Na hradě Svojanově od svítání
až do večera šumí ruch a ples;
Záviše z Falkenštejna vřelé přání
se vyplnilo: stal se otcem dnes.
Dědice jména má, jež s chloubou nes’,
dědice moci své i hojných statků;
syn sám pak – rodu královského matku.
To mnoho jest; však otci přece málo,
jenž nad všedností shon jest povznesen.
Co se mu druhdy o koruně zdálo –
ten lichotivý, lepozářný sen,
co stal se otcem, znova obrozen,
a jako čarné vidmo před ním stojí,
k přerušenému nutkajíc jej boji.
A Záviš dumá: „Po králově boku
já mocným byl, mocnějším než král sám!
Ač z hradu vyštván pikli mrzkých soků,
přec panstva květ já na své straně mám;
s ním soudružen i králi odolám.
Mnohým se vláda hnusí Václavova –
nuž, vtip a sílu pokusíme znova!“
I usednul a jal se králi psáti:
„Věz, pane můj, že Bůh mi syna dal!
Teď věru nevím, co si nad to přáti.
Jsem šťasten! – Šťastnějším však bych se zval,
kdyby můj král mně milost prokázal
a synu ráčil svědkem na křtu býti –
svou návštěvou Svojanov oblažiti.“
A posel schvální k Praze váží cestu. –
Zatím pak Záviš mnohým jiným psal:
svým stoupencům a rovněž k syna křestu
je na Svojanov slovem snažným zval.
I významný jim v sledu pokyn dal,
že na hrad též, jak plnou naděj chová,
zavítá Milost krále Václavova. –
Král v čtení zabrán listu Závišova.
Pak dí, obsahu tónem rozehřát:
„Aj, pane Záviši, jak pěkná slova!
jen že se pod květem jich tají had.
Teď znám tě zevrub, co’s náš minul hrad:
bohatství tvého původu znám i zdroje,
znám putny tvé i všecky plány tvoje!
Lest za lest, pane, v činu jako v slově!“
dí dál, a Závišovi píše list:
„S radostí navštívím tě v Svojanově;
přátelstvím mým a důvěrou buď jist!
Však by náš styk byl všakých pomluv čist,
dřív přijeď k nám! Buď hostem v našem hradě!
Pak na Svojanov sjedem pohromadě.“ –
Když Záviš královo byl přečet’ psaní,
hned na cestu se vydal ku Praze,
pln blahých nadějí; netuší ani,
ký obrat nastal v krále povaze
z těch dob, co po zralé byl úvaze
za dobré uznal, ode dvora stranou
těšit se hřivnou lstivě nastřádanou. –
Takž po letech do královského hradu
pan Záviš z Falkenštejna zavítá! –
A jízdou o tom, jakou páše zradu,
a jak ho přijmou, v duchu přemítá.
Však hle, ký obraz se mu naskýtá!
Král jde mu vstříc! A sotva hostě staví,
srdečně vítá jej a blahoslaví.
Hned pak jej do hodovní vede síně;
a po kvase, jenž strojen hostu vděk,
při perlošumném, zlatotřpytném víně
král pronésti se chystá přípitek.
Tajený ze zraku mu sálá vztek.
I pozved’ čís. – Snad hlesnou ústa chvějná
zdravici Záviši z Falkenštejna?
Král mluví pak: „Zde na královském hradu,
kdy ještě žil náš otec Otakar,
hanebnou Záviš páchal vlasti zradu
a šlechetnému králi schystal zmar.
Pak pro sebe a přívržencům v dar
korunní jal se rozchvacovat statky,
i královské se zmocnil naší matky.
A když jsem z německé se vazby vrátil,
hrám v pospasy můj mladý dada věk,
odvážný lupič koruny se chvátil,
a jí se dosud, smělec, neodřek’,
dál snuje pikle. Nuže, přípitek
můj zní: „Ať zhyne Záviš z Falkenštejna!“ –
„Ať zhyne!“ Odezva všech zvučí stejná.
A pochopy, ač zpouzel se a vzpíral,
do Bílé věže Záviš odveden,
by o chlebu a vodě zvolna zmíral,
než dostaví se jeho skonu den.
Všakť ví, že, vyjde-li kdy z věže ven,
na popravišti stane jeho pata,
by hlavu sklonil pod sekeru kata.
„Vše ztratil jsem,“ jsou teskná vězně slova,
„co nejdražším v životě člověk zve! –
A přece ne! Mé nitro poklad chová,
jejž žádná světa moc mi nevyrve:
mám zpěvu dar a s ním i písně své. –
Ó buď mi vítán, vzácný nebes dare!
Zlatistý druhu můj v té vazbě charé!“ –
A od té chvíle z temna věže klínu
co denně zpěv se tichem nočním chví;
tu touhou zmírá po choti a synu,
tu ladí tóny, jimiž rytířství
slavívá lásku, ctnost a srdce lví.
Jen žezla vidmo když mu duší bleskne,
nad hrobem snů svých žalně pozasteskne...
Den prchá za dnem, měsíc za měsícem,
a k novým žněm dozrává zlatý klas;
ve věží ticho, rušeno jen sýcem –
příšerné ticho! včera a dnes zas! –
Však slyš! To přece nebyl vězně hlas? –
Žalostný ston se zachvěl nocí šerou...
Pan Záviš skonal kata pod sekerou! – –
Koruny české, po níž léta práhl,
a pro niž jednal, trpěl, život dal,
nešťastný Záviš nikdy nedosáhl!
Však v obraznosti naší žije dál
z milosti boží pomazaný král –
král zpěvu! jemuž se kol skrání vije
královský vínek zlaté poesie.