Český román (1904)

Karel Leger

KAREL LEGER:
ČESKÝ
ROMÁN

NAKLADATEL F. ŠIMÁČEK V PRAZE
[3] Tiskem „Unie“ v Praze.
[4] VZÁCNÉMU PŘÍTELI PANU FRANT. ZÁKREJSOVI PŘIPISUJE K. L.
[5]
I.
Vstup.

Zbytky sněhu v černých brázdách tály, soumrak padal na rozvlhlou zem. Těžké mraky na západě stály zažehnuty chvějným plamenem, který hořel z hloubky za obzorem, do tmy mraků šlehal s marným vzdorem. Přes daleká pole do tmava rozlila se rudá záplava. V panském dvoře, jenž se v polích bělá, všechna okna krví zahořela. Přede vraty v cestu rozjetou stíny holých stromů řadou padly, přes koleje hluboké se kladly, zdá se, na ta vrata klepat jdou. S nimi člověk s hlavou sklopenou. V šatě prostém, s těžkou selskou holí, 7 věkem skloněn, ale nezlomen, starý, okoralý, tvrdý kmen, kráčí zvolna k vratům z pustých polí. Postál chvíli u vrat zavřených. Z myšlenek se probral, hlavu zdvih, do těch polí, kde se večer stmíval, z pod šedivých obočí se díval. V modrých očích měkce svitlo cosi jako roztříštěná krůpěj rosy. Přes ta pole pustá v dálku zří, záplava kde hasne poslední. (Zdá se, černý smutek na té zemi lpí.) Nikde ani stopy života, plíživé jen stíny polem běží. Smutno jest a němo. Tesknota na studených lihách vůkol leží. Za smutnými lány polí těch malá víska dřímá na úpadu, ze zahrad se noří došky střech a dým bílý jako vísky dech rozplývá se ve večerním chladu. Jaksi ulekaně k sobě blíž tulí se tam k chýži chudé chýž, od panských se polí s bídou svojí skromně dělí ve stín údolí, 8 posupně jen strmé topoly jako stráže u nich němy stojí. Starý poutník tam u panských vrat o hůl opřen se rty sevřenými, vzpomínkami cele zaujat jak by sčítal šeré štíty chat. Z daleka se pozdravuje s nimi. „Ještě stojí, ještě nezmizely!“ jako by rty jeho říci chtěly. Doškové mu střechy vlídně kynou. A tam dále výše za dědinou, tam, kde olšinami prokmitá rybníka hlaď v lukách rozlitá, stojí mlýn. Tak starý, přikrčený, celé věky stejný beze změny. Olše rostou kolem. Mlýn jen, jak se zdá, v zem se propadá a zarůstá, den ode dne chudší je a nižší, i ta kola pomalu se tiší. Vzdoruje jen slabě dobám zlým, břemenům a sokům mocnějším. Chtěl se usmát, ale zachmuřen, rty jen sevřel, hlavou hodil jen. Dlouho hleděl k mlýnu sivý kmet, přeletuje okem kraj ten známý, Mnoho, mnoho dávno zašlých let 9 v jedné chvilce přelét vzpomínkami. Teskno mu je. V duši hořko mu je. „Tak! Co slabé, padá, ustupuje!“ ani neví, šeptá svadlým rtem, „co je slabé, odumříti musí, silnější sok pomalu je zdusí, srazí ve prach a zadupá v zem. Přes mohyly mrtvých k předu jdem!“ Rozletěl se chladný vítr v poli. vzpomínky se rozletěly s ním, také do těch polí za dětstvím a tak mnohá v starém srdci bolí! Jak by viděl drobné lehké stopy po zelených lukách přes příkopy – – Jeho dětství tady bloudívalo, v prachu cesty viděl si je hrát. Smutné dětství! Hořké chvilky znalo! Na zápraží mlýna častokrát klubko drobných dětí tulilo se z večera, kdy z polí fičel chlad. Mrzly ruce, zábly nožky bosé, mnohdy trpký ozýval se hlad. Smutno, ticho bylo v domě starém, jak by všechno zasaženo zmarem trouchnivělo v žalné beznaději. Kola stála. Krůpěj po krůpěji 10 po lopatkách shnilých stékala – mlčel mlýn a kola plakala. Děti roztřásly se chladem zimy a on, nejstarší z nich, dechem svým ruce hřál i nožky maličkým, na konec až rozplakal se s nimi. Jejich vzlykot bolný do tmy zněl, matka však je nepřiběhla zlíbat, v náručí své do snů ukolíbat. Volaly, však otec nepřišel, modlily se, Pánbůh neslyšel. Padal déšť a táhly mlhy chladné, přec jim lépe tu i v nečase, nežli v jizbě, která tměla se. Bály se, že spuchřelý strop spadne, těžké trámy všechno zavalí. Z koutů černé stíny vstávaly. Ve mlýnici pod podlahou kdesi strašidla se hrůzná skrývají, slyšíš? tiše na zeď klepají. Ach, v tom domě každé hnutí děsí! – A když přišel otec, matka s ním, nebývalo mnohem veseleji! Matka jen se vlekla zemdlením, – vídal hoch, jak zimničně se chvějí tenké zkostnatělé ruce její. Otec seděl mdlý a mrzutý, v drsné dlaně čelo podepíral, 11 nemluvné rty pevně semknuty kamsi do tmavého kouta zíral. A dětem se zdálo: och, tam věru strašidla zří otec vzrůstat v šeru, dobývat se do světnice k nim, hrozit, smát se smíchem strašlivým. Jenom někdy – zřídka však to bylo – v očích se mu přece vyjasnilo, drobné děti na kolena vzal, pohoupal a všechny zulíbal, měkké vlásky, bílá jejich čela. Jak by všechny chmury zmizely, zapěl jakýs nápěv veselý – – Ale píseň podivně tak zněla v černé jizbě s dutou ozvěnou. Rázem umlk otec. Napadaly zas mu v čelo chmury. Zrak se kalí, děti drobné sehnal s kolenou. A zas němý hlavu podepíral, zamračený někam v dálku zíral, strašidla tam jistě viděl zas! A jen říkal – vždy mu selhal hlas – : „Jinak mohlo býti u nás, děti, – ale tam ti – nahoře tam! – Kletí!“ – Nevěděl, že pěstě zatíná, sevřel rty, a jakás kletba krutá zůstala vždy na nich nevyřknuta. 12 Zatím dobrá ruka matčina lůžko chudé dětem připravila. Líbala je, všechny hýčkala, pohádky jim hezké šeptala – za celý den jedna chvilka milá! V jejím klíně jako ptáčci malí, šťastny, v usmívání usínaly. (Kde jsou zlatovlasé hlavičky? vídal prosté černé rakvičky, – s bolestí se dnes kmet rozpomíná, – jak je vynášeli ze vrat mlýna, někam odcházely v cizí svět, – nenašlo z nich žádné cesty zpět!) Teprve když dospěl hošík malý, porozuměl, proč ty večery smutné, teskné, – jaké příšery starému se otci zjevovaly, proč mu zraky zlobou zaplály, když zahrozil pěstí do dáli,dáli. Uhodl, kam zlořečení letí, kdo byli „tam nahoře ti kletí“. Nad dědinou v polích úrodných, s obilím jak z brázdy by se zdvih, panský dvůr se bělá, – jasně svítí bílé stěny, okna vysoká, s cimbuřím věž do dálky je zříti, 13 s vrcholku jak prapor hrdě vlá. Kam dohlédneš široširým polem, všady panská půda kol a kolem, bez zelených mezí rozlehlé ty lány v jeden celek pluhem rozorány, a když v létě zrálo obilí, a těžké se klasy vlnily, řek bys: „moře! moře!“ A v tom moři utonula víska chudičká, kolem chalup úzká políčka, vše se krčí v bázni v němém hoři, s plotem, který pomalu se boří, aby volnou cestu dělal moři. Všechno panské bylo – země, vzduch, vodu vzali zapadlému mlýnu, s kostelem jim patřil také Bůh, život chudých, to byl těžký dluh, sotva na hrob poskytli jim hlínu. Kdo se tady zrodil, v panské práci jistě do smrti už dokrvácí. (Nebylo to nevolnictví již, ale jiná horší ještě tíž krušila jim šíje, tiskla hlavy. Hrozná síla. „Osud!“ chudí praví.) Vácslav brzo počal rozumět, že tu dvojí sobě cizí svět. Jeden u nich ve vsi smutný, chudý, 14 kde se bolest denně rodí jen a kde bída rozlézá se všudy, s proklínáním slyšíš pláč a sten. A pak jiný v bílém panském dvoře, život milý bez práce i hoře, kde jen hudba zněla, slečen smích v malovaných velkých pokojích, kde podivné květy v parku měli, kde se modří pávi procházeli, a lokaji v zlatých livrejích. Pyšný byl a nádherný svět pánů! Často hoch až po tu dvorskou bránu odvážil se, hleděl pozdálí, nežli psi ho vzteklí vyštvali. Od těch dob už hochovi se zdálo, že ze chladných obílených zdí, z toho zářivého bohatství nepřátelského cos k němu válo. A v něm, v mladých prsou, klíčil vzdor. Měl on tehdy junácký svůj sbor, bosé sic, však chrabré bojovníky, měli praky, palaše a píky, a když z hradeb plotů vesnických s křikem pozvedl se tábor jich, v širém poli zahýřili směle. Pod panský dvůr vpadli častokrát chtivi v boji zkusit nepřítele, s ním se bít a po rytířsku klát. 15 zeZe dvora-li vešly do polí, Panských sluhů rozmazlené děti už se na ně vrhli sokoli. Nedovedly útok vydržeti, sotva z praků hvizdly kameny, ubíhaly zpátky zděšeny. Vítězným jen útočníkům z dáli podivnými slovy štědře lály. Jedenkrát se Vácslav otce ptal: „Což jsou jiní lidé v panském dvoře?“ Otec jenom v dálku ukázal. „Jiní lidé?“ pravil, „cizí moře! což pochopíš dětským rozumem! Přes ty hory v dálce vniklo sem, až po naše nohy rodnou zem zaplavilo, dál a dál se vtírá, drtí skálu, která se mu vzpírá; sypké břehy zticha podemílá; hrozné moře! moře! v něm je síla! Na krajním až břehu v peřeji naše víska, bouře smete ji, zajde v moři, zajde! tam je síla!“ Hoch děl v pýše dětské ,Kdybych„Kdybych jen já byl velký, věru, příval ten zastavil bych! Přece až k nám domů nedáme snad dojít moři tomu?“ 16 V bok podepřel ručky roznícen. Zamračil se otec. „Hloupé dítě! pravím: síla! síla rozdrtí tě, kdybys pomyslit chtěl na odpor. Však i tebe vlna jednou schvátí – Osud je to – věř mi, jaký spor?“ Odvrátil se, přetrh rozhovor, vlhký lesk mu v očích bylo znáti. Hošík znovu křikl svoje: „Ne!“ Nechať přijde moře zjitřené, nedá uchvátit se! s hrdým čelem toužil už se potkat s nepřítelem. (Neznal ono moře. Přišlo záhy a ne silou hrubou, lstivě však zatopilo školu, kostel pak, přelilo se přes chudobné prahy. Tiše, lichotivě. Jako v snách všechno zapadalo ve vlnách.) Z hocha zatím vyrost mladý muž, co to moře značí, věděl už. Častokráte svojí kalnou pěnou ke mlýnu až střiklo rozběhem. Viděl, jak se divé proudy ženou, jak to hlodá lačně pod břehem. Vlna se až nad hlavu mu vznesla, – zaťal pěst, – však ruka chabě klesla. Viděl, co je síla. Odevzdaně 17 už sám mladou hlavu klonil v dlaně. – Z otce dávno zlomený byl kmet, na zápraží sedal zimomřivý, hlavu stiskla tvrdě tíha let, jako v mlhách bloudí pohled snivý. Usmívá se, – srdce plné hoře, hlavou kývá, šeptá: „Moře! moře!“ (Matka k smrti unavena dřív odešla už odpočinout sobě, vrba rostla na zeleném hrobě.) Z bratrů ještě jeden zbyl mu živ, Prokop. Hošík dobrácký a měkký. Úzce omezen byl jeho svět, po obzor jen sahal nedaleký, myšlenkou dál nechtěl přeletět. Proň tu v pravdě rostl blaha květ. Ale Vácslav? Cosi neklidného bylo v jeho krvi. Tam, kde stál, nespokojen vždycky toužil v dál, hrdý, nepoddajný, silou vzdoru svého chtěl by osud rázem přeměnit, hotov každou chvíli s ním se bít. (Však se rval s ním taky! jeho čelo kolikráte v boji zkrvavělo!) Nevěstu si našel statnou, zdravou, s dobrým ryzím srdcem, s bystrou hlavou, které nebyl vším jen drahý šat. 18 (Starý mlýn měl převzít zadlužený.) Vážně ptal se budoucí své ženy: „Chceš-li, drahá, se mnou pracovat?“ Řekla: „Chci!“ a do očí mu hledla, jeho ruku k srdci svému zvedla. Políbil ji. Svoji navždy byli, třeba o své lásce nemluvili. – Ale osud tvrdý v cestu jim položil se stínem strašlivým. Mladý dědic zámku, zboží všeho, poslední člen staré rodiny, na svůj dvůr sem zajel z ciziny. Slavností byl velkou příchod jeho. Ryčná hudba hrála na dvoře a z vůkolních dědin v pokoře lidé přišli, obnažené hlavy skláněly se plaše k samé zemi. Na schodišti vztyčen nade všemi, na rtech úzkých úsměv pohrdavý, mladý pán stál. Sklíčkem prohlížel bojácné a přikrčené davy. Ke svým lokajům pak cosi děl, všichni poslušně se rozesmáli. Ohléd se, kde mladé dívky stály, ohrnul jen vysmívavě ret. Ne, nevzroste krásy něžný květ z barbarské té půdy! Tvrdé rysy, 19 ve kterých se s plachou pokorou potměšilá vychytralost mísí, kterak hrubé a bez ducha jsou. Náhle se mu v očích zajiskřilo. Ono děvče! jaký vzácný zjev! Krásné, jak by z jiné racy bylo, vskutku jak by jakás lepší krev svítila mu jemnou svěží pletí! Hleděl na ně, – musilo se rděti. Vyslech blahopřání. Jen se díval, jak se řečník kroutil zoufale, úšklebek svůj rukavičkou skrýval, odpovídal mdle a nedbale. Lokajům, již za ním řadou stáli, řekl cos, ti hlasitě se smáli. Když však vytratil se plachý dav, sta těch obnažených skleslých hlav, na kůň vsedl. Vystopoval v poli mladou krasavici. Ve svévoli vpadl v sad, kam vešla samotna. Se džbánem ji našel u pramene, o vodu ji prosil.Ochotná zvedla džbán, leč do tváří se žene všechna krev jí a ruce se chvějí. Hledě na ni zvolna dlouho pil. Náhle džbánem o zem udeřil 20 a vší silou chytil ruce její, tiskl, šeptal: „Chceš-li se mnou jít? chceš-li, spanilá, mou paní být? Dal bych svůj ti prsten s drahokamy, z hedbáví a z aksamitu šat, kdybys lásky trochu popřála mi! Věř, že chci tě šťastnou udělat!“ – S výkřikem mu z rukou vyrvala se. Marně. Jako vlk ji lačně chyt, přitiskl ji k sobě, objal zase a zlý oheň se mu v oku kmit. „Chceš-li vzdorovat mi? považ, dítě, komu odpíráš? Zde pánem já! Kynu-li, vše marno, bláhová, budeš mojí, nikdo nespasí tě! Hlavinku svou nakloň, zlíbat nech rtíky růžovější růží všech!“ Jako lístek v rukou se mu chvěla, zoufale se vyrvati mu chtěla, hrůza stáhla hrdlo, sotva jen: „Vácslave!“ se na rtech zachvělo jí. – „Tu jsem!“ slyší. Vácslav za ní stojí, hrozný, nehybný a zamračen. Pustil pán svou kořist. Pobledlý viděl, jak se k ráně pozvedly mozolné dvě pěstě. Jakés temné tušení měl jenom: zabije mne! 21 Vyčetl to z očí, jež se vzňaly, viděl, jak se v paži pnou mu svaly, – selský hoch stál před ním schopen všeho. Nelze jinak, – jistě zabije ho... V tom však dívka zvedla ruku svou, do cesty se hochu přímo staví. „Vzpamatuj se!“ prosebně mu praví, „je to pán!“ – Tu viděl najednou, jak ty oči uhasly a schladly, napřažené pěsti nedopadly, onen mladý zbojník hlavu sklopil. „Pojď!“ řek dívce, za ruku ji chopil. Odchází – a zpět se neohled. Oddych pán a hrdě hlavu zved, zuby zaskřípal a hněvem vzplanul. „Stůj, ty podlý!“ zvolal. A hoch stanul. Přistoupil pán k němu. Okamžik sok tu proti soku němý stojí. Ale vědom si už moci svojí, ostře pán se zasmál. „Sketo!“ vzkřik. Tvrdou řečí cizí, panskou řečí „Sketo! sketo!“ volá. Jeho smích jak šlehnutí pálí ve tvářích. A zvuk cizí bolest jenom zvětší. Hoch si přetřel líce. Hořely. A pak zvedl hlavu, – zachvěly v pažích se mu ocelové svaly, které samy už se napínaly. 22 Cítil, jak se k hlavě krev mu valí. Neviděl už více dívku svou, kterak prosí s tváří úzkostnou, jenom cítil, jak pod jeho pěstí tělo padá, žebra temně chřestí. U nohou mu bezduch ležel pán. – A sám Vácslav couvl ulekán. Co teď bude? jakým trestem asi stihnou jej? kde před pánem se spasí? Až ze mdloby vstane, svojí mocí zahubí ho jistě. Bez pomoci hleděl k zemi, co že počne teď? Náhle prsty měkké dotkly se ho. „Prchni!“ řeklo tiše děvče jeho. Stiskl její ruku v odpověď: „Jenom s tebou, drahá, ty mě veď!“ – Vzpomíná si na pochmurné ráno k útěku vše bylo přichystáno, v olšinách stál ukryt chladným stínem zapřažený vozík pode mlýnem. S Prokopem se rozloučili již, domlouval mu ještě zasmušile: „Bratře, chraň to rodné hnízdo milé, vetřelce ať lačné nevpustíš! Budou pod základy všude hlodat, braň se, braň se, abys nepodleh! Ó, kéž mohu jednou po letech 23 ruku svou ti ku pomoci podat!“ Prokop klidně děl: „Mne nezastraší neurvou ni hrudky z půdy naší!“ Nevěstu pak Vácslav k otci ved, aby požehnal jim naposled. Na zápraží mlýna děda sivý schoulen seděl chorý, zimomřivý. Kolena svá k neholené bradě tiskne mlčky. Jenom tupý smích na rtech pohrává mu bezkrevnýchbezkrevných. Posléz ruku zvedl. Lehce hladě dívčí líčko prsty kostnatými šeptal – (do tmy duše jeho snad paprslek z těch jasných očí pad): „Bůh buď s tebou! před vlnami zlým ochraňuj tě!“ – K synu svému hled a usmál se trpce. „Co jsem pravil? Nepřátelský proud jsi nezastavil. jedinou jsi vlnu vrátit nedoved. Říkával jsem, – však to dobře víš! – Moře, moře! Teď snad pochopíš? Sám jsi poznal, – vidíš, co je síla, už i tebe s břehu odplavila!“ – Zas dětinský, nerozumný smích objevil se na rtech bezkrevných, při tom v očích bezedné je hoře. Šeptem opakoval: „Moře, moře!“ 24 Hoch se zarděl až po samé čelo, cos jej při těch slovech zabolelo. Zableskly mu oči. „Ne, můj otče, ne! neshltlo mne moře zvířené, ale vím, co značí síla jeho! – Co my proti němu zmůžeme? slábi jsme a chudi. Padneme. Jenom silný pánem světa všeho. Nerovný je zápas. Vítězem vždycky bude vetřelec ten cizí, zlatem bojuje i železem a nám pod nohami půda mizí. Naše skrovná spráhlá políčka, naše úroda v nich chudičká ztratí se v té spoustě panských lánů. Kdo že staví onu hroznou moc? nám ni Pánbůh nejde na pomoc, sám už dávno spojencem je pánů. Ale víš-li, otče, o čem sním? Chtěl bych silným, mocným, bohatým jednou být, jak ono panstvo hrdé! A pak opříti se! Do boje přinest vzdorné čelo, pěstě tvrdé. Rovný s rovným bít se! Marno je, jako červík ušlápnutý v prachu, lát a hrozit v úzkostech a strachu, když nás směle a bez trestu mohou podle vůle zdupat drzou nohou, 25 statky vzít a dívčí urvat květ a řeč naši starou umlčet. Ale silným býti! Ó, můj sen! Kterak vyzývavě povznesen nad své lány strmí dvůr tam bílý! Kéž bych jednou do těch tvrdých vrat, která neumí se otvírat, mohl udeřiti ze vší síly, vyrazit je s třeskem dokořán, křiknouti tam: Zde jsem! já! váš pán! Jak by potom zlekaně a plaše couvla cizí vlna, klesla níž. Utopena v moři skoro již zas by vytonula víska naše!“ – Cítil krev svou v žilách kypěti, zabušilo srdce, oči vzplály. Zahleděl se kamsi v šerou dáli. Umlk. Zadýchal se. (V paměti teď po letech ožilo mu znova každé hnutí malé, slyšel slova –) Stál tak v hloubku duše rozechvěn. Nikdo nepromluvil: Otec jen usmíval se, v modrých očích hoře, šeptal bez myšlenky: „Moře, moře!“ Tak odešel Vácslav v cizí svět. Pevnou nohou vyšel, jiskry v oku, víru v prsou a na srdci květ, 26 věrnou družku svoji. K jeho boku tulila se oddaná a pilná. Práce, práce jen byl život jich, ve sklamání mnohém, v nadějích spolu šli a jeho ruka silná s osudem se bila, tvrdé čelo o mnohou se skálu rozráželo. Krev a pot se v jejich stopách leskly. Nikde odpočinku. Boj a chvat! Nezbývalo času vzpomínat, – ne, v té bídě sobě nezasteskli! Šetřili až s krutou lakotou, stvrdly dlaně, ohnuly se šije. Ale nechať příboj kolem bije, ať na každém kroku trny jsou, oni jdou! a stále výše jdou! Začátek už trpký za nimi s bledou bídou svojí úzkostlivou, s útrapami přešel mnohými. S vírou pevnou a s nadějí živou dále spějí! v novou práci zas! Vědí, prchá, mizí drahý čas. – A tam kdesi cestou z nenadání klesla věrná družka, zemdlela, – smrti dech se dotkl jejích skrání. V jedné chvilce krátké zemřela, na stonání času neměla. 27 A on zastavil se, aby zlíbal mrtvé ruce plné mozolů. Tolik let šli vždycky pospolu! A jak hlavu nad ubohou shýbal, bolest přemohla jej, temně vzkřik: „Za tvou práci všechnu, zlatá, dík! Odpočineš, – jmeno Páně ctěno! – ale kdo teď pomůže mi, ženo?“ Neslyšela, – trpký okamžik. – Ale to už bylo zvítězeno, cesta před ním rovnala se již, štěstí zvedalo jej výš a výš. Mohl odpočinout, léta jdou, – – slábne. Ale ne, ne! Nepoloží k odpočinku hlavu umdlenou, leda pod zem jednou z vůle boží! – Dávno bílého cos ve snách v dáli vídal, jak by hrdé zdi tam stály, okna svítila se, dokořán otevřena vrata, – polí lán v nekonečno rozkládal se vůkol. Rozeznal již; jak by v temno chmur svitlo náhle, poznal panský dvůr nad dědinou rodnou. A hle, úkol! úkol před ním, třeba v dáli byl, hoden přece ještě zbytku žití! 28 A on cítil, že má dosti sil dojít tam a – potom ukončiti! Zvěděl dávno: hrdý panský rod ve dvoře tam poznenáhlu schází, část po části svého zboží hází marně v obět dravcům. Právě vhod Vácslav Závěta se hlásil – zlatem z dálky zvoně, – smluvili se chvatem. Došel cíle svého. Tady stojí. Zvedl starý poutník hlavu svoji, odlesk upomínek ve zracích, prokmitaly jiskry tam a stíny. – Šeřilo se. Jako pavučiny třásně mraků pod nebem se chvěly, stíny z hlubokých brazd vycházely. Rozhledl se ještě – naposled. A pak mlčky těžkou ruku zved, pokřižoval čelo. Krokem pevným k vratům došel. Byla zavřena. Zatlouk pěstí – dutá ozvěna. Zahleděl se na ně okem hněvným. „Proč se stavíte mi na odpor? Závorami zhrdám železnými, zvoňte jenom vyzývavě jimi, já dnes přece vejdu, marný vzdor!“ Udeřil svou holí do vrat – volal. 29 Psi tam jenom vyli v odpověď. Kéž by mohl v náhlém vzteku teď rozrazit je silou. Neodolal, kopl nohou do těch tvrdých vrat, která nechtěla se otvírat. Dutý zvuk se rozleh uvnitř dvorem, ozvaly se hlasy, blíž a blíž, panská čeleď s hlučným rozhovorem sbíhala se k vratům. V zámku již zarachotil klíč a otevírá pomalu se vráteň. Do tmy ven rozlila se záře luceren. „Kdo to?“ ozvalo se. Údiv zírá z vytřeštěných očí panské chasy. Zazlořečil kdosi v zadu kdes. „Kdo to?“ hněvně opakují hlasy, pěsť se zvedla někde. Zavyl pes. Stojí poutník starý. Dokořán před ním se už vrata otevřela. V očích jak by se mu rosa chvěla. „Kdo to?“ – „Já jsem – “ řekl, „já, váš pán!“ 30
II.
Pavučiny.

