Ty, jenž jsi usnul objav Homerovo čelo
a Danta Virgilem jsi vedl v pekel tůně;
Ty, jenž jsi žezlo, které stvoření moc mělo,
vtisk’ avonskému věštci, aby dalo tělo
těm jiskrám božstva, co spí v mysli jeho lůně,
jak ve hlubinách mořských měsíc plný dřímá,
an kolem něho mrak, a moře pod ním hřímá:
ó Genie! svým křídlem, jež mhy s čela snímá,
mou duši ovaň, jež jak pták se plaše chvěje,
že zpěv, krev srdce mého, zmlkne bez naděje!
Jak postřelený orel duch můj sebou hází
v prostoru hvězdnatém. Kde jaký vrchol skalný,
strom v poli, klesá naň, než klidu nenachází.
Výš volá nezdolná jej touha nad skal srázy,
jak hromu ozvěna, co mrak podrývá kalný.
Svitání cítím v duši, blaho v jitřní zoři,
jak rozbřeskne se východ, mysl má se noří
v červáncích světla, o němž snila v skrytém hoři.
Než pocit ten jak nocí světluška jen kmitne,
a malou muškou světlo v noci nezasvitne.
Ó plápol vlej, ať zvodněný jak příval zmítá
mou pevnou útrobou, a ohlas, který vzniká
té bouře hymnou, buď má píseň kovolitá!
Vlej proudy nadšení, ať vodopádem stříká
výš k nebesům a hlasem volá bojovníka:
„Jsem vítězem za lidská pošlapaná práva!“
Nechť vodopádu toho jásající vřava
bělostné vlny metá, poupata slov smavá,
a čela svého slunci kaž, nech tyto vlny
svých paprsků vždy rosou pronikne a plní.
Vlož varhany válčivých nebes v hruď mou! Pěti
pak budu bohatýrský zpěv, až zvuk mé lyry
vše skály obměkčí, že ustrnou jak děti,
vždyť bídných vlastí osud budu vyprávěti.
A balvan omšený, jenž k Blaníku vchod sirý
věk nekonečný střeží, rozpukne se k zemi.
Postavy reků, zástup Gedeoltů němý
se probudí a s rozžatými pochodněmi
sluj opustí. A jdouce budou zpívať sobě,
že se Zábojem Žižka obrátí se v hrobě.
Dej síly srdci mému, nechať může vssáti
vše nářky chudiny, jež chovala mne v klínu,
té chudiny, jíž život bouří musíš zváti,
a bouří mysl jest, a city – vichři klatí,
a srdce – jak by déšť, led s mraky nad roklinu
se shlukly k zápasu... A slabý jestli zjaří
mé písně paprsk bledosť v jejich tváři,
a melodie slov mých dá-li na polštáři
slaměném na chvilku jim usnouť – to mou slávou,
mým bude vavřínem, jejž vezmu v hrobku tmavou.
Ó nadchni prsa má! A do slz vejdu Ghetta,
do vzdechů katakomb, a harfy mojí struny
se rozezvučí pláčem žebravého kmeta
tak žalobným a divým. Na blažená léta
jar prchlých vzpomínať si budou, na lesk luny,
jež v mládí kouzla bájí nesla, v stáří bídu.
A budou, ubožáci, roniť slzy v klidu.
Ó pošli se mnou větřík, jenž by tomu lidu
strun ševel zjemňoval a se mnou pěl jak ptáče.
Neb líp je hlavě smutné, když s ní někdo pláče.
A ze slzí těch, které zmrznou na krystaly,
ledovců štíty vzrostou Kavkaz jak a Tatry,
vzdech ve mraky se skupí, které všemi svaly
svých ramen třásti začnou zemí, zvrhnou skály
a na Titány volať budou, na své bratry,
jak byli zbabělí!... A pod tím horstvem, mračny
zpěv volnosti zněť bude, který ve průzračný
šat bystřin shalí se, a orel nadoblačný
v něm bude z rána píť. A na vodopád zvětší
se pak a s králi smlouvať bude mocnou řečí.
To na velkou vše bude, Genie, Tvou slávu,
jíž slunce koří se, a podnožím jsou hvězdy.
Sám na dno moře svou bych položil si hlavu,
neb jenom moře může ztlumočiti vřavu
a zápas divoký, jenž v prsou válčen vezdy,
tu spoustu borných myslí, hrdých, vzdorných plánů,
jež v hlavě hlodaly jak příšery až k ránu.
A šťasten myslil bych, že otvíráš mi bránu,
když hvězdy zrcadlily by se v mořském šumu,
a na mých prsou vlny šeptaly by dumu.