeho dech. Záboj hlasem hřmí, hněv v ňadrech se mu pění, na Milotu vrhá se jak blesku žeh, za hrdlo jej chytí v kleště mocných paží, od Vandy ho k zemi pádnou ranou sráží, až kol půda duní těžkým pádem těla, se stěny lvím skokem sápe meč i štít, volá: „Záboj jsem!“ – a hněvy s vrásek čela visí jako mrak, v němž oka blýská svit. Tasí Radomund a jako mrštná střela na něho se sype, chce mu ránu vrýt; rychleji však Záboj mečem zaburácí a rek Radomund se proklán na zem kácí. Skočí Hron, stůl kotí, světlo smolnic hasí, se stěny rve braň a k vojevodě v mih u dveří se bočí, kde je brána spásy. Pomatený Franků hluk se po tmě dvih’, lítým řeve rykem, z pochev meče tasí, k veřejím se hrne v kletbách zuřivých, změtem klopýtá a drká ve chomolu o nohy a rohy překácených stolů. Zavírá Hron dveře zevně na závoru, se Zábojem chvátá na dvůr úprkem, kde tlum pacholků se tepe v hlučném sporu. Oba se zbraní se na ně řítí sem jako krahujci dva do ptačího sboru, a kdy rabů četných vyděšený tem strachem před nimi se na útěky dává, muži k předu pádí jako bystřeň dravá. Řada růjných ořů k žlabu u koryta tlačí se a řehtá, dusá kopytem; mezi nimi vraník bujarý se zmítá a má v čele hvězdu jako chmury lem. Záboj sedá naň jak vichru bouře lítá, a kůň ježí hřívu, pádí překotem, neboť poznal pána, jemuž ondy v luhu od Franků byl zajat ve stád četném kruhu. Vedle tryskem Hron na druhém letí koni, oba porážejí cvalem stráže vrat, odtud dolů strání, jež se k pláni kloní, pádí jako vichor v divých skoků chvat a níž tmavý bor je šerým hávem cloní. Vřavou pomatenou otřásá se hrad, ve vřesk hněvu mísí raněných se steny, rozléhá se lomoz do tmy zahalený, lesních rohů zvuk se táhne do dálavy, hukot, šum a křiky víří na poplach. „Sedlat, honit je!“ řve Luděk zlostí žhavý, a tlum vyřítil se na podhradní svah. Světlo pochodní se kmitá v hluku vřavy, změtem pobouřený tábor jímá strach a cval rozléhá se koní po prostoru. Hron a Záboj letem v stínu černých borů mknou se kupředu jak vymrštěná střela, a noc ukrývá je v šerotkaný háv. Vraný Šemík tuše, že v něm spása celá, letí tak, že zdá se, jak by stébel trav ani nedotkla se noha tíhou těla. Marně peláší za nimi vrahů dav, a prv něž se luna vynořila skrytá, tábor ve svém středu zachráněné vítá. Ale Brunhilda se v síni na Tuhani hněvem zmítá, zuří, volá v rabů řad, který před ní bázní choulí se a sklání. „Bídnou lhářku tu, jež motaninou zrad vítězství a slávu vytrhla nám z dlaní, svažte do řetězů těžkých jako mlat a tak ukovanou vrzte v tmavou jámu, medvědi kde v klecích rozdírají tlamu!“ Pode hradem sklep je tmavě vyklenutý, brloh medvědů, již v klecích velikých sápou se a bručí za pevnými pruty. Vandu, kterou s dravci stejný osud stih’, na rukou i nohou spiatou v řetěz kutý k tyčím železným přivázal vrahů pych, za kterými drápe pazour šelm se po ní. Pod břemenem bídy těžkou hlavu kloní, v žilách krev jí vře a v lebce mozek žhavý nítí myšlenek i bludných citů žár, který ducha sílu v strázeň smutku taví. Mihot obrazův a matných dějů tvar před zrakoma se jí míhá kolem hlavy, ve hruď bolest strašná noří dravčí spár, proudům slzavým se oko marně vzpírá a ret vzdechům se a nářkům otevírá, které jako ptáků třepetavá stáda bezdna hořkých žalů porodila v tmách. Mezi šelmy divé stenů vzlyk se vkrádá, myslí zkormoucených mračný, chmurný tah stínem zašlých časů do paměti padá a duch minulosti rukou k srdci sáh’, černým vírem strázní, smutným zmatkem bolu vzpomínkou dob dávných tryská na vrcholu. Vidí sebe zas, jak ondy v juném mládí sedávala tam, kde Visly šumný proud k hravé rozkoši a k písním duši ladí; v dáli na Wawelu vidí hrad se pnout a níž mohyly, jež dumy k duši svádí a hruď jímají do snivé touhy pout. Vidí sebe opět, jak na břehu řeky, kdy žár bujný léta rozvil luzné vděky, po západě slunka při sobotek svitu vínky pouští ve vln těkající dav, jak za nimi hledí sedíc na pažitu a z jich běhu snuje boudoucnosti háv, jež se před ní tají v šedé mlhy skrytu. Vůkol po luzích se pase skočný brav; ona v družek kole vínek svíjí sobě, světélko naň malé přilepuje k zdobě, do proudu jej řeky ve večerním stínu pouští svítivý a za ním zírá v sled; vínek jasně září, pluje na hladinu, rejem vlnek honí s jinými se v let, ale proud jej táhne do vírného klínu, chvátí s plamínkem i vínku letní květ, a svit zamihotav do tůně se noří jako hvězdička ve vlnobitném moři. Slyší stařenu, jak na zeleném luhu vedle vetchým hlasem vypravuje věst: „Hleď, ten světlý vínek ve vod vírném pruhu, mladá dívenko, tvůj celý život jest; jasně zaplápolá, vyvine se v duhu, ale krátká jen tvé slávy bude čest...“ Tak dí stařena; však dívka vrkoč vlasů odhrnuje nazad, kráčí mezi chasu, která letnou nohou v trávě orosené bujarými skoky křepčí o závod. Vidí rodný dvůr, jenž pod chlumem se klene vedle ladné Visly rozčeřených vod, a v něm otce, matku, sestry přemilené i svých bratrů starších rozvětvený rod; vedle dvoru nivy, na nich stáda koní v plachém ržání rujně po ladech se honí. Na jevě vše vidí; a zas obraz jiný barvou plamennou jí míhá před okem. Na divokých ořích z jihu do roviny přivalil se chmurou nepřátelský tem, a kdy za večera šedivých mlh stíny zahalily vůkol dřímající zem, ohně vyšlehly po Visly dálné pláni. Otec rodinu i četnou čeleď chrání a před krevnou pomstou vrahův utíkají se skotem i bravem v dálku na západ, přes peřeje řek se brodí v cizím kraji, pres vrchy jdou srázné, pres borů jdou chlad, a kde Krkonoše hřbetem dráhu hájí, v nivách na sever pod horstva strmý hrad uhostil se otec novou domovinou, jejíž lány žírně bujnou setbou slynou. Vidí sebe zas, jak bohyně jí Lada z klína svého sype lepých darů vděk a jak vůkol ní se kouzlo krásy spřádá. Marně v luzný půvab jat je mnohý rek, neboť snivá mysl touhu v ňadra vkládá a duch stůně láskou, které není lék. Sama těkává, oř bujný v pláň ji nosí, sedá tam, kde ručej květné luhy rosí, nebo do jezera hledí nad hladinou, v které odráží se plnost jejích vnad; hořehořké slzy do vody se linou a jich krůpěj mutí vody vlhký chlad; na perutích smutku létá v říši jinou, vábných obrazů si kreslí bujný sad, touží, neví kam, cos neznámého hledá a tep okřídlených dum ji v dálku zvedá. Jedenkrát se octla v šeru tmavých borů; jejich široký a temnětkaný pás na prostoru dálném obrubuje horu, která temenem jak strmá pevná hráz domovinu její svírá na závoru. Z hlavy hory té jak slza vlhkých řas prýští Labe se a kane v české nivy. S planiny zrak Vandin k jihu těká snivý na lysinu hor, kde par se kotouč dvíhá a pne v nestvůrách se divných k nebesům; Krkonoší skráň, jež ve vzduchu se míhá, pokyvuje k ní a v dáli lesů šum šeptem láká ji a kouzlem ducha stíhá. Bloudí v boru šeři a kmit vábných dum loudí dál ji ve tmáň, perlivé kde pěny bystřeň vodopádem stříká v skalní stěny, které nakupeny ve balvanů hrady nesou na svých bedrách orosený mech a keř svěžích malin, tulící se v chlady. Vanda v znoji léta na zelený břeh unavena sedá, odhaluje vnady, v ručej vrhá se a pěnivý vln běh laškuje a šumí kolem její těla, jež se v proudu tmavém jako labuť bělá. A kdy tak se koupe, ve pěnách si hraje, slyší, jak cos praská vůkol v křovinách, které mlázím hustým vroubí břehu kraje; prve nežli líce pokryl studu nach, medvěd, vyřítiv se z lesních hlubin taje, řeve vedle ní a hrozné drápy vztáh tlamu chundelatou napíná k ní s břehu. V její hrdle bílém jako lesky sněhu dechy tají se, a marně utíkati z rozpěněných vlnek chtějí nohy zpět. Ale tu, kdy dravec spárem zlostně klátí, jinoch jeví se a ruku s mlatem zved ranou namířenou v lebku šelmě mlátí. Medvěd, překotiv se na kosmatý hřbet všemi drápy vzhůru, ryčí ještě v skonu. Ona jako laňka při myslivém honu studu se rdíc nachem v rozkypěné pěny za balvanů roh se běží hbitě skrýt, a kdy skvoucí říza ve výklenku stěny oudy zahalila, umírnila styd, po jinochu mrští plachým okem ženy. Hledí jun i na ni, v rukou drže štít, a ten pohled bleskem projel její duší, která první lásky náhlý zážeh tuší. Jun byl mocný Záboj, tehdy v květu mládí; po hraničných borech těkal samoten, lysinu hor proběh’, odkud Labe pádí, a kdy zrakem orlím uviděl kraj ten, který na severu kouzlem oko vnadí, v chatě uhlířově ruměný ždal den a při svitě zory dál si razil dráhu, až se v tmáni octnul u vodního prahu. Sama tajně svedla bohyně je Lada, by je oba spiala na celičký věk; unes’ ji, a Vanda v jeho vlast šla ráda, kde mu život zdobil její krásy vděk jako v zlatém vínku drahokamů řada. Žili blaženě, až pohrom chmurný vlek bouři sesypal na šťastnou domovinu a ji živou pohřbil do mrákotných stínů. Při kahance svitu tak jí život celý v šerém klenutí se míhá v obrazech; v mozku planou žáry, krve proud vře vřelý a v rej upomínek bledé smrti dech vane hrůzu na leb její rozechvělý. Hledí před sebe na tlamy šelem těch a zpět vidí tmáně při zeleném břehu, kde ji juný Záboj objal v lásky něhu. Hle, ten medvěd v kleci drápy vzpíná po ní, tlamu rozvírá a z hrdla táhne řev. Jí se zdá, že Záboj k ní se v šeru kloní, že pout tuhý svaz jí kruší jako lev a v hruď útěchu a nové blaho roní... Kroky slyší chodbou... v dveřích vidí zjev... výkřik strašný láme o šedé se stěny – Milota před Vandou stojí obrněný, s prahu unyle zrak po ní točí tklivý, ve sklepení kráčí pevným krokem vpřed a jí dí, co duch mu šeptá náruživý: „Pod hvězdami nebes dálný širý svět vůkol pohroužený v ticha klid je snivý; srdce mého jen se netknul spánku ret a mé nitro bouří jako vlnobití. Ale lásky bol, jejž chorá ňadra cítí, jako běsa útrob zamknu do propasti, tam ať pění se a kypí v hlubinách! Tobě na dráhu jen jarní květ chci klásti, odívati tebe v jasné slávy nach. Srdcem veliký jsem, a ten zrádce vlasti perutí své duše míří v blaha práh a své lásky touhu velkým činem zkojí – pojď, já dovedu tě k tvému Zábojovi!“ Udivená Vanda hledí v tvář mu smědou; ale očí žhavých potrhaný svit a rtů drhání v ní budí hrůzu bledou. Odmítavě dí, jak velí hrdý cit: „Nepůjdu, kam paže zrádcovy mne vedou, byť i před zhoubou mne smrti chtěly krýt aneb donésti mne v náruč Zábojovu.