Sotva tráva zhoustla bujnou zelení,
sotva vzrostla vlasem splývajícím, dlouhým,
člověk s drsnou péčí nelení,
vezme břitký stroj a pojížděním pouhým
hustou trávu plnou rosy
požne, poseká a skosí –
a když tráva z ostrých klepet spadne,
ihned usychá a vadne;
ze stonků, jež nože proťaly,
míza vlhkými se krůpějemi roní,
vršky, kterým živnou šťávu odňaly,
rychlou smrtí hynou, hroutí se a kloní.
Sotva rozvilo se kouzlo naděje,
plno snů a touhy, plno blahých zdání,
život zlostný se jen zasměje,
nahé trny své do vábných vidin vhání,
hubí, ničí je a trhá,
dravým větrům v náruč vrhá –
když je ale rozvál na vše strany
pospěch větrů nevítaný,
naděje ve zkázu nevěří,
v šeré dáli světlem těkavým se zvedne,
lehce jenom setmí se a sešeří,
plnost barev tratí, plachým stínem bledne.
Ostřím nůžek pažit sadu nehyne,
nová tráva bují, vesele se vije,
mnoho času ani nemine,
a již zbytek hnědé prsti v ní se skryje;
stonek vedle stonku stojí,
s trsem se trs drobný pojí
v hustý koberec a v trávník plný,
krátký jak srst plaché srny,
jenž se pyšní leskem vnadnějším;
ze všech všudy koutů plněji se zdvíhá,
a vždy hebším stává se a ladnějším,
čím jej pečlivěji drsná ruka stříhá.
A což teprv naděje! Ta nezmírá,
nevadne jak planá posečená tráva –
když ji klam přespříliš nesvírá,
jasnější a zřetelnější hned se stává;
spěchá z dáli chvatem, letem
s bájných vidin pestrým květem,
k nové práci do srdce se vrací
jako vracejí se ptáci,
když se jaro světem rozletí –
a když kouzla nová opět život boří,
sama nejen nestane se obětí,
silnější se z rozvalin a z trosek vznoří.
K vzrůstu obou ale vláhy třeba jest
bohaté a hojné, rosy čisté, pravé,
v níž se zrcadlí svit třpytných hvězd,
měsíc měnivý a zlaté slunce žhavé –
Trávě oblaka ji dají,
hadice ji zalévají;
k naději se ale člověk shýbá,
útlé květy její líbá,
slzou trpkou, slzou žalostnou
skrápí ji, když do šeré se dáli ztrácí,
slzou vřelou, bohatou a radostnou
vítá ji, když z vyhnanství se k němu vrací.