Pod panským je dvorem starý sad, jaro v něm a vůně květů mladých z houštin, z trávy vane odevšad, a jak větřík do haluzí zadych, oblak lístků bílých jako sníh rozletěl se s větví kvetoucích. Do havraních vlasů napadaly lístky bílé. V stínu pěšinou děvčátko se mihlo, šotek malý s tvářičkou tak dětsky nevinnou, s pohledem tak zádumčivě snivým. V oči jeho jak by těžký stín položil se, – jenom ze hlubin plaménkem to svítí úzkostlivým. Běží. Lehce po žlutavém písku střevíčky se mihly bez otisků, 31 snítka jen se chvěje rozkvetlá, jak jí sukénka se dotkla bílá a již černovláska přelétla, šerem pěšin prchá jako víla. Větve starých stromů k samé zemi skloněny jsou těžce. Pod nimi, kde stín leží studený a němý, mezi ostružím a šípky planými padá stezka v údol. V roklině hluboká tůň v polámaném sítí olověným leskem z dálky svítí. Na nehybné temné hladině tonou velké listy leknínové, bílá labuť uprostřed nich plove, na zrcadle vodním odraz světlý, jak by lekníny tam z hlubin zkvetly. Kořeny vrb starých vymleté nad vodou se jako hadi spletly. A na břehu duby stoleté, zahrocené kmeny štíhlých jedlí ke světlu se z temna rokle zvedly. Pyšně ke slunci své větve klenou a nad nimi výší prozářenou ostříž krouží. Ale v hloubi jen u paty jim leží stín a sen. Nade břehem z houští divokých balvany se kupí roztříštěné, 32 trosky věže hradní stojí v nich, ještě brána rozpuklá se klene – – (Panstvo, které tady vládlo dřív, zachovalo jako na odiv trosky šeré v stínu tesklivém, staré duby, rokle půvab prostý, – kousek romantiky pro své hosty v kraji fádním, všedním, střízlivém.) Sukýnka se bílá stínem mihla, prokmitává houštím blíž a blíž, černovláska k rokli sběhla již mladičká a jako proutek štíhlá. Zatleskala v ručky, – labuť v let, jak by leknínový ožil květ, přes hladinu lehounko se vznesla, k nožkám dívce lichotivě klesla. Zčeřila se voda. Nade břehem zamyšlená, labuť u nohou, stojí dívka. Uzardělá spěchem oddychuje, zlehounka se dmou úzká dětská ňadra. Ve zraku jí v řasách drobné jiskry světélkují. Tichá hloubka pod ní. Pod lekníny světelné jdou pruhy, tonou stíny. Dlouhé stonky listů zelených, jak by náhlý proud je výše zdvih, 33 na dvě strany v hlubinách se dělí. Drobné ručky stébla spletená rozhrnuly. Bílá ramena bleskla v čisté vodě. Závoj skvělý po žlutavém písku na dně splývá a hlavinka krásná z hloubky kývá, usměvavých očí dvé se dívá. S břehu černovláska volá vstříc: „Pojď! pojď!“ v bílé dlaně tleskajíc. A korunku zlatou nad čelem ve hře vln a šumu veselém rusalka se vynořila zdola, bělounká a něžné dítě zpola. A jak na břeh vyšla spanilá, do stínů jak blýskavice svitne, hedvábné své vlasy spustila, setřásla s nich vodní kapky třpytné. K nožkám černovlasé panenky v trávu sedla mezi pomněnky, zasmála se tiše: „Bude ples! díky, zlatá, že jsi přišla dnes! Motýleček pestře malovaný s pozváním ať letí na vše strany, v ostružiny, v šípek, v rákosí, rusalky ať všechny poprosí, všechny skřítky, všechny pídimuže, kde koho jen kolem najít může, bez odmluvy přivede je k nám. 34 A já hudebníky objednám: všichni pěvci zelenavých snětí, jak malíčkem kývnu, hned se sletí, každý spustí chutě notu svou, hejsa! hopsa! kolem dubu vletu budem tančit spolu v prostřed květů, – tanečníci už tu také jsou! Balvany tam skalní, které mechem obrůstaly celé století, vstanou ovanuty kouzla dechem, – víš, to princové jsou zakletí, – roztočí se do kolečka spěchem. A princezny přijdou vznešené, cářice a dvorní vzácné dámy, zvednou vlečky dlouhé, skákat s námi hopsa! budou v trávě zelené! – Ale, Blaženko má, co že je ti? Cosi vidím v očkách tvých se chvěti, – slzičky jdou nebo mráček hněvu? jako když je mlha zakryje – Což ti, děcko, není do úsměvu? Blaženko má zlatá, co ti je?“ Blaženka však stojí, v čílko mladé jako stín se drobná vráska klade. Pohladila vílu zlatovlásku, k boku se jí něžně přitulí. „Odpusť,“ šeptá, „za tu všechnu lásku, 35 nevděčnou dnes a zlou buduli. Proč jsem k tobě přišla? V duši mojí myšlenky se chvějí v nepokoji. Obejmi mne, nakloň ouško blíž – a já tajemství mám, rozumíš? – Ve staré tam věži ve sklepení, kam nevnikne nikdy světlo denní, Modrovous prý mladou žínku svou za mřížemi pod závorou střeží, a ve skalách černé klenby jsou, dřívější tam ženy mrtvy leží. U okénka smutná princezna pláče, vzdychá v temnu smutných nocí. Nikdo nepřijde jí ku pomoci, neotevře vrata železná. Oči její osleply už bolem, stínem zdá se býti, neblahá. A muž její hrozný chodí kolem, slova nepromluví, – podlaha skřípe jen při každém jeho kroku. Blesky krvavé mu hoří v oku. Jak mi líto, líto paní té! jaký život hrozný bez naděje – ! a tam dole ony zabité, – jejich pláč se ještě klenbou chvěje. Což opravdu nikde spásy není? odnikud? a nikdy do vězení nezasvitne bílé světlo denní? 36 Sestřičko má, nikdy, nikdy ne? myslíš: jistě ve tmách zahyne?“ Rusalka se celá zasmušila, ztemněly jí oči. Šeptala: „Znám ji dávno. Jak je roztomilá! vídávám ji: hledí zoufalá z okna hustou mříží. Čelo svoje v průsvitnou dlaň skrývá. Bolestno je vidět, jak ji, krásnou, ztrávil žal, jako by jí duši z ňader vzal. Břečtan jedenkrát se vyšplhal k samé mříži. Ale rozzuřený Modrovous jej vytrh z černé stěny. Ani motýl nesmí přeletět za tu mříž, kde vadne bílý květ. Ni sluneční paprsk v ony stíny nezabloudí, v šedé pavučiny zachytí se. Neví ubohá, hvězdami kdy vzplane obloha. Kolem noc je věčná. V duši její jenom plaché vzpomínky se chvějí. Princezna to byla spanilá, lilje bílá, z nebe anděl světlý, po pěšinách, kudy chodila, pod nohou jí fialky vždy kvetly. Žila mezi květy, v květu samém, šťastna v nevinnosti, až jí klamem Modrovous i život otrávil, 37 jako pavouk mušku udávil. Ukrutný a hrozný! hledem straší, cizí tyran, není z krve naší. Přišel nezván, hrdé hradby vztýčil, květy našich lučin zdupal, zničil. Kolem hradu zem i černá skála prosakovat krví vždy se zdála. Nejhlouběji pod žulovou věží, mrtvoly tam ve stuchlé tmě leží. Ticho, němé ticho. Chvilkou jen krůpěj krve padá na kámen – “ Obě družky ztichly. Jak by bolem všechno ztemnělo a stichlo kolem. Těžká snad a černá mračna plynou nad vrcholky dubů. Nad roklinou rozpjaly se křídly šerými, a stín smrti letí pod nimi. Blaženka dí šeptem: „Teskno je mi! jak by zoufalý a smutný vzdech z neznáma sem zavál ve stínech. Jakýs žal tu blízko chodí němý. Ale tam – jak hrozno musí být! po temné jej chodbě vidím jít, hledí do tmy vytřeštěným okem. A kol něho stíny mlčky jdou, zádumčivé stíny stuchlou tmou, nemluvné a neslyšeným krokem kolem zdí se plíží stále s ním – 38 Sestro, sestro, jak je neštastným!“ – Družka vzhlédla, jak by zděsila se: „O kom, o kom že jsi mluvila? Lituješli vraha?“ – Ticho zase, Blaženka jen hlavu svěsila. Náhle kdesi blízko zachřestily v písku kroky, znát, jak těžké byly, a při každém kroku prudce v zem hůl se zabodává. Drobný ptáček vylét s poplašeným hvizdotem. Obě družky vzhledly. Jakýs mráček v rusalčiny jasné oči pad. „Budiž zdráva, sestřičko má milá!“ šeptla družce v ouško. „Brzy snad uzříme se opět?“ Políbila na tvář ji a na skráň, na šíji. A již v černé tůni tone. Zalijí vlny bílé tělo. Vlasy vonné jako zlato plynou. Ke dnu tone, ještě ze hlubiny kývá dlaní. Vyplašená labuť vzlétla za ní, v prostřed tůně padla, sněžný květ. Nade břehem děvče samo stojí, slyší těžké kroky přicházet. Chvilku zdá se, jak by v nepokoji prchnout chtěla, – ale zase již klid se vrátil, zjasnily se oči, 39 zatleskala a vesele skočí. A ty kroky těžké stále blíž. – Z houštin vyšel velký stařec sivý. Modrých očí pohled úzkostlivý těká mezi stromy, v stínu jich. Stanul. „Dítě! dítě! kde jsi?“ volá. Od zapadlé tůně k němu zdola přitlumený dětský zvoní smích. „Zde jsem, tatíčku můj, hledášli mne!“ Usmál se a prstem hrozí kmet. „Dítě, dítě, jak jsi neupřímné! vždycky hledíš jenom uletět, ve stín se a do pavučin skrýti. Jak rusalka v šelestivém sítí zadumaná sedáš nad vodou. Starý Jakub přiběh uděšený, že prý viděl, kterak potají vodní panny tebe lákají, jak prý k tobě z proudu z bílé pěny vyplynula žínka růžová, – vidíš, jak nás děsíš, bláhová!“ – Sám se tomu zasmál. Kolem šíje Blaženka již měkkou páž mu vije. Rtíky pevně na tváři mu lpěla, sladkým smíchem svým jej umlčela. Pohladil ji po hlavičce kmet. „Zdráva budiž, tys můj pozdní květ!“ šeptal rozněžněný. „Ó kéž mohu 40 život za tě obětovat Bohu, vyprosit ti zdraví, dítě mé!“ Zamlčel se. Stín mu pokryl čelo. A pak řekl: „Dost již! půjdeme!“ Trpkého cos jeho hlasem chvělo. Po pěšině zpátky mlčky jdou. Podobná již velké vzácné dámě zavěšena zlehka v jeho rámě šustíc bílou krátkou sukýnkou k otci dívka hledí, usmívá se šťastna ve svém mládí a své kráse. Starý Závěta však po boku zachmuřen jí kráčí, nehovoří, na čele se mraky jemu tvoří, bolest hlodá v duši v hluboku. „Tatíčku můj!“ dceruška se táže, „řekni upřímně teď: co je ti? proč se ani úsměv neokáže na tváři tvé, a když přeletí, trpký je a hořký neskonale?“ Odpovídal: „Mlč, mé ptáče malé, jenom starost o tebe mne tíží, o tvé štěstí, celý osud tvůj!“ S úsměvem naň čtveračivě vzhlíží: „O mne, tatíčku, se nestrachuj! Jsem tak šťastna, – řekni, možno býti šťastnější snad více? Nevěřím!“ 41 A to štěstí v pohledu jí svítí. Usmál se zas hořkým smíchem svým. Chtěl cos říci. Ale: zdali smím – ? hlavou mihlo se mu. Nechtěl rušit šťastné chvíle její. Mlčky jen pohladil jí vlásky zamyšlen. – Lépe snad jest, nebudeli tušit – – Nedala mu v dumách utonout, smála se a hravě vyprávěla dětské sny a touhy: jak by chtěla s bílým mráčkem nad nivami plout, široširým nekonečným světem letět jako ptáče volným letem. Nebo raděj jako lilje kvést v tiché hloubi lesa, z černé hlíny nad zavlhlý chlad a smutné stíny kalíšek svůj sněžný hrdě vznést – – Usmívá se otec: „Dítě, dítě, kam sny divné vždycky odvábí tě! Ale víšli, že dospíváš divem v krásnější a spanilejší květ, nežli jaký vidíš ve snu živém? Šestnácte už odešlo ti let – !“ Zvážněla, však ihned pohodila mladou hlavou. Řekla ve smíchu: „Vím, ba dobře vím to, pohříchu! 42 Všichni hovoří mně, abych byla vážnou, moudrou, ne už dítětem. A já nechci! Raděj rozpustilá, nerozumná, šťastná v jaru svém, nevázaným bujným rozletem ve květech chci jako motýl těkat, nežli velkou moudrou slečnou být, vážné tváře, dlouhou vlečku mít, rukavičky oblékat a svlékat. Ach, jak nešťastnými se mi zdají všechny, které na moudré si hrají, v ranní rose poskočit se bojí, moudře vyšlapují, moudře stojí, jak princezny v zámku zakletém! jaké nudné smutné živobytí! – Ne, tatíčku, nechci moudrou býti, nechte mne být ještě dítětem!“ Políbil ji s utajeným vzdechem, do vlasů ji černých políbil, kamsi stranou obrátil se spěchem, aby vlhký záblesk očí skryl. Neviděla, dále štěbetala, drsnou ruku jeho do svých vzala, hladila ji měkce dlaní svou. A jak točitou šli pěšinou, která drobnou travou zarůstala, plesně pod větvemi zkvetlými 43 píseň ptáků zněla před nimi. Motýlů roj sněhobílých letí, jak by spadával květ oněch snětí, sladká vůně vane odevšad. A Blaženka šeptá: „Jaká krása! písněmi a květem jaro jásá, jak mám ráda ten náš starý sad!“ Řekl na to jako s úsměškem: „Škoda půdy té! tak dobrá zem leží ladem jen pro panskou pýchu!“ Smála se, tak bylo jí to k smíchu. Za křovisky, ve stínech a tichu mělký potok bublal. V zátočině seděli dva starci rybáři. V těžkých rukách nehnutě a líně drželi své pruty. Ze tváří jakýs tupý klid a smutný hledí. Jeden prut svůj zvedl. Maličká na břehu se blýskla rybička. A zas bez pohnutí starci sedí a mdlý unavený pohled jich po vlnách se smeká třpytivých. Neviděli, Závěta že stojí na protějším břehu s dcerou svojí. „Hle, hle, staré!“ řekl s úsměvem, „zapytlačit trochu vyšli sem! Martine, hej!“ rozveselen zvolal, 44 „ještě lovit chodíš v neděli? Vášni té jsi nikdy neodolal! jak se daří, starý příteli? A ty, Hroudo? což, můj milý brachu, zdali pak mne trochu ještě znáš? na mladáli léta vzpomínáš? Jak jsme – děti – časem plni strachu do panského sadu tajně vpadli, nedozralé ovoce tam kradli? Hoj, to byly doby! však se sám vzpomínkou rád v dětství zatoulám. Ale, hoši, kam pak nenadále k odchodu se máte, bláhoví! lovte jenom podle chuti dále, Blaženka to na vás nepoví! A nepřijde hlídač, – vzpomínáte jak nás plašil odtud častokráte? Jednou“ – kmet se celý rozjařil, – „jak se nám vpád smělý vydařil! Martine, víš, tys byl na číhané, jestli hlídač někde nevyvstane, a my s Hroudou v píli zoufalé ovoce jsme rvali nezralé. V tom se v dálce ozval pokřik divý a tvůj hrozný nářek úzkostlivý, kletby německé a zlořečení. Naslouchal jsem bledý, zděšený, ale Hrouda pravil zkušený: 45 „Nu, což, – chytili ho! – nic to není! jenom trhej, pokud on tam ječí, my jsme tady prosti nebezpečí, a než do syta mu natlukou, odneseme klidně kořist svou!“ Smál se kmet, až slzely mu oči. Ale Martin mlčky jen se zdvih, žíněný vlas kolem prutu stočí, očí nepozvedne, schýlen, tich, odchází jak hošík metlou zbitý, na rtech němých úsměv rozpačitý. Hrouda zahučel cos. Očka malá jaksi vychytrale zamžikala, prudce čapku smekl, beze slova po zpátku se ztrácí v houštinu. Přes potok se kloní ještě znova. Znamení dal jakés Martinu, a již oba sehnuti až k zemi zapadli tam mezi haluzemi. Blaženka se v udivení ptá: „Tatíčku můj, co to znamená? jsouli tamti oba starci němi?“ Zamračil se otec. „Vidíš!“ praví, „takový je lid náš. Sklopí hlavy, zarputile mlčí, hledí v zem s hloupě vychytralým úsměvem. Promluv na ně, hned se počnou shýbat, 46 jak by chtěli ručičku ti líbat – “ (starý otřásl se, odpliv s nevolí). „A to vše je tolik neupřímné, tváří se tak, jak by neznali mne, – a já s nimi chodil do školy. Odvrátí se, – ale já vím, v taji ošklíbnou se a zle pomlouvají. Nevěříš, že srdce zabolí? Podávám jim ruku, – hledí z dáli, jako by jí dotknouti se báli. Přímo ptám se, zda mi nevěří? nejsemli jich hoden? Místo odpovědi potměšile jenom k zemi hledí a stranou tě zlostně přeměří. Řeknuli jim, že jsme krve jedné, každý strachem k nebi oči zvedne, jak by čekal za to přísný trest. Všichni nepřístupní, zarputilí. – I můj vlastní bratr taký jest! Vidím: vyhýbá se. Řeknu: milý, snad i ty se straníš, bláhový? Proč pak všichni na mne v bázni hledí? vždyť jsem z jejich krve, přece vědí – !“ „My jsme chudi!“ tiše odpoví. Čtu mu z očí stejnou nedůvěru. Vlastní bratr! Zaplakal bych věru, trpko je mi v duši. Jaký blud! Řeknou: chudi! – Já byl také chud!“ 47 S účastenstvím Blaženka naň hledla, tvrdou ruku jeho ke rtům zvedla. „Otče, vím to, – ještě drsny jsou ruce tvoje prací mozolnou. Vím, že s Bídou zápolil jsi krutě, pro mozoly tvoje zbožňuju tě. Ale já, můj otče,“ – řekla tiše, „já se v srdci děsím chudoby. Chudých svět, – to hrozná stínů říše, kde jen kletby zní a žaloby. Na trůně tam z lidských kostí bílých sedí Hlad a Bída cářice. Někdy v noci v nekonečných chvílích hlasů dutých divá směsice doráží mi k uchu, – na svém loži chvěju se a zírám do temna, slyším vzdechy, slova tajemná, zoufalý křik, pláč o milost boží, rouhání a pustý hrubý, smích, šílený jek duší ztracených. Vím to, z říše chudých ve tmách noci zní ty hrůzné nářky bez pomoci...“ Kmet ji hladil po hebounké tváři, pravil neklidně a zachmuřen: „Ah, co bída! hroznější je stáří! Ale – proč tak neveselý sen? proč se ve tvou duši, v srdce mladé jako stín ten přízrak chmurný klade? 48 Pro tebe má jasný býti svět, růžové sny pod bělostným čelem. – Ó, vždyť mládí čarovný je květ, i v noc temnou svítí zlatým pelem. – Proč se otravuješ cizím želem?“ Zamlkla a šerou pěšinou pod obláčky květů mlčky jdou. A před nima svitly bílé stěny, – s roztomilou zdobou baroka panský dvůr už trochu zpustošený, oprýskaná brána vysoká. V houští šerém socha nahé ženy otlučena stojí. Její druh nachýlený k pádu jakýs bůh, do pohanských zapad snů a tuch. Jak lastura leží pod terasou mramorový puklý vodojem, zarost mechem, zelenavou řasou, dešťová jen svítí voda v něm. Na prostranství volném trávník svěží, tisíc květů spadlých na něm leží. Ve stín lípy, která sto let stará vypučela plnou mízou jara, mladíci dva sešli s nádvoří. Starší osmahlý a s vouskem tmavým, s okem trochu neklidným a žhavým, unaveným hlasem hovoří: 49 „Dnes jen na okamžik se tu stavím, odpustíte, milý sousede! Kol vašeho dvora rozkošného však mne často cesta povede. Vpadnu, víte, podle zvyku svého bez okolků jako soused k vám, rád vás jako bratra vyhledám. V tom zapadlém kraji, v poušti kleté rád promluví člověk s člověkem. Uvažte, – snad věřit nebudete, – po celý rok, ovšem se vztekem, já jen se sedláky schůze míval, s farářem a učitelem píval. Ztracený rok mládí! jaký žal! v nudě polí jsem se krtkem stal. Co tu? leda v lesích s puškou bloudit, nebo s obcí o mezník se soudit. Ó, má Vídeň! stále vzdychám po ní – “ (chřípě se mu zlehka zachvěly), „z promenád až ke mně z dálky voní rozmilých dam parfum zjemnělý! Přátelé pak u skleničky vína, sport a šantán, krásky vábivé, ó, jak s lítostí se rozpomíná srdce v samotě té tesklivé? Čert vzal všechno! Odvykl jsem světu, zabil duši, zabil všechen cit, – – věříte, jak vzácným přítel je tu, 50 s kterým možno přece hovořit? Buďte vítán! Včera s potěšením podal jsem vám ruku v domě svém, – budete mi jistě přítelem? Velice si vaši známost cením!“ Upřímně a po sousedsku as měl znít jeho trochu drsný hlas, ale víčka pronikavých očí zhnědlá dávno dýmem cigaret počala se potměšile chvět. Lehkou hůlkou mezi prsty točí. Jakás nedbalost je koketní v každém jeho hnutí, – zdá se, tkví v celém jeho elegantním zjevu, v kroku, ve slovech i na oděvu. „Apropos, můj drahý, odpustíte, jestli včera mimovolně snad nějaký stín do očí vám pad. Matka má je stará paní, – víte – nervosní a chorá, – jistě že jí nezazlíte nedůtklivost její. Ale, když jste od nás odjel, milý, dlouho dámy o vás hovořily. Valda, sestra moje, smála se, jak jí těžko bylo v zápase s nezvyklou jí řečí. Ona skorem od dětinství v residenci jen 51 v kruzích dvorských žila. Nikdy sen kmenovým si nekazila sporem!“ Suše zachechtal se. „Pravdu má! raději se sladce zadumá nad románem. Je to zábavnější, než ty jazykové hádky zdejší. Čert vzal všechno! Vida, už i sám v koleje ty kleté zabíhám. V naší hloupé zemi ve vzduchu je odporná ta vřava, naplňuje údolí a hory – maně toneš v ní. Hned tu výbuch vášně, slina vzteku. K čertu se vším! Zbytek středověku! Fi! kdo vzdělán, o tom nemluví! Raději mi rcete, kdy k nám znovu přijedete? Dostojíte slovu brzy, ano? Čekat budeme. U nás v zámku starém ticho smutné. Nejhůře však Valdě, sestře mé, jako kvítku, když je ocel utne. V cizí půdu přeneseno mocí živoří a vadne bez pomoci. Je mi líto Valdy. Zřídka jen přijde host k nám, – hrabě Eichorn starý, hrabě Luna židu podoben, který zná jen svoje cukrovary. Nebo kníže z Bubna, stařeček, jako osykové listí v lese 52 zimničně se celým tělem třese. Děcko z něho stvořil znova věk. S matkou hrají karty. Zadumána Valda zatím sedí u piana, lehce stiská bílé klávesy, ale mysl bloudí za lesy. Věru, líto mně jí, – ze všech koutů nuda hledí, dni tak dlouhé jsou tu! – Ale přijeďte jen! Liboli, vezměte své chrty. Do polí vyjedeme spolu, lovit budem, najde se cos i v revíru chudém. A tam u nás háje jsou tak pěkné – – Valda s námi, – oh, ta neodřekne, uvidíte! vzorná jezdkyně! jako ptáček na vraníka skočí, pevnou ruku má a bystré oči, lov, toť její rozkoš jedině. V té proklaté fádní pustině čím bychom si chvilku ukrátili? Střílíte přec, kamaráde milý?“ Mladší soudruh, který s úsměvem naslouchal jen, hledě mlčky v zem, hlavu zvedl, řekl měkkým hlasem: „Ano, také vyjedu si časem, máme škodnou v lesích spuštěných. Ale“ – modré dobré oči zdvih 53 (jak by o shovění prosit chtěly), „špatným jezdcem“ – pravil – „vždy já byl; totiž, – dosud mladý život celý ve studiích jen jsem protrávil, v továrně pak posléz v pilné práci neviděl jsem, jak se chvíle ztrácí. Sport jsem nemiloval. K zábavám nezbývalo času. Nikdy sám nevzpomněl jsem, že bych tady jednou vládnouti měl rukou nedovednou, míti pole vlastní, širý les. – Život zcela nový žiju dnes!“ Hezký hoch byl. Pleť měl dívčí, bílou, tahy měkké, přívětivý hlas, vousky hebké, zkadeřený vlas. Ale mládím, svěžestí a silou pružná pyšnila se postava, a ty modré oči do žhava zaplanuly někdy okamžikem. Jízlivě, jak bylo jeho zvykem, starší usmíval se. „Zajisté každý jednou želí mládí svého u knih nerozumně zabitého. O, já znám to dobře! Žili jste vědě, práci, jak vám našeptali, veleučenými jste se stali. Zatím život kolem vřel a kvet, 54 a vy zabili jste tolik let! Najednou se ze sna probudíte, oči vytřeštěné, ospalé, zachvěje se srdce, s hrůzou zříte prchající mládí. Zoufale shledáváte, co vám z něho zbývá, ale mládí zatím: s Bohem! kývá!“ – Marnými ty úvahy se zdály, – oba mladíci se rozesmáli. „Vy ne!“ (pokračoval) „oh, vy ne! trochu prachu nudných školních síní, trochu pedanství vám srdce stíní, ale to vše brzy pomine! Až jen ovane vás vítr svěží, smete prach, kde jaký ještě leží, duše vzplane, srdce okřeje. Vzhůru hlavu! na kůň, v pole širá! a ty stíny – doma nechte je! Před vámi se život rozprostírá, více květů je tam, nežli sníte, mladé srdce svoje potěšíte! – Tedy ujednáno! Do týdne budeme se těšit nedočkavě v samotě té naší nevlídné. Bez okolků přijedete, – hravě, buďte jist, že sedlu zvyknete, dokonalým jezdcem budete! Valda – vidím její radost velkou! – 55 jistě bude vaší učitelkou, na chvilku se aspoň zveselí. Všechny potěšíte, příteli! v samotu nám, do té nudy kleté trochu veselosti přinesete!“ Usmíval se soudruh: „Mnoho ne! nelichoťte, pane barone!“ Hovoří, – však oběma se zdálo: cizího cos mezi nimi válo. Jak by slova pracně shledávali, jak by vzájemně si v oči lhali. A konečně – v jedné chvíli snad – oba postřehli tu lež i chlad, umlkli a jaksi rozpačitě jeden po druhém se ohléd skrytě. V tom se mihla ve slunečním jasu mladá dívka, zavlál bílý šat, přes ramena spousta černých vlasů, které těžko stužkou upoutat. S kmetem šedým stoupá na terasu. Netušila nikterak, že zdola otáčel se za ní lačnylačný hled. Mladý baron zdiven oči zved, k soudruhu se sklonil, tiše volá: „Pro Bůh! jaké sladké tajemství dům váš skrývá? Kdo ta sličná děva? sněhem lilií se z dálky skví, 56 zosobněné jaro, které vsévá vonné květy v houšť i do travin. A ten šedý stařec jako stín prchlé zimy – zasmušen a němý jejími se vleče šlépějemi. Aj, jsem zvědav: Kdo jsou? řekněte mi!“ – Soudruh odpověděl (z obočí trochu stínu náhle proskočí): „Otec můj a s ním to dítě bílé sestřička je moje, Blažena.“ – „Jak je něžná, vzdušná, rovna víle, z jarních květů bílých spředena! Jak obláček bílý prozařují paprsky ji zlaté. Dokola gloriola zářná plápolá. Květ jabloní prší na cestu jí, hleďte, co má kvítků ve vlasech! Závidím vám! – Ale? proč ten vzduch?“ „Ubohá je sestřička má! Leží jakés kouzlo zlé jí na duši. Vidíte, je krásná, mladá, svěží, o chorobě svojí netuší. Duchem nemocna je. V hlavě její jakés pavučiny vždy se chvějí. V rozkvětu svém dívčím myslí zcela malému je rovna dítěti. Duše její vyrůst zapomněla. 57 Někdy zdá se, že z mladého těla kams jí do daleka odletí, a Bůh ví, kde v také chvíli bloudí, jaké stíny v paměť se jí vloudí. V prázdno, v dálku hledí. Všechno kolem mizí pro ni v mlhách. Vidí jen, jakýs nevyslovitelný sen. Chápete, že s obavou a bolem pohlížíme na ten smutný květ. Ach, pro radost věru nerozkvet!“ – Baron, zdá se, neposlouchal ani, ale hleděl, lačně hleděl za ní, jak se vznáší jako obláček. „Krásná! krásná! krásná!“ tiše řek. Ruce, jak by k ní se vztáhly samy, oči zasvitly mu pod řasami. Ale ihned obrátil se zas, v ospalé své tváři starou nudu, unaveně ozýval se hlas: „Představíte-li mne? vděčen budu! Rád bych seznámil se s otcem vaším, se sestřičkou vaší spanilou. Snad motýlka toho nepoplaším dotěrností svojí nemilou?“ – „Odpustíte, prosím!“ soudruh mladý odpovídal nerad v rozpacích, nepokoj se kmit mu ve zracích. „Ne, dnes omluvte mne! – a ne tady! 58 Snad by opravdu se poplašila dušička ta chorá, sestra milá, prchla by nám, s bázní unikla, je tak cizím lidem nezvyklá. A můj otec – hleďte, – někde v poli pracoval, jak zvykl každý den, v šatě všedním se svou selskou holí teď se vrací spocen, uprášen. Odpustíte, – do rozpaků jen uved byste moje drahé oba, jindy bude vhodnější snad doba!“ A host hledí, oka neodvrátí, jak tam ve slunečním jasu jdou pochmurný kmet s dcerkou rozmilou. Bílé šatečky jen viděl vláti. Náhle ohlédla se Blaženka. Rychleji, než letí myšlenka, pohledy jich setkaly se maně. Baron smekl a mlčky se klaně lehounko se usmál. Zarděná sotva hlavou kývla a pak letem k otci přiskočila, splašena, V ruměnci svém věru byla květem. „Proč pak jsi se náhle zachvěla?“ otec otázal se. Hledě na ni černé vlasy hladil drsnou dlaní. Neohled se zpátky. – Mlčela. 59
III.
