Lehké a těžké kroky (1927)

Viktor Dyk

VIKTOR DYK
LEHKÉ A TĚŽKÉ KROKY
1927 NOVÁ BIBLIOTÉKA, SVAZEK XI.
[3] II.
V KRAJI, KDE JE ZIMA
(1909 – 1914)
[5]
OSAMĚLÝ VEČER
Plynuly chvíle v moře času. Podivný večer: žel a žel. Dnes ani u jednoho hlasu jsem přízvuk něhy neslyšel. Ni jeden úsměv. V pláni kdesi klekání dlouze naříká. Dráždivým steskem šumí lesy a vše je drsná tragika. Já cítím v srdci záchvěv zimy, mráz tuším, který zazebe. Věci a lidé říkají mi: My žalujeme. Na tebe! A naslouchám teď s mrazným klidem, jak hlas ten splývá s klekáním. Já odpovídám věcem, lidem: Je dobře. Vždyť se nebráním. Šli němě ptáci v hnízda svoje. I světlo v dálkách zhasíná. Do smutku jako do závoje se zahalila krajina... 7
NÁVRAT
Větvemi slunce prosvítá. Odstíny zeleně. Zní kroky tlumeně. Nikdy mne, nikdo nevítá. Prach cesty. Na všem únava. I ptáci pějí choře. Vrací se hoře, jediné, co ti zůstává. Tvé touhy hravé, barevné tím prachem cesty šednou. Cíl oči nezahlédnou. Jen hoře tvé je, úsměv ne. Hoře se přešlé navrátí. Srdce však nezareptá. Mlád otázkou kdo deptá, ví dnes, že líp se neptati, neříká ve chvíli takové: kde moje mladost, kde moje radost, cizino, kdysi domove? 1910
8
ŘÍJEN
I. I.
Listí napadalé, hnijící. Nebe modré, dobrotivé, jasné. Je to říjen, konec už a zas ne. Dojímá vás odstín, básníci!
V tuto chvíli vše je bez hrází. V nekonečno rozepial jsi ruce, v nekonečnu bije srdce prudce. Budoucnost i zašlost přichází. Dojímá vás odstín, básníci! Hlava vaše jasná též a klidná, příroda je oddaná a vlídná. Listí napadalé, hnijící...
II. II.
Brambořiště ohník zakouří, stáda půjdou mlčelivě domů. Tiše bude padat listí stromů. Zatoužil jsi jarní po bouři.
Klidně, víš to, přejdou zbytky dne. Slunce padne za obzory holé. 9 Nahoře klid a klid také dole. Po chvilce se stesklo neklidné. Po vášnivém, prudkém záchvatu, po krajích, jichž oko neuhlídá, po pathosu starém stylu Cida, velkých slovech v starém dramatu. 10
SLOKY
S lehounkým srdcem, kroky lehkými nás po lučinách vede bílá cesta. Jde svěžím jarem, květy křehkými, vše má svůj úsměv, přirozená gesta – – Je svěží azur, tráva svěží je a příroda, ta k objetí tě láká. Má všechno úsměv, všechno opije – – Ve vzduchu slyšíš jarem jásat ptáka. Přichází večer. Srdce těžké tak a květy, květy, ty jsou všecky zvadlé. Umlká hovor, v prázdno těká zrak. Režie ve všem, jako na divadle: v pohybu, slovu, jeho odstínech a v tichu, které podškrtává větu. V obzorech dálných, ve výčitce ech, ve květech něhy jako v něze květu. 11
ÚSMĚVY, VŮNĚ, JARNÍ VAN
Úsměvy, vůně, jarní van – Dveře jsou ke všemu dokořán. Úsměvy, vůně, svěží dech. Lehko se stoupá po schodech. Několik jizev, několik ran. Dveře jsou jinému dokořán. Déšť vytrvalý, drtící splachuje blátivou ulici. 12
DOJEM
Ve vlaku hlavu rozespale kloně půl bděl jsem, snil půl. Hovořili vedle dva mladí commis, chechtali se časem tím mladým, bujným, bezdůvodným smíchem. Tu oči zavřené jsem pootevřel: hlídačův domek před vlakem se kmitl. V postoji stojí před ním předepsaném stařičký hlídač, namahavě vzpřímen. A bezdůvodně jsem se rozpomínal na jiný kraj a dávno mrtvé lidi: V postoji takto stával předepsaném stařičký hlídač, namahavě vzpřímen, v krajině horské, v které hukot řeky utlumí hukot vlaku, který jede. A vzpomínal jsem, jak jsem podle trati chodíval tenkrát po pěšině úzké i po kolejích, Filemon a Baucis ty lidi v domku nazývala milá a hukot řeky po ní opakoval „Filemon, Baucis“, po nás smál se prudce... A tolik květů rostlo po té trati a tolik vůně bylo v našem srdci... Tu jízda vlaku strašnou se mi zdála, vzpomínky strašné, strašný celý život, strašný návrat, strašné to, co bude. Domek kdes zmizel a já hleděl v prázdno, 13 hlas minulosti elegicky slyše, připomínaje sobě všechnu marnost, a mladíci dva hovořili vedle, historky kluzké vyprávěli sobě, historky kluzké jednonočních lásek, bolavé moje srdce zraňujíce svým mladým, bujným, bezdůvodným smíchem. 14
SNÍH
Na větvích sníh se leskne a sníh se bělá z cest. Jak teskné, jak teskné srdce jest! Jdeš do velkého ticha, krok měkce tlumí sníh a nikdo nezavzdychá a neuslyšíš smích. A v slavné ticho přišed, dvojnásob cítíš mráz. Chtělo by se ti slyšet nevyčítavý hlas: – – Že k smutku, který tížil, nebylo příčiny, ty že jsi neublížil, ty že jsi bez viny. Že slunce nezapadá, že hřeje jeho svit, že ještě možno doufat, že ještě možno žít – – Na větvích sníh se leskne a sníh se leskne z cest. 15 Jak teskné, jak teskné srdce jest! A jak tu hledíš maně utichlé po pláni, s cinkotem cestou saně do dálek uhání. Koho ty saně nesou tom širém po poli? Ruce se chladem třesou. Proč srdce zabolí? Těch zvuků svěží radost proč raní bezmála? Jako by tvoje mladost před tebou prchala. Na větvích sníh se leskne a sníh se bělá z cest. Jak teskné, jak teskné srdce jest! 16
APOSTROFA
Oh, oči, oči, které zvážily a lehkým našly. Oči, oči kruté, do prázdna kamsi tupě zabodnuté! Krutější všeho, co jsme zažili! Ó rty, ó rty, tak němé jako hrob! Rty, které nekousnou, ni nepolíbí! Kde chybí láska, náhle všecko chybí. Poušť mlčení; v ní zajdu beze stop. A ruce, ruce, které nechytí už nikdy růže. Bezmoc jich je tklivá, že z ticha výkřik do srdce se vrývá: „Já umírám, že nelze umříti!“ 17
PÍSEŇ
Já nevím, zda jsem ublížil. Je temný pojem ctnost a vina. Já vím jen, že jsem smutný byl pro ďáblův hřích, ctnost Cherubína. A temný pojem je též cíl. Den každý jinak slunce svítí. Já nevím, zda jsem zabloudil, Já vím jen, že jsem musil jíti. A větru van a větru kvil. Jak na smutném tu mrazí místě! Já ani nevím, zda jsem žil, já pouze vím, že umru jistě. 18
MELANCHOLIE
Od smíchu daleko! Daleko od hluku. Na chvíli sám a sám. A v kraji, kde je zima. By dávno zemřelí mne vzali za ruku, očima zříce na mne tišícíma. A bychom tiše šli přes právě padlý sníh. Bez zloby... bez záští... tak usmířeni zcela. Co bouře nedala, dech bezvětří by dých’ a, co mi neřek’ den, noc by mi pověděla. 19
SE STROMU PADÁ...
Svou měl jsem kdysi nenávist. Co bylo, bylo a už není. V mých očích nelze více číst než klid a nežli usmíření. Já měl jsem kdysi zlý svůj smích. Co bylo, bylo, přešlo dávno. Zbloudilý v mlhách severních jdu. Cítím. Trpím. Vše je správno. Se stromu padá tiše list a k jihu odlétají ptáci. Zlý úsměv, přešlou nenávist podzimní vítr dnes mi vrací. 20
V HLUBOKÝCH LESÍCH...
V hlubokých lesích paseka. Zde usedni, kdo díval jsi se choře. Nevidět nikde člověka. Ó hoře! A silný cítím lesa dech, jenž vypravuje divné zvěsti. Kukačka kuká, kvete mech. Ó štěstí! Přicházím jako letmý host, letmo se tomu klidu koře. Přichází se mnou minulost. Ó hoře –! Minulost, ta je bezedná – – A všechny cesty v ní jsou jako scestí. Přítomnost, ta je průhledná. Ó štěstí! Přecházím a chci přejíti od stromu k stromu, hory k hoře. Vzpomínek jenom nemíti! Ó hoře! – 21
ZELENÍ SÁM...
I. I.
Zelení sám a bez cíle. ČímČím, srdce, čím jsi opilé?
Obzory, dálky, širý svět. – Tichounké meze, polní květ. Veliká slova, ruch a hluk. – A konejšivá zeleň luk. Osudy, cíle, úkoly. – A koutek, kde nic nebolí, nebolí marně jdoucí čas, jedinců útisk, útisk ras, nebolí vina tvoje skrytá, nežaluje a nevyčítá.
II. II.
A já jsem šel a šel a šel, na pravo radost, na levo žel.
Šel, lehké nohy, lehký cit, na levo velkost, na pravo klid. 22 A já jsem hleděl v zeleň trav, v klid pasoucích se klidně krav, a jak se zatáčela cesta, v daleku zřel jsem věže města, města, jež raní, města, jež znaví, vyssaje srdce jako hlavy. Stesk podivný mne zachvátil. Ještě jsem zpět se obrátil, rákosí rybníku jsem zřel, jenž slunce západem zahořel, ku svahům přitulené chatky a stínů nočních pochod sladký, silnici bílou, alej lip, šepotajících útěchu, slib. Pole jsem viděl rozměklá. A navrátil se do pekla! 23
NAD HROBEM
Jestliže máme málo dnů, proč volat sami na oblohu mraky? Vstáváme těžko po zlém snu a cizím pláčem rudnou vlastní zraky. Jestliže máme málo dnů, proč volat sami na oblohu mraky? Jestliže máme málo sil, proč chabou rukou zraňovat a vraždit? Je těžko smát se, slyšíme-li kvil, a spí-li žal, tož nechtějme ho dráždit. Jestliže máme málo sil, proč chabou rukou zraňovat a vraždit? Jestliže máme málo slov, proč promlouvati marná slova zloby? Živí-li hynou, těžký jejich rov a bolí jejich úsměv přešlé doby. Jestliže máme málo slov, proč promlouvati marná slova zloby? 24
IN MEMORIAM JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
Dobrou noc, vy hvězdné výše, propasti, jež růže kryly! Dobrou noc! My jdeme tiše, bychom spících nevzbudili. Dobrou noc, sne, usniusni, touho! Poutníku, je konec pouti! Dobrou noc! Kdo šli tak dlouho, zatouží si oddechnouti! Ruka smrti zledovělá hladí to tvé horké čelo. – – Aby hlava nebolela, aby srdce nebolelo! 25
II.
HORY I ÚDOLÍ
(1911 – 1914)
[27]
ZPOVĚDNÍK DUŠÍ
I. I.
To bylo venkovské místečko výletní, tak trochu opředené kouzlem romantiky. Šli lvové městečka, šly krásky koketní a hovor bezvýznamný klouzal přes jich rtíky.
A smích zněl vesele. Jen jedna jediná v záplavě radosti se poraněnou zdála. A věže ruina a pod ní dolina jako by bolela, když ona též se smála. Mé oči mladistvé se na ni upřely v té plané denní hře, jež hrála se tu kolem. A co ti ostatní radostí drobněli, neznámá jediná vzrůstala svojím bolem.
II. II.
Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá, jste ještě v světě tom či dávno v jiných světech? A jaká bolest Vás to ranila, že ve mně žije po dvacíti letech?
