„Co zas tebou čerti šijí?
Vždy jsi jako za groš kudla!“
Nad takovou ironií
často moje líce rudla,
často výsměch tento drzý,
jenž mi otravoval štěstí,
do očí mně vháněl slzy,
často v kapse svíral pěsti.
Takto bylo dlouhá léta.
Od nedávného však času
po mém trápení je veta,
chmura ustoupila jasu.
Slyšel jsem, jak s principálkou
principál si naříkali:
„Bože, jaká dlouhou válkou
pohroma se na nás valí!
Všecko je tak nestydatě,
nekřesťansky nyní drahé –
a již leckde díra v šatě,
kterou blyskne tělo nahé.
S Fausta, naší chlouby kdysi,
jako prapor hadry visí,
jako by byl zlosynem,
Markétka pak jeho milá
vypadá, jak kdyby byla
protažena komínem,
Škrhola je polonahý
strašákem je pro děti,
ba i panu králi záhy
lokte bude viděti.
Kde jen vzíti nové šaty
pro takové kolohnáty?
Z celé mojí družiny
Kašpárek jest jediný,
o nějž nejsem ve starosti;
ten mne nebude stát mnoho,
pro malého špunta toho
hadříků vždy bude dosti.“
Jak mne těší tato chvála
ze rtů mého principála!
Dřív se smáli kolohnáti,
teď já jim se budu smáti;
až jim z garderoby chudé
holé maso čouhat bude,
vesele si budu zpívat:
Nejmenšímu sláva! Vivat!
„Být či nebýt?“ Takto Shakespearův děl rek.
„Ženit – neženit?“ dnes já dím – Kašpárek.
Je s tím přenesmírná potíž tak i tak,
hned je lepší to a hned zas naopak.
Slyším s prava hlas: „Kdo mluví o ženění,
tomu pod čepicí jistě zdrávo není;
ženitbu-li dříve měl kdo za přepych,
dnes ji může klásti za smrtelný hřích.
Žena! Krátké slovo, ale mnoho váží.
Ještě, má-li tvor ten slušnou apanáži,
můžeš k němu svoje zraky pozdvihnout,
ale jinak – mírně řečeno – jsi bloud,
na krk takou sobě přítěž uvážeš-li.
A přec také ani za zlámanou grešli
nestojí ten bídný život mládenecký!
Z kalhot by nás mohl vyklepati všecky,
kteří hospodám svůj celý dáme plat;
mámeť po obědě nejkrásnější hlad!
K mému sluchu nyní s levé strany v ráz
větrem donesl se jiný opět hlas:
„Jářku, zaplať Pán Bůh, dobře se mně daří,
dokud starostlivá ženuška mně vaří,
o nic nestarám se, o peníze pouze,
nesmím naříkati, nevím, co je nouze,
mám, co hrdlo ráčí; ale někdy přec
lituji, že nejsem dosud mládenec:
to když přátelé se sejdou v hospodě
a já seděti mám doma při vodě.
Marně po zádech svou žínku poklepávám,
nejkrásnější jména nadarmo jí dávám,
darmo spínám ruce, klekám na kolena;
to už není žena, ale lítá fena,
když si na mne štěkne: ,Doma seď – a dost!‘
Co mně zbývá? Místo piva žluč a zlost
polykám a kleče na pytlíku hrachu
v duchu říkám si: Ach, jen se nežeň, brachu!“
Nuže, dva jsem tuto různé slyšel hlasy,
kterému z nich měl bych za pravdu dát asi?
Říká se, že bývá dobrá rada drahá,
zde však důvtip můj se příliš nenamáhá,
vždyť ta pravda je tak jasná jako den:
Ožeň se, však při tom – zůstaň svoboden!
Intrikánů všude v světě dosti,
kterým dárek závisti a zlosti
Sudička již do kolébky kladla,
ale nejvíc jest jich u divadla.
Můžeš býti jako padlý sníh,
vždycky najde některá se z duší,
která vyčte neznámý ti hřích,
ba hned hříchů takých celou nůši.
Stačí, pouze ředitel by tobě
úlohu dal o dva listy delší
než tvé přítelkyni nejmilejší –
a již dokořán jsou její zlobě
otevřeny dveře. Ihned –– běda! –
v týl se zakousne ti závist bledá,
nehledaných, zvučných dá ti jmen,
probere tvůj celý rodokmen,
prabábu ti vyčte hravě zcela,
s dráteníkem že se zapomněla,
její lehké krve značný díl
že se přelil také do tvých žil;
máš-li na svém těle skvrnku malou,
je-li tmavší jen než místa jiná,
udělá hned z tebe mouřenína;
jednou-li jen napil jsi se tolik,
abys žízeň ztišil neskonalou,
notorický už jsi alkoholik;
slovem: nejsi hodinu jist ani,
že ti obou rodů intrikáni
– soudružky a soudruhové drazí –
z nenadání nohou nepodrazí.
Nejste-li tím zarmouceni zjevem?
Mně jen těší, výsadou že lidí
vždycky byl, však že ho neuvidí
u herců, již byli pouhým – dřevem.
Nevím už, kdo děl tu pravdu holou,
divadlo že života je školou,
dojista však byl to mudrc velký.
Škola! Mnoho učitelů je v ní,
mně však milejší jsou učitelky,
vzájemně jež na sebe vždy řevní.
Slyším hlas, jenž odkudsi teď volá:
„To by byla tuze pěkná škola,
ve které ty, Kašpárečku malý,
také bys byl jedním z učitelů!“
Posměch ten mě věru málo pálí,
žádného já nelekám se soka;
ten-li hlásá moudrost ze široka,
ve šprýmech a smíchu já ji melu.
Kterému z nás přednost dáti sluší,
nejlépe vám může pověděti
naší vlasti naděj – naše děti,
které mají nezkaženou duši.
Jenom těchto, prosím, zeptejte se,
ke komu by přidati se chtěly,
ke Kašpárku nebo k učiteli,
jistě v upřímném se ozvou plese:
„Za Kašpárkem chceme jít kraj světa!“
Nuže, nyní doufám, velectění,
k pochybnostem příčiny že není,
že vám stačí ona krátká věta.
Není-li to tedy pouhá báje,
divadlo že školou života je,
slyšte, prosím, varovný můj hlas:
nechoď za školu, ach, nikdo z vás!
Žena! Co jest žena? – Této při otázce
nejeden duch asi na rozpacích prodlí,
o ní učenci se dosud nerozhodli.
Jeden dí, že tvor to stvořený jen k lásce,
pro nic jiného že na světě prý není,
jiní – a je takých bohužel! dost lidí –
cenu největší, ba jedinou snad vidí
v jejím prosaickém denním kuchaření,
jedni vznešenou ji nazývají Musou,
která nadchne mysl, v oblaky že letí,
jiní zase o ní vypravují s hrůzou,
že prý bezohledně křídla přistřihne ti;
tento tvrdí, pouhým úsměvem že tebe
může vynésti až do samého nebe,
onen zas, že pouhé její slovo stačí,
aby uvrhlo tě do propasti dračí;
jeden se k ní modlí, ruce před ní spíná,
druhý do pekel div že jí neproklíná.
Vím, že celý svět můj na úsudek čeká.
Nebojte se, pro něj nikam do daleka
nepůjdu! Vždyť je to přece na bíledni,
všichni vespolek že mají pravdu: jedni,
do nebe-li ženu vynášejí, druzí,
před ženou-li vlasy ježí se jim z hrůzy.
Pravím bez dlouhého rozmýšlení směle,
že to čert i anděl spolu v jednom těle.