Na dobyté hradbě.

Pod stropem, kde jakés bohyně tančí v bílých květech, mezi nimi v divně namodralé krajině blýskajíce boky růžovými, jarého je plno hlaholu. Otevřena okna. Pod záslony větřík zadul chladivý a vonný. V sále jasném hlučno. U stolu mladí lidé, v číškách víno hoří, v očích už se drobné jiskry tvoří, líce planou. Nad hlavami jim lehounko se vznáší modrý dým. Vyvstal Venouš Vávra, právník mladý, hlava bystrá, jeden z prvé řady bojovníků ducha, kteří jdou do arény bít se s odvahou. 60 Na protější stěně pevně tkvěly oči jeho. Číšku zlehka zdvih. Kolem hovor hlučný rázem ztich, zraky všech se k němu obracely. „Dovolíte, drazí přátelé – “ začal měkce, jako nesměle, – hlas mu chvěl se, ale v okamžení v kovový zvuk ocele se mění. „Zvedám vína pohár ohnivý s radostí a plesem ve své duši, s plným srdcem, které hlasně buší! Mrak všelikých pochyb tesklivý rozvát aspoň na okamžik s čela a krev ohnivěji zakypěla. Nechť poháry zvoní! vzhůru hlavy! jásot nechať bouří právě tu, kde před chvílí ještě v přeletu vítězně bil cizácký proud dravý v naše sypké břehy, naši zem zaplavoval hrozným přílivem. Bůh dal, příliv klesá odražený, vlny opadly i kalné pěny, břeh se zvedá z divé zátopy! Bůh dá, že se najdou ruce statné, které hned se díla uchopí, vybudují hráze nepodvratné! Nesmí půdu znova dobytou 61 loupežný proud vícekrát nám zalít, nechat pod nohami rozlitou zříme stohlavou se vlnu valit, o granit se roztříští a zláme! Nechť přijde a zuří, odoláme! Proto jasně ať poháry zní, slavíme dnes velké vítězství!“ Zabouřily hlasy, číšky zněly, víno zašumělo, oči zahořely. Jen hoch slabý s tváří zažloutlou blíže k sobě přitáh sklenku svou, kostnatými prsty zatřepetal, jak by na hlavu všem kletby metal, chřípě se mu chvěly, sbíral dech: „Fráze!“ vykřik tenkým hlasem, „fráze! Tak to stojí ve všech žurnálech: cizí moře, granitové hráze, dravé vlny kolem rozlité, rodná půda, břehy podryté – !“ Ostře zachechtal se. „Ovšem, snáze všechno slovy odbýt kurážně, z dálky zahroziti nepříteli, nežli přejít propast, jež nás dělí, s ním se poznat, s klidem rozvážně změřit jeho sílu, spravedlivě jeho díla velká ocenit! 62 Smějte se! mně takto káže cit! pravdu říci! nelichotit lživě! Zde na naší holé, smutné nivě, kde jen robotník své spřežení honil s láním, cizí umění, cizí práce tyto stavby zvedla, cizí duše něžná spanilá všechna místa kouzlem obepředla, pusté svahy v sady změnila, před věky ty lípy vsadila!“ Přehlušil jej smích a pokřik dravý, rozkolísaly se mladé hlavy. Ještě zvýšil slabounký svůj hlas; „Cizí! cizí! zde psal data čas! Zde pod cizí střechou, stropem cizím, kde duch cizích rodů ještě tkví, přípitek váš vyzývavě zní! Smích mne nepomate, který sklízím, vlastenecký jásot šílený: pravda tady vryta v kameny, pevně vryta! Zapírati chcete? Na zdech, na stropech tu možno číst! Vždyť i samo jméno těchto míst hlásá cizí původ! Nezapřete – !“ Nedomluvil, – v bouři jarých hlasů jeho protesty a výkřiky 63 zapadaly marně bez ohlasu. Stál tu vztyčen mezi mladíky, ruce skřížil, úsměv pohrdavý po tváři mu žluté přeletí, patří kol, jak moudrý na děti, které z mýdla bublinou se baví. Nedbali ho více. Jiný hlas, jiná sklenka pozvedla se zas: „Naše je to rodná půda svatá, pošlapaná vrahem, mocí vzata, a z mozolů našich vystavěny hrdé zámky vzrostly k výšinám, cizáckými obdařeny jmeny s vysoka se vysmívají nám. Ale nechať zpupný sok se rouhá, co ta cizí slova? maska pouhá! Pouhý zvuk, jejž vítr odvane, a co naše, naším zůstane! Pryč s cizotou, nechať navždy zmizí i to vnucené sem jmeno cizí. Vzhůru číše! oslavíme křest! Znova dobytá píď rodné země ať i podle jmena naší jest! Nuže, jmeno, jmeno! Rychle ke mně, kdo je filolog a historik! Jmeno! ryzí slovanské a zvučné!“ Smích se ozval kolem, hlahol, křik, učený spor a výklady hlučné. 64 Konečně vstal Vávra, číši zved. „Javor bude slouti!“ V souhlas hned srazily se číšky.Trochu vína Vávra na zem ulil. „Slavně křtím tyto prahy vínem krvavým! Vše, co na cizotu upomíná, nechať křest ten spláchne. Příboj dravý nikdy víc tě výspy nezaplaví! Do věčnosti nechať pevně ční stráž Slovanstva, hlídka nejzazší!“ Zabouřily hlasy, třeskly číše, v očích jiskrou zablesklo se všem, ale v prostřed bujné vřavy spíše vyznělo to vážným akkordem. A pak hostiteli na zdraví přípitek se rozlét jásavý: „Zdráv buď Závěta!“ – Pán statku mladý s úsměvem se klonil rozmilým, číškou plnou přiťukával jim. „Rád váš jásot slyším, právě tady, v těchto síních prázdných, druzi milí! Mně se vždycky zdálo, že tu zbyly stíny teskné z věků minulých, – dnes je rozplašil váš zpěv a smích. Díky vám! Ať tedy Javor zkvétá, na samý kraj Slovanského světa 65 hlídka pošinutá! Dobře vím, že povinnost těžká padá na mne, nepodlehnu ješitnosti klamné, ani ruce líně nesložím. Rukou neúnavných třeba všude, ku práci se hlásím, – tuhá bude, při sám Bůh, že jí se nelekám! věřte, drazí! vždyť mým učitelem od mladosti otec byl mi sám. Práce zlá a krušná v žití celém čekala naň všady a šla s ním, – líbám jeho ruce, s úctou zřím na ty tvrdé zkornatělé dlaně, – odpusťte, že slza padla na ně – – Práci, práci pilné připíjím!“ Starý Závěta, kmet šedovlasý, v čele stolu seděl, nemluvil, ale na rtech jeho úsměv byl. Třeskly číše, zabouřily hlasy, k němu hrnuli se s přípitkem, zosobněna práce byla v něm, v rukou jeho, pleti zkornatělé, v celém sehnutém, však tuhém těle. Stál tu rozechvěný, jako stín čehos minulého, co už bylo, co svůj úkol plně dovršilo. 66 Však po boku jeho statný syn, na skráň líbá otce, do šedin. Jeho dívčí tvář se rozehřívá, žárem tisícerých nadějí oči zahořely jasněji, z jejich hloubi budoucnost se dívá. Hovoří kmet, šedou hlavou kývá: „Tak vás, hoši drazí, vidím rád, čela jasná, hrdé, vzdorné hlavy, myšlenek proud vzkypělý a žhavý! Jenom jedenkrát je člověk mlád! Odpusťte, jsem starý, vetchý děd, mlhou zakalil se už mi hled, ale rád mám mladost, mezi vámi sedím jako starý dobrý známý. Vím, že nese proudem nový věk příboj nových divných myšlenek, rozlet jejich sotva stihnout umím. Vlnou ryčnou hesla nová jdou, střídají se, honí se a trou, mnohému již zpola nerozumím. Nám starým už vše to jako sen – – Ale nechať dál se proudy valí, my jen pro vás vždycky pracovali, – půjdem spáti, vám však svítá den! Vy jste dál, než my jsme jednou byli, – Bohu dík, ne nadarmo jsme žili!“ 67 Zas tu hlavu stiskl těžký věk, sluneční však zlatý paprslek, jak se kdesi proplet záslonami, v bílé brvy se mu zachytil, ve zvlhlém se zraku zatřpytil. Lehký dým se vznášel nad hlavami, veselý zněl hovor, zpěv a smích, Sloka písně přeletěla kolem, číšky zněly za hostinným stolem v sále tom, kde v rámech zlacených podobizny zčernalé dvě visí nad třpytivým krbem z mramoru. Pán a paní. Tvrdé jejich rysy, čela nachmuřená ve vzdoru. Sivá paní z límce krajkového hledí stranou, v hloubi oka zlého jakýs oheň vnitřní problýská. V pyšném kroji Rudolfova věku stojí manžel její. V náhlém vzteku rukojeť rve svého kordiska. Dolů na ty mladé bujné hlavy spouští pohled chmurný, pohrdavý. Však ti pod ním samý žert a smích, nikdo k němu oka nepozdvih. V tom, kdy ještě sálem písně zněly, vysoké se dvéře otevřely, 68 vešli noví hosté nečekaní, – soused, mladý baron, sestra s ním baronesa Valda. S nadšením pohledy všech spočinuly na ní. Ale nežli přestoupila práh, chvilku otálela. Přimhouřila oči, rtík se nějak pohrdlivě stáh, hodila však hlavou. Hrdě vkročí. Přetrhly se hlasy vzbouřené, poklesaly sklenky zdvižené. Ticho kolem. Hostitel vstal mladý, vzácné hosty vítal překvapen. „Sním-li? – pak to překrásný je sen! příteli, vy? baronesa tady?“ Prstíčky jí drobné políbil, trochu zmaten, trochu zarděn byl. Valda pohlédla naň důvěrněji, v očích temných zajiskřilo se jí. „Nemilo vám, že jsem vešla sem? Vynutil jste,“ řekla s úsměvem, „slib, že navštívím vás, – tady jsem!“ K vyslovení divně rtíky strojí, cizí přízvuk v každém slově zněl, ale všechno, všechno slušelo jí. Přimkla oči. Pohled přeletěl zamlklý ten kroužek mladých hochů. Ušklíbla se uličnicky trochu. 69 Pyšně nesla hlavu. Krásná byla, krásná v každém hnutí, jako hřích, Afrodita, jež se naučila ctít pařížské mody vkus a střih. Krásná byla! Krásné svůdné tělo, – – kouzlo divné kolem ní se chvělo. Hledneš maně, a jsi ztracen již, myšlenky ti mate, srdce jímá, ani toho stínu pod očima, ani prášek pudru nevidíš. Baron Géza Rajský, bratr její, v šatě poručíka přišel dnes, vypínal svá prsa důstojněji, koketně svou lehkou šavli nes, ostruhami zvonil, sklíčkem blýskal, kdo tu byli v sále, řadou všem s nejroztomilejším úsměvem za konečky prstů ruce stiskal. „Moji druzi dobří – “ hostitel představovat pány rychle chtěl, – „kamarádi ze škol sjeli se tu, dokud v sadech našich trochu květů, než je letní bouře odvane. Srdce zlatá, hlavy nadané, muži práce, literáti mladí, umělci a – .“ Baron hlavou kýv, černý knírek koketně si hladí, usmívá se: „Oh, já uhod dřív! 70 V kroužku umělců je vždycky milo, mezi nimi mně vždy volno bylo! Ve Vídni, oh – ! Netřeba tu jmen, stačí, jsme-li jedné mysli jen, bez okolků, jak umělcům patří, budeme tu, doufám, jako bratři!“ Ke stolu se ihned posadil, jako by tu dávno doma byl, mladým druhům kynul blahosklonně, slavil práci vážnou, v nadšení božskému se klaněl umění, měl i trochu pochlebenství pro ně. Rozmilou se naivností blýskal, prostodušným tónem všechny získal. – „Příchod náš vám hosti vyrušil, – “ řekla sličná Valda hostiteli, pod brvami jiskry se jí chvěly. – „Škoda, škoda, že jsem netušil!“ s omluvou se pokorněji shýbal, ohnivěji ručku její líbal. „Odpusťte, já prosím! Vidíte: dým z cigaret všady kolem pluje, vím, že neútulno velmi tu je, ale hněvati se nesmíte! Jsme jen s otcem sami. Pohřešuje dům náš drahou ruku matčinu, ženské dlaně, jež by učinily 71 z pustých síní kouzlem domov milý! V celém domě cítím stuchlinu! Možná v parku, kde vše květem dýše, snad by se vám zalíbilo spíše?“ Její pohled trochu vyzývavý kolem přelétá. Ji, zdá se, baví, jak ti mladí páni hledí sem s neskrývaným zbožným obdivem. Pomaličku vdechuje dým čpavý, – ráda má tu vůni. Lehko snad oželela rozkvetlý by sad. Závěta však zve ji. Kývla hlavou, pokrčila trochu rameny, s prahu ještě s tváří usměvavou ohlédla se zpátky. Upřeny všechny oči posavad jsou za ní, vidí, slyší obdiv odevšad. Zatřpytil se drobných zoubků řad, jak se rozesmála. Všem se klaní s rozpustile vážnou grimasou. (Jak ty jejich oči lačny jsou!) Ale už se rychle otočila, oddaně, tak pokorná a milá, k Závětovi hledí: „Půjdu s vámi, v parku je tak krásně ve květech, když se loudí vlažný jara dech, cítím, jak se duše zachvívá mi 72 divným citem sladce tesklivým. Oh, ty květy bílé ráda zřím, jak padají ticho! Ale rcete, hněvati se na mne nebudete, že vás milým druhům odloudím?“ Koketně naň hledla. Vonný dech z jejích kadeří a šatů vanul, zdála se být květem, který vzplanul ve slunečním svitu. – V úsměvech na balkon už vyšli, spolu sami sestoupili zvolna v parku stín, sami ztráceli se pěšinami, kde květ bílý padal se křovin... U stolu však zvoní sklenky zas, nonchalantně baronův zní hlas. Vtipem žhavým sálá, žertem baví, – blíž se nakláněly mladé hlavy, když vyprávěl klepy jízlivé důvěrně a přitlumeným hlasem o zpěvačce jakés marnivé. Všichni kol se rozchechtali časem v náhlé veselosti bouřlivé. Sám se uškliboval divným smíchem (kdos to po něm zkoušel nesměle), zvonil sklenkou, říkal: „Přátelé, mládí neužít je hrozným hříchem, proto vzhůru číšky vesele! 73 Nechať v zakletém tom zámku starém nová radost zvučí s novým jarem, vytratiž se odtud šerý stín, rozvesel se s námi Helfenštýn!“ (Když do sálu vešli s Valdou spolu, povšiml si, kterak v čele stolu pozvedl se velký sivý kmet, – jako stín jej viděl odcházet.) „Javor! Javor!“ kolem něho vzkřikli. Baron mhouřil oči, trpce děl: „Vida, jak se vlastenci tu spikli! i ten starý název překážel? Oh, ten chauvinismus hrozný, běda! všechno otravuje, klidu nedá, vystrkuje růžky pitvorné, – ach, jak je to všechno odporné!“ Zoufale zved Géza oči svoje, utrápen vzdych: „Středověké boje!“ Mladý člověk s tváří zažloutlou chýlil těsně za ním hlavu svou. „Pane barone, snad dovolíte, – “ úlisně se hlásil, „pravdu díte, zcela stejně smýšlím jako vy, nenávidím svár ten jalový. My jsme výše nad předsudky těmi, nedůstojný je ten divý spor, který bují v neblahé té zemi. 74 Běda! proti vzdoru stavět vzdor! Nutno přejít propast, jež nás dělí, ruku mužně podat nepříteli!“ – Ohlédl se baron. Ret mu křiví zlomyslný úsměv: „Ještě vy! humanitní jakés výlevy! a já pravím: Kdo chce zůstat živý, nechoď blízko soku silnějšímu, z daleka se uhni raději mu! Potká-li vás medvěd, proč vás sní? Jenom proto, že je silnější! – A již dosti! dosti! ani slova! raděj k číškám navraťme se znova, nač tu mezi námi hloupý stín? Javor, křičte! a já Helfenštýn!“ V bezstarostném jarém veselí chvilky mladým lidem letěly. Pod stropem však přece těsno bylo, slunéčko je jarní vyvábilo, venku v parku zkvetlém je tak milo! Prochází se mladý Závěta stínem pěšin. Jasmín rozkvétá, dusná vůně jeho jak by k zemi těžce vylila se. Haluzemi prokmitalo slunko, v šerém stínu zlato rozstřiklo se na pěšinu 75 k nohám Valdy sličné, na šat její. Závěta děl (teď už důvěrněji): „Nemám rád ten jasmínový květ, těžkou jeho vůni opojivou. Citím smutek jakýs v ní se chvět, vzpomínku vždy ve mne vzbouří živou, pozůstalou v duši z dětských let. Vidím hřbitov, jasmín kvete bílý, nad mělkou se jamkou větve chýlí, polosvadlé lístky prší do ní. Vidím otce – malou rakvičku klade ve hrob, v ní mou sestřičku, a ty květy bílé z hrobu voní. – A tak z jedněch kvítků zavívá ke mně vůně smutná, tesklivá. A dech jiných maně opět vzbudí vždycky blahý pocit pod mou hrudí, jak by štěstím ke mně dýchal květ. Vzpomínka, jež k vůni té se pojí, zhasla dávno v paměti už mojí, však já cítím v hloubi duše znět jemnou strunu, jež se rozechvěla. Snad jste někdy stejný pocit měla?“ Zasmála se Valda. „Možno tak! jakés kouzlo vůně květin chová, duše rozteskní se. Věřte však – “ 76 a tu divným ohněm vzplál jí zrak, – „mně je sladkou vůně jasmínová, něžně sladkou!“ – Snítku ulomila, jež plničká bílých květů byla, a omamnou vůni dýše z nich. Dávný, opojivý sen se mih hlavinkou jí, ve vzpomínkách tone, ke rtům tiskne prudce květy vonné. Budoár svůj vidí malý, stmělý, květy jasmínové po zemi a v jich vůni polibky se chvěly vášnivé – kdy ústa oněmí – – Vzbudila se náhle. Snítku s květem odhodila, zaplašila sen, po průvodci ohlédla se letem. Ne, netušil pranic. Dvorně jen po boku jí kráčel. A šli sami dál do hloubky parku pěšinami, do rokliny, odkud bleskla k nim nehybná tůň třpytem kovovým. Řekla Valda: „Jak je smutno tady! jenom stíny plahočí se všady, na všechno se kladou, potají, zdá se, v myšlenky se vkrádají. Pojďme! Zpátky na světlo mě veďte! sluneční mám ráda svit a žár. Ale pro Bůh! v rákosí tam! hleďte! přízrak bílý, spředen z vodních par, – 77 ach, ne, ne! už vidím! krása živá, jaké zázraky to park váš skrývá?“ „Baroneso,“ její vůdce děl, v hlase přitlumeném smutek zněl, „Blaženka to pouze, sestřička má, však jsem vám již o ní vyprávěl. Nejraději zde se toulá sama, kývnu na ni, chcete? zavolám – “ Valda vpadla: „Nedovolím vám! proč to snivé děcko máme rušit? Pojďme, pojďme! ani nesmí tušit – “ zimomřivě otřásla se celá. „Pojďme odtud, odtud!“ rychle děla, za ruku jej vzala. „Smutno tu, cítím na dno duše tesknotu. Na den jasný pojďme, kde se směje zlaté slunko, krev ať rozehřeje!“ Nepouštějíc z ruky jeho dlaň z rokle vyběhla s ním na výsluní. „Což? tu veseleji?“ hledla naň. Jemu všady slastno bylo u ní, zář i světlo z jejích zraků sálá, – Bože, jak se opojnou mu zdála! Udýchaná, během zardělá 78 o kmen staletý se opřela. Ňadra dmou se svůdně, ruce zvedá, cosi upravuje v kadeřích. A on hledí, hledí – slova hledá – – Uhodla, proč nenadále stich. V očích žhavý plamének mu hoří, srdcem, duší celou se jí koří. Chytrý úsměv se jí na rtu mih, četla v myšlenkách mu: nejraději pad by k zemi zlíbat nožky její. „Bloudili jsme dlouho, již je čas! nemám ráda houštin šero stichlé, – doveďte mne k bratru!“ řekla rychle, „slyším v dáli volat jeho hlas! Pojďme!“ poskočila. – Okamžitě na útěk se dala jako laň, která lovci prchá, křovím hbitě prosmykla se, běží, – ostražitě ohledla se v letu ještě naň. Postál překvapen, – však skočil již, stíhati se jal ji, – blíž a blíž, ještě skok a chytí, dosáhne jí, obejme to sladké tělo její – – V tom se zastavila. Najednou zpět se otočila, oči žhavé tázavě se k němu pozvednou, sešpulila rtíky usměvavé s jakous troufalostí nezbednou. 79 „Pane inženýre!“ zahrozila. Ruměnec mu na tvářích se vzňal. „Baroneso!“ zmaten zamumlal. Uličnici podobná teď byla, vlasy rozcuchané, klobouček s růžovou se pentlí k zadu smek. Stála těsně před ním. V obličeji cítil lehtat omamný dech její. Však v té chvíli právě před nimi bujným smíchem, hlasy jarými pod stromy to zahlučelo. Sadem v překypělém rozmaru svém mladém rozběhla se celá družina. Baron Géza vždy a všudy v čele dovádí dnes, vtipné kousky smělé vymýšlí a hry sám začíná. Spatřil Valdu s mladým hostitelem (ve zmatku je přistih podezřelém), rozchechtal se, vzkřikl, rukou kývá: „Ah, vy! kde jste byli? pojďte k nám, všady už vás dávno postrádám!“ – Valda usmála se: „Co nám zbývá?“ Na prostranství volném pod terasou hráli tenis. Valda o závod – zápolila s veselou tou chasou, smíchem uvítala každý hod. Vítězila! Jako hádě svižná, 80 ohebná jak proutek, nedostižná! A ti mladí lidé zpozdile celou silou vyniknout se snaží, úsměv její, pouhý hled je blaží, – což se rozskákali zběsile. A filosof mladý s tváří žlutou nehrál, ale s urputností krutou snášel míče, které zaletěly, Valdě donášel je, šťasten celý. A než zápas dobojován tuhý, pod lipou už stolek prostřen byl. Ke svačině hostitel zve druhy, Baronesu dvorně poprosil, aby hospodyňkou pro dnes byla a stůl jeho prostý okrášlila. Neodřekla. Ihned ochotna je, v šálky čínské nalévala čaje, vlastní rukou podávala všem, sladíc roztomilým úsměvem. Tehdy baron Géza shledávaje trochu fádní tuto idyllu mrzut pokuřoval, tajně zíval, na hovoru nebral podílu, někam daleko se líně díval. A když osloviti kdos ho chtěl, barona už v kroužku nenašel. Géza bloudil sadem. Mezi květy 81 táh se modravý dým z cigarety, rozplýval se jemu nad hlavou. Kráčel zvolna. Ohlížel se kolem, – jak ty cesty všady spustlé jsou! postál mnohde s opravdovým bolem u sousoší, které rozpukané hroutilo se mezi růže plané. Na podstavci opršená slova – Přeražená lávka mramorová leží v trávě. Stranou gloriet s porouchanou střechou. Tíhou let sloupky do země se zabořily, počmárány na všech stranách byly. „Spousta!“ baron syčel. „Barbaři! každou stopu třpytné minulosti zničit musí v nevidomé zlosti, – jaký jásot, když se podaří! V troskách uměleckých památek posadit se v pyšném nadýmání, vyvolávat: my jsme dnes tu páni, co nám se svou slávou dávný věk? – Co tu chcete, staleté vy stromy? podetnou vás, koruny vám zlomí, smýkati vás budou řetězy, vše se musí kořit vítězi!“ A tak pod ty stromy věkovité sešel maně v rokli, k tůni skryté. 82 Temně lesklou její hladinou záblesky a černé stíny jdou. Hlavy dvě se k tiché vodě chýlí s podrytého břehu. Netušen je tak pozoroval drahnou chvíli. Co ti dva tam dole mají jen? Blaženku hned poznal i v tom stínu. Zachycena o prut rokyty celým tělem visí nad hlubinu. Černé vlasy proudem rozlity padají až k vodě. Zraky její k samému dnu, zdá se, dohlížejí. Ale, k čertu! kdo to vedle ní? Baron pozdálečí odhaduje: Žebrák? Možno, – chmurně vtyčen tu je jako strašidelné zjevení. Tělo v hadrech, ve všem bída krutá, lysá hlava sluncem ožehnutá, větrem ošlehána docela. Vrásky zaříznuté do čela stále chvějí se a pozvédají. Úsměv dobrácký a bázlivý chvilkou vpadlé tváře oživí; ale oči neklidně mu hrají. Také on je schýlen nad vodou, ukazuje rukou kostnatou: „Slečinko má, tamhle, vidíteli? jak tam svítí zlaté jahody 83 pod zapadlým kmenem?“ Do vody oba hluboko se zahleděli. Cigaretku baron odhodil, udiven a zlekán trochu byl. Krásná černovláska co že dělá? spadne, jistě spadne, běda jí! černé vody pod ní čekají, – co tam dole u dna vidět chtěla? sotva že se drží slabé sněti, jako bílý kvítek v hloubku sletí – bylo tam těch květů plno již! Lehkým krokem rychle kráčel blíž. Tiše pozdravil ji. Ohledla se. Viděl zřítelnice zvětšené, plné podivného plamene, k vodě však se nachýlila zase. Jako ke známému hovoří: „Pane! pane! vidíteli? zlatem jak to dole vždycky zahoří? U dna blízko břehu, pod vývratem zlaté jahody tam rostou, – zříte?“ S úsměvem jí vyhověti chtěl, do vody se sklíčkem zahleděl. „Ach, vy jistě že jich nevidíte!“ smutně řekla. Mrštným pohybem vztýčila se, klidně před ním stojí. „Odpusťte, já maně vpadl sem,“ – 84 baron do úsměvu rty své strojí, – „kam jen víly právo vstoupit mají, kde své zlato a svou krásu tají!“ Po žebráku okem šlehl jen, jak by ptal se: „Ale kdo tu ten?“ Zachytila pohled, rozuměla. „To je Jakub,“ klidně, měkce děla. „Blázen říkají zde lidé mu, ale on, můj pane, mnoho vidí, co je skryto ve tmách jinému. Hle, je jako dítě! jak se stydí! Jakube, ne! proč se červenáš? toť pan baron pouze, soused náš!“ Drobný stařík rozpačit a němý, jakoby se shroutil k samé zemi, vrásky na čele se sbíhaly, tváří kmit se úsměv zoufalý. V tom jako pták splašený se vzchopí, zapad v houští, zmizel beze stopy. Baron pravil s jemným soucitem, ano, v očích se mu rosa leskne: „Slečno má, což vám se nezasteskne v tomto stínu vůkol rozlitém, u bezedné tůně nad hlubinou, kde ty bílé spadlé květy hynou?“ – „Ne!“ dí ona prostě, „jsem tu ráda, stín zelený pohádky mi spřádá. Vídám z temné tůně vycházet 85 víly půvabné a celé bílé, jako svěží leknínový květ.“ (Baronu se zdálo, že té chvíle cosi vidí na vodě se chvět. Hlednul blíž, – a na hladině siné ve třpytu a lesku skvělém plyne obraz jeho vlastní, z hloubi kyne, – šavle blýskla, – nu, zjev hrdiny! Dozajista z tiché hlubiny zvědavé se víly vynořují, za tím zjevem svůdným slepě plují. Ušklíbl se vlastním myšlenkám, – vždy měl štěstí u půvabných dám!) Vousky kroutil, – ale před ním stojí s dětským hledem a s pohádkou svojí malá černovláska líbezná, sama pohádková princezna. „Vy mě znáte, slečno?“ tázal se jí, Zdálo se, že dětské rty se chvějí. „Znám vás,“ šeptla, „pane barone, a dnes o vás právě se mi zdálo – “ Mhouřil oči, jiskrou to v nich hrálo. Divno, hezké dítě netone v plachém studu, nic se nezardívá, klidně, přímo ve tvář se mu dívá. On již mnohým dívkám rušil sen a ví, rozruší jej jindy zase, ale tu se tázal udiven: 86 „O mně? Kterak možno?