Hořká jádra (1889)

1879-1889

Jaroslav Vrchlický

KABINETNÍ KNIHOVNA. SVAZEK XLII.
HOŘKÁ JÁDRA.
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO. (1879–1889.)
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELSTVO. 1889.
[II] JAROSLAV VRCHLICKÝ:
HOŘKÁ JÁDRA.
BÁSNĚ. (1879–1889.)
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELSTVO. 1889.
[1] PROF. VÁCLAVU GASZTOWTTOVI, ŠŤASTNÉMU TLUMOČNÍKU BÁSNÍKŮ POLSKÝCH DO FRANČINY, PŘÍTELI ZVLÁŠŤ MILÉMU V UPOMÍNKU POBYTU SVÉHO V STŘEDU KOLONIE POLSKÉ V PAŘÍŽI R. 1882
POSVĚCUJE
J. V.
[3] Nedivte se, že obsah fioly této jest hořký, míchala ji příroda i osud – a lidé tam sladkosti nepřidali. J. V.
[5] HOŘKÁ JÁDRA.
[7]
PROLOG.
Kokosový ořech tvrdý, namáhej se celou silou, v posled stíží rozdrtíš jej sekerou anebo pilou. A tu, zázrak, často bývá za tvou práci zisk jen malý, slupka tlustá, dužinatá, obsah dávno vyšeptalý. Zřídka jenom z tuhé kůry chlad a vonná něha mléka na rty spráhlé jako rosa, jako požehnání stéká. Tak i život! – Můžeš slupku tlouci krvavou svou pěstí, [9] zřídka najdeš trochu šťávy, trochu rosy, mléka, štěstí. Řek’ bych, uspoř si tu práci, škoda touhy, snů i dumy, ořechy ty kokosové smrť nejlépe louskat umí. 10
I.
Z PŘÍRODY.

[11]
NALADĚNÍ.
Spěl teplý větřík rychle přes záhony. Kdes v sadě housle zněly, v městě zvony. Kol pažit, větve po dešti se leskly. Jak zvony jásaly a housle steskly, u okna podivný mne pocit schvátil; ne nad tím, co jsem oplakal a ztratil, však nad tím, čeho se mi nedostane, až jako nyní teplý vítr svane mi z jara na hrob tóny, květy, listí... Ó hudbo veršů, jichž nebudu čísti! [13]
JAK ČASTO...
Jak často v letní večer jasný, snivý u potoka, nad nímž se chvějí jívy, pod strání lesnatou, jež rozšumělá se zhlíží v pestrých tónech v proudu celá, jak často při poslední písni ptáka nám ve pohledu na zem, na oblaka se zasteskne a chcem’ do lesa zpátky, pít ještě znovu vonný vzduch a sladký, žalm slyšet borovic a chvění třtiny a v ruce chytat paprsky a stíny a zažít vše, co svítí, září, letí... se ztopit celý v šumné moře snětí a ještě jednou větším douškem vpíti to velké, valné, všeobsáhlé žití. Vždyť kdož ví, zda-li poslední to není náš večer zde... Kdož ví, zda v stejné sněnsnění nás zítřek skolébá? Ó sny a dumy! 14 Tak rovněž často srdce bouř když tlumí rozvážné stáří, mladosť když je v sklonu, nám zasteskne se po veselém honu dnů dětství bezstarostných a her mládí. A jako vyplašena duše pádí v kvas života, chce užit vše a hojně, chce trpět, válčit, chvět se nepokojně, chce ke dnu vypit v změnách neustálých vše, osudu co podává nám kalich, chce ještě jednou veselit se, smáti, chce touhou nýti, láskou chce zas pláti, chce házet v úhly světa svoje zdraví, chce vzdorovat, být ve všem člověk pravý, vždyť kdož ví, zda to naposled juž není, co v taký plamen trysklo naše snění, snad brzy přijde smutek, mdloba, zima... A proto duši vždycky lítosť jímá při západě dnů krásných – jí se zdálo, čím krasší den, že užili jsme málo. 15
PŘI ZÁPADU.
Když slunce žhavá růže opadává, ó jak tu bývá smutno, smutno duši! Jak bolí západu ten lesk, ta sláva, jak srdce teskněj buší! Po stráních, řekou lístky svoje rudé ta růže slunce zapadajíc ztrácí. Jak bylo, víš, však nevíš, jak ti bude, než růže ňader, srdce, vykrvácí. Lesk poslední se ve klínu vln třese, dnu s bohem poslední a noc juž chvátá, to číš, již ruka neznámá v tmě nese, číš perlami hvězd vrchovatá. Však tyto dcery noci nenahradí dne hasnoucího žhavou růži mroucí, 16 s ní klesá v hrob vše, co jsme měli rádi, proč mohlo srdce tlouci! Díš: vzkvete zítra zase v kráse svěží a totéž, jak se nad vlnami třáslo. – Ó nikoli, to slunce kdes juž leží na klíně minulosti, zhaslo! A nové slunce v nové snahy vzplane a v nový trud a v radosť nepatrnou, cos propás’ dnes, to pro vždy, pro vždy skane a svane v stíny, jež se valem hrnou. A proto smutek vždycky duši jímá, při slunce západu jak mračno vstává: V tom hrobu dne kus tvého žití dřímá, když slunce žhavá růže opadává... 17
FANTASMAGORIE JESENĚ.
Když pavučin se nítě pletou po cestách, je to zvláštní cit, se zapálenou cigaretou do parku hned po ránu jít. Vše zkonejšené tu a stinné, ba sobě sám ty přelud jseš. Jak z cigarety dým se vine, i snové tvoji krouží též. Ne divocí juž, plni vášně, bezuzdní oři, v nozdrách dým, jimž v plen jsi vydal prostopášně své illuse i s mládím svým, Lečleč tiší s klidnou resignacíresignací, a přec ne prosti půvabů, 18 jak ten, který se v dálku ztrácí nad lesem zástup jeřábů! Jen listí tkneš se nohy špičkou a šeptá, šumí zlehýnka a zpola úsměvem a hříčkou hrá mnohá kolem vzpomínka. Na první vzlety první lásky, na dlouhé noci měsíčné, na podvazky, ramínka, vlásky a hlouposti ty rozličné. To vše juž bylo, bylo, bylo to dávno, dnes jsi moudrý též. A listí to jen zašustilo, tys nezavzdych’, ty dále jdeš. Ven z parku do polí přes spráhlé jdeš meze, jimž květ každý svad’, až uzříš obrátiv se náhle park v dálce za sebou juž stát. 19 Ve mlze jako přelud stojí pln stínu, šera, jako mrak, nad skrání se mu mlhy rojí a nad ním divě křičí pták. V tom slunce strhlo v posled ještě podzimku závoj mlhavý a rozsypalo perlí deště do lupení i do trávy. A duhy mihotavé vtkalo do korun buků, v šedý mech i vodotrysky rozehrálo, že tancovaly v plamenech! Jak přelud park ten celý svítil. Div rozum nad tím neztratím. To mládí moje, hned jsem cítil; však rozdíl – tam se nevrátím. A skoro byl jsem rád, když zhasly ty divy slunce, větru smích, v kterém se pavučiny třásly, když mlhou zněl a po mezích. 20 Sny dále se mi v cestu pletou, a dál se brouzdám mlhami, jsem hotov se svou cigaretou, však na druhou chuť přešla mi. 21
Přišla jeseňPŘIŠLA JESEŇ.
Svadlé zas listí šustí a svistí. Přišla k nám jeseň po špičkách, přes noc k nám přišla v mlhavé páře, ztlumila barvy, zmírnila záře, do stromů dychla zlato a nach a svadlé listí šustí a svistí. Vyšel jsem z parku. Sychravé pole, sem tam jen sežloutlé řípy kus, úhory pusté, strniště holé se stádem rozkejhaných hus. V dáli jen u lesa v stříbrném vzduchu tam ještě jediný sekáč stál, své kosy vzmachem bez všeho ruchu poslední žluté klasy žal. 22 A mně se zdálo, jak splýval v mlze, to že ten podzim, jenž přišel k nám, do ňader aster nasypal slze, pavučin zavěsil na každý trám. To že ten podzim po špičkách přišel; vida té kosy vzmach a sklon zřetelně z klasů šumět jsem slyšel: Jeseň jsem, konec, smrť a skon! Svadlé zas listí šustí a svistí, přišla k nám jeseň po špičkách. Ve skřínku starých vzpomínek sahá, sežloutlé listy a stužky z ní tahá, v srdci však není zlato ni nach, tam svadlé listí jen šustí a svistí. 23
REMINISCENCE.
Já slyším do snů fontán lkát a šumět staré platany, jež stojí blíže starých vrat, jichž pruty hojně protkány jsou břečtanem a planým chmelem; hle, zámky dávno strhány, vchod zarost’ celý jitrocelem a řebříčkem a lopuchou – I chvím se divnou předtuchou. Já slyším do snů fontán lkát. Tak čistá jeho voda jest, v ní zlaté rybky vidím hrát, nad nimi bílý jasmín kvést, květ po květu se dolů schvívá, ó miriady bílých hvězd! a padá květ a fontán zpívá.zpívá, 24 kol basin zarost’ lopuchou – I chvím se divnou předtuchou. Já slyším do snů fontán lkát. Po stezkách v zlatém písku ruch, dvou štíhlých, útlých nožek chvat... Jak polibky je těžký vzduch! Jak v živůtku divného střihu se ňadro vlní plné tuch! Zde zapomněla jednou knihu, teď lávka skryta lopuchou... I chvím se divnou předtuchou. Já slyším do snů fontán lkát. Ach tam to bylo... dávno již! Teď nad vším slovo „jedenkrát!“ lpí kletbou jako děsná tíž! Tam nad rozbitou popelnicí, hle, Amor patří v noční tiš... Mé srdce spíš tam? – Slza v líci? V noc bezhvězdnou a bezduchou proč divnou chvíš se předtuchou? 25
TUCHA.
