Když po otci král Karel ujal vládu,
řád zemský stih’, všech prázden otěží;
nejeden z týnů rytířských a hradů
na sídlo vražd se zvrh‘ a loupeží,
A v rotě rytířských těch odbojníků
nejhůře proslul Pancéř z Žampachu;
on zloděje a žháře měl v svém šiku,
sám obecného plodič postrachu.
Žaloby lidu den co den se množí,
že rytíř Pancéř se svou čeledí
přepadá kupce, dvory, a jich zboží
odváží plenem v hradu svého zdi.
I zvolal král, jat hněvem spravedlivým:
„Již čas, bych mrzký onen ztrestal pych!“ –
Sám vypravil se s vojem pomsty chtivým,
a v málo dnech pověstný Žampach stih’.
Znamení zvučné dáno polním rohem,
a blíže hradeb stanul hlasatel;
několik hlav se zvedlo nad ostrohem,
a hlasatelův výzev k hradbám zněl:
„Ve jménu krále zovu hradu pána,
by se vší chasou na milost se vzdal:
v svém hradě Pancéř nedočká se rána –
tak vůdce náš, král Karel, přísahal.“
A kolik hlav se zvedlo na parkáně,
tolik, hle! vzduchem zafičelo střel;
jsou všecky namířeny k jedné ráně –
a k zemi mrtev klesl hlasatel.
Žalostí rozlítil se tábor celý
nad hanebným těch zbojcův úskokem;
však pomsta kvačí již; král Karel velí
neodkladným hrad ztéci útokem.
Byl krutý boj; však před početím rána
již konec zápasu a odporu;
hrad ztečen jest, i roztříštěna brána,
a vojsko plesně vtrhlo do dvoru.
Kdo živi zůstali, jsou pozjímáni,
a každý z padouchů těch v pouta dán:
jak sketové se vzdali bez zdráhání,
jen jeden vzpouzel se – sám hradu pán.
Lesknoucí zbroj, kol šíje řetěz zlatý,
tak stál zde Pancéř v plné nádheře;
ač přemožen a nepřítelem jatý,
nezapřel Žampašského rytěře.
„Já doufám,“ děl, když předveden byl králi,
„že po rytířsku se mnou naložíš,
jakož i těm, kdo při mně věrně stáli,
by kým se křivda děla, nesvolíš.“ –
„Král s loupežníky, věz, nevyjednává,
s takými lidmi jedná právo jen;
však nežli propadnul jsi moci práva,
slyš ty, i každý, kdo ti podoben:
tys druhdy věrně sloužil svaté víře
a hrdinsky vždy hájil rodnou zem;
za to jsi pasován byl na rytíře
a vyznamenán zlatým řetězem.
Teď na sprostého zvrh se loupežníka,
rytířskou hrubě poskvrnil jsi čest;
v tvých rukou místo meče – vládla dýka,
v tvých ústech místo věry – klam a lest.
A já mám po rytířsku jednat s tebou? –
Nuž ano, jednu prokážu ti čest;
řetězů zlatých ovšem nemám s sebou,
však mám, co tebe více hodno jest.“
Domluvil král, a s ošklivostí spolu
konopnou oprátku mu hodil v týl;
kat po té chopil jej a na vrcholu
rozložitého stromu pověsil. –
Tak Pancéř netušené dosáh’ výšky
uprostřed rovnocenných druhů svých,
již kolem něho jak obrovské šišky
se větrem klátí stromu na větvích.
A Karel soudě, odboji a zradě
že trest ten stačí k jiných výstraze,
část mužstva nechav na dobytém hradě,
s ostatním nazpět hnul se ku Praze.