Čím že to srdce bylo bolavé, a proč ta rána byla tolik krutá? 29 A proč ten dojem tragické je hry, když hra je jistě pozapomenutá? Co bolelo vás, dávno nebolí. Rána, jež zela, ta se uzavřela. Po jednom dnu tom přišlo cokoli: buď umřela jste nebo zbanálněla. Výčitky blednou, tichne vášně vzlyk, pryč, co kdy srdce rozpálené kochá. Zda tušila jste, že váš zpovědník byl ukryt v rysech mladičkého hocha? Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá, prach dvacíti let přešlé hoře kryje. Čím že ta rána, jež vás ranila, po přešlé době jenom ve mně žije? A proč ten dojem ožil v srdci mém, neznámých bolů proč mi taje říká: tak jako zvěst o činu zapřeném nežije v hříšném, jen v snu zpovědníka? 30
JSOU STROMY, NA NICHŽ VISÍ DO BŘEZNA
Cos ve tvém nitru po všem zůstane dny nesmyto a nepřístupno času, úryvek písně dávno zpívané, snad hlavy sklon a snad jen přízvuk hlasu. Nadarmo doba spouští záclonu a to, co bylo, měkce zahaluje. Mrtvý, jenž pohřben dle všech zákonů, nežije snad, však jistě existuje. Po letech ještě sluch tvůj dobře zná důvěrný přízvuk dozněvších už kroků. – – Jsou stromy, na nichž visí do března neživé listí z minulého roku. 31
L. K. H.
Propadají se léta v bezednu a s nimi vše, čím tvrdl jsi a měkl. Až dosud já se časem rozhlédnu, bezděčně ptám se: Co by asi řekl? A roky mizí v bezútěšných tmách, kde kráčel jsi, teď jako bys se řítil. A dosud ptám se časem v myšlenkách, bezděčně ptám se: Co by asi cítil? Květ jara uvad’, ptáci odlétli a v bílé mlze zanikají hlasy. Let devět přešlo, co tam v dálce tlí, a já se ptám: Co miloval by asi? Pod jaký prapor šel by as se bít? Čí osud asi připoutal by k svému? Do jakých výší rozlét’ by se cit? K jakému cíli spěl by vzdálenému? Já nevím. Spí. Smrt sáhla na čelo dotekem chladným ukončujíc muky. Já pouze vím, že cos mi chybělo v mých těžkých chvílích. Slůvko jen. Stisk ruky. 32 A mezera, vím, zbyla doposud, cos, co se slovy definovat nedá. Tak chorý, jemuž amputován úd, po letech ještě bezděčně ho hledá. 33
PÍSEŇ ÚDOLÍ
Pohledy těch, kdož milovali, čekají na zázrak. Poslední píseň z Montblancu.
Čas aby letěl, chtělo dravé mládí, tak nedočkavé na obrazy, děj. Teď ale čas tak šíleně ti pádí. Ó chvíle, neprchej! Kdys mladý snílek provokoval hoře, kdys vítal bouři, vítal chmurný mrak. Zapadá slunce, vstává zase zoře. Nečekej na zázrak! A smiř se s vrchy, mlhou zakrytými, a smiř se s vrchy, kde je chladno tak. Co přijde, vítej, co se dává, přijmi! Nečekej na zázrak! Vše má svůj půvab. Také bolest těší. Princezna pozná, že má krásu drak. Tvé srdce smutno, břímě stále těžší. Nečekej na zázrak! Modrá se hořec; přes svah hory holý zazurčí pramen sladkou tobě lež. A budiž tvoje bolest jakákoli, ještě se usměješ! 34
PÍSEŇ HORY
Všichni jsou mrtvi. Já jediný živ. Starší verš.
Pokorné doly, chladné hory lysé, lhostejné příliš k záhadám. Vždy mlhy jdou, vždy o mne roztříští se. O milost nežádám. Obzory dálné, chaty, města, vísky. Žal, radost, psota, hřích a ctnost. Zafičí vítr. Propastí kraj blízký. Neprosím o milost. Na horských hřbetech pouze kleč je doma, na horských výších kleč je bezpečím. Zřím léta v propast. Cosi svůdného má. Jdi, bouře! Neklečím. A přes tu propast kdyby bylo mostů, já nechci přejíti. Svým smutkem rostu, křivdou více rostu. Chraňte se křivditi! A tak chci čelit jarům jako zimám, klid ve svém pohledu. Mám život rád, však nízkost nepřijímám. Dovýše! Kupředu! 35 A tak chci čelit klamům všem a zradám. Propasti čekám květ. Mám život rád, však jemu nepropadám. Bouří a mlhou v svět! A nebojácný hledím v šerou průrvu. Nechť chmurné květy dá mi příkrý sráz! A nedá-li je, oblakům je urvu. – Posléze dá je mráz! – 36
MLUVILY HVOZDY
Mluvily hvozdy. Vršky stromů ohýbal prudký větru van. Já skloněn sněním vyšel z domu, a lesy byly dokořán. Mluvily hvozdy. Kroky spěly. Podivná mračna škaredá. Jak nebe stál jsem zsinavělý, poeta v stylu Manfreda. „Nuž, hrome, bij a šlehej, blesku! Lijte se, deště přívaly! Je třeba léku mému stesku, byť jste i kořen vyrvaly. Tou vzpourou živlů doprovázen se ukonejší chvíli vzdor. Vím, životem jsem vždycky zrazen. Vím, životem jsem vždycky chor. Kde chtěl bych výši, něco schází. Kde chtěl bych jásat, věčný stesk. Tož procítit chci kouzlo zkázy. Ať zasáhne mou pýchu blesk! 37 Tak stojím; svého soka zdravím, zrak upíraje v oblohu. A jako Luther jemu pravím: Zde stojím. Jinak nemohu. Tak stojím; provokuji boha. Na každý detail myslím zvlášť. Na kraji propasti je noha. Malebně rozhalen je plášť.“ Tak pravil jsem. A mluví lesy. Kolébá vršky větru van. Než bouře jenom marno děsí, rozlétla do všech světa stran. Je marno vyzvat. Bouře tichne. Boj se mnou soka neláká. Kde vítr zadul, sotva dýchne. A protrhla se oblaka. Je marno volat blesky, hromy. A decentním se stává sráz. Pokorně nakloní se stromy a bezděčně můj mlkne hlas. Bezděčně v kraj se vracím známý. Bezděčně z lesa míří krok. A trochu směšným připadá mi ten manfredovský monolog. 38 A ze sna starého jsem procit’, jenž v pouta svá mne ukoval, šeredný maje v nitru pocit člověka, jenž se blamoval! Říjen 1913.
39
CHVÍLE
I. I.
Může se zdát, že v krajích severních zamrzla v moři opožděná loď. Nic nežli chlad, nic nežli mráz a sníh. Potichu pojď!
Může se zdát, že severní tu pól, jejž před námi už našli pohříchu. Může se zdát, že ledovce jsou kol. Pojď potichu! Může se zdát, že křehne radost, žel. Pojď: schovej ruce! Schovej srdce též! Jak prostěradla lože sněhu běl. Což neusneš?
II. II.
A toho večera, jenž podivným se zdál, nic kol se nesmálonesmálo, a já se přece smál.
A tíže života, života všecky žaly mně lehoučkými připadaly. 40 Propasti nebylo. Jemně hýčkala lidi země. Půlnoční vzduch mé tváře ovál a já jsem resumoval: Několik bolestí, několik ran. Nezakřiknut a nezlekán! – Několik bludů, několik psot. – Hleděti přímo v temný bod! Smrt. Ale ta se necítí. Což možno vůbec umříti?
III. III.
Já víc než jiní poznal bol. My světem často bloudívali spolu. Směje se vrch a směje dol. – Nechci se zříci svého bolu! –
Já víc než jiní jsem se smál. Smích můj zněl v hluku, smích můj zníval v tichu. Lká propastí důl, výše skal. – Nechci se zříci svého smíchu! 41
IV. IV.
Že z pidimužíků tvoří obry, bol je dobrý.
Na témě vystoupit, závějí prolézt nutí bolest. Ale tam na temeni bol dobrý není. Nad chladem věcí a nad chladem zlých dobrý je smích. 42
POHLED
I. I.
Stoupal jsem těžce, s lopotou studenou věže temnotou po točitých a starých schodech. Na stupni posledním jsem si oddech’.
Moh’ dívat jsem se dosyta. Temnotou světlo prosvítá. Žár slunce potom náhle vzplanul. A na plateau jsem tiše stanul. V červnovém dnu tom nečinně leželo město v kotlině, jakoby nedotčeno bolem, že věnec vrchů chrání kolem. A vrchy, vrchy, na nich les a hory modrají se kdes, po modru bílé mráčky letí, jak prchaly by ze zajetí. Polední mrtvo, ani zvuk. Jen tušíš vůni z širých luk, kde před tvým zrakem dokonává teď právě pokosená tráva. 43 Polední mrtvo. S úžasem ty cítíš: zdola stoupá sem ta vůně, klid ten, všeho soulad, co spáti chce a co se toulat...
II. II.
Chrpy se modrají, červená mák, opij se, znavený zraku. Vlní se obilí, mihl se pták – – Kam letíš, odvážný ptáku?
Bělá se pěšina, daleký cíl; záhadný, úkladný osud. Ty, který žil jsi a který jsi byl, rci, žiješ a jsi-li dosud? V tom klidu poledne, v té vůni luk, v slunečném červnovém jasu, co zbylo, blouznivý, z mladistvých muk, co zbylo z přešlého času? Chrpy se modraly, červenal mák, opojné voněly květy. Není-li poraněn odvážný pták přešlými dvacíti lety? Vyletěl z osení, křídloma bil, daleká lákala cesta. 44 Přes hory, přes pláně, v daleký cíl – Ulice hlučely města... Pták letěl neznaven, uměl se vznést nad vrchy topolů svěže. V dalekém obzoru co že to jest? Tyčí se vysoké věže. Pták letěl neznaven, daleko lét’, lhostejný žár mu i zima. Na malém místě jak veliký svět! Komínů řada tu dýmá – Nad mraveništěm usedl pták na špici nejvyšší věže – Bludiště dole a nahoře mrak. Oj, ptáku, rozleť se svěže! Oj, ptáku, zazpívej, vesele pěj o tom, kdo do dálek letí. To mraveniště porozechvěj! Úkol tvůj letět a pěti! Pěj, ptáku, mravencům o kráse jar, pěj, ptáku, o kráse bouře! Pěj, ptáku, radost a bolest a zmar, než zhyneš ve množství kouře! Pěj, ptáku, o velkém hukotu vod, jež všechny přetrhnou hráze! 45 Pěj, ptáku, na věži nachýlen hrot, než tebe udusí saze! Pěj o všem, co jsi měl v životě rád, o květech, o plodném klasu! Překotný, ptáku, je písně tvé spád, jako bys neměl dost času – –
III. III.
Ruka tvá mdlá a zrak je vpadlý. Opíráš se o zábradlí. Srdce, jež právě prudce bilo, pojednou se utišilo. Písničku dole pasák si hvízdá, že ptáci rádi se vracejí v hnízda, mák rudý uvadá i chrpa vadne. I slunce žhoucí žár umdlévá, chladne, vybledne jas. Před léty dvacíti vylétlí ptáci padají, schřadají, v šíru se ztrácí jejich hlas.
Ruka tvá mdlá je a zrak je vpadlý, opíráš se o zábradlí, a přece ještě v srdci vzdor. Modravo vábí hor zelená luka. 46 Oh, srdce, srdce, nestačila muka, která jsi žilo? Oh, duchu, duchu, ještě vábí dílo? Vábí slavné ticho vůkol, vábí úkol? Vábí mne střechy, pokryté mechy, potoky, jež se vinou olšinou kryty stinnou, pěšiny v kraji, jež v lesích zanikají? Vábí mne ještě přísné hlasy neznámých, krutých osudů? Radostné hlasy a hlasy žalné. A cesty bílé, a cesty dálné, kterými nikdy nepůjdu? 47
PÍSEŇ DLOUHÉ CESTY
Já viděl vichřice a deště, já prošel cesty neschůdné. Ó, pousměj sese, slunceslunce, ještě, ó, pousměj se k sklonu dne! Kvap zřel jsem vsí, shon dravý města a marné, smutné samoty. Než ke konci se schýlí cesta okamžik zbav mé tesknoty! Já viděl zločiny a hříchy, já viděl lidi bezcitné. Ó, slunceslunce, dej, ať úsměv tichý v mém západu se zakmitne! A jak tvá záře všecko změní, krajiny smutné přetváří: před západem ať smutek denní ozlatí si mne, ozáří! Ať všechno zkrásní: stromů listy, jež zašumí mi nad hlavou. Ať kalný proud je rázem čistý a mraky s nebe odplavou... Ať každý záhyb cesty zkrásní a každý kámen cesty mé! 48 Ať hory v mlhách rázem zjasní, rmut zmizí, který cítíme! A zlobu, která syčí hadem – –,hadem – – (žel, zlými posléz nešťastní!)nešťastní!), tu zlobu zaplaš před západem, mé šeré srdce rozjasni! Ať srdce dobré je a vděčné za úsměv, obraz, za něhu! Až dojdu k cíli, k noci věčné – odrazím klidně od břehu! 49
POLEDNE
V oparu mlžném zřel jsem hory mizet a v jejich lesích země hranice. V slunečním žáru zřel jsem pole sklízet, rámě se zdvihat, kosu blýštit se. A v slunci tomto vše, co dosud žil jsem, tak jasné bylo a tak průhledné. Utichl vítr. Duši ponořil jsem v života svého dobré poledne. Nad hlavou mou se rděly jeřabiny, za mými zády skryto údolí. Za mými zády jakés prohlubiny. Zdvihni se, vane: bol už nebolí. A je-li duše, která hoře cítí a v které smutek posléz vítězí: neváhej, duše, v toto ticho jíti a usednouti na mžik na mezi. Z nás není nikdo, kdo se chvíli nelek, před temnou ocitnuv se propastí. Kde mizí detail, žije věčně celek. Ó, nechtěj život proklít pro strasti! Uvidíš, kterak mizí drobné domky a velké hory v modrém oblaku. 50 Květ, křoví, strom ti poví nevědomky o netušeném jakéms zázraku. To není mdloba, která na tě padá. Ty ještě půjdeš dále neznaven. To vlastní, cizí mizí pouze zrada: čím’s otrávil, čím byl jsi otráven. To nejsou ruce, jež se líně složí, to není síla, jež se zlomila. Toť poledne, jež život zdvojí, zmnoží, toť svatá chvíle, trud jež omyla – 51
DVĚ PÍSNĚ K DRAMATU
I.