“ Smutně Milota se zachvěl k její slovu, z oka stírá slzu, prsty ve hruď vtíná a rtem truchlým praví Vandě na odvět: „Pojď, ó pojď, neb není spása tobě jiná; dovedu tě tam, kam ducha tvého let toužnou perutí se z tmavé jámy vzpíná; vzpouzet-li se budeš uchránit se běd, odtud násilí mých svalovitých paží vyvede skrz tlum tě dřímajících stráží.“ Dí a kročí k ní, by pout sňal Vandě sponu; ale pronikavý, bouřný hrdla hlas jako strašný záchvat smrtelného stonu volá jemu vstříc a zpět jej pudí zas: „Jedním krokem-li jen na pochylném sklonu přiblížíš se ke mně, věz, že v tmavý sráz na prostoru malém, jenž zbyl ku volnosti, raději se šelmám, které klec tu hostí, vrhnu do drápův a v rozevřenou tlamu!“ Dí a ruku bílou, spiatou tíhou pout, dvíhá hrozivě a kročí pevně k trámu, za nímž černý dravec protahuje oud a žeh divokého oka metá v jámu; těsně stane vedle, ramenem chce hnout, aby dráp neb tlamu vztáhla šelma po ní. Hrůzou Milota zrak drsnou dlaní cloní a zvuk šílený se rtoma k Vandě dere: „Ustaň!... Hle, juž jdu... však navrátím se zas, z dálných krajů svolám vojů pluky steré, zhladím Luděka a jeho hvězdy jas, která zapadá do noční mlhy šeré, vdeptám do bláta a vínek květných krás vlastní rukou vložím na skráně tvé hlavy jako spásu tvého života a slávy.“ Děl a zmizel ve tmě, vrata zaskřípěla; o samotě Vanda řinčí řetězem, zjevu jeho hrůzu, jež jí v ducha vjela, střásá jako můru, němě hledí v zem, železných pout tíhu dvíhá k žáru čela, chladivým jich mrazem mírní oheň v něm a tlum upomínek dávných, zašlých časů honí chmury snů přes oka temnou řasu. Ale Milota do širé noci těká v duchu s motaninou bludných myšlenek; běží, pádí, letí, stana opět čeká, hrozí k obloze a metá hrdla jek v útrobách hrot žhavé šílenosti vleka. Tu mu v hrudi víří bolný zármutek, tu zas v divokou se radost mysl mění a hned v radost tu smrt na něj zuby cení; do propasti ňader vrývá vlastní spáry; bouře, která víří v mutných hlubinách, z nitra ven se dere šílenými žáry a kol něho zuří v černé noci tmách; lesy k němu mluví, štvou jej noční tvary, z oblak slyší hlasy, vidí krve nach, vše naň volá, hučí, kolotá se kruhem – a děs honí ho a šlehá dálným luhem. Slunku zora ranní otevřela bránu, svitavý vstal den a s ním i vojů tlum; po pláni se budí hemživý ruch stanů, ve prostoru dvíhá vířivý se šum, jak by hejna ptáků ve švitorném stádu mávajíce křídly s bujným povykem k oblakům se nesla ve mhy šerém chladu, prořícena ze sna prokmitavým dnem. Z tábora v pláň Luděk vede vojů řady sedě na komoni bílém jako sníh; jízdě na předvoji velí Harib mladý, v boku harcovníci jako blesku mih sem a tam se kříží těkavými lety a je junáckým jim vůdcem Meginfred. Vzadu řídí hrdá Brunhilda své čety na bujarém oři Luděkovi v sled; kůň se pod ní vzpíná, kůň se pod ní pění; ona na sedle, jak motýl na květech barvou pestrou ve svit kolébá se denní, s jarým úsměvem na korálových rtech. V středu vojů Luděk zadumaný jede; přísnost neúprosná, nezachvějný klid s vůlí neoblomnou trůní v tváři bledé, do níž pohrdy i vrásek hrot je vryt. Těžkých oděnců kol sebe semknul řady; v železo i ocel voj je ukován a jak na skalinách vystrmělé hrady svými těly trčí v širé pláně lán, a ve slunku ranním září bleskotavou kmitá se a třpytí lesklé bráně žeh, o krunýře pevné, helmy nade hlavou odráží se světla mihotavý běh; tvrdá půda duní pod dusotem koní, růjným řehotáním otřásá se vzduch, prapory se vlní, ohýbají, kloní a prach kotoučem se dvíhá v širý luh; jako dřeva v lese kopí vytyčená těsně vzhůru strmí z nakupených řad; stroje pohybem se sune vojů stěna, hlahol zvučných polnic ozývá se v lad; nad kopími duje prapor třepetavý, za vojskem se táhnou černá stáda vran, v siném oblaku pták kolébá se dravý; zorem pronikavým hledí dolů v lán, z pelechu kde zajíc vyplašený vřavou pádí bázlivě a v dáli na drn sed natahuje slechy, kroutí šerou hlavou a zas mrštným během upaluje vpřed. Vrch je nevysoký napříč krabatiny, na něm porostlina keřů divokých. Zábojovy voje ve mlh ranních stíny, jejichž pruh se siný po krajině dvih’, valným polokruhem kol se položily a jich četných pluků hlučný ryk a šum duje s větru vanem, který bolně kvílí a chlad syrý věje na žlutavý chlum. Ječí to a hučí jako vlny v moři, velkým živým tělem zdá se vrchol být; hýbe se a zdýmá, pne a nazpět noří, a po stráni kmitá lesklá braň i štít. Na temeni chlumu jarý Záboj stojí, orlím blýská zrakem, rozhlíží se v pláň; chochol kývá s helmy, vlaje v nepokoji, nával letmých citů probíhá mu skráň a hruď široká se dvíhá pode zbrojí v hloubi valíc tíhu bouřných myšlenek; jasnou nadějí se chrabré srdce kojí, ale zlověštící chmury tmavý vlek příšerným se mrakem do útrob mu vkrádá, na blankytu nitra pohrom černý zjev. Nedbá toho Záboj, orlím okem bádá, jak tam v dáli vlaje vrahů korouhev a jak položeny šiků vlastní řady, které zmítají se vírným příbojem. Před ním niv se vlní rovina a sady, napravo mu bahen močálový lem ku pahorku sahá bažinatou směsí, po níž hejno lysek motá křivý let; nalevo se pásem táhnou černé lesy, a vzad doubravin se šumných kroutí změt. Těžká jízda je při lesním skryta chladu, statně vévodí jí sličný Jaroslav; nad létavou jízdou mladý Smil má vládu po rozlohu nivy řídě lehký dav; luk a mrštný šíp je perutnou jí braní, a roj vířivý se honí v chumáčích. Trudovitý Neplach napřed širou plání těká jako káně v tlupě lidí svých; hrdě v sedle sedí na bujarém oři, na kterém byl v noci ujel mračný Hron, rudě líce planou, srdce pomstou hoří a ve francký tábor štve jej žížně shon. Předjel četu svou a o samotě letí; v dáli mezi keři jezdec se mu mih’, vedle ouvozu jak v jelší kryl se sněti. Tryskem pádí tam, a před ním Isanrich sedě na koni se choulí do úkrytu. Neplach poznává jej, vždyť je týž to vrah, který při požáru krverudém svitu ondy ve dvoře ho do měchu byl vtáh’ a mu žíznivému na holubí báni pošklebně se rouhal bujným rotám v smích. Hněvem krev se pění, žíly tepou v skráni, i řve zdáli naň, své kopí k ráně dvih: „Škaredá ty sůvo, jednooký běse, dnes ti oplatím svou žízeň i tvůj měch; do naha tě stáhnu, poutem sepnu v lese k hnízdu mravenců, by ďobal jich tě žeh!“ „Kulhavá ty kryso,“ Isanrich mu větí, „chrománe ty lysý, dřív mne musíš mít! Já-li tě však lapnu, na dubové sněti v oprátkové kličce vystrojím ti byt!“ Zlostným úprkem se proti sobě ženou, pádným tryskem vráží mocně v druha druh; kolísaje Neplach s rukou napřaženou s komoně se kácí na zelený luh, a než sebrati můž belhavé své hnáty, ruchem blesku k němu skočí Isanrich, na stísněnou hruď mu klade tíhu paty, pevným provazem mu spíná tělo v mih, lape oře jeho vycvičenou paží, vsedá do sedla i žena koně zpět táhne zajatého k tlupě předních stráží a vše hupkem tak, co spočítal by pět. Spiatý na oprátce Neplach trudovitý smutně za ním kulhá, klusá trudný skok, a dech usupaný skuhrá bolné city, kterým ušklíbá se nelítostný sok. „Nenasytu chlapa, upíra ti vedu, který místo krve třebe vína měch,“ jednooký honec hlásí Meginfredu. „Žeň jej k Luděku, by vyprahlý mu žeh, jenž ho v hrdle pálí, chladil prchou sladkou a mu žízeň zahnal na celičký věk,“ větí Meginfred, a jezdec před oprátkou Neplacha dál táhne v cvalu prudký vlek. „Vedu tchoře ti, co hrozívá se vody a ví, kde je který vínem plný sklep,“ stana honec hlásí k uchu vojevody a jme kulhavého za plešatý leb. „V tábor s lupičem!“ dí Luděk zamračený, „v poutech ukován ať zdá tam viny trest!“ A dál na koni, jenž potu střásá pěny, do ležení oba klušou na tu věst. Na povlovném svahu bělají se stany, kol jsou příkopy a vyházený val; pevný tábor střeží nečetný voj branný, jemuž Luděk Arnta velitelem dal, aby vítězným byl odpočinkem klidu aneb na útěku štítem ochranným. Uvnitř válí se a šámá chátra lidu, hraje kostky aneb hoví údům mdlým. Rusý Milota dlí ve prostorném stanu na medvědí kůži v délku natažen; v útrob hloubi cítí bolu palnou ránu, v tůni ducha zmítá šílený se sen, lomcuje jím v žilách horečky žár divý, leží bezvládný mu každý těla hnát; pod řasou svit oka blýská náruživý, ale tvář je bledá, jak by smrti chlad na ni vložil z hrobu zkostnatělou ruku a v ni z morových úst dýchal mrazný dech; ze rtů vyráží ston blábolivých zvuků, z hrdla dusný chrapot, z ňader častý vzdech. Na huňaté srsti natažený leží; vedle něho klečí Vojtěch sluha, kmet, jehož hlava šedá starobou se sněží nachýlena k prsům pode tíhou let; hořehořké slzy z očí sivých kanou v ňader vládykových rozhalený rmut, kde se kosmy ježí vlnou rozčechranou a dme příbojem se palných vášní blud. Družiny houf mračný kolem jeho stanu zkaboněných zraků supí chmurný hled, reptá hněvivě a zírá v onu stranu, kam se bitva hrne bouřným proudem vpřed. Vedou mimo kulhu, který zpocen trudem zlostně na ně vrhá vyčítavý zor; oči k zemi klopí pokořený studem Milotových druhů rozpačitý sbor. U složených v tábor plných vína sudů přivázali jatce na jilmový kůl, aby rozžhavili muku lačných pudů, postavili před něj na dubový stůl jiskrnatá vína hojně do pohárů, jejichž perlí se a leskne rujný třpyt; do útroby trýzeň plamenného žáru metá nápojů mu bolestný ten vid. Nejprv okem mžourá na ty boží dary a tu zavíraje, by nemusil zřít, rudým granátem jak plane burgund starý. Kolem spoutaného nakupil se lid, neduživci, ženy, chámovina chará, sběř a holota, co čumí ve stanech; chechtá se mu tlum jich, škube ho a štárá a ran lípá mu a mrská mnohý šleh. Pod palčivým bolem Neplach pobručívá, do modra se mění rudé tváře tvar, sípá, kašle, rotí, sem tam hlavou kývá, v mysli přemítá, kde byl by spásy zdar, a kdy překonala bolesti jej muka, v tlupu vířivou zní ochraptělý hlas: „Dáti pokřtíti se dávno duch mně vnuká – nyní nejvhodnější byl by k tomu čas!“ Rozléhá se smích a v bujných vřesků vřavu slyšet hukotem: „Sem vodu, budem křtít“ Nesou plný džber a na plešatou hlavu vodu chladivou mu z konví cáká lid; tokem proud se leje, mrazivě jej zebe a v sluch ryčí mu a vříská sběře tlum: „Hle, juž otvírají se ti brány nebe – opilého lotra vedem v spásy dům!