POD HOROU MOU RODNOU.

POD HOROU MOU RODNOU.
Pod horou mou rodnou, na níž leskne chrám se v modrou dál, ač neumělý, klečel s ženou muž – v té slavněteskné vůkol tiši lesní osamělý. Klečel schýlen, žena schýleněji pode náhlým srázem strmé hory, v místě, kde jen zřídka kroky znějí, spíš křik dravců nad smrky a bory. Půlden byl, a z hor se nevyhrnul větřík, na stromě se nehnul lístek, jak by před číms nepoznaným trnul, zmlk i bzukot včel i každý svístek. Za to jako oblak tajů plný z horské lučiny, jež plála v zlatě, vůně stoupala a dlouhé vlny rozlívala vzrušeně a svatě. 14 Výš a výš se rozlívala sytě, a s ní bor a smrky otvíraly duši vůní naplněnou skrytě; vůní duše své se rozchvívaly. Šel jsem mimo schýlená ta těla cítě z postav jich, jak odtrhla se od země v nich duše rozechvělá k Bohu svému, ku tajemné Kráse. Zatím co tam v chrámě lidé svíce, domky, ruce, nohy z vosku slity v oběť kladli, peněz ještě více, ti zde dary dražší nesli – city. Prosté city, které slívaly se s vůní lučin, mechů, smrků, borů a jež beztělesně zdvíhaly se jako píseň vyšších, čistších tvorů. Tak kdys předek pohan líce smáčel slzami tu, před Sluncem se koře, an Bůh jeho slunný slavně kráčel nad temena z hořícího moře. Tak kdys voněly tu smrky, mechy, zmlkal ret a poklekala noha před Krásou, jež utišuje vzdechy, an kol svět byl plný, plný Boha. 15 A vnuk jeho, pravnuk sterých rodů, jde jak stín tu, duše jeho v šeru; hledá cestu ku světlému brodu, aby přeplul kalnou nedůvěru. Hledá souzvuk, lék chce proti jedu, jde jak stín tu, duše jeho v šeře; úl je, v němž ni bzukotubzukotu, ni medu. Z chrámu srdce vypáčeny dvéře. Vyloupena svatyně, v níž bůže měl – jen pozlátkové – místo Boha. Vyloupena? Kdo tak říci může? Kdo tak strádání smí zváti mnohá? Očištěna svatyně, v níž bůže měl – jen pozlátkové – místo Boha; sám je vynes, jasnou vůlí muže, pouta svrhá jeho hruď i noha. Odhazuje rouhavé ty cety, jež mu farizeji vnesli v nitro; hledá včely, medné hledá květy, by je v nitro vsadil v rosné jitro, by tam píseň zněla sladkých květů, za bzukotů čilých píseň dělná – ohlas dechu Ducha širých světů, duše živá, vroucná, nesmrtelná. 16