Hvězdy se ranní třpytí.
Na kraji vsi už svítí.
Matička snídaní vaří.
„Tak je to, když jsme už staří!“
a pláče a vzhlednout se bojí –
na vojnu syn se strojí.
Svítá už, svítá, Bože!
Tatíček vstává s lože,
hledá cos, šuká a šuká,
nacpal si dýmku a puká,
a dýmka mu chladne, až zchladla –
snad do ní slza padla?
„Ach, pláč ten na nic platný!
Vždyť jsem přec synek statný!
Ať je jich na mne i dvacet,
zdráv se já k vám budu vracet.“
A dále se na vojnu strojí,
na čapce fábor trojí.
„Zdráv se já vrátím domů,
nebude dlouho tomu,“
praví a srdce v něm hne se –
matička snídaní nese.
„Jez, pojez, můj holúbku bledý!
Snad je to naposledy.“
A div že sluchu věří,
jde, pláče blízko dveří;
tatíček puká a kašle,
synek už samá je mašle.
„Ach, vždyť se já zdráv vrátím domů,
nebude dlouho tomu!“
Na návsi chasa zpívá,
hudba jí přiladívá –
na okno udeřil kdosi:
„Nač tolik kdesi a cosi?
Ej, ať jsi už, bratříčku, venku!
Za našu svoboděnku!“
Upadla dýmka k zemi,
tatíček stojí němý,
synovi žehná už čelo.
„Zpívejme, junáci, smělo!
I tam, matko, nebe se klene,
a milá? Zapomene.“
„A vždyť jsi nepojedl!“
matčin tu křik se zvedl,
na prsou štkajíc mu leží.
Do jizby chasa už běží.
„Ej, ať jsi už, bratříčku, venku!
Za našu svoboděnku.“
„Neplačte do krvava,
vy, moje sivá hlava!
Všudy se nebesa klenou – “
Z dveří se junáci ženou.
Už na horách silněji svítá,
jitřenka mdle už kmitá.
Na horách slavně svítá,
skřivanů na sta vzlítá,
rosa, kam pohlédneš, leží.
Celý kol svět je tak svěží,
v tak slavnostním, zroseném tichu,
jak by v něm nebylo hříchu.
U Těšína bubny bijou,
bubny bijou,
milý už se loučí s milou,
vojsko táhne velkou silou.
Každý si tu „S bohem!“ dává,
„S bohem!“ dává,
s tatíčkem se rozžehnává,
u vrat matka poplakává.
Jenom jeden spurně hledí,
spurně hledí,
na vraníku nehnut sedí,
bez otázek, odpovědí.
U Těšína bubny bijou,
bubny bijou,
jako vlci k němu vyjou:
„Kdepak ty máš svoji milou?“
Nad dědinou kostel s bání,
kostel s bání,
hledí jako v zadumání,
a zelený hřbitov za ní.
Na ten hřbitov mysl běží,
mysl běží,
dva hroby tam s travou svěží,
tatíček v nich s matkou leží.
Chaloupka jich už je pustá,
už je pustá,
z oken hledí tma jen hustá,
mech na střeše povyrůstá.
Vedle domek samá růže,
samá růže,
a v něm děvče nad ty růže –
kdož od lásky hojit může?
Zadíval se – ze vší duše,
ze vší duše
miloval ji slepě, hluše,
jak miluje mladá duše.
Žala trávu u hřbitova,
u hřbitova,
zastavil se na dvě slova,
každé v sobě věčnost chová.
U těch hrobů jako v ráji,
jako v ráji,
usedli si, bylo v máji,
ručku vzal a přisahá jí.
U hrobů tam otce, matky,
otce, matky,
líbal ret jak hádě hladký,
tenkrát byl on na smrt sladký.
Za Těšínem bubnů tluky,
bubnů tluky,
vojska táhnou dlouhé pluky,
smíchy, klení, písní zvuky.
Podkovy jen pobřinkují,
pobřinkují,
jak ty trouby vytrubují,
vojáci jak prozpěvují.
A jak táhnou, znenadála,
znenadála
bledý jezdec k němu cválá,
ten, co mu svou lásku dala.
„Zanechal jsem děti v dáli,
děti v dáli,
na postýlce ještě spaly,
chuďátka, víš, jsou tak maly.
Padnu-li já, Bože svatý,
Bože svatý,
urve-li mě boj ten klatý,
ujmi se jich, bratře zlatý!“
Jak to slyšel, trhl ořem,
trhl ořem
kamarád ten němý hořem,
jako trhá vichr mořem.
V očích jemu slzy stojí,
slzy stojí,
srdce puknout se mu strojí –
„Sám-li přijdu, budou moji.“
Slunce pálí, bubny bijou,
bubny bijou,
vojsko táhne velkou silou,
se šablenkou, věrnou milou.
Byla bitva. Strašná byla,
strašná byla,
pole krví zavlažila,
lidským tělem pohnojila.
A tam doma dítky svěží,
dítky svěží
vyhlídat už tátu běží,
a on s druhem v šachtě leží.
Po nebeské louce,
pero na klobouce,
jede svatý Jiří,
tvář se ohněm pýří.
Na koníku vraném,
zlatě osedlaném,
do boje on jede,
nebes vojsko vede.
V čele sám on, skvělý,
s dvěma archanděly.
Z hořících jim tváří
tiché hvězdy září.
S praporečky kopí
po boku jim trčí.
Oni jedou, mlčí.
Rosa cestu kropí.
Maria tu Panna
potkala je zrána.
„Kam to jedeš, Jiří?“
– „V strany světa čtyři.
Drak se vylíh’ v Zemi,
horší než můj prvý,
roste lidskou krví.
Jdu naň s bratry všemi.“
„Počkej, milý Jiří,
minutky dvě, čtyři!“
A jde mezi kvítí,
co se z louky svítí.
„Tu máš i ti tvoji!
To vám rány zhojí.“
Za klobouček dává
Jiří kvítka smavá.
– „Jak je držím v ruce,
rozkvétá mi srdce.
Žehnej Bůh ti, milá,
holubičko bílá!“
Nebe zlatem hoří.
Pod ním v ranní zoři
svatý Jiří jede,
nebes vojsko vede.