Červen byl – v rozvitém květu
Zavítala růže světu;
Vše slavilo příchod její.
Zlaté jí slunéčko září
Jako oko z krásné tváři,
Větérky k ní lehce vějí,
Větvička ji zastínuje,
Rosní krůpěj omlazuje,
Motýlec ji vřele vítá,
Z dáli potok blíž se vine,
Roztouženě čilej plyne,
I včelička kolem lítá,
Hrdličky ji pozdravují,
Celujíce se radují;
Háj jí šumný vzdech svůj hlásá,
Slavík o své lásce pěje,
Co miluje, k růži dýchá
Jako v spánku děva tichá;
Každý tvor nad růží jásá,
Vesmír kolkolem se směje.
Pod dubem, kde stíny šedé
Seje háj, jun čacký sedě
Zpomíná si na své ráje
Přemilostné krásné květy,
Ale když zrak v knihu padá,
V obrazy Máchova Máje,
Kde se klam se pravdou hádá –
Duch se v jiné béře světy.
„Ha! děva, již vroucně ctil,
V níž, že zří vzor ctností, mnil,
Jeho ráj – přeblahý sen,
Žití nejjasnější den,
Hvězda, jenž se čistě skvěla –
Ta by z výše padnout měla?!
Ne! to nelze – nelze býti,
Srdce, ježto lásku cítí,
Tvor, jenž k tvoru láskou lne,
Lásce věren zůstane.“
Povzdechna se zamyslí,
A pak pološeptem dí:
„Pěvče milý! – Chtěl jsi děvy –
Nejsvětější cnoty zjevy –
Hroznou bájí zoškliviti,
Cit k nim v srdci udusiti?
Chtěl jsi Lásce Víru vzít,
V prsou štíra uhostit?
Ne! to nelze – nelze býti,
Srdce, ješto lásku cítí,
Lásce věrné zůstane!“
Zavřel knihu – dřímá v stínu,
V zdání spatří svojí Mínu.
Lehký krok se blíží vlídně,
Žhoucí zrak mu kyne klidně,
Šepotáním ret se chvěje,
Růží tvář se jemně rděje;
K čemu vábí tváří květ,
Po čem touhou práhne ret,
Nejtajnější srdce přání
Zradí děvy šepotání.
Podál v mechu leží kniha,
V nížto stvůra stvůru stíhá;
Nešťastník ten, jenž ji psal,
Ve snu před ním umíral.
Táže se jej na svědomí,
Zda co napsal o svém citu
Soudci svému v hvězdném bytu,
– Otci lásky – říci smí?
Nešťastník ten, jak to slech’,
Rukou kynul, těžce vzdech’ –
Dí pak pootevřev očí:
„Zdeť na bratra bratr sočí,
Lež a lichost tento svět!“ –
Více nechtěl povědět.
Milencovi líce blednou,
Táže se on ještě jednou:
„Odpověz mi na otázku,
Zdali mohu věřit v lásku,
V svatý slib a přisahání?
Má-li Víra zde své stání? –
Tobě tmí se oko jasné –
Tváře blednou – oheň hasne –
Tobě kyne Lethin břeh –
Zdejšího života běh
Dokonáváš – brzo dán
Bude tobě jiný stán!
Jak tvůj čas dokoná – zhyne –
Brzy tam o touze jiné,
Milosti a víře zvíš!
Pověz tedy, víru zda-li,
Čáku, lásku lidé lhali,
Lkáti-li tak soudci smíš?“
Zmírající divě zíral,
Slabý nutil z sebe hlas:
„Mně se lásky ráj otvíral,
Květy naděje jsem zbíral,
Všecko však jsem ztratil zas.
Svět mi z prsou vyrval cit,
A trpce mne přesvědčil,
Že jsem neměl šťastným být,
Že jsem jenom blaze snil.
Maně světem člověk bloudí,
Žalostivě – bez žele,
Jak osud na dráhu žití
Trní – růže nastele.
Bůh ať nad mnou mírně soudí,
Ráčiž mně milostiv býti,
Až mu budu žalovat,
Že i láska umí lhát...
Nevěř – smrt...; mně došel čas,
Tam se uvidíme zas!“
Umlknul – a jeho zrak
Zastřel temný smrti mrak,
Ledový mu zmodral ret,
Bledl v tváři matný květ – –
Beze citu do zoufání
Pochoval svá všecka přání,
Sen života, jejž zde snil,
V nový věčný proměnil.
Ulekl se spící v stínu,
Probudí se – volá Mínu,
Však zrak jeho v knihu padá,
Kde se klam se pravdou hádá,
Jeho sen ho opět vítá,
A hroznějším světlem zkvítá:
„Děva, již muž vroucně ctí,
V níž, že zří vzor cnoty, mní,
Hvězda okras nebeských –
Ta by mohla padnout v hřích?
Míno! Míno! Děvo krásná,
Milosti hvězdice spasná,
Kdybys ohněm slibu plála,
Že jsi v tvojí lásce stálá –
Nelze – nelze věřit tobě – !?! –
Nešťastník v poslední době,
An klam světa dobře znal,
Lichotou mne nepřelhal.“
Mlčí – slzí v chladném stínu;
Cit horoucí prsa ouží,
Srdce přežádoucně touží,
A on k sobě volá Mínu,
Nový lásky tvoře ráj;
I tam, kde se jasní háj,
Děvče outlé, srnkočilé
Blíž do vonných stínů běží, –
Krok a skok – o šťastné chvíle! –
V náručí milenci leží.
„O milostné náhody,
Že tě Míno tady zřím,
A ve lůně přírody
K srdci svému přitulím!“
„„Ukojiti v prsou lásku
Dál jsem vyšla na procházku –
Šumný háj – kvetoucí dol
Umírňuje lásky bol.
Věděla jsem – nevěděla,
Míhal se mi stínem stín.
Do stínů jsem přiletěla,
V stínu tys – můj Drahotín!““
Dí tak děva láskou mroucí,
V tváři plane zoře žhoucí,
Okamžení blahé!
Milenec se k dívce drahé,
Ku milenci vine drahá –
O jaká to rozkoš blahá!