“ Ale v poli bitvy na daleké pláni s jízdou Smilovou se utkal Meginfred. Jak dva vichrové s dvou útesův a strání proti sobě míří burných křídel let, kdy se v hloubi rokle rázem potýkají, a hvozd praská, šumí, láme dub se, buk, kmeny kotí se a keře sem tam vlají – lak dvou proudů koňstva duní vírný huk. Oštěpy se kruší, štíty drnčí v štíty, vzduchem vlní kmit se vymrštěných střel. Proti Meginfredu řítí Smil se hbitý, oba vráží v sebe vzdorem vzpurných čel, o terče se lámou jasanová kopí; ale vyhozeni oba ze sedel pěšky mocnou paží z pochev meče chopí, a ran vzmachy srší, pnou se svaly těl; řinčí brň i helma, oči žhavě svítí, v povětří se míhá bleskotavý kov a v zem křepkým lýtkem stojí muži vrytí. Smil tu jako lev, jenž na kořistný lov vyvřel na pustinu v noci tmavošeré, zařeve i chytiv v obě ruce braň chvatných ramen silou na Franka se dere a jak blesku letem tne a máchne naň. Sličný Meginfred, tu řítící se ránu vida padati a kmitati se meč, mrštným, hbitým skokem uhýbá se v stranu, smrti uniká, i Smilu stroje leč rychlým útokem vráz napadá naň s boku, mocným rozmachem tne v helmy tvrdý kov, ve dví poltí jí i s lebem svému soku, a v týl mozku vrývá kalený se kov. Mrtev mladý Smil se na zem chladnou kácí jako štíhlý jasan na temenu skal, vichřice kdy divá s nebe zaburácí a z chmur vyřítí se blesku náhlý val. Nazpět jeho jízda pádí strachy jatá, k borům úprkem se žene letný roj, a jak mraků příval za ní tryskem chvátá rozvlněným vírem Meginfredův voj; seče, kole, bodá, pod kopyty koní drtí vše a míře tam, kde tmavý les, prchající tlum jak plaché laně honí, kdy po polích bují myslivosti ples. Proti návalu se jízdy obrněné z chladu černých borů řítí hustý dav, v řadách semknutých se klusem k předu žene, a na čele sboru chrabrý Jaroslav září jako jasoň, kdy z mlh ranní páry jitrem vynořuje hlavy skvoucí třpyt; s helmy v dálku blýská zlata paprsk jarý, chochol vanem vlaje, kmitá kruhlý štít a kůň pod ním dusá větronohý, plavý, rujně v poranného slunka řehtá jas. Z bujarého tlumu oštěpů hrot žhavý ostřím blyskotá a velitelův hlas mocným rozléhá se slovem do prostory: „Pevně semknout řady jako hradby stěn!“ A proud hrne se jak rychlá bystřen s hory, pod ním zem se chvěje, duní půdy sten. „Harib na ně!“ volá mračně Luděk v tlumy, a hluk po krabaté pláni klusá vpřed. Jak by v žírném kraji porostlé dva chlumy, na nichž jasanův a dubův strmí snět, vyrvaly se půdě mocí silou divou, proti sobě hnaly bojem zuřivým, spoustu kotálely širou dálnou nivou a se navalily v sebe vzdorem zlým – tak se potkaly dvou koňstev živé stěny, bouřně vrážejíce hroty v druha druh; ve prach kácejí se dubů strmé kmeny, vůkol duní loskot, třesk i jek i ruch, lomoz ječivý a hluku vírná vřava, rachot braně kuté, poraněných ston, mečů řinčení i ryku bouře dravá, klání krutý prask a seče divý hon. V boje chumli změtném Harib s Jaroslavem proti sobě jedou cvalem se dvou stran, rozmachem se dvíhá rámě v hněvu žhavém, helm i krunýř drnčí od zuřivých ran; lítě proti sobě pádné seky mecí, vzduchem šlehá kovu mihotavý kmit. Silnější je Harib, mohutnější v pleci, ale Jaroslav, jejž kruhlý kryje štít, hbitější je hybem, mrštný jako střela, jako žihadlo je jeho meče hrot, a tak tepe v oudy Haribova těla, že již řine z něho krve rudý pot. Zbodán ranami Frank pouští braň i ruku a kůň bujarý se pod ním divě spiav krví zbroceného nese z bitvy hluku. Pohledem tím jeho poděšený dav kolísá se, váhá, klesá, řídne řadou, ustupuje nazad, cvalem prchá pak. Za ním Jaroslav se řítí silou mladou, a jsou jeho tlupy jako chmurný mrak, z něhož blesky srší roznícených šlehů, a kam valí se, tam smrti sypou děs; pod kopyty koní v divokém tom běhu padá Franků lid jak pod toporem les. „Zaskočit je vpravo!“ Brunhildině četě mračný Luděk káže mocným povelem, a sbor vyrojený klusem v kruhu letě s boku najíždí na Jaroslavův tem a sám vůdce sune železný voj k předu. Jaroslavův proud a valící se tlum naráží na šiky semknutého středu, o ně drtí se jak o skalnatý chlum. Jízda napadená na čele i boku zmítá se a staví; ale Jaroslav jako blesk se honí máchaje v houf soků, a kdy hořem jat zří prchati svůj dav, slepě tam se vrhá, nejhustší kde řada nachlumených Franků valí šiky vpřed; kamo sekne mečem, hlava s trupu padá, a kam oře bodne v trysku zhoubný let, proud se zastavuje hrnoucích se vrahů bohatýrským zjevem reka poděšen, Proti němu řítí Brunhilda se v dráhu v brni lesknavé z tlup vyrazivši ven. Ale tu ryk strašný rozléhá se s chlumu; vůkol do dálavy rozchvívá se vzduch a vrch s doubravou i borem šumem tlumů na vírný se pochod rozkolébal v ruch. Jako hvozdů tmáně hýbe v širé pláni při divokém ryku Zábojův se sbor; větev k helmě zatk’ si každý vojín v stráni – zdá se, že se polem valí černý bor. Napřed Záboj velí, jeda na vraníku, vedle něho Harant supí oka žeh, Horazd mohutný je v čele pravých šiků, na levém jde křídle starý krutý Bech. Luděk zachvěl se ty valné zočiv davy, jež se hrnou nivou, jak by řetězem v stěnu sepiat byl hluk jejich kolotavý, pod nímž syrá duníc otřásá se zem. Zachvěl se a zbledl; ale v okamžiku do nitra i tváře navrátil se klid. Velí: „Pračata!“ – a husté praky z šiků kamenů déšť chrlí na Zábojův lid, který jako mocným krupobitím bitý staví proudný chod pod šlehem koulí těch. Volá jarý Záboj: „Klusem! K hlavě štíty!“ a voj rozhoupává v hučivý se běh. Jako po obloze ohromné dvě chmury, kdy s dvou stran je žene vichrů vírný změt, letí do sebe a divoké jich stvůry natahují rámě, rozdírají ret – bojem potkaly se tak dva voje pluků, s rykem divokým si metajíce zmar. Vzduchem rachot třese, šípy sviští luků, půdu kypří krev, smrt natahuje spár a huk dunivý, prask zbraně, loskot kopí, štítů třesk a lomoz, těžkých mlatů ruch, trupů kácení, jež padají jak snopy, i ston raněných se nese v širý luh. Jako vichr lítá Záboj na vraníku, a kam ranou padá těžký jeho mlat, v prachu leží trup a nepřátelských šiků otevírá branou semknutý se řad. Ale Jaroslav pod Brunhildinou braní poraněný úpí v krutých bolestech; krásné jeho líce před smrtí jej chrání, útrpnosti její otvírají slech, a rek jatý v plen se rudým hanbě studem, že ho ruka ženy povalila v prach, s hlavou sklopenou a v ňadrech s trpkým trudem jde, kam odvádí jej do zajetí vrah. V boji vítězného Záboje zří žena a krev kypí v ní, i reky volá z čet; vůkol ní se druží jako pevná stěna Verinhar i Sichar, Arnulf, Meginfred. „Hle, jak huňatý ten medvěd chundel střásá! Zlatem vyvážím vám mrtvý jeho trup!“ křičí v družinu; ta hlučným rykem jásá, vidí před sebou juž slibu hojný lup, a tlum nakupený s velitelkou divou jako horský vichor dravým chumlem vstav proti Záboji se valí kyprou nivou. Mračný Kruvoj vidí hrnoucí se dav, i dí vojevodě s nasupeným chvatem rukou svalovitou pozdvihuje mlat: „Znám tu litici, jež ve krunýři zlatém proti tobě vede železný ten řad!“ Sichar na Záboje z železného klínu bouřně žene se a rykem křičí naň: „Dnes ti křížek svatý připnu na čupřinu, vodou posvěcenou pokropím ti skráň!“ Ale sotva děl, juž Záboj máchnul mlatem, a hned bezduchý se Sichar převalil. Za ním Verinhar se řítí vzpurným chvatem. Jako na strmých kdy horách tíhou sil balvanů dvou strže utrhnou se v stráni, s rachotem se hrozným dolů válí pak, před sebou vše kácí, praskem jedle sklání, věkonosných dubů kruší jejich tlak, dole v tmavé rokli vřítí do sebe se, nárazem jich duní kolotavý huk, až se v horách les a pod ním půda třese, a v bor ozvěny se vlní táhlý zvuk – tak se lítým bojem potkalo dvé reků, valíc proti sobě smrti černý zmar. V obou kypí krev, a ve prchlivém vzteku volá na Záboje silák Verinhar: „Po včerejším loku pálí žluč a žáha; pojď, a zavdáme si ještě jednou dnes; na vidlích juž čert si chmatem pro tě sahá, abys prý se zdarma do pekel s ním svez’!“ Děl, a oštěp kutý mocnou vrhá ranou; Zábojův oř vraný pod nárazem pad’. Záboj zachvěl se a rychle skočiv stranou levou rukou štít a pravou chopil mlat a jak blesku šleh po obrovském mách’ vrahu; úder mohutný se na komoni svez’, a ten povalený v udupanou dráhu pod velikým jezdcem ve prach svalen kles’. Skočí Verinhar, i tasí oba reci z pochev mečů břitkých jasolesklý kov, v prudké zuřivosti hrozné rány mecí, návalně druh druha tiskne v černý rov; řinčí brnění pod mohutnými rázy, ve vzduchu se míhá bleskotavá braň, a Frank na soka strž pádných seků hází. Ustupuje Záboj, krvácí mu skráň, a kdy Verinhar to zpod přílbice vidí, jásavý a zpupný ryčí hrdla řev: „Věř mně, dudáčku, že smrtka hned tě sklidí, jak jen ještě jeden přivrtám ti šev!“ Skočí, napřahá se, ránu míří chvatem, ale mrštným švihem Záboj po něm mách’, kde se u krku brň pojí k helmě plátem. Bezduch před něj na zem převalil se vrah a štít s dlouhým mečem vypadá mu z ruky, krve kaločerné proud se řítí z ran. Jásavým tu rykem Záboj volá v pluky, jež mu jekem hlučným větí se všech stran, na hruď trupu klade nohu vítězící, mává ve povětří mečem zářivým a dál vpřed se valí jako mraky hřmící, jako žhavý oheň zahalený v dým. Na Brunhildu divou, která jako lvice sápe se a zuří, Kruvoj křičí v řad: „Kletá ježibabo, zůstaň u přeslice!“ a k ní klátí se a napřahuje mlat. Arnulf železný mu zastupuje dráhu, ale pod ranou mu klesá jako trup, a dál Kruvoj žene mezi houf se vrahů zlostně hledaje svůj drahocenný lup. Za druhem druh padá v Brunhildině voji, jako pod toporem kácívá se les, marně velitelka v zlatolesklé zbroji k předu mečem mává, lítá jako běs, marně volá, zuří, velí četě reků, by lid branný semkli v pevný, nový řad; neslyší jí tlupa, prchá do útěku a proud úchvatný ji samu vleče vzad. Kruvoj vida jí, jak znikla jeho ráně, druhu Harantovi hučí vedle v slech: „Škoda toho lupu a té její braně, která vyzařuje v dálku zlatý žeh; za tisíce volů zbroj ta váží celá, a chci starý krk svůj svatě na to dát, aspoň záměru že perel v kapsách měla, které zároveň moh’ shrábnouti můj mlat!