In tenebris.

Xaver Dvořák

In tenebris.
Tmy smrti v duši mou se vsávají, jak vlhkost zimy v stěny domů, dne světlo zápasí a stíny vstávají ó z trhlin všech a ze průlomů. Nach rudý rozlil se mým nitrem hned, to slunce zlaté padá dolů vždy níž a níž; ó duše, můj tě hled už ztrácí, v jakém toneš bolu! Mých citů teplo srazilo se v ráz jak jíní na stěně a rámech, tam v nitru chorém drahý na obraz, jejž rozvěsil jsem v snů svých chrámech. Mé myšlenky jdou v černém závoji to sirotci jsou pozůstalí, jen k hrobu tvému dojdou obojí a zpět se v těla síň mou vzdálí. 54 V tu pustou síň, zkad vyšlas najednou jak vůně květu vyvanutá, v to moře, s něhož v hloubi bezednou tys Atlantis má zapadnutá. Čím budou v těla mého urně as, když rozhlodá ji plíseň hnití; zda vyšlehnou jak v podvečerní čas zář bludičky, jež v temno svítí?! 55