Vůkol živo. Růže dýše,
Zlaté na ni slunce září,
Jako oko z krásné tváři,
Větérky k ní vějí tiše,
Větvička ji zastiňuje,
Rosní krůpěj omlazuje,
Motýlec ji vřele vítá,
Z dáli potok blíž se vine,
Roztoužený čilej plyne,
I včelička kolem lítá,
Šumí háj a slavík pěje,
Každý tvor se na ni směje,
Hrdličky ji pozdravují,
Líbajíce se radují.
I milenec děvu líbá –
Ta se k němu volně shýbá,
Vroucí dá mu políbení,
A již děvy v háji není.
Zmiz’la – zmiz’l její stín,
Pod dubem sám Drahotín;
Na mysli mu jasně zkvítá
Blahé lásky květný ráj,
V duši jeho pak zavítá
Něžný Máchův první Máj.
Však zašumí háj – zahučí –
Mraky táhnou – větry hlučí –
Blesk a blesk – i hrom zahřímá,
Že to strašně ucho jímá.
Bouř přeletí. – Hvězdic zbor,
Tichá noc a tišší háj,
Usnulých temena hor,
Starý dub a Máchův Máj,
Bůh ve hvězdozlatém bytu
Svědkové jsou jeho vřelých cítů.
K večeru jde odpoledne;
Při důvěrném rozmlouvání
O lidském zde počínání
Kráčí ve květoucí sad
Dva druhové – duše jedné,
Věrnější než bratru brat,
Tváře jich se stejně rdějí,
Zrakové si rozumějí;
Srdce jich zná jednu pásku,
Víru, náději a lásku;
Bratr, jenžto bratra zná,
Život pro něj v obět dá!
Jižjiž obejmul je sad,
Plný okras, plný vnad;
Sedátko z čerstvého mechu
Kynulo jim k poodechu.
Hovor nastal. Blíž sesednou,
Tisknou sobě rukou svých,
Důvěrně si v tvář pohlednou.
Ticho kolem. Podál jich
Poslouchá je růže tiše,
Červík leze – záhon dýše –
Ptáček zpívá – listek k kvítku,
Kvítek k listku šepotá –
Větev větvi poví cosi,
V listí skví se perla rosy,
Vodopád se valně prýští,
Vůkolí se v slunci blýští,
Příroda se krásnu dítku
Ve kolébce podobá.
„Skrze lásku! – lásku vřelou,
Citnou, věčnou povídáš,
Že života účel znáš?
Skrze děvu uzardělou?“
„„Ano! cíl života znám,
Co jsem vstoupil v lásky chrám!““
„Dávno, dávno vyjednáno,
Láska že je první cit;
Každému však není přáno
Láskou ve chrám štěstí vjít.
Láska základem je žití,
Vůdkyně vždy k dobrému,
Zná-li děva, jenž ji cítí,
Věrnost k hochu věrnému;
Když se oba k sobě vinou,
V duši jednu, v srdce jedno splynou,
Když ne jenom sami sebe,
Ba i svět a bratry své,
Vše, co ke soucitu zve,
Boha tvůrce – jeho nebe,
Co se koří – co tu vládne,
Co tu kvete – co tu vadne,
V čistém srdci uchovají,
Rovnou lásku k všemu mají.“
„„Co znám děvu – Mínu svoji,
Druhu věrný! druhu věř,
Vesmír milostí se pojí,
Soucit dýchá každý keř.
Příteli! z každinké růže
Vykukuje lásky bůže;
Zvonek, mech i fialinka,
Uzardělá jahodinka –
Kol a kol, můj drahý! viz,
Láskou šeptá i ten tis.
Co bdí v činu, co v snu dřímá,
Co vykvetá, a co vadne,
Co se kořívá, co vládne,
Duši mou a její jímá.
Seznal jsem své povinnosti,
Poznav lásky vonnou slast,
Ctím své Míny krásné cnosti,
Nezapomněl jsem však vlast. –
Po čem bratr – národ touží,
Po čem sestra, máti zírá,
Tomu pevná moje víra,
Náděje a láska slouží.
Zbuzena je slavná Praha,
Zbuzen mnohý Čechův syn;
Svatá jest mi bratrův snaha,
Svatý nejmenší jich čin.
Slyše pokrok jakýkoli,
V prsou volný cítím vzdech –
Miluji vás české doly,
Mravy, bratry, jsemtě Čech!““
Mlčky sedějí; blíž sednou,
Tisknou sobě rukou svých.
Důvěrně si v tvář pohlednou,
Růže slouchá podál jich.
Zašlo slunce. Hvězdičkami
Skví se nebe semotam,
Nebes četné, jasné chrámy
V jeden velký splynou chrám.
Větérkové tiše vějí,
Květinky se kolem chvějí,
Hučí vlny dalných vod,
Do spánku se chystá rod.
„Milejší že život tobě,
Co duch zvolil jednu sobě
Svatou víru – pravdu skvoucí –,
Co znáš děvy tvář květoucí?“
„„Ano, život jest mi svatý,
Co znám lásky oheň zňatý.““
„Z dávna jesti pouznáno,
Víra že jest blahý cit;
Každému však není přáno,
Vírou ve chrám štěstí vjít.
Víra tomu živel žití,
Kdo v ní umí pevně stát;
Blaha zdroj můž’ otevříti,
Chceš-li srdce své jí dát.
Víra volá, pudí k činu
Nešťastnému lásky synu,
Vzdálí od něj hříšný pád.
Věřím – kdyby tvoje láska
Pohrdala úctou tvou,
Žeby tebe víry páska
Ukojila mocí svou!“
Tázaný tu slzu stíral,
Zamutil se jeho zrak,
Jakby v duši se ubíral
Budoucnosti šedý mrak.
Mlče vzdechne – v prsou jich
Dme se citů moře úže;
Poslouchá to vnadná růže,
Mnoho sester půvabných.
Druhové se tulí k sobě;
Neboť lásku, víru znají,
Jejich city v blahé době
Milostně se rozplývají.
„Že náděje osvěcuje
Temnost tvého života,
Co tvé srdce naplňuje
Vřelé lásky blahota?“
„„Ano, náděje mne sílí
Na mé pouti k dalnu cíli!““ –
„Každý náději si cení
Co cit blahý – štěstí svit,
Mnohému však dáno není,
Ní své srdce ukojit.