“ Jako přízrak noci posupný a mračný Záboj hrne se a valí dál a dál; Harant po boku mu jak lev krvelačný napiatý má k boji každý těla sval; jako vichrů hukot prudkoletý, dravý napadají tam, kde Luděkův je řad. Štít je přimknut k štítu, hlavy tisknou hlavy, helma k helmě kmitá, a tak jako hrad Luděk nachlumil svých vojů těsné hluky, z kterých oštěpů se ježí kutý hrot. Narážejí na ně Zábojovy pluky; ale jako bystřeň rozpěněných vod, kdy s hor skálodrsných vyřítí se dolů a tam balvan stěnou klade se jí v proud, hučí, pění se a stříká do vrcholu, ale ani o píď nemůž’ tvrzí hnout – útočný tak tlum tam bouří divou víří, vlní se a duní, marně dme se vpřed; pevně těly spiati trčí bohatýři, pavézou i kopím strmí Franků střed. Harant křičí rykem divokého tura; a tu z vojů vyvřev chvátá k němu Hron kyna černou bradou jako mračná chmura, kdy rozpíná křídla na nebeský sklon; za Kruvojem Horazd k nim se mocně druží; kolem Záboje se jako kutý klín obrů silou kupí nejsilnější muži, aby prodrali se hrotem do skulin. Štíty drnčí v sebe, buší mlatů rány, nepřátelů val je prudce rozražen, tlum se dere v šiků rozkrušené brány – nad Zábojem září vítězný juž den! Ale Milota pod krovem bílých stanů hlodán citů žárem v bludných záchvatech s lože divě vstav se dívá v onu stranu, kde hřmí bitvy bouře, zuří její běh, a kdy zmítané zří v dáli moře pluků, volá v lidu svého rozložený řad: „Helmu, brnění a terč na levou ruku! Osedlejte koně, podejte mně mlat!“ Vhoup’ se ozbrojený na hnědého oře, metá jiskry z očí, hučí ve svůj lid: „Vzhůru na hluk Franků, který po táboře Luděkovi střeží valů pevný skryt!“ Letí šíleně, zrak supí, zmítá hlavou, chvatem divokým se za ním hrne tlum a hněv utajený křiku silou dravou v bouři návalné se dvíhá k nebesům. Na Arntovy tlupy lítě napadají, sekou, bodají a nítí krutý boj; marně na valech a po stanech se hájí v branných malých četách vyrojený voj. Utíká houf Franků, jak by pod ním půda do propasti černé rozdírala chřtán; kácejí se trupy, krev se řine rudá a sám velí Arnt, by prchli stranou bran. V hluk ten Neplach volá na kůl přivázaný, i jde k němu Vojtěch, starý, šedý kmet, snímá tíhu pout, jež vtíná se mu v blány, a je na svobodě kulhův zprahlý ret. Zarotiv a odpliv hbitou dlaní sahá po víně, jež před ním plane v pohárech, a kdy zkojila mu žízeň moku vláha, vzpomíná si na dvůr, na potupný měch, nítí pochodeň i metá plamen v stany, který prudkým vanem rodmychuje vzduch; hoří celý tábor v světa čtyři strany, a dým klubí se a kroutí v černý kruh. Vřesk i huk i jekot duní do požáru, ze bran dolů ve pláň prchá Franků sbor; Milotův tlum za ním valí bouře zmaru jako prudká bystřeň vystrmělých hor. Slunko zacházelo v bory ku západu, záplavy kde rudé rozžehal se pruh; po obloze siné vrány v černém stádu motaly svých sítí krákoravý ruch, i byl čas to právě, zuřivým kdy bojem Luděkových vojů hrad byl rozražen. Řady klonily se couvat před Zábojem, prchat v ležení a hájit svůj tam plen; ale hukotů kdy šumných jek a vřava zezad návalně jim dorážela v slech, nad táborem stála záře plápolavá a dmul k obloze se ohně rudý šleh, strach i bledá hrůza Franků jala davy a třas vířivý hnal vrahy na útěk. V chladnou Luděkovu hruď vjel plamen žhavý; lítá jako běs na bujném oři rek, ustupovat velí, v řady řídí tlupu, Meginfredu káže jízdou krýti zad a voj prchavý přes kupy padlých trupů vede v sivou mlhu, v šeré noci chlad. Ustal Záboj v boji; Milota však chorý šíleně se řítí, bouří dál a dál, kůle, seče, kácí, honí Franků sbory, do černé štve noci horečný jej pal, krví zbrocený se hrne, bolem supá, zmítá se a zuří, šlehy metá ran, valí se jak žár a za ním jeho tlupa vraha na útěku tepe se všech stran. Prchá Brunhilda a s valnou četou druhů pod závojem šera cválá na Tuhaň, kde na pevné tvrzi v bohatýrském kruhu jako orlice svou hrdou kryje skráň. Po bitvě noc mračná křídla rozepiala a do šera tmí se širopustý hvozd, v jehož chmurný stín se tulí chata malá. Čarodějku Klimku vyštvala sem zlost, jež jí v starých prsou jako oheň pálá. Sedí u krbu, a vedle chorý host na lupení měkkém poraněný leží, a pes velký, černý po boku jej střeží. Na ohništi plamen chvějným kmitem hoří, k stropu dým se dme a rudý ohně svit pableskem se ve tvář Jaroslavu noří, který, utek vrahům, našel v chatě skryt a lék blahodějný ránám svým a hoři. Šťav a bylin vláha v bol mu kane klid a sám ducha trud se ukonejšil v míru, ana čarodějka hlásá bohatýru: „Zázračnou má sílu bejlí mé a šťáva: rány hojí těla, krotí srdce strach, ba i mrtvý trup zpět ku životu vstává. S vyšehradské skály svrh’ mne ondy vrah; ve vír Vltavin mne jala tůně tmavá, poraněné tělo brotil krve nach, vymrštěná střela provrtala oudy a v hrob černý rvaly šumivé mne proudy. Polomrtvá k břehu dovlekla jsem hnáty, kde mne známý rybák našel ve mdlobách; milosrdím jat mne dovlek’ do mé chaty, a tam, pohroužena v bolu jako v snách, na rány jsem kladla léků poklad zlatý; hojivé mé bejlí konejšivých vláh zacelilo jemně úrazů mých hanu, prv něž pětkrát luna vjela v noční bránu. A kdy otevřela oko z chmur jsem k jasu, staré chaty práh jsem opustila hned; mocný duch, jenž chrání od dávných mne časů, tajemnou mne rukou v jiné luhy ved’ mezi hvozdů tmavých velebu a krásu; bdí i nade mnou i tebou jeho hled, pod jeho jsi krovem, on ti rukou mojí zhojí tíhu ran a palčivý bol zkojí. Juna jako ty já synem milým zvala; ruměné měl líce, rusý dlouhý vlas, a kam kročil, zněla dívek za ním chvála. Zardousil ho vrah, a mně zbyl hněv a žas, kterým ve mně srdce jako výhní sálá. Po dlouhé však trýzni přišel pomsty kvas, a ty přísahej mně díkem za mé péče, Brunhildu že zhladíš břitkým hrotem meče!“ Oko srší náhle zlostí jedovatou, zchřadlou tváří drhá upomínky vznět, útrpnost i city ve vzteku se matou, vře i kypí hněv, a běsný hlásá ret: „Vyřkni přísahu mně velkou, mocnou, svatou, sic ti místo léku v rány kápnu jed, neboť v rukou svých tvou mocně třímám spásu a smrt se životem u tvého spí pasu!“ Neždá odvetu a rukou zkostnatělou sahá na hřadu, kde černý kohout spal, krk mu podřezává a krev jeho vřelou cedí v nádobu a v ohně žhavý pal kropí, leje volně vláhu rudě ztmělou, obnažených ramen dvíhá scvrklý sval, šedým chvěje vlasem, volá Jaroslavu: „Přísahej, sic vydám Moraně tvou hlavu!“ Jatý bohatýr děl přísahu jí svatou, dřív že nespočine ruka ani duch, pokud Brunhildinu nezbodá hruď klatou. A kdy vyřk’ ta slova, v tmavý noci luh rozléhá se dupot před tajemnou chatou. Bohatýra leká nenadálý ruch; ale Klimka dí mu chlácholivá slova: „Přítel to, neb pes můj klidně drápy chová.“ V jizbu chrabrá Hodka kročí v lesku braně, a kdy Jaroslavův padl na ni zrak, ruměnec mu pokryl bledou tvář i skráně, a i líce dívky jeví něhy znak. Mocnou ruku láska položila na ně, juné nitro cítí měkký její tlak, a v pout vábných kouzlo spiala srdce obě jako na keři dvé poupat v jarní době. Hlaholí mu děva hlasem sladké něhy, ana kouzelnice dumá nad ohněm: „Pohroužena v hoři dala jsem se v běhy zachránit ti život a své blaho v něm. Tebe opět mám, však děsných kleteb šlehy bouřlivý hněv bohů mrská českou zem, a klid po vítězném boji všem nám sladký rozkypěným vzdmul se vírem v nové zmatky. Po táboře našem zuří bouřné sváry, které rozdmýchal můj vlastní otec Bech. Kdy byl dělen lup, vťal hněv mu v ňadra spáry a jak plamen soptil na vzedmutých rtech, až jej k míru svedly valné plenu dary. Ale rozbojů hned jiných nítil žeh v radě bohatýrů proti Zábojovi stavě vůle vzdory vášnivými slovy. Chrabrý Záboj velí, jak se dechem zory zarumění jitro, Tuhaň obléhat a kol položiti polem naše sbory. Horlivou jeť touhou jarý duch mu jat, a tak něhou stůně jako láskou chorý, aby Vandu choť i dceru lepých vnad vybavil z pout vazby, v kterých tamo svírá Brunhilda je hrdá k hanbě bohatýra. Mysl Becha vzpurná proti jeho vládě v honbu za Luděkem jitrem chce se dát; z toho různice a váda v reků radě, jitření a bouře, svár a vzpoury had. Hněvem šlehá Záboj, o mrzké dí zradě, hrdě hlavu pne, své moci tyčí řád. Ale s otcem je i Klen i Mnáta hbitý, Radim, Vlastibor a Neplach trudovitý. Vůli vojevody druzí podrobeni věrně drží k němu jako pevný štít; tak vír bouře roste, jako var se pění a rve do proudů i houfů branný lid, který, nestálý, se jako oblak mění. Dvojím hořem jata žal svůj letím skrýt, v šíř i dál tě hledám, nalézám tě tady, krví zbrocený ty sokole můj mladý. Bolná předtucha jak šelmy dráp mou duši proniká i jitří žal můj v útrobách, vítězství že naše zmaří se a zkruší a že slávy den nám zdeptán bude v prach. Trosky pokryjí nás, a mé nitro tuší, na věky že věků ve propasti tmách pohlceno bude slunko vlasti naší, nad níž dravým spárem vraží sup se vznáší. Opusťme tu zemi, na niž hněv se bohů strží hromonosných mraků položil, a v luh cizích končin veďme bludnou nohu. Tam, kde na severu chrabrých Srbů díl rovinou se kyprou tulí pod oblohu a kde bujnost niv proud labský stuhou svil, kraj znám luzné krásy; útulek ten sladký v ráj nám promění krov malé, skromné chatky. Něhou řeka šplouná a běh vlnky hravý o břeh láme rejů mihotavý chod; vůkol na zeleni kypré, měkké trávy vzdušnou nohou víly tančí chorovod, kdy svit v noční mhu tká měsíc prokmitavý a taj háje noří ze snivých se vod. Poletíme tam – tam srdce polovinu nechala jsem v lípy milovábném stínu!“ Posupným se okem Klimka dívá na ni, vraští vrásky víc a sípá hněvu rmut: „Vari, poběhlice! Přísaha jej chrání, aby nepojal ho marnivý tvůj blud. V zemi zůstane, až Brunhildu svou braní probodne a pomstí mého srdce trud. Spoj se s ním, a láskou hruď-li tvá je vzňata, přísahy jak on mně vyřkni slova svatá! Ani cek mi v odpor, sic tě od mé chaty ostrým chrupem vyštve černý zde můj pes, před nímž nechrání ni meč ni kovu pláty. Pak ti uvařím, co šotek mně byl snes’, aby pohrd’ tebou holoubek tvůj zlatý!“ U krbu tak syčí babice jak běs, v nádobě var míchá, hadím okem svítí a pes vedle vrčí, an hněv babin cítí. Dívka uztrnulá jedovatým zrakem stojí nepohnutě, proniká ji strach; maně přísahá pod chvějné bázně tlakem jako pohroužena ve mátohy snách. Klimka jasní tváře při pohledu takém, a kdy v líci dívčím vidí studu nach, nasinalé rety do výsměchu šklebí, Hodce hladí skráň a pokyvuje lebí, v rány Jaroslava nové kane šťávy, a rek z lože vstává, jako by byl zmlád’. Na koně se vyhoup’, který v rose trávy před chatou se pásl v noční vláhy chlad, s dívkou do táboru přes pruh lesa tmavý jede zádumčiv a divnou strázní jat. Ostrý van mu věje v duši těžké dumy, a hvozd černý větrem kolébaný šumí. Stany rozbity jsou po daleké pláni, ve tmu noční blýská strážných ohňů svit; nebes obloha se klene temnou bání jako věčných bohů neproniklý štít, v který marně buší duch svou lidskou braní; v mraků plachtách kmitá hvězdic tichý klid; ale jek a huk vstal vichrem po táboře, letí po luhu a duní jako moře. V bouře vlnách šumných Záboj, hněvem rudý, supí černé brvy, chmuří orlí zrak, čelo dme a rety vášnivými pudy vrou a kypí varem, bouří do oblak: „V týla vaše vryju jako rádlo v hrudy vůle své a práva neúprosný znak; v hrdé šíje vložím železnou vám ruku, setnu toporem hrb kostrbatých suků, krví naučím vás moci poslouchati, kterou sami dali do rukou jste mých. Ruka má je zákon, vůle právem platí, smrtí krutou trestám každé vzpoury pych. Nad našimi hrdly dosud meč se klátí, který v rámě vrahům vtisk’ váš věčný hřích, že se mezi sebou jako vlci rvete a svou zpupnou zvůli svobodou si zvete!