NEPORAŽENÝ

Ty věci naivní, ty věci směšné, jak krásné jsou! A jak je krásný blud, když lze jím chápat, jak krásná cesta, třeba lze jen tápat beze hvězd noční tmou! A jak je krásný sen, jímž nitro hoří v mráz, sníh a led. Nezhynem’ v poušti, neutonem’ v moři, nás nepřesvědčí ani nepokoří šedivý svět. Ty věci naivní, ty věci směšné... Ale jen vám. Oh, neřeknete: „Zmoudřel. Přišel do let.“ Vždy bude něco těšit, něco bolet. Vždy něco dám. A jestli poražen, tož nebudu přec k smutku mít příčinu. A jestli padnu, padnu vždycky na štít. Nebudu čelo nad svým bludem vraštit. Jen zahynu. 52
II.
PORAŽENÝ

Zlomený oštěp Quijota. Jak je to k smíchu! Jak nepoplvat poraženou pýchu kleslého milence života! Tvé tělo marné, hubené v arény kleslo písek. Zní klekání teď z měst a vísek. Všem, všemu život. Tobě ne. Zlomený oštěp Quijota. Jak tě to pálí, jak to zebe. Neumíš, brachu, přežít sebe. Taj nepochopils života! Květen 1914.
53
CO MLUVÍ BYSTŘINA
Nelituj, nelituj přešlého svého času, já také neželím svých uplynulých vln. Nelituj, nelituj doznívajících hlasů! Smrt také kouzlo má, když život byl ho pln. Neb až ty zahyneš, až odumře tvá touha, jak listí žloutnoucí, jež v cestu padá ti; až zhyne modlitba, jež chvílemi se rouhá, reptáním mrtvého já budu reptati. Neb já tě viděla; tvé úsměvy jsem zřela, krok jistý, klidný zrak, jenž kouzlo sníval jar – a mladost příkrovem až těžkým prorážela a slovo neštěstí, to znělo jako zdar! A já tě viděla: já viděla tvou bolest, zrak tvůj jak propasti a tolik těžký krok. Kdo přešel přes hory, klopýtl o ratolest a každá hodina ti byla jako rok. Tolik jsi poranil či tolik ranili tě? Ty běda neříkal’s, ty’s říkal pouze dík. A dítě doposud, byť časem smutné dítě, byl jsi též bojovník a neopustil šik. A já tě viděla a já tě měla ráda, já, horská bystřina, již mívával jsi rád. 54 Ve chvílích, zoufalost kdy do srdcí se vkrádá, já k tobě volala: ó, nežel těžkých ztrát! Nelituj, nelituj mladosti, které není, nelituj, nelituj, že příliš prchá čas. Tvé bouře, vzdory tvé a tvoje opojení můj nese prudký proud a předá jiným zas. A těžkým hukotem, jenž býval ti tak milý, tím mocným hukotem až v dáli hynoucím, já jiné opojím a jiným dodám síly, a nedám zahynout tobě ni budoucím! Neb ač jsem bystřina, já nejsem cizí lidem, jich lásky miluji a miluji jich blud. Poutníci, vyšedší kam’s za nemožným klidem: klid, vůbec přijde-li, jak bývá posléz krut! V svém dravém soucitu já na balvany metám své vlny pěnivé a tříštím vlastní proud – Dobře-li nasloucháš mým rozrušeným větám, tož všechny láska jsou, než ani jedna soud! Až, bratře, zahyneš, tvá slova příštím předám, kdos sedne na balvan a srdce zkonejší. A přízvuk radostný on předá těžkým bědám, ne tebe lepší snad, jen tebe šťastnější! 55 Nelituj, nelituj, že štěstí to tvým není, ty, jehož žití klidu pozbylo. Víš, horská bystřina si toho nejvíc cení, co tokem osudným se bilo, rozbilo.
1914. 10. I.
56
III.
PŘED KATASTROFAMI
(1912 – 1914)
[57]
POHÁDKA ŠPATNĚ KONČÍCÍ
Je to tak stará pohádka, znají ji malí i velcí! Drží ji hudební doprovod s pěknými kotrmelci. Je to tak stará písnička, zpívá ji na keři ptáček. „Pro dobrou vůli musíme jít do těch smiřovaček. Jsou sice ve vládních předlohách dost nepříjemné díry, snad také pasť je tam nějaká – nebudeme kazimíry! Přenechme Němcům nevděčnou a záludnou tu roli. Pro dobrou vůli musíme jednat o čemkoli!“ Když píseň ptáčkovu uslyšel, s respektem brouček ztichl. A roli převzal nevděčnou náš hloupý soused Michl. A my jsme vesele skákali a my se vesele smáli. 59 Radostí jsme až plakali: „Ten si dal, ti si dali!“ Ale pak zrak jsme protřeli. Hledíme na kraje širé. Co se ti stalo, nebohý německý kazimíre? Německý kazimír civí dál v teploučké té své skrejši. A příští vládní návrhy jsou nepřijatelnější. Ale tím vším se nezmate na našem keříku ptáček. „Pro dobrou vůli musíme zas do těch smiřovaček. Nám vládní návrh na posměch. Takové neznámé smíry. By se kdos nemračil nad Čechem, nebuďme kazimíry!“ A píseň ptáčkovu za moudrost uznají po Čechách lehce. Jenom ten Michl, hlupáček, za boha zmoudřet nechce! A my si vesele skáčeme a my si ruce mneme. 60 Michle, ty Michle pitomý, teď tebe dostaneme! Pak přijde nové jednání. Přes moudrost přefortelnou je příští vládní předloha docela nepřijatelnou. Je to tak stará pohádka, a konec stejný vždy zcela. Čemu se divím, pouze to, že nás už neomrzela! 61
DUMKA NOVOBYDŽOVSKÁ
Časy rychle plynou, život rychle prchá. Kdo byl včera Pámbu, je dnes pouhá mrcha. Havlíček však zpíval věci hezčí mnohem. Kdos byl včera mrcha, jsi dnes pánembohem. Nový Bydžov není praposlední štace, Šel tam doktor Schauer plakat pro punktace. Pro Dr. F. L. Riegra a pro jeho dílo. Nemělo se zkazit, co se překazilo. Mohli jsme být šťastni, mohli sedět v suchu, mohli sobě výskat: „Ichu, ichuchuchu!“ V běl se neomyješ, inkoustový negře, 62 viny nezakryješ, ó Julie Grégře! Ó Julie Grégře a vy všichni druzí, co jste zavinili příkoří a hrůzy! Vzbouřili jste srdce, pomátli jste hlavy, přivedli jste na nás výminečné stavy. Příliš drsně sluchu zněla vaše struna. Zlobili jste Vídeň, zlobili jste Thuna! Srdce uklidní se, vyjasní se hlava. Ten, kdo kdysi reptal, dávno nenadává! Co nám vadívalo, dnes nás skoro svádí. Thuna nezlobíme, Vídeň máme rádi! Také Thun se změnil, není, čím byl kdysi. 63 Neposílá na věž, pošle do komissí! Český národ volně protahuje oudy. Kde je subkomitét, k čemu náhlé soudy? Český národ pro smír všecek zanícený. Radují se muži, radují se ženy. Český národ hledí na ten mumraj pestrý. Radují se bratři, radují se sestry! Český národ hledí na to všechno smetí. Radují se velcí, radují se děti! Přejdou marné sváry spor náš zajde kletý. Povolit jsme měli před dvacíti lety! Napraviti nutno minulosti vinu. 64 Co tvůj otec nedal, za něho dáš, synu! A dáš dvakrát tolik. Je to tuze prosté. Za dvacet let úrok přiměřeně roste! Ó Julie Grégře a vy všichni druzí, zplodili jste zmetka praohyzdné hrůzy! Doktor Schauer ví to, praví skoro plačky: „Za punktace špatné horší smiřovačky!“ Bodá výtka, bodá jako ostří jehly. „Za starého Riegra Fořty dnes a Švehly!“ Také svatý hřeší, člověk bytost křehká! Ale tobě, Grégře, není země lehká! 65
ZAHUČALY HORY
Zahučaly horyhory, zahučaly lesy! Česká oposice, oposice, kde jsi? Schladily tě mrazy? Zkazily tě svody? Nebo odnesly tě dravé jarní vody? Před volbami řeči slýchali jsme pěkné: „Volte svorně kartel, to se Vídeň lekne!“ TyTy, třináctý červnečervne, už se vracíš zase. Kartel volen svorně. Vídeň nelekla se. Nebouří se v Čechách, ani nezareptá. Nemluví se v Čechách. U nás jen se šeptá! Udeřil by Vašek v cizí chamraď prudceprudce. 66 Ale od kartelu má prý revma v ruce! Přišlápl by Honza hmyz, jenž běhá doma. Ale od kartelu jeho noha chromá. Nepřátelský systém rozdrtil by hravě. Ale od kartelu má prý Švába v hlavě! Ještě se ten kámen ve vodě obrátí. Co vzal kartel lidu, nikdy nenavrátí! 67
TEN VÍTR
Pěl hloupý Honza, muž ten sladké kaše, a k tomu hrál: „Do hrdel, statků chráním právo naše, klet, kdo je bral. Ponurý list já vpíšu v dějin knihu a zkruším ruce proklaté. – Ten vítr, který vane sem k nám z jihujihu, mne ještě pomate.“ Pěl hloupý Honza, muž dobrého piva, a chmuřil líc. „Mně nad vše drahá věc je spravedlivá,spravedlivá než pivo víc! Zdražení jeho nesnesu já klidně. Hloupého Honzu poznáte. – Ten vítr, který vane sem k nám z Vídně, mne ještě pomate!“ Nějaké ruce sáhly v zemi naši bez mnoha slov. „Jím – hloupý Honza – dále sladkou kaši, než dojím, shov! Protesty zrobím potom neslýchané, protesty strakamakaté. – Ten vítr, který sem k nám z Vídně vane, mne ještě pomate!“ 68 Po Čechách rušno, po Čechách je živo Kdo spravedlivý hněv dnes necítí? Komise vládní, k tomu dražší pivo. Z Honzy je Hamlet: Pít či nepíti? Napij se, Honzo! Upij v hlavě brouka! Krejcárek, to nic nedělá! – Ten chladný vítr, který z Vídně fouká, zmát’ už tě docela! 69
PO ČECHÁCH PLÁČ A TESKNOTA...
Po Čechách pláč a tesknota. Umřela chudák jednota. Nemohla dávno na nohy. Branné ji dobily předlohy. Nad mrtvou v bílém rubáši se smutné řeči pronáší. „Škoda jí, toho poupěte!“ „Nebylo lepší na světě!“ „Ctnost, jakou zřídka viděti!“ „Neublížila kuřeti!“ Tak smutni pro ni nebuďte, proč odešla, se netruďte. Neb pravda to, ač nemilá: Ta mrtvá nikdy nežila. 70
STATUS QUO
I. I.
Toť pohádka, jíž naslouchaly děti za říjnového večera. Ji diplomati znali vyprávěti a čouhala z ní příšera.
Obrazy smutné přicházely z dálky, obrazy pestré, mihavé; na obzoru se rýsovaly války, světové války krvavé. Status quo název pohádky byl oné, jež páchla vůní hřbitova. Svět otřásá se a svět v krvi tone, však status quo se zachová. Vlas nezkřiví se na sultána hlavě, píď půdy vzít mu nedají. Vichřice bouří v ponuré své slávě. Než status quo se uhájí. Toť pohádka, již znali vyprávěti rty diplomatů zkušené. Toť pohádka, jíž naslouchaly děti bázlivě vzrušené. 71
II. II.
Kde pohádka? Kde vypravovač její? Kam odešel v ten listopadu chlad? Kde smáli se, tam dnes se uklánějí při prostém slově Lozengrad.
Kde pohádka? Kde řinčející zbraně? Kde výhružný a příkrý tón? Kde články, v nichž se malí drtí maně? A status quo –? Je marný shon. Rozvanul vítr pošetilou báji, jež všem je směšná po krátku. A diplomati teď se namáhají vymyslit novou pohádku.
III. III.
A zem’ je krásná. Status quo je pro ni. Nezmizí,Nezmizí jako všechno tu. A zem’ je krásná. Jenom hlavu kloní. Ni k smrti, ani k životu.
