STARÝ CHRONOS PŘESÝPÁ:
„Točím já svou řičicí,
věčná zábava.
Propadají všelicí,
i domnělí velicí
zleva, ze prava.
Až mi smíchy vyhrkly,
jak se pyšní zescvrkli,
domýšlivci směšliví,
lakotníci chamtiví.
Scvrkli se až na divy.
Propadají slavení,
znovu, znovu zlacení,
pestře znovu natření
jako sochy na mostě,
kde jim kvítí neroste.
Zato padnou do očí
všichni ti, co otročí,
pro jiné se plahočí,
do bojů jdou za obět,
všichni ti, co nesou svět.
84
A co když se zaleskne
zlaté srdce pozemské,
přemohší vše bolestné!
Nedbalo, že zítra, dnes
pulvis, pulvis, pulvis es.
Sloužilo i bořilo,
nový život tvořilo,
smrti pro ně nebylo.
Tito jsou mi na radost.
Vybírám je, drahý skvost.
Říkají mé šediny,
skvost že v světě jediný:
svobodný duch, hrdinný.
A že za to stojí žít,
a že za to stojí mřít.“
85