Ona těší, mírní žaly,
Lásku – víru zvyšuje;
Člověku jest svět ten malý,
Sny-li čáka horuje;
Dokud krve krůpěje,
Jednoho je v srdci tluku;
Hvězda skví se náděje,
K životu svou ztáhnem ruku.
Člověk mocen slitování,
Z moře žití vyvržen,
Doufá, že se roztoužen
V lodi věčnosti uchrání.
Nešťastník, jenž nemilován,
V hlubeň nevěry pochován;
Ač zde ztracen na vše časy –
Náděje ho ještě spasí!“ –
Opět mlčí. Sednou úže,
Zdá se jim být širší svět;
Slyšela je vonná růže,
Přírody pučící květ.
Mrtvé ticho po vůkolí,
Tma zakrývá nebes zjev,
Oko zírá – srdce bolí –
Čilej proudí čilá krev.
Ruce sobě podávají,
Svatosvatě přísahají:
„Znám náději, víru, lásku,
Ctím věkytou světa pásku,
Bůh mne slyš, ten mocný pán,
Jemu svatý slib je dán!“
Vyšli z sadu. Slovo dané
Chladný zefír dál zavane;
Sad je tichý; dřímá kvítí,
Květ uvadlý zdá se býti,
Záhon spí – i růže milá,
Jakby kras svých potratila,
Smutně se až k zemi kloní,
Nebe na ní slzu roní.
A ta růže,
Zefír chladný,
Kvítek vnadný,
Spící bůže,
Větev, ana šepotala,
O víře cos větvi lkala,
Slunečního paprsleku moc,
Nebes hvězdný kmit,
Lůny siný svit,
Tmavá noc –
Širý Vesmír láskou zňatý
Slib uslyšel jejich svatý. – –
Luny tvář se koupá v zlatě,
Nad přírodou tajný sen,
I milenec ve komnatě
Blahým snem je ukojen.
Jako z vln se Víla vznese,
Zahraje, a v nich se skrývá,
A když vlnka se zatřese,
Jiná Víla se usmívá:
Tak se v duši milencové
Za snem jeví noví snové,
Ale v každém skví se zas
Obraz plný vnad a kras.
Vonný šumot vane,
Děva v záři stane,
Oko na něj zírá,
Ježto jasní víra,
V němž se láska třpytí,
A náděje svítí,
Mocný cit milosti
Srdce její svírá,
Tichý vzdech radosti
Růží ret otvírá.
Medové tu léky
Dává milenému:
„Na věky – na věky
Milý srdci mému!“
K němu se přivine,
Zlíbá čelo – ret,
Ssajíc lásky med,
A pak zmizí – zplyne.
Žalný z prsou vyjde hlas –
Volá děvu a sní zas.
Sotva zmizl, zas se jeví
Obraz májokrásné děvy:
Růže tváře její
Líbezně se rdějí,
Medný ret se chvěje,
Píseň lásky pěje,
Co jí srdce souží,
Po čem mocně touží
Citové horoucí; – –
Teď však se zardělá
Tváře její bělá,
Jako zoře mroucí
Oko děvy zírá;
Jižjiž poumírá,
Ještě jemu kyne
A sen opět zplyne.
Zbudí se – žádoucně zírá –
„Byl to jen
Pouhý sen!“
Lká, a v spánek se ubírá.
Spějí doly, spějí hory,
Spějí města, dřímá ves;
Samopusté, bílé dvory
Dřímají – i háj i les.
Lunin zhled se koupá v zlatě,
Příroda má tajný sen,
I milenec ve komnatě
Novým snem je ukojen.
Vidí ve snu obraz milý,
V záři před ním druh mu drahý,
Jenž v něm city svaté sílí,
A mladistvé ducha snahy.
Jako kvítek oblažívá
Rosa z nebe kanoucí,
Sladkým slovem sníč okřívá
O své lásce horoucí,
An druh zahalen snů leskem
Děvy obraz maluje,
Duši jasným hvězdic bleskem,
Tvář pak zoří zdobuje;
Sníč náději, lásku, víru zná,
Pro ně svatým ohněm plápolá.
Opak když druh z naříkání
Věkytého vlastí různých,
Když ze hoře dnů přehrůzných
A budoucích ze svítání,
Když ze lásky bez soucitu,
Z těžkých prácí bez odměny
Staví v hvězdolesklém svitu
Slávy chrám porozšířený,
Z něhož mocná korouhev
Miloskvělých tří barev
Šumí jako bouře znění:
Tu pobouří mocně chvění
Spícího i cit i krev,
Jako když se vlny dmou,
Vichrem hnané dál se hnou;
Sníč, co Vlast je, dobře zná,
Pro ní svatým ohněm plápolá.
A sen zplyne,
Zdání jiné.
Divých snů počíná hrání,
Hlasitě lká snící v přání,
Jeho žalostivý hlas
Volá druha svého zas.
Zjevený: „Trojice citů,“ praví,
„Duši vřelou nikdy neunaví,
Doufej, doufej, Drahotíne můj,
I ke pravdě skálopevně stůj,
Kdo trojici poznal svatých citů,
Hoden ráje – nebeského bytu!“
Sníč se zbudí – kolem zírá –
„Byl to jen
Marný sen!“
Lká, a v spánek se ubírá.
Stříbro lunino se tratí,
Příroda dosnívá sen,
Zář slunéčka hory zlatí,
Nastává již činný den.
Milenec jen ve své mdlobě
Stvůrostvůrné snění má,
Vůkol ještě jako v hrobě,
On hlasitě slzí – lká:
„Ha! ten divý, hrozný sen!
O kéžby byl klamem jen!
Zřel jsem růži v vonném stínu
Lístků čerstvých v obejmutí,
Zefírek ji – svou dívčinu –
Kolíbal co lehkou třtinu,
Při každinkém lehkém hnutí
Tiskna vřelý políbek. – –
Ach to nebyl zefírek,
Byl to vanot od severu,
Lehýčký, však co led chladný,
Jenž dýchaje šepot zrádný
V náručí vzal jihu dceru,
A na její tváře květ
Zavál bledý sníh a led.
Opadal jí krásný šat,
Vítr pel i vůni stíral,
Bez královny stál tu sad
Němý – tichý; – slavík jen
Padlé krásy zbytky zbíral;
Uletěl – pak opuštěn
Smutně zpíval a umíral.“
Vstana v mysli sen přemítá,
Jenž hroznějším světlem zkvítá.