A zem’ je krásná. Vše by mohla míti. Výše i tůně bezedné. Jas neustálý. Hrdé slavné žití. Než ona ruky nezvedne. 72 Národy rostou. Říše, ty se tvoří a říše, ty se rozpadnou. A zem’ je krásná, třeba v cizím moři a s lethargií záhadnou. Zem’ krásná je. A pohádky jí sluší, jež všude jinde odbyli. Status quo, heslo malé malých duší a politika z idyly... A v dnech, kdy všechno víří a se mění a rozvraty zřít dokola, volají všichni po sebeurčení, jen dobrá zem’ ta nevolá – – Zem’ jediná, jež nevybočí z klidu, kde status quo se nezviklá. Ten status quo, jenž značí hanbu, bídu, jíž země, běda, přivykla. 73
HOŘKÉ SLOKY
Meč proti útisku tasiti, podati trpícím ruku, ponižované spasiti, ukončit staletou muku, dát život hrdinně obětí, že skloní hlavu i dálka, smrtí vlast zachránit roběti: oh, válka, krásná válka! Meč ale tasiti o kořist ve vzteku šíleném, tupém, poskvrnit prapor, jenž byl čist, trofeje učinit lupem. – Nelekati se zločinů, nad nimiž budoucnost zalká, řezníky učinit z hrdinů: oh, válka, hnusná válka! 74
SEN NOCI ŘÍJNOVÉ
Příroda smutná,smutná jako my, poletují kol fantómy, fantómy nocí, mlhy, snu. Na vůně myslíš dávných dnů, na dobu květu, rozpuku. A sen tě vede za ruku. Přes širé jdete planiny, přes močály a bažiny a přes hor pyšné temeno. Mlhami všechno zastřeno. Mlhami kryta celá zem’, mlhy jdou myšlenkou i snem. Chvílemi v tichu slyšet tón: chraplavě zazní gramofón, do sféry noci, tmy a běd přináší valčík z operet. A sen tě vede. Zakývne z daleka světlo podivné, zakývne z dálky bludička. A už tě obraz zahýčká: Sirénu zříš co obludu. Bonhomní město bez studu. Ohromné a přec necelé. Kruté jak všechno zbabělé. Bez včerejška a paměti, bez zítřka, jenž se rozletí. 75 A sen tě vede městem tím, hlučícím, rušným, hýřícím. A kde se vzalvzal, palác se vzal: poradní vidět náhle sál. V něm lidé jsou a jsou jak stín, stínem je slovo, stínem čin. Pohnou se, ale bez hlesu. Otřesou se a bez děsu. Usmívají se bez smíchu. Vše podivně tak potichu. A jenom sen a jenom sen oživí tobě obraz ten, a jenom sen ti napoví, co výjev značí stínový. Prvý muž Mé smiřovačky! Každý kamínek, na který pad’ jsem, pln je vzpomínek. Mé smiřovačky! Vím to, slzy roně, já všecko možné učinil jsem pro ně a všecko ještě pro ně učiním. Jsouť pro můj národ blahem jediným. Já předu, předu, předu přejemně. (náhle vzrušen objevením se Hohenburgerovým)
Obhroublý muži! Odstup ode mne! Mé srdce náhle tolik truchlivo. Tvé hrubé ruce zničí předivo! 76 Jiný muž Doktore, dlouhou mluvíte už dobu! Než my jsme přišli sepsat obžalobu. Prvý muž Tak krásně šlo to, ruka byla v ruce. (prudce k Hohenburgerovi)
Ne císařský muž, muž jsi revoluce! Pryč s lotrasem, jenž škůdcem mého díla! Poslední tvoje chvíle udeřila. Jsme syti tebe, znaveni tvou zlobou! Jiný muž Souhlasí doktor tedy s obžalobou? Prvý muž Oh, ano, ano! Muž ten bouří vášně. A nechápe, že doba vážná strašně. Jak cestu správnou vůbec možno najít’, když šlape zákon, který měl by hájit? když právo jím je zpupně pohozeno? Ó, křivdo, Hohenburger je tvé jméno. Jiný muž Pan doktor tedy soudí –? 77 Prvý muž Legraci ze sebe dělat už si nenecháme, kus hrdosti my, chvála Bohu, máme podáme rázně interpelaci! Snad Hohenburger laskavě nám poví, že jeho výnos smysl má kýs’ nový, o kterém se nám nechce ani zdát, ba, který neznal ani „Fremdenblatt“, snad ještě jednou vyloží nám, ne na nás mířil, někam jinam. Snad Stürgkh to řekne, ne-li on, pro názor náš snad najde vřelý tón, tón, který polahodí všem, vždyť podle mého náhledu řeč ministerských předsedů nesetkává se s příkrým odporem. A protož, kdo je Čech, ne zrádce na Hohenburgra! V boj! Kujeme skvělou zbroj! Naše heslo: Interpelace. Ozvěna Kdo je Čech, ne zrádce. 78 Jiná Interpelace. Třetí Smysl nový. Čtvrtá Vřelý tón. Pátá Stürgkh to poví, ne-li on! Všechny ozvěny Bojujme jen, bojujme, mužně interpelujme! Předseda Že shodli jste se, vítám, páni, tuze! Ukončena schůze! *** Příroda smutná jako my, poletují kol fantómy. 79 Fantómy děsí mnoho dní. Na jaro myslíš národní, na dobu květu, rozpuku. A sen tě vede za ruku. Sál tmavý je a poznovu mizeti vidíš budovu, ulice mizí, město též. A za Vídní se ocitneš. Sirénu necháš, obludu, bonhomní město bez studu a po horách a po pláni sen s tebou v závod uhání. Mlhami všecko zastřeno, mlhami všecko tlumeno, jen časem zazní v tichu tón. Chraplavě zvučí gramofón, jenž nezardí se, opáče řeč vervnou bratra Klofáče. Letíme noci mlhami. A Praha leží před námi. Kdys’ smutek jakýs’ tragický ji zahaloval na vždycky. Dnes její smutky dozněly ve vulgaritě veselí. Občané meditující dlí v zakouřené pivnici a opakují: „Jižní brat.“ A připijí si: „Lozengrad.“ Svým neodbytným veden snem 80 smích z daleka až slyším sem, přes hory, lesy, nížiny, přes močály a bažiny, smích, přípitky jenž překoná, Hohenburgra, ne Gerona. Občané meditující dlí v zakouřené pivnici, na mapě sledují válečné děje. A Hohenburger směje se a směje! 81
UKOLÉBAVKA
Hajej, hajej, hajej, utahanče malej, dřímej klidně, sladce, česká delegace. Co se děje v světě, to nás sotva spletesplete, mezi chválou, hanou stojíme tu stranou. Sympatie! Ale jít se nesmí dále! Rozum schválí chladný výdaj mimořádný. Řeči, ano, řeči. Pak vzít do zaječí. Hovět chceme klidni Bělehradu, Vídni! Miliony k boji, jenž se na vás strojí. Stotisíce s tíží Červenému kříži! Hajej, hajej, hajej utahanče malej, 82 dřímej klidně, sladce, česká delegace. Hajej, dřímej, usni. Ve snu nejsme hnusní. V snu se tomu říká česká politika. 1912, listopad.
83
EVROPSKÉ PANOPTIKUM
Svěř dobrému se průvodci! Zde koncertují velmoci. Ač koncertují noc a den, přec nikdo není spokojen. Ba, řadu máme výtek zlých: pln koncert tónů falešných. Též souhra kulhá znatelně, ledakdo hraje fortelně. V poslední době na všecky působil buben turecký – Pod jeho vlivem nástroje jsou naladěny do boje. Zní fortissimo, vzruch a vír – – Zde evropský viz zmírat mír! Žije a zase nežije, umírá a zas zdravý je. Když umíráček zvoní mu, zdraví se těší lepšímu. Než běda, až se uzdraví! Zde za sklem vidíš: churaví. Co chvíli doktor přijde sem; ohledá puls a mizí něm a právě že nic neříká, bursovní z toho panika! 84 Zde chlapík vypasených líček, toť moderní náš bumbrlíček. Parádní číslo! Žádný klam! Od dětství dělá: ham, ham, ham! Parádní číslo! Levný vstup! Žaludek vzácný jako chrup! Funguje všecko výborně. Přistupte, ale pozorně! I odvážlivce z publika rád bumbrlíček polyká! Zde hloupý Honza z pohádky. Zná pěkně chodit pozpátky, zná hlasy zvěře, ptáky zná, jen v lidech, v těch se nevyzná. Bije se, kde se nechce bít, klidný je, kde ho pálí klid, pracuje, ale za dření Honzovi zle se odmění. A ač je velký šibal král. Honza je Honza, dře se dál. Za hloupým Honzou se tu stkví to nejnovější knížetství. Diváků budí strach a děs za houštím statný hrdlořez, jenž v zájmu vědy páře břich. Ten zájem šlechtí v dobách zlých. Evropa má tak měkký cit: hrdlořez musí volným být! 85 Ve vitríně té budí strach Schwartz, který vynalezl prach. Ne že by sám tak strašný byl, než našel špatnou kratochvíl. Zjev závažný je přes to on, do koncertu vnes’ nový tón. Ten v panoptiku chybí, žel, kdo by byl prachy vynašel! Je v tomto koutě k smrti klid. Zde umřel v Pánu blahobyt. Zlá prázdná kapsa, to ví Bůh, než hůře, když je ještě dluh. Na dluhy s hezkou řádkou nul nebohý mrtvý zahynul. Z vitriny civí tich a něm v tom panoptiku evropském, ač mrtev zdá se, dumy tká, jak věčná lidí výčitka. A divák nad mrtvým, jenž kles’, maně si sahá do kapes, ač všichni znají pravdu zlou: V těch kapsách nic už nenajdou! Prosinec 1912.
86
PÍSNIČKA O DISPOSIČNÍM FONDU
Vyšel lvíček na poušť a řval řevem lvím. Ty protější lvíčku, něco na tě vím. Debata to pouliční, co prý ten fond disposiční. Hola, hola hej! Řvi a nemeškej! Protější ten lvíček, na lva děsně řval. Já vím také něco: že ty a tak dál. Vrabec na střeše to zpívá, že je věc to kormutlivá. Hola, hola hej. Lvíčku, pozor dej! Mlčí lvíček, mlčí jeho soupeř též. Ale přišel třetí, než se naděješ. Mne to thema tuze baví. Řvete pěkně, lvíčkům praví. Hola, hola, hej! Recte celý děj! 87 Mlčí lvíček; že prý má dnes slabý hlas. Že prý jednou zařve, až však přijde čas. Na datu prý málo sejde. Co jde zítra, dneska nejde. Hola, hola, hej! Trpělivost měj! Třetí lvíček šimrá oba lvíčky dál, až ten jeden lvíček zcela tiše řval: Povězte nám, co s „Dnem“ bylo, co se z Vídně zaplatilo! Hola, hola, hej, brachu, vyprávěj! Ten protější lvíček počal děsně řvát. Krev se ve mně vaří, budu trhat, rvát. Když ty řveš, řvát také budu. Bude ti to pro ostudu. Hola, hola, hej! jenJen se zpovídej! 88 Tluče bubeníček, tluče na buben. A volá ministry: Hoši, z přítmí ven! Ptali se nás v listech ondy na ty disposiční fondy. Hola, hola, hej! Nikdo nemeškej! Ale Excellence nejdou z přítmí ven. Že prý někdo dělal si z nich dobrý den. Něžné ministerské city zaplaší i deficity. Hola, hola, hej! Věř, nebo se směj! Deficit je zvíře, které umí žrát. Žere, žere, žere ministerský plat. Svírá pány jako kleště a chce ještě, ještě, ještě. Hola, hola, hej! Platit nemeškej! 89 Jako mourovatí (třeba kysele!) tři ministři platí za své přátele. Ach, co láska nedokáže! Praskla na to celá gáže! Hola, hola, hej! Dej, ministře, dej! Obětavost tuto lid zří udiven. Kdo si tedy dělal dobrý den a „Den“? Kdo co dostal, kdo co vrátil? Kdo co platil, čím to platil? Hola, hola, hej! Veselý to rej! Co to na nás leze, třeba pomalu? Jaká je to vůně spodních kanálů? Co to bude, lidé zlatí? Lvíček přec jen neměl řváti neboť teď, ví bůh – všude smrad a puch! 1914.
90
KONKURS.
Kdož boží bojovníci jste, sloupy a podpora státu, sdělení důvěrné poslyšte slavného sekretariátu. My, strana svobodomyslná, po zralém uvážení, že velkých mužů dosti je, ministrů dost však není; že spravedlivo rozdělit uznání zlatá zrnka, že náměstí má Zenker mít, když náměstí má Trnka; konkurs jsme ihned vypsali, všem věrným spěli říci: kde máte v Čechách pro Zenkra náměstí k disposici? Pro krátkou lhůtu k účasti náš konkurs musil ztrácet. Přes to je konkurujících měst stosedmadvacet. Čtyřicet z nich se nabízí – až k slzám tklivé jest to! – 91 že změní jméno zděděné hned na „Zenkrovo město“. Tři na „Zenkrovu Týnici“, na „Zenkrův Kostelec“ dvě též. Též „Hradec Zenkrův“ nabídnut. Ne, vděčnost není veteš! Tak „Zenkrov“, houf „Dvorů Zenkrových“, „Zenkrovy Lhoty“ čtyři. Excellenci to dojalo, že se až skromně pýří. „Od dneška věru nenechám na Češích ani skvrnku. Než tolik přijmout nelze mi už pro kolegu Trnku!“ My ovšem vyloučili jsme oferty, hodné hany. Neprojevili ochotu připlatit na fond strany. Na štěstí dvanáct pouze jich. Sto patnáct dobrých zbývá. Než Excellence, kterou čest ta těší spravedlivá, odmítá volit: Náhoda má prý též roli tvůrčí. 92 Náměstí, které město dá, ne Zenker, los prý určí. My, strana svobodomyslná, hovíce tomuto přání, nejvyšší vůli provésti jsme pevně odhodláni. Tažení bude zítra už, sirotek, ten už čeká. Zítra se, drazí, rozhodne, kde je ta česká Mekka, na kterou budou Čechy zřít pokorným, uctivým hledem. – – Tažení budou účastna jen města, plativší předem! 1914.