“ – Usmála se: „Odpusťte mi. Viděla jsem vás – “ (a hlas její lehounko se třás) „v ústrety jste šel mi – zasmušile prohlížel jste rukavičky bílé na svých rukou. Hlednu, – vidím: krev byla na nich. – Strh jste je a svinul a jak spatřil jste mě, – krutý hněv šleh vám z očí. Mlčky jste mě minul. V tom mne chůva probudila. Hlasem usedavě ve snu plakala jsem!“ Zdálo se mu, že se ještě mih rosný záblesk dívce ve zracích. „Plakala jste pro mne?“ jako děcku pousmál se. „Za tu soustrast všecku díky mé vám!“ poklonil se před ní. „Zdá se mi však, v podobě mé všední Modrovous že z pohádek se vtělil, o vaši se soustrast se mnou dělil? Hleďte, moje ruce – čisty jsou.“ Rukavičky okázal jí bílé. (Pohlížela na ně, prošla chvíle.) „Podáte mi přece ručku svou?“ Po drobounkých jejích prstech sáh, zdálo se, že čet jí v myšlenkách. „Bojíte se?“ ručky neodtáhla, srdce jen jí zabušilo znáhla 87 pocitem, jenž strachu blízek byl. Však ji baron milým měkkým hlasem jako děcko plaché zkonejšil. Poslouchala, usmála se časem, nevěděla, kudy kráčeli, jenom hovor jeho veselý v lichotivý šum jí v uchu splýval. Hledla, – baron jenom k ní se díval. Přes kvetoucí křoví z dálky k nim jakás píseň cizí rozpustilá zazpívána hlasem ohebným do stínů a ticha zazvonila. „Slyšíte? to Valda naše zpívá!“ baron pyšně pravil. „Nezaznívá jako stříbro ryzí hlásek její? Slyšíte tam potlesk, hlučný smích, hlahol mladých hlasů bujarých? Pojďte, slečno drahá, veseleji bude tam, než tady ve stínech, kde jako by vanul žal a vzdech!“ – „Ach, ne, nepůjdu tam!“ řekla plaše. – „Proč mé dítě?“ – Počala se rdět, „Co mi řekne, krásná sestra vaše, rozkošná jak lilje bílý květ? Což já před ní v lesku krásy její?“ Rozesmál se: „Přece neznáte ji!“ – Řekla tiše: “V bílé kráse svojí 88 často ve snách u lůžka mi stojí“ – Rozhorlil se: „Opět sen a sen! ve snách, děcko, živoříte jen. Což se ve vás touha neozývá poznat pravý život kypící, jeho změny, dojmů směsici? A do proudu, který kolem splývá byť jen na okamžik s odvahou ponořiti malou nožku svou?“ Naklonila hlavu. Přeletělo trochu stínů přes bílé jí čelo. Přemýšlela: kterak dvorným byl! nikdo k ní tak posud nemluvil! Proč teď mlčí? Čeká odpovědi? Cítila, že pevně na ni hledí. Co má říci? studem zčervenala, nejraději v útěk by se dala... V té však chvíli krokem tichounkým stařenka se přiblížila k nim. V čepci starodávném, přívětivá usmívá se a Blažence kývá. „Pojď už, pojď už, moje děťátko, (i řeč její byla sladce měkká.) „Hle, již slunce zajde za krátko, tatíček mě poslal, však tě čeká – Pojď, děťátko moje!“ – Skokem k ní Blaženka se vrhla. V náručí 89 stařenčině skrývá hlavu svoji (dítě, které domluvy se bojí). „Jdu již!“ lichotivě šepce jí a zas plaché zraky v nepokoji k baronu se letem vracejí. „Jdu již, Náno, chůvo moje milá!“ usmála se, měkce po tvářích plných vrásek chůvu pohladila. Náhle otřásla se. Trpký smích jak by zabodal se do srdce jí. „Tak, děťátko zlaté, jděte jen!“ baron smál se stále jízlivěji, „v rukou chůvě sněte sladký sen, přimhuřte svá roztomilá očka! Život, vím, vás leká, – prchněte! v jeho víry vkročit nechcete, – ale, dítě zlaté, on se dočká! uchvátí vás jednou!“ – Hlavu svoji zlekané se dítě zvednout bojí. „S Bohem!“ řekl baron vážně již, „slunce vskutku klesá níž a níž. Buďte s Bohem, sladký sen vás zlíbej, andělíček strážný ukolíbej, hlavička ať odpočine mladá. Odpusťte, že v cestu jsem vám pad, jak sežloutlý lístek v písek padá, – ale ručku podáte mi snad?“ Vztáhl dlaň svou v bílé rukavici. 90 Zachvěla se, chtěla něco říci, Však i ona svojí ručku vztáhla, jeho prstů dotekla se. – Z náhla uskočila o krok zděšená. „Krev! krev vidím!“ vzkřikla. – Stařena do náručí přitáhla ji k sobě, na hlavičku její kladouc dlaň, zpod obočí zlostně hledla naň, a již ve stín odcházejí obě. Slyšel starou šeptat: „Pojď, mé dítě, lidé zlí a pyšní zlekali tě!“ Blaženka se lehce podepírá o rámě své chůvy. Ještě však ohledla se, – k němu zvedla zrak, z hlubiny těch očí hrůza zírá! – Zmizely mu. On se zasmát chtěl, – maně na svou ruku pohleděl. K čertu! co to? drobná krůpěj krve rukavičku bílou zrosila, – ah, to větev šípku zlomil prve! Čeho Blaženka se zděsila! Zvolna rukavičku stáh a svinul. Cigaretku pálil. Dým se vinul, myšlenky mu létly kolem hlavy, polohlasem hučí: „Divný svět! Začarovaný to zámek pravý, – najdeš maně leknínový květ, ale v cestu náhle se ti staví 91 lysohlaví starci, baby šedé, jako když se pavučina přede po všech koutech tady, nade vším, jak by ve snách prince čekali tu, aby přišel v plápolu a třpytu s čaromocným štítem, mečem svým, princeznu by snící vysvobodil. – – Kdo však ví, zda takový se zrodil?“ Zvolna bloudil mezi křovím. Líně šavle ploužila se po pěšině. Pod terasu došel. U stolu ještě druzi byli pospolu, ještě zvučel zpěv, a smích se prýštil, ale hovor už se zvolna tříštil. Valda vévodila jedné straně (Závěta byl u ní), nevázaně vtipy srší, klepy jízlivé, anekdoty bujně šumivé. U druhého konce hádka zněla, politický hlučný rozhovor, jakýs nekonečný rvavý spor, jako by se vlákna rozvíjela. Právě přišel baron. Zmužile ihned vrh se mezi politiky, do té plané hádky zběsilé, bil se hned a srážel protivníky. 92 Ah, byl věru v divném rozmaru! Jeho vtip kol všechno pálí žhavý, vztek a vášeň druhých jen ho baví a ta hádka rovna nezmaru roste, třeba neměla už hlavy. Venouš Vávra ve svém živlu ploval, do široka plány rozvinoval. Za kotoučkem dýmu šedivým baron zahleděl se. „Věříteli?“ s úsměškem pak pravil jízlivým, „Snadno k cíli dojde, kdo je smělý! a mne jakás touha pohání uplatnit i svoje nadání. Škoda, nechat hřivnu takou stlíti, – v Čechách možno snadno slavným býti, a já rád se také pobavím! Přichystám si trochu silných hesel a do šraňků rovně vstoupím vesel, před národ se hrdě postavím. Do prsou se budu statně tlouci, vystřikovat kolem krev svou vroucí, všechna srdce v plamen rozžhavím! Můj nebožtík slavný strýček jeden svatou láskou k vlasti rodné veden, pod meč katu sivou hlavu dal. Já – krev jeho – v Němcích na nádraží (hrdinství to samého mne blaží) o lístek jsem česky požádal. 93 Nevěříte? za den budu rekem, klonit se mi budou s mnohým vděkem. Věru vím, že čím kdo slaboch větší, tím má raděj radikální řeči!“ Odpor vzkypěl kolem do kola. Ušklebil se baron: „Jaké křiky? zdaž ten hlahol pravdu udolá? Jsme tu přece v zemi romantiky, v zemi, kde nás i v poledne straší utopie dávno odbyté, v roztomilé drahé vlasti naší, tam kde v židlích starých ukryté testamenty věku půl se tají, a kde velké štědré odkazy, – ach to, věřte, v duši zamrazí! – v pouhý dým se časem rozplývají. Brr! mne v skutku mrazí, při sám Bůh! schovalo se slunko za houštiny, večer už se hlásí, chladne vzduch, přes trávník se táhnou vlhké stíny. Nu, což? konec, páni! Utracen zase jeden mladý jarní den!“ Hovor kolem z nenadání stich, ostře zlomen dozněl bujný smích. Na západě v dáli za houštím nebe zářným plamenem se vzňalo, 94 v listí mladém nad hlavami jim pozlátko se třpytné nachytalo – – Ach, tak zase odletuje den, padá kamsi do tmy – utopen! Chlad večerní z nenadání zadých ve stín stromů i do prsou mladých. Humor zatuch, – teskná nálada, jako když sem blínu napadá. Kolem sesmutněla zahrada. Jen ty stíny zamlklé se plazí, protáhly se, houstnou, v duši mrazí. A dne hasnoucího tichý žal kroužek mladých hostí rozehnal. – Bílou cestou do zčernalých polí, (jak tam neveselo v šeru je!) koleska se hbitá vzdaluje. Prach se zvedá pod lehkými koly, jiskry vydupaly podkovy, Valda rozmazlená jako dítě otěž vzala z rukou bratrovi, švihla bičem, koník vzdorovitě hodil hlavou, však jej zkrotila bez milosti ručka spanilá. Letí cvalem, bok mu kryje pěna. – Zasmála se Valda zveselena: „Nu což, bratře? nějak zamyšlen? s lítostí snad vidíš hasnout den? 95 Ale, drahý hochu, vysvětli mi, co tě vábí v onen pustý dům, k roztomilým našim sousedům? Lidé od včerejška! Mezi nimi občanská mi ještě páchne ctnost, časem začpí trochu sedlačiny, před oči se vtírá vzdělanost a za nehty proužek černé špíny. Haha! Šlechta ducha! Gézo, slyš, což ty vskutku se tam nenudíš? Mně to nudné vše a smutné zdá se, starý dům v té opršelé kráse, jak by ztratil živou duši svou, teď jenom tu chladné stěny jsou a v nich po všech koutech domýšlivě na rtech úsměv hloupě blažený všeho kol se dotýkaje chtivě už se uhnizďuje parvenu!“ Baron mlčí. A tím veseleji v ticho polí zapadá smích její. S dutým třeskem letí koleska, po křemenech jiskry vyšlehují. V šeré výši právě zažehují ruce duchů světla nebeská. 96
IV.
Hranice různých světů.

Bylo přede žněmi. Pole širá zlatoplavý nádech obestírá. V žáru letním stojí obilí, ve zlato tam těžké klasy zrají, hluboko se k zemi sklonily. Dlouhé vlny polem přelétají a jak vracejí se zas a zas, jak by o klas zvonil zlatý klas. Jitro je. Však dávno slunko žhavé ve vyprahlé trávě po mezích sžehlo rosné kapky třepetavé. Najednou se v dálce větřík zdvih, – po bezesné noci v úsvit denní jak by přeletělo po polích na okamžik lehké zamrazení. 97 A po stezce zlatou úrodou Vladimír a starý otec jdou. Kmet se zastavuje – rád se dívá, jak lán žita s obzorem až splývá. Syn však podle něho hlavu kloní, pušku na rameni – nedbá o ni, zlatou žeň svých polí neprohlíží, Bůh ví, v jaké myšlenky se hříží. „Nuže, milý hochu,“ otec děl, „zraje naše naděj, pěkně zraje, milost boží v lihách rozlita je. Ale – “ stranou k němu pohleděl, – „proč svou mladou hlavu teskně chýlíš? Zdá se, ani netěší tě příliš plných klasů širá záplava. Divno! co můž' krásnějšího býti, než, kdy obilíčko dozrává, kolem svého v záplavě té jíti? Hochu, hochu, cos mi radost kalí – kam se myšlenky ti zatoulaly? Bojím se, žes nezvyk doposud, po čems dalekém že se ti stýská, přehlížíš ta krásná pole blízká, zlato, které roste z našich hrud. A v těch hrudách přec je život náš! Chud a nezkušen já se životem zápasil a bil se – však to znáš, vše jsem platil krví svou a potem. 98 Ty už, hochu, lehčí cestu máš, prokleštěnou, volnou v každé době. Čeho sám jsem neměl, dal jsem tobě: vzdělání, můj hochu!“ – Měkce zněla slova jeho, láska v nich se chvěla, staré oči vlhly. – „Nuže, hleď, tobě snadnou bude práce teď! (Pamatuj, co prací dobyto je, udržeti může práce jen!) Což se nerozhledneš potěšen, jak se vlní širá pole tvoje? Jenom trochu lásky, hochu můj, zemi té, těm hrudám obětuj!“ – Zamlčel se stařík, vzdechl tiše. „Vím, že tebe kniha vábí spíše, ale stačí otevříti zrak, vždyť v těch polích rozkošno je tak! celým srdcem věru s nimi splyneš!“ Vláďa jaksi omrzele děl (opravdu se trošku zastyděl): „Jednoho dne, otče, nepomineš, abys neopáčil radu svou. Vidíš, poslouchám tě s důvěrou, – poshov jenom, jistě zvyknu časem práci polní, plochým lánům těm, stejně, jak ty, rád mám naši zem!“ Říkal vše to unaveným hlasem. 99 Otec zamyšlený hlavou kývá, po zvlněném obilí se dívá. „Ve vír města zda tě touha žene? aneb – do opravdy – stesk tě jal po továrně velké zaprášené, kde jsi v cizích službách pracoval? V ranním jasu, plapolu a třpytu, stokrát lépe v polích není-li tu? Jenom, prosím, měj ta pole rád! Před tebou je život, ty jsi mlád, já svůj život dokončil už, synu. Co jsem mohl, to jsem vykonal, seslábly mi ruce – jaký žal? rád už po lopotě odpočinu. S klidnou myslí života se vzdávám, práci svou teď tobě odevzdávám: Sám se přičiň, Bůh ti požehnej, vytrvalost ti a sílu dej. Přeju ti, bys došel dál a výše, než já došel (doplazil se spíše). Jen tu zem, ta pole opatruj, – v nich má krev a celý život můj, v nich budoucnost klíčí. Těžkým hříchem – “ (slova přelamoval na rtu cit) „bylo by, ta pole opustit, zhrdnout jimi v jakéms klamu lichém. Hochu! rád měj a chraň půdu svou, ať se nedrolí ti pod nohou!“ 100 A syn odpovídal s krátkým smíchem, který trochu nudy zakrýt měl: „Dobře, otče, žes mi připomněl! půjdem tedy hájit půdu svoji, připraven jsem k velikému boji. Však víš: vedu s obcí dlouhý spor o hranice v lukách, – zlí jsou lidi, kořistí, kde dobrou vůli vidí, všechno jen mi robí na úkor! Dlouho shovíval jsem, však tím spíše zpupnost selská roste výš a výše. Jsem již omrzelý věru vším, rázně celý spor ten ukončím. Pojďme!“ Hlavou hodil rozhněvaně, pažbu pušky svojí stiskl maně, předešel už otce. Po polích starý jen se díval, tiše vzdych, chvěly se mu rty, však zůstal němý, jen mu hlava sklesla, schýlen k zemi kráčel za svým synem. – Z jasných polí pěšina se smekla do údolí, do zeleně lučin, ku potoku, který přes mělčinu v líném toku k dědině se vinul. Nade mlýnem pod vysokou hrází rozlitá olšinami, zelenavým stínem hladina tam vodní prokmitá. V lukách pokosených podrůstává 101 s kvítím drobným nová svěží tráva, kde je nejhustší, tam po kraji, hranice dvou nepřátelských světů, mezníky se řadou bělají v prostřed čapínůsků, modrých květů. Panská půda zde se dotýká slabých selských dílců. Silou svojí k potoku je tiskne, proniká mezi ně až klínem jako v boji. A dusí je. Zdá se, znenáhla travička už na nich vyprahla, z panské půdy v bujnosti a pýše i ty čapínůsky rostou výše. Když Vladimír sešel do lučin, viděl: v olších hnul se tmavý stín, hlouček vesničanů vyšel z houští, přímo travou pánu vstříc se pouští. Z dálky smekají už. Mnohým z nich ve vlasech se kmitá šedin sníh. Tváře snědé, v čela vrásky vryty, na rtech úsměv pokradmu se mih, zpola chytrý, zpola rozpačitý. Dozajista někdo mezi nimi šeptem zavtipkoval. Nikdo však pozvednout se neodvážil zrak. Jdou tak travou kroky zviklanými. 102 Vladimír stál na zeleném svahu štíhlý, hrdě vypjat, zachmuřen, pozoroval mlčky hlouček ten, z lící drsných, ze zvětralých tahů kolem rtů, z těch očí sklopených, myšlenky chtěl vyčíst z duší jich. Došli, – mlčky nachmuřeni stojí, kterak začít, zdá se, nevědí, až pán zahovořil s výše svojí: „Nuž, vítáni buďte, sousedi! Jaké krásné rozmilé je ráno! v polích všechno v úsměv rozehráno, lehký větřík po zelené nivě měkkou trávu hladí konejšivě. Rád vás vidím, – ukončíme dnes nekonečné pásmo starých sporů, o piď země, o nějakou mez! Víte přece všichni, bez odporu ona půda ku panskému dvoru patřila a patří – “ (Najednou staré hlavy tam se rozkývaly, jejich vrásky hlubšími se staly, – ale očí ani nezvednou.) „V knihách je tak psáno, rozhodnuto nejvyšším je soudem. Právem jen dal jsem ohraničit půdu tuto, – skončíme už marný zápas ten. Oč se jedná? o bezcennou hrudu, 103 vždyť jste dříve o ni nedbali, chci jen, byste právo uznali – a já dobrým sousedem vám budu.“ Ticho kolem. Náhle v kroužku jich krátce řezavě se ozval smích. A zas ono příkré ticho bylo. Závěta se zachvěl. Zamrazilo po celém jej těle, tajil dech. Rázem pozvedly se oči všech, s úsměškem se do tváře mu vbodly (oh, ten posměch babský tak a podlý!), a v jich hloubi temné uviděl propast nedozírnou dál se šířit, nenávist, jíž nelze nijak smířit, na rtech jejich němý vzdor se chvěl. Stále ono ticho. – Přetřel čelo, v žilách jak by cos mu zakypělo, z jeho očí vstříc těm zrakům všem zablýskalo zlobným plamenem. „Slyšeli jste?“ ostře krátce pravil, „jak mezníky po lukách jsem vstavil, tak hranice vedou, – šetřte je, ať se mi tu škoda neděje!“ Ah, ty zraky už se nesklopily, jenom ještě jízlivější byly. A kdos mluví – za druhé se skrývá – : „Svobodno nám bylo od jakživa 104 na těch lukách pásat, jezdit tudy, do lesa směl vždycky člověk chudý.“ – A hlas jiný syčí z úkrytu: „Cizozemci druhdy vládli tu, velká šlechta, páni opravdoví, přec nedali křivdit chuďasovi, – až teď náhle tento zákaz nový – “ „O právo se jedná, ne o mezník jen, o kus roští, o tu nůšku trávy – “ Zavěta se ozval popuzen. – „Tak se to má vždycky s těmi právy!“ odpovídá z hloučku trpký hlas. „Právo zachráněno! ale zas chuďasovi urván kousek chleba, právo žije, – chudý scípni třeba!“ – Mladík zblednuv řekl: „Konec sporu! mně dnes nijak není do hovoru. Bude, jak jsem řekl. Nerad bych užil tady výstrah přísnějších!“ Úsečně tak skončil. Nenadále ozvaly se temné výkřiky. Slyšel hučet: „Vida, mezníky! co nám po nich? přes ně půjdem dále! Má-li pán své právo, máme my také právo žíti na zemi!“ Vladimír stál hrdě, čelo mračí, oči planou. Ptal se: „Co to značí?“ 105 Nikdo neodvětil, – konečně starosta sám, mužík holohlavý, vyšel z hloučku, před pána se staví, hlavu nízko skrčil bezděčně. „My se ohradíme!“ chvatně praví, „tak nám radí i náš advokát, výbor míní věc tu soudu dát!“ – A dost. Celý skrčil se až k zemi. Vláďa jen se hořce zachechtal. „Advokát? ach, všechno známo je mi! K nepříteli, – Bože, jaký žal! – jdete prosit o pomoc a radu, a on roven úlisnému hadu cizí rodem vám i smýšlením, omámí vás řečí, dechem svým, vyssaje z vás krev, – což nechápete, že jak oběť do spárů mu jdete?“ Zamžikal jen mužík očima. „Nu, což dělat? všechno dobře víme, – však on – cizí – nás se ujímá, a my nikde spásy nevidíme! nikdo trochu citu nemá k nám!“ – „Slyšte!“ vzkřikl Vláďa, „přísahám – – !“ Zamlčel se – řekl rozvážněji (jenom rty se nervosně mu chvějí): „Což já někdy ublížil jsem vám? Výčitky té nezasloužím věru: 106 Víte dobře, – z vaší krve jsem, celou duší vaším přítelem! Proč jen všady vidím nedůvěru? Což jste zapomněli, s jakým plesem vítali jste všichni příchod můj? Neřekli jste: Srdce své ti nesem, bratrů svojich rodných polituj! Zachraň nás, dej ruku ku pomoci, než nás moře cizí shltne mocí! S důvěrou jste šli mne tehdy vítat, a já viděl slze v očích svítat. Nu, což? sklamal jsem vás? starý hřích odčinil jsem. Z dětí ubohých odpadlíky nestvoří vám škola, srdečka jim drobná neudolá, neodcizí vlastním rodičům! Nezaznívá více boží dům cizí řečí, které nerozumí lid ni Pánbůh... A za všechno teď taková je vaše odpověď?“ Opravdová lítost hlas mu tlumí. Starosta se tupě usmívá. Mistr kovář, silák s nízkým čelem, s tváří hrubou, s Herkulovým tělem zpod víček se k pánu podívá. Skříživ ruce, mluvil: „Vzácný pane, dovolíte, to jsou řeči plané: 107 Co nám na tom, v jaké řeči kněz káže či se modlí? Našim dětem řeč naše už nepostačí dnes a s tou druhou celým projdou světem. Těmi spory ať se baví páni, ne ti, kdo se hladu sotva brání, – jedno víme jenom: my chcem žít!“ Vláďa ohlédl se, rozhořčením bledý, slyšel kolem tichý souhlas znít, řekl s pohrdáním: „Dobře tedy, dle vašeho přání vše má být. Vykopat dám mezníky a směle pleňte luka, lesy, panství celé, za to, že jste dali v temný kout duší svých mi maně nahlédnout. Díky vám, jsem o illusi chudší, člověk, dokud žije, vždy se učí!“ Otočil se vzdorně. Odchází. Mlčí vesničané. Oči v zemi. Kovář jenom vztýčen nade všemi úsměškem svým pána provází. Podepírá boky: „Ne tak!“ volá, „vzácný pane, – věru, že spor ten nenecháme vyhraný už zpola, nechcem almužnu snad bídnou jen, svatého si práva vydobudem, panská láska, špatná útěcha! 108 Doktor Kohn nás hájí, nenechá křivdu páchat na člověku chudém, – právo máme, bít se o ně budem! – “ Vláďa pokrčil jen rameny, smích zaslechl ještě tlumený, neohled se, stezkou vyšlapanou sám se vracel z lučin do polí, pobouřen a zarděn nevolí. Setřel pot a cítil, že mu planou ohněm obě tváře, jak by byl někdo v obličej ho udeřil. V lukách u potoka s vesničany starý Závěta zbyl. Zadumaný hlavou kývá – na rtu tichý vzdech. Jaksi udiveně oči všech za synem se v dálku upírají, v pohledu jich pochybnost se tají. Kovář jen se chechtá. – Řekl kmet: „Co jste učinili? Běda, běda! jak mám všemu tomu rozumět? Mistru nedivím se, pomstu hledá, ze dvora že práci jemu vzali, ale vy – ! můj Bože, ale vy!? Což syn neposkyt vám úlevy, kde jen možno, jak jste zavolali? Což tu není duše jediné, 109 která trochu vděčnosti by znala? zapomněl jsi, starý Martine, když ti chalupa se rozpadala, kdo ti dříví, kdo ti kámen dal? A když jsi se, Hroudo, rozstonal, kdo lékaře přivez? a kdo všude radou, skutkem sloužil obci chudé? a kde třeba, sám pomáhal všem? syn můj byl vám vždycky přítelem, – a dnes, co to bylo? řekněte mi: proč jste ranili ho v hlubiny? pro píď bídné zaschlé pastviny!“ Očima jen zamžikali němi. Za to kovář zvolal s úsměškem: „O právo jde! ne o hrstku trávy! O to, že nás panský statek dáví, o to, že my také žíti chcem!“ Ale stařec teskně pokračoval: „Hleďte, – však jsem druhdy zkusil sám, – panský dvůr vždy zlobou hrozil vám, jako ostříž hlídal, hnětl, kloval, zvolna chudou vísku pohlcoval, těla, ba i duše zotročil, – a já vídal, jak se hlavy sklání v úctě, pokoře a bez reptání, když – ne pán, – jen písař vykročil. Líbali jste ruce, šťastni byli, 110 když jste panský úsměv zachytili. A dnes s takou urputností zlou odmítli jste ruku přátelskou!“ Kovář trhá bradu rozcuchanou, v přimhouřených očích jiskry planou. Sykl potměšile, hlavou kývá. „Lepší pán, kdo pánem od jakživa, než kdo s námi ještě před týdnem v jednom jařmu táhli nevlídném!“ Starý Závěta se zachvěl celý, zraky jako mhou se zatemněly, oněměl. Jen mimovolně sáh na čelo si v trpkých myšlenkách. A když zvedl oči, – v dálce vidí odcházeti rychle hlouček lidí. Nerozeznal více Martina ani Hroudu, ani mistra zlého, v jedno vše mu splývat začíná, v jeden celek. Cosi bolestného pocítil, jak projelo mu duší. Viděl, vzdalují se a on tuší: nevede už žádná cesta zpět, – zajdou a tam jiný už je svět. Klesl unavený v trávník zprahlý, sivou bradu opřel do dlaní, starým čelem chmury černé táhly 111 jako ve vysoku havrani, kteří z dálky z lesů vyletují, v ranním vzduchu mdle a těžce plují, – a kam letí? – Zíral za nimi stařeckými zraky kalnými. V trávu klobouk pad mu. Hlava bílá ve slunečním třpytu zasvítila. Motýl stejně bílý oblétal kolem ní a v křídlech nesl žal. Náhle těžká ruka na rameni spočinula starci, – teskné snění rozválo se, s očí klesly stíny, jako když se strhnou pavučiny. Ohledl se. Nad ním nachýlen bratr Prokop stojí. Vzkřikl: „Běda! tys byl mezi nimi?“ Rozčilen na slabých se rukou pracně zvedá. – „Nebyl, hochu, nebyl!“ vážně praví mladší bratr po bok sedaje. (Pohled jeho měkce usmívavý a tvář jeho věčně klidna je.) V záři slunce obě staré hlavy, jako pampelišky bílé jsou, než je chladné větry rozvějou. „Nebyl, hochu, nebyl. S nedůvěrou hledí na mne, dávno nevěří, zrádcem jmenují mne někteří, – zakusil jsem toho plnou měrou! 112 A víš, proto, žes ty bratrem mým, proto nepřítelem zdám se jim, jdu-li cestou, z daleka se vyhnou, „hleďte, z panské krve!“ po mně švihnou.“ Zamračil se Vácslav. „Také již s výčitkou ty ke mně přicházíš?