“ Děl a na bok rukou sahá k meče kovu; oko jiskrou srší, v tváři sálá žár. Ztichli vůkol muži k vojevody slovu a jen šemorem se přitlumeným svár mezi odbojníků tlupou nítí znovu. Radim rozdmychuje vzpurných vášní var, a ten starý kmen na vrchu skalní stěny volá na Záboje vichrem rozkacený: „Franků mečem hrozíš a sám jako oni nad hlavami třímáš krvavý nám mlat; před zákony jen se šíje naše kloní, a tenť zděděný je dědů svatý řád, že štít rovnosti nás před tvou zvůlí cloní. Pro svou dceř a choť chceš obléhati hrad, i tak blaho země šlapeš hrdou patou a jen vlastní zisk a chtíč ti rozum matou. Jitřenka jak vstane, v hony za Luděkem úprkem se dáme dobít Franků tlum, a boj záhladný před vrahů lačným vztekem zachrání nám vlasti rozrušeny dům; pomsty naší mlat nám jediným je lékem, dobouřiti musí hřmící jeho šum, a tvé hrozby řeč jak pěny stříkající rozpryskne se v našem neoblomném líci.“... Kypí nové vlny, duní jekot vřavy, v houfů bouř se jeví s dívkou Jaroslav. Vstává lstivý Bech a rudým hněvem žhavý volá v bohatýrů shromážděný dav: „Nejsme parobové Zábojovy slávy, dosud volně týmě tyčíme svých hlav. Od čeledi jeho oddělme své pluky – za mnou pojď, kdo zniknout toporné chceš ruky!“ Křičí houf a výská mezi jeho druhy, tábor Zábojův i voj chce opustit. Před Becha se Hodka dere v reků kruhy, v oku stírá slzy uroněný svit a v ret slova tiskne hoře bol jí tuhý: „Otče, zapuď hněv, v hruď zamkni zloby cit! Nevýslovná žalost proniká mou duší a mé poděšené srdce strachem buší. Dcera tvá své rámě prosbou k tobě vzpíná: pod krov vlastní neklaď ohně zhoubný žár, aby povalená domu zřícenina nepohřbila mne i tebe v ssutin zmar; prudkou vášeň kroť, jež v ňadra se ti vtíná, utlum plamen zášti, nerozdmychuj svár a dej ruku mi, bych smírem položila v dlaň ji Zábojovu, jež nám štítem byla!“ Ale na dívku Bech volá rozhněvaný: „Neskuhrej mně v ucho! Roběcí tvůj sten jako děcka nářek marný jest a planý; po šlépějích mých pojď, a já usmířen smyju v ranní rose potupu své hany... Vzhůru za mnou, bratři, zejtřejší ať den najde křepké nás a chrabré v patách vrahu, bychom mrtvolami vystlali mu dráhu!“ Dí a silou vleče Hodku zlostí rudý; dci se vzpouzí jít a křičí v houfů dav: „Hlasu neslyšte, jenž v těžkých pohrom trudy bez vůdce vás vede a jak plachý brav pod krvavý topor klade vaše údy a pod jarmo dává týmě slepých hlav. Odříkám se otce, věrna Zábojovi, a vy se mnou sdružte skutky se i slovy!“ Jako střelou s oblak dravý ostříž padá, by v ptač pernatou spár pronikavý vťal, jež se třepetavě nese nade lada – na dceř Bech tak ruky natahuje sval. Ale Jaroslava síla bujně mladá stane před Hodkou jak štítu branný val, i dí odbojníku před ním dívku chráně: „Marně sápeš se a vztahuješ k ní dlaně!“ Zuří Bech a volá: „Sketo s holou bradou, jehož ruka ženy povalila v prach, odkliď se, sic tebe s nafintěnou vnadou jako třtinu sklátí meče mého vzmach!“ Dí a prudce tasí, rozlícený vádou, a chce na juna se vrhnout jako vrah. Tasí také jun a rozpoutaná zloba ku krvavé seči rozpaluje oba. V Zábojovu hruď ten pohled hrotem vniká, i dí velitelsky vzhůru drže pěst: „Kdo jste věrni, k zemi srazte odbojníka, skujte do okovů za těžký jej trest, v poutech železných ať drzé vzpoury pyká!“ – Druzi na Becha se hrnou na tu věst, a ten zuře volá do hučících davů: „Mečem pomozte mé svobodě a právu!“ Kmit se kovů míhá, tasí obě strany, rykem lomozným se dme a vlní vzduch; jako mořské bouře jekot rozpoutaný po táboře šumí valící se ruch a v něm hrozeb křik a napřažené rány. Pod loskotem vírným duní noční luh a voj váda dělí v nepřátelské hluky, jež si vraždu nesou ze sveřepé ruky. Na sebe se derou; míhá ve prostoru břitkých mečů lesk i pozdvižený mlat. Tu žrec, šedý Luban, mezi houfy sborů stane jako mrak a strázní hoře jat těžkým hlasem volá do kypících vzdorů: „Kdo tne první ránu, na věky buď klat, otevři se zem, i sráz jej pohlť tmavý a zrak vyklovej mu černý havran z hlavy!“ Uztrnuly vášně před šedivým kmetem, jako v kámen stojí každý obrácen; klesá těžký mlat i meč pod hřmícím retem, a dál roní Luban žalu bolný sten: „Vševládný ty bože, který blesku letem z oblak světy děsíš, dubů kácíš kmen, mocný Perune i velký Svantovite, vůle své nám svaté zjevte taje skryté! Slunko svatožárné dnes kdy na obzoru do krvavých luhů slalo paprsek, na vrcholech chlumu do šerého boru vetché tělo své jsem v bitvy bouři vlek’ a pial k nebi rámě slzy maje v zoru. A hle, lkání mé a tklivý proseb jek, který na perutích letěl pod oblohu, silou pronik’ ňadra věkožizných bohů. Mocný Svantovit ze sídel v blahém ráji na komoni bílém vyvřel do oblak: štítem potřásá, jenž blesky v sobě tají, hrozný třímá mlat jak hněvu černý znak, z oka plane žár a kštice vzduchem vlají – tak jej na nebi můj lidský viděl zrak; ihned na útěk se daly voje soků a bůh jako pára mému zmizel oku.“ Div a hrůza jímá uztrnulé davy, visí na kmetu jich dech i sluch i zor, a ret Lubanův dál větí plápolavý: „Padla bouře na vás jako černý mor a jed otravuje srdce vám i hlavy. Bohové ať sami rozhodnou ten spor, hrad zda obléhat, až nebe zorou vzplane, aneb za Franky hnát máme v jitro ranné. Vzepnu ramena svá k sídlu věčných bohů, a jich vševládné-li ruky svatý znak v noci znamení nám pošle na oblohu, budeť věkožizných zjevná vůle tak, stíhati že máme hejno dravých nohů. Znamení to divu odeprou-li však, Tuhaň obléhat, jak velí vojevoda, bude vůle jich a všech nám spolná shoda.“ Věští kmeta rety sotva domluvily, na západě, hle, kde nad obzorem mrak jako černá plachta ku borům se chýlí, v šero noční šlehá rudý blesku drak a hrom za ním duní, rachotí a kvílí, hlučnou ozvěnou se táhne do oblak. Úžas jímá tlum, a Luban větí sivý: „Vůle bohů těmi zjevna je juž divy!“ Ale Zábojova útroba se zmítá, jako vřídlo tryská z ňader mutný vír; „Zlověští ty kmete, marně lest tvá skrytá ústy na hruď metá řeřavý mně pýr. Věčných bohů rámě tamo bleskem kmitá, ne by věstilo nám svaté vůle smír, leč by zadunělo hrozbou vaší lebi a vám zahřímalo rudým hněvem v nebi! Neupustím pídi ode svého práva, bohové jež berou pod ochrany štít. Skujte odbojníka, jehož pýcha dravá k nekázni a vzpouře podněcuje lid! Prapor vzdoru marně před okem mně mává; zákon vůle mé je pevnou rukou vryt, a kdo rozkazům se slov mých nepokoří, pohřbí hlavu zpupnou v krve rudém moři!“ „Rouhá se!“ tlum křičí v bouři sterých jeků. „Na Becha!“ zas větí hukem druhý dav, a kmet Luban marně ve vln burném vleku rámě vzhůru pne a žalem dere háv. Ve vzduchu se kříží lesklé meče reků, drnčí pádný kov nad pestrou směsí hlav, a kdy Věstoň otce chrabrou rukou chrání, Hron probode syna ostrokutou braní. Stříká rudá krev; Bech do okovů jatý zmítá se a řeve jako divý tur; rány mečů řinčí o železné pláty, Luban rve si vlasy, pomoc volá z chmur, vzduchem třese huk i bouře lomoz klatý a jek změtený se nese v dálný zvůr. K trupu bratrovu vlas Hodka sklání plavý a kol pláč se sestřin vlní pronikavý. Hle, tu ve vír bouřný z noci šeré pláně Milota se žene, na rtech děsný ryk; letí na koni, krev kalná brotí skráně, oř se pod ním vzpíná v divých skoků smyk, zrak je vytřeštěn a pode pláty bráně oudy chvějí se jak lupen u osik. V patách za ním pes se velký, černý řítí, vyje jako vlk a v hlavě oko svítí. Na psu jede baba do chundelů vrytá, honí Milotu, jenž náhle v tábor pad’, tryskem utíká a ve strachu se zmítá. Jezdec cvalem pádí, hučivý kde řad v bouřnou chumelici divoce se splítá, a v tlum rozvlněný křičí hrůzou jat: „Pomoc! Spáry vtíná Morana mně v hnáty a jak vlkodlak se věsí na mé paty!“ Dí a s oře klesá krví potřísněný, dlouhé prsty vrývá v rozčechraný vlas, křičí, choulí se a na rtech kypí pěny. Veliký pes černý kol se míhá vráz a na jeho hřbete scvrklá postať ženy jede jako mor a šíří děs a žas; rozléhá se štěkot v noci zášer tmavý, a zjev příšerný hned mizí do dálavy. Bledou hrůzou trnou rozvášněné tlumy; klesá napřažený k ráně meč i mlat, klid se klade vůkol strachem tajné dumy, dechem vane hrůzy divoděsný chlad a zrak hledí tam, kde v bouřné noci šumy Morany zjev do tmy unik’ z hlučných řad. Hodky sten a pláč jen rozléhá se v hoři a jak srdce tluk se bolně v ticho noří. Nad zděšeným houfem Záboj mocně vstává, volá uztrnulým, chmuře orlí zrak: „Odveďte mně Becha! Ráno podle práva krk dá pod sekyru! Rudou krví tak bude odseknuta vzpouře hrdá hlava a v prach bude zdeptán vzdoru zpupný znak.“ Mračně dí; tlum tlup se sklání do pokory a do noční tmy se rozcházejí sbory. Ale na psu letí Klímka plání tmavou, v chundelech se třímá za kosmatý hřbet a sten vichoru jí fičí nade hlavou; na západě v dáli rudých blesků let šlehá po obloze žíhou jasněžhavou a chmur černých s nebe visí mračný změt, jimiž vichřice se potácí i brodí a v ně mocně dme jak v plachty vzdušných lodí. Rozjařený hukot z Radimova stanu v pozdní tmavé noci rozléhá se kol; z plných pohárů a napěněných džbánů hasí odbojníci hněvu pal i bol; o stůl bijí pěstmi, hřmotně řinčí braní, proti Zábojovi hrozeb mecí vztek. Ponurý jen Radim tiše hlavu sklání a mrak smutku vryl se tváří do vrásek. Po straně si klímá Neplach trudovitý, cloumá hlavou těžkou, na pleš klade dlaň, buble jazykem a mozek vínem zpitý myšlenek niť motá v rozohněnou skráň. Kořistí mu padlo víno po táboře, na dno vyprázdněn je mnohý z něho sud; lesknou se mu tváře jako rudá zoře, a kol hlavy krouží vír a kalný rmut. Do hukotu volá Mnáta mezi druhy, a jak vichor bouří drsný jeho hlas: „Vzhůru Bechovi pout rozbít okov tuhý, aby stejný osud nestihl i nás! Padneme jak vlci mezi tučné bravy, v spaní pohříženou porubeme stráž, Becha odvedem, a v noci rozloh tmavý od Záboje Radim pluk oddělí náš!