PO OBĚDĚ.

PO OBĚDĚ.
Ticho, mrtvo na ulicích. Ospalý je všude klid. Odpočívá i ta dlažba od vozů a od kopyt. Po obědě vše si hoví, krátký verš si udřímne; matička si Praha zívla ve dřímotě upřímné. Spálenou jdu od oběda, proti mně aj, ekypáž; v předu, v zadu jako lokaj ozbrojená sedí stráž. Vůz jak bedna, okna malá, žaluzie dřevěné; staré hlavy, mladé tváře mihnou se v nich zmračené. 145 Potkávám je často v týden – jízda zvolná, drkotná; na Karlák to, na Fišpanku Bída jezdí těhotná. Hledí na mne tupě, spurně, vyčítavá, urputná: „Co se díváš? Líbím se titi, Bída věčně těhotná? Libuješ si, pomlaskáváš, jaký pěkný v světě řád? Smetí ven se vymetává – nač bys hleděl na neřád?“ Ticho, mrtvo na ulicích. I ten dům zří libě syt. Odpočívá i ta dlažba od vozů a od kopyt. V dřímavém tom teplém vzduchu jen ta bedna drkotná ruší ticho, příšerná ta Bída věčně těhotná. Cítím náhle v prsou těsno. Neklid probouzí se v nich, jak by kdos tam vyčítal mi starou vinu, starý hřích. 146 Jak by kdos tam všemu světu obžalobu těžkou zdvih, starou krutost, starou tvrdost, která plodí, rodí hřích. 147