“ – „Já, můj hochu?“ udiveně oči bratr pozved, – „což mě málo znáš? Ale vidím, slze ukrýváš, – ne, můj hochu, ne, ne! – svět se točí a my staří – co my říkat smíme? my už světu málo rozumíme!“ – Vácslav jen se vzepjal, vstal by rád, staré tělo zpět se k zemi hroutí. „Ó kéž, Bože milý, kéž jsem mlád! dvacet let jen s beder odvrhnouti! jak bych k dílu s plnou chutí vstal, jak bych do úpadu pracoval, teď, kdy zem svou pod nohou bych cítil! A já – co jsem? Bože, jaký žal! stařec bídný!...“ Hlavou v zem se sřítil. „Bože nesmrtelný, kéž jsem mlád! Kterak pracoval bych rád, tak rád! Bože! Bože!“ – Prsty v zem se vryly, slze v trávníku se zatřpytily. 113 Prokop pravil s úsměvem svým vlídným a tím hlasem chlácholivě klidným: „Tak! Jsme staří, pravdu, bratře, díš, co už po nás na tom světě božím! Třeba odpočinku nám je již a rád hlavu unavenou složím. Od práce už bolí staré tělo, čas je, by si chvilku pohovělo. Ne, můj hochu, ne, já nechci zpět! Bohu dík, že cesta ukončena, co mi může ještě dáti svět? Na hřbitově čeká na mne žena, neviděli jsme se mnoho let. Půjdem, hochu, jaké rozmýšlení? Ničeho mi tady líto není!“ Ale starší bratr neslyší, tiskne dlaně k srdci, – neztiší temný vzlykot, jenž ve staré hrudi sotva zapad, poznovu se budí. Prokop usměvavě hovoří, modré oči upřel do daleka, jako když se ve sny ponoří. Mysl jeho za horami těká. Mluví o svém synu s potěšením, jak tam kdesi bloudí v cizině. Když odcházel z domu, jeho jměním bystrá hlava byla jedině, 114 zapadl tam jako navždy ztracen, až teď z nenadání po letech nabaživ se cizích krajů všech, zkušeností mnohou obohacen zatoužil se vrátit v rodnou zem s nastřádaným skrovným majetkem. – – – – – – – Letí černí ptáci smutní, němí, letí, sotva pohnou perutěmi. Vláďa navracel se pěšinou a s ním – v jeho duši – stíny jdou. Hledí za havrany. Letí, letí skvrny černé nebem zjasněným, řadou táhnou, – první, druhá, třetí. A kam letí? – Není konce jim. Přešel dlouhé meze. Pokořený došel dvora. Ony bílé stěny, jak se zdají smutné studené... Jako by byl odcizil se všemu. Zahnal psy, již lísali se k němu. Kdy z duše ty stíny zažene? Vešel v dům a shodil pušku svoji, v síních dlouhých, v teskném nepokoji po komnatách tichých přecházel, klidný koutek hledal hlavě svojí, ale přes práh žal ho provázel, všady cítil mrazivý dech jeho, záslonami v oknech zachvíval, 115 bylo, jak by duší domu všeho byl ten tichy neodbytný žal... V sále velkém Vláďa zotvíral všechny bílé smutné okenice. Vniklo žhavé světlo. Vzplálo sice v pozlacených rámech po stěnách, v mramoru se hladkém zajiskřilo, do zrcadel třpytných slunce bilo, – ale žal i přes ten přešel práh. Stíny, které světla příval náhlý rozplašil, jak okny vpadl sem, do dvou rámů zčernalých se stáhly, do dvou podobizen nad krbem. Oči Vláďovy se zvedly maně k šerým obrazům těm, hleděl na ně, ruce mlčky skříživ na prsou, – jak ty tváře obou tvrdy jsou! Ejhle, předek vznešeného rodu! voják hrubý, získal na pochodu, císařovy přízně vždycky jist, kacířské kus země za kořist. (Někde v rodné Hispanii sloužil za žold – panoš chudý – pánům svým, s verbovaným vojskem utek jim, světem bil se, dostal, po čem toužil, – prací ne, ne duchem, – násilím.) Kořist vzal a po nové sáh směle, 116 krev na rukou, krev na jeho čele! Vrah a lupič! Běda, koho stih pohled očí jeho příšerných! Jenom ona, – duše spříbuzněná zlý ten pohled snesla, jeho žena. Zachovala v úzkých prsou svých pochmurné sny samot klášterních, kadidla dech, zdá se, kol ní vane, dýmem vosku šaty zlatotkané na oltářních stupních načichly. Bledé přísně sevřené rty její v žalmech zoufajících vždy se chvějí, nikdy v touze lásky nevzdechly. Voják s koží zkornatělou v boji zimnicí se jistě rozetřás, když ji prvně pojal v náruč svoji. Z těla, z duše její dýchal mráz. Citu neměla ni v srdci mladém. – Nenávist jen. S ledovým tím chladem pomáhala zdupat vlastní lid a kacířské símě vyrvat z duší... Hle, v těch sivých očích jaký klid! Kletby tisíců ji nevyruší, matek prosby, tichý vzlykot dětí k její pýše nikdy nedoletí... Slavné, slavné vyšlo pokolení z krve jejich! – i krev snad se mění! 117 úlisní a hladcí dvořané, dvorní dámy a komtesky snivé z měsíčného světla utkané, útlé jako lilje, zimomřivé, v rokokových vzdušných šatečkách, v rokokových bílých zámečkách. Řada radů, řada generálů sešlých věkem ve službách svých králů, řada hodnostářů církevních vyrostla z té černé krve jich. Pravnuk jeden – mocný státník – píše v listy dějin osud celé říše, chce-li, tahem péra rozmetá staré řády, práva staletá – A svět celý v pokoře se kloní... Vláďa ušklíbl se: hle, tam oni! Jen ty šeré obrazy dva vidí, zdá se mu, že zas a zase chyt pohled obou dávnověkých lidí, smích vojáku jak se v očích kmit, jak se odvrátila vzácná paní s němým pohrdáním, které raní... A on dole zuby zaskřípal. Zachtělo se jemu v náhlé zlobě strhnout se zdi podoby ty obě, vykročil už, aby rozkaz dal – 118 Ale znova stanul. Proč tam s výše hledí naň ty oči v drzé pýše? proč ten úsměv zlý a pohrdavý? Jsi-li horší oněch? cos mu praví. Hrdě může hledět v oči jim! Cítil, jak se trpký pocit ztrácí. Stojí zde, – ne krutým násilím jeho rod se zvedl, – těžkou prací cestu sobě razil. Neznámí v potu tváře jdouce brázdami v rodné půdě zašli předci jeho. Čestnější-li není lesku všeho tichá jejich práce? V ryku boje co standarty vzaté? pokropen lidskou krví vzácný rodokmen, erby zlatem svítí, – ale co je i ta sláva, vyzískaná věnem dnes už, v našem věku osvíceném? Vzhůru pohleděl. Však znova stih jenom výsměch očí jízlivých. A v tu chvíli v korridoru slyšel ploužící se šavlí zazvonit. – Věru lehce uhodl, kdo přišel! Nevykročil, ano v letu kmit nevole stín v očích se mu maně. Usmál se však posléz odevzdaně, 119 když překročil Géza hlučně práh, po přátelsku vstříc mu ruku vztáh. „Nu, můj milý, zase zasmušený?“ – „Zdá se mi, že studené jsou stěny, – smutno, teskno, jak by němý žal všechny kouty tady opřádal!“ – Zachechtal se baron. „Tuším, že vy sám se namáháte bez úlevy otrávit si nejkrásnější věk jedem prazbytečných myšlenek. Zažeňte je! Dbejte dobré rady, žijte vesele svůj život mladý!“ – „Ó jak rád bych – “ Vláďa tiše pravil, „přítěže té pochmurné se zbavil. Odeženu chmury, ale zas ozývá se v duši teskný hlas.“ „To jen v tichu, samotě té vaší taký chmurný tón vás všady straší. O čem přemýšlel jste?“ – „Ale, tak – na obrazech tam těch utkvěl zrak. Minulost tu chvilku se mnou stála, – minulost dvou rodů. Jeden z nich z krve prolité se k slávě zdvih a ten druhý – ? Jak se zdála smutná být a hříšně bezcenná 120 pradědů mých zašlých bez jmena práce tvrdá, poctivá a stálá!“ Baron Géza usmíval se jen: „Ano, zde ten smutek zakotven: ve vzpomínkách. Viďte, šeré byly? Zkrušily vás, příteli můj milý? ne, nekruťte hlavou! Vidím vám do hlubiny srdce. Bez předsudků jasným okem na svět nazírám. Ale, tuším, přec jen mnoho smutku z minula vám žije v paměti a tak náhle hlavou přeletí. Bez předsudků pravím, – však mě znáte, o tom mluvili jsme tolikráte: s chloubou k nebi vynášíte práci, a já naopak jsem přesvědčen, že je práce smutná, trpká jen! Každá práce! v ní se síla ztrácí, jako těžké vlny chvíle jdou, myšlenky se plíží únavou, ruce stvrdnou v denním lopocení, zrak se kalí, hlava šediví, duch i srdce na zmar práchniví! Život v práci životem přec není, třeba byl to život poctivý! Trochu veselosti, trochu světla nutno vpustit v chaos života, 121 třeba taky, aby růže zkvetla, nejen práce věčná trampota, jako když se v trní zamotá. A to světlo, a ty květy všude to je, co vám vždycky scházet bude. Sám jste nejednou mi vyprávěl, jakou krušnou, tvrdou cestou šel život váš a vašich předků kdysi, – to ten stín, jenž na duši vám visí. Bez předsudků mluvím, – jinak zcela minulost má v paměti mi tkvěla!“ – Rozesmál se baron rozpustile. „Vzpomínky mám veselé a milé. Tatík známý labužník a hýřil, v našem domě život věčně vířil, matka krasavice, – zábavy, guvernantky, hračky, cukrovinky, – plesy drahé, valčík skřípavý, ctitelů houf stále u matinky (vesele já se všemi se shod, mazlili se se mnou o závod). Potom – kadet, voják – milý Bože! jaký život bujný, veselý, v tanci lehké chvilky letěly, hlavu sotva někdy klad jsem v lože, nejdelší mně nestačily dni, i těch nocí, plných touhy mladé, která jako sen se v srdce krade, 122 chtěl jsem užít, než se rozední. Teď vzpomínám. – Věřte, nepřelétlo mládí moje jako marný sen, prožil jsem je, růžemi mně vzkvetlo, vzal jsem, co se vzíti dalo jen. A vám radím, nežli mládí mine – vždyť den za dnem jako voda plyne, – našetřete pro pozdější věk aspoň hrstku jasných vzpomínek. Co zde máte? Jistě tady straší, říkám vám to, v samotě té vaší!“ – „A snad máte pravdu!“ Vláďa děl, studený mu úsměv na rtu tkvěl. Baron přivřel oči blahosklonně. „Jeďte se mnou! Doma večer dnes improvisujeme malý ples. Jeďte se mnou! osedlejte koně! – Nu, což? mračíte se? Věřte mi: žádné okolky tam! dobří známí opravdu jen budou mezi námi, hned se pobratříte se všemi. Hodní lidé všichni bez odporu. Sousedů pár přijde z blízkých dvorů, ženušky jich kypré, bujných vnad. Přijdou důstojníci – hoši švarní – hulánského pluku z města snad. Věřte mi, ti večer nepromarní! 123 Okřejete jistě mezi nimi. Naše dámy nejsou upjatými, nebojte se hloupé pýchy jich, piana neb řečí učených. Trochu zladěny jsou idylicky, trochu naivní, však milé vždycky. Nuže?“ – „Pojedu, – mně teskno dnes!‘dnes!“ „Díky! aspoň oživne náš ples!“ – Vláďa pravil: „Dám osedlat koně!“ Baron Géza ostruhama zvoně lhostejného cosi žvatlaje lenivě se prošel světlým sálem. „Nu, tak tedy jedem. – Ale málem zapomněl bych: kde že skryta je – ?“ Uhod Vláďa: „Sestřička má malá? nevím, kde se plachá uschovala, v kterém koutku jako v pavučiny zapřádá se v zasmušilé stíny těžkých snů své duše citlivé. Zdá se mi, že tady zvolna chřadne. Snad ji dusí také stěny chladné a to ticho domu tísnivé!“ Vzdechl baron: „Oh, tu duši milou, věřte, chmura stejná stejnou silou, jak vás, tíží, mrazí v ňadra ji, z minula to stíny padají. Jak bylina v šeru mdlá a bledá 124 blouznivé své oči s touhou zvedá. Třeba více slunečního světla, aby rozvila se, růží zkvetla a ty stíny, kde jaký je skryt, z těchto stěn už na vždy vyplašit!“ Vláďa neodvětil, – chmurný byl, netrpěliv prudce zazvonil. Vešel sluha, – koně sedlat kázal. „Viděl-li jste mého Marsa již?“ nedbale se mladý baron tázal. „Krásný kůň! jak antilopa spíš! V Pardubicích jel jsem, – druhou cenu. Baron Hirš mi dával za výměnu spřežení své celé, kočár skvělý, – dámy mého Marsa líbat chtěly! – – A váš – váš kůň?“ „Starý, dobrý sic – “ Vláďa řekl. Ani slova víc. Mrzut, nudou sžírán, hledě k zemi poslouchal jen roztržit a němý... Za okamžik travní cestou, polem ze dvora se oba rozjeli. Slunce sálalo již. Kol a kolem zlaté těžké klasy šuměly. Ještě černí ptáci rozptýlení táhli žhavým vzduchem, – konce není – Bůh ví, kam to všichni letěli. 125
V.
Podzim.

Slunko podzimní jen plaše svitlo roztřepeným mrakem. Krátce šleh zlatý úsměv jeho po oknech. V dlouhých vláknech předivem se chytlo babí léto, jak proud větru vane, na barokní římsy oprýskané. Neklidný stín s tmavých mraků pad, oslepla zas okna, zimomřivý chlad v síně zámků a do sálů vnikal. Venku Meluzína zoufalá kolem zdí a dveří zalkala a pláč její s deštěm v okna stříkal. Blaženka jde dlouhou šerou síní, kde prach s pavučinou okna stíní. Plachým krokem kráčí, v očích sen, prsty dotýká se chladných stěn. 126 Visí v koutech zrezavělé zbraně, z lovů dávných spustlé trofeje, vrstvou šedou prach se klade na ně. V tichu slyšet dívčí kročeje. Na skle vítr chřestí a dech zimy prosmykl se kouty pochmurnými. Blaženka jde – kolem zdí se plíží. Dolů z rámů černých na ni shlíží řada pyšných pudrovaných dam, komtesky se bílé smějí tam, zlaté vlasy po skráních se točí, jinde pod kloboučkem růžovým stínem svítí koketní dvě oči. Blaženka jde, plaše hledí k nim. Bála se, že ony vzácné dámy opustí své ztrouchnivělé rámy, zastoupí jí cestu s úsměškem, otážou se: „Ubohé ty dítě, odkud a jak zbloudilo jsi sem? mezi nás co maně přivádí tě?“ Oh, ten úsměv zlý a pohrdavý! jak se pyšně nesou krásné hlavy! Podle zdi se chtěla proplížit, doběhla už dveří, stiskla kliku. Zpátky skočila v témž okamžiku. Před ní na prahu tam stín se kmit. Jedna z nich to z rámu seskočila, 127 štíhlá, pružná, ve tvářičkách bílá, v zelenavém šatě loveckém! Prudce stáhla brvy v udivení Po bok dámě ohař zuby cení. Zachvěly se nohy pod děckem, Blaženčina líčka zsinavěla, dušička v ní úzkostí se chvěla. Oh, ten úsměv zlý a pohrdavý, kterak zachvěl granátovým rtem! Shovívavě pyšná dáma praví: „Milé dítě, jak jste přišla sem? Hle, jak potkaly se kroky naše! ale proč se ohlížíte plaše? Snad že jsem vás polekala, drahá? odpusťte mi!“ po ručce jí sahá. „Neznáte mne ještě, dítě mé? jsem vám přítelkyní, nebojte se, jako rodné sestry budeme. Ah, jak se vám bílá ručka třese! zvedněte svá očka čarovná, – jak jste krásná! Netušíte ani, všeliký květ jara vám se klaní, který vám se něhou vyrovná? A což? ani úsměv? jenom němý, ulekaný pohled? Dovolte mi políbit vás lehce na čelo.“ (Jak se plaché děcko zachvělo!) 128 „My se ještě nesetkaly spolu, ale já vás dávno, dávno znám, celičkou vás ráda, ráda mám! Neklopte mi zase očka dolů, pohledněte s milým úsměvem, -- sousedkou jsem vaší, Valda jsem!“ Baronesa Valda! s nedůvěrou Blaženka k ní oči pozvedla, sotva výkřik stajit dovedla. Pochybnosti v hlavinku se derou. Ach, to nebyl onen zářný zjev, jak jej dávno ve snách vídávala! ne! – ty lstivé zraky, ústa malá uměle už zvyklá na úsměv, strojená ta krása lhala, lhala! Jinou, zcela jinou znala ji, ve snách líbávala potají! Jako s obrazu když závoj klesá, – ona tedy před ní – baronesa! Blaženku si od paty až k hlavě letem prohlédla jaks vysmívavě. „Jak jste něžná, sladká, rozmilá, dětské šatečky vám božsky sluší. Hledím v očka vaše spanilá, jak bych četla v milé vaší duši. Divíte se, že tu najednou klid vám ruším přítomností svou? 129 Stalo se tak jistě bez mé viny. Z lovu déšť nás zahnal, – ve spěchu k vám jsme utekli se pod střechu. Váš bratr tak vzácně pohostinný všechny dvéře v zámku zotvíral, vetřelcům v plen celý dům svůj dal. Zajímavý dům! tak teskně tichý, – kam se kolem člověk podívá, všady ještě zbytky dávné pýchy, s prachem však je plíseň pokrývá. V klenbách krok se dutě ozývá. Hu! ten průvan jak se točí síní! Nechce se mi dále, chladno tu, šedé pavučiny okna stíní. – v srdce cítím vnikat tesknotu. Pojďte, milé dítě, vrátíme se v teplý pokoj, kde už vesele v krbu oheň svítí z popele. Ručku svou mi nechte, – jak se třese! Polekal vás pes můj, bláhová? Můj Hektor je dobrý, přítel němý, vskutku každé přání z očí čte mi, – hle, co zmůže řádná výchova! Nebojte se, věru neublíží!“ Ale když se Blaženka mu blíží chtějíc po hlavě ho pohladit, zavrčel pes, vztekle zuby cení. 130 Uskočila zpátky v uděšení. Zdálo se jí, že se Valdě kmit jedovatý úsměv kolem rtíků, – kmit se, ale zmizel v okamžiku. „Zpátky, Hektore! a vy, mé dítě, odpusťte mu. Někdy vzdorovitě i své paní službu vypoví. Tam už nesahá moc výchovy, by jak člověk moudře doved skrýti co myslí a do opravdy cítí. Ale jděme! fičí zima tu, pospěšte, mé dítě!“ – Ve chvatu Blaženku si Valda odváděla, k boku se jí tulíc laskavě přiklonila hlavu ke hlavě, tisíc lichocení pro ni měla. Vešly v salon. V krbu vesele oheň praskal. Mladí přátelé, Géza s Vláďou hovoříce stáli, z lovu ještě prokřehlí se hřáli. „Hleďte, hleďte, koho přivádím!“ Valda s prahu zasmála se k nim. Zachmuřil se Vláďa. Baron však Blažence vstříc s poklonami kvapil, rozzářil se dychtivě mu zrak, spěchal, aby ručku její lapil. Skryla ruce – ustoupila zpátky, jenom pohled bázlivý a krátký 131 zachytil – a trochu překvapen vztyčil se a pravil: „Jaký sen! vy zde mezi námi v denním světle! Ještě vždy, kdy jsem vás uviděl, zjev váš cosi mlhového měl, jako bílé květy v žalu zkvetlé na mlčících tůních, – ale dnes zdá se mi, že závoj mlžný kles a vy stojíte tu v kráse opojivé stokrát spanilejší než kdy dříve! Slečno drahá, pojďte mezi nás k teplu ohně, venku vane mráz, slyšíte, jak Meluzína kvílí? Zůstaňte tu s námi aspoň chvíli, vaše krása kolem stíny zjasní, aspoň chvíli s vámi budem šťastni!“ Neslyšela lichocení snad, stála, v očích jenom stín a chlad, Však ji donutili, do lenošky usadili mocí. V nesnázích nezvedla už ani zraků svých, pod sukénkou skryla malé nožky. Schoulila se, ptáče lapené, a zří v rudé blesky plamene. (Oheň praskal lehounce a tiše, v pokoji to milým teplem dýše.) Blaženka sní, – hovor z dálky jen dolétá k ní jaksi přitlumen. 132 Baronesa žvatlá uzardělá na židli se zlehka houpajíc, k hostiteli obrací se celá, úsměvem jí plane zrak i líc. Nadšen Vláďa zahleděl se do ní, přes rameno její níž se kloní. Slyší Blaženka jen řeči šum, jak baron jí v ouško šeptá cosi, vyhýbá se jeho pohledům, – posléz pochopila: snažně prosí o pohádku jakous. „Znáte jich jistě tolik divně spanilých. Podzimní den smutný, zachmuřený, oheň pod popelem zapadá, rudý zážeh přelét strop i stěny, – pravá pohádková nálada. Vypravujte!“ – Šeptá: „Neumím!“ – „Ah, nechcete, zlá jste! vím to, vím, vždyť pod vaším čílkem bílým v taji pohádky jak zvonky vykvétají. Vypravujte sladkým hlasem svým jenom jednu jedinou a krátkou, kterou chcete! Půjdu za vámi v říši snů a kouzel za pohádkou, v kraj mně skeptikovi neznámý. Vypravujte! Ještě odpíráte? tu o hrozném Modrovousu snad? 133 však vím, slečno drahá, že ji znáte!“ – Přimhouřila oči. Stín se klad na bílé jí čelo. Kde se vzala, pohádka v něm smutná vyrůstala. Slovem stávala se myšlenka. „Jedenkráte před dávnými lety – “ vyprávěla šeptem Blaženka, „Modrovous k nám zbloudil zlý a kletý v naše milá pole mezi květy. Urputný a hrdý – z Němec byl – “ „Z Němec? aj?“ se baron zašklebil. „A proč právě z Němec?“ – „Nevím!“ – „Ne-li: všechno zlé jen z Němec přijde k nám? – Ale vypravujte, naslouchám!“ – „Velký byl a mocný, rytíř skvělý hrad vystavěl nad hlubokou tůní, kde jsou vodní růže s tesknou vůní. Vše se chvělo, kam moc jeho sáhla, vše podrobil sobě poznenáhla silou svojí zlou a vítěznou. Z lupu jednou do hradu se vrátil s mladičkou a krásnou princeznou, z rukou matce násilím ji schvátil. V loktech se mu jako lístek chvěla, přec jen v lásce jeho žila celá. Laskal ji a bavil, jak jen uměl, 134 ale duši její nerozuměl. – Odcházel kdys na lov, klíč jí dal, celý smutný hrad jí odkázal. ,Všady vejdi, jenom do sklepení pod základy věže nad vodou nechoď, krokem nechoď! světlo denní nesvitne v něm ani stuchlou tmou, kouty černé, vlhké tam jen jsou, jenom plíseň po stěnách se rodí, jenom stíny truchlivé tam chodí. Střez se! ve tmě oné prohnilé tvářičky ti zblednou spanilé!‘ – Prošel den a hradem bloudí sama, podlaha jí skřípe pod nohama, po studených chodbách, pokojích, kde se těžké staré klenby šeří. Náhle stojí u železných dveří, starou rezí zašly zámky jich. Hrůza roztřásla ji. Poklesaly pod princeznou nohy. Chtěla zpět, ale stíny v chodbě před ní vstaly, viděla je ze všad přicházet. A v tom za dveřmi se ozval sten tíhou nízké klenby udušen. Zmírá, opět zazní. Kdo to kvílí? Ustrašena přemýšlela chvíli a pak třesouc po celém se těle otevřela dvéře zrezavělé. 135 Klíč zachrastil, v zámku zaskřípal, jak by ve tmě zavzlyk starý žal. Vešla do sklepení. – A tam byly bledé stíny mladých krásných žen. Stály u zdi – “ – „Jakže? ony žily?“ vyrušil ji baron udiven, „jinak v pohádkách to známých stojí!“ – „Proč pak pohádku jste přetrh moji? Živy stály – “ – Hlavou zavrtěl. „Ne, má slečno, mrtvy měly býti, lásku ztratily a s ní své žití. Na polibky jejich dávno, žel! miláček jich krutý zapomněl. Což tu ony? mrtvy měly býti!“ Ostře zasyčela jeho slova, nelítostným tonem dozněla. Blaženka v zem hledí zardělá nit pohádky hledajíc snad znova. Ale on se dotek ručky její, usmál se a pravil smířlivěji: „Řekněte, co ženě ještě zbývá, ztratila-li lásku? v lásce jen celý život její obsažen!“ Naklonil se a mlčky se dívá v její líce dětsky stydlavé. Cítila ty zraky sálavé, odvrátila hlavu. A on tiše 136 cos jí v ouško šeptá, a jak dýše, po skráni ji lehtá jeho dech. „Věřte, slečno drahá, – smím to říci? štěstí mladé lásky zkvétající nejkrásnější z pohádek je všech! Pozvedněte oči. Nuže?“ – Hledla plaše, ulekaně. Ale již zachvěla se překvapením, zbledla. „Viďte, pohádka ta je nám blíž, nežli tušila jste?“ – Uviděla, jak se Vláďa klonil níž a níž, pro vše kolem ztrativ smysl zcela, jako motýl nad opojným květem, – náhlé políbení kradmo letem Valdě na šíj vtiskl rozkošnou. „Viděla jste?“ baron smál se. Vstala, vytrhla mu prudce ruku svou, jak vlčí mák celá zčervenala, řekla s výčitkou a v nepokoji: „Proč pohádku přetrhal jste moji?“ Mladý baron jízlivě se smál, jak by pavouk s muškou sobě hrál. „Oh, má zlatá, pohádek už není!“ – Neřekla ni slova, v zamyšlení odcházela. Chtěl ji zachytit, ale divný blesk jí z očí kmit. Vyšla plachým krokem. Zachmuřený hleděl ke dveřím, kde zmizela. 137 „Nu, což? co to? rozmar choré ženy! pro pohádku jak se vzepřela!“ Rukou mávl. A již volal: „Vzhůru! slunce roztrhalo mračen chmuru, na lov! na lov!“ – Vláďa odskočil zarděn, jak by polekal se hříchu. Valda zasmála se, v jejím smíchu vítězný a hrdý výkřik byl. Vstala, klobouček svůj spadlý zdvihla. „Pojďme!“ řekla. Hektor zaštěkal. V oknech záře sluneční se mihla, v kouty ztemnělé se prosmekal podvečerní zásvit mdlý a žlutý. Valda hlédla oknem. Vyzvednuty v polích stály mlhy, větrem štváno se šumících větví oderváno letí rudé listí odevšad. Zdá se, v drobnou tříšť se rozpadává pod okny ten starý milý sad, všechna jeho nádhera i sláva. „Podzim! podzim!“ Valda vzdychla tiše. „Cítíte, jak tesknotou to dýše z vadnoucího listí, z mlhy šeré? Chladný smutek k srdci až se dere, kolem rámů v oknech fičí sem. Pojďme, pojďme! v poli, kde se chvěje dosud záblesk slunka, rozehřeje 138 stydlá krev se jarým pohybem. Ó, jak ráda bloudím v pustých polích, kdy od kraje lesa po údolích rozléhá se mlhou sraženou výstřel pušky s dutou ozvěnou! A vy?“ – S celou úlisností ženy zeptala se: „Opět zamračený?“ Vláďa hleděl v němém úžase, všechno snem se zdálo jemu býti. Co se stalo s ním a kam se řítí? „Pojďme!