“ Těžkým jazykem mu Neplach na to větí: „Tak, tak, brachu Mnáto, dobrý nápad máš... také tak to myslím... nechat nyní kletí... padnout jako vlk a tučnou pobít stráž!“ Ale malý Klen v jich řadě s tváří bledou hlásá odbojníkům pronikavým rtem: „Muži moudrých myslí s rozvahou si vedou, a vždy řečí víc než mlatem dobyl jsem. S poselstvím mne malým ku franckému dvoru jedenkráte vyslal kníže nebožtík, ale zrádný Durynk přepadl mne v boru, kdy jsem s četou druhů v šeré tmáně vnik’. Bývalo by marným hájiti se v boji, o životy prosit bylo stydno zas – a tak zbyl mně jazyk, a ten tíhou svojí před hanebnou smrtí vtipně spasil nás. Durynk jediného nezkřivil nám vlasu, a kdy jeho mluvou řeč jsem pustil naň, pozval mne i druhy k šumivému kvasu, průvod krajem dal a v pochvě schoval braň. Pravé slovo bylo vždy mně valnou spásou, vítězil jsem jím i u marnivých žen, ani svalů silou ani těla krásou, ale řečí vzal jsem první choť si v plen; z těch dob čtyři ženy pochoval jsem v rově, a kdy teď má pátá nechtěla mne mít, marnivost jsem její v pravém lapil slově a tím do klece svou sýkorku jsem chyt’. Proto nechte mečů, nemávejte mlaty, smírně vyjednáme se Zábojem spor; prve nežli ráno slunka paprsk zlatý z mlhy siné tryskne od východních hor, půjdu k vojvodě a slova půhon hladký hrdost oblomí, by propuštěn byl Bech. Nyní dejte oudům odpočinek krátký, by nás křepké ovál jitra svěží dech!“ Jazykem mu těžkým Neplach na to větí: „Tak, tak, brachu Klene... není žádný spěch... také tak to myslím... nechat nyní kletí... řádně nejprv dopít a pak na pelech.“ Hlahol rozléhá se hukotu a vřavy, ve chomolu vířném vstává Vlastibor, do chundelů dlouhých visí vlas mu plavý, v líci šrámatém a v oku plane vzdor. Má jen pravé rámě, neboť levou ruku medvěd usáp’ mu, kdy v horách s ním se rval, nyní mlat jen nosí místo střel a luku – jako kov je tvrdý těla každý sval. Dvíhá pravici a máchnuv o stůl v desku kácí chmelovinou naplněný džbán, v Klena metá z očí zážeh rudých blesků a jak strže příval hlasem hučí v stan: „Hoj, ty spratku bledý s hada retem křivým, malý jako syslík, plachý jako myš, žes mou holubici slovem mámil lstivým a ji vylákal jsi do brlohu v skrýš, za to, až se z vojny navrátíme domů, v Orlice tě hodím rozpěněný vír, tam kde nejvíc ječí peřej v skalním lomu, aby hejno žab a raků mělo žír. Ale nyní radím, nech si tlach svůj planý, jedy nakažlivé neplij v rozhovor, sice pohladím tě dlaní s pravé strany, že tvé vlastní ženy nepozná tě zor. A teď vzhůru, braši, kvapným hurtem k dílu: vrhněme se branně na Záboje v stan, spoutejme a svažme hrdou jeho sílu, prv než chrabrý Bech nám padne k smrti sklán!“ Jazykem mu těžkým na to Neplach větí: „Věru, Vlastibore, ze všech řečí těch nejlepší tvá rada... proto honem, děti, hoďme Klena žabám, dřív než umře Bech!“ Rozkypěly hněvem odbojníků tlumy, rozvášněné paže tasí mečů hrot. Radim probouzí se z těžké, trudné dumy, vráskovitou dlaní stírá lící pot, stana kyne rukou, zrakem velitele tlumí zápal žhavý, krotí vášní vznět, na mohutné čelo chmurný mrak se stele a slov kázeň hlásá pánovitý ret: „Ustaňte! Má noc svá svatosvatá práva, pod ochranou nebes dříme její klid; nad spícími bůh sám černým mlatem mává, nad jich skrání drží zlatohvězdný štít. Věkožizných bohů na své hříšné hlavy nevolejte pomstu v pohrom hrozný čas; radu dá nám zory ranní zákmit smavý – jděte spat a nechte hodů šumný kvas!“ Burný tichne vír pod mocným žezlem ducha, poslouchá ho vše, jen vzpurný Vlastibor zlostně dlaní drsnou knír si rve a cuchá – ale jde i on a krotí zpupný vzdor. Neplach cosi brouká hledě na poháry, na jazyku motá Bech se mu a Klen, níž a níže na stůl kloní leb se starý a zor mžouravý se hrouží v tvrdý sen. Siná mlha východ v šeré hávy halí, ještě nevytryskl jarý slunka svit, ale po pláni juž tlumů šum se valí, ve tlupách se hemží po táboře lid; změtený jich šemor rozléhá se v dáli jako ráno v oule bzukot čilých včel, které ždají dne, by křídla rozepialy a po nivách květů hromadily pel. Pod oblohou Záboj před plachtami stanu jako tmavá hlubáň tají v sobě rmut, družina kol trčí v rozložitém lánu a Bech v její středu stojí v pouta skut. Před vojvodou Hodka roní proseb hlasy; dívčí tělo kryje bílé řízy šat, kolem hlavy vlají rozpuštěné vlasy a slz teče proud přes tváře luzných vnad. Zachmuřený Záboj hněv má v žhavém oku, k prosbám dceřiným dí rozhorlený ret: „Odpustit chci, dívko, odbojnému soku a dát svobody mu zlatou volnost zpět, jestli přede mnou se skloní do pokory, bude na kolenách prosit o život. Ve prach zdeptat musím tvrdých šíjí vzdory, zlomit nekázně a zvůle zhoubný hrot!“ V Hodčině se oku kmitne záblesk jarý, otce před Zábojův vede přísný zor. Posupně Bech kráčí jak lev pouště starý, jehož do pout jali v tmavé sluji hor; jde se pokořit, však oka zážeh rudý odpor slovu klade, jež chce hlásat ret; vzhůru nese hlavu, hrdě přímí údy, jak by velet šel, ne k prachu klonit hřbet. Na zem vrhá se. Tu polních rohů zvuky ladným rozvlněním dují ve prostor; s poselstvím Klen jede v Zábojovy pluky a s ním malé čety přidružený sbor. S koně slézá Klen a stana k vojevodě větí, co mu Radim v ústa položil: „Dnes před zory svitem ve hromadné shodě oddělili jsme svých vojů valný díl, a v ten okamih, kdy promlouvám tu k tobě, druhý tábor nám juž k chlumu rozbit jest a v něm branný lid, jenž ku poroby mdlobě nepokloní hlav pod krvavou tvou pěst. Kletbou vlastní viny zlomena tvá síla, probodán tvůj štít, meč ve dví rozlomen; ruka nedokoná velikého díla, které rozepředl včerejší ti den. Ale v moci tvé je zaceliti ránu: propusť Becha nám, a oddělený sbor k tobě zpět se vrátí, potupnou smyv hanu, a tak stlumen bude vády černý mor. Nepustíš-li Becha na smířlivou shodu, vojevodou bude Radim, mocný kmet, žezlo odejmuto tvému bude rodu a vrch naplní se tvých i našich běd. Před věhlasu tvého soud tu prosbu kladu: svol a rozvaděným učiň svatý klid. Nad osudem země nyní třímáš vládu, v rukou držíš její budoucnosti štít; srdce nakloň k prosbě, zachraň nás i sebe, duchem smířlivým kroť vášní vír i hněv, potři Franků tlum, jenž tuk i krev nám střebe, a spoj celý národ pod svou korouhev!“ Líce Zábojovo vzplálo rudým hněvem; hledí na Becha, zrak metá jisker žár, jak by chtěl mu dýku vnořit v boku levém a veň vetnouti mu smrti ostrý spár. Klen ždá odpovědi; ticho jako v hrobě, z prachu pozdvíhá se pokořený lech, dme a vlní se mu zloba po útrobě a řeč varem kypí na plamenných rtech: „V hloub mně duše stydno, že jsem sklonil k prachu šíji před tebou, bych srdce pokořil; dýmem tvůj mně hněv, a sám teď v chabém strachu kleslým srdcem vážíš tíhu mojich sil!“ Děl, a řetězem, jenž údy spíná těla, zpupně cloumá, řinčí, jak by střásti chtěl hanbu potupy, co na čele mu tkvěla, a s ní studu žeh i pokoření žel. Kol úst Zábojových trhlo divým ruchem; kyne družině, a ruky prudký vzmach dolů znamení jim hrozné kreslí vzduchem, – a juž Bechova se hlava válí v prach; k nohám Klenovým se kulí porubána, za ní padá trup a z něho prýští krev; v povětří se kmitá ještě meče rána a zpět v dav se noří kata náhlý zjev. Výkřik a zas ticho; hrůza mysle jímá, v uděšených tvářích vryt jest ztuhlý žas. Záboj brvy supí, v shromáždění hřímá a jak z přívalu zní mocný jeho hlas: „Viz tu hlavu v prachu kouleti se, Klene, a jak odpověď mou Radimu ji nes; rci mu, že i za ním stejný trest se žene, kterým zrádný Bech tu mrtvým trupem kles’!“ Děl, a do stanu se vrací rychlým krokem, mizí před zrakoma jako chmurný mrak. Klen se dívá na trup vytřeštěným okem, v údech rozechvěných cítí strachu tlak a nic neodvětiv na kůň hupkem vsedá, s družinou se dává v cvalu kvapný hon; ořům pod kopyty prach se dme a zvedá, vůkol rozléhá se Hodčin pláč a ston. S rozpuštěným vlasem klesá na mrtvolu, lomí rukama, kvil duje v plný ret, slzy jako perly z tůně vírných bolů hojným prýští zdrojem, rosí tváře květ. Vedle Haranta se Kruvoj tlačí stranou; krůpěje dvě velké visí na řasách, lesknou se a s víček na ruce mu kanou, kde se křivých šrámů pestří rudý nach. Jako by se styděl, drsnou dlaní stírá, co mu trysklo z ňader, prolomilo led; vráskovitou rukou velký oštěp svírá a dí soudruhu, s ním v houf se noře zpět: „Věř mně, brachu, že jsou slzy nakažlivy, kdy je pláče dívka, jako tato jest; sám jsem včera viděl, že jak oheň živý Franky žíhala a rubala jim klest. Ale otec její jako smok byl divý: samé uskoky a váda, klam a lest, samé obmysly a pletich tajné spády – a tak mrtev padl vinou vlastní zrady!“ Hlad a hrůza bledá zuří na Tuhani; kolem leží Záboj, v pasti svírá hrad; Brunhilda se marně s druhy statně brání a děs vyzáblý i smrti chmurný chlad k stísněnému srdci sahá černou dlaní, žárem v mozku rejdí myšlenek jí chvat, a dnes spásy radu nezrodí-li v roji, potupně se vzdát neb padnout musí v boji. S Isanrichem starým mladý Lambert stráží vedle sebe stojí valů na hradbách; oba hledí v dálku, držíce luk v paži, a zrak bloudí tam, kde větrů ostrý tah valící se dýmy nad táborem sráží. Mlaská Isanrich a rukou zlostně mach mrzutě dí druhu: „Tam je oběd všady, a nám drštka píská, bachor tančí hlady. Koně, psy a kočky, ropuchy a krysy, ba i netopýry zhltal žaludek; poslední myš ráno dojedl jsem z mísy, a teď abych staré řemeny si pek’; smrti oprátka nám nad hlavami visí, a dnes nepřijde-li odněkud nám lék, v noci přiletí čert pro tě parohatý, na rohách neb vidlech roztrhá ti hnáty!“ Na to Lambert větí: „Nelekám se, brachu, neboť jistou věštbu staré báby mám, že na suché zemi budu beze strachu; ani meč ni šíp ni oprátka neb trám, ale slané moře, štvané od rarachů, bude hrobem mým, a proto kata dbám, zda jak zralé mouchy popadáte tady – vím, že neleknu zde žízní ani hlady.“ „Juž tě čert má v drápech pro rouhavé řeči, a dnes poletíš s ním večer do pekel; i tvou Brunhildu si spárem chňapne v leči, na hlavě jí zcuchá hrdý kokrhel, bujně poskakovat za ní bude s péčí, košili s ní svlékne, stáhne řízy běl, s nahou rejdováka zakřepčí si spolu a pak kopytem ji kopne na pec dolů.