SUDIČKA.

František Táborský

K synům královským a mezi bohatýry, u pramenů žití na stráži co stojí, povím tobě cestu“ – hora duši mojí šumívala mladé, plné velké víry. Zem obchází stráž ta vznešená a tichá, by zlá ruka, noha nezkalila pramen; meč jichjazyk pravdy, okonebes plamen, mládne zem jich krokem, svobodněji dýchá.“ Nebyla to hora, Sudička to byla, k synům královským a mezi bohatýry kázala mi jíti, k mužům velké víry, v purpur nadšení jež láska zahalila. Půjdeš světemslyšíš? – světem millionů, kteří na líc, na rub kladou zemskou hrudu, by z kousek žití vydobyli v trudu. Zastav se a nachyl srdce k jejich stonu! Půjdeš světemslyšíš? Nabízet se budou vůdci tobě, budou vnucovat svá hesla, křičíc: ,Není vesel nad pravá vesla!‘ ty však dále půjdeš, třeba lát ti budou! Projdeš města divná, uvidíš, co šašků masku nadčlověka v tvář si drze tlačí, a on do tajemství vhlednuv, z šera kráčí k světlu sám, neb svět chce tam těch jenom frašku. Vzpřímíš se a dál, byť nebylo to svůdné. Půjdeš dále světemnedej se jím másti! – světem otylců, co z vlasti chtí jen krásti. Nemluv k nim a ruky netiskni jim zrůdné! Půjdeš dále světemsvětem pyšných chrámů, v nich jsou kněží, lidé, Boha však v nich není; uvidíš, jak od msty ústa se jim pění. Vyhni se jim! Duši do čistších voď chrámů! Do vyšší též krásy! Loučící se hvězdy, pukající poupě pěšinu k značí duši otevřené; ne ti prodavači, co svůj krám plní, ne tou pravou vezdy. Kde že cíl tvůj, ptáš se? Devatery hory, devatery řeky přejde krok tvůj skorý, pak přijdeš k moři. Převozník tam dřímá; vyvolen-lis, vzbudíš očima ho svýma. ,Vítej, poutníče!‘ se zrak mu rozesvítí. ,Vstup a vesluj pevně, neboť moře hněvné! Vyvolen-lis ale, uzříš břehy zpěvné, dojdeš k bohatýrům u pramenů žití.‘ Nahlédneš i do nich. Hlava zatočí se divem, co je krásy v čistých zřídlech žití; vírou v ráj se zrak tvůj, duše tvoje vznítí, vejde radost do , láskou rozední se. Ty se lekáš? Toneš v pochybnosti matné? Osamocení se bojíš, zoufalosti? Ó, pak jdi jen k stádu, ohryzuj s ním kosti, s vlky vyj, ploď syny v drzosti jen statné! Ale nehleď k slunci, na květ nepozírej, nekruť okem lživým, přetvářko ty lichá, ucpi srdce, ret touhou nezavzdychá, jez a pij a spi a tučnizvolna zmírej!“

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

1285. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Náš zlatý král. (Jan Nálevka)
  2. FRANTIŠEK PALACKÝ. (Josef Václav Sládek)
  3. None (František Serafínský Procházka)
  4. Po válce r. 1866. (Emanuel Züngel)
  5. TRIUMF NÁRODA. (Karel Dostál-Lutinov)
  6. ZA VÁCL. BENEŠEM TŘEBÍZSKÝM. (Josef Václav Sládek)
  7. Šlechetný král. (Jan Nálevka)
  8. Král Jan. (Jaroslav Vrchlický)
  9. Ça ira! (Vratislav Kazimír Šembera)
  10. Ó, KDYBYCH KRÁLEM BYL! (Ludvík Lošťák)