Kraj neznámý. Pár holých stromů a pole, v dálce v mlze les, nad vlnou jeho střecha domu, u nohou fialový vřes. U cesty lípa řídká, stará, obrázek svatý na kmeni, kol věnec z prostých kvítků jara, jak vesny pozdrav jeseni. Tak ticho všude, rozorané je pole – ale bez ptáka, cos tajemného vzduchem vane a zvolna táhnou oblaka. 26 Cos příšerného skví se stínem a zase láká napolo, jak druhdy dávno v těle jiném bych býval šel tu okolo. 27
KRAJINA.
Na pastviska holá a na šerá lada první soumrak říjnu zamyšlený padá. Pod vrbami ohně pastevců juž vzplály. Temno, vížka chrámu sotva kyne z dáli. Nad krajinou stmělou vyšel měsíc bílý, jak druh starý k ohni pasáků se chýlí. Z plamenů to svitne, šlehne, pozapraská, v souzvuku tomu splývá s retů stará zkazka. Splývá jak ten modrý kouř se k zemi vine, tichem chvíli zvoní a jak ten kouř hyne. U potoka v tichu ku měsíci krávy zvedají zrak tmavý, smutný, přemítavý. 28
A U NÁS...
Když u nás těžká mlha padá, mne po azuru touha schvátí, zřím dlouhá, bílá, pustá lada, jež sluncem znícený prach zlatí, – a u nás mlha padá. Když u nás žluté listí padá, zřím pralesy, kde v husté trávě květ tísní květ, kam slunce vkládá sta brilliantů ve záplavě, – a u nás listí padá. Když u nás ptáče zmrzlé padá do sněhu s holých, němých snětí, zřím u pyramid ptáků stáda, jak tisknou se tam, v křiku, změti, u nás – pták mrtvý padá. 29 Smích dívek a milenců váda, zvuk tamburin a flétny něhy mi zvoní v sluch, – ó léta mladá, ó růže lauru, liljí sněhy! – a slza z oka padá! 30
ZIMA.
Zima kráčí v křišťálovém hávu, prázdným polem unaví ji chůze, a tu klade zemdlenou svou hlavu zasněžené stromů na haluze, v svět se dívá v sněžných vločků vřavu. Každému dá něco: Perly struze, křišťálové klenby kouzlí splavu, ptáčkům drobty sype ku výsluze zima. Snílkům ve sny kouzlí příští slávu, dětem vánoční strom v světel duze a kluziště mladým pro zábavu; těm, jež ostrým mrazem pálí tuze, kape na mdlá víčka z Lethe šťávu zima. 31
VEČER NA BŘEHU MOŘE.
V břeh vlny bily v jednotvárném šumu, vzduch šerý byl a nebe ocel šedá. Nesmírný obzor vnořen v tajnou dumu, jak město drtil by, jež z lodí tlumu se v stínech na pobřeží v mlze zvedá. Nesměrnosť všude! – Duch se chvěje, trne... Ohromné lodi v dálce jsou jen body, a město, mraveniště nepatrné, a vidíš skoro, jak noc, jež se hrne, je shrne v jeden příval tmy a vody! A zdá se ti, to město žije, dýchá, a sní, že v noci v bouři vln a hromů to velké moře, jež se dme teď zticha, v své trosky jeho paláce vše smíchá... Sám chvěješ se... dnes nechce se ti domů. Livorno 187***
32
PANTOUM.
V mém okně zimní krajina, zřím v hloubi město v mlze spat, svit červánků v šer zhasíná, sníh venku svítí – čerstvý spad’. Zřím v hloubi město v mlze spat, v mém krbu ohně rudý jas, sníh venku svítí – čerstvý spad’; sám na minulý myslím čas. V mém krbu ohně rudý jas tká květy krví zardělé; sám na minulý myslím čas, sny staré vzlétly z popele. Tká květy krví zardělé má duše, poraněný pták, 33 sny staré vzletly z popele, kdos hlínu sype na můj zrak. Má duše poraněný pták, mne střelil život lovec zlý, kdos hlínu sype na můj zrak, jsem divně dojat, cestou mdlý. MněMne střelil život lovec zlý. Zda padnu v květ či na skal štít? Jsem divně dojat, cestou mdlý, juž kleslo slunce za blankyt! Zda padnu v květ či na skal štít? Ó dlouhé, dumné večery! juž kleslo slunce za blankyt, kol táhnou stínů příšery. Ó dlouhé, dumné večery, ó lásko, hvězdo jediná! Kol táhnou stínů příšery – v mém okně zimní krajina. 34
POZDĚ VEČER.
Dosti čtení, přemítání, v oči padá tíž, i ta lampa z nenadání uhasíná již, ode stropu stín se sklání stále níž a níž. Stíny rostou na potopupotopu, z koutů houstnou čtyr, jak by křídla z nich od stropu roztáh’ netopýr, a myšlének zářných stopu stíhal jejich vír. A kol všecko zvolna splývá v jednu šerou změť; v dál se oko prázdnem dívá, 35 ptáš se: „Kde jsem teď?“ Voláš – šeř kol mlčenlivá jest jen odpověď. Tak to bude v hrobě asi. Smrti krok, pak vzdych, a juž spustí stinné vlasy kolem skrání mých, a pak stopí svoje řasy v zhaslých zornicích. Cos jen jako záblesk duhy šlehne k duše dnu, jak na vodě dálné kruhy, paměť šťastných dnů a pak noc a spánek tuhý, ale – beze snů! 36
PRÁVO JESENĚ.
V tichém klidu sbírat plody zádumčivé jesenějeseně, chodit večer podle vody líně hned a nadšeně, klidně patřit ve shon lidský, jak v rej stínů fantastický, který táhne po stěně. Zakouřit si, trochu zívnout, trochu veršů mlsati, hezké dívce v pozdrav kývnout po mlčící souvrati, která žene stáda domů, vrabcům ve vrcholcích stromů v hádce jich se vysmáti. Nechat všecko, jak to běží, s klidem filosofa zřít, 37 jak se v sporou kadeř sněží a jak mizí apetit, k mladších snaze, k mladší práci hledět s vlídnou resignací, rád jim v souhlas přisvědčit. Nechť juž o tvém vlastním díle, hádají se zmateně, nechť i mlčí, z dlouhé chvíle nechť je chválí nadšeně, sbírat slední klásky chudé, jim se těšit jest a bude smutné právo jeseně! 38
PANTOUM.
Ó zadumaný cypřiši! Ó přísný, hořký vavříne! Než stín váš srdce utiší, co nadějí, snů zahyne! Ó přísný, hořký vavříne! Kde býváš ty, juž není vlas, co nadějí, snů zahyne a celé žití – prázdný klas. Kde býváš ty, juž není vlas, jen pod lebí proud lávy hřmí a celé žití – prázdný klas a v očích se to divně tmí. Jen pod lebí proud lávy hřmí a srdce – starých hodin ruch, 39 a v očích se to divně tmí, sám připadáš si jako duch. Jen srdce, starých hodin ruch, teď hrčí, teď se zastaví, sám připadáš si jako duch ve pozdní večer mlhavý. Teď hrčí, teď se zastaví, vůz přijel – co mi nese teď? ve pozdní večer mlhavý zda cypřiše či lauru sněť? Vůz přijel – co mi nese teď? Však dozvím se to brzy dost, zda cypřiše či lauru sněť, dost obojího pro věčnosť! Však dozvím se to brzy dost, dřív snad než ten verš dopíši, dost obého je pro věčnosť, viď, zadumaný cypřiši! 40
BALLADA ZA ODCHÁZEJÍCÍ MLADOSTÍ.
Jak Hamletovi mně se zjevil duch, a po mém boku jako fantom stojí a slova podivná mi šepce v sluch, že duše moje leká se a bojí, on hovoří, co chvím se v nepokoji: Dost sladké touhy a dost sladkých snů, dost z mladosti juž pil jsi pramenů, dost pohárů a dosti serenad, dost bouřných nocí a ospalých dnů, čas nastal všemu, všemu s bohem dát! Dost důlků líček, v nichž spí lásky bůh, dost nahých paží ve tanečnic roji, dost šeptů důvěrných, v nichž plno tuch, dost psaníček, v nichž táž se vždy lež rojí, dost sladkých pozvání ku lásky boji! Dost modrých očí vlídných plamenů, 41 dost černých, ohnivých hvězd edenu, dost kadeří, jichž vonný vodopád jsi rukou probíral až k jeho dnu – čas nastal všemu, všemu s bohem dát! Dost písní nevázaných na zdařbůh, dost polibků, jenž v ruměnce se pojí, dost úsměvů, jenž roj jsou zlatých much, dost vzpomínek v jich fantastickém kroji, dost zlatých rybek ve mladosti zdroji! Dost mladičkých na stromech pupenů, dost na větvích hnizd, v keři lupenů, dost dlouhých procházek i eskapad, dost růží tu a též dost kamenů, čssčas nastal všemu; všemu s bohem dát! POSLÁNÍ:
Jak, mládí, zvyknout na tu proměnu, jak uvěřit, že nastal čas jít spát? A fantom zmizel, oči sobě mnu... Ó mládí, za tebou zpět ruce pnu. Čas nastal všemu, všemu s bohem dát! 42
II.
Z LÁSKY.

[43]
PÍSEŇ.
Sestoupíš-li ještě ke mně, pak to učiň tiše, jemně, jako Vesna tkne se dechem spící země. Zvlň mé duše touhy, žely, jak jde zvolna večer ztmělý přes vadnoucí, mroucí, schnoucí asfodely. Zvlň mé nitro vírem tónů, z moře hoře, v kterém tónutonu, vyveď mne v říš tajůplných visionů! Co pak z toho, až se vrátím, illusí že mnoho ztratím, [45] aspoň sobě v sladké mdlobě cestu zkrátím. Nad zmrhaným rájem v studu, nad ztraceným v hořkém trudu naposledy při tvé písni plakat budu! 46
PODOBIZNA.
