Slyšíš bít to Srdce nejsvětější,
otevřené dokořán?
studna pro tvůj život zdejší,
pro tvou mdlobu tichý stan!
Oasa to v žití poušti,
žádná fata morgana;
pramen, jenž tě neopouští,
než tvá role dohrána.
Nový život proudí z tebe,
kolem vane svěží dech;
nad tebou se jasní nebe,
jasno v duši i v tvých snech!
Samum lehl v dáli krotce,
písku nebezpečný vír,
a ty jako v rukou Otce
cítíš políbení mír!
K prameni se nahneš v žízni,
hasne v srdci vášní pal,
a co bylo dříve trýzní,
jak by Anděl odvíval!
Nejkrásnější písni, zni,
zazvuč, srdce lýro,
nejsladšímu ze všech dni
pozdrav vzdej, ó víro!
Tvůj Bůh jak je blízko ti,
láskou k tobě hoří;
Pastýř jde ti naproti,
ovečko, v tvém hoři!
Slyšíš srdce jeho tep?
div se nerozskočí;
hladu tvému podá chléb,
když jej v krev svou smočí!
Vše dá, co má i co je,
všecko s tebou sdělí;
radost svého pokoje
v srdce tvoje vtělí.
Srdce to, ach, tvoří div,
zázrak nad zázraky:
na zemi ač ještě živ,
žiješ nad oblaky!
Liliové božské tělo,
rozepjaté do světa,
jak by touhou po něm mřelo,
jak by zvala náruč ta!
Svítí do tmy kolem tebe,
bludným krokům pochodeň;
tady cesta jistá v nebe,
poutníku, se rozpomeň!
Z ruchu světa, který šílí,
jenž tě chvátí ve svůj vír,
když tvé chabnou mdlé už síly,
tady přístav, tady mír!
Tady duši sladký oddech,
zastav klopýtaje krok;
cítíš, jak tě sladce prodech’
tento otevřený bok?!
Jak bys procit’ ze tmy v ráno,
cíle svého v předtuše;
nad tím bokem krví psáno:
chodče, asyl pro duše!
Hle, svatyně, ó vejdi do ní,
skví vně jak nebe s azuru
a jakby z drahocenné sloni,
vnitř od krve zas purpuru!
Tam láska věčnou mši svou slouží
na srdce čistém oltáři,
že nikdo zpátky nezatouží,
co blaha srdcem rozzáří!
Zde věčné jenom přijímání,
krev Boží v tvou se přelívá;
z poháru probodených dlaní
tvá duše pije blouznivá!
A cítíš, jak tě přerozuje
nesmrtelnosti vzácný lék;
pout kruh se divem rozlamuje,
starý se člověk s tebe svlék’!
Do synů božích do rodiny,
do kmene vzácného jsi vrost’:
Adamův synu, na kmen vinný
zaštípen Kristův letorost!
Viz cíl ten, sladkosti kde sklady
ze skály boku prýští ven;
zde drahý poklad nad poklady,
všem dobře znám i utajen!
Neb vůně dech jej prozrazuje
a vábí mocně dál i šíř;
ten vidíš roj, jenž obletuje
a vzduchem víří ze stran čtyř?
Hle, zlatý pramen jak se skvěje
v tom boku svatém z šarlatu;
sladkosti věčné předchuť zde je,
kdo pil ztad, nezná návratu.
Jak včela vázne, zasvěcený
ne smrti životu on spíš,
až přijde Včelař ozářený
je s česna odnést ve svou říš! –
Leť duše – včeličko, leť k česnu,
kde bok ti září světa tmou;
co tušila jsi jenom ve snu,
slast okus pro zlou hořkost svou.
Jdou světců řady v běhu věků
a na tom Srdci každý zdřím’;
sny sladké, plné rajských vděků,
tu snili pod tím přístřeším.
Z příbojů světa přicházeli
jak trosečníci z víru vln;
svět čeho nedal, nacházeli
mír želaný a tajupln!
Jak poustevníci zavírali
se v Srdce to jak do svých cel,
ať život za nimi kdes v dáli
či vábil nebo burácel.
Tep Srdce toho tajemného
jak matky klín je kolébal,
co jejich ret tu z prsu jeho
za mléko mateřské krev ssál. –
Mé srdce, dychtivé ty štěstí,
jež v světě marně hledalo’s;
zde může tobě pouze vzkvésti,
tu zdřímnout nejsladší je los!
Hle, svatostánek, kde se tají
tvůj poklad ze všech nejvyšší;
toť slitovnice, srdce zná ji,
a ty víš, že tě vyslyší.
V monstranci těla zasazený
tvůj sladký, každodenní chléb;
ó synu Evin vyhoštěný,
zde vstříc ti bije Srdce tep!
Zde v kment tě, hosta, přiodějí
liljové ruce Andělů;
Lazare, odlož beznaději,
zde Bůh tě vítá v pocelu.
Ó poutníku, zde cíl tvých kroků,
tu odlož poutnickou svou hůl
a přiviň se jen k tomu boku
a sedni za prostřený stůl.
Za tebou svět se uzavírá
a otvírá se krásnější;
zde v patření se mění víra,
jež všecky louhy zkonejší!
Ó zmlkni slovo před zázrakem,
zde před tou lásky prohlubní;
tu otevřeno před tvým zrakem
je samo nebe; sni jen, sni!
Jak Pavel ve svém vytržení
těm hlasům nebes naslouchej,
v pokorném lásky roznícení
svůj zastři v slzách obličej!
Neb Bůh se k tobě přibližuje,
tvář svou k tvé lidské naklání;
toužené okamžení tu je:
tvé s Bohem sladké splývání!
Hrot lásky jeho jde tvou hrudí
jak Teresii v extasi;
žár cítíš, jenž se v tobě budí,
a rozkoš, jež jej provází!
Ó zmlkni slovo v malomoci,
víc mluví touhou jazyk něm:
v to Srdce vrhnout se tak moci
a navždy utonouti v něm!