„Byl to jen
Marný sen!“
Zalkal pak: „Sen duši naši
Někdy divě, marně straší. –
Aj, již slunko vyšlo nám!
Ven v přírody svatý chrám!“ – –
Vyšel. Slunce zlatem plálo,
Blažíc kraje světlem svým,
Nešťastnému v tvář se smálo,
An se tázal hlasem mdlým:
„Rci, cože se tobě zdálo
Světe, žes tak lhostejným?
Co se zdálo tvojim tvorům?
O čem snila tichá ves?
Ký sen přišel k mocným dvorům,
Ký sen nad lesy se vznes’?
Co se zdálo háji – křoví,
S čím se bavil spící sad?
Příroda-li sen svůj poví?
Šťastnouť jsem ji viděl vstát?!“
Příroda se slov těch lekla,
Zvědavému sen svůj řekla,
Zarděly se jeho líce,
Tak že nechtěl nikdy více
Zvědět tajný její sen. –
Bloudil lesem – luhem – polem –
Obklopen stvůrami kolem,
Až zas v komnatě své stojí,
V níž se za dne snů svých bojí.
Kdo máš srdce vřelé,
Děvu a přítele,
Kdo ctíš vlast a cnost,
Krásu, nevinnost,
Znáš náděje, víry cit:
Můžeš bol a žalost jeho pochopit!
Klonilo se slunce, klonil se i den,
Sladkodechý chládek vábil jíti ven.
Vyšel z bytu svého zvolna k lesíku
Podlé zarostlého polí mezníku,
Kam ho na procházku vábil hájů stín,
Věrný Lásky, Víry a Náděje syn.
Ticho je po polích, dřímá osení,
Všecko, všecko dřímá, co o lásce ví;
Jen slavíček zpívá, jakby celý kraj
Konejšel do spánku – pole, luh a háj.
V duši milencové zbudil ale sen,
Hrozný sen, jenž v noci byl jí předveden.
„Ha! vy sny, vy divé! Jenž mne děsíte,
Že se mi večerným stínem jevíte!?“
Mlče dál jde k háji, jehož stínů mrak
Duše poděšené zahaluje zrak;
Ale čím rychleji v temno padá den,
Tím se více jasní noční jeho sen.
Nedaleký dubec, kde on s Milkem hrál,
Kde co večer vroucně děvu celoval.
Oko děvu hledá, ale co tu zří,
Sen minulé noci hrozně vyjeví,
Růží byla Mína – svodný vítr byl
Milený mu z mládí přítel Světomil;
A slavík lkající tichým temnotám,
Věrný – však zrazený byl milenec sám.
V duši jeho vzešly mračno, hrom a blesk,
Z prsou zavzněl hněvný, žalostivý stesk;
A to jasné nebe – krajin opona –
Zamutí se mrakem – hromy zastoná.
Nad temenem dubu – svědka milosti –
Sbíhají se blesky s hroznou vzteklostí;
Neděsí milence krutý živlů boj,
Krutějších mu v prsou vyřinul se zdroj.
„Zhyňtež, zhyňtež květy! Zhyň růžinko má!
Ať tě moje oko víc neuhlídá!
Zhyňtež, zhyňtež květy, růže milená!
I bez lásky může žíti duše má!“
Zoufale se v hloubi háje ubírá,
V duši mu doufání, víra umírá.
„Zanikneš-li, hvězdný svite náděje,
Co mně dá útěchy – Vlasti prospěje,
Její-li náděje zastře zrády noc,
By vytekla z srdce divučinná moc!?“
Znova v duši táhne mračno, hrom i blesk –
Z prsou zazněl hněvný – žalostivý stesk.
Nad temenem dubu – svědka milosti –
Sbíhají se blesky s hroznou vzteklostí;
Neděsí milence v hloubi hájiny,
Ale rozervaly srdce dívčiny.
Hromů hlas jí zbudil v duši temný zvuk,
Blesk jí v ní založil hrozný oheň muk;
Srdce jí nechřadne, ale požárem –
Co náděje stavba – lehá popelem.
Volá – ale bouře krutější je hluk,
Než aby slyšan byl bolný děvy zvuk.
Ruce zpíná k nebi, svůj tam zvedá zrak,
Ale ukrutně ji děsí blesk a mrak.
Blesky sírožluté ozářují tvář,
V níž vybledla chvílí zoře krásná zář.
Podál svůdce stojí – obraz tvrdých skal,
V nichž se souhlas lidský nikdy neozval.
Vyžehlý oblíčej – jako pustý dům,
Neodolav daným pod krov plamenům.
Skleslá jeho bytost – jakby stál tu žhář,
Jenž nad chýžkou cnosti ohňů zbudil zář.
Poutichla bouře – ale děvy cit
Počal hrůzodivě v její duši hřmít.
V mdlobách poumírá – slyšet lkavý hlas:
„Náděje! – Náděje! – Kdo mi cnost dá zas!
Tam? – zde hřích mne hněte – v duši bol a žal –
Zdeť na věky usnu, kdež mé hanbě lál!
Nedočkám se času......“
Nedočkala se již času,
Ale pomsty se dočkala.
Jarní růže opadala,
Háj zahučel bez souhlasu.
Dávno slunce zahaleno,
Šíré nebe zamračeno,
Nová z noci bouř povstala.
Blesk a blesk – i hrom zahřímá,
Že to strašně děvu jímá.
Blesk rozštípil stinný strom,
Mechové sedátko zpálil,
I kořeny vyrval hrom,
A dub na děvu svalil,
An na lože matně lehla
A posledně: „Milost!“ vzdechla.
Outrpně se nebem tmavým
Siné blesky křížovaly;
Hromové pak hlasem lkavým
Za ni modlitbu říkali;
Pohnuté pak mraky kalné
Lily na hrob slzy valné;
Noc svůj příkrov rozprostřela,
Svět se ztopil v šerý stín,
A krajina poúpěla:
„Pomstěn, pomstěn Drahotín!“
My letíme,
Ať vložíme
Víru, čáku, lásku
– Pevnou světa pásku –
V hrob, kde jejích cit
Nový najde klid.
Vizte touhu v dívčí tváří,
Jak i v smrti z oka září!