Ne lesk, ne záře... Byl to svit jen tichý dne podzimního, kdy vzduch tak je vlahý, mhou kdy se lesknou polí dálné líchy. Tak dojaly mne její tiché tahy. Ne smích, ne hovor... Byl to šept jen matnýmatný, jak velký les bys viděl na obzoru bez hnutí v dálce stát, a přece chvatný dech větru rozvlní ho k rozhovoru. Ne smrť, ne život... Ale mezi nimi vždy stejné chvění hluboké a smělé jí hrálo rty, polibky znavenými, jí stálo psáno na tom bledém čele. A její duše v jeseň louka snivá, kde v rose, kdybys hledal i den celý, květ sedmikrásy scuchán jen se skrývá na krajích svých tak divně zkrvavělý. 47
DESDEMONA.
Rozplítám dlouhé vlasy a chystám se juž spat; ten svět je pln divné krásy – Ó časy, minulé časy! Kde žár byl – teď je chlad. Rozplítám dlouhé vlasy a chystám se juž spat. Rozpínám svůj pás zlatý. Jak nápěv ten zněl jen? Můj každý den list je svátý. Ó naděje, jste ztráty a všecko dým a sen! Rozpínám svůj pás zlatý – Jak nápěv ten zněl jen? Slyš, kroky chodbou hlučí, kdes v dálce zmírá zvon. Tak srdce pukat se učí... 48 Ach, kterak do náručí mi druhdy spěchal on! Slyš, kroky chodbou hlučí, ó běda, to jest on! Ó mám juž ten nápěv starý, o jivě zpěv to jest! A vidím svíce a máry... vše splývá mi v moři páry a cítím jen tuhou pěsť a tmou ten nápěv zní starý, to píseň o jivě jest. Rozplítám dlouhé vlasy a chystám se juž spat; ten svět je pln divné krásy... Ó časy, minulé časy, mou duší táhne chlad. A přece – proč vlhnou mi řasy, vždyť s anděly jdu spat! 49
CHVÍLE SENTIMENTÁLNÍ.
Šla kolem tiše jako dech, jak pára, a její závoj byl jak vlečka jara. Do tmavé ulice hned záře vpadla, jak úsměv do šerých se vrásek kladla starého kostela, v kteréhož šeři na stupních blíže u kamenných dveří se třásla stará žena žebrající. Šla kolem ní a s tichou, vážnou lící v dlaň vetchou almužnu svou plaše dala a nečekajíc díků dál se brala jak duší sen, jak nápěv sladký hlavou, až zapadla kams v ulici zas tmavou a banální. Já patře za ní plaše, jsem k sobě děl: Tak zrovna štěstí naše se mihne, zmizí. Jít jsem za ní váhal, ba stařenu se obdarovat zdráhal, jež od portálu zvedla ke mně ruku. Jak ve snách šel jsem dále v města hluku. 50
ANDANTE.
Nech ruku jak list leknínový na klavesech juž spočívat, to říci nelze tóny, slovy, co hruď mi teď chce rozrývat. Ni zvuk, ni tón, jen temné chvění, v němž pukla struna ječící, snad ještě dlouhé políbení jak věčnosť slavné, mlčící. A ruky stisk tak pevný, prudký, pak hlavy sklon a z dveří spěch a běžet v bouř a vichru půtky a stavit se až na hrobech! Či lépe v boj se vzchopit nový, nad bolem svým se usmívat? – Nech ruku jak list leknínový na klavesech juž spočívat! 51
MLADÉ DÍVCE.
Ten profil kameje s tím černým vlasem, to oko srny, v kterém něha svítí, ten ovál prodchnut úbělovým jasem, ten úsměv úst! – Jak lze to zapomníti! Ta chůze vzdušná, gracií jež dýchá, ten vzrůst, jenž připomíná na lilii, hlas, hudba vždycky melodická, tichá, jak vlny spící, které o břeh bijí! Ó kráso! Mládí! – Kolem vás jdu němý, jak poutník od obrazu, kam v své touze ex voto zavěsil a zrak teď k zemi upírá v naději, ach v té jen pouze! A čím dál svatý obraz z očí ztrácí, tím v duši větší hořkosť bezejmenná se hlásí mu – tam v marné resignaci vrou všecka jeho přání nesplněná! 52
ROMANCE.
I. I.
Je možno to, že zazpíval kdes v porostlině pták? Že výš kdy zrak se zadíval, zřel azur a ne mrak?
Je možno to, co na sněti že květ je a ne sníh, a že na srdce poupěti se první motýl mih’? Ach poupě srdce – láska jest a motýl – první sen! Teď nebe ještě plné hvězd, však počkej, přijde den! Však pozor dej, když holý stvol má květů na tisíc! – Jdeť Vesna srdce jednou kol a nevrátí se víc! 53
II. II.
Však vidím, že jsi zaspal přec, když kol šla Vesna snivá, neb v srdce tvého prázdnou klec se nyní jeseň dívá.
Tys nechyt’ ptáka, kolem lít’ a zpíval kouzlaplně: Jak luzný modrých očí svit na ňader bílých vlně! Jak hebký vlas a sladká šíj a ústa řeřáb zralý, číš plesu tělo, jež dí: Pij, nech blaho zrak ti zkalí! Jak útlý pás a nožky vděk sladkými tančí rhytmy, 54 a ona celá paprslek, jenž pad’ v života přítmí! Tys neviděl, tys neslyšel, a uletělo ptáče, a v srdce tvoje vpadl žel, a duše, duše – pláče! 55
APASSIONATOAPPASIONATO.
Ó nech mi jen vyzpívat duši, to byl přec čarovný sen! Dva tóny našly se v hluši a zněly mi až v bílý den! Ten jeden z ňader tvých vyšel, a já ho z retů tvých pil, ten druhý bůh však jen slyšel, hrál v mozku mi, táh’ krví žil. A v náručí když klesly sobě, to byl tak šílený hlas, že po letech ještě i v hrobě budu jej slyšeti zas! 56
LIST.
Ó máte pravdu, jste v mé duši živa, jak břečtan živ na holé, pusté skále, zkad nesmrtelnou zelení svou kývá a usmívá se neustále... Ó máte pravdu, jste v mé duši živa, jak pták, jenž květ si vyhlíd’ v šerém hvozdě, kde, nechť se třeba připozdívá, zpívá a neví sám, že jest juž pozdě! Ó máte pravdu, jste v mé duši živa, jak slzný zdroj ve sluji krápníkové, jenž z věčných zřídel živí se a splývá a spádem tóny kouzlí nové. Ó máte pravdu, jste v mé duši živa, jak lepší její čásť, ba ona sama; v mém štěstí, v smutku mém jak hudba snivá, jak všecko, co nás neoklamá! 57
LARGO.
Sežloutlé dopisy a zbledlé podobizny a stužky zmačkané a vlasů prstence, ó smutné, mlčící vy zašlé lásky tryzny, čím jste jen po letech ve dlani milence? Jak vichr prchá čas, rve všecko, sotva nechá list žlutý, stočený mladému vítězi, jenž fialkami zpit a růží věnčen spěchá a znova dobývá si srdce bez mezí. A jako pod sněhem květ sasanky se zdvihá, jak roní petrklíč své zlato v hnědý mech ve třpytných krůpějích, v kterých se slunce míhá, co táhnou nad hvozdy juž čápi v zástupech: Tak nová láska zas ve smutném srdci vzrůstá. Duj, větře naděje! Vše rozmeť vzpomínky! 58 Jim na hrob nasypej své květy, střemcho hustá, ty jaro, svěžími je zasyp lupínky! A jako sedají mladičké sedmikrásky, na řasách rosný svit, si v trávě do věnce. Sem, nové dopisy, sem, zkazky nové lásky, sem, stužky nové zas i vlasů prstence! Ať květe srdce zas! Ať voní, zpívá, hárá, ať slovo hudbou jest, ať v polibky zní smích, cos na dně zbude vždy – tak v nejkrasších dnech jara se tají ve skalách, a tím víc zebe – sníh. 59
S BOHEM!
Mně těžká slova v hrdle váznou, když říci mám ti: S bohem buď! Jest mi, jak zřel bych v propasť sráznou, kde ručej divý o skal hruď se v burácení s jekem láme, ó slyš, kterak to hučí v něm! My nikdy se juž neshledáme a zapomenout – nemůžem’! Ta propasť – naše rozloučení, ten ručej – bol můj zoufalý! Ó nadarmo se v palném snění tvé ruce k nebi vzepjaly! Jak lavina má vášeň vzrůstá, můj mozek mrazí, rve mi hruď... Nuž srdce k srdci, k ústům ústa, pak nechť se sřítí! – S bohem buď! 60
V SMUTNÉ CHVÍLI.
Vím dobře, celé žití naše jest moře těžkých snů a dum, plod štěstí když utrhnem’ plaše, že hořkne, než jej dáme k rtům; Vímvím, že jsou těžké trapné chvíle, v nichž hasne paprsk nadšení, a dlouhou cestou ku mohyle kdy cítíme své umdlení; Vímvím, že tu nelze stavět v písku a ve vln stálém příbojipříboji, že mnoho čas nám vezme v trysku a málo čím nás spokojí; Žeže zašlých trudů žluč se sbírá a hořkne na rtech poznovu, 61 a mizí klid a mizí víra a zbude jen tíž okovů; Sensen minulosti, přelud, vzchází a táhne jako příšera a z duše tvé rozbité vásy se ztrácí vůně, důvěra; Aa dechem zimní bouře chladné strom žití tak se zachvěje, že s něho radosť – listí spadne a odletí pták – naděje! To vím, neb též jsem plavcem v moři a to můj nářek nestlumí, a proto duše tvojí hoři též moje duše rozumí. Ó kterak v hloubku tvého bolu se nořím pouze tuše jej; ó dovol, ať jej nesem’ spolu! Ó jen mne k tomu požehnej! Tvé slzy, které pouze blaží, ve moje slzy, které žhnou, 62 ať splynou, jako když se sráží dešť hvězdných jisker oblohou! Chci tichý být, jen tvoji ruku chci držet v pevném stisknutí, bych cítil v těžkém srdce tluku, jak roste ti dvé perutí. Jak bolestí tvé srdce vzrůstá, a vzlétá fenix báječný, jak duše tvojí clona hustá se mění v plápol slunečný; Chcichci v chaos duše tvojí v sporu svůj úsměv pustit nadšení, jak slunce paprsk na obzoru když ztichlo živlů soptění. 63
SLOKY DO ALBUM.
