Andante.
I.
Ba divného cos nám se stalo dvěma,
že nemohu to ani pochopiti.
Co dříve vonné dýchalo nám kvítí,
teď vítr vane smutku perutěma,
podzimní vítr přes údolí němá,
jenž začal do srdce jak do skal bíti,
a s nímž se vichři rozsápali lítí,
a srdce moje spočinouť kde nemá.
Ba divného cos nám se dvěma stalo,
že zříme klam, kde blaho dřímá ryzí,
že blaha úsměv s tváří našich mizí,
že chladne srdce, které dřív tak hřálo,
to chudé srdce, jež si nebe přálo –
a pojednou jsme sobě jako cizí.
109
II.
Den růží plá, já z okna hledím ven.
A zdá se mi, že šťastna vcházíš ke mně,
že nad mou hlavu skláníš se tak jemně
a usmíváš se: Cos tak rozsmutněn?
Hned vonnou mhlou mi hlavu zastřel sen,
a vzpomínky se budily zas ve mně.
Kraj líbezný se klonil v snivém temně
červánkům do vln jako v onen den...
Snad můžem spolu jíť? Ty ptáš se: „Kam?“ –
Ba není kam. Já zapomněl, že chrám
té lásky naší zřícen dokola,
že v jeho klenbě hnízdo sokola,
v němž kořisť ukrývá v noc hvězdolící
a snů mých trhá bílou holubici.
110