Vizte, modravý ten ret
Šeptá cosi o marnosti,
Prazdné světa skutečnosti,
Lituje i zmar i květ!
Vidíme ho, smát se světu,
Jeho zmaru, jeho květu!
Marná láska světem vládne,
Marně přává blaho sobě;
Nejčistější kvítek zvadne,
Aby zkvetl v tmavém hrobě.
Láska blaží krátký čas,
Smrtí zkvete v hrobě zas!
Láska blaží krátký čas,
Smrtí zkvete v hrobě zas!
Marná kojí lidstvo víra,
Marným lid se těší vzdechem,
Marně oko k pravdě zírá,
Hrob ji kryje věčnýn mechem.
Člověk bádá krátký čas,
V hrobě jen zní pravdy hlas!
Člověk bádá krátký čas,
V hrobě jen zní pravdy hlas!
Marná čáka sny horuje,
Marně chrám Vesmírův zdobí; –
Člověk život vystavuje,
Osud v nivec všecko drobí!
Marná čáka – krátký čas,
Otče! lidstvo v hrobě spas!
Marná čáka – krátký čas,
Otče! lidstvo s námi spas!
Tělo pochováme,
Jemu zazpíváme!
Čáku, víru, lásku –
Pevnou světa pásku –
Neschováme v tmavý byt,
Na věčnosti budou žít.
Zazpívejme!
Přijímejme!
My kopáme,
Přijímáme
Zvadlou růži zemských kras
K nové kráse mezi nás! –
Jiný život kyne,
Vina v zemi zhyne,
Duši zvadlé krásy
Nechať soudce spasí!
Ráj se odevírá,
Láska, čáka, víra
Mezi námi míle
Dojde svého cíle!
Ráj se odevírá, –
Láska, čáka, víra
Mezi námi míle
Dojde svého cíle.
Ve přírodě vlídné,
V zemi tiché – klidné
Najdeš citů jiný stán; –
Budiž tedy tobě
Věčný pokoj v hrobě –
Nevadnoucí věnec dán!
Přej ti Lásky bůže,
Blaž tě Víry cit,
Přát co Čáka může,
Nový dej ti byt.
Na tomto však místě
Zkvetiž vonná růže,
Připevni ji čistě
K srdci svému úže!
Svět se divně točí,
Brat na bratra sočí;
Nezměnnosti k chvále
Zkvítej neustále,
Růžinko! až přijde čas
A zavolá soudný hlas!
Soudce věčný vinu – hřích
Tresce přísně dětí svých.
Zkvítej stejně – stále,
Růžinko, mu k chvále!
Zkvítej! Zkvítej! – Přijde čas,
Zavzní k soudu soudcův hlas!
I zazpíval kohout k ránu,
Jasní noc se z dalných hor;
V hloubi zemi slyšet ránu,
Vidno zmizet duchů sbor.
Slyšet stromek stromku lkáti,
Probouzet ze sadů květ,
Vlnku vlnce šepotati,
Ptactvo z větví bohu pět;
Vidět kvítka slze ronit,
Truchlivě se k zemi klonit,
Rybku lehkou v hloubi – v proud
Blízké řeky čile plout;
Vidět třást se větev v háji,
Žloutnout zeleň luk a polí.
Těžce prsa zadýchají
Přírody, jež tlačí boly.
Smutné jitro. Růže stále
Stejně kvete tvůrci k chvále,
Krásí tichý děvy hrob,
Obrazem jsouc blažších dob.
Děva šťastně dřímá – spí,
Víc ach! více než svět ví!
Duše růži obletuje,
K nebesům se vyšinuje,
Ukojit se v věčných snech; –
Tělo kryje zvadlý mech.
Smutné jitro. Větrů vání
Sivé mraky popohání –
Mrak se množí – vítr fučí –
Lesy šumí – řeky hučí –
Blesk za bleskem, – nebe hřímá,
Že to kraje strašně jímá;
Bouře strašná. Růže stále
Stejně kvete tvůrci k chvále,
Obrazem jsouc nezměnnosti,
Plesů šťastných na věčnosti!
Kraj po bouři krásně zkvítal –
Ale háj byl ztrhaný,
Vítr listím semtam zmítal,
Luhů květ rozšlapaný,
Dubu staré ruce klesly,
Ničím sedátko a mech,
Kolkolem se temnem nesly
Placha ptactva pláč a vzdech.
Časem s listků kapka padla
Trávě na klín zrosený,
Tam pomněnka ještě vadla,
Tam květ modře barvený;
Ani motýl, ani včela
Křídloma nezašuměla;
Milostí co druhdy plálo,
Němě v němém háji stálo,
Jen u dubu pustých zbytků
Stál zamúcen jinoch bledý,
Bledší než stín lunin šedý,
Zvadlejší než padlých kvítků
Zlomené je pěkné tělo;
Oko jeho druhdy žhoucí
Plamenů je zář hasnoucí,
Z prsou se mu vzdechy derou,
Jak zní zvonů hlas k večerou,
Když se klekání dozvání.
V duši myšlénky se berou,
Jak když mračno mrak dohání,
Nebe víc a víc se černá;
Jedna jen myšlénka věrná,
Ale hrozná v duši zraje.
Teď se oko vyjasňuje,
On na lásky zpomněl ráje –
Své náděje krásné květy;
Ale zas se zatemňuje,
Když zrak jeho v knihu padá –
V obrazy Máchova Máje,
Kde se klam se pravdou hádá –;
Duch ve jiné kráčí světy.
„Nešťastníku! Obraznosti
Plod – ba první dítko Muzy
Tvé – mi uveď v skutečnosti
Náděje a lásky hrůzy.“
„Skutek strašný – – blahé snění
Ve světě jsou blízké sobě –
Často radost v žaly změní
Osud temný v jedné době.“
„Kde jest vnada žití mého máje?
Kde můj vonný blahé lásky sen?
Kde jsou ducha mého božské ráje,
Nimiž jsem byl snící obklopen. Ty tam – –!“
„Blažilo mne listků chvění,
Větev zelených se líbání,
Těšilo mé ucho ptactva pění,
Víly na vlnách se houpání.
Příroda nad srdcem panovala,
V ní jsem vroucí kochal duši svou,
Jenž nádějí, vírou, láskou plála,
Zacítiv tu blahost nebeskou.