Buď mír tvé duši! Tvojím snům kéž ani stín se nepřiblíží, ať anděl jen tě budí z dum, nepoznej v žití větších tíží než květů pýř, jež do síti se tvojích vlasů zachytí! Buď mír tvé duši! Rosný chlad buď s tebou v parnu každé dráhy, zdroj upomínek nezavát plyň vždycky čistý ti a vlahývlahý, a svět-li hořkosť vsype tam, ji nepociť, tu zanech nám. Buď mír tvé duši! Umění je souzvuk, to víš dobře sama, kdo s ním je, tomu nezmění se nikdy život v smutné dramadrama, 64 a změní-li přec, i pak v něm se bol jen kmitá úsměvem! Buď mír tvé duši! Poslední to přání mé a požehnánípožehnání, a nežli štěstí rozední se láskou na tvé drahé skráni, buď pokoj dětí věnem tvým – víc modliti se neumím! 65
NESMRTELNOSŤ.
To krásné tělo, před nímž malíř mnohý by štětec sklonil němém ve úžasu, ten očí kvas jak pro lidi i bohy, jak lze jen červům dát je ku pospasu? Ty bílé ruce jak jen smíchat s prachem? Ty prsy v hlíně budou liliemi! Ta ústa po tmě svítit budou nachem, ty boky kvésti budou v černé zemi! Ó zajisté, až pestré v směsi kvítí tam rozestře své barvy v novém jaru, v jich lesku, vůni budu zříti, píti vděk nesmrtelný spanilých těch tvarů. Ó zajisté, až budu hlavu klonit nad tento hrob, své sny tam poznám cele, mé polibky v nich dále budou zvonit, jak druhdy zpívaly kdys po tom těle! 66
NETOPÝR.
Byl smutný večer, světlo a šer v boji, kdy vrazil netopýr do jizby moji. I letěl slepě jizbou polotmavou, na stěně sed’ si Krista nade hlavou. On symbol tmy sed’ světla ku symbolu, a v moji duši dívali se spolu. Tam poslední boj vřel, juž dokonáno, chci rozhodnout se, nežli vzplane ráno. A sedám, píšu: „Po lásce je veta, v mém srdci pelyněk a bodlák vzkvétá. Je po všem veta, nevím čí to vinou, jste volna lásku najíti si jinou. 67 Vy, prosté dítě, jen jste hrála se mnou, sám nyní chci jít drahou žití temnou. Zde vracím vám ty listy, stužky, růže, jen jednou srdce milovati může!“ Tak, dopsáno, a zved’ jsem hlavu výše, kde host můj rozpjav křídla seděl tiše. Jak v duše taj, jejž před sebou jsem skrýval, by zvědavě a s výčitkou se díval. A jak se díval, jeho oko plálo, a mně se zdálo, že se divě smálo. A pravilo mi: Hrdé, směšné plémě, jež zovete se pány žití, země, Vyvy bojovníky lidskosti se zvete a srdce ženy v bláto zašlapete! Vším dotknuti a vším hned uraženi, myslíte, mimo vás že štěstí není; Žeže středem všeho jste... Já nemoh’ více ten dopsat list, já sklopil zřítelnice. 68 Co psáno, roztrhal jsem v studu, bolu, chyť netopýra, pustil s okna dolů. A v nočních stínů kterak mizel plášti, já cítil mizet hněv a mizet záští. 69
NEVĚSTA.
Tak jako z báje víla ve bílém šatě celá ku oknu přistoupila a pohnutím se chvěla. Byl západ, nebe tmělo se v červánkách a plálo, rudým se leskem chvělo a ve vlasech jí hrálo. Tisíce rudých růží klín ztemnělý nes řeky... Jak přitulí se k muži ty její útlé vděky! I snila zamyšlená a nevěděla ani, 70 jak okno, strop i stěna se třesou v jednom plání! Červánky ve závějích ji spánky nachem krášlí, kde rudé růže jejich dvě bílé sestry našly Vv havraní jejich kštici, a sotva se jich tknuly, nad úběl snivých lící ty v žár též zaplanuly. A dívka nevěděla v svůj vnořena sen světlý, že rudé růže z čela jak ve krvi jí květly! 71
STÍN.
Rok byli spolu, všecko v žití měli, co toužili a myslili a chtěli, vždy plnou číš, stůl hojný v přátel kruhu, a vozy, lázně, všecko žití k duhu, co dobře jde, co lichotí a baví. Svit štěstí líbal jejich krásné hlavy, když ve společném, smavém ve objetí k nim tulila se malá hlava třetí. Tak žili šťastně; stín však ob čas malý, jak zrcadlo když dítěte dech zkalí, jí ležel těžce na průsvitné skráni. Vše měla, každý sen a každé přání muž vyplnil jí, nač jen pomyslela, a přece vždycky zachvěla se celá, když tento stín na jejím uleh’ čílku jen okamžik, jen vteřinu, jen chvilku. 72 Proč, nevěděla, však její choť cítil, že stínem tím se zvolna v propasť řítil, že cosi láme se a bortí, puká. Ten stín – čí mohla by jej setřít ruka? 73
ZLATÉ SLZY.
Ne slzy rosné, jimiž zory líce se skvěje, a jež slunce lehce slíbá; Zde hoří zlaté slzy pryskyřice. Jsem strom, do jehož kůry říznul osud dost hluboko, až duše roní slzy, a rány mé jsou nesceleny posud. Mé slzy zlatem planou, písní zvoní a stuhlé v jantar, vděkem jar, jež přešla, jak na růženci zrna ještě voní. 74
SLOKY MELANCHOLICKÉ.
Jen trochu hudby zavřít v svoji duši, jen trochu světla v zřítelnici svoji, vždyť jako list, jenž v herbáři se suší, před námi minulosť stojí. Květ po květu když zvolna barvu ztrácí, list po listu se drobí, opadává... dí ret: Kde jsou, co zpívali v nich ptáci, když vesny zářila sláva? A v posled zbude květů suchá kostra bez vůně, lesku v troud a prach se chýlí jen minulosti, plísně vůně ostrá – Lesk, vůně? – Dávno juž byly! Tu slza, která skane na troud šedý, víc nepomůže skvrnou jsouc a blátem, 75 na žlutém listu zbudou květu sledy, a přece svítíval zlatemzlatem. Tak nad námi se ples a jaro mihly, zem vřela písní, nebe soucit lilo... Nad hrobem pak jen ruce dvě se zdvihly a láska, štěstí – vše bylo! 76
III.
Z UMĚNÍ.

[77]
NOREC.
Juž ke dnu stoup’, svět pod vodou jej klame. Tam světlo, které v hlubině se láme, kol fantastických zjevů reje tvoří, na rybích šupinách tu zlatem hoří, tam rubíny plá, jak sta rudých očí se Medus tykadla a řasy točí, vše plane v duhách, ve prsténcích sličně, jenž v spirálách se třesou ustavičně; i sáhne hloub v ten magický svět vrší, a z této ještě drahokamy prší! Však nahoře to podívaná jiná, při denním světle vše jest shnilá třtina, rmut černý, medus měkká hmota slizká, jež v matném šedu odporně se blýská, a trochu písku se skořepin změtí, s kterými sotva zahrají si děti. [79] Ten zázračný světsvět, chycen jejž má v hrsti, je shnilou travou, štěrkem jen a prstí. Ó básníku, zda jinak se ti děje? Tůň duše tvé se jak tůň moře chvěje, plá, svítí, hoří, míhá se a vzkvétá; však chraň se, obrazy a epitheta v dlaň skutečnosti vložit neúprosnou, hned setřeš pel a svit a barvu rosnou, a zbudou ti jen ošumělá slova. Čím to jen, v písni že jsou zase nová, zas kouzlo staré nití, že v nich kryje se, paprsk v moři, stará poesie? Zda illusí to svatou, všemohoucí? Či proto, norče, cítíš hruď výš tlouci, když moře toho ty se hroužíš ke dnu, že naděj’ na perlu máš – aspoň jednu? 80
JEN TROSKY!
To byla báseň! – Jako hudba sama, jak měsíc snivá, úchvatná jak drama. Já zapomněl ji, kamsi duše ke dnu mi spadla a tam dřímá ve bezednu. A s tíží vzpomínám si, život míjí... Víc neshledám se s její poesií. S tou hudbou smutnou a s tou barvou skvělou jen trosky lovím – nikdy báseň celou. 81
VODOPÁD.
To nádherný moh’ býti vodopád! Měl v mohutný se oblouk vyšinouti a střemhlav dolů sletět blesknou poutí, moh’ srn a jelen pít u jeho pat, a ve výši moh’ kroužit orel vzduchem, kraj celý znít moh’ písně hromným ruchem a cizinec, jenž stavil by zde krok, něm zřel by ve vod var a věčný tok. A zatím proud se třepí, ubožák, ve stružky mezi kapradinou steré, tu zabral se půl do opuky šeré, a sotva z něho napije se pták; ba sotva za motýlem v honu včela nad pěnou jeho v letu zabzučela, skryt mechem pod ním dál se zarývá, jen pláčem slzí skálu polívá. 82 Kdo kolem jde, ten se tu nestaví, těch málo, kteří zahledí se v mžiku do řas a trávy, drobných do krápníků, jež tvoří v mechu zdroj ten slzavý; náhodou básník prameny ty spící na srdci matky země zpívající ve věčně smavém, svěžím lupení jen uslyší a nejlíp ocení. PročProč, ptáte se? On srovnává své žití s tím proudem; to, co jest a co moh’ býti. 83
ÚHOR.