93
DVĚ NÁVŠTĚVY
I.
NA RADNICI

Host přepodivný kráčel po schodišti přicházející z přešlých stoletístoletí, a přece jdoucí ještě v dobu příští. Stín, který nutí živé mlčeti. Bezděčně se mu otvírala brána. Bezděčně hlava všech se sklonila. Tvář vážná, bledá, tvář to Mistra Jana, se v zasedací síni zjevila! „Přeslavné panstvo, starší pražské obce, promiňte, stín že k vám se osmělí. Neležím v dómu, ani v slavné hrobce. Jsou rozmetány moje popely. Dbá sluch vás živých málo řečí stínu, když zlatý peníz při ní necinká. Do radnice se nesměle jen šinu tak jako nepříjemná vzpomínka. My mrtví příliš nevhod chodíváme rušiti živých pohodlný sen. A dobře vím, že v kalendáři máme každý svůj den a jen svůj den. 94 V ten den my smíme jíti mezi živé o vzpomínky se hlásit, o věnce. Uznávám, což je také spravedlivé: den můj až šestého je července. Než starší obce, moudří konšelové, že rychle mizí sláva, pomněte! Po hvězdách zbledlých září hvězdy nové, tak jako já kdys stínem budete. Tož, žádám-li vás skromně o slyšení, stín-li se mísí v spory pozemské, vyhovte! Nechci mnoho: okamžení! Kazatel prosí z kaple betlémské. Zvěst došla mne, že uvažovali jste, rozšafně že jste, vážně jednali. Chci, aby bylo svědomí mé čisté k tomu, jejž kdysi svatým nazvali. Po mrtvých otcích synové vy živí odvěký jejich nevedete boj. A požadavek je to spravedlivý, váš svatý by měl svatý ohňostroj! Po dobrém právu každý chce mít svoje. Tož dbejte hlasu, třeba mrtvého. Husovi není třeba ohňostroje, čím svatý váš však bude bez něho? 95 A vy tu věčně na rozcestí dlíte, s podivně nejistýma očima. V betlémskou kapli chvíli nahlížíte, a upřete zrak hned pak do Říma. Nedbejte mne a dle své pravdy suďte, svědomí svého jen se otažte. Čímkoli buďte, ale něčím buďte! Slávu a hanbu stejně nevažte! Konšelé moudří, starší na radnici, uvažte klidně, vážně slovo to! – Stařence, otep davší na hranici, já neřek’ víc než „Svatá prostoto!“ A nebojte se; každému cos patří. Lež pomine a pravda zůstává, krajané milí, mluvou moji bratři: jediná jen mne děsí obava: Táž ruka, která pro Řím dnes se zvedá, táž ústa, která hájí divný kus, že zítra zaprou zase čin svůj. Běda! Táž ústa řeknou: Velký Mistr Hus! Toho se bojím; to mne pozalekne. Dnů těchto nosím velké břemeno. Konšelé moudří, slyšte prosby pěkné: mně nesahejte, prosím, na jméno! 96 Nepozdvihujte římské ruce pro mne! Nepozdvihujte pro mne římský hlas! Přání mé prosté, přání mé je skromné: Mne nevzpomeňte! O to prosím vás!“ Host prapodivný jako dým se ztratil. Jak zařezáni byli konšelé. Host prapodivný už se nenavrátil do zasedací síně setmělé. Host cizí a přec známy rysy hlavy, je gesto známé, znám ten cizí kroj. Purkmistr zívne. Pan purkmistr praví: „Hlasovat, páni. Bude ohňostroj?“ „Samostatnost“ 3. května 1914.
II.
V REDAKCI „N. L.“

Pomalu chorý pán v slunečním kráčí úpalu. Zjev jeho známý vám připadá, ten výraz očí, ty tváře rysy! Čítávali jsme za mlada Nerudovy Sebrané Spisy. Vous, oči, postoj, hlavy sklon! Je to on. 97 Ale když je mrtev třiadvacet let, proč chce se navracet? Náměstí živé, shon, šum a ruch. Jde tiše. Vždyť je duch. Zástupem kráčí; ale dav přechází, nepoznav. Vlna se převalí prudká a živá. A básník osaměl. Vždycky tak bývá. Nyní však zahnul, stále mlčící v Marianskou ulici. Tam, kam kdys chodíval před mnohým rokem, těžkým jde krokem. Ale co chce v těch dobách zlých Neruda v „Národních“? Vy, který spal jste třiadvacet let, vracíte se v jiný svět. Mnoho se lety mění. Co bylo, není. Plyne voda. Není mnohého a mnohého je škoda. Domy se přestaví, setřou se hrany. Reorganisují se strany. Neuzříte, co jste vídal kdys. Odešel Čech a přišel SisSís. Host po schodech však dále šel, varovného hlasu neslyšel. 98 Postavy neznámé tu vidí cizích lidí. Hemží se, kvapí, nepoznají. Čilí se zdají. Na pouti této bludné slyšet z dálky hlučný smích. K. M. Čapek (Ichichichich!) feuilleton hněte, smíchy až rudne. Esprit je časem renitentní, byť popisoval dámy transparentní. Ale Čapek (autorů to kletba!) nedbá. Říká si jen: Čapku, mluv! Ty jsi dědic Nerudův! Neruda hlavou zavrtí: „Proklatý škrabák! Toť silný tabák čtvrt století po smrti!“ Neslyšně přechází, neslyšně kleje; Čapek se hlučně směje. Ale host dál šel cestou rovnou, až stanul před knihovnou. Neslyšně kostnatou ruku zvedal. Zamyšlen chvíli zůstane nad knihou vlastní. 99 Čte v své básni: „Klam, v národech že láska vře. Had hada-li nepozře, drakem se nestane.“ Z dálky slyšet: „Čapku, mluv!“ Zblízka visí portrét Kramářův. Portrét se dívá s nebeských výší, na kohos z těch, co veršíky píší. Nyní host našel knihu pravou. Kyne hlavou. Ohlédne se, péro chopí, v kalamáři stopí. V oka mihu rozevře knihu. Hrd verš tam energicky škrt. Byl to verš jediný, jediná věta. Chtěl bych být s vámi do skonání světa!“ „Samostatnost“ 28. června 1914.
100
DVA ZPĚVY
I.
SMÍŘLIVÝ ZPĚV ZIMNÍ
Stanislav K. Neumann:
Ty ploty, několik chalup a holých stromků a v zadu na stráni koruny stejné holosti na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh, ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku ti vrabci, strnadi, kosi, plni starostí, toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih. S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme, jakmile odhrnuli jsme modré záclony a jich kytice, s ním železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan a od něho odloučíme se, jen když se ženou, s dítětem dlíme, anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice, cizí i známé jak pařížský bulvár či cesta karavan. Nesmíme zapomenouti však na dráty elektrické! Na devaterou linku naší oblohy, jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru či v dol! I nám a dědině celé připomíná bratrství lidské, jež raduje se tu ze své krásné polohy a těší se, oh, tak se těší na první jarní stvol! 101 Tož zazdá-li se nám někdy, že ostrov jsme cizí, poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny, toť kousek jen pravdy, neb pevně jsme sepiati s ní jak ona s Moravou a Morava ve svazek ryzí s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny, jež u nebe zcela jistě jako chorál zní. Hlad, touha a láska, vítr a luční květy tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole ta silnice, jak silné věci nás pojí se vším a se všemi! Verhaeren, Dostojevský, Rabindranath Tagore a F. T. Marinetti právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice, jsou s námi, my s nimi. Se světa tichy i bouřemi. „Lidové Noviny“ 4. dubna 1914.
II.
NESMIŘITELNÝ ZPĚV JARNÍ
Viktor Dyk:
II. II.
Auto, jež fičí, tramway, která zvoní, v regálech listy, folianty novin. A skříně, utlačené od tiskovin. A všechny věci stejné jako v loni.
102 Požitek marně promenadou honí života tempo rušné, překotné. Přespříliš vše je gramotné. A všechny věci otřelé jak v loni. V kavárně hlava k hlavičce se kloní. Nalezly právě nový směr? Po otcích, matkách, humbug synů, dcer. A všechny věci prolhané jak v loni.
II. II.
Kde jsi, ó člověče, který jsi snobismu ušel? Kde jsi, ó člověče, s věcmi, jež opravdu silné? Úsměve, který by nehyzdil, který by slušel: slyšel bych rád dneska příběhy kratochvilné.
Ne příběh udýchaný a astmatický, ne kupu nemožných, beztvarých, rozplizlých básní. Úsměve čekaný, radostný, bolný, leč lidský: slyšel bych srdce rád, které má ještě tep vlastní. Kdyby se našel kdes Mesiáš, čekaný všude, snad bys mu naslouchal. A možná pověděl bys mu, že snob byl, že snob je, snob v světě na věky bude, a dnes jen náhodou mluví o futurismu. Mesiáš jistě však změřil by tebe tak němě, že v prostřed věty bys ustal v neklidném strachu. 103 A on by očima zeptal se: „Bláznivý brachu, chceš říkat věci, jež staré jsou tak jako země?“
III. III.
Příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih, vrabci, strnadi, kosi: o tichou soustrast prosí chodec dobré vůle v pražských ulicích.
Vám se to vesele štěbetá, cvrliká a píská. Ale vyvy, vrabci, strnadi a kosi, v ulici Letohradské kdosi ty silné věci vidí příliš zblízka! Vidí verbíře jako rekruty, vidí kokardy a uniformy. Vidí vyjímky a normy, vidí celý život sepsutý. Na jaře obzvláště básníci lámou si hnáty. Protrhávají se povodní hráze. Prorokem není nikdo v Praze a slyším přespříliš elektrické ty dráty. A také, bohužel, vidím vlastníma očima drát, kterým se pohybují pimprlata. Kde srdce hledal jsi, nacpána vata. Panáčkové, neumíte hrát! 104 A proto, že pimprlata hrají jak zmoklé slepice, neutěšeno nějak v naší české vlasti. V Letohradské ulici sedím jako v pasti. Kéž by babka za muškátem pohlížela na nás velice! Když do číše plné padnou ještě dvě tři kapky, zprotiví se nám všechna papouškovaná jména. A nemá více smyslu pohled zvědavé babky nežli kniha veršů Verhaerena? Nebudu lámat si hlavu mezi listy zelenými a květy. Přiznej se k zločinu, netvore! Nebudeš skandovat: F. T. Marinetti. A též ne Rabindranath Tagore.
IV. IV.
Vrabci, strnadi a kosi za rána k povyku ochotní! Z Letohradské, třináct, táže se vás kdosi: jste také příliš gramotní?
Zda máte z života radost a bolest pravou? Milujete světlo, nenávidíte šero? Nebo jen slyšíte dráty nad naší hlavou a vidíte linek devatero? Nenaslouchám rád té drátů hudbě, nenaslouchám rád tomu, co nesou. 105 Mluvíce do dálky o bídné, nelidské sudbě, poslové tito se sami tak zbaběle třesou. A malou naději v jejich zítřky kladu. Zda lepší zítra budem’? Snad se ty dráty samy chví studem, oznamujíce nějakou zradu. A snad v tom chvění nejistá je žalost. Snad že i samy cítí, jak smutno je žíti, když strop je nízký a když vše je malost. Ale ty dráty jsou zotročené: mluví, třeba se chvěly, ježto jim poroučeliporoučeli, a svědomitě opakují poručené. Kdežto vyvy, druhové, ptáci, mnohem více o nás víte. Zda tam vy dohlížíte, kde obzor před vámi se ztrácí? Vrabec neletí vysoko, skřivan výše. Co vidí skřivan? Proč je tak rozezpíván? Snad že na něho jiný větřík dýše? Ptactvo vy veselé, družino živá, vládci té jarní zeleně. 106 Nechci k Vám mluvit učeně. Pták má své hrdlo a, jak umí, zpívá. A já, v zápasu s dubnovým vichrem, pták bouřlivák, zavolati chtěl bych do tohoto jara. Z prvých jarních dešťů stoupá pára. Prvých jarních bouří blesky vidí zrak. Nebude to píseň nesmrtelná: zhyne, jako všechno živé hyne, uplyne, jak všechno živé plyne. Bude to však píseň jasně nesmiřitelná. Volám bouřliváky, volám svoji rotu. Nechme Marinettiho a Rabindranatha. Nezdobu za humny dělá pantáta. Do tolika smírných písní hoďme disharmonickou notu! Nechte zpívat dráty! Pojďme bít se, chlapci! Slyším-li to dobře, radí nám to v dobách zlých společníci S. K. Neumanna a jeho knihknih, strnadi, kosi a vrabci! „Lidové Noviny“ 18. dubna 1914.
107
ČERNÝ TÝDEN.