V přírodě jsem poznal povinnosti,
Milý – nadpozemských tvorů cit;
Šířily se prsa toužebností,
Začlo srdce ohněm vřelým bít.
Pode šírým nebem sedávaje,
Těšil jsem se ze přírody kras,
Tu jsem slýchal denní dumky háje,
Zpěv slavíka a potoka hlas.
Skvěl se rybník před očima v dáli,
Nad nímž křížoval se káňat let;
Z vod se zvedal květný ostrov malý – –
Dál až k horám utěšený zhled.
Nade mnou se nebe zamodralo,
Odkrylo svou slunce jasnou tvář,
Líbezně se na vše – na mne smálo,
Rozsívajíc po vůkolí zář.
Tu jsem poznal víru, čáku, lásku,
Poznal k štěstí – k blaženosti most,
Zdejšího života svatou pásku,
Tušil v zdání naši budoucnost!“
„O jak blahé jinochovo stáří,
Usmívá se na něj celý svět,
Růže kvete ve mladistvé tváři,
Na níž vidno nevinnost se rdět.
Ohnivě mu srdce v prsou bije,
Příbuzný je vešken světa lid,
Co jde k hrobu – co zrozené žije,
Pro vše jemu vroucí, svatý cit!“
„Já byl také šťasten za mladosti,
Zářilo mé oko spokojností,
K zpěvu, k plesu hrála ve mně krev,
A dle jména jenom znal jsem hněv.
Pyšně jsem nes’ – přímo svoje čelo,
K pravdě, k cnosti horoucně jsem plál;
Vůkol mne ach! radostí vše pělo,
Kdež jsem kráčel, kdež jsem koli stál.
Když slunéčko vyšlo jasnozlaté,
A mi kynul ke činnosti den:
Konával jsem povinnosti svaté
I bdícího blažil noční sen.
Viděl jsem ty pozlacené hory,
Jak své roucho v dálce měnily –
Slyšel plesat vděčné bohu tvory,
Vody hlučné jak se pěnily.
Ozval tichý háj se v radování,
Zhůru vznes se z poli skřivánek,
Člověk u svém čilém počínání
Tvůrci vzdával za svou radost vděk.
Tak když vešken světa tvor žil plesu,
Šťastným jsa ples ten jsem šťastným přál;
Sadu – luhu – kvítku – poli – lesu –
Plesy své jsem zpěvem jevíval.“
„Když se hnaly nebem strašné hromy,
Temnou noc když objasňoval blesk,
A když s hrůzou lámaly se stromy,
Zem se třásla – divý nastal třesk:
Tu jsem radostné měl podívání,
Nebť jsem víru, čáku, lásku znal,
Přírody to bylo přísahání,
S níž jsem na trojlist ten přisáhal.
Byl jsem šťasten! Poznav lásky bůže,
Znal jsem čáky blahou obraznost,
Trhával jsem bez bolesti růže,
Věřil vždy ve krásotu a ctnost.
Měl jsem život útěšný a blahý,
Však... již nebudu tak více žít – –
Běda mně! Osudy měly záhy
Jinak mysliti mne naučit!“
„Já měl také Piladesa svého,
Jemuž věrným Orestem jsem byl,
Plný víry – citu upřímného,
Jemuž srdce tluk jsem neukryl!
O bláhové srdce důvěřivé!
Vezmiž na se skalotvrdý kov,
Ať tě nevyloudí slovo lživé,
Zavři se a budiž němý rov!“
„Znal jsem lásku! – o že jsem jen jedné
Nepoznal!? – té lásky světější,
Jenž proud citů jako vichr zvedne
V mocnou vůli – v skutky silnější;
Jenž co slunce světy osvěcuje,
Jenž co hory země objímá,
A co řeka půdu navlažuje,
Vešken lid k životu vyzývá!
Zbuzená ní věkem spící Praha,
Zbuzený i mnohý český syn!
Svatá jest mi bratří čistá snaha,
Jejich náděje a žal a čin.
Skvěj se hvězdo! a rci mně rtem zlatým:
Zdaliž přáno lásky ohňům svatým
V srdci tvém na věky plápolat,
A tmě liché – němé odolat?!“
„Mlčíš? – Co jest tedy láska, čáka, víra?
Ha! že jsem již seznal trojlist ten! – –
Nešťastníku! zanechal ti štíra –
V prsou hryže; – minul blahý sen!
Otevřte mi brány cela světa
Náděje a lásky do kořán,
Brány víry – po citu mém veta!
Nebude mi více tady dán!“
„Zpomínám si. Kdys v půlnoční dobu
Na sad smrti – na hřbitov jsem šel,
Šeptmo jsem se veškých tázal hrobů,
Zdali každý stejnou radost měl?
Musil jsem však brzo odejíti,
Nechtě na smrt bolně zpomenout;
Komu drahé jesti živobytí,
Živ chce – živ chce být – ne zahynout! –
Ano, komu drahé živobytí,
Komu jasná hvězda blaha svítí – – –
Mou však mech již kryje blaženost,
Já těch světských snů se nasnil dost!“
„Budoucnost! ach strašná slova znění,
Hrobový zpěv jakby zaujal sluch –
Co tam uzří z těla zletlý duch!?
Zdaž to všecko také bude snění?!
Jeden cíl – daleký – předaleký –
Mezi mnou a ním jsou věčné věky!
Jedna zář vysoká – převysoká,
Pod ní ke mně hlubeň přehluboká!
Kdy že dojdu cíle – kdy tu záři
Slunce skvělejší uzřím tvář v tváři?“ –
„Bytost jasná tam?! – Tam víra stálá?!
Náděje se zplní krásný sen?!
Tam náději, víře, lásce chvála,
Tam pravěčný září cnosti den?!
Tam – tam o přešťastné lásky chvíle!
Poznám zas milosti sladké zvuky!“
Mlčí – vzdechne – ocel vyndá čile,
Nímž prořízne bujné žílotluky,
A krev teče – ruka klesá –
Oko hasne – slábne dech –
Vznáší duch se na nebesa,
Kochaje se v rájských snech;
Tratí sílu mysl jasná –
Mře slabostí každý oud –
Nastupuje duše spasná
Budoucnosti tajnou pout.
„Tam...“ mdle ještě lká... „ach! tam!