Sváželi zlaté klasy s polí, kol žní byl shon a šum a ruch, v tom víru jeden lán byl holý jak mrtvých udupaný luh. Jen řídký jetel, uschlá tráva a plevel hroudy pokrýval, zde nezaplála slunce sláva.sláva a skřivan nad ním nezpíval. A zlatých snopů vozy plné když vozili kol celý den, já cítil, jak ta hrouda klne a rozplývá se v tichý sten. Jak závidí tam vedle sestře tu hojnou žeň, ten skotu řev, 84 žen šátky vlnící se pestře, ten srpů svit a ženců zpěv. A bolesť hruď mi stáhla divá, ač s ní jsem válčil se vzdorem: jak bude mi, mé duše niva až bude sprahlým úhorem! 85
RÁD VĚDĚL BYCH...
Rád věděl bych, která to z písní bude, jež na rty lidstva přejde s retů mých, po také práci dědictví jen chudé, jak hustým pralesem by pták se mih’. Do všední snahy, klopotu a shonu jak harfy andělské by povzdech pad’, trám spasný tomu, který volá „tonu“! zdroj žíznícímu v písku pustých lad. Zda bude to as dítě mého smutku, mých bojů, pohrdání černý květ, snů metlice, jíž nedopřán květ skutků, jež tají v sobě pravdy hořký jed? Či poupě růžové, na kterém rosa plá brillantem, jež vpletla v kadeř mou 86 kdys láska, která přijdouc ke mně bosa se přitulila na má ňadra tmou? Kdo najde ji, tu píseň písní mojíchmojích, a v jaké chvíli plesů, strastí, snů? když unaven se zmítá v marných bojích, když loká rozkoš z vášně plamenů? Já nevím. – Ale klidně v mrtvé listí i tuto píseň kladu, květ svých dum, a žehnám tomu, kdo ji bude čístičísti, a ruku jeho vděčně tisknu k rtům. 87
SVĚT A BÁSNÍK.
Svět neptá se: kde bral jsi? on stále chce: Dej víc! A všecko, co juž dal jsi, to dávno je mu nic. A sotva začneš říkat: Já dal, co člověk můž’! Hleď zapomnění zvykat, jsi dávno mrtvý juž. 88
KRÁSA A MODA.
Jak vyšla z tvůrčí ruky přírody, tak plna kouzla, vděku, lahody šla krása světem bez veškeré řízy; to jeden lesk byl, jedno záření, v prach lidé padali tu v zděšení, ten mocný zjev byl velký jim a cizí. Však cítili přec kouzlo, čár a vděk, jí zahnat síly neměli, tož lék si chytře vymyslili vlastní mdlobě, i chytli krásu, z pestrých cetek háv jí setkali, a tleskal celý dav: Teď lze ji přece vidět v pravé zdobě! A ješitnosť je hnala ještě dál, šat brzy hlavní věc jim být se zdál a božská podstať pod ním věšák pouze, jenž drží soustavu jen cetek těch, 89 jež zlatem, květy protkal umný steh, by lidské hověl malicherné touze. Ó kráso, ať se zjevíš kdekoli, vždy s maskou tvoje bytosť zápolí, vždy v božské víno tvé se míchá voda. Ať v dívčí tváři, soše, básni pláš, tím víc tě chápou, čím se ukrýváš, jak velí tobě konvence a moda. 90
KRÁSNÉ DÍVCE.
Sám v tiché noci myslím na tvou krásu, na štíhlý, elastický vzrůst, na opal snivých tahů, eben vlasů, na svůdnou linii úst, na měkké kouzlo bytosti tvé celé, na oči zpola zlatou jiskrou skvělé a zpola ztmělé a cítím v duši svojí divnou hořkosť růst. A myslím, kdyby v Helladě plál lepý ten půvab tvůj a snivý vděk, jak Zeuxis k němu nebýval by slepý, jak Praxiteles jeho paprslek by jistě v mramor zaklel příštím časům do sochy Venuše, jež stejně k hodokvasům tak jako ku zápasům by zřela v klidné pose v ples i vášní vztek. 91 Jak ona byla bys, před soudci naha jež zjevila se měníc v jásot hněv, pak Afrodity paměť světic blahá se vrhla přede všemi ve vln řev. Ve smíchu Alkibiad, Sokrat v snění nad tebou stanuli by v udivení, Sofokles v zamyšlení dle rhythmu údů tvých by zladil chóru zpěv. Dnes kráčíš nevšimnuta davem tupým. Kdo soujem ocení tvých vnad? Jen vášeň dotkne se jich spárem supím, jen zisk neb chtíče prostý hlad. Ó cítím, v krásu tvojí zrak svůj noře, kde Hellen píval opojení moře, nám zbývá pouze hoře! Je krásou trpět úděl modernosti snad? 92
OPATRNĚ.
Nedávno zastavil mne na ulici kýs dobrý muž, mně zdá se redaktor neb nakladatel a hned s chladnou lící bez předmluvy ten začal rozhovor. „Je dobrá časem báseň v časopise, když mezi povídky se prohodí, byť nečtla se, přec dobře v listu skví se, slok řada mile oku lahodí. Zvlášť na konci, když prázdná stránka zbývá, tu hezky verš se dělá lyrický, já tomu přeji, a my od jakživa jsme slušný měli dorost básnický. Je zapotřebí ostnem býti trochu té rýmující naší mládeži, 93 však každému z těch veršujících hochů zřít na prsty, je držet v otěži. Jen po kapkách – to poesii stačí v té době cukrovarů, záložen, těch málo juž, co při měsíčku pláčí, čas minul, kdy vrah písní přemožen!“ Ó jindy, nevím, co bych byl řek’ na toto, snad: Mýlíte se, pane, naopak je pravá poesie ryzí zlato a čím jí víc, tím duše jako pták! Jen plnou vždy ji rozhazujte dlaní, ať roste jako řeka bez hrází, ať chrámem jest, kam s povztýčenou skrání i dělník otrhaný přichází. Ne v knihách, jež se zlatou zdobou blýští, ji raděj prostou dejte zadarmo, vždyť v ní je život, vzruch a spása příští všech, kteří skráně kloní pod jarmo. Ó dejte ji, neb všude jest jí třeba, je manna, nektar, rosa, ideál, 94 jak druhdy Kristus když požehnal chleba a tisícům jej kolem rozdával!“ To byl bych řekl – teď však přešla léta, a často spražen ve životě sám, co ještě v duši mojí zrá a vzkvétá, juž v srdci na dně žárliv ukrývám. Tož zívnuv jen jsem pravil apaticky a novou cigaretu sklonil k rtům: – Vy ovšem, pane, pravdu máte vždycky, nač předhazovat perly.....perly...? 95
ROMANCE O MODERNOSTI.
Milý bože! Staří, mladí za moderním všecko pádí, udře se a udýchá. Co je básník staré školy? V jeho knihách samé moly, ptáče to, jež pelichá. Váhá chvíli a sám neví, má-li též se svými zpěvy trudit se v ten shon a spěch; staré víno ideálů, které brzy zkysne v žalu, nalívati v nový měch. Co tak váhá, mladí hoši nesou tady v plném koši 96 zázračný svůj rybolov. Nahlédne blíž v jejich vrši, odkud to jak zlato srší, málo vlny, mnoho slov. V spoustě kalu, rmutu, špíny zamazaná bez příčiny stkví se rybka – ideal! Sáhne po své staré síti, píše zas jen, jak to cítí, a svět – ten se točí dál. 97
CHCI ŽÍT! LIST PŘÍTELI.
Ty divíš se, že k písni nové se nevzbouzí můj sen a cit? Mám toho dost, co básník sloveslove, a příteli chci prostě žít. Svou brázdu táh’ jsem v světa roli, chtěl, toužil, bil se a byl bit, dnes ku zábavě kohokoli nesáhnu k péru – chci jen žít! Nač vynášet na písně buben, že radosť mám neb že jsem syt? nač hlásat světu: Zas tu duben a jeseň zas? – Já chci jen žít! 98 Nač rozhazovat jiskry světla, když drahá vlasť chce po tmě hnít? Teď na jiných jest, má žeň vzkvetla a potlouklo – dnes chci jen žít! Nač na prknech, svět které značí, za blázna jiným, sobě být? Dnes pro divadlo šašek stačí, jsem pedant k tomu – chci jen žít. Nač otáčet se podle větru a ustavičně pozor mít, co libo Pavlu nebo Petru, co časové? – Chci sobě žít! Nač kritiků všech moudré rady, jež neustanou jedno mlítmlít, a časopisů křik a vády a urážky? – Chci klidně žít! Mám právo na to, zraky zmdlené jen v nitro vlastní obrátit a v knize světa otevřené ne pouze čísti, leč i žít. 99 Mám právo pohroužit se cele ve hvozdů bouř a klasů klid a na rtech úsměv, jas na čele a knihu v ruce sobě žít. A večer, samovar když zpívá, ve dvou neb třech jen hovořit o lásce, která neumdlívá, když vše nás zklame: To zvu žít. O umění, jež v klínu nosí do šera žití hvězdný svit, do vedra jeho kapku rosy a jež nás učí šťastně žít. Tak nechám dny a noci plynout, mé dílo bude jen můj štít, ať jeho los je kvést či zhynout, mně jedno jest, já chci jen žít. Ty egoismem zveš to, brachu? Však zkažený mám apetit, laur z bláta zvedati a prachu – Ne, ať tam leží, já chci žít! 100
MUSÍ!
Byť strom si řekl desetkrát: Já nechci více květem vzplát, mne příliš rvala vichřice a cuchal déšť a vánice, a kámen mnohý sněť mou ranil, a nikoho tu, kdo mne bránil, já nechci kvésti nevděčníku – přec musí v prvním jara mžiku a v květu svítí jako dřív, jsa světu kol a sobě div. Byť básník řekl desetkrát: Víc ruchem tvůrčím nechci vzplát, mně příliš rvali jméno, česť, mé mlčení buď jejich trest, mne každý, kdo šel kolem, ranil, a nihohonikoho tu, kdo mne bránil, 101 já nechci tvořit nevděčníku – přec musí v prvním tvůrčím mžiku a písněmi plá jako dřív, je světu kol i sobě div. A byť by svět řek’ desetkrát: Tvé květy, plod tvůj nechci brát, dej násilím je nebo rád, kol tebe půjdu v duši chlad: strom pokvete a básník bude dál tvořit; časem dítě chudé si pod strom sedne a plod zvedne, a při té písni kdos přec zbledne neb zardí se. To stačí stromu i básníkovi, žít jen tomu. 102
SELSEBIL.
