Po předlouhém čase v nestřídmosti
Promrhaném, – nešlechetně dosti,
Jakub Zdvíhal do nemocy
Přetěžké pad, v kteréž ve dne v nocy
Bídně stonal na vnitřnosti,
Vníchžto pálilo ho cosy s ukrutností.
Běta mladá žena jeho
Převelikou žalost měvši z něho
Mnohé hořké slzy vycedila, –
Ač se praví: že to učinila
Na oko jen. – V černém chodila
Rouše syce, co se Jakub rozstonal,
Ale myslila sy: oby spíš jen dokonal!
Po manželství s sousedem že toužila,
Dokládají, že sy tuze natřela
Černé oči jedovatou cybulí,
Kterouž s solí posypala po vůli,
Až ji jako slivy víčka navřela.
Zlostná podvodnice! – Tak se v světě děje,
Taká potom pláče, v koutě pak se směje!
Buď jak buď, dost, že předc zkušeného
Lékaře, a Bravna velikého
Ctitele sy k muži přivedla,
K měké postele s nim přisedla,
Právě v týž čas, v kterémž Pacyent náš z cklenice
Pintu vína zdvíhal, žížniv velice.
Znamenitá pro lékaře indykacý!
Lékař nelámal sy hlavy těžkou pracý,
Zřejmě vida, že ho vodnotedlná nemoc
Trápí zkazyvši mu těla ukrutně moc.
Lékař váživ věcy dle své moudrosti,
Muži nemocnému říká v krátkosti:
„Vy se v strašném stavu nacházýte, Pane,
Než se vám cos hroznějšího stane,
Stočíme tu vodu, kteréž velkou míru
V nemocném svém těle máte, na mou víru,
Do břicha vám zpravím díru – –“
V tom mu s hněvem nemocný řeč jeho
Přetrh, mněv, že posměch činí z něho,
Blázne! řek mu, nemoc vodnotedlná
Být to nemůž, věc jest nepochopitedlná
Vody nikdý, vždycky víno jen pít,
Předce v vodnotedlnosti hnít!
Jdiž mi s očí – nechcy hloupé rady,
Za níž, šelmo, zasloužil sy klady.
Dobrý lékař odšel –, ale Jakubová
Moudrá jeho sobě dobře slova
Zachovala, vážíc této věcy pilně,
Poznala to neomylně,
Nemírnost že v víně shovadilá
Ten má smutný konec, – pokuta jest zasloužilá.
Neřekla ni slova svému muži,
Viděla ač denně puchnout jeho kůži.
Vytopit ho vínem z světa umínila,
Neb bid hořkých že, prý, podstoupila
Tisýc při něm, když se opil,
Bil ji krutě, sváry tropil –.
Ona zatím hojně nosývala
Staré víno, pilně muži nalévala.
Muž piv hodně, každý den byl zpilý,
Jako huba, – to byl život roztomilý.
To však dlouho netrvalo, –
Špatná jeho nemoc, čím pil více,
Rostla, zduté břicho, obě líce,
Opuchliny stupně nejvyššího
Došli. – Než co se teď stalo,
Věc jest pro výstrahu přepamětná.
Když se jednou výstupku byl největšího
Dopustil, tak, že co břevno zpilý ležel –
Památka jest ovšem smrti jeho nectná –
Rozpukl se mimo nadání.
Špatný neřád z břicha jeho běžel,
Byloť slyšet jeho volání:
Ale nemoh žádný pro puch v jizbě ostát,
Nelze bylo pomocy již dostát,
Shnilé tělo v čtvrtý den se s zlostnou duší
Špatně rozloučilo, – opilcům jak sluší.
Ovdovělá Běta bez meškání
Všemi zvony vyzvánět mu dala,
Hrana hlučí bezpřestání,
Dobrý soused její, jehož věrnost znala,
Ochotně jí ve všem sloužil,
Bezpochyby po ní toužil,
Ržíká se, že zaň se potom vdala.
Pohřbu den přišel, – lidstva došlo mnoho,
Svědkovéby hodnověrní toho
Byli, jakou Jakub špatnou smrtí zešel,
Jen kdo mdlý byl, pro špatný puch nešel.
Přišli však y svatí kněží,
Jeden z nich měl jedno přehorlivé
Kázání v ten výstražný čas,
Text sy zvoliv: „Strom, jak padl, leží“
Lidu božský vyložil hlas,
Srdce spasení všech maje žádostivé.
K zlaté středmosti všech věrně napomínal,
Žehral, prosyl, ruce k nebi zpínal.
Po kázání svatém pospíchali
S mrtvým tělem, pak je pochovali,
Na hřbitově každý Boha chválil,
Z prostředku že živých Kubu vzdálil,
Jakýs vtipec hrobový mu nápis zpravil,
V němžto živou pravdu v tento rozum pravil:
Poutníče, zde leží svině,
Utopená v starém víně.