“ ruky jeho dotkla se. A šel zvolna krok za krokem za ní jaksi nerad, – zůstat chtěl by zpět a šel přece mrzut hryže ret, poslušně šel jako za svou paní. Jenom jako z dálky slyšel smích, hlahol hlasů, dutý ohlas kroků po schodišti bílém, po síních, A jak kráčel, těsně k jeho boku Valda tulila se lichotně. Skřítkem zlým a nezbedným se zdála, rozmarná a bujná nezkrotně. Cítil, kterak podivný žár sálá, jiskry přeletují palčivé z celé bytosti té vábivé. Předběhla ho. S posledního schodu zasmála se vzhůru: „Rychle jen! 139 stropy padají tu! Kolem stěn bloudí stíny vyhynulých rodů, – na vzduch! na vzduch! tady odevšad cítím plíseň, vane stuchlý chlad!“ A s posunkem rozpustilým sáhla prstem zlehka na studenou zeď. „Mrazí!“ křikla, bílou ruku stáhla. – Vláďa usmál se jí v odpověď. Trpce pravil: „Slečno, pravdu máte, i mne studí stěny neprohřáté. Vím, co chybí tady v síních těch. Pracně po mozolných zápasech dobyt dovedli jsme domu toho, – dobyt ano, ne však oživit – ten náš smutný, nehostinný byt. Jak po boji vždycky zbylo mnoho trosek tu a stuchlých zřícenin a my neumíme život nový přivést v tato místa, do budovy, rozplašiti z koutů chlad a stín! Vešli jsme, však stále jsme tu cizí, nevím, kdy ty smutné stíny zmizí!“ Pohled Vláďův upřen v líce její tesklivou byl touhou zkalený. Valda sotva pohla rameny, úzké rty se úsměškem jí chvějí. Odskočila. Ale Géza sám odpovídal za ni s hlučným smíchem: 140 „Uznáváte? Což to neříkám? straší tady v domě vašem tichém! Víte, co tu schází? Úsvit štěstí, zde by měly samé růže kvésti! Schází tady žínka svěží, milá, by to ticho smát se naučila, prozářila stěny studené plápolavou září zraku svého, sladkým teplem těla mladistvého, bujným žárem lásky plamenné!“ Vláďa odmlčel se jaksi. Maně odvrátil své oči ulekaně. A již s leskem pušek prošli dvorem chvatně s přerývaným rozhovorem. Všední den byl. Všady kol a kol práce lomozila. Od stodol, od velikých stohů v poli stranou hučí stroj a brázdou vyoranou v dlouhých líhách skřípou ruchadla. Hrubým nesouzvukem zapadla v tichý dvůr směs rachotu a křiku, hlučný práce šum. A v okamžiku jako by se prosou šeřila rokokových říms a guirland smělých, vas i amoretků zkamenělých hravá poesie spanilá. Baron zuby stiskl v prostřed věty, 141 zamlčel se, odfouk z cigarety do hladného větru šedý dým. Sličná Valda stanula a chvíli na ruch práce, překotnou tu píli z dálky zřela okem lhostejným. „Hleďte!“ řekla, „kdo to vedle stroje v dýmu páry, v mračnech prachu stoje rozkazy své dává? Větrů van oděv rve mu drze ze všech stran, bílý vlas mu kolem hlavy vlaje. Stařeček už, – ale dojista je vůle nezlomená v těle tom. Starý – ne však ztrouchnivělý strom, v rozbouřeném větru pevně stojí v kořeny své opřen, silný v boji. Hrdého cos plá mu ve zracích, vrásky však, jež kolem rtů se tvoří, stopy jsou po dlouhém trpkém hoři. Kdo to? šafář?“ – Vláďa v rozpacích zamlk na mžik, ale hlavu zdvih, zachmuřený tvrdým pravil hlasem: „Otec můj !“ tak krátce úsečně. Usmála se trochu všetečně. „Odpusťte mi!“ řekla, „neznala jsem. Ach, jaký to statečný je kmet! s jakou silou vzmáhá tíhu let!“ K Vláďovi se náhle obrátila. 142 „Víte-li – bych upřímnou k vám byla, – že jste mu tak málo podoben? Ano, pravda, jsou to stejné rysy, čelo mračíte-li rozzloben, jakýs mráček mlžný však vám visí pod obočím, lehounko se chvěje, zcela mění výraz obličeje. Snivého cos v něm se ozývá, v měkký žensky ton se rozplývá... A kdo zná vás, milý pane, přizná: taková je vaše podobizna!“ Uklonila se mu rozpusta. Baron pravil: „Možno.Typ se mění, maně z prachu mrtvých pokolení dávno zašlé znova vyrůstá. Trochou snivosti, – snad odpustíte? – s jakou na svět kolem sebe zříte, měkkostí, jež málo ukryta, slovanská krev ve vás prosvítá!“ „Vím to!“ Vláďa jen se usmál suše, „žije ve mně i matčina duše!“ Zrychlil krok. – A rozešli se polem v brázdách měkkot, po strništi holém. S nimi honci. Bystře slídil pes. Na okraj až lesa volně stihli. Z černých strouchnivělých natí kdes 143 třepetavě koroptve se zdvihly. Rány třeskly. – Blaženka se dívá z vysokého okna do polí, jak tam s lesem v dáli mlha splývá, ke sklu tiskne čelo. Zabolí chvilkami to pod ním pronikavě. Zvedla ruce k rozbolené hlavě. Venku třeskly rány. Těžce padá postřelené ptáče v pustá lada. Strhla záclonu. Ne, nesměly až sem doznít ony výstřely zákeřné a tvrdé, v koutek její, kde se v tichu plaché sny jen chvějí. Jak je milo tady! Záslonou odloučena od celého světa Blaženka sní. Zamlženy jsou sladké oči její. V duši vseta hořkne bolest tichá. Pevněji sevřela rty, plakat chce se jí, ale jenom zachmuřila čelo, jenom srdéčko se teskně chvělo. Stará chůva po paměti plete v koutku stranou, hledí přes dráty, neodvrací očí od dítěte. Po světničce bílé rozvátý rezedy dech sladký ze všad vonivoní. 144 Blahý klid je kolem. – Jindy tu šťastna byla ve svém úkrytu, -- proč Blaženka hlavinku dnes kloní? jaká bolest vyklíčila pro ni? Odložila stará práci svou, k nožkám poklekla jí, ruce hladí. „Jaké myšlenky to černé jsou, které srdéčko ti sužujou? Jako seménko když v půdu vsadí, vidím bolest, kterak tajně klíčí, stráví celou duši holubičí. Ach, ty mlčíš, moje dítě zlaté? proč jsou němé rtíky sevřeny, proč jsou tvoje oči zkaleny? A ty ručky křečovitě spjaté? Obejmi mě. Na klín sedni mi, jak jsi často houpala se malá, jak jsem písničkami drobnými v náručí tě večer uspávala. Sem mně na rameno hlavu dej, pohádku ti povím, poslouchej! Nu, chceš?“ – „Nechci, moje chůvo stará, pohádek už není!“ – „Co to díš?“ „Pohádek už není. Byly – z jara, – teď se všechny rozsypaly již!“ „Vidím, vidím, moje zlato, sníš! divně tak se díváš do daleka, – 145 upokoj se, pohled tvůj mne leká! Broučku můj, což chůvu neslyšíš?“ – Blaženka jen zavrtěla hlavou: „Tak. Pohádky všechny zmizely s celou slávou svojí dětsky lhavou. Ale, věř mi, srdce neželí. Sny se rozprchaly. Vidím vláti na odletu vzdušná křídla jich. Vím, že ke mně se už nenavrátí žádný z přeludů těch bláhových. Cítím: v moji duši do hlubiny jak by jakás ruka sáhla mi, přetrhala šeré pavučiny. Svitla ranní zoře mlhami. Život! život! vody rozpěněné rozlily se proudem přede mnou, slyším vichr kvílet, vlny žene z temné dálky silou tajemnou. Pod nohy mi stříká pěna bílá, do skal vráží, břehy podemílá, racek křídlem bije v peřeje, a já hledím, hledím přes hlubiny, jak tam v dálce plane úsvit siný prozářeno blesky nebe je. Život! život!“ Bílé ruce její, jak se rozepjaly bezděčně, 146 v bouři citů náhlých třásly se jí, oči zaleskly se horečně, pohled utkvěl nepohnutě v dáli a rty ohněm sežehnuty pálí: Prudce oddychuje, ňadra jí vzedmula se, vlnou klesají. „Upokoj se!“ stará chůva prosí, „vidím, děcko: zlekalo tě cosi, srdéčko se v prsou chvěje ti, rdíš se hned a bledneš v zápětí. Zimnice tě láme, dcero milá, nachyl aspoň hlavu ke mně blíž, udělám ti na čelíčku kříž, – pojď, a v postýlku se uložíš!“ Blaženka jí ruku odstrčila. „Ne, já nechci, nemocnou jsem byla, ale chmury rozlétly se již, nevěřím už ve sny nerozumné! Život! život! vítej moře šumné! Černý mrak se blesky rozžíná, z hlubin bezedných jde vlnobití, – loď, loď vidím! plachty napíná!“ – „Dítě, pro Bůh!“ – „Nech mne, chůvo, jíti!“ 147
VI.
Zasnoubení.

Stromořadím v polích po sněhu letí sáňky. V divém rozběhu koně vzpínají se, zvonky zvoní, dovádivě chřestí rolničky. Kdo tam s větrem o závod se honí? Pára stoupá ze zpocených koní, drobné jíní jako hvězdičky na bobrovém kožichu se sráží. Letí sáňky lehké, láska v nich, hovor důvěrný a sladký smích. S Vláďou Valda jede. V jeho paži celým sladkým tělem spočívá. Zimničně se hlas mu zachvívá, umlknul, – jen vášnivěji svírá pružné boky její, touhou zmírá ve snu divném, kouzlem opředen. Políbil ji na šíj. Neodpírá, nebrání se Valda. Měkce jen 148 těsněji se k němu přitulila, žhavými rty duši jeho pila. Letí sáňky lehké v pole bílá bílým měkkým sněhem jako sen. V dálku za bor, jak se cesta točí, zapadly už a zmizely z očí, ale cinkot zvonků veselý ticho, tichounko se tetelí ještě cestou, kudy projely... Zima jak ty sáňky přeletěla přes ta pole širá do dáli, sněhy napadané roztály, jak poslední zbytek jich se bělá na trní a třešních bílý květ, chřest rolniček hravý, zvonků znění ve veselém ptačím šveholení ozvěnou se vrací v pole zpět. Sad pod zámkem počal rozvíjet... A bílý dům panský veseleji řadou jasných oken zablýskal, na skle třpytné paprsky se chvějí, se řims jak by z nenadání sňal stín i pavučiny, starý žal. Jako v sadě v rozpučelém křoví v domě starém život proudí nový, v ticho teskné nové tóny vnikly. Z otevřených oken slyšet smích, 149 kroky chvátající po síních, duch slavnostní, hlučný, neobvyklý. Právě sestupují se schodů mladíci dva. A pán zámku s nimi. „Proč jste náhle vstali k odchodu?“ domlouvá jim slovy upřímnými. „Jak mi drahá byla chvilka dnešní, že jsem vás moh obejmouti zas! Vzpomínal jsem, loni v tento čas, když vykvetly sněhem větve třešní, byli jste tu. Všichni druzi naši přišli, rádi přišli. V domě mém těšili se v kroužku důvěrném. A dnes? řekněte mi, co vás plaší? kde jsou všichni? proč mi odřekli, ze slibů se chytře vysmekli? z listů jejich neupřímnost mrazí. Jenom vy jste přišli, moji drazí! Ale proč jste – z jakých důvodů – najednou se zvedli k odchodu?“ Pousmál se jeden, trpce trochu: „Nehněvej se. Řeknu upřímně: cizí parfum nějak dusí mě, vnikl – netušíš snad, dobrý hochu, – štěrbinami v prostorné tvé sály, ostře čpavý, že mě v oči pálí. 150 Ale, hochu, proč tak čelo mračíš? vím, že není tady vinníka, – zžíravý dech všady proniká, štěrbiny že ucpat nepostačíš. Nu, což – odpusť, nedbej slova mého, dotkl jsem se místa bolavého.“ – Ale soudruh nějak podrážděn hodil hlavou, smál se: „Řekni jen celou pravdu poctivou a ryzí: ne ten parfum, my tu byli cizí!“ Bledý jako stěna Vláďa stál. „Křivdíte mi!“ řekl namáhavě, v rozčilení ruce zvedl k hlavě, v očích přimhouřených oheň vzplál. „Jsem zde, jsem svůj a na půdě svojí, jako dříve starý Vláďa váš, neprávem mi vše to vyčítáš! Nevěděl jsem, že vás znepokojí cizorodá dnešní společnost, posvátným však Čechu v domě host, velet nemohu, by proměnili způsoby své, zvyky, hovor svůj, jsou mi – jak vy – jako hosté milí!“ Usmáli se: „Odpusť, nehoruj, nechtěli jsme výtek – ni dost málo, snad se nám to všechno jenom zdálo!“ Uklidnil se Vláďa zveselen. 151 „Platí tedy!“ řekl, „nechme sporu, uvidíte, vše byl omyl jen, vše je, jako bylo, na Javoru, a ty tóny nesouzvučné cizí beze stopy opět odtud zmizí. Se mnou navraťte se, chcete-li, radost učiníte příteli!“ Odepřeli oba: “Nelze, milý, dosti jsme se tady opozdili, doma práce čeká...“ – „Nechcete!“ – „Nelze, věř nám! za to zůstane ti doktor Mikeš, upad do zajetí!“ S hravou čiperností dítěte běží shora, schody přeskakuje suchý mladík, doktor Mikeš sluje. Žlutou jeho tváří prosvítá sklenka mělnického vypitá. „Jak? vy odcházíte, drazí bratři?“ rukou zašermoval proti nim. „Do konce až setrvati patří, útěkem to zdá se zbabělým. Vím, proč odcházíte, moji zlatí naivní a hrdí demokrati, komu ten váš náhlý odchod platí! Nebylo vám asi volno tu, zvykli ubohému životu pražských krčem, nebavili jste se 152 tady v jiném vzduchu bez dýmu, plném vybraných jen parfumů, kde tak prajinak se hovor nese, nežli doma po salonech tam našich ještě maloměstských dam. Šlechta, ano, šlechta! Nezapřete – třeba trochu ušklíbat se chcete, – cizí jsme v těch kruzích – i já sám rozpaky jsem cítil, vyznávám. Ale jen je třeba přímo hlédnout, předsudků všech závoj směle zvednout, a tu máte šlechtu – jak my lidi, hlína jak my! – a skvrny se vidí! Se ženami taky tak to bývá: jinými se tvory zdají být, když se člověk pozdalečí dívá, s bohyněmi mohou závodit. Ale poznáš-li je blíže, hned růžový jak závoj by se zved, promění se nadpozemské zjevy, vidíš jenom portrét matky Evy!“ S dětinskou se rozhovořil pýchou. „Jenom směle pohlédněte blíž! nechte svoji zaujatost lichou, – všeho toho okusil jsem již! Loni v těchto místech (s potěšením okamžiků oněch vzpomínám) baronese – jak si toho cením! – 153 míče podával jsem při hře sám! A dnes – nevěříte? – pravdu pravím, jako doma se šlechtou se bavím!“ Smáli se mu v oči. Sotva chápal, v jakýs exotický přešel zápal. – Vláďa mrzutě se hryzl v ret, „Opravdu vás nelze zadržet? Odcházíte?“ – „Budiž s Bohem!“ řekli, ruce podali mu. Vláďa jen ještě slova hledal rozrušen, hlas mu chvěl se neobvykle změklý: „Tak! – nu, chtěl jsem slyšet úsudek – “ zamlčel se, věty nedořek. -- „O nevěstě svojí? Jaký vděk! lichotit jí rouháním by bylo!“ – Vláďovi se v očích zajiskřilo. „V románu jsi napsal, Zdenku, kdes: vždy se bojím příliš krásné ženy!“ – Neochotně řekl oslovený: „Napsal jsem tak? opakuji dnes!“ – Rozešli se. Vláďa pomalu po schodech se vracel do sálu, krokem váhavým šel, hlavu sklopil, co mu doktor mluvil, nepochopil... V sále zatím bylo veselo, smích a ruch a vřava. Za hlaholu 154 šampaňské už bujně šumělo. Po hostině slavné kolem stolů žerty zněly, štěbetání dam, svítí uniformy, zlaté kříže. Hrabata dva také byli tam, ba i jeden slaboduchý kníže. Dámské pestřily se toalety jako orchideí drahé květy. Ale Valda září prostřed nich jako anděl krásná v bílém šatě žádoucí a sladká jako hřích. Slaboduchý kníže zaujatě s úsměvem se kolem ní jen točí, jako pokroutky když polyká, krátkozraké přibližuje oči, ramínka se prstem dotýká. Jakýs major zarudlý a lysý, rek na poli i v salonech kdysi, v oborech už obou přemožen, víno přelil, jak se díval po ní. „Škoda je jí, škoda!“ zuby jen zaskřípal a těžkou hlavu kloní. Valda září pýchou, smíchem zvoní. V blahu tone její matinka, oživená dávná vzpomínka, drobná, čilá, lichotit si dává, i jí patří dceruščina sláva. Hrabě Eichhorn, hrabě Luna u ní, – 155 jak pivoňka září na výsluní, časem nervosně si poskočí, časem šátek tiskne na oči. Snědý mužík s okem Asiata ke Gézovi došel s otázkou: „Pardon, příteli! má paměť klatá! Zapomněl jsem zcela: kdo že jsou oni cizí zajímaví páni, kteří odešli tak z nenadání?“ Géza odsek s malou ochotou: „Nevím – tuším, Závětovi známí, literáti jacís...“ – „Mezi námi: nezvyklý byl celý jejich zjev, jinou racu jevil, jinou krev. Češi?“ – „Tak, barone Hirši!“ – „Z dáli každého z nich rázem rozeznáš, jako když jim v čelo známku vpálí.“ „Oh ty, Hirši, vzácné oči máš, do ledví i v kapsy pronikáš!“ Géza mrzut odvrátil se stranou. Baron Hirš v tom s tváří ulekanou odskočil a hrůzu napodobí, jak by s lokte smetal drobný hmyz. „Hle, co po nich zbylo!“ volá, „viz!“ v očích se mu zamihl stín zloby, rty sešklebil a prsty mu hrály. Všichni okolo se rozesmáli. V tom však ulehla mu na rameni 156 těžká ruka. Géza před ním stál, zachmuřen a rozzloben se zdál, pod vousisky vlčí zuby cení. A Hirš strnul, jeho tvář se mění, oči asiatské vytřeštil. „Gézo – !“ sípe.sípe, „což? tys mnoho pil? nech rameno moje! co to značí? odkud náhle tato nevole?“ Géza složil ruce, čelo mračí: „Šavle vol si nebo pistole!“ Ztichl kolem chechtot. – „Nepřítomné urazil jsi tady přesměle dobré druhy mého přítele, víš, že je to urážkou i pro mne? Odpovíš mi!“ – Hirš se shroutil celý. Dámy vzkřikly, omdlévati chtěly. Ale postřeh někdo z moudřejších na Gézově tváři tajný smích. „Brávo! brávo!“ vzkřikl, „věru, že lepší frašky býti nemůže!“ Stará paní lornět k oku zvedla, trochu pohněvána kolem hledla. „Řekněte mi, prosím, co tam robí?“ Hrabě Luna smál se: „Mládež zlobí. Čpí to střelným prachem, – hola, hoj, Géza vyzval Hirše na souboj!“ „,Ach, mon dié, srdeční mé křeče! běžte! braňte!“ – „Ne, krev nepoteče! 157 Hirš je dobrák, v boji neotužen a náš Géza jest mu příliš dlužen!“ A v tom vešel Vláďa. Zábava znova oživila. Rozpoutány jazyky dam čilé. Mezi pány historka se šeptá poutavá o jakési dvorní dámě ctnostné. A Hirš sype anekdoty skvostné. Géza nějak omrzelý sám nad sklenkou se oddal myšlenkám. Zdá se, cos mu chybí. „Vláďo!“ pravil, jako by se náhle rozpomněl, ,kde„kde sestřička tvoje? nepředstavil Blaženku jsi hostům, jak jsi měl!“ Vláďa zmaten vymlouvat se chtěl, ale se všech stran už prosby zněly, dámy k němu oči obracely. „Okažte nám čarovný ten květ! Zlý jste, krutý! chcete otálet? na sestřičku svoji žárlíte-li?“ Pomátl se, váhal v nepokoji, věru, že se v duchu o ni bojí. „Plachá je a sotva vejde sem nepřístupna naléhání všemu!“ s nejistým se bránil úsměvem. Sama Valda posléz přišla k němu, 158 mazlivě své ručky sepjala, zrakem i rty růžovými prosí. V jeho ňadrech ozvalo se cosi, jakás náhlá slabost zoufalá. Vůli vzal mu jeden pohled její, slova, která na rtu jí se chvějí, zmámila ho sladkým zvukem svým. Nebyla to řeč ta tvrdá cizí, jaká dnes tu hlučí, – mluví s ním jeho řečí rodnou. – Všechno mizí před očima jeho ve mlhách, slyší jen hlas její, – k srdci sáh. „Nuž, vy zlý a hrdý, poslechnete? hleďte, jak vás prosím, – stajit chcete lilii, jež ve stínu vám kvete? Nebojte se o ni – bude nám nejmilejší družkou, přiveďte ji, nevíte, jak dávno ráda mám snivé, zamlžené oči její! Nuže? jděte!“ – Vše, co říci chtěl, na rtech oněmělo, – okouzlený políbil jen ruku svůdné ženy, poslušně a mlčky odešel. Ale venku, sotva svěží vzduch tvář mu ovál, krok uvolnil maně, po schodech se plížil zadumaně, jak by rád se vrátil, ví jen Bůh, ale slib dal, musí splatit dluh, 159 tolik jeho Valda hodná byla, s takou rozmilostí poprosila! Vešel v křídlo zámku, v tiché síně, které v dál se táhly nehostinně, dutě jeho kroky zněly tu. Až na konci chodby v úkrytu v pokojíku nad kvetoucím sadem hnízdečko své měla Blažena, nad květy a světa vzdálená. Z dlouhých síní zaválo to chladem Vláďovi vstříc. Po paměti šel, v myšlenkách svých cesty nehleděl. Z nenadání stín se před ním zvedl, otec jeho, starý, vetchý kmet, projíti chtěl, očí nepozvedl. Byl již v pravdě zlomen tíhou let, hlavu sehnul starostí mrak mnohý, tělo třáslo se a vlekly nohy. „Otče!“ Vláďa znepokojen pravil, „což bys opravdu se nezastavil, slůvka nepromluvil ke mně snad?“ Starý obrátil se. Stín se klad v bledé oči jeho, rty se chvěly. „Kdož ví, zda bychom si rozuměli?“ trpce pousmál se, „zdá se mi, že sám rozumět už tobě přestávám!“ 160 Také syn se nutil do úsměvu. „Vyhýbáš se nějak, otče můj! „Vyhýbáš se nějak, otče můj! Ne, tak nakvašen se nevzdaluj! Hlavně dnes, – proč mezi hosti milé nepřišel jsi, otče?“ Zasmušile kmet mu odpovídal: „Já, můj synu? jenom pohleď na mne, jaký jsem, ruce moje mozol s mozolem, kterak s nimi, s pány, na hostinu? Co bych hledal já venkovan prostý mezi tvými vznešenými hosty? Ne, nepůjdu, marné úsilí!“ – Oněměli oba na chvíli. Syn se ozval posléz: „Nevěsta má snažně lístkem prosila tě sama...“ Stařec rozmýšlel se okamžik. „Vyřiď nevěstě můj vroucí dík! nečetl jsem drobné písmo její, víš, už staré oči přecházejí. Ne, nepůjdu! odpusť, zdá se mi, že tam pro mne ani místa není. V cizím světě, v cizím hlaholení mimovolně člověk oněmí. Cizorodá společnost je tvoje, nehněvej se, hochu, pravdu dím, 161 nás vynesla práce, krušné boje, ale daleko je od nás k nim. Oni v sále přepychu jsou děti, hrdé květy na vypjaté sněti, vypiplané za věk uměle, – a my tady? ještě na čele z polní brázdy prach nám šedý leží!“ Syn se hořce usmál. „Chápu stěží – Což se stydět máme za ten znak? pot a prach díš, otče? budiž tak! Vím, krev robotníků proudí ve mně, rod náš zved se krušně z prachu země, – krušně, jako celý národ náš. Nutno-li však, bychom zakrněli? jen se krčit skromně bychom měli v onom prachu, – otče, posloucháš? Národ, který v chaloupkách se zrodil, v cizích službách za ruchadlem chodil, dnes už vyšel zpod doškových střech, hrdě po bok sousedům se staví, nestačí, co dostal do výbavy, nutno bráti nové se stran všech, nový kroj a způsoby též nové, třeba hrozili se kritikové. Ne, jak nízká tráva lpěti k zemi, ale pevně a silami všemi svět si otvírati neznámý, jíti dál a proniknouti výše 162 i tam, kde jen v pohrdavé pýše vždy se zavírali před námi!“ Starý přikyvoval sivou hlavou. „Tak! tak! vždy jsme byli nízkou travou, a květ, který směle nad ní vstal, soused nepřejícný posekal. Nebo spíše: strom jsme – od kořene stále nové ratolesti žene, ale která z větví výš se zdvihne, nad ten chudý podrost pospíchá, vždycky osud nezvratný ji stihne, svadne bez mízy a usýchá. A těch větví suchých! všady straší na té staré české lípě naší! Do vysoka strmí zčernalé, větrem kývají se zoufale. Vrcholky nám pyšné bouře láme, jenom u země se zelenáme. Tak, tak, věř mi! – S Bohem, hochu můj, nevěstu svou sličnou pozdravuj!“ Smutně jeho slova doznívala, soustrast byla v nich i výtka malá. A než Vláďa našel odpověď, zmizel otec jeho v šeru síně dlouhé, jako když se za ním zavře zeď. „Starcovy to vrtochy jsou pouhé! 163 předsudky mu v hlavě straší jen!“ pomyslil si mladík roztrpčen. Čelo přetřel, jak by chmury stíral. – Blaženčiny dvéře otevíral, vešel tiše v milý úkryt její, kde se jen sny mladé duše chvějí, v oknech narcisky se rozvíjejí. „Blaženko!“ děl šeptem, lichotně. Vstříc mu vyšla, dětsky roztomilá, ruce podala mu, nastavila – k políbení rtíky ochotně. Usmál se a vlásky hladí jí, páž kol pružných boků ovíjí. „Blaženko má! o samotě tady ve snách odlétá ti život mladý, což jsi nikdy netoužila ven mezi lidi, ze studených stěn?“ – Usmála se, přimhouřila oči. Na klín ji jak malé děcko vzal, hladil, líbal, v rukou kolébal. Kolem hrdla paže jemu točí, na rameno sličnou hlavu klade, slyšel bušit její srdce mladé. „Poslyš, sestřičko má!“ měkce děl, „vyzpovídat dnes bych se ti měl. V touze žhavé, plný nepokoje jsem jak ve snách dlouho, dlouho žil – 164 lásku tvou jsem zradil, srdce svoje i svou duši na dvé rozdělil. Družku jsem si našel, krásnou, milou, její úsměv čarodějnou silou život zkrášlí mi a prozáří, – štěstí dá mně milovaná žena! Uhodneš-li, která vyvolená půjde po mém boku k oltáři?“ Ucítil, jak náhle srdce jí tepe neklidně a bouřněji. Ale ani očí nepozvedla. „Znám ji!“ dechla jenom, k smrti zbledla. „Nehněváš se?“ ptal se přitlumeně. – „Za tvé štěstí modlívám se denně!“ Na chvíli se oba zamlčeli, v duších jim jen chvějné tóny zněly. Posléz Vláďa vydech: „Šťastný jsem!“ Vzbudil sestru lehkým polibkem. „A víš proč, má holubičko tichá, vešel jsem v ten útulný tvůj byt? Ozvala se ve mně jakás pýcha, chci se pokladem svým pochlubit. Nevěsta má přišla pod mou střechu, příbuzní se sešli k hostině, – sestřičko má, slyš, mně pro potěchu na okamžik vejdi mezi ně. Valda prosí, všichni čekají tě, 165 neodříkej a přijď, moje dítě!“ Zamlčel se. Cítil v rukou svých, jak se chvěla. Z očí přivřených pod brvami se jí zajiskřilo a srdéčko nepokojně bilo. „Vím, že dětská ostýchavost tvá srdéčkem ti plachým zachvívá. Jdi jen bez obavy! úsměv krásy ke všem srdcím cestu otvírá si!