“ „V peklo nevěřím, a ďábel parohatý, toť jsi ty, ba věru, pravý satanáš. Ale jsou-li milé tvé ti křivé hnáty, nelaj Brunhildě a slova lépe važ, sice pošimrám tě, počechrám ti šaty, klackem přistřihnu ti pěkně na rubáš, že se převalíš jak na trávníku žába, kdy ji v ranní rose najde vetchá bába.“ „Hubou nejektej tu, floutku holobradý, a že Brunhilda jak jedovatý plaz svíjí ohonem se hadím v uzel zrady, na to, vychrtlá ty kryso, z pochvy tas. Já bych nejraději čertici tu zády k trámu přivázal za její dlouhý vlas a dal upálit ji za pekelné čáry, jimiž Gadofreda lapla v dračí spáry.“ Odhazují luky, meče chvatně tasí a jdou proti sobě; řinčí braně sek, planou jiskry v oku, hněv se na rtech kvasí, a kdy oba jímá vášně vzpurný vztek, Brunhilda se jeví s houfem družné chasy hradu na valech a za ní Vernar rek. Volá velitelka: „Chlapi, nechte sporu – vrah že útok chystá, hleďte do táboru!“ Paže klesají, zrak obou v dálku těká, v ležení jak hemží nepřátel se dav. Ale Isanricha vid ten nepoleká, i dí velitelce zpupným čelem vstav: „Hlad je pánem mým, ne ty, jež marně čeká spásy od těch, co se na tvůj věsí háv. Pohan teď se najed’ tučné skopoviny, a my proti němu jsme jak matné stíny!“ „S hradeb odbojníka vrzte dolů hlavou!“ bouří velitelky rozvášněný hlas. Neždá Isanrich, sám dvíhá ocel žhavou, žene zuřivě se po ní v náhlý ráz, napřahá se, míří nad skráň její pravou a řve jako běs: „To vetkni ve svůj vlas a jak odměnu si nechej za své čáry, jimiž Gadofreda lapla’s v dračí spáry!“ Hbitým mihem točí Brunhilda se stranou, rychle tasí meč, a prv než přispěl druh, odbojníka sama mrštně pádnou ranou klade na zem trupem; letí z něho duch a krev valí se a řine rudou branou. Skočí Lambert k němu jako střely ruch, nohou kope trup a hnusně zkrvácený střemhlav kácí dolů s valů hradní stěny. Brunhildě žár nitra okem sálá žhavým; za trupem se dívá rozpálený zrak, jak se řítí v propast pádem kolotavým, a zor těká s valů jako dravý pták. A hle, k hradbám plíží muž se křovím tmavým, hroutí se a vine jako v řece rak a zhled velitelku ukazuje blánu, s poselstvím že jde, by otevřela bránu. Puštěn ve tvrz hlásí věsti od Luděka, vítězně že potřen Radimův byl sbor, Vltavy kde voda v labské proudy vtéká, že sem vůdce chvátá jako bystřeň s hor a že doba spásy je juž nedaleká, jediný jen den by chrabře pod prapor stála posádka a bránila se hladu, s červánky že přijde rychlá pomoc hradu. Velitelka pyšně chladnou tváří skrývá, jak jí srdce buší, jak v ní bouří krev a jak myšlenek v ní výheň plane divá; v dáli vidí vlát juž spásy korouhev, novým plápolem hruď sálá náruživá, ret se rozchvívá a z oka blýská hněv. S valů sestupuje, Fritigeru praví a slov proud se dme jak vichru příval dravý: „Jediný jen den, než vstane ranní zora, ostrým drápům sudby vyrvi jako dar; na dni jediném má visí duše chorá a v něm spása má neb zhouby pustý zmar. Hle, tam na Záboje pohleď do tábora, k útoku jak řadí valných pluků žár, jenž mne udusí, než večer sletí tmavý – jeden, jeden den jen vyrvi mozku z hlavy!“ Před se Fritiger se dívá chmurným zrakem, duchem pohroužen je v divné dumy sen a hruď mocně dme se černé mysli tlakem; tu zor pozdvíhá jak ze sna probuzen, i dí temným hlasem: „V tísně víru takém Ludiše a Vanda skýtá spásy den!“ Odmlčel se hledě velitelce v líce, i ta chápe jej a soptí jako lvice: „Bleskem duší slova projela tvá zlatá – dost vím, dost a jdu, bych vykonala hned!“ Dořekši jak bouře po nádvoří chvátá, v mozku lávy žár a v srdci mráz i led. Před ní v chvíli malé stojí Vanda jatá vedle Ludiše, jež jako vesny květ k matce tulí se, žal ňader v slzách roní a své hlavy břímě k její srdci kloní. Okem pronikavým šípy pohrdání lučí Brunhilda a v ňadrech snuje lest, ale pod strachem se duch jí marně brání a ret hrdým slovem hlásá ženám věst: „Vím, že před Zábojem hrad mne neuchraní, neboť pomocníkem hrozný hlad mu jest. Zahynem-li zde pod rumu ssutinami, v propast bezednou se povalíte s námi. Já však nechci smrti ani své ni vaší; proto odesílám do tábora vzkaz, aby záhubu, jež nad vámi se vznáší, Záboj odvrátil a spasil mne i vás. Vzdám mu vás i hrad, jenž troskami mne plaší, ale průchod žádám, by ni jeden vlas nebyl zkřiven mně ni zástupu mých manů – volni opustíme na Tuhani bránu. K tomu nesvolí-li, co má vůle praví, hlasatel mu dí, že tady na valech před zrakoma jeho srubat dám vám hlavy. Tak i učiním, a smrti černý dech, prv než vlahá noc se vhalí v závoj tmavý, nad mrtvolou vaší zdmychne žití žeh. Kvapí čas jak blesk – a posel ždaje stojí, s jakou věstí jít má od vás ku Záboji.“ Na rty Brunhildiny krutý úškleb sedá jak hmyz bodavý na plný léta květ; před ní Vanda v poutech zachvěla se bledá, jako by byl nitra dotk’ se smrti led. Dcera k mateři tvář uzardělou zvedá, ňadra dmou se strachem, úžas poutá hled, i dí úpěnlivě hrůzou bázně jata: „Nechci, máti, umřít pod rukama kata!“ Vanda hlavu kloní; ovál smutek líce, a jak vánek čeří tichou hlubáň vod, dumá chvilinku, tu ale jako lvice, kdy se zdvíhá v poušti na boj o život, přímí se, žár metá z temné zřítelnice, i dí Brunhildě, jíž kane s čela pot: „Zachráním i sebe, zachráním i dceru – hlav svých nevydáme katu pod sekeru! Pout mně odejmete břímě svírající, do ruky mně zvučný dejte lesní roh; vstoupím na hradby a dci má lepých lící se mnou vstoupí tam, by zřít ji otec moh’; rohu zvuk mu zazní; v dáli ve směsici pozná hlahol ten, i přiletí jak noh, a já sama s valů sroním proseb hlasy, by nám s ranní zorou vyšlo slunko spásy!“ Kyne velitelka rukou běloskvoucí a na její povel ocelových pout hbitě odnímají Vandě tíhu žhoucí, pod níž bílých ramen tryská krve proud; roh jí dávají, a její duše vroucí Ludiši i sobě váží sudby soud. Couvá četná stráž, a obě pevným krokem na valy jdou hradní v smutku přehlubokém. Nad propastí skalin srázně rozeklanou do oblohy trčí hradu pevný val; Vanda duje v roh, a v pláň, kde ohně planou, zvuky s větrem plují se strmících skal a jak báje v mysl Zábojovi tanou. V čele houfů valných s oře hledí v dál, odkud zvuk se nese po boru a keři a jak sladký sen se v jeho duchu čeří. „Tak jen Vanda píseň rohu vdechnout umí,“ volá a juž cválá bez rozvahy tam, odkud k němu hudba sladkým vanem šumí. Dojel k hradní rokli, plné srázných jam, nesen na vlnách svých vzpomínek i dumy, a vznět jeho touhy není planý klam, neboť nad úvalem jako na oblaku Vanda s Ludiší se kmitá jeho zraku. Rozpuštěný vlas a roucha bílé řasy třepetavě dmou se ve vlnitý vzduch. Záboje choť vidí, tichnou rohu hlasy a ret její mocně volá k němu v luh: „Poslyš, muži můj, ty zdroji toužné spásy! Co ti nyní volám v roztoužený sluch, to se vryj ti v ňadra jako pečeť žhavá, pod níž v kov se proměň srdce tvého láva... Nelítostně zuří divá dravost hladu mezi Franků houfem v obležených zdech, a juž ubránit jim déle nelze hradu. Od Brunhildy vzkaz ti letí na mých rtech, abys propustil i ji i manů řadu ze smrtelné pasti hladomoren těch a vzal obě nás i Tuhaň za odměnu jako vytouženou, drahou sobě cenu. Jestli nesvolíš, co Brunhilda ti praví, druhý vzkaz ti nesu, že tu na valech před zrakoma tvýma dá nám srubat hlavy, aby bledolící smrti černý dech, prv než vlahá noc se vhalí v závoj tmavý, nad našimi trupy zdmych’ nám žití žeh... Záboji můj drahý, sladká touho moje, tak se svíjeti má duch tvůj v mukách boje! Hleď, zde pelouch je těch jedovatých hadů! Nenávisti mé a mého záští hrot pomstou míří k jejich záhubě a pádu a plá mocněji v mé hrudi nad život! Cítím smrti dech a podlých činů zradu... Padni Brunhilda i tlupa jejích rot, ať se nenávist má jejich zhoubou zkojí – a já v propast chci se vrhnout s dcerou svojí! Pomsti mne i dceř své rekovnosti činem; my před hrozným bojem spasíme tě dnes a radš dobrovolně vlastní rukou zhynem, aby mocný duch tvůj chabě nepokles’. Hle, v tvé objetí juž jdeme smrti stínem, jdeme v náruč tvou jak na bujarý ples, vrháme se střemhlav s hradeb do propasti – bozi, smilujtež se nad tebou i vlastí!“ Zvukem jásavým tak Vanda volá dolů, Záboji šle s hradeb strašné věsti hlas, v rámě jímá dceru, pohrouženou v bolu, a s ní vrhnout chce se v strmý valů sráz. K Ludiši jak listu na rozchvělém stvolu chladnou rukou sahá bledé hrůzy mráz. „Otče,“ volá, „otče, nechci umřít mladá... zachraň dceru svou, jež strašným strachem strádá!“ Z objetí se matce vine děsem jata, a kdy Brunhilda zří divý zmatek ten, volá many své a s nimi na val chvátá, odkud ozývá se pronikavý sten. Vanda blížiti se svého vidouc kata hbitou patou kráčí na kraj srázných stěn, k Zábojovi volá, dolů nahýbá se: „Obětuj krev dcery k své i lidu spáse!“ A juž do propasti vrhá se i padá. Ve vzduchu se kmitá rozpuštěný vlas, roucho řasnaté i bílých ramen vnada. Ňadra dívčina proniká hrůzy žas; zrakem pekelným se na ni šklebí zrada. Za mateří spěchá v strmý valů sráz a veň chce se vrhnout, ale mocnou paží klesá uchvácena rukou četných stráží. Strašný výkřik dme se z hrudi Zábojovy; před ním leží Vandin roztříštěný trup, řinoucí krev rudá brotí lupen křoví a ten hrozný pohled jako dravý sup ostrým spárem v ňadrech bol rozrývá nový. Ale Brunhilda svůj pevně třímá lup, hledí se hradeb, kde Záboj klesá žalem, i v dol hlasem mocným volá nad úvalem: „Pohleď na dýku, jež v pěsti mé se kmitá, jak ji nad hrudí tvé dcery pozdvíhám a jak v rukou mých se život její zmítá... Ze rtů tvých i svou i její spásu ždám; jestli nevyřkneš ji, hle, ta dýka hbitá ostřím probrodí se k srdce hlubinám. Buďto propusť mne a dceru vezmi darem, aneb její krev a život padne zmarem!“ Záboj zachvěl se a hněv i bol mu v hrudi jako žhavých mečův ostrý hrot je vryt; k činu ukrutnému vášně změt jej pudí, hučí duše vír a štve jej zlosti cit, by krev dceřinu vlil pomstě do osudí. Ale v ňader temno vniká lásky kmit, kdy hlas úpěnlivý slyší vzlykat s valů: „Spas mne, otče, zachraň pohříženou v žalu!“ Za Zábojem Ctibor s udatnými druhy věren vojevodě pod hrad přikvapil, a kdy vidí dívku jatou v smrti kruhy, k její lkání pojí i své prosby díl, otce objímá a boj v něm nítí tuhý... V otci lásky bol nad hněvem zvítězil, i dí Ctiboru slz utíraje vláhu: „Dceru zachráním, dám uniknouti vrahu!