I. I.
Dav nedočkavý, dravý, mnohohlavý se tísnil v průjezdě a debatoval. Chvílemi prudká udeřila vlna: několik mladých, rozjařených lidí na výkladní sklo těla přitlačilo a s chechtotem daldál razilo si cestu. Slyšel jsi vtipy, jak je večer chrlí ta velkoměstská poblácená dlažba, viděl jsi úsměv, kterým usmívá se blaseovaná, zcyničtělá duše. Dav hnul se náhle; kterýs obchodníček vydání zvláštní vítězně si nesl, je prodávaje za zvýšenou cenu. Dychtivě steré ruce zvedaly se, by zmocnily se prvých exemplářůexemplářů, a obchodníček krejcárky své sbíral. „Obchod je obchod,“ řekl s pochopením muž ramenatý, který také koupil. A pochopils, co tobě bylo ranou, tak těžkou ranou, že se leta cítí, že sensací jen pro tisíce jiných je jenom možnost zisku obchodníčka, sensace s kursem, určovaným chvílí. „Obchod je obchod“ – – Hanba, všech nás hanba, 108 je možnost zisku; zrada možnost zisku. A podlost též je pouze možnost zisku. Obchod je obchod. Jako na dračku jde vydání zvláštní. Rozchází se zástup uklidněn jaksi. Večeře líp chutná, když sensací je zrady opepřena.
II. II.
Jak je možno, že se lidé smějí lhostejným smíchem, jímž se smávali? Jak je to možno, že se procházejí, jako se procházívali?
Jak možno je, že nezalknem’ se studem lhostejně polemisujíce? Jak je to možno, že my za dne půjdem’ v slunečním světle opět v ulice?
III. III.
Březnové paprsky budily ze sna vše zchladlé a spící. Bez mraků byla obloha, modravé bylo nebe.
A vlažným vzduchem znělo to tak jako jásavý výkřik, 109 tak jako bití křídloma připlouvajících ptáků. A vlažným vzduchem voněla tušená příští vůně, živote, věčný živote! Země, ó krásná země! Bál jsem se hledět v tento jas, bál jsem se zahledět v slunce. Bál jsem se hledět v lidský zrak, abych v něm nečetl hanbu!
IV. IV.
Představil jsem si, že kdes samoten snad někdo zachmuřený medituje. Představil jsem si, že snad hovoří k jarnímu větru, který v tvář mu duje:
Ne ten a ten, ne tak a tak, ne oslnivý, a ne vábný zjev, jen lidí pár, již příma hledí v zrak, jen rukou pár, jež čistily by chlév. Ne ten a ten, ne dravý příval slov, ne pathos, jenž se umí v prsa bít, jen lidí pár, již proto k předu jdou, protože prostě nutno takto jít. 110 Ne duchaplný, paradoxní vzhled, jenž nebe s peklem a lež s pravdou smíří. Ne velmi vtipné: dvakrát dvě je pět, jen suché, prosté: dvakrát dvě jsou čtyři! Ne sofismata a ne floskule, jež ničím dnes, když byly včera vším, jen lidí pár, jichž mluví ruky stisk: Nezradil jsem a nikdy nezradím – –
V. V.
Představil jsem si, že kdes samoten snad někdo zachmuřený medituje. Představil jsem si, že snad hovoří k jarnímu větru, který v tvář mu duje,
k blátu, jež stříká výše se všech cest, k zemi, jež je tím vlahým deštěm měkká. Představil jsem si, že muž někde jest, a tento muž že hledí, slyší, čeká. Čeká a čeká. Zda se dočeká? Přichází soumrak. Bude noc ta hvězdná? Je důvěřivé srdce člověka a nejvíc věří jarním vanům března. 111
IV.
V BOUŘI
Srpen 1914 – jaro 1915
[113]
S TOU PÍSNÍ NA RTECH...
S tou písní na rtech šel jsem životem, s tou písní na rtech a v té písni cele. Hrát Tartuffy ctnost viděl jsem a krátkozraké hráti spasitele. Bouřil se leckdo, leckdo zmdlel, než já jsem šel s tou písní na rtech. S tou písní na rtech šel jsem ulicí v podivné doby takové. U vatry, do tmy hořící, hřáli se obchodníčkové. Z nich mnohý hanbu za podušku měl. A já jsem šel s posměšnou písní na rtech. Zívala nuda, zášť se šklebila. Nemilováno vznikalo mé dílo. – Ta doba přece špatná nebyla: zněl výkřik písně, srdce prudce bilo. Je lehčeji, byť orkán prudce hřměl, dokud jsi šel s tou písní na rtech. 115 Nezírej chladně ve dnů šeď, snu svého nepotřísni! Zbaběle, plaše nepohleď v tvář doby, písni! Osude, radost dej či žel, než přej, bych šel s tou písní na rtech! Podzim 1914.
116
POUT
I. I.
Pout byla skeptická a frivolní s banálními odrhovačkami. Procházela mezi krámy v svátečních šatech mládež okolní.
Šprýmovala a hovořila. Daleko bylo od rána. Srdce už byla rozdána. Jen z marcipánu srdce zbyla. Točil se poblíž kolotoč, vtíravá muzika z hospody zněla. Zašel jsem do kostela. Nevím proč. Prázdnotou zely lavice a zvuky z venčí vešly se mnou. Vnikala dveřmi v prostoru temnou píšťal a hlasů směsice. Směs chaotická z venčí zpívala života malý smutek, malou radost, požitku žádost. Jediná žena v chrámu zbývala. 117 Až k chladné dlažbě nachýlena v modravých šatech bez gracie. Z těch žen, jež život nehladí, jen bije. Smutná žena. A oko prodlí u ženy nemladé, bez gracie, s časně prošedivělými vlasy. Za koho, zač se modlí, za koho, zač se modlí asi?
II. II.
Za toho, který odešel v dálkudálku, manžel či syn? Ten bledý stín, by byla milostná, prosí válku?
Za celý život v bídě-li, za dny v bouři? Za noci, kdy se oči nezamhouří, že, smutné, příliš viděly? Je cesta vratká, po které noha kráčela? A trpí nyní příliš matka, kde žena příliš trpěla? 118 Měl by tu někdo být a nikdo tu není? Odchod je věcí každodenní, tíže je se navrátit! Já nevím, co v té ženě sténá, jejího smutku neznám jména. Vidím jen, že je zhroucená. Vidím jen, jak je k dlažbě nachýlena.
III. III.
Je-li tu léku, léku dej, nemilosrdný osude! Je-li tu úděs, utiš jej, je-li tu žal, ať nebude!
Osude, vzal’s té ženě dost, vzal’s mládí, půvab, úsměvy. Jestliže chmurna budoucnost, ať se jí aspoň nezjeví! Ten žal, ta bolest beze slov chrám naplňuje setmělý. Ta žena je takjak vetchý krov, jenž padne, vítr bude-li! V Boskově 15. srpna 1914.
119
PÍSEŇ MATKY.
Projde ještě den. V noci však nezavřeš svých zraků. Plaší sen hučení vlaků. – Kam vlaky jedete, kam koho nesete, za jakým osudem? Koho jsme vídali, koho jsme hlídali, už vidět nebudem? Těžce se šinete, těžce ves minete. Na sever nebo na jih? Prázdno je na dvoře, prázdno je v komoře, prázdno je v polích i hájích... Vždy jiný přijede, vždy jiné přivede, z oken tvář hledí vždy jiná. Každá tvář hledící s vojenskou čepicí mi připomene syna. Projde ještě den. V noci však nezavru svých zraků. Plaší sen hučení vlaků. 120
LOUČENÍ
Na loži stařeček sotva se obrátí. Bez síly, radosti. A každý šeptá si: Nebohý, kdy že už umře? Proč že vy pláčete? Pro bodák, pro kuli? Jaké to neštěstí, na poli padnu-li v mladosti svojí květu? Čemu já ujdu a čeho se ušetřím? Lépe je chvíli jít ošklivým povětřímpovětřím, než celý život jít psotou... Padnu-li, umru-li, však já se spokojím. Návratu nečekám, smrti se nebojím. Staroby bojím se více. Na poli padnu-li, přece si vzpomenou na život vzdálený i na smrt vzdálenou. Mladý hoch, byla ho škoda. Na loži stařeček sotva se obrátí. Každý tu zakývá, každý tu šeptá si: Chudáček, ne a ne umřít! 121
JINÉ LOUČENÍ
S nikým se neloučíš, nikoho nemáš. Nikdo ti nekyne na rozloučenou. Proč jsi tak bledý? Milá je jiného, mrtva je matka. Přátelství slůvko jen, rozmeten domov. Proč jsi tak němý? Strach je to? Není strach. I život slůvka. Stokráte o smrt jsi cestou se otřel nebojácným svým loktem. S nikým se neloučíš, nikoho nemáš. Nezahlučíš si, nezapěješ si. Na koho, na co myslíš? 122
PÍSEŇ K VÝROČÍ HUSOVU
Vy bojovníci pravdy svatésvaté, stín tmavý noci zažeňte! A jestli padlých vzpomínáte, též na budoucí vzpomeňte! Ať řady nepřátel se množí! Vy jejich útok odrazte! A jste-li bojovníci boží, božího ohně nehaste! V kraj malátný a chabý, zchladlý přijď vaší rukou obroda. A vaše okovy-li padly, ať je to světů svoboda! „Samostatnost“ 6. září 1914.
123
V CHVÍLI NÁVRATU DO FRANCIE (31. srpna 1870.)
Victor Hugo:
Kdo v chvíli, kdy snad Bůh sám ztroskotává, zná hádati, zda strana chmurná bude to či smavá, kam vše se obrátí? Tvá ruka, osude, jež do mlhy se skrývá, co asi tká? Stín hanby bude to či omamivá jitřenka? S nejlepším nejhorší se v dnech těch poměšuje, ó, jaké zlo! Vlast Slavkov, ale císař zasluhuje Waterloo. Já půjdu, Paříži, na půdu tvoji svatou, do zdí tvých. Já vnesu v tebe duši věčné vzňatou vyštvaných. Ježto čas volat tam, kde srdce hrdé bije ku práci, čas tygra zničiti cizího jako zmije domácí, 124 a ježto ideál, který jsme nechápali, dnes tone již, mřít nikdo velký přespříliš, ni vítěziti sláb přespříliš. A ježto na nebi jitřenka chmurná vstává soka, jenž zhrd’, a ježto před námi je pouze volba: sláva anebo smrt, ježto dnes teče krev a ježto střechy plají, v den, který klet! ježto je okamžik, kde baby utíkají, přiletím zpět! A cizinec-li ode hranic dále pokročil, já nechci moci díl, chci nebezpečí ale celý díl! A ježto nepřátel, včerejších našich hostí, se valí proud, já půjdu, Francie má, tvojí před slabostí pokleknout! Napadnu jejich zpěv, jich orly, jejich zbraně, drzý čin; mít podíl na bídě tvé žádám, na tvé haně já, tvůj syn! 125 Divý, však uctivý k neštěstí, ať ti laje kdokoli drz, já líbám nohy tvé a moje oko plaje, ač plno slz. Francie, uvidíš, že v hlavě starce skromné jsem víru kryl, jediná myšlenkamyšlenka, že ty jsi byla pro mne, jediný cíl. A ty mně dovolíš, mně, který z temnot spěje, být děckem tvým; a co se v triumfu zlá rota smíchem směje pohřebním, mně za zlé nevezmeš, že klaně se a prose jdu k tobě sem, tvým čelem oslněn hrdým, jež zlatilo se východem. Dříve v dnech orgie, kdy rozkoš z očí svítí bez víry, podobna révoví suchému, kde se vznítí požáry, když zpita nádherou, triumfem a sny svými tančila’s, když pěla’s, když tě sved’ paprsky prolhanými úspěchu jas, 126 když bylo slyšet fanfáry znít slavné, zřít zábav vír, já prchal, Paříži, jak prorok v době dávné opouštěl Tyr. Císařství v Gomoru když zvrhlo Lutecii, hořkosti pln já k moři odešel, jež velkým smutkem spíjí příboje vln. Tam píseň slyše tvou, blouznění tvého hříchu zmatené, já k tvojí nádheře, k snu tvému, tvému smíchu děl svoje: „Ne!“ Než dnes, kdy přichází na ponuré své pouti Attila, dnes, kdy se celý svět okolo tebe hroutí, stojím zde já! Francie, s tebou být chci v chvíli, kdy tě vláčí za vlasy, ó matko, řetězů tvých článek nad vše sladší nosit chci! Přicházím, ježto dnes v tvář tobě množství hřímá děl, mitrailléz, buď uzříš na hradbách mne státi svojich zpříma či ležet kdes. 127 A možná v zemi tvé, kde naděje vždy září do truchlých dob, v odměnu vyhnanství, Francie, mému stáří popřeješ hrob. Brusel, 31. srpna 1870. „Lumír“ říjen 1914.
128
VESELÝ CHODEC
Den chmurný byl a pod mrakem. A tvoje bytost celá s touhami, nadějemi až k poblácené zemi se těžce nakláněla pod všeho útlakem. Noc přešla dávno a nepřišel den, neslyšels’ ničeho, ledaže sten, neviděls’ ničeho, ledaže rmut, neviděls’ ničeho, ledaže trud. Tu náhle zjevil se na bílé silnici neznámý poutník, vesele pějící, s tlumokem na zádech ku předu kráčeje, tak jako úsměv a tak jako naděje. Tvé srdce plno, že tak si pěješ přes bídu, smutek, tragiku? Tvůj krok je lehký, v dál že spěješ, neznámý poutníku? Tvé čelo hladké, tvé čelo bez vrásky, jako by nebyly než sladké otázky, tvé oko jasné, hledíc v před, jako by zahradou v květu byl svět? A hlas tvůj jásavě hovoří s ozvěnou, zápasí s ní, 129 jako by cestou, vavříny zdobenou, šly tvoje dni; nepříznivě nesklonily se nikdy vážky, zápasy byly bez porážky? Poutníku neznámý po bílé silnici, z neznáma přišedší, v ně zase spějící, poutníku veselý, radostně žijící: čím je to, že se nebe náhle jasní? Odkud verš radostný v pochmurné básni? odkud hlas jásavý v souzvuku smutku? Což bolest není vskutku? Mizíš mi v záhybu, doznívá tvoje nota bez slibů. Ale zlých reflexí černá rota, tušení bezejmenná prchají zaplašena. Myslím, že jiskra zakmitne, myslím, že slunce zasvitne, myslím, že dozní stensten, myslím, že zkrásní sen. Nevím, kdo jsi, kam jdeš, tvou pravdu neznám, tvou lež, nic z toho, co z tebe tryská, pěje si, výská. Ale ať kdokoli, zahnal jsi chmuru, zvolal jsi „Vzhůru!“ 130 v zlý okamžik. Poutníku neznámý, skrytý už mlhami, dík! „Samostatnost“ 6. září 1914.
