„A co to tak hučí,
hraje, zpívá, zvučí
nad pole a lesy?
U velebné kráse
vzduchem rozléhá se?“
„Jdou tam ve processí
lidé v bílém šatě,
opat ve ornátě.
Korouhvičky rudé,
hudba hlučně hude,
horou zní to všude:
Maria!“
„A co vidíš více?“
„Panny nesou svíce
a na hlavách vínky
z čerstvé rozmarýnky.
Ze tmavého lesa
jejich svíce hoří,
jako hvězdy v moři.“
„A co slyšíš zpívat,
jak jim srdce plesá
vzhůru na nebesa?“
„Já jich slyším zpívat:
S andělskými kůry
přes mračna a chmury
prozpěvujem sladce
Tobě, Boží matce.
Já jich slyším vzdychat:
Nedej zahynouti
na zemské nám pouti!
Kapkou ptáky zpojíš,
rány naše zhojíš.
Já jich slyším vzlykat:
Zachraň naše děti,
až budeme tleti!
Kůrku dej jim tvrdou,
nedej umřít hlady;
ony zpívat budou
modlitbu Ti rády –
Maria!“
„A co vidíš více,
pověz, moje dítě!“
„Vidím na blankytě
sloupy jasné záře
jako u oltáře.“
„A v ní, moje dítě,
jaké jiskry hrají,
že se otvírají
moje oči slepé?
Štípá to v nich, tepe,
tak je bělmo stiská,
jak když v noci blýská.“
„Duše moje shlídla
andělská už křídla;
září pod oblohu,
div že hledět mohu.
Na sta jich, ba více.
Jejich jasné líce
tak se divně lesknou,
píseň pějí tesknou.
A v tom jejich kruhu
jak by rozpial duhu.
Klekněte, staříčku,
obnažte hlavičku!
To je Boží matka
a tvář Jezulátka.
K nám se ona dívá,
a kůr anděl zpívá,
křídloma jen třepou
nad hlavou vám slepou.
Staříčku můj, vemte
husle javorové,
natáhněte struny
písně na žalmové.
Ony budou vzývat
a já budu zpívat,
a poutníci boží
po dárku nám složí.“
A to zezulka tak
žalostivě kuká,
jak z těch huslí bolest
uzavřená puká.
A to vlaštovky tak
v dešti z hnízda hledí,
jak tu se staříčkem
chlapec zpívá bledý.
„Křížem ruce kladem,
nedej umřít hladem!
Otec, matka v hrobě,
sirotou to robě;
se mnou mře tu v poli
o žebrácké holi.“
„Poutníčkům ty řekni,
dar ať nesou řadem,
že se třesu hladem.
A co dají chlebem,
nahraď jim to nebem!“
»A ty synečku,
její kvítečku,
co napájíš klasy,
ptáčkům chystáš kvasy,
vyslyš naše hlasy!«
A co to tak hučí,
hraje, zpívá, zvučí
nad pole a lesy?
U velebné kráse
vzduchem rozléhá se?
Jdou tam ve processí
lidé v bílém šatě,
opat ve ornátě.
Korouhvičky rudé,
hudba hlučně hude,
horou zní to všude:
„Maria!“
Dítky – rosa ranní,
dívky – hvězdy ranní,
matky u pokoře,
plny lásky, hoře;
mládenci pak bledí
štíhlé nesou palmy,
prozpěvují žalmy,
a za nimi šedí
sami kmeti vážní
jako vůdci strážní.
Prozpěvují jdouce
horou po palouce.
Slyšet, jak jim v zemi
vyzvánějí všemi.
A kam se to hrnou?
Ke starci se hrnou
pod holou tam lipou
a dukáty zlaté
do klobouka sypou.
Radostí se třesou
husle javorové,
jak ti poutníčkové
tolik darů nesou.
Ony se veselí,
výskají a pějí,
jak když se skřivánci
rosou napájejí.
A už z toho zlata
vystavěl bys horu
s kostelíčkem na ní
ze zlatého kovu.
A ještě by ulít
zvony tři se daly,
co by tam s té hory
slavně vyhrávaly.
Jdou a pějí sbory,
jak by rostly z hory,
ke starci se hrnou
pod holou tam lipou
a dukáty zlaté
do klobouka sypou.
Kvílí husle prudce.
Na dědovy ruce
přivinulo dítě
hlavičku jak z ledu,
a rty jako z medu
zticha dopěvují
notu allelují.
Ajhle, modrá hora
rozstoupla se zhora
a ti poutníčkové,
jak by spadli v moře,
zmizeli v té hoře.
Smyčec ještě smýknul,
dětský hlásek vzlýknul,
staříčkova hlava
schýlila se k děcku –
už si dozpívali
svoji lásku všecku.
Ze samého nebe
poutníci to milí
zvát je sestoupili
ku hostině věčné,
k písni nekonečné.
Kolkolem svět němý.
Nad podzimní zemí
vítr ostře šustí,
plodu nedá růsti,
chladný je a pustý.