TRAGICKÁ CESTA.

Otakar Theer

Máj mého jiskřil se mládí. Kraj barev a květů byl pln, ze zahrad stoupala vůně tisícem opojných vln, blažen byl, jako prvně když z hnízda vyletí pták, svět celý hltal jsem smysly, z nich nejhladovější byl zrak. tichou miloval ženu. Hled tichý měla i smích, kdo v hněvu kolem kráčel, se zastavil, zjihl a ztich. Tu strh jsem, ublížil krutě, dnes ani nevím již zač. Jen ruce sepiala tiše; pak v ryvný propukla pláč. I zaslechl jsem hlas duše: „To opusť, všechno je lež!“ Ó, duše, krutá ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš? poslechl. V kraji novém jsem nově zkusil být živ: všech lidí ledví poznat, rozpitvat každý jich čiv, jak vášeň v nich vzniká, vědět, co skrývá úsměv i gest, jak povaha sílí a chřadne, čím bohatství, zdraví, čím čest. zrádnou miloval ženu: tak pružnou jak kočičí hřbet, mnils, ve dlani že ji svíráš, však pod rukou dala se v let, a čím mne klamala častěj, tím strašlivěj měl jsem ji rád; slzy krvavé v očích, však ona jen srdcem si hrát. I slyším: „Hned vyjdi odtud! Zanechej vše a běž!“ Ó, duše, silná ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš? Zem nová! Kovové zvuky jsem se všech stran uslyšel dštít: to myšlenkyželezné vojskoštítem se srážely v štít. Stál zvědavě jsem stranou, měl na výpad pozor i sek, bych perem střízlivým vypsal, jak bitvy proud divoký tek. sladkou miloval ženu. Ni první jablko ráje jak rty její nebylo sladké. Co v nitru nám klíčí a zraje, my bratrsky sdíleli. Běda! Neb čím jsme stáli si blíž, druh cizejší stával se druhu, rty nebyly sladkými již. Hlas hrozil: „Vyprosť se! Vzdoruj! Buď chladný, buď tvrdý jak spěž!“ Ó, duše, dravá ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš? Zde stojím. V krajině děsu. V krajině nejzazších tuch. Smrt v oči zde životu hledí. Zde zmírá a rodí se bůh. Zde nebe hrozivou barvu. Tak svůdný zde pekla je plam. Zde živly z nozder kouř chrlí a štěkot z rozklaných tlam. Mrtvo sic není srdce. Však zjizveno, k smrti je mdlo. Ó, hrůzo: vědět, že láska je páchat a snášet jen zlo! Tak jako netopýra na dřevo přibijí vrat, chtěl srdci bych učinit svému. Pak na věky usnout a spát. Však z nitra: „Na vlastní rány zde pohledem věčně se těš!“ Ó, duše, tajemná duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nenalezli žádná místa
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

jho, potupný, výheň, hřeb, děsný, okov, blasfemie, svíjet, děs, železný

418. báseň z celkových 719

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. HAVRAN. (Antonín Klášterský)
  2. V zamyšlení. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Přibitý pták. (Antonín Klášterský)
  4. K prvnímu máji. (František Cajthaml-Liberté)
  5. Co hrozný osud zžeh’ mi květů... (Adolf Heyduk)
  6. MOJE ZPĚVY (František Cajthaml-Liberté)
  7. V BOUŘI. (Josef Václav Sládek)
  8. Bořek. (Antal Stašek)
  9. Symfonie vichrů. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Pozdrav lesům. (Antonín Klášterský)