Co jsem... neznal zde... poznám!“
Vzdechne. Již je duše uletlá –
Již tu tajnou věčnost zná!
My tušíme, že zde zhynul
Zklamaný zas lidstva syn.
By laskavě soudce kynul,
Dejmež ho ve hrobu klín.
Mizí světa snové,
Víra, čáka, láska;
Jen kde žití nové,
Pevnáť jejich páska!
Mizí světa snové,
Víra, čáka, láska;
Jen kde žití nové,
Pevnáť jejich páska!
Opuštěné mrtvé tělo –
Vyhaslé, co plálo v něm,
Co mocného, vyletělo,
Slabou schránku chovej zem.
Tělo v zem, a duši v jasný byt,
Kdež náděje, víry, lásky svit!
Zakopejme,
Pochovejme!
Zakopáme,
Pochováme
Čáku, víru, lásku,
Věčných světů pásku!
Tělo zakopejme!
Ducha přijímejme
Liliový, zvadlý květ
V nadpozemský věčný svět!
Věčnost se otvírá,
Láska, náděje a víra.
Mezi námi míle
Dojde svého cíle!
Hvězda milostivá
S hora k žití kývá,
Tělo v zemi shnije,
Duch ať tamo žije!
Hnijiž tělo v hrobě –
Duchu! k blahé době
K nebesům se vznes!
Co ti zde nepřáno,
Tam ti budiž dáno,
Víry, čáky, lásky ples!
Střeziž lásky bůže
Hrob tvůj kol a kol,
Blízká nechať růže
Šepce lásky bol.
Na hrobovém mechu,
Jenž tě přikryje,
Růži pro útěchu
Zrostiž Lilie!
Svět se divně točí,
Brat na bratra sočí – –
Nezměnnosti k chvále
Zkvítej neustále
Lilie! ach! Přijde čas,
Zazní mocně soudný hlas!
Zkvítej! zkvítej! – přijde čas...
Zazní mocný k soudu hlas! –
I zazpíval kohout k ránu,
Jasní noc se dalných hor –
V hloubi země slyšet ránu,
Mizí – mizí duchů zbor.
Slunce jasné vlídně svítí,
Tiše šeptá větrů dech,
V kvítku rosní blesk se třpytí,
Vše se budí na pospěch.
Slavík vonnou píseň pěje,
Hrdličky se milují,
List se lístku ve tvář směje,
Listím hustý háj se tmí.
Řeka – potok – vlnka plyne,
Opouštějíc břehy stinné
K cíli – k moři – do propasti
Zvětšit velkost nové vlasti!
Dub se pyšní – lípa voní –
Láska světu umírá –
Lilie má zdání o ní,
Růžinka rty zavírá.
Ticho vůkol. Bohu k chvále
Liliin květ kvete stále,
Obrazem jsouc blažších dob,
Krásí květem jeden hrob.
Vedlé hrobu hrob tam stojí,
Těla v hrobích spánek kojí.
Děva šťastná dřímá – sní –
Víc, ach víc než světy ví!
V věčný druha hrobu klín
Položen byl Drahotín.
Lilii duch obletuje,
Tělo kryje pestrost trav,
K nebesům se vyšinuje,
Cnost kde jedna – jeden stav.
Vůkol ticho. Vánku vání
Dává kvítkům požehnání.
Růže lilji ve snu líbá,
Lilie se k růži shýbá. –
Poprchává. Déšť zem vlaží,
Tvor se tvorem v slzích blaží. –
Mračno táhne – hory tíží –
Bleskové se strašně kříží:
Hrůza zkázou lidstvo straší,
Tvory semotam se plaší:
Růže však a Lilje stále
Stejně kvetou tvůrci k chvále,
Obrazové nezměnnosti,
Plesů šťastných na věčnosti.
Opět ticho. V novém bytu
Drahá s drahým blaze sní –
Duše hvězdném ve blankytu
Víc, ach! více než svět ví!
Luhové plačte a rosou se vlažte!
Kvílíce v slzích a v trudu se blažte!
Uvadni listku květiny milé,
Trudné se dočkáš na světě chvíle.
Sesmutniž háj – ba sevadniž krása!
Větev nechť každá boly své hlásá!
Rybinko žeň se dále a dále
Ve tiché říčce do hlubin moře,
Nikde nenajdeš blaho zde stálé,
Všudy nalezneš lkání a hoře.
Zhasínej hvězdo – menši se světe,
Zborové anjelův žalmy nám pěte,
Pějte, o pějte! Žalujte v matu
Tohoto světa bolestnou ztrátu!
Růže již uvadla,
Milost v nebe vletla,
Náděje upadla,
Světla víry zhasla.
Vidíme růži – lilii kvésti,
Slzinky nebes krásu jich pěstí –
Zrůstají v jedno – kloní se k sobě,
Těší milence na tichém hrobě.
Vůkolím ticho. Tmavý háj zívá,
Pohřebné písně ptactvo tam zpívá,
Naříká řeka – smutná je stráň,
Truchlí i rovina – květnatá pláň.
Seznala lilie – seznala růže,
V jiném již bytu milosti bůže,
Odhalil osud jim neznámé kraje,
Brány otevřel věčného ráje.
Uzřena v blahosti božská je tvář,
Jiná jim zasvitla Milosti zář!
Truchlí předc rovina,
Smutná je stráň,
Hrdlička nevinná,
Květnatá pláň;
Nebe se zatmívá,
Soumrak jde v háj –
Zvšad se hlas ozývá –
„Zemský zvad máj!“
Padejte nebesa – zhyň i ty světe,
Bolest a lítost nám ve prsou hněte;
Srdce se šíří – a ňádra se ouží,
Duši ach vědomost hříchu usouží!
Padněte hvězdy vy s blankytu dolů,
Rozdrobte zem naši, ulehčte bolu,
Jehožto budí v nás pozemská tíže,
A co červ v prsou hluboce hryže.
Duho nekrášli krajinu více,
Zahal své měsíčku milosti líce,
Tvoje ni krása – ni sluneční svíce
Nebude na lidstvo blaženost lýt!
Zahladiž přírodo vrchy a skály,
Pročby k tvé oslavě čněly a stály?
Nemáme pro krásu přírody cit!
Veškeré vůkol nás světy jsou jen
Marnost a šílenost – bájka a sen.
