S Bohem buď, domove můj rodný,
s Bohem, mne vábí jiný svět;
zde žil jsem dětství svého po dny,
dnes příliš skromný pro můj vznět.
Chce volnost, rozkoš moje mládí,
chce životem se opojit;
tvůj mír mi světa nenahradí,
tvých klidných radostí jsem syt!
Hlas touhy do dálky mne volá,
tvá pouta roztrhávám rád;
den za dnem je tu jak poušť holá,
z poháru života chci ssát!
Tam obzor růžový mi kyne
a okřídluje kroky mé;
já tuším půvaby tam jiné,
my už se neuvidíme!
Adieu, otče, matko, všecko,
mne náruč jiná v dálku zve;
vše odvrhám, co byl jsem děcko,
mne nezdržuj, pusť, domove!
Výš pohár! jak to šumí, pění,
jak v žilách mých var krve, žár;
buď zdráva rozkoš opojení,
veselá družka našich jar!
Má číši, koluj v přátel kruhu,
spěj z ruky do ruky tak dál;
nes pozdrav od druha zas druhu,
by oheň vášně v srdci vzplál!
Neb to jen život pravý tady,
ne v zapírání zkomírat;
rvát květy, luzné kochat vnady,
rej radovánek: světa řád!
Tu cinkej stříbro mé a zlato,
sem, druzi, každý můj je host;
přátelství vaše je mi za to
zárukou pro mou budoucnost.
Hrej, hudbo, ať hruď nestýská si,
vzpomínky nežhnou jalové;
číš o číš třískněm, hej, tvé hlasy,
já zaškrtil je, domove!
Poslední peníz, běda, běda,
kam kroky bludné obrátit?
Hlad, nouze proti mně se zvedá,
pryč veselost a pryč je klid.
Jdu přátel ode dveří k dveřím,
vzpomínám včerejšků jim dnes;
svým uším, očím sotva věřím,
mne neznají už, štve mne pes.
Na dveře klepám, na cit tluku,
jak nutí nouze mne a hlad;
zda vztáhne přátelskou kdo ruku,
můj přítel dřív a kamarád?
Vše naděj do trosek se kácí,
hlad cítím zuřit v útrobách;
já, svobodný syn, hledám práci,
jak otrok nabízím se, ach!
Pastýřem vepřů! Kdo jen změří
tu propast strašnou mojich běd?
a bolest v srdci mém se šeří:
jich slouha, u vepřů jsem sed’!
Jak závidím těm vepřům mláta
a o sousto se s nimi rvu;
má duše ošklivostí jata
a cáry visí s oděvu.
A hlavou táhnou snové sladcí,
z nich otcovský dům vyvstává;
a do srdce se tiše vrací
touha jak rána bolavá.
Zřím otce, matku, mír a štěstí,
ten všechen smutek v loučení;
tu střechu v spleti ratolestí,
kde plynul blažen tok mých dní!
Jen řiňte se, vy slzy, z očí,
lítosti, bičuj jen mou hruď;
zda noha má tam ještě vkročí,
jak hlas by volal odtamtud!
Jak hrozná je mi ta zde země,
puch vepřů hnus teď ve mně zved’!
„Zpět!“ kterak burácí to ve mně
a kolem všecko křičí: „Zpět!“
Jak dálná je ta cesta, vázne
má noha v každém kročeji;
hlas hrozný volá ve mně: Blázne,
dej vale každé naději!
Pro tebe není odpuštění,
ty’s svazek svatý pošlapal;
ba, ani podoby ti není,
viz cáry své! syn? vari dál!
Jsou marny slzy v každém kroce,
bolestné rukou sepjetí;
tě čeká kletba se rtů otce,
zamčeno matky objetí!
Však bludný krok přec dál se vlékne,
jej touha k předu pohání. –
To ten kraj! K nohám otce klekne,
chce sluhou být’ jen v pokání.
Hle, domu štít, to otcovský je,
a zalyká se ve blahu;
tam otec rodný, matka žije...
a v mdlobách klesl na prahu.
Jak? v otce náručí a matky?!
je sen to neb jen smyslů klam?
Ó nemiz, okamžiku sladký!
jsem ještě živ či umírám?
Ty polibky jak hřejí v duši,
ó matko, zda mi odpustíš?
můj otče, jak to jméno kruší,
ne syn tvůj, ne, jen sluha již!
Rty v polibcích mu dusí ztichlé,
slzy se mísí navzájem...
„Hej,“ káže otec, „sluzi, rychle
sem koupel, skvostné roucho sem!“
„A připravte hod převeselý,
ať ples se domem rozlije,
neb syn náš, jejž jsme oželeli,
jenž mrtvý byl, hle, živý je!“ –
Mé srdce, co tě ještě leká,
syn marnotratný také jsi;
ó vrať se, vrať, hle, Otec čeká,
ať radost zahřmí nebesy!