131
PÍSEŇ PODZIMNÍ
Chví se telegrafní drát a vše se chvěje. Něco má přece každý rád, co v této hře je. Chví se telegrafní drát a vše se chvěje. Chví se větrem stromů list a vše se chvěje. Chví láska se, chví nenávist. Bojí se, přeje. Vše se chvěje. Ty buď jist! Podzim 1914.
132
ZAVANUTÍ
I. I.
A byl to podzim. Podzim chvíle šťastné, kdy nebe modré a vše jarem vlažné, že maně hledíš na obzory jasné, zda neuvidíš plovat ptáky tažné.
A byl to podzim. Jeho dotek hebký jako by sáhl na všecky i na vše. Zvonivý jásot padl do kolébky a chodci přešli, úsměv děcku davše. A byl to podzim. Zdvihl bezvýznamné, v detailu každém mohl’s kouzlo čísti. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zavanul vítr. SypalaSypalo se na mne odumírající, mdlé listí.
II. II.
Připomínáš mi tragedii, na kterou všichni civíme? Rty mroucí, které bláto pijí – ty neúprosný podzime?
Připomínáš mi vše, co hyne, každého, kdo je nešťasten? 133 Los připomínáš, který kyne? Jsem příliš všeho účasten. V tom moři bláta, slz a krve mé místo: jen se ohlédni. Já nesl vše od chvíle prvé až do té chvíle poslední... Včerejší radost bol dnes setře. Já vzrušen byl jsem obojím. Tož, listí, padej, duj sisi, větře. Čiň svoje. Já se nebojím...
III. III.
Neb je teď podzim chvíle šťastné, kdy nebe modré a vše jarem vlažné, že maně hledím na obrazyobzory jasné, zda neuvidím letět ptáky tažné.
Neb je to podzim, jehož dotek hebký jako by sáhl na všecky i na vše. Zvonivý jásot padl do kolébky, a chodci přešli, úsměv děcku davše. A vím, proč jsou tak usměvavá ústa, a slyším, co si pošeptala skrytě: Ať přijde chlad, ať vůkol mlha vzrůstá! Co na svém jaře uzří toto dítě? 134
APOSTROFA (L. P.)
Podzimní větry přišly, podzimí větry dují. Málomluvný společníku, tak vás pamatuji. Pokuřujete. Nemluvíte tuze. Okolo šumí hovor, hlučí schůze. Došumí hovor, uklízí se, mete. Sedíte klidně. Pokuřujete. Ne z apatie, zkoumati-li chceme, jsou ústa němá. Oči nejsou němé. Podzimní větry přišly, podzimní větry dují. Málomluvný společníku, tak vás pamatuji. Jste mrtev... vy, jenž kouřil němě, hleděl. Vím to... A rád bych jedno k tomu věděl: poslední pohled z očí vašich živých, poslední slovo z úst těch mlčelivých, poslední myšlenku. Zhas doutník. Čas je spáti. Poslední myšlenku. Než tu bych mohl znáti. 135
HLAS MROUCÍCH
Květ radosti tu jistě kvete. Uvěřte nám! Či k němu také nedojdete? My prohledali města, vísky. Někdy se zdá květ radosti tak strašně blízký. My květnatá jsme prošli luka a hory svah; i stráň, kde stála boží muka. My dýchali jsme všecky vůně jako v snách. A srdce naše ještě stůně. My prohledali tůně plaše, třikráte žel! A ještě stůně srdce naše. A hle, teď soumrak náhle padá, táhne noc. Ten náhlý konec není zrada? Proč nenecháte ještě chvíli hledati nás, když nic už oči neomýlí? 136 My bychom jistě nyní našli. Jen býti čas! Vidíme líp než v čas ten zašlý! My bychom nyní jistě zřeli toužený květ. Neb v očích je náš život celý. Vidíme nebezpečí, ztráty, vidíme též, který z těch květů jedovatý. Proč na oči teď padá rouška, proč vázne krok? Je konec to, neb pouhá zkouška? Krev teče z žil a my tím mdlíme. V okamžik ten v život se – mrouce – rozhlížíme. Vy šťastní, kteří ještě jdete, poslyšte nás! Květ radosti tu blízko kvete. Na květu tomto ssají včely v podzimní den. My již již na dosah jej měli! 137 U vaší nohy roztržité čeká květ. Nevidíte. A neslyšíte. My jako vy jsme k předu spěli přes dobrý květ. Neviděli jsme. Neslyšeli. Což, když se sen i život tratí, nemožno jest nám mroucím aspoň varovati? My bloudili jsme v polích, hvozdě. Krutý hlas tu zvolal na nás: Je už pozdě! Přes pole, hvozd, hor přes úbočí voláme k vám: Otevřte zavčas svoje oči! Nad hřměním děl, tisíců skony vám mroucí dí: Na dosah ruky květ ten vonný. „Lumír“, leden 1915.
138
JINÁ PÍSEŇ
Široký hrob a nízký kříž. Hurá! Vojáčku, nyní klidně spíš. Hurá! Spíš s kamarády jinými. Hurá! Za vichru, za mrazu, za zimy! Hurá! Je těžko časem umírat, Hurá! Máš-li ty rád, má-li tě kdo rád. Hurá! Než nyní věc je hotova. Hurá! Jen nepět píseň domova. Hurá! Aby se voják netrudil! Hurá! Aby se voják nevzbudil! Hurá! 139 Aby ten voják nepovstal. Hurá! Aby se na nic nezeptal. Hurá! Na ženu svou a na děcko. Hurá! Aby se neptal na všecko! Hurá! Zima 1914.
140
DĚTSKÉ NOKTURNO
Tatínek nejde dlouho domů. Máme hlad. Vidíme v oknech protějších domů světla plát. Světýlka prvé a druhé a třetí jako sen. V pokoji zahřátém hrají si děti u kamen. Ulicí chodí chocholáči. Zřím je tich. Něco je slyšet, když je mi k pláčipláči, jako smích. Než otec šel, řek’: Budeme jísti. Míjí rok. Se stromů padá sežloutlé listí. Neslyšet krok. Za kliku nevezme ruka ničí. Ulicí vítr skučí a fičí. Dohasl oheň, dávno tomu. Tatínek nejde dlouho domů. „Lidové Noviny“ 24. prosince 1914.
141
TENKRÁTE...
Tenkráte volalo všecko: zůstaň! Tenkráte říkalo všecko: vrať se! Zelená pěšina vedoucí k domu, jíž se šlo těžko ve dni vlhkém, tesklivé bučení dobytka v chlévě, který nenapájíš dlouho! Tenkrát tě sevřely teplé dvě ruce, tenkrát tě volaly oči. Dni přešly. Hřmí děla. Měsíce jdou. Děla hřmí ještě. Zelenou pěšinu zasypal sníh, cesta je neméně těžká. Ale s čí stopou mísí se tvá stopa? Kdo sedl v světnici na tvé místo? Koho to svírají teplé dvě ruce? Koho volají oči teď? Nyní hřmí děla: zůstaň! Nyní hřmí děla: vrať se! 142 Zapomene se všecko, osoby jako děj. Bitva je. Hledej svou kuli! Domů se nevracej! 143
ODPOVĚĎ
I. I.
Nebyla v slovech mojich lahoda. Nic z toho, co se čeká od řečníka. Já nebyl mluvčím svého národa, byl jsem jen mluvčím lidí několika.
Lid škarohlídů nerad vzpomíná, tvář je mu trapná Kasander a Sibyl. Že pravdu měl jsem, trofej jediná. Jak chcete, abych s pravdou svou se líbil? A tak to chodilo rok po roku. Lid měl jsem rád, sám nejsa milý lidu. Ne k obdivu, spíš hotov k útokuútoku, duch klidný nebyl jsem a nepřál jiným klidu. Ne klidný tok, jen vždycky vír a vír. A tyto víry někdy život stojí. Kde tribunové měli slovo „Mír“, já opakoval rozkolnicky: „K boji“!boji!“ A takových nás bylo několik. Týmž neklidem je duše rozdrásána. My přátelé nebyli bukolik. Co slovo, rána. Co verš, také rána. 144 Kde resignace k všemu hotová mdle říkávala: včerejšek svůj zapru, my byli strašák vrabců domova, my byli štiky v oblasti té kaprů. Ta úloha nám dlouho zůstala. Boj nebyl hladký, časem šlo to z tuha. Když řinčela zbraň, vřava vzrůstala, co na tom, druh že časem ranil druha? My klnuli, kde jiný neklne, co jiným svato, bylo pro nás plano. Lid řekl ano, kde jsme řekli: Ne. Lid řekl ne, kde říkali jsme ano. My doufali, kde jiný nedoufá. My věřili, kdy skepse jiné jímá. Cíl, který nikdo snít si netroufá, my měli jasně před očima svýma... Než, dneska, dnes, kdy hoří vlasti krov, kdo vzpomene si uplynulých věcí? Kdo při požáru, v ohni katastrof chce pokoušet se sobě oběd péci? Když řádí smrt a zeje tolik ran, kdo samolibý bude tak a pustý, by bojů vzpomněl včerejších a stran? Kdo mluví přes to? 145
II. II.
Muž to zlatoústý.
III. III.
„Co říkal já, to skutkem stalo se v dnech všesvětových katastrof a zhouby. Po válce každý radikalismus tón zamrzlý je z Prášilovy trouby.
Co říkal já, to každý jasně zří, to v prsou svých co přesvědčení nosí. Radikalismus u nás toto byl: Fantasmagorie, horšího snad cosi. Na bludiček těch ukázal já svod, to býlí ocel potřela mé kosy. Já poznal jsem ten šarlatánů rod. Fantasmagorie, horšího snad cosi. Já falešnou jsem strhal svatozář, vše, hazardní hru co tu zahrálo si. V den historický vrhnu vám to v tvář: Fantasmagorie, horšího snad cosi. Snad sem tam zápal větší byl však přec. Ne bludných smrt, jen pokání bůh žádá. Blud odvolej! Toť jednoduchá věc. Buď jedno stádo! A já pastýř stáda! 146 Na nebi našem rozplyne se mrak. Co hlásal já, v tom obroda a síla. Té velké doby neklamný je znakznak: radikalismus u nás odsoudila. Při zkoušce ohněm ukázalo se, že nebylo v něm zrní, pouze pleva. Meč radikálů nebyl nikdy víc,víc než lesklým plechem šavle z dřeva.“
IV. IV.
Kdo tvořil, nese stvořeného tíž, kdo tvořil, za svou odpovídá stvůru,stvůru. Devisa naše byla: srdce výš! Devisa vaše byla: ruce vzhůru!
Vy šťastný, jemuž dnešek vyhoví, na koho že to útočíte prudce? Kdo za zbabělá srdce odpoví? Kdo odpovídá za zdvižené ruce? Kdo chabost lidu kázal po leta, jak může náhle žádat vzmach a sílu? Vy, poselství tísnivých štafeta, proč nehlásíte ku svému se dílu? Kdo kázal obětovat Kanaan, kdo ochoten byl Jidášův dát pocel? 147 Kdo učinil, že hlas náš neslyšán, kdo vyrval z našich rukou ostrou ocel? Teď v chvíli zmatku zmatek šíříte. Slovíček mnoho, nikdy slovo přímé. Nepřimísíme my se do hry té. My milujem’. Nenávidíme. Míjejí dny. A tvoří osud náš. Hledíme v dálku: kdo nám drahý, zdráv-li? Co víc být můžem’,můžem’ nežli věrná stráž, my ubožáci s dřevěnou svou šavlí? My nasloucháme hlasům, ozvěnám. Zisk bude to, či hrozí spíše ztráta? Tu náhle cosi ve tvář padne nám. Náš druh nám vrhl ve tvář trochu bláta...
V. V.
V dnech osudných, kdy prostý člověk vzrost’ a mnohý obr povážlivě chroměl: jak chcete jíti v lepší budoucnost, vy, z minula jenž pranic nezapomněl?
To všecko přišlo, čemu jste se smál, selhalo všecko, za co vy jste ručil. Jak chcete jíti v nový ideál, vy, z minula jenž nic se nenaučil? 148
CAUSERIE
I. I.
Ó, jaro, jak se chce mi pásti, dí Corbière. A přiznej z části, že, jak už u klasiků čtem’, bývává básník prorokem.