Spatříme údolí – háje a lesy –
Slyšíme rozmaru zpěvy a plesy –
Spatříme květiny – luhy a vody –
Mrtvé ba živé i v hojnosti plody –
Slyšíme hučení zvonů na báni –
Větérku chladného šepot a vání –
Spatříme města – vesnici – věž: –
Všecko však pouhý sen – pouhá jen lež!
Uvadla lilie;
Cnosti pocit svatý,
Milostí rozžhatý,
V prsou víc nebije.
Růže a lilie na hrobě květou,
Zborové andělští věnce jim pletou,
Růže se v lesku míle usmívá,
Slzou ji radostnou lilje zalývá.
Ticho po vůkolí – ticho i v háji,
Duchům lze tiše plesati v ráji.
Milenec s milenkou pod zemí dřímá –
Duše nad hvězdami duši objímá;
Tamo se raduje – tady co lkalo,
Leskne se pravdou tam – tady co lhalo,
Pravda jen tam se skví – nikdy tam klam,
Tam se ve víře – v lásce duch zhlíží,
Bohu se v ctnostech duše jen blíží –
Skvoucí je Věčnosti od věků chrám!
Tamo – ach! tamo se otvíra brána,
Kdy? Komu? víš, bude blaženost přána?!
Padají nebesa,
Menší se svět,
Hvězd opadává
Zářivý květ,
Květná ta ústa
Žalují nám:
„Svět žije v boji –
V světě vše klam!“ –
Půliž se údolí – svalte se hory,
Zasypte řeky – i háje i bory,
Zasypte skalami moře a vody,
Přírodou mátí co světu se rodí!
Uprchniž světlo – vše zahal se nocí,
Ulož se ve hrob vše kouzelnou mocí!
Ptactvo umlkniž posledním zpěvem,
Echo dodýchej posledním zjevem!
Větvičko – stromečku – nevinné kvítko,
Věnečku uvitý – spletená kytko,
Kaménku v horách – perlo rosová,
Krásu nechť vaši osud pochová!
Člověče zaplač – oddej se trudu,
Viziž, že koluješ v báji a bludu;
Pravda je zdálená v nesmírné dálce,
Nelze ti zápasit u věčné válce;
Duch co tvůj vystaví – rozdrtí doba,
Lestná a lítá je osudu zloba;
Duch žije nádějí – horuje v snění,
Skutek však nikdý mu popřán zde není.
Křižuj se doufáním – vyplň svou touhu –
Od pluhu k trůnu, od trůnu k pluhu,
Od boje k míru se obrať a stále
Touhu měň, a stav a pokračuj dále;
Snění nechť touhy tvé jakékol jest, –
Potká tvá náděje klam jen a lest! –
Věrnost co podává,
Náhrobek schovává,
Z něhož milé kvítí
Nádějí zasvítí.
Marná je touha,
Marný je sen –
Nebe se rouhá,
Trápí nás jen!
Láska se raduje,
U víře své,
Náděje horuje,
K činu nás zve!
Došel již milenec touhy a cíle,
Kochá jej tamo již radostná chvíle,
Zvěděl, co života znamená sen,
Ze snů je v skutečnost tam uveden,
Růže a lilje – milosti květ
Vidno tam krásněji milencům rdět,
Duše se kochají v tajemných snech,
Slabotu těla pak ukrývá mech. –
Věčnost, nesmírnost tajných nám světů
Dušinka šepotá z pestrého květu.
Třese se náhrobek – růžinka stojí,
S nevinnou lilijí věrně se pojí!
Příroda slouchá – větérka vání
Květy kolíbá – zanáší zdání –
Tvorstvo se raduje – touží ach snít,
Tak blahé zdání jak květiny mít!
Zde jsou jen snové – tam skutek je dán,
Poklid tam na věky – na věky přán!
Že je snad milenec zklaman – kdož ví!?...
Kdož to říct o jasné věčnosti smí?! –
Nehyne – přibývá věčnosti tok,
V nesmírnou dálku jen jeden je krok –
Plyne – ubíhá – valí se Lethe,
Na břehu druhém budoucnost kvete.
Jaká to budoucnost? – Nikdo to neví,
Smrt nám ji tajemným šepotem zjeví!!
Půlí se údolí –
Třesou se hory –
Smutno zvšad na poli,
Kácí se bory;
Skaliny pukají,
Mutí se vody,
Lkají a stýskají
Přírody plody.
Potok ubíhá,
Plný je pěn,
Zvšad se rozlíhá:
„Život je sen!“ –
Příroda veškerá chystá se k spánku,
Ticho jen rušeno šepotem vánku;
Sevřená květinka – tichý je tvor,
Zahalí nocí se tělesa hor.
Ztišeny hovory vlnek a pěn,
Okolí zajímá tajemný sen.
Zbor duchů rojí se – nesmírný čet,
Rozličný souhlas začíná pět,
Jako když ve horách strašlivě hřímá,
Podivně ucho že taký zpěv jímá.
Spi milenče vedlé děvy,
Jedno vás objímej zdání,
Tam se jasně vám vyjeví
Ducha touha, duše přání.
Nechť vám láska v prsou hoří,
Na věky vás víra spas,
Náděje ať ráje tvoří,
Trojice ta oblaž vás!
Luna zahání zjasněnou tváří
Temnou noc – vůkolí stříbrem se září.
Duchové mizí – růžinka zticha
Lilii šeptá cos – radostně vzdychá.
Kloní se k lilii růžinka vřelá,
Jakby se v lásce k ní rozplynout chtěla,
Lilie s růží se důvěrně pojí,
Skutečnost náděje boly snů hojí. –
Zafučí vítr – země se třese –
Spletený věneček k nebi se vznese –
Nekrášlí náhrobek růžinka s lilkou...
Tamo již milenec kochá se s milkou! – –
Zazívá údolí,
Šepotá bor,
Ozvěna hlaholí
Z dalekých hor:
„Nežijem v marnosti,
Nastal nám den! –
Není víc v bytosti
Život náš sen! –
Tady kdo miluje,
Víru kdo zná,
Čákou co horuje,
Věčnost mu dá! –“
Komu je ve světě seznati přáno
Lásky a víry a náděje cit:
Tomu buď v nebesích na věky dáno,
O čem jen zdánlivě tady směl snít!! –