“ Pochybnost však vzmáhala se v něm. A v té chvíli z rukou z nenadání vyklouzla mu prudkým pohybem, vlasy odhrnula s bílých skrání vztyčila se před ním. Pod pleť jemnou krev jí ruměncem se rozlila. Stísněn řekl bratr: „Půjdeš se mnou?“ Ve svém pobouření spanilá: „Kdo tam?“ ptá se. S úsměvem jí pravil: „Panstvo vznešené dnes hostí sál, já sám opravdu se nenadál – – Kníže Bertram se tu maně stavil, hrabě Eichhorn, hrabě Luna, – dámy – vznešený svět, – ale tak se zdá mi, baronka že stará přede mnou, před plebejcem, rozestříti chtěla všechnu pýchu, všechnu slávu svou, všechny řády, všechna jména skvělá. Ve velikou slavnost rodinná 166 maně změnila se hostina. Netušil jsem – – “ Ironický smích zakmit se mu na rtech sevřených. „Ale, nelekej se, drahé dítě, všichni věru rádi uvidí tě!“ Stála před ním krásná – v zadumání, přes oči se černá řasa sklání. „Kníže!“ usmála se. „Nikdy jsem nemluvila ještě s knížetem!“ Oba vesele se zachechtali. „Nu, což? Přijdeš tedy, smíšku malý?“ A po samé čelo zarděná náhle odvrátí se, hlavu kloní. „Přijdu!“ šeptá. Okem šlehl po ní, co svolení náhlé znamená? Odhrnula vlasy – prsty její po kadeřích nervosně se chvějí. „Vyřiď nevěstě své: dojista přijdu tedy – “ hlas jí selhal maně. Přijde! divné dítě! nečekaně jaké překvapení uchystá! S nedůvěrou Vláďa pravil tiše: „Přijdeš? opravdu však? věř mi, v pýše přede všemi zulíbám tě tam uprostřed těch urozených dam!“ Ještě ruku stisk jí, mezi hosti navracel se s trochou pochybnosti. 167 „Přijde!“ šeptl Valdě potichu. Zatleskala v ručky ve smíchu. „Uvidíte, žárlit budou dámy, všechny rytíře nám jistě zmámí!“ Ale on se ohled ke dveřím: „Přijde-li jen? ještě nevěřím!“ Vešla, ale nebyla to ona! Ne víc dítě plaché, nesmělé, plná růže, skvoucí, svěží, vonná. Pevně vešla, hrdost na čele, jiskry roznícené v temných očích a narcisky velké ve vrkočích. Bílý šat jak z lístků lilií štíhlé její boky ovíjí, atlasová vlečka za ní splývá. Ke všem elegantní poklonou roztomile sklání hlavu svou, snivě trochu dokola se dívá. Objala ji Valda s nadšením, líbá ji a „Přišla! přišla!“ jásá. „Kterak se ti, drahá, odměním? jak jsi něžná! útlá! jaká krása! jaká elegance líbezná, z pohádky jsi jistě princezna!“ 168 Charmant!“ zní to kolem, „to dech jara otevřeným oknem zavál sem!“ Hrabata se zvedli a baronka stará lornět k očím klade s obdivem. Mladé dámy s Blaženkou se mazlí a sám kníže přišel – kdo mu zazlí? – žlutým prstem – krása svádí ho – ramínka se dotkl jejího. A s úsměvem děvče prostřed stojí, dnes nepoznal Vláďa sestry svojí! Úsměv pro každého sladký má, odpovídá vlídně na vše strany, lichocení hladké, obdiv planý s úsměvem a skromně přijímá. Valda posavad ji objímá. „Hle, Popelka! jak ji kmotra víla čarovnou svou mocí vyzdobila! Jak jí sluší všechno! jaký vděk až i po ten drobný střevíček!“ „Jak? jak?“ ptal se kníže. Vlastní slova Valda překládala ve spěchu. „Vizte střevíček ten, než jej schová! drobný je, jak slupka z ořechu!“ Nachýlil se, k oknuoku zvedl sklíčko. „Ach, ach! malé nožky! vždycky jsem klaněl se jim s plným obdivem. Věřte, kdybych – moje holubičko – střevíčků těch rtem se dotknout směl, 169 půl života rád bych oželel!“ Vše se smálo. Trochu rozpačitě ohlédlo se kolem zlaté dítě. „Nerozumím!“ řekla. V ustrnutí jeho jasnost kníže zavzdychal. „Nerozumí! běda! jaký žal! řekněte jí přece – ! S jakou chutí dnes bych učit chtěl se řeči té, tvrdé, po kacířsku zaryté, luštit půvaby v ní ukryté! Divná řeč! Však věru s dívčích rtíků zní tak mile, měkce, čarovně, jinak nežli z hrdel politiků při obstrukci v naší sněmovně. Tuším, jazykový zápas celý jen tak sladké rty by řešit měly!“ Kníže pustil sklíčko, hlavu vznes, dávno nebyl vtipným jako dnes! Ještě smích zněl kolem. Stranou tiše v udivení Vláďa sestře děl: „Nikdy jsem tě takou neviděl! velké dámě podobáš se spíše! Kdo ten zázrak náhlý způsobil? Kdo tě takým kouzlem vyzdobil? Kdes odvahy vzala, plaché dítě, že šum společnosti neděsí tě? Kdo tě učil dvorným poklonám? Jiná jsi! – tvé snivé oči září 170 divným ohněm, v nevinné tvé tváři cos je nezvyklého, věř mi, sám jenom stěží tebe poznávám! Co se stalo s tebou? jaké divy?“ Upřela naň pohled čtveračivý: „To jen z duše vytratil se stín, spadla šedá vlákna pavučin, probudila jsem se, hochu milý, ze snů dětských, vy jste netušili? Drobné děcko odrostlo vám. V něm zaplálo to novým životem. Tak! chci žíti! žíti! tolik let – a jest mi jich líto neskonale! – báchorkou jen byl mi celý svět. Otevírám oči rozespalé, dýchám s plnou chutí svěží vzduch. Vidím, že je krásno žíti. Šum a ruch kolem víří, kam jen hlednu: krása! v jarním slunci celá země jásá. Viď, můj Vláďo, že je krásno žít? ne, už nechci jenom děckem být!“ Ale Vláďa nějak v nepokoji pozoroval snivou sestru svoji. Hořký úsměv jenom rty mu stáh, kdož ví, kam zabloudil v myšlenkách! – 171 Smích a hovor v jeden šumot splývá, někde výkřik zved se veselý, vtip přeletěl, číše zavzněly. Jeho jasnost už se jinam dívá – – A než Blaženka se ohlédla, stála tady skorem osamělá. V plachém studu ustoupiti chtěla. Kdos k ní mluvil – oči pozvedla. Baron Géza byl tu. Patřil na ni. Cítila ten pohled vášnivý, víc ji pálil nežli kopřivy v obnažené hrdlo. „Moje paní!“ šeptal tiše, zachvěl se mu hlas. „Vy jste přišla! Vzpomínáte? jednou v předtuše jsem pravil: Přijde čas, kdy se chmury z duše vaší zvednou, srdéčko se vzbudí uspané, touhou po životě zaplane! Vy jste přišla, krásná jako Vesna, – život čeká probuzenou ze sna, – stalo se, co stát se muselo!“ V šeptu jeho dech horoucí vane, v očích plaménkem mu hořelo. „A co stát se musí, to se stane!“ Políbit chtěl bílou ručku jí, ale o krok ustoupila plaše, do očí jí slzy vstupují. „Snad se vyplnila věštba vaše, – 172 věřte však, při prvém kroku již nejraděj bych prchla ve svou skrýš! Teskno je mi! Proč se usmíváte?“ – „Vím, že zasteskne se kolikráte vám po prchlých bílých dětských snech, úzkostí se náhlou stají dech, ale život zvítězil již! Všude hlas jeho vám ve sluch šumět bude. Víc se nevymknete!“ – Jízlivý úsměšek mu rty v tom nakřiví. „Podejte mi rámě, nebojte se, svěřte se mi, já vás povedu, – jak ta bílá ručka se vám třese! stud se zračí v plachém pohledu – – Hrůzu budím ve vás? Hleďte, ani kapky krve není na mé dlani.“ – Ohledla se, jak by volala kohos ku pomoci. Vidí, sama skorem již tu s Gézou zůstala. Zem se zachvěla jí pod nohama. Vše se kolem Valdy opět točí, svábila zas všechny lačné oči, ona jen je tady královnou. U ní kníže vzdychá nenasycen, u ní i sám Vláďa zapad chycen v neviděnou síťku čarovnou. 173 Blaženka je sama. Před ní stojí Géza, podává jí ruku svoji. Sotva letmo jen se dotkla jí, zesinala, mráz jí proběh tělem, nohy pod Blaženkou klesají, bolest hlodá pod bělostným čelem. „Úzko je vám? pobledla jste! Snad chtěla byste vyjít raděj v sad? Hlučno je tu! Hle, jak motýleček jeho jasnost se tam třepetá, zaklopýtl v chumli dlouhých vleček, stále víc a víc se zaplétá. Slečna Zizi, bravo! roztomilá v náruč svou jej šťastně zachytila. V kyprém požehnaném objetí jeho jasnost sotva viděti! běda ubohému knížeti! Ah, vás nezajímá osud jeho? Dovolíte, – v ochranu vás beru, ti tam nepohřeší nás dva věru, vyjdem, ano? Krásně v parku je, měsíc máj tam v loubí čaruje!“ Vyšli spolu, ona o krok v předu. „Prcháte mi?“ slyší za sebou ostrý šepot jeho. „Nedovedu celou nekonečnou láskou svou rozplašiti nedůvěru vaši, 174 předsudek vás jakýs ještě straší?“ Po jejím se boku ocítil, šakalími zraky zasvítil, za ruku ji lapil, jež se chvěla, – Blaženka se bránit neuměla. „Pojďte se mnou!“ šeptal, „půjdem sami pod kvetoucí větve pěšinami, kde tůň šerá dříme ve stínu, kde na velkých listech leknínů rusalky se bílé kolébají, s drobounkými vlnkami si hrají, kde se tolik sladkých vzdechů tají. Půjdete? ne? Proč?“ – Tak stáli tu pod bílými květy, ve svitu májového slunka. – Hleděl na ni, jak se prudce hruď jí zdvíhala. Zakryla si oči drobnou dlaní, hlavička se mladá zmotala, na rtu pobledlém jí povzdech zmíral. Chtěla prchnout, ruku však jí svíral a sám Géza chvěl se bezděky. „Proč?“ se tázal znova. Zdálo se jí jakýs hrozný výkřik daleký, že jí ve sluch zazněl, v něm se chvějí vzdechy, teskné lkání zdušené, třepetání touhy plamenné. „Bojím se vás!“ vzkřikla. Ruku její 175 stiskl lehce, dvorně ke rtům zdvih, cítila ten oheň políbení, pálil, jako v duši pálí hřích. Jeho tvář se v okamžiku mění, na rtech vystydl mu zlý ten smích. Popustil jí ruku, tiše praví: „Hle, jste volna, slečno!“ Jedině teď ji poutal jeho pohled žhavý. Měla pocit v oné vteřině, jak by vlákna hebká ovíjela lehounko se kol jejího těla. Vší silou je přetrhati chtěla, vzdorným pohybem se vzepjala, bílé ruce vztáhla zoufalá. Géza usmíval se, mlčky čekal, aby plaché ptáče nepolekal. Náhle uskočila. Strhala přec ta vlákna, která poutala ji, která k němu vinula se v taji. Zakryla si oči. Útěkem slepě divým přes záhony květné, jako motýl vyplašen kdy vzlétne, před tím hrozným smělým člověkem spasila se. Běží, – letem letí, v houšť kvetoucích jasmínových snětí. Géza hleděl za ní, ruce skřížil, koutky úst se úsměšek mu plížil. 176 „Hle, jak prchá laňka splašená, houštím šat jen bílý prokmitává, vím, teď v bezpečí tam spasená oddychuje, nebi díky vzdává, čelo snad i křížkem požehnává, zlekaným se okem ohlíží, zda-li ještě zlé to pokušení stínem se jí v patách neplíží. Ah, má nedůtklivá, nic to není! třepetej se, zlaté ptačátko, ochočíš se, zvykneš za krátko! Nač ten útěk, nač ty vzdory plané? dím, co stát se musí, to se stane!“ – Zachechtal se krátce, hlavou hodil, v rozpustilé náladě byl dnes, pohvizdoval tiše, v křoví kdes, proutek ulomil si a jak chodil, cestou osekával každý květ. Nechtělo se pod střechu mu zpět. Však i druzí hosté vycházeli, po pěšinách smích a šepty zněly. Všem se vyhnul, které potkat měl, v nejzazší část parku odešel. Sestoupil až v rokli, v tiché stíny, které kolem tůně ležely. Zvedl kámen, hodil do hlubiny. Nehybné se vody zachvěly, 177 drobné vlnky vběhly do rákosí, u dna pod lupením vzdychl kdosi, bubliny tam odtud vyvřely. „Slyšte, slyšte, rusalky a víly!“ rozdováděn Géza zavolal, „rytíř Modrovous tu s vámi sdílí: zase jednu družku udolal života proud, násilím ji schvátí, nikdy více k vám se nenavrátí!“ Skřípavě pad drzý jeho smích v teskné ticho samot mlčících. Náhle odpliv. – Do tváře mu hledí svítivých dvé očí. Přikrčen pod vyhnilou vrbou mužík sedí, drobný, suchý, troška kostí jen, jak pergamen sežloutlý a lysý, s čelem rozbrázděným. Oh, ty rysy Géza již tu jednou zahled kdysi! Oči přimhouřené k němu zří, prokmitá v nich plamen šílenství. „Pravda!“ smál se Géza, „my se známe! po druhé se tady potkáváme! Pod prohnilou vrbou ze zvyku čekáš na svou paní, vodníku? Slyš mne, nikdy se ti nenavrátí, život nevydá, co jednou schvátí, odešla už, brachu, na vždy ti! Pověz to svým vílám v rokytí!“ 178 Rozchechtal se. „Milý hastrmane, nenaříkej marně, nežaluj! také víly mají osud svůj a co stát se musí, to se stane! Buď tu s Bohem!“ Proutek zdvih, v žertu po té lysé hlavě švih, vesel hvízdaje a bezstarostně pěšinou se vracel. Po něm zlostně mužík okem zablýskal a němý pomalu se plížil schoulen k zemi; kostnaté se prsty rozpjaly, na čele se všechny vrásky chvějí a v dobráckém vyschlém obličeji objevil se výraz zoufalý. Ke skoku se chystá pobouřený, zuby blýskly, na rty stouply pěny – – Ale daleko již Géza byl v křižovatky pěšin zabloudil. Pohvizdoval, – tak mu volno bylo! listí konejšivě ševelilo, slavíků zpěv jásal do ticha. Náhle baron stanul. Od besídky zdá se mu, že šepot doslýchá, jako když tam žena zavzdychá. – Mladé listí ještě závoj řídký obetkalo kolem mřížoví. Postavy dvě zahléd – duší tělem 179 v obejmutí utonuly vřelém. Géza ušklíbl se. „Bláhoví! tak jen mládež nerozvážná bývá, mysl lehká sotva uváží, že zrak cizí všetečně se dívá. Pokoj jim! Sám budu na stráži!“ Na lavičku used, smál se tiše, naslouchal, jak tam to láskou dýše. Pod besídkou Vláďa opojen nevěstu svou líbá v bílou šíji, div že v náruči své nezdrtí ji! Jeho je ta rozkoš, jeho jen! K němu přitulena – sladký sen! – v jeho rukou nervosně se svíjí, – Rušivý tón ječivě teď vpad pod kvetoucí větve v tichý sad. Od zámku zní píseň cizí řvavá, ulekaný slavík v křoví ztich. Vláďa otřásl se, hlavu zdvih, – oh, jak těžká byla jeho hlava! Těžko z opojení procítal – – Dále zněla píseň. Prudce vstal. Valda visíc na hrdle mu celá polibky jej svými opíjela. Bílé její ruce s hrdla sňal, se vztyčenou hlavou naslouchal. Cítila, jak náhlý příval zimy 180 provanul v té chvilce mezi nimi, viděla, jak jemu na čelo hrozivé se mračno sletělo. Vykřik Vláďa. „Slyš! ta píseň řvavá kde se tady vzala rozpínavá? Kdo se opovážil? Oh, to zní jako pravý jásot vítězný, jak fanfáry, s kterými se žene nepřítel už v město přemožené! Nedovolím – !“ Zraky se mu vzňaly, na spáncích mu žíly nabíhaly. Násilně se vzepřel, – ale z pout, z paží měkkých, jež ho objímaly, silou vší se nemoh vyvinout. Valdiny se sladké oči táží: „V této chvilce ty se rušit dáš? Píseň? dozní – vyzní – což to váží? To jen Hirš tam zpívá, tenor náš!“ „Nechci slyšet!“ vzkřikl. – V bílé dlaně vzala jeho hlavu, spanilá, polibky jej svými dusila, oči, uši, rty mu pokryla. K srdci se mu tulíc odevzdaně štěbetala sladce: „Viď, že již ošklivé ty písně neslyšíš?“ 181
VII.
Líbánky.

Šťasten Vláďa byl, – již ve svůj dům přived žínku, ten obrázek třpytný, odpočinku nepřál lačným rtům, rozkoší se spíjel nenasytný. Líbá, líbá, – Valda znavena s jeho hrdla spouští ramena, polibky ty pomalu ji dusí. Tolik dní už! – v resignaci jen vzdává se a trpí – běda, musí! – a on nikdy není nasycen. Líbá, líbá – ó, je šílen zcela – o ni nuda už se pokoušela. Géza přijel, – s jakou radostí vstříc mu Valda běží, vyprostí aspoň na chvilku ji, jednou zase bude moci volně vydechnout. „Díky, že jsi přijel!“ těšila se, 182 „zdá se mi, že cítím tíhu pout. Příliš sladko v těchto dnech tu bylo, trošku změny už by neškodilo. Cigaretku máš-li?“ Mráčkem dýmu v oči šelmovsky a směle zří mu. Na balkon si vyšli. Nerad jen Vláďa provodil je rozmrzen. Škoda chvilky, – v duchu se mu kmitá, – která odletuje neužita! Pod nimi kraj ležel prozářený v klidu odpoledním. S pýchou ženy půvaby své všechny rozestřel. Vlažný větřík vlnami se chvěl po kvetoucím žitě. Lehký pel šedým dýmem nad líhami vzlétal, divoký mák jiskrami v něm zkvétal. Nad úvozem planých růží květ, stromovím se v dálce víska míhá, kostelíček jako větrem vset na skalnaté stráni vížku zdvíhá, – tichý, uzavřený, skromný svět. Na obzoru kol se lesy tměly, hory nad hory se nastavěly. „Rád vidím ten koutek vlasti své v letní jeho zdobě zářivé. Je v něm klidná nevýbojná krása, 183 skřivánků zpěv tichým štěstím jásá!“ zamyšlen dí Vláďa. Zívaje zpod přivřených víček unaveně baron Géza hledí do kraje. „Tebe baví vidět z okna denně plochá pole, tento nudný kout? kupky mrvy v brázdách přehlédnout?“ Ušklíbl se. „Ovšem, přirozeně – mladým manželům je vždycky vděk odlehlý a tichý kouteček. Všechnu jeho prozu všední, holou láska ozáří jim aureolou, vše, co nízké roste do oblak, – viď, sestřičko drahá, že je tak?“ Valda rameny jen pokrčila. Vláďa rozehřál se. „V pravdě-li nevidíte, jaká krása milá, jaký měkký tón a veselý svítí v plochách polí, jež se vlní? na vlnách jak hoří planý květ? Ó, má vlastní půvab ten náš svět, k srdci mluví, třeba neoslní! Vím, jsou nádhernější krajiny, ale půvab ten je prajiný, rodný kraj je pouze jediný!“ Jasným zrakem v jasná pole hledí, – dlouho nedočkal se odpovědi. Géza labužnicky vonný dým 184 ze rtů pouštěl mráčkem modravým. Posléz pravil líně: „Hochu zlatý, rozumím ti, vidíš předpojatý rodný kraj a vlast svou milenou, hranicemi v mapách značenou,značenou. Až tam na pomezí vlast je tvoje, co dál za mezníkem, prokleto je! Když se však ti o tvé vlasti sní, mezníky tě ony netísní? Ne, ne, nehněvej se! – ale pro mne pojem ,vlast‘ je cosi úzkého, zní v tom příliš mnoho dětského. Neznám ono vlastenectví skromné, které touhy svoje uvězní navždy mezi sloupy pomezní. Co nám dětem nové doby značí země píď ta, kterou rychlík stačí za hodinu, za dvě přeletět? naší vlastí dnes je celý svět! – Slovo vlast – to pro sedláka zbývá, když se pyšně ze vrat statku dívá od meze až k mezi – dále ne, svoje hroudy hlídá zděděné – Ah, ty usmíváš se jako vždycky trochu útrpně a ironicky, – jsem ti k službám celý, chceš-li mě staromodním ohněm duše měkké ztrestat za kacířství novověké!“ 185 Ale Vláďa pravil upřímně: „Lituji tě, Gézo! Jak je chudý, vlast kdo nezná, cizincem je všudy, třeba celý svět mu otevřen. Vlast – to hrouda, pravíš. Ale pojí k hroudě té se dětství zlatý sen, mládí s celou poesií svojí. V ní tvůj život klíčí. V půdě, která pokryta je hroby předků tvých, tělo i tvá duše vyšla z nich. A kam vkročíš vlákna tisícerá opřádají měkce duši tvou vzpomínkami, tichou ozvěnou. Cítíš, nejsi sám. To čarodějné kouzlo rodné půdy, pásky chvějné stejnou mocí všechny poutají, kdo z té hrudy s tebou vzrůstají. Ke všem stejně mluví dějin kniha, a všem stejnou touhou hruď se zdvíhá. Přijde člověk cizí – chodí slep pro vše kolem, nač my s láskou zříme, neslyší ten tichý měkký tep, kterému my všichni rozumíme, jak to srdce rodné matky bije; bez kořenů – vetřelec jen – žije. Pro něj všechna minulost je něma, pro budoucnost pochopení nemá!“ 186 Géza mávl rukou: „Lyrika! vlastenectví! fráze veliká! Jak oblázek bludný omílaný prudkým proudem z té či oné strany, já se koulel světem sem i tam, nadarmo se břehů zachytám. Neznám kraje, kde prý byl jsem zrozen, pravě jako kámen ve proud hozen nevrátil jsem se tam nikdy zpět, po proudu jsem plynul v širý svět, světem rozházel jsem mládí květ. Vlast? co mně jest? Věru, pravdu mají, kdož dí, vlast že v srdci jen se tají, pravdu baron Hiřš má, rozmilý, jeho vlast že v kapse, tvrdí-li!“ Ticho chvilku bylo – trpké trochu, rozplašil je teprv Valdin smích. „Dosti už těch sporů jalových, hodni buďte, páni, bez vrtochů! Uznej, Gézo, krásu vlasti již, a ty, miláčku můj, ztiš se, ztiš! Věř mi, za pomezím že je taky rozkošný a přívětivý svět, nechtěj schválně zavírati zraky a vše cizí pyšně přehlížet! – Na kraj jeden vzpomínám si ráda, krásnějšího není nikde víc – 187 pro Boha! to není vlastizráda? Moře stříká bílým skalám vstříc. Na zpěněných hravých vlnách plove rozkošný břeh, sady olivové, bílé zámky, villy, hotely, na pobřeží život veselý. Ó, ty mořské vlny rozpustilé v koupeli jak houpají tě mile, obejmou a hladí, lehtají, o podmořských zámcích šeptají. Jediné mám přání: tam své žití strávit, plovat v šumném vlnobití, po vlnách se klouzat pěnivých, poslouchat ten šum a ruch a smích.“ Sepjala své ručky rozmazleně, jako had se k choti přivine. „Viď, můj milý, pokorné své ženě vyplníš to přání nevinné? Jenom měsíc! zcela stačí pro mne – viď, že nemáš srdce neoblomné. Prosím, dej mi ruku! slib mně již, že v ten slunný kraj mne provodíš!“ Smál se Géza : „Věru podivno je – “ a to zazvučelo nevolí, „že maříte mladé štěstí svoje, dni libánků plné nepokoje zde v tom malicherném okolí, 188 kde zrak každý hlídá tajnost vaši, polibky vám milé se rtů plaší. V dálku do neznáma v sladké touze jděte – sami – se svou láskou pouze, kam zrak všední sotva zaletí, aby vyplašil vás z objetí!“ Valda hrozila mu: „Rozpustilý!“ A choť její zatím tiše vzdych, mávl rukou zřejmě v rozpacích. „I já toužím dávno, hochu milý, odtud do daleka zapadnout, na mžik vymanit se z těsných pout, starostí roj odehnati s čela, svému štěstí oddati se zcela, – ale nelze ještě. Práce věčná čeká všady v polích, na dvoře, práce mrzutá a málo vděčná. Ale nezbytná je!“ (Hovoře vyvinul se Valdě z měkkých paží, stojí vzpřímen, zdá se, slova váží.) „Ty víš, skrovné statky naše jsou vydobyty prací úsilnou a jen v práci budoucnost je moje. Vím, že nesmím lekati se boje, složím-li své ruce do klína, že z majetku bude ruina. Proto zůstal jsem tu, – práce čeká, umdlévá již otec, chorý kmet, 189 zmožen tíhou dlouhých těžkých let vykonal, co možno pro člověka. Čas už, abych práci zastal sám a já pracovat chci, přísahám – vždyť mám pro koho teď!“ – K mladé ženě obrátil zas oči roztouženě a ostatní slova docela v polibku jí na rtech dozněla. „Chachachacha!“ Géza bez ostychu odpovídal v pohrdavém smíchu. „Jak jsi roztomilý, Vláďo náš! od prvého dne, kdy sešli jsme se, jediné to heslo udáváš. Zápalem ti svatým hlas se třese, ,Práce!‘ voláš, – však jí nevidím, jako z cigarety lehký dým rozplývá se, ve slovech se ztrácí. Škoda illusí a nadšení! Slyšíš? zdá se mi, že zrozeni nebyli jsme ani k jakés práci. Pracovat! jak? hochu, o čem sníš? eh, já nechci, a ty neumíš! Práce – heslo dobré pro ulici pro dav zahálečů lelkující, – ale ty? proč koketuješ s tím hýčkaným teď slovem moderním?“ 190 Vladimír se zachvěl uzarděný, na rtech zahořkl mu polibek, vyvinul se opět z loktů ženy. „Ah, tys věčně stejný!“ trpce řek, „skeptik, posměváček plný jedu! Ale dnes já příliš šťasten jsem, nepodráždíš mne svým sarkasmem! Uvidíš sám, zdali nedovedu celou chutí, silou mládí svého uchopit se díla velikého. Vysmíváš se?“ – a sám oči sklopil, čelo přetřel. „Nevěříš mi snad? Dávno byl bych díla se již chopil, ale cítil jsem, jak odevšad v cestu se mi překážky jen valí, všechny nejlepší mé záměry o lidskou se zlobu ztroskotaly. Nedůvěra, závist – příšery podlomily sílu, srdce rvaly. Lid mě zklamal. Ó, já toužil všem býti opravdovým přítelem. Za svou lásku však jsem nevděk sklízel, nové příkoří a novou svízel. Častokráte hořko bylo mi, ale přímo půjdu cestou svojí, třeba napadán a stále v boji, nevděk vůli pevnou nezlomí!“ 191 Géza zahalil se v oblak dýmu – Bože, jak to všechno dětsky zní mu! Ten obláček, který pouští teď, nejlepší je na vše odpověď! – V líci ruměnec a plamen v oku Vláďa do výše se růsti zdál. Žínka se mu přitulila k boku, úsměv jí jak motýl na rtu hrál. Na šíji mu věsíc ruce obě sklonila tu pyšnou hlavu k sobě, šeptá v ucho jemu: „Drahý můj, na mne, na svou ženu pamatuj! v jaké krušné zápasy se ženeš? bojím se, že prací zanesen na mne na ubohou zapomeneš. Očarován zmizí sladký sen, rmutem všedních strastí udusen!“ Smíchu rolničky v těch slovech zněly. Slyšel je v nich Vláďa uzardělý, shovívavě však a vroucně děl: „Dítě, jak bych na tě zapomněl?