I seděl prorok v dumy vnořen a přišel pravověrec k němu: Ó pověz, jak svět, z čeho stvořen, ó veď mne k zdroji tajemnému, já boha rád bych velebil! Tu prorok ještě víc skráň schmuřil, sáh’ k srdci, kde žár divý zuřil, a zašeptal jen: Selsebil! A přišel jiný: Mám zlou ženu, v ní tisíc zakleto je džinů, moh’ její jménem zvát bys změnu, tak rozmarná je v každém činu, věř, raději bych mezkem byl! Co odpovíš mi, pane, na to? Ty řekneš: Mlčení je zlato! Děl vážně prorok: Selsebil! 103 A přišel třetí: Studna v domě mi odřekla dar chladný vody! A čtvrtý: Iblis v mém je stromě, neb uschly všecky jeho plody, džaur ukrad’ brav, jenž v stáji zbyl! Mám zalít strom? Mám kopat studny? Za zlodějem krok nésti bludný? A prorok pravil: Selsebil! Odešli všickni pohrouženi ve nové dumy novém svoru; jak přetěžké tu pochopení, ký nový zdroj tu sterých sporů, ký slov těch smysl je a cíl? Ať věřil ten, ať onen reptal, přec tajůplně každý šeptal neznámé slovo: Selsebil! Sám v sobě o boha boj tuhý při číši první vybojoval, zlou ženu vyhnal z domu druhý, ten v stáj své stádo lépe schoval, zdroj vytrysk, v květy strom se skryl, a každý za to život dal by, že pomohlo mu beze šalby to svaté slovo: Selsebil! 104 Ó různá hesla, v denní vřavu,vřavu již nerozum neb šalba hází, zvěsť spásy v mnohou prázdnou hlavu, jež potlesk levný doprovází, jak sám by hlas to s nebe byl, oč lepší jste než prorokovo dosť mystické, přec prázdné slovo koranu divné Selsebil! 105
AKROBAT.
A já viděl muže toho, hlavou chodil po podlaze, pak napjatém na provaze kotrmelců dělal mnoho. Podtrhoval židle, stoly, polykal též dlouhé meče, navrtal stůl a juž teče z dužin pivo komukoli. Jedl uhlí žárem bílé s kamením, pak tlouk’ se pěstí; jak to v žaludku mu chřestí, publikum se smálo milé. 106 Byl to člověk silný, smělý; hodinky stlouk’ ve hmoždíři, pak je svařil, z kotle čtyři holoubci v ráz vyletěli! A já viděl muže toho, a já tiše pravil k sobě: Tak i básník v naší době musí umět velmi mnoho. Ale v jedné věci velké tento akrobat je větší, když je zmožen velkou péčí, publikum když příliš mělké, Kdyžkdyž má umění již dosti, srazit vaz můž’ skokem divě, meč si ve chřtán vrazit křivě, v ráz vše skončit v zoufalosti. Jeho umění dnes chlebem, zítra může být mu smrtí, nás však naše zvolna škrtí, smrť mimy pomalounku střebem 107 Zz práce svojí, shonu, péčí, věčné vření, vlnobití, ne smrť a ne také žití – Věru, akrobat je větší! 108
IV.
ZE ŽIVOTA.

[109]
MEMENTO HROBŮ.
Kol hřbitova jsem šel, tu z hrobů nitra hlas temný slyšel jsem: Dnes nebo zítra! Krok bludný musil zastavit jsem maně, o zeď se opříti, v skráň složit dlaně. Den tichý byl, kraj slunný, v jasu, vůni se rovnal listnaté a květné tůni. Zdi hřbitovní netřesku byly plny, za nimi hrobů zelenavé vlny. Kol tymian na hrobech voněl s mátou, plál v trávě pryskyřník korunkou zlatou. A ticho sváteční, že hlasným ruchem zněl jepice let křišťálovým vzduchem. [111] V to ticho hluboké letního jitra jsem slyšel poznovu: Dnes nebo zítra! Tak jasně v hřbitovní to znělo hluši, a jako kámen kleslo to v mou duši. Ó hlase výstražný, ode dne ke dni zníš v ticho lesní i do vřavy všední! Vždy ob čas vracíš obrovskou se vlnou, kde orgie svou pozvedá číš plnou; Zníšzníš v šero chrámů i v učence kobu, do ruchu trhů zníš memento hrobů, Dodo chaty chudých útěchou a lékem a za paláců vrata hrozby jekem: Tak v zápas života, do vřavy dravé hrob slovo poslední má – a vždy pravé. 112
KARNEVAL DUŠE.
Viz odlesk pochodní! Slyš rachot vozů, do křiku maškar zní a do hlomozu! Mně karneval na stěnách jizby mojí při záři krbu Obraznosť dnes strojí. Tu Harlekyn, můj rozmar přeubohý, se klátí, v rej a skok své nutí nohy. Cit, Pierrot, se stále se vším sváří, tam Kolumbina s bledou tančí tváří. Kdo asi je to? Píseň v hudbu zvoní, v rej upomínek hlava má se kloní. Ten vír a chvat! Mé sny jsou Amoreti, mé přeludy a touhy v divé změti. 113 Vše v klubko tlačí se a strká v směsi, a hlava třeští, duše má se děsí. Pak náhle ticho. Dvanáct bije, síní se mihnul velký mrak a všecko stíní. V tvář jemu nevidím, však srdce tuší, že nastal dlouhý, smutný půst mé duši. Půst, který všecky květy rázem zmaří. Ten kdosi neznámý ten sluje – Stáří. Kol prázdno, ticho. Dohlučely vozy a prchly nymfy, satyři i bozi. Jen v šeru útlé ručky v pláči spíná má mrtvá Mladosť – bledá Kolumbina. 114
TĚCH DNŮ MI LÍTO...
Těch dnů mi líto, které nevyzněly tak plnou sladkou štěstí harmonií, kdy v práce klopotu čas prchnul celý, kdy pot se v skráň jak v hroudu kapka vpíjí. A přece mohly, mohly krásné býti, my měli blaho jejich ve své dlani, byť prosté třeba jen jak luční kvítí, jen vlídné slovo, pohled, pousmání. A minuly a nevrátí se více... zda jiné oblažily, kdo jen ví to? Jich cenu známe, když pláč ztopí líce – Teď ztracených dnů líto mi je, líto... 115 My pustili je jak motýle dítě, jež teprv tenkrát lítostí jest jaté, když vidí, v azur jak se noří hbitě a prsty své jich pelem celé zlaté. 116
SLOKY.
Já pravil k osudu: Co chceš mi dáti, buď zlé, buď dobré, obé musím brát, nad propasť skloněn chci se usmívati a s písní na rtech třeba umírat. A osud pravil: Půjdeš květným sadem a s písní na rtech budeš v štěstí žít! – Proč zamyslím se vždy nad vodopádem, jenž letí v strž a hřímá o skal štít? 117
Vždy!VŽDY!
Vždy skane krůpěj do poháru plesu, vždy naděje strom podtne topor cizí, jak rosy krůpěj na kvetoucím vřesu o poledni, vždy důvěra tvá zmizí. Vždy někdo ptá se: Kde jest tvoje síla? Vždy někdo v krásy vásu tobě plivne, vždy v zrak se najde slza krokodila, vždy někdo v souhlas k potupě tvé kývne. To všední juž, jeť kámen věnem stromu a oře kopyto klasnému poli, to všední juž – však nechť i zvykneš tomu, vždy znova to a stále více bolí... 118
BALLADA KAŽDODENNÍ.
V strhaném svitu měsíce před vraty stála babice. Chtěl jsem ji halířem odbýti a kol ní domů projíti. Co mohumohu, dám ti – však mám chvat! – leč dále tahala můj šat. Já nedbal, uzavřel vrat mříž, o patra tři jsem stoupal výš. Já zamk’ se v střed svých milých knih, žil dále v snech a hýřil v nich. Zrak sotva náhodou jsem zved’, u dveří babu zřel jsem hned. 119 Jen do večeře pokoj mít, než v lávu písně stuhne cit, Nežnež slíbám ženu s děckem svým! – Za stolem babu sedět zřím. Jak vždycky smích a hovor zněl, že zde jest, nikdo nevěděl. Zrak její stihal pouze mne, já ptal se: „Zda se přece hne?“ Noc konečně tu plna dum, jak sladko tu se vzdáti snům! I ulehnu a chci juž spát, však babu u lože zřím stát. V mé hledí sny, jich plaší zjev, mně ssaje mozek, mrazí krev. I vzkřiknu v citů boji zlém: Kdo, příšero, jsi? – Bída jsem! 120
VRÁSKY.
Den v jeseni byl chmurný po noci probdělé, když sobě první vrásku jsem našel na čele. Zda zajásá má duše, zda se jí rozední, až vpíše smrť mé skráni tu vrásku poslední? 121
IN MEMORIAM. (T. S.)
Jak malicherné vše, co člověk zmůže, o kráse naděj a sny o umění! A z všeho zbudou na rakvi dvě růže, jež svadnou dřív, než uhasne svit denní. Ó dítě, šla jsi světem, paprsk zoře a květná tříseň... Co teď v srdcích zbude? Jen odlesk, vůně, vzpomínka a hoře, zvěsť krátká, jména ohlas, věno chudé. A přece za tu krátkou žití dobu víc dobyla jsi srdcí nežli mnohý, jejž devadesát roků vleče k hrobu, jenž objal vesmír, zdeptal svět a bohy! A v srdcích těch tvá paměť bude živa, než dotlukou, než vedle tebe lehnou, 122 a než jim z ňader, kde teď láskáláska zpívá, ty bílé plameny těch růží šlehnou, Těchtěch růží, které na rakev ti kladem’, jichž vonný déšť do hrobu tobě splýval... Byl čarovný den, ve osení mladém, jež vlnilo se, vesele pták zpíval. A jeho zpěv pláč kolem hrobu dusil, až bolesť stáhla dech ve ňadrech úžeúže, a celou cestu zpět jsem myslit musil na zhaslé hvězdy a na bílé růže. 123
KONTRASTY.