Kdo nohy máš, teď chvíli neleň! Jen jedenkrát tak svěží zeleň. Tak svěží, křehká, vábivá. V ní člověk klidu nabývá. A možno říci, že jak chleba je klidu občanům teď třeba. Tož vlakem nebo parníkem jeď za tím chutným trávníkem! Jen jedenkráte! Znáš to slovo, osudné, těžší nad olovo? Tož pospěš do těch drahých míst s tisíci jiných snít a sníst. Dnes nevyjdeš, děl nebo násob. Jen takto ušetřit lze zásob. Jen takto udržeti vzlet. Nech dobročinný komitét! 149 Nech upomínek, splatných směnek! Do snů se zaber, do myšlenek! Nech pilin, sádry, všeho nech! Lehounce vane větru dech! Nač zápasiti v prachu arén? Nač tlačiti se u pekáren? Risiko velké, zisk je mal. Po krátkém jídle dlouhý žal! Tož básníkův měj v úctě patent. Už Cicero dí: „Portae patent – ! Kdo nohy máš, se z brány ber. Ať žije Tristan Corbière!
II. II.
Ty, který sklízíš, co jsi nesel, je problém tu: smíš býti vesel? Dnes mudrc těžké chvíle má, krokodilovo dilemma!
Mok popíjeje z dobrých vinic chceš chodit tady jakoby nic? Toť frivolního ducha znak, být v době velké malý tak! Roztrhni roucho! Vousy zcuchej! Zde neplatí už: Bída, juchej! 150 Zde vážně nutno chodit tich. Je shocking žert a shocking smích. Než rub, hle, také problému ten: Smíš v této době býti smuten? Jsi škarohlíd a v tom to tkví. Slabého ducha svědectví. Filosofie tvá má díry. Vzchop, člověče, se malé víry! A nežel oběti ni ztrát! Stůj! Natáhni se jako drát! Kde pochybují, dodej síly! Hleď, by se smutní potěšili! A nejlépe se dodá všem potřebné síly úsměvem. Hle, zas už nebezpečí vzniká, že prohlásí tě za cynika, jenž dotýká se čerstvých ran. Věc možno chápat s různých stran. Je problém vlevo, problém vpravo. Víc problémů než lidem zdrávo. Kdo nechce vrazit v nohu trn, dnes ve všem je tak opatrn. 151
III. III.
V krvavé době všechno zvlčí. Pochodí nejlíp ten, kdo mlčí, svých v pospas větru nedá slov. Mlčíš-li, budeš filosof.
Mlč, je-li tobě sláva milá! Než dilemma zas krokodila: Tím nepůsobíš chabě-li? Neřeknou, že jsi zbabělý? Že’s z podezřelých oněch strýčků, již Bohu, čertu svítí svíčku, že vyjádřit se nesnadné, než víme, jak to dopadne? Dnes, závist všade kdy už slintá, zda neprokoukne se ta finta? A zachovat se chtěje zvlášť, zda nevydráždíš větší zášť? I čtenář laik to jistě cítí: Mudrcům dnes je těžko žíti. Kde riskují? Kde neriskují? Kde mudrují? Kde přemudrují? I čtenář laik to jistě chápe: Též mudrc dneska ve tmách tápe. 152 Též mudrc dnes se těžko kroutí. Jak vytušit? Jak uhádnouti? I čtenář laik to jistě vidí. Je mudrc na tom nejhůř z lidí. Čas rozhodnout se cito, cito! Je mudrců mi nejvíc líto. Jaro 1915.
153
MODLITBA ZA MRTVÉ
I. I.
Noc březnová, kdy všechno voní jarem, vzduch vlahý budí nivy omládlé. Noc březnová, kdy život zdá se darem. Já v noci té se modlím za padlé.
Příroda sémě přijme a dá plody. Klid kolem mne a ticho srdce mé. Zní od řeky cos,cos jako hukot vody. Já v noci té se modlím za němé. A všechny cesty vedou do života. Hádanku Sfingy možno doříci. Pod tebou bdícím vzbuzena je hmota. Já v noci té se modlím za spící.
II. II.
U ohňů dlíme. Každý zádumčiv. Noc jak pes krotký tiše lehla si. U ohňů dlíme. Na výzvu „qui vive? mnohý, kdo žil, se nám už nehlásí.
Prořidly čety. Prapor prostřílen. Kdož pyšně v před šli, mdlobou sraženi. 154 Plápolá oheň, zaplašuje sen. Po bitvě. Před ní. Jaké tažení! Zní z lazaretu výkřiky a ston. Bojiště ticho víc však zaleká. Zní apel dnes jak umíráčku zvon. Kdo zítřejšího dne se dočeká?
III. III.
Jestliže živé zastihneš nás jitro, zpěv ještě na rtu a meč v pravici, nám jíti dej! Chce dálky naše nitro, to naše nitro, ještě bloudící.
Jestliže úsvit čeká ještě ranní, noc rozptýlí-li, jdoucí v mraku dum, nám jíti dej! Je vůle naše, přání čeliti ještě příštím osudům. Hřmí děla. Smrt jde. Pro koho, se neví,neví. Jde život. Komu? Co se zrodilo? Srdce, to čeká ještě na úsměvy, hlava, ta ještě čeká na dílo! Než souzeno-li umřít, má-li padnout meč příliš těžký z ruky bezvládné, a souzeno-li srdci marně chladnout: ať rozstřílený prapor nepadne. 155 Přes bezvládná ať pyšně těla vlaje do dálek krásných, jasných obzorů, v čarovné luhy, rozesněné kraje. My můžem’ padnout. Čest však praporu! Noc zas se vrátí úrodná a těžká a jitro zase po ní zrumění. Nad bídou dne a nad padlými dneška jdiž, vítězné a ryzí umění! 156
ON DIT – SOYEZ PRUDENTS Victor Hugo:
Dí: Buďte rozumní! Pak něco dithyrambů: „Kdo Caesara sklát chce, jde tiše, zvučet nedávaje jambu pathosem polnice. Měj v mysli Ettenheim a jiný úklad známý. Kuj trpělivě plán! Buď jako Chéréas, jenž kráčí temnotami sám, něm a maskován! Rozvaha vede v cíl ty, kdož jdou cestou její. „JdiJdi, zahalený tmou!“ Je dobře; nechám těm, kdož dlouho žíti chtějí, ctnost tuto zbabělou. „Lumír“, říjen 1914.
157
IMPROVISACE KTERÉHOSI OŠKLIVÉHO VEČERA
Být velký, slavný, šťastný, tvořit, míti, být bojovník či mluvčí národa. Toť byly hvězdy, jež v sny mládí svítí v dnech kouzelných, kdy zítřek všecko dá. Tak jako tehdy den se připozdívá, zřím jako tehdy hvězdy zářící. Z těch hrdých tužeb jediná mi zbývá: bez hanby jíti pražskou ulicí. Podzim 1914.
158
BUĎ JAKKOLI!
Ať jakkoli dnes osud rozhodne, ať jakkoli se posléz skloní váhy, ať přijde noc, ať přijde světlo dne, ať zvítězí sok nebo kdo nám drahý, ať přináší nám pohromu či zdar ta zpráva, která z daleka k nám letí, květ ledový ať je to či květ jar: buď jakkoli, modlem’ se za oběti! Věc poražená není ztracená, zůstává národ, kde se mění mapa. Může být křivda zítra zvrácena. I v noci cestu najde ten, kdo tápá. Pohroma mráčkem, jenž se rozplyne, květ ledový se mění v květy jara. Vše vrací se... jen mrtví nikdy ne. Buď jakkoli – v nich život nezahárá! Syn doby skeptické a otrlé za ty se modlím, kdož pozbyli hlasu: za živé mluvím, za ty umrlé obětované velikému času. Za ty, již příliš časně prochladli, za ty dnes příliš nehybné a němé. Buď jakkoli – ať marně nepadli. Buď jakkoli – dobojujeme! Zima 1914 – 1915.
159
V MRTVÉ ZÁTOCE
I. I.
To byla tichá, mrtvá zátoka, ztracená bohu, ztracená i světu. Stojatá voda. Mělká, hluboká? Vše páchlo bahnem; i ta vůně květů.
Zde život v smrti a smrt v životě. Zde matné šero a tep srdce slabý. V soumraků letních těžké tesknotě svým skřekem chóry hlásily se žabí. Ráz vesel nezazněl tu v rákosí, hlas svěžích hlasů, žádaje a prose. SyčelaSyčelo cosi věčně: Darmo jsi. V zátoce mrtvé nenávidělo se...
II. II.
Proud teď se valí. A tak dravý proud, že břehy rve, že kus země trhá. Proud, jehož cíl je těžko uhádnout: bere a dává, s břehu na břeh vrhá.
Jaký to život, jaký okamžik! Jak bahna náhle nucena se hnouti! 160 Jak dravý živel do zátoky vnik’! A jakou kořist vidíš v dálku plouti! Byl zlobou proudu stržen kdesi most, loď rozbila se, trochu prken zbývá. Klid zátoky je dávná minulost: vše temně hučí, burácí a zpívá! U břehu sedím. Mžik? Den? Mnoho dní? A je to možno, že by tak se žilo? – Buď tedy zdráva, svatá povodni! Buď zdráva nám a vykonej své dílo!
III. III.
Bude to zase tichá zátoka, zátoka smrti, nehybnosti, tlení? Puch bahna silnější rok od roka, a věčný soumrak v každou dobu denní?
Je neměnný to zákon osudu, zde vegetovat, rozkládat se, hníti? Nevěřím tomu, věřit nebudu. Včerejší život nelze znovu žíti! Podzim 1914.
161 DOSLOV K DRUHÉMU VYDÁNÍ
Prvé vydání „Lehkých a těžkých kroků“ vyšlo v květnu 1915 nákladem „Přerodu“ (O. Parma). Vydání dnešní liší se od prvého úpravou i rozsahem; připojil jsem značný počet básní, otištěných v letech, předcházejících válce. Chtěl-li jsem však ilustrovati poměry tehdejší, nemohl jsem nic upravovati z příkrosti tehdejší, z invektiv, jimiž napadal jsem osoby, ale nikoli z důvodů osobních.
„Černý týden“ napsal jsem při vypuknutí aféry Švihovy. Ve vydání z r. 1915 řádila censura. Dosti podivně, poněvadž konfiskovány namnoze básně méně povážlivého rázu, než byly básně propuštěné. Byly konfiskovány úplně básně „Konkurs“, „Jiná píseň“ a „Buď jakkoli“; částečně báseň „Písnička o disposičním fondu“ (konec) a „Tenkráte“ (poslední čtyři verše). Básně z vydání původního označeny hvězdičkou.
Praha, 21. XI. 1926.
VIKTOR DYK.
[162] OBSAH
V KRAJI, KDE JE ZIMA 1909–1914
Osamělý večer7 Návrat8 Říjen9 Sloky11 Úsměvy, vůně, jarní van12 Dojem13 Sníh15 Apostrofa17 Píseň18 Melancholie19 Se stromu padá...20 V hlubokých lesích...21 Zelení sám...22 Nad hrobem24 In memoriam Jaroslava Vrchlického25
HORY A ÚDOLÍ 1911–1914
Zpovědník duší*)29 Jsou stromy, na nichž visí do března31 L. K. H.32 Píseň údolí34 Píseň hory35 Mluvily hvozdy37 Chvíle*)40 [163] Pohled43 Píseň dlouhé cesty48 Poledne50 Dvě písně k dramatu*)52 Co mluví bystřina*)54
PŘED KATASTROFAMI 1912–1914
Pohádka špatně končící59 Dumka novobydžovská62 Zahučaly hory66 Ten vítr68 Po Čechách pláč a tesknota...70 Status quo71 Hořké sloky74 Sen noci říjnové75 Ukolébavka82 Evropské panoptikum84 Písnička o disposičním fondu*)87 Konkurs*)91 Dvě návštěvy*)94 Dva zpěvy*)101 Černý týden*)108
V BOUŘI 1914–1915
S tou písní na rtech*)115 PouťPout*)117 Píseň matky*)120 [164] Loučení*)121 Jiné loučení*)122 Píseň k výročí Husovu*)123 Victor Hugo: Ve chvíli návratu124 Veselý chodec*)129 Píseň podzimní*)132 Zavanutí*)133 Apostrofa*)135 Hlas mroucích*)136 Jiná píseň*)139 Dětské nokturno*)141 Tenkráte*)142 Odpověď*)144 Causerie149 Modlitba za mrtvé154 On dit: soyez prudents!*)157 Improvisace kteréhosi ošklivého večera*)158 Buď jakkoli!*)159 V mrtvé zátoce*)160 Doslov k druhému vydání162
[165] NOVÁ BIBLIOTÉKA Pořádá Dr. Josef Kopal SVAZEK XI.
Viktor Dyk LEHKÉ A TĚZKÉ KROKY.
Vypravil Svatopluk Klír Nakladatelé Kvasnička a Hampl Praha-Král. Vinohrady Tiskem „Politiky“ v Praze 1927
E: sf; 2004 [167]

Nakladatel: Nová bibliotéka; Kopal, Josef; Klír, Svatopluk; Kvasnička, Arnošt; Hampl, Jaroslav; Politika
(Nová bibliotéka - Pořádá Josef Kopal - Svazek XI. Vypravil Svatopluk Klír - Nakladatelé Kvasnička a Hampl Praha-Král. Vinohrady - Tiskem „Politiky“ v Praze 1927)

Místo: Praha

Vydání: [2.]

Počet stran: 167