“ Jun tu jásavě ta slova hřímá k hradu, záchvěv radosti mu plane ve zracích. Bylať Ludiše mu zasnoubena zmladu, a květ krásy teď naň jarní vůní dých’; oko roztoužené hledí v její vnadu, blahé naděje mu v nitru kmitá mih, že mu touha dávná vstane ověnčena a že lepá dívka bude jeho žena. Hrdá Brunhilda na valech v nitru plesá, i dí Fritigeru halíc tváře v chlad: „Stoupá hvězda má a Zábojova klesá! Za jediný výkřik, jednou slzou jat vozu mému vrh’ svůj osud pod kolesa, prodal slávu svou i čest i život snad. Nyní slabý duch ten pod bolem se zmítá – rychlý čin jej sklátí, ruka zchvátí hbitá. Do tenat jej vlákám, poléku mu sítě, a mých úkladů-li podaří se lest, bude v moci naší při červánků svitě a nám zachráněny budou hrad i čest. V křovích u studánky zálohu dej skrytě, Vandy mrtvolu tam k vodě rozkaž nést, a kdy smlouvu budem tam si přísahati, přikvapí tvůj lid a zklamaného schvátí.“ Pod Tuhaní hradem níže do planiny prostírá se malý, zelenavý luh; ku hradebním valům les jej vroubí stíny k hoření se straně vina v polokruh a mláz jedlová chvoj tmavou se skaliny kolébá a noří ve proudivý vzduch; slunko podzimní mdlým paprskem se kmitá a vran stádo černé po obloze lítá. Na pokraji lesa svěží pramen živý studánkou se prýští mezi jedlí mláz; rusalky tu sídlo; tu své činí divy, tu při svitu luny češe dlouhý vlas a tu její dech vždy vane milostivý. Lid sem obět nosí i svých proseb hlas, hromady tu slaví i své bujné hody a je svatým místem zdroj ten čisté vody. K šeru večera juž den se valně kloní, strumenem se vine zřídla jarý tok, a dnes mutným hlasem vlnka vlnku honí. Jako ku poctě sem k vodám zrádný sok mrtvou Vandu snes’ a v chlad ji stínů cloní. Sem i Brunhilda svůj namířila krok, u ní Ludiše se bolem rozechvívá a svých tváří bledost v bílých dlaních skrývá. Vernar doprovází velitelku svoji a s ním po boku jí sličný Meginfred; stojí neklidni a v trapném nepokoji k smlouvě vojevodu ždají ve svůj střed. A hle, přijíždí juž, oděn lesklou zbrojí, v nitru rozechvěn a v smutné tváři bled; po boku mu jedou Lubor se Ctiborem a žrec Luban vedle s tichým, truchlým zorem. V luhu stanuli na valný dostřel luku, a sám Luban kráčí k zdroji jasných vod, kde se proplétají husté větve buků, k Brunhildě kmet míří vetchých nohou chod, vztahuje k ní hrdě vráskovitou ruku, zve a zaklíná ji na smrt, na život, aby přisáhla, jak velí svaté řády, že slib vyplní bez úskokův a zrady. Přísahou se klnou rety Brunhildiny; volá nebesa i černých pekel svět, boha, lidi, ďábla, ba i mrtvých stíny, volá na sebe hrom blesku, spoustu běd, že jen pravdu dí a dotvrdí ji činy. Naslouchá jí klidně Luban, vetchý děd, a kdy vyřkla vše, kmet volá vojevodu, který pílí plnit umluvenou shodu. Druzi jedou s ním; rek sestupuje s oře, kráčí k strumenu jak bouře temný mrak; každý krok mu těžkým přívalem je hoře, jež naň spoustou pohrom sype chmurný tlak, hruď v něm tlumí ducha, svírá ku pokoře; pod břemenem bolu stoupá jako vrak a jde k Brunhildě, jež v chvějném srdce tluku lstivě vítá jej a podává mu ruku. Chladným pokynutím vojevoda větí, a kdy přísahou slib nově dotvrzen, hledí k mrtvé Vandě, hledí ku dítěti a v sluch vrývá se mu pronikavý sten, který z retů dcery žalným lkáním letí. Dívku Brunhilda jak drahocený plen béře za rámě, i do náručí reku vede odměnou své přísahy a vděků. Třímá Záboj dceř jak vítězství to celé, které zbylo mu po bouře pohromách. U strumene Vanda, kde se lupen stele, leží v zeleni a krve rudý nach rmutem k žalu budí srdce rozechvělé. S Ludiší jde otec, kde je zdroje svah, a ten pohled hrozný milované ženy jako jedů hrot je k hrudi namířený. S tváří nakloněnou stojí u mrtvoly; v oko mohutně se tlačí slzí tok a proud hořký valem smývá ňader boly. Číhá Brunhilda naň jako divý smok, který ukrývá se v jeskyň tmavé doly, a kdy postřehá, že hrdý její sok pohroužen je v žal, tu pokynutím ruky ze zálohy budí nastražené pluky. Jako náhlý příval letních krupobití z jedlového mlází Fritigerův sbor chvatně od zadu se na vojvodu řítí, a prv nežli Záboj nachýlený zor může pozdvihnout, juž svazů tuhou sítí poutá jej a kácí na zem vrahů mor, suje se naň vzad a reka rukou lstivou v lanech stahuje jak zvěř a kořist divou. Lubor tasí meč a Ctibor mává mlatem, ale tiskne oba vrahů tlupa zpět, jež se na ne strašným vyřítila chvatem. S oštěpem se hrne sličný Meginfred, a kdy oba s oři v kruhu spiati klatém vidí valící se spoustu náhlých běd, bodají v běh koně, sekou zrádnou chasu a cval ořů nese v tábor jejich spásu. Záboj jako lev, na něhož poléčili, v okovů se svíjí hrozných bolestech; v hněvu divokém napíná svalů síly, aby přerval pouta, jejichž palný žeh hlodá do údův a zatíná se v žíly. Ale marný znoj – jen retů hrozný vzdech bolest hlubokou ve výkřik žalný vkládá: „Vizte, bohové, jak vítězí tu zrada!“ Po napětí tichne; klidným duchem strádá a v hloub ňader tiskne rozbouřený cit. S tajnou hrůzou na něj hledí Franků řada a i před spoutaným strach má branný lid. Ale v Brunhildinu vírnou hruď se vkrádá nepokoje změt a rudých činů styd; volá posupně na voje nakupené a v hrad se Zábojem rot se tlupa žene. Vedle něho dcera k zemi nachýlená shýbá se jak vichrem podlomený květ, oko dolů kloní, tichá je jak pěna a jen v nitru hlodá žhavých bolů jed. Chýlí hlavu rek a sudby náhlá změna srdce něhy citům, lásky slovům ret zamyká a ducha zbrojí do poroby – Záboj v pouta spiatý mlčí jako hroby. Rychle stoupají po cesty prudkém svahu a všem velitelka hbitě kráčí vzad; zrakem ponurým se před se dívá v dráhu, hruď ji ohněm pálí, jako by byl had tajným uštknutím se vnořil k její blahu; kradmo pohlíží na vojevodu v řad, tmavé brvy supí, k spěchu popohání, a juž brána hradní zavírá se za ní. Slunko zapadá do černých dálných borů, obloha se halí v rudý červánek; Lubor se Ctiborem pádí do táboru, hrozným rykem křičí, chrlí hrdel jek, bijí na poplach a hrnoucích se sborů čety vnímají, jak zrádně jat byl rek. Hněvem hučí dav a jako vlnobití duní repotem a do zbraně se řítí. Harant divě mečem nad hlavami mává, ukazuje tam, kde v šeru trčí hrad; za ním rozhukaných vojů příval vstává a jich spousta hučí jako vodopád, jehož po skalinách drsných šumná vřava s jekotem se valí ve propasti chlad. „Vzhůru na Tuhaň!“ kol šemor mocných ryků k nebi rozléhá se z nachlumených šiků. Kruvoj rudne zlostí, v prstech sápe kníry, do pravice drsné tiskne těžký mlat, vida valný voj a chrabré bohatýry jako prudký vichor do řadů se hnát, škube sebou, trhá, jako by chtěl štíry, již ho pokousali, s těla setřásat, za uchem se drbe a v šum volá pluku: „Jitra vyčkejme, teď marná bouř je hluků!“ Tlum ho neslyší a hledí k Horazdovi, který do útoku strojí vojů dav, v čelo staví se a mohutnými slovy plamen na temena vírných metá hlav: „Zhoubným ohněm vrahům rozžehneme krovy, podpálíme hrad, ať noci černý háv zrudne plápolem a zžíře lid ten klatý – žebříky sem, zápal, berany a mlaty! Pochodní žár vzhůru! Bohové mne slyší, jak před jejich tváří klnu se zde vám, že tu ženu lítou, lapnu-li ji v skrýši, jako běsnou fenu kopím probodám, upálím jak došek v ulepené chýši aneb pověsím na javorový trám! Žeňte k útoku, ať na Tuhani brány před úprkem naším rozletí se v strany!“ Z hrdel tisícerých zuřivý jek šumí, zástupy se valí, otřásá se vzduch, hučí, rachotí a víří bojů tlumy, planou pochodně a rudý žárů pruh odráží se svitem o vůkolní chlumy; pod návalem duní širý noční luh, a co duši má a živo po táboře, rozhučelo se jak rozvlněné moře. A kdy semknuti v řad chtí se hrnout k předu, koňských dupotů tu slyšet mocný cval; jízdná letí stráž a – hrozno ku pohledu – na útěku kvapném za ní opodál Neplach, Vlastibor i Klen a jemu v sledu malý jezdců houf, jenž s nimi v běh se dal, Radimových vojů hrstka poplašená prchá úprkem a pod ranami stená. Pádí mezi řady Neplach trudovitý, jme se hlásiti, že Radim v bitvě pad’, že voj poražený, hodiv braň i štíty, rozutekl se jak hejno ptačích stád, ku Tuhani v patách jim že Luděk hbitý cválá na koních, a dřív než noci chlad mlhy závoj tmavý rozestele kolem, vrah že položí se proti nim tu polem. Seřaděné voje úžas jímá bledý; nářku, kvílení a hněvu trpký vzlyk s repotem se mísí v náhlý příval bědy; jedni slzy roní, druhých vzpurný ryk volá Horazda, by poslal na výzvědy, zda juž chvatem blíží Luděkův se šik. Změtem zástupu se pláně vlní širá, hrůzou poražen je sám duch bohatýra; okamih je Horazd jako v omráčení, ale prořítiv se volá v pluků vír: „Hřímá bohů hněv, v strast naději nám mění, s nebe na týmě nám sype žhavý pýr! Vykoupení více pro Záboje není, na věky je ztracen velký bohatýr; jedinou nám spásou ve semknutém řadu rychle k horám couvnout za nočního chladu!“ A kdy ustupovat velí Horazd tlumu, hle, tam na obzoru v temných stínů bor Franků voj se sune k porostlému chlumu. Vid ten hrozným strachem padá na tábor, zmítají se houfy, hučí v děsném šumu; úžas úchvatný jak nakažlivý mor jímá zástupy a vír jich rozpoutaný rozmyká se, běží, prchá na vše strany. Jako kdy se vichr od hor dálných vznese, kolotá a letí přes pláně a luh, zdvíhá prach, zem zrývá, pádí v strašném plese, stromy poráží, dům kácí, víří v kruh – tak děs rozmetává, uchvacuje, třese voje Horazdovy v běhu divý ruch, k útěku je nítí, hrůzu rozdmychává a kol rozléhá se prchajících vřava. Marně Horazd volá, marně Harant zuří, marně Jaroslav je žene v pevný šik, marně duní Hronův hlas a povel tuří – tlum jich neslyší a slepé bázně ryk rozchvátaným proudem v hučných vlnách bouří. Rozprchly se voje, než Frank v bor byl vnik’; jako divá stáda pádí nával pluků a v tmu rozléhá se jekot plachých zvuků. Stojí Brunhilda a s valů na Tuhani prchajících vojů slyší hřmotný šum; hledí v dálavu, jak po široké pláni v mlhách večerních se hemží Franků tlum, pochodně jich vidí, slyší řinkot braní a zří, jak se tam, kde pozdvíhá se chlum, zástupové hrnou, plamen rozžíhají, a jak prapory jich třepetavě vlají. Žár a bujná radost oudy rozechvívá; ohně roznítiti káže na hradbách; šlehavý jich plápol jako výheň živá šíří po krajině záře rudý nach, a kol Brunhilda se hrdým zrakem dívá. – Ale Záboj spoután ve sklepení tmách v sudby své i země hroznou propast zírá – a sám bol mu v prsou mrazu chladem zmírá.