KARNEVAL.

H. Uden

Karneval vesele na dvéře bije: Starost a soužení poslední zhyň, málo-li trápilo, trap ještě míň, jednou jen život se na světě žije! Vchodem se hrnula blýskavá zmije stoč se a roztoč a v klubko se sviň! – divadlo změnili v taneční síň, nádhernou výzdobou stěna se kryje. Jeviště, hledištěvšecko je plno, spěchej a klesej a zvedej se, vlno, houslaře, šumaře strhej a znav, lítejte, nožky, a viňte se, paže, bujaře, rozmarně, masce jak káže ohnivá letora, veselý mrav! Z mask ze všech jistě byla nejkrásnější, vzrůst měla štíhlý ztepilá jak víla a za hadačku přistrojena byla; vše na hrálo shodou nejvzácnější, plň oblých ramen byla nejznalejší nad těsnou sponou, jež se v kůži ryla, kol beder třpytivá se zmije vila, by vnikla v záhyb šatů nejtmavější. A přece první cenu nepřiřkli , snad příliš byla šerou jim a vážnou jak pravda, kterou člověk plaše míjí, bez ustání plane touhou snažnou, by všecky její taje znal a zbádal, a nelze-li, by alespoň je hádal. Se všech domů vlají prapory, z nenadání přijel vzácný host, lidé říkají mu: veselost; odpůrce, kteří se na vzdory hlučnými pozvedli zápory zármutek a pláč a stesk a zlost vypudili z ulic, zvedli most, bránu zavřeli na závory! Když se posléz večer sešeřil, zvědavých hvězd roj se dostavil, aby velký zázrak oslavil, měsíc ale ani nevyšel, snad o lidském štěstí neslyšel a když slyšel, zprávě nevěřil. Ověnčená kola zvolna jela, závodníků proháněl se roj; černoch peřestý zahájil voj, za ním loďka houpavě se chvěla, žába, tanečnice, jizba celá, rytíř, který v lesknoucí se zbroj sebe zahalil i lehký stroj lidé tísnili se, hudba zněla. S balkonu na balkon stuha letí, za druhá a hned vedle třetí, ruka chybná výsměch utrží; pestré pentličky se vzduchem třesou, svůdné úsměvy se po nich nesou lehké, že je papír udrží. Řetězy lampiček ulicí celou oblouky od domu k domu se vily, v klenbu se spojily dlouhou a stmělou, že by v milenci lehce se skryli. S večerem rukou je hbitou a bdělou rozžehli najednou v určitou chvíli, plameny vzňaly se v záplavu stkvělou, zelené, bílé a červené byly. Ve vzduchu ohnivé moře se chvělo, ulicí širokou na kolech hbitých bez počtu svítilen peřestých jelo; kdo by si všiml, že ve světlech sytých s hůry i z dola v lesk jediný slitých starostí hrozivě křídlo se tmělo? Lid baví se, rozmarem zrovna mrhá: ten v zavázaném pytli skáče, padá, a druhý na skloněném prknu bádá, kam vstoupit . Na štíhlou žerď se šplhá muž osmahlý, teď klobouk dolů vrhá druh statný sotva nastavil mu záda, již ruka na volný se kotouč vkládá a drží jej a ceny rve a trhá. Ryk nekonečný plnil prostor celý; ozýval se jásotem a smíchem, byl řevem přeca lid, jenž v žertu lichém se bavil cetkami, prázdnem zely, byl jako lev, jenž hřivou potřásaje ve chvíli veselé si s myškou hraje. Hřmot na všech stranáchmaškar pestrý dav se hlučně ulicemi prohání, kýs harlekýn se bystře rozhání, řeč se rtů proudí mu jak šumný splav. Již běží chumáč zakuklených hlav, v ryk promění se každé potkání, a plesem končí každé poznání, cár strakatý pokrývá šat i háv. Smích zvučí bujarý a žert a vtip kol sviští jako vypuštěný šíp, že srdce, jež se dávno znavilo a víry v lidské štěstí zbavilo, se podiví, jak lehce se žít a veselým a bezstarostným být. Vyzdobené vozy korsem jely, od zimy, jež křídlem sněžným vlaje k sytým barvám tropického háje ve všech možných odstínech se stkvěly. Na chodnících zástupy se tměly, ples a smích na každé tváři hraje, vzmáhá se a roste, šmahem zraje, aby v jásot proměnil se vřelý. Radost pravá, která všecky jala, kterou žádná ústa nezakřikla, do vozu mně hojných květů vmetla, příkré srdce v ochranu svou vzala, lehkým křídlem blíž a blíže létla, do něho plným proudem vnikla. È finito! Lid potopou se valí, déšť papírových hvězdiček se snes’, na všecky vlasy měrou stejnou kles’, na černý vlas, jenž v divný svit se halí, jak ocel as, když do modra se skalí, a hustý jest jak nekleštěný les, na řídký vlas již vylínalý kdes a na šedivý, věkem prokvetalý. Co pestré smetí všecky hlavy krylo, co zraky plály leskem žádosti, a bujný křik se mezi domy ztrácel, by nazpět ozvěnou se ryčnou vracel, do srdcí všech na dno vidět bylo, a v každém bylo hojně radosti. O půlnoci zvony zněly, z ostýchavé nesmělosti, jež se pochyb zvolna zhostí, pustily se v hovor smělý, se plně rozzvučely: Radovánek, veselosti, lichých tretek již je dosti kovovými ústy děly. A jak zněly v noci vlažné, spojily se hlasy zvonů s hlasem, který od aeonů ve všech lidských srdcích zvučí, od hříček nás spěchat učí k přemýšlení, k práci vážné...

Patří do shluku

valčík, sál, karneval, tančit, polka, parketa, tanec, čtverylka, bál, piano

431. báseň z celkových 549

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Ballada ku chvále karnevalu. (Jaroslav Vrchlický)
  2. Karneval. (František Cajthaml-Liberté)
  3. KARNEVAL DUŠE. (Jaroslav Vrchlický)
  4. PROTEST. (Emanuel z Čenkova)
  5. 25. Nynější tance. (František Zdobnický)
  6. Popeleční středa. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Bez masky. (Emanuel z Čenkova)
  8. XI. Svému sonetu. (Jaroslav Vrchlický)
  9. POPELEČNÍ STŘEDA. (Josef Svatopluk Machar)
  10. ZIMA. (Josef Svatopluk Machar)