Na povrch hvězdy září drahokamy, to jeden lesk a třpyt pln nádhery – Však uvnitř jsouc to žhoucí kratery, kde láva kypí a vře kaskadami. Na povrch moře zrcadlo je, božský jež ob čas v bouři zakaluje dech, toť feerie duchů v plamenech – a dole bahno, mrtvoly a trosky. Na povrch hroby v růžích jenom svítí, zrak mrtvých fialkami plá a duch šeříkem dýše – uvnitř je to puch a červů skrýš s kořenů černou sítí. 124 Na pohled pěkně vypadají básně, když čte je dívka, růže v poupěti – leč kdo je psal, měl na rtech prokletí a darmo svými pouty řinčel hlasně. 125
MEDITACE.
Nad jakou propasť zavěsil’s, ó bože, to naše krátké, malicherné žití! Ctnosť položil’s na kopřivové lože a růže rozkoše jen z hříchů svítí. A ctnosť jest jméno, prázdné nic a pojem a rozkoš požitek a smyslů kvasy. Ctnosť, duha rozepjata nad vodojem jen v slunci stroucí barev luzné krásy. A slunce zhasne, vodomet dál tryská... Kde tvoje duha? – Stíny svět kol plní. Ctnosť jako hvězda na blankytu blýská a srdce, fontan, vře a dál se vlní. 126 A v tichou noc dál žaluje svou tíseň; mně rožněm Vavřince jest tvrdé lože. Což neslyšíš fontanu, lkavou píseň? Nad jakou propasť zavěsil’s nás, bože! 127
IN MEMORIAM. (S. G.)
Odešel jsi, drahý hochu... Byl to ostrý šíp, jenž vjel k hrudi matce, otci... Dlouho půjdou nyní nocí. Odešel jsi, drahý hochu. Co je život? Trudů hojně, štěstí trochu, nevím, co je líp. Krátký život, plný jasu, bleskem sedrán již, líp to, než by Parky rukou svazován byl těžkou mukou! Krátký život plný jasu, ptáš se k čemu? Lepší nežli v konec kvasu žluče plná číš. 128 Odešel jsi, drahý hochu... Pozděj’ tam či dřív za tebou se dostavíme, kdož tu pracujem a sníme. Odešel jsi, drahý hochu... Co nám zbylo? Trudů hojně, štěstí trochu, v obém stejně’s živ! 129
MODLITBA.
V žití pouti, kde se hroutí všecko v prach a noc a rumy, trochu světlé, tiché dumy, jež by skvělá v život zřela jako svlačec z vrbin proutí, osude mi přej! V ňader kalich, v neustálých který žárech zeje, práhne, žízní všecku vláhu vtáhne, trochu rosy, jak ji nosí lilek ve kališkách malýchmalých, v hruď mi nalívej! A z těch vděků, řady věků v umění co nakupily, 130 trochu svěžesti a síly v trud a pláče, co by ptáče sezobalo – srdci k léku, ku písni mi dej! 131
VŽDY V UŽŠÍ KRUH...
Vždy v užší kruh se zvolna člověk vrací po divých vzletech bujarého mládí, po bojích, útrapách a resignaci, po výsluní stín hledá, který chladí. Po plánech dalekých cest souší, mořem, na studovny se omezí kout malý, na křeslo se svou radostí a hořem, kde v dumách stráví, bohové co dali. I přáním brzy křídla odepíná ta zlatem vroubena a duhou tkána, vzpomínek sotva stará druž a líná jej vzruší v stínech noci, v zoři rána. Ať klidný nebo v svého vzdoru plášti jen vpřáhá se k své povinnosti pluhu, 132 a účasť cizí jako cizí záští mu blednou zvolna v stále užším kruhu. Snad je to dobře tak, neb oko klidné líp v podstatu a taje všeho vniká, a duch, jemuž jest šero jizby vlídné, na nejužší kruh, na svůj hrob si zvyká. V bod jeden z toho soustředí se lehce v to nic, zkad povstal, v kterém rozplyne se, jak chodci jest mu, prodlíti jenž nechce, když stíny rostou, ptáci ztichli v lese. A mlha podjeseně z lučin vstává, na meze hází juž lem svojí řízy a roste rychle, houstne šedá, tmavá a poutník v ní se mihne jen – a zmizí. 133
NIC TO PLATNO!
Nic to platno! – Nezbudujem’ sobě žádný pevný svět. Po neznámém moři plujem’, chceme výš a padnem’ zpět. Vše se láme a nad trosky stěží láska zářný, božský pozvédá svůj čistý květ. Nic to platno! – Kudy k cíli? Každá cesta daleká! Dobrý žaludek a síly máš-li, studuj člověka! Nejsi-li však athlet drzý, zhnusíš si tu práci brzy, kal a hnus tě poleká. Nic to platno! – Zmoudříš sotva, aby k jádru pronik’ blíž, 134 bezúčelné práce kotva slabounká je pro tu tíž, zbude jenom poesie, dívčí sněhobílá šíje a pak v posled plná číš. Nic to platno! – Honíš stíny, sobě sám chceš něco lhát, aby po století jiný moh’ z tvých veršů mízu ssát? Penelopy nech to plátno, strhej ho radš! – Nic to platno a hleď pouze milovat! 135
RESIGNACE.
Svůj vezmi kříž, mne následuj! děl Kristus, a ta slova v ráz krotí hněv i odboj můj i muka denně nová. Svůj zahoď kříž a šlápni naň! svět volá v téže chvíli. Jsi svoboden, jen zvedni skráň! – Kde pravá cesta k cíli? Kde záruka, se příti jmu, kde spásy brána jistá? Než rozhodneš sese, v hrobky tmu,tmu tě složí jako Krista. Však jisto máš, ty nevstanešnevstaneš, a proto mudrc pravý, 136 jenž ví, že kolem všecko ležlež, a jejž přec všecko baví, Tvářtvář slině, duši pohaně, jen nastav, otevř dlaně, svůj vezmi kříž – ne oddaně, leč pouze odhodlaně! 137
PRO ŽIVOT.
Jak slunce já jsem nechal naděj v své srdce svítit na chvíli, jas minul teď, zas hlava spřádá své staré sny, na které padá stín mohyly. Já díval se zas v dívčí oči, v jich záři doufal šťastný být; ta báj zanikla bez ozvěny, čekáním dlouhým unavený jde spat můj cit. Můj duch nad pustou žití stepí ční jak v podzimních mlhách věž, leč myšlének dav, zpěvní ptáci, se zvolna s její římsy ztrácí, spat snad jdou též. 138 Nač opakovat staré stesky? Co platno klnout osudu? Já s písní přišel k světa dveřím, teď lhostejně stín chladný měřím svých přeludů. A ten mi roste nade hlavou, s ním v jedno srůstá i svět sám, šum vlny i pták na haluzi mne volá v línou k hrobu chůzi: je všecko klam! Co zbývá? – Umřít jako jiný, kdo za štěstím se opozdil, a věřit, když i slzy spadnou do rakve mojí na tvář chladnou: že klam to byl! 139
IN MEMORIAM. (R. S.)
Ó mládí, vlohy, kráso s tužbou sladkou! Dech větrů a váš lehounký květ zmizí. Však zářil přece, byť i chvíli krátkou, jen domů vrátil se, neb zde byl cizí. * Ne, věřit nelze, že můž’ zhynout mládí, ne, věřit nelze, srdce že můž’ stlíti, vždyť jako jindy my tě máme rádi, a lásce smrť je stejná jako žití. 140
DLE IBN JEMINA.
Zde pranic nemá stání, buď stále na čekání, dál v světa ruch a rej a hon, to život; smrť je spaní, ó srdce! Fialka mnohá v údolí, jež s mladou vesnou vstalavstala, kdys byla muška, na dívčí jež tváři, v nachu plála. – Ó srdce! A karafiát mnohý, věř, jenž z hrobu sladce dýše, byl kadeří, jež vůní svou na čelo stlala tiše, – Ó srdce! 141 A mnohý hrnec hrnčířem dnes pestře malován, skráň byla, kterou diadem kdys věnčil, z perel stkán. Ó srdce! A proto buď jen laskavo a ke každému vlídné, neb duše, věř mi, na této jen cestě eden zhlídne. Ó srdce! A když ti nedá všecko zem, co rádo oko vidí, i s málem, s ničím za vděk vem, neb osud hvězdy řídí. Ó srdce! A slovo tvé jak Mojžíše byť hodno věčné paměti, co platny řeči Ježíše, když plné oslů století! Ó srdce! 142
VZPOMÍNKA Z JIHU.
Mdlý všedním žitím, prací unavený, jsem opustil svou jizbu osamělou, šel k moři jsem, bych v jeho smutné pěny za racka křídlem vhroužil duši ztmělou. Tu duši, kde jak malá jiskra doutná mdlý božství pablesk pod popelem bájí, jež v poušti lidstva ztracená je loutna, na kterou časem prsty duchů hrají. U přístavu, kde v sterých kladiv zvuku mně život hřímal, šel jsem ku majáku, jenž jak by hvězdám podávat chtěl ruku, ve plášti stínů trčel do oblaků. Dál ku břehu a z loděk dlouhé řady jsem vybral jednu – Dante jméno její – 143 a gondolier, stařec šedobradý, jak Charon veslo pustil do peřejí. A jeli jsme. Pod námi ve hluboku to hučelo a kypělo a vřelo, i měsíc sám jak měl by slzu v oku... Mně bylo, jak by vše mi odumřelo. A bezdný smutek táhnul nad vodami a černý mrak se nořil ve hlubinu, že jiný kdosi stojí v člunu s námi, mně zdálo se. – Ó divný život stínů! A mysl moje leká se a děsí... ty stíny mraků, maják v rudém svitu, zdi přístavu jak černé skalin tesy: Mně zdálo se, že jedem ke Kocytu, Žeže každou chvíli stínů na portálu ten hrozný nápis uzří oko moje; však byl jsem tichý, zřel jsem do přívalu a zřel jsem v duše zápasy a boje. 144 V tom slovem „Země!“ starý druh mne zlekal. Má duše, nebe, břeh se v stíny halí... Jak? země, život? – Já jsem peklo čekal, však na štěstí tu rozdíl věru malý. Livorno 187***
145
ZORA.