“ Cítil, kterak její rtíky pálí, polibky jí vracel zas a zas, hladil její lesklý vonný vlas, ale oči jeho bloudí v dáli. Nad silnici v polích zvednut plove mráček prachu. Vozy žebřinové 192 s rachocením ke dvoru se blíží, skřípou kola pod nezvyklou tíží. Na žebřinách stísněn lidí dav, směs širáků černých, halen šerých, rukou spleť a kolébání hlav, měkká intonace hlasů sterých, které v tesknou píseň splývají. Smutné sloky konce nemají, – jako bolest, která neuleví do hlubin až srdce zasetá, jednotvárně chvějí se ty zpěvy. Jak se bílá cesta proplétá z dálky alejemi středem polí rachotí ty vozy blíž a blíž. A zní přede vraty hlahol již, chřestí kámen pod těžkými koly, a již také jasněji se zdvih protáhlý tón písní tesklivých. „Ejhle, Vláďo! vzpomněli si na tě, milých hostí se ti dostane!“ baron Géza smál se jedovatě, „tuším, samí bratři Slované! Matky Slávy deputace malá, poklonu ti složit přispěchala. A ty písně! jak by v jeteli včelky se čmeláky bzučely. Vidím, příbuzenství citem jat 193 kvapíš bratry milé uvítat. Jak v malebném vybrali se sboru poklonit se pánu na Javoru!“ Nechtěl slyšet Vláďa posměch krutý, vztýčil hlavu. Stál tak nepohnutý, vážný, – hleděl, kterak s lomozem těžký vůz se blíží za vozem. „Rád jsem – “ zamyšlen děl, – „že jsou tady! v nouzi o lid dělný zavolal jsem je ze Slovače, z holých skal, práce v polích zpozděna je všady. Málo rukou pilných! s nechutí zdejší lid se do díla mi hlásí, když jej hlad a bída nenutí, z těžší práce prchá, vybírá si. Ó, já vím, v tom ztajený je vzdor, vše mi dělají jen na úkor, zpod obočí hledí záští plní, kde jen mohou škodí, zlomyslní! Než by ve žních práci zrychlili, nechají mně shníti obilí. Proto povolal jsem tyto chudé, lépe jim tu v kraji našem bude, než tam doma vprostřed skalných hor. Našim lidem splatím za jich vzdor, nezávisím od nich, nechať cítí, že i bez nich mohu ještě žíti!“ 194 Rychle hovořil, hlas tvrdě zněl, Svraštil čelo, v očích blesky měl. A v té chvíli hlučný výkřik zdola přerval smutných písní měkký tón, nesouzvukem dolít na balkon. Vozy zastavily. Kdos tam volá, hádka, kletby, hlasů temná směs, vyhrůžky a zaúpění kdes. „Co to značí?“ Vláďa zvolal. – Vidí: k vozům seběhl se zástup lidí, jak se shlukli s polí, z dědiny, v rukou hole, – jiný kámen zdvíhá, obklíčili kolem žebřiny a křik roste. Nový houf se sbíhá, – kameny už letí. Útokem ženou k vozům v jeku divokém. Na žebřinách ztichla píseň. Tupě Slováčkové kol se dívají, mluví cosi k rozzuřené tlupě, zdá se: prosí, ruce spínají, poplašené křižují se ženy. Zatím ten i onen krvácí kamenem snad v lebku zasažený. Neprosí už, pláčí, chudáci. Sotva čelo zakryjí si rukou a ti zdola útočí a tlukou. 195 Zbledlý Vláďa stál. A Géza vzkřik: „Fi, jaký to zápas! Útočník bije, sápe jako levhart dravý a ti jenom nastavují hlavy, k nebi tupě hledí v zoufání, – jaký lid to, že se nebrání?“ Vojenská krev vzkypěla v něm, volá: „Vzmužte se! Fi! braňte se přec! hola! dolů z vozů, dolů, zbabělí! hle, již v zadu uchopili kola, převrátí vám vozy!“ – Vzepřeli konečně se Slováčkové bědní, vlastní krví hojně zbroceni v jakéms nerozumném zuření náhle seskákali. Řady přední s rykem pěstěmi už rozbili, násilím zle platí násilí. „Bravo!“ křičel Géza. „Z druhé strany odražte tam útok uchystaný! A teď v zadu! zaskočit vás chtějí! bijte! bijte! jenom kurážněji!“ Nadšen, zahleděl se na zápas. – Jistě nedolít tam jeho hlas, ale rvali se tam zas a zas. Mistr kovář ocelovou pěstí bil ve slepém vzteku strašlivém hůře nežli těžkým kladivem. 196 Štíhlý hošík právě na neštěstí v chudé otrhané halence modrooký, hezounký a rusý ocítil se v blízku šílence. Skočil kovář, chytil ho a dusí, z rukou strašných jako mrtvola naposled se smekl pod kola. Na tvrze se proměnily vozy, žebřiny se lámou, – povzdálí ženy hledí, zlořečí a hrozí, oči šílenstvím jim zaplály. Martin s Hroudou, choří starci oba, také sběhli s pole, sotva jdou, roztřásl jim brady vztek i zloba, berličky své o zem roztlukou. S jakou chutí v zápas vrhli by se, nastavili svoje lebky lysé! jeden z vozů leží převrácen, spousta pod ním. Slovák zkrvácen s klením maďarským se z prachu zdvíhá, – co to? nůž se v pravici mu míhá. Hole praští v půtce zlomeny, o hlavy se tříští kameny. „Bravo!“ křičel Géza. A v tom zdola panstvo na balkoně zahlédli. Oči všech se rázem pozvedly. Rozkročil se kovář, vzhůru volá: 197 „Pěkné podívání? pány baví, když si chuďasové tlukou hlavy! Krev prolita! Vaše vina je!“ soptí těžkou pěstí mávaje. „Poslední nám sousto vyrvat chcete? Poctivou nám práci odejmete, s mošnou žebrat světem máme jít, nebo hladem u svých prahů mřít? Běda! běda!“ – Zní to zdola: „Běda!“ a sto pěstí zaťatých se zvedá. Stál Vladimír bledý, – skočit chtěl, aby rázem rozehnal tu vřavu, rád by z plna hrdla zakřičel, vzlykotem však jenom hlas mu zněl. Skráně se mu potem orosily, oči v dálku vytřeštěny byly. V rukou stiskl prudce těžkou hlavu, vše mu zhořklo trpkou bolestí, odvrátil se, zachytil se stěny, němý odešel a zachmuřený. A tam dole rostlo neštěstí, zápas dále zuřil. – Náhle zvedá v prostřed zástupu se hlava šedá. Starý Závěta, kmet, proti všem hrozí, zapřísahá. S údivem rváči rozstoupli se, stojí němi, 198 zarytě a mračně hledí k zemi, ale ruce klesly. – „Nuže, jdem?“ krásná Valda řekla. „Nudno je mi! Hle, ztratil se Vláďa?“ – Géza děl: „A tak stísněn celý odcházel! spěš, polibkem rozplaš jeho žel, příliš dotkla se ho lidská zloba!“ Hledli na sebe a tiše oba usmáli se maně. – Zamračen seděl Vláďa ve svém pokojíku, čelo v dlani. Jaký trpký den! Políbení nejsvůdnějších rtíků nedovedlo chmury zapudit. Šeptala mu Valda: „Nevděčníku! Tak jsi už mé sladké lásky syt, že tě nelze ze snů probudit? Hle, na hrdle sponku rozepni mi, tolik svírá!“ – Prsty třaslavými rozepjal jí sponku. Z krajek mih se mu úběl ňader rozkošných. Zatlouklo mu srdce bouřlivěji, blesklo se mu v očích, – ale zas plamének ten za minutu zhas. Vychladla proň měkká náruč její, rozkošného těla zářný vděk, – 199 kouzla pozbyl žhavý polibek. V číš rozkoší jak by jedu nalil, otrávené chvilky prchaly, usměvavá jitra mrak mu zkalil. Slyšel z dálky nářek zoufalý, jak z komnaty v komnatu se valil, do ložnice, v němý sladký stín, z podzemí se zvedal ze hlubin... Unik z bílých loktů v pole širá, v jasném vzduchu oddych, paměť sbírá. Polní cestou kráčel. Vlnily kol se dlouhé lány obilí, jak z nich k němu dýchalo to klidem! Opatrně vyhýbal se lidem. Chtěl být sám! tak zcela, zcela sám! ztratit se i vlastním myšlenkám! Zašel daleko až do pustiny v jakýs úvoz hluboký a stinný. Ó, kterak mu volno bylo tu! V duši chorou, v žal a tesknotu, jako lék to němé ticho splývá! Padl v trávu měkkou, odpočívá, k nebi na let obláčků se dívá, myšlenky se tratí v polosnění. Zdálo se mu: světa více není, jen ten drobný skrytý pod lupeny, ve květ pampelišky utajený, 200 svět motýlů, mušek bronzových, – květy, květy! jak je sladko v nich! Na vše zapomíná, ve snách tone. Osvěžen se zvedl z trávy vonné, v jasném vzduchu rozptýlil se žal, tesknoty své půl zde zanechal. Lehkým krokem navracel se domů. Po rozkošném sladkém objetí najednou se mocně zastesklo mu, cítil srdce bít, krev kypěti. Ó, byl rád, že zanes v ticho polí, myšlenky své všechny, které bolí, jak když z mlhy vyjde, unik jim! Chtěl být zase jednou zcela svým, zapomenout na vše, v žárné touze, stisknout bílé boky, líbat dlouze, k smrti spít se blahem opojným. – Zrychlil kroky, chvilky líto mu je. Ale sotva z hloubky úvozu na cestu zas polní vystupuje ohlas vzdáleného lomozu zarazil ho. Stojí zachmuřený. Ode vsi jde zástup. Z dálky již úpěnlivě slyší křičet ženy. A jak prachem cesty táhnou blíž bodáky tam bleskly, – a hle, středem 201 několik jde mužů, hněv i žal střídá se jim v obličeji bledém, zpod obočí vzdor jim plápolal. V čele kovář dýmem začernalý, jak jej přímo od ohniště hnali. Řetízkem má ruce sepjaty, – ó, jak zarývá se proklatý, až krev pod ním tryská krůpějemi! Vztýčen hrdě kráčí mistr němý, oči jen se koulí zardělé, černý mrak mu leží na čele. Co se stalo? Kam vedou ty lidi? Vláďa ptá se v duchu. Rád by byl z dohledu se všechněm vytratil. Ale ti tam v předu již ho vidí, ohledli se všichni, a zlé oči k pánu šlehly a za ním se točí, – naň si okazují. Nářek žen utich na okamžik utlumen, těžké kroky v prachu slyšet jen. Dobře cítil Vláďa i z té dáli, jak jej ve tvář pohledy ty pálí. Tak zamlklí přešli opodál kolem místa, kde on vzrušen stál. Náhle zalomcoval pouty svými mistr kovář, slovy jízlivými ke druhým tam mluví: „Vidíte ho? 202 přišel s celou panskou pýchou svou podívat se, až nás povedou, v duchu jásá teď, on původ všeho! Krev-li tekla, on je vinen sám! On! on! ale pouta dali nám, za pány je vždycky chudí nosí! Nám je určen soud a vězení, – pak o právu hovořte mi cosi! Pláč žen našich, dětí kvílení ku panskému sluchu nedoletí, ó, ubohé, drobné naše děti! otce do vězení vedou jim, sirotečkům chudým ubohým!“ Zavyl kovář. A kolkolem ženy divým jekem pláčí rozlíceny, lomí rukama a vlasy rvou spity bolestí svou zoufalou. Cos tam četník zvolal, zařinčela i ručnice těžká. Tlupa celá urychleným krokem táhne v dál, ječivý však nářek žen a dětí rozléhá se, v tichá pole letí. Zamračen a smuten Vláďa stál. K hlavě sáhl. Sen se mu to zdál, ale ne! tam ječí hlasy divé. Nahořklá se bolest rozlila v duši jeho měkké, nedůtklivé. Hluboká se vráska zaryla 203 do čela mu. Těžce hlavu svěsil a šel – spěchal – útěk byl to spíš. Čeho se až do duše tak zděsil? Večer v pole položil se již, mrak stál po okraji zkrvavělý nízko nad západem. Odtud zněly zoufalé ty hlasy, pláč i jek... Unaven se vrátil Vláďa. Němý přešel práh a zrakem utkvěl v zemi. S úsměvem mu nesla polibek, med svých rtíků svěžích mladá žena. Odskočila, vzkřikla uděšena: „Co se dělo s tebou? Jako led jsou tvá ústa!“ – Aniž oka zved, řekl: „Odjedeme!“ A v tom hlase duše poraněná ozvala se. „Nelze mi tu dýchat. Svírá mi hrdlo pocit dříve neznámý. Hořko mi a trpko. Všechno kolem se mi zprotivilo. V duši mé vztek se střídá s lítostí a bolem. Odjedeme! Pospěš! Maříme zbytečně tu chvíle. Den se sklání, nechci omeškat se do svítání!“ Zlostně nachmuřil se. Ale v oči div že slzička mu nevyskočí. Valdě zatajil se až i dech, 204 zarděla se v náhlém překvapení: „Odjedeme?“ šeptá, „žert to není?“ Její pohled stranou k němu šleh, vyzvídavě. Jak se Vláďa mračí, tvář mu hyzdí bolest zoufalá! Proč? co bylo? však se neptala. Řekl: „Odjedeme!“ – to jí stačí, přissála se pevně k jeho rtům, vášnivě ho strhla v náruč bílou, dusila jej v loktech vší svou silou. Přimhouřila oči. Blahým snům na okamžik oddala se celá. „Odjedeme!“ šeptá. „Vyplní konečně se moje touha smělá, zpěněné se moře rozvlní k nohám mým až na kraj bílé skály, příboje šum slyším neustálý, zřím na písku zlatém v koupeli intimní to bujné veselí! Odjedeme!“ v ručky zatleskala, zatančila čarodějka malá, až se sukénka jí rozlétala. Zatím Vláďa k oknu přistoupil, ke sklu čelo tiskl, v pole širá zahleděl se chmurný. Soumrak byl, na západě bouře mračna sbírá, stíny hromadí se, po aleji 205 řadou černých stromů přicházejí, z houštin sadů, z polí dalekých rozvlálo se těžké roucho jich. Vláďovi se zdálo, ve tmě oné mrazivé i všechen život tone. Na zdi domu, v samo zápraží vlnami proud její doráží. V hloubi jeho duše o myšlenku stín a světlo válčí zas a zas. Bezděky se zachvěl. Od tmy venku k světlu obrátil se v zářný jas. Světlo! lampy hoří! Plamenem v pohledu naň svůdně upřeném plápolá to. Půvabem svým září, bílou šíjí, úsměvem svých tváří mladá jeho žínka. K němu vztáhla svoje úbělové paže. Znáhla v očích se mu štěstím rozjasnilo, – jak by rázem odvanuto bylo všechno to, co vzrušuje a bolí, šero duše, stíny smutných polí. Mocí oslnil a vábí ho bílý odlesk těla jejího. 206
VIII.
Opuštění.

Na kvap odjížděli. Vláďa spěchal, nejradšínejradši by všeho navždy nechal a kams na samý kraj světa šel, v bílých loktech na vše zapomněl... Ale cestou – už v té dáli cizí – maně na mžik opojení mizí. Probouzí se, vytřešťuje zraky. „Kde jsem?“ s hrůzou v duchu sám se ptal. Zdálo se mu, že jej mocí rval dravý proud a ku předu jej hnal. Slyšel hvízdat páru, dunět vlaky, třesk a šum a křik a hlučný spor, cizích davů cizí rozhovor. Ale vždy to zákmit byl jen krátký. Zavřel opět oči. V sladký sen, v kupé zastíněné zašel zpátky k žínce svojí jako opojen. Kola letí. V jakous píseň tesknou 207 všechny zvuky v letu splývají, v nekonečno koleje se lesknou, stromy kol oken se míhají, nazpět zapadá kraj po kraji. A tam doma v dálce za horami v bílém domě, odkud zmizel pán, Závěta kmet chodí ustarán. Ruce spíná. Chorá myšlenkami šedivá se hlava naklání, sotva zoufalství se ubrání. Tolik práce, kam jen oko hledne, starosti se hromadí den ze dne. A syn odejde mu, – on tu sám vydán v šanc těm denním trampotám. Sto jich čeká, sotva znikl jedné! Celý dům je jako v zakletí a on – stařec – žalnou obětí. Nevystačí nijak chabé síly, sám to cítil nejlíp každou chvíli, bez moci sláb proti všem tu je, všechno příčí se a vzdoruje. Zápas věčný celého jej schvátil. Ó, kéž jenom už by syn se vrátil! V jednom kole za dnem prchá den, stařík čeká prací umořen, očím vyhybá se v noci sen. Nedočká se! – Hoch jen listy píše, 208 a z nich každý tesknou touhou dýše, zdá se, rád by v domov letěl zpět, ale spoutal jej tam cizí svět. Stýská se mu po polích a práci, na cestu se chystá ve chvatu, hodinu již určil k návratu, – ale den se opět za dnem ztrácí, a sám, stále sám tu stařík byl, v klopotech jen maře zbytek sil. Modlil se. – Žně právě nastávaly, práce jako lavina se valí. Dávno už i z temna žaláře vrátili se rváči uvěznění. Divé kletby mistra kováře jak modlitby zněly každodenní. Kladivo je v koutě, výheň tmavá, mistr pije, zpívá: „Práci čest!“ Bělmo očí svítí do krvava, hrozí k zámku zaťav hrubou pěst. Ale potom nachýlí se hlava, vztek roztaje v jakýs měkký žal, – posléz mistr vždy se rozplakal. A Závěta starý, šelli polem, odevšad ty kletby slyšel kolem, dopadaly tíhou tesklivou všechny na skráň jeho šedivou. Unavený starostmi a prací 209 když se večer těžkým krokem vrací, tesknota mu všady vane vstříc. Ale přece zjasnil kalné oči, Blaženka když někdy jásajíc z nenadání v náruč jemu skočí. Rozvane mu z duše smutku stín. Jak jej blaží lichocení její! K nožkám dcery sedá nejraději, klade těžkou hlavu v její klín. Přimhuřuje oči v usmívání, když se roztomilá k němu sklání a jej líbá měkce do šedin. Zarděna je štěstím, očka září, důlky smíchu hrají v hebké tváři, jistě věří vírou dítěte, že jen blaho vládne na světě. „Proč jsi smuten?“ často tázala se udivena s jakous výčitkou. „Oči tvoje smutny, kalny jsou, sotva rozjasní se, hasnou zase. Vždyť je tolik krásný širý svět, všady radost jásá, všady květ, proč tak pochmurně se rozhlížet?“ Smutně usmíval se v zamyšlení. „Dítě, moje dítě, ty se ptáš? Do daleka zapad Vláďa náš a vše ztraceno, kde pána není! Jak by neměl ani žádný cit! 210 práce volá a on slyšet nechce, kterak mohl všechno opustit, zapomenout krátce tak a lehce?“ Blaženka však konejšila jej: „Tatíčku můj, naň se nehněvej! Po radosti a slunečním svitu zastesklo se tuším Vláďovi tu, radosti mu jasné trochu přej. Vždyť i tobě snad je mládí líto, když jen stínem prchá neužito!“ Zmlkla. Zarděla se. Udiven otec v dumách zahleděl se na ni. „Ach, tys“ – řekl, – „stále děcko jen! Ale tobě nedivím se ani. Což ty víš? tys pouhý snila sen a tvůj život pohádkou byl smavou, zlaté nitky předl nad tvou hlavou. Bolest vyhnula se stopám tvým, starostí tvá duše nepoznala, prací neztvrdla ti ručka malá, – ne, tobě se, děcko, nedivím! Ale Vláďa, hoch můj, naděje má! tolik práce kolem sebe zřít a tak s lehkou myslí odejít! Pravím: nechápu ho, citu nemá! Zanechal mne, starce bídného! Nač mé staré vetché ruce stačí? Kam bláhová choutka žene ho? 211 On ví, co je práce a co značí, – mladý, statný, – proč tu sílu svou bez užitku nechá zaháleti? Za dnem den jak pouhé chvilky letí. Čekám, marně čekám! S obavou do budoucna upírám své zraky. Kde je naděje má? těžké mraky, vidím, shlukly se mi nad hlavou!“ Rád si zavzdychal tak po stařecku, postěžoval v pláči svému děcku, vypověděl všechen trud i žal. Pak, sám děcko, konejšit se dal. Řídké však ty jasné chvíle byly, starosti vše stínem zavalily, otec ani nevytonul z nich, aby v jasu očí čarovných aspoň na okamžik okřál zase. Práce zmáhala jej. – A v tom čase Blaženka vždy sama jediná bloudívala zdivočelým sadem plno snů a touhy v srdci mladém. Jednoho dne tam, kde pěšina do lesů již z alejí se točí, baron Géza přicházel jí vstříc. Zbledla, stínem zkalily se oči, ale přece neprchala víc. 212 Věřila, tak bylo souzeno jí. Podala mu bílou ručku svoji. Usmál se jen baron. Spolu pak dlouho procházeli pěšinami pod starými kmeny stínem – sami. Nebála se více. Dvorný tak – vtipem jiskřivým ji baron bavil, skromný byl a klidný. Jenom zrak příliš se mu někdy rozežhavil... Častěji se sešli. Chodila na samý kraj parku. Do daleka hledí, dlouho hledí, spanilá. Sama neví, s jakou touhou čeká, až kdes na záhybu pěšiny objeví se tam on – jediný! Ó, kolikrát marně klamala se! Géza, jak by s děckem hráti chtěl, příliš často na slib zapomněl, Blaženka však jistě přišla zase. Uzří-li jej v dálce, zarděná vstříc mu skočí, ruce k němu zvedne. S úsměvem však sotva že k ní hledne, stiskne dlaň jí, stojí zmatena. S výčitkou i s láskou šeptá tiše: „Dlouho nepřišel jste!“ Sotva dýše, mladá ňadra jen se dmou jí výše. Shovívavě jako s dítětem 213 hovořil s ní. Byla dozajista nerozkvetlým ještě poupětem, jako dítě nevinná a čistá. Byl jí neznám svět a jeho hříchy, jeho moudrost planá, půvab lichý. Naslouchala s němým obdivem, vyprávělli Géza, každé větě o tom cizím přepodivném světě, svůdně krásném a tak strašlivém. Baron Géza byl si vědom zcela, že mu odevzdaně spočívá v rukou duše její blouznivá a že ve sníh nevinného čela prvý myšlenek stín vyvolává, spícím touhám křídla k letu dává. (Jak ty touhy nedočkavy jsou, celým rojem v ňadrách jí se chvějí!) Jeho slova s milou ozvěnou zapadala v samo srdce její. Cítil Géza, že on prvý všel v tuto duši jako učitel. Byla žačkou jeho, v jeho moci, šla, kam kynul, cesty nevidouc, jen za jeho milým hlasem jdouc slepě bez odporu, bez pomoci. Usmíval se Géza, přemítal, v rozmaru svém jaký směr by dal duši, která ze stínů se budí, 214 plachým myšlenkám v té dětské hrudi. Bavilo jej vážně hovořit, vykládati o mnohém a mnohém jiskřivým, jen jemu vlastním slohem. A hezounká žačka ponořit dovedla se ve výklady jeho celým srdcem, zapomenouc všeho. Necítila, kterak v tom, co řek, třepetal se hrdý úsměšek... Uzdálo se jemu, učiteli, onen prostý pohádkový svět, který v dětské duši plál a kvet, sbořit rázem, nový vystavět, od základů vyměniti celý, oslnit jí zraky veškerou moderního žití nádherou, nervosního kvasu doby nové nalít ve klid duše liliové, suggescí svou žačku naučit jinak, zcela jinak na vše zřít, nežli jak v té chladné barvě všední ve střízlivém světle žilo před ní. Jako když se obraz staromodní přetře žhavou barvou secesse, bujnou, jásající, – ale pod ní černá kresba ztratit nechce se, tak Blaženka všechno jinak zřela, vše se proměnilo v duši jí, 215 vše se divně splétá, províjí. Rozeznávat světla neuměla, všechno stejně svítí, ctnost i hřích v plápolavých barvách moderních. A netušíc ani ssála jed z knížek, které Géza nosil pro ni, zmatena jen sličnou hlavu kloní. Jak by pavouk pod čelem jí před, myšlenky se v klubko zaplétají, jenom někdy nesměle a v taji řadou dojmů nových utopen ozývá se dětství bílý sen... Slíbil Géza „Přijdu!“ jednou zase. Čekala již v nejistotě naň dlouho, dlouho, nežli dočkala se. Stíníc oči zvedá hebkou dlaň, hledí po pěšině. Den se chýlí. Kdosi mihl ve stínu se tam, – běží, vstříc mu letí. Pouhý klam, to jen oči znavené se mýlí! Posléz přišel, roztržitý byl, nedbale jí ručku políbil, o ledačems vypravoval chvíli. Mlčela – a z nenadání smek k ní se jeho pohled, z myšlenek vzbudila se, vzhledla k němu bledá. Co tak pátravě jí v očích hledá? 216 Ušklíbl se stranou, – ale sám jakýms divným propad myšlenkám, zamlklý šel tiše po boku jí. Po pěšině pusté spolu jdou houštinami v rokli hlubokou, kde už stíny zapředeny jsou. Jenom drobné vlnky světélkují nad zčernalou hloubí mrtvé tůně. Zdálo se, že letní večer zdvih stíny své z těch hlubin tesklivých. Vála vlažným vzduchem stuchlá vůně z květů spadalých a z rákosí. – „Nuže?“ řekl Géza. Čehosi Blaženka se náhle polekala, nejraděj by na útěk se dala. Cítila, jak baron ovíjí lehce ruku svou jí kolem těla. Úzkost naplnila duši jí, sepnout ručky sotva síly měla. „Zde ne! pojďme odtud, pro boha!“ zachvěla se hrůzou ubohá, vědoma si byla: bez pomoci ve chvíli té že je v jeho moci. Cítila dech jeho. Mlčel. Teď ostrý smích jí zazněl v odpověď. Polehounku smekla se jí s boků jeho ruka. Vzhlédla. Před ní stál klidný zcela, jenom ve hluboku 217 v očích divný plamének mu hrál. „Proč ta náhlá hrůza, slečno drahá? nevěříte chladným stínům těm?“ otázal se s tichým úsměškem. Strach a zmatek v duši se jí vzmáhá. Jako dítěti když shovívá, „Pojďme!“ pravil Géza, „vás tu děsí pohádkové zjevy? v šeru kdesi bílé víly na vás kývají, skřítkové se šklebí potají, a vám studem svěží líčka planou. Opravdu? i slzičky vám kanou! Odpusťte mi! věřte, je mi žal, že jsem marně vás tak polekal!“ Vyvedl ji z rokle do aleje, kde po žlutém písku plamenná sluneční zář posavad se chvěje. Tam Blaženka klesla znavená na lavičku pod lipovým kmenem, štkala tiše v pláči rozprouděném, oči skryla, mezi prsty jí slzičky se drobné rozlijí, tiše kanou, svítí padajíce. Baron hryzl vousky mrzutý. „Ne, má paní, neplačte už více. Dobře vím, jsem hoden pokuty, vyplašil jsem vaši dětskou duši, 218 srdéčko, jež polekaně buší. Skroušeně, hle, čekám poslušen, opustím vás ihned, kažte jen!“ Čekal. A jí klesly ručky malé, pohled její smutný neskonale k němu zdvih se, – v slzách zality mluví němým steskem oči ty. S úsměvem jim Géza odpovídal, (ó jak nerad ženské slzy vídal!): „Dítě, dítě! Vy jste, rozmilá, ničemu se nenaučila. Zříte vždycky jen ty tóny šedé, jako když se pavučina přede, jako v duši mhy když napadá, – vždy ta popeleční nálada. Usmějte se přece! Což je hříchem z mladého se těšit života? Když se v duši loudí tesknota, zažehnejte veselým ji smíchem! Radujte se z mládí, z krásy svojí, nešťasten, kdo šťastným být se bojí! Slyšte, krásné dítě – “ tlumil hlas, – „chtěl bych zlíbat vaše ručky obě, bílou šíji hladit, měkký vlas přižehnout to sladké tílko k sobě, ze rtů purpurových rozkoš pít, na vše zapomenout, