ZAVÍRÁM DVÉŘE...

ZAVÍRÁM DVÉŘE...
Zavírám dvéře k ráji samoty, jejž s pracným úsilím, pln trampoty jsem zbudoval si v půdě urputné, tak drsně nepřejné a lakotné. Ne srdce stavělo jej, bohužel, ač plány sdělalo, že krasších zřel bys sotva, sotva v širém světě kdes, by tolik lásky byl kdo do nich vnes. Viděl jsem alpský údol – lavinou byl zanesen a pokryt skalinou; statisíc květů, slibných zárodků, tam ke mně vzdychalo zpod náhrobků. Tenkráte v ráz oživla hodinka – „Dost, dost již toho! Nač ta vzpomínka?“ se podrážděný bouří ve mně hlas. Ba dost – – Čas vzpamatovati se, čas! 85 Víš, že je třeba let, než v lavině se ujme keř a kvítek v skalině.... Zničené plány převzal hrdý duch a stavěl sám, ač v užší půdy pruh. Ba v hodně úzký pruh, však vysoko, skad možno zírat hodně hluboko i v roklin tmu, v jas štítů, dolin smích, an vůkol vzduch pln jisker je a tich. Tam vystavěl si stan, jejž rájem mít si přál, a s rozhledem, jak horský štít jej skýtává. Tam snes vší krásy sklad, jak sám jen moh; však vnes i výšin chlad. A bývají tam hosté věků všech, a nejvzácnější, se mnou při hodech; utírám prach jim, k nohám přisedám, v síň velkých duší jejich nahlédám. A s nimi nemocný tam sedává, řeč bohatýrů žízniv slouchává; to srdce mé, jež nenasyceno – „Dost, dost!“ – – Ba dost, ba dost již řečeno. Zavírám dvéře k ráji samoty, však zavřít nelze. Přes mé klopoty van žití dýchá do samoty mé, jsouť okna má i dvéře nepřiléhavé. 86