Kdys na pobřeží moře kráčeje jsem viděl v jeho bouřné peřeje zrak noře v dálku v plachtách černých mračen se míhať bílou plachtu jedinou: Hned schvácen její chvěl se vidinou duch, jako racek spěl k ní lačen. A nedočkavě, sotva vln stich spor, jsem patřil její pestrý na prapor, jak blíž mi kynul, hle, na přídě její jsem četl „Zora“ v zlatě napsáno, jak z červánků, hvězd záře setkáno to plálo ve vln šumném reji. Ach, zora! Jaký symbol veliký pro lidstva zápasy a podniky! 146 Jak nádherně se z mraků tady noří! Ach, Zora! Po ní vzdychá myslitel i básník, jako stádo zlatých včel sta jisker kol ní hraje v moři! A nadšen, dojat stál jsem u vody za lodí patře; blaha, svobody jsem v nápisu tom viděl celé světy, spěch k Ameriky břehům volnějším a věru, dal bych této lodi dým za vše evropských rájů květy; Zaza tuchy, sny, které se nesplní, za naděje, co darmo rozvlní hruď zoufalou, za všecku resignaci, za slzy strádání, křik radosti, za předtuchu jen svaté volnosti, za naši kyklopickou práci. Neb zora, zora lidstva toť cíl jest, toť Jerusalem, Mekka, Řím všech cest, tam spějem všickni v myšlénce i písni; toť Graala miska jesti posvátná, toť ve příboji skála nezvratná, kol níž se zástupové tísní. 147 Ach, zora lidstva! – Za tou lodí dál jsem nejen oči, jsem i srdce slal k neznámým břehům okouzlen a blažen. V tom rouhaje se mému záchvatu děl cizí hlas: „To loď jest pirátů!“ Tak zpěvný skřivan bývá supem sražen. 148
CHIMERY.
Tak v žití stejném, jednotvárném běhu v té pláni dlouhé, beznadějí spráhlé, se vynoří a táhnou duší náhle, jak průvod maškar po mlčícím sněhu. A ze dna srdce, kde juž stichly vášně, kde popel tlí ze staré, zhaslé touhy; než naděješ se, průvod jejich dlouhý se vynoří vždy divoce a frašně. A ruky obratem juž neznáš sebe, jsi jiný člověk náhle. Kde se vzaly? Jsi zase mlád a svět je tobě malý a rukou hvězd chceš dosáhnout i nebe. A myslíš zase, nechť i stříbra nitka se jako hádě proplétá tvým vlasem: 149 Co? Živ jen jednou, šťasten budu časem a těší dnů tvých podzimní tě kytka. A doufáš, zase dojdu ku přístavu a budu ještě líbat mladá ústa... A průvod divných přeludů těch vzrůstá, jak babím letem obtkají ti hlavu. A nemáš síly strhnout jejich kukli a jako mudrc rozbíti ty hračky a dobře víš, že navrátíš se plačky, neb s nimi by i srdce struny pukly. A prstem Siren na nich v posled hrají tu píseň poslední, ať vítězící to lásky zpěv či smrti! – S bledou lící ty nasloucháš a dech se v tobě tají. A v posled žehnáš chimerám těm ještě a šťastný jsi, když rubáš tvůj z nich spletenspleten, a v illusi své vidíš v lednu květen a v sněhu květů jasmínových deště. A marně šeptáš: Přeludů se zříkám, jsou srostlí s tebou a nechť lžeš si štěstí, 150 máš na dně hořkosť, zbloudění a scestí, ret praví: V přístav! ale duše: Nikam! A žití plyne v jednotvárném běhu, jak v pláni dlouhé spráhlé beznadějí, po které pouze chiméry tvé spějí, jak průvod maškar po mlčícím sněhu. 151
PŘELUDY.
Často sál když v lesku hoří, a vše tone v světel moři, udivený zrak se noří v síně třpyt a nádheru: zlé sny v duši mou se derou, odkud lidé sílu berou v smích a lásky hříčku sterou na pokraji krateru? Věčně tatáž poesie: nahé ruce, nahé šíje, srdce, které prudčej bije v lásky sladkém záměru, květy v ňadrech, ve vrkoči, kvapíkem se rej ten točí, až mha sladká padá v oči na pokraji krateru. 152 Zázračný ten most kdo klene přes život, že zapomene člověk a se střemhlav žene v bouřném srdce úderu v nový výboj, v nové vášně, v kterých zmrhá prostopášně, lepší čásť svou zdeptá frašně na pokraji krateru?! Nezří sebe v rovnováze, neslyší vše tupé fráse, jimiž zvoní bez nesnáze v lásky sladkou ofěru holubičí sladká ústa, pod nimiž však duše pustá mdlobou zeje a v hrob vzrůstá na pokraji krateru! Prázdná slova nerozezná, jako hudba přelíbezná, sladký jak dech první března novou budí důvěru dívčí smích mu v pusté hrudi, láká, až se láska vzbudí, strach a rozpak v dálku pudí na pokraji krateru. 153 Nezří, ze všech, co jdou kolem, že jde každý se svým bolem jako stíny v lánu holém ploužíce se k večeru, nezří v čela vráskách vinu, lítosti stín k hanby stínu, kam padá jak na ruinu na pokraji krateru. Kdo ty všecky tvoří divy? Kdo ten závoj spřádá lživý, pod nímž děsná pravda civí, hadí strouc tam kučeru? Meduse kdo písek v oči nasypá, že člověk zočí květné ráje, kamo vkročí na pokraji krateru? Zisk, jenž v koutkách retů číhá, záští zmij se v oku mihá, zloba z duše pěsť svou zdvihá, nezříš faleš, příšeru? Kdo je mění v úsměv, přízeň, že duch cítí blaha trýzeň i polibků sladkou žízeň na pokraji krateru? 154 Asket darmo v hněvu reptá, blažen dále květy deptá; často mudrc sám se neptá, v jakém tady poměru klam a pravda s ním si hrají; hladce chvíle ubíhají, tváře žhnou a oči plají na pokraji krateru! Přeludy jsou ony sítě, jimiž stařec zas je dítě a se vrhá střemhlav, hbitě v žití bídu veškeru; klam a lež jsou ony skvosty, líčené jenž strojí mosty pro vteřiny plaché hosty na pokraji krateru. Boháč v zlatě, žebrák v hadru zří jen povrch, nezří k jádru, vidí luznou vlnu v ňadru, ve šíleném úvěru, přeludů jen ve náručí z lidí dvou zas život pučí, vesmírem jenž dále hlučí na pokraji krateru. 155 Zdrávas v tisíceré masce! Tebou lze jen věřit lásce, vyhráti v té žití sázce, vznést se hvězdnou nad sféru, tebou můž’ jen v lidském scestí, illuse! květ zářný vzkvésti, zázračný všech idol – štěstí na pokraji krateru! 156
EPILOG.
Až ztichne hluk té vřavy všední, jíž zpěv můj štván co plachá laň, pak řekne Musa: Věnec zvedni, jenž dávno patřil na tvou skráň! Pak vy, jenž klidně, bez předsudků číst budete a raději ty verše plné hvězdných smutků a pochovaných nadějí; Moumou touhu výš, mou v dobro víru, co v mojí písni lidské jest, zda pochopíte, že mou lýru tak deptala v prach jejich pěst? [157] Zda pochopíte vzteklé vření a zloby té co příčinou? Ne! – toto vaše podivení mou pomstou budiž jedinou! 158 OBSAH. Prolog9
I. Z přírody: Naladění13 Jak často14 Při západu16 Fantasmagorie jeseně18 Přišla jeseň22 Reminiscence24 Tucha26 Krajina28 A u nás29 Zima31 Večer na břehu moře32 Pantoum33 Pozdě večer35 [159] Právo jeseně    37 Pantoum39 Ballada za odcházející mladostí41
II. Z lásky: Píseň45 Podobizna47 Desdemona48 Chvíle sentimentální50 Andante51 Mladé dívce52 Romance53 Apassionato56 List57 Largo58 S bohem!60 V smutné chvíli61 Sloky do album64 Nesmrtelnosť66 Netopýr67 Nevěsta70 Stín72 Zlaté slzy74 Sloky melancholické75
[160] III. Z umění: Norec79 Jen trosky!81 Vodopád82 Úhor84 Rád věděl bych86 Svět a básník88 Krása a moda89 Krásné dívce91 Opatrně93 Romance o modernosti96 Chci žít! (List příteli)98 Musí!101 Selsebil103 Akrobat106
IV. Ze života: Memento hrobů111 Karneval duše113 Těch dnů mi líto115 Sloky117 Vždy!118 Ballada každodenní119 Vrásky121 [161] In memoriam    122 Kontrasty124 Meditace128 In memoriam (S. G.)128 Modlitba130 Vždy v užší kruh132 Nic to platno!134 Resignace136 Pro život138 In memoriam (R. S.)140 Dle Ibn Jemina141 Vzpomínka z jihu142 Zora146 Chimery149 Přeludy152
Epilog157
E: zd + sf; 2002 [162]

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovna. Svazek XLII. Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelstvo.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 166

Věnování: Gasztowtt, Waclaw
(Prof. Václavu Gasztowttovi, šťastnému tlumočníku básníků polských do frančiny, příteli zvlášť milému v upomínku pobytu svého v středu kolonie polské v Paříži r. 1882 posvěcuje J. V.)

Autor motta: Vrchlický, Jaroslav
(J. V.)

Motto: Vrchlický, Jaroslav
(J. V.)