Růže – láska.
(Ráno).
1.
Srdcem mým tak tajně cos pohrává,
tajně tak, jak vánek v podletí,
jako když se z duše poupěti
v ranním klidu růže propukává.
Mír velebný vůkolí uspává,
jakby ctil to svaté početí,
pro květ když si poupě zaletí
k nebi tam, kde z lůžka slunce vstává.
Oheň tam, a síla ohněm živá
zardí se, a poupě planoucí
v rozkvétání slzou se rozchvívá.
Slza? nač? zda život bolest plodí?
stráta snu? či osud budoucí?
„Lásky svět se v slzách tady rodí!“
15
2.
Viděl jsem tě v denní kráse tvojí,
viděl jsem tě, růže, z večera
v slzách tvých, jež skrytě za šera
s nocí den ve vonných ňádrech pojí.
Marné však ti s takou na mne zbrojí,
nestálostí roste nevěra,
a já zašel, s sebou nebera
pamět než na svadlou růži svoji.
Než kdy z rána v slzách jsi tu stála
o mých snů mi touze šeptajíc,
tu mi svatým ohněm duše vzplála:
Tenkrát’s byla, růže, nejkrásnější –
vímť já to – vždyť nemám srdce víc, –
a jdu zas – než kdo mě ukonejší?
16
3.
Růži – lásku – rodné sestry krásné,
slza živí, slza rodívá,
nesmělé když poupě zadívá
v nebeské se oko čarojasné.
Slza ta – ach dítko touhy časné –
půlnoční jak dumka důtklivá,
na nebi jak hvězda měnivá,
která kmitem svítí, kmitem hasne.
Slza ta, jak zora z rána zlatá,
květů nejkrásnější jesti květ,
který rodí první touha svatá.
Rodné sestry, boha tajemnější,
které neproskoumá nikdy svět,
růže – láska – v slzách nejkrásnější! –
17