Sen.
Pozdní noc je. Matka ještě s dcerou
Při kahánku sedí v tiché chýši;
Dcera pláče hocha nad nevěrou,
A matička její bolest tiší.
„Nech děvečko toho bolestění,
Však se zhojí tvého srdce rány;
Já to říkávala, že on není
– Krutý bídník – hoden mojí Hany.
Pomysli, že tak to býti mělo,
A že Pánbůh všecko k dobru mění....mění...
Jdi si lehnout, duše tvá i tělo
Potřebují stejně posilnění.“
277
Na stole již světlo lampy mřelo,
Když ji matka provázela k loži,
A znamením křížku v bledé čelo
Odevzdala do ochrany Boží.
Dlouho bděla dívka; předc pak dříve
Její víčka navštívilo spaní,
Než ji nade oknem úpěnlivé
Mohlo leknout sýce kulichání.
Slyš, jak pták ten nade oknem kvílí!
Snad že – smutný hlídač hrobů – tuší,
Hrobní sen jak v tuto pozdní chvíli
Zaujímá děvy tesknou duši.
Zdáť se dívčině, že tvárnost hrobu
Na se náhle její ňádra vzala,
Aby nejmilejší duše robu
– První lásku – do něj pochovala.
278
A již slyší zvonit umíráčkem,
Již ji k hrobu doprovází hrana; –
Ó jak odhodlaně vše a s tichým pláčkem
Poslouchá i vidí spící Hana!
V tom se probudí; a v důlku očí
– Svědek snu té noci – slza lpěla;
V tom i matka do světnice vkročí:
„Vstaň děvečko, zvoní do kostela!“ – –
Když pak spolu na mši svaté dlejí,
Odpusť jí to Pane! že v tu dobu
Častěji zabloudí mysl její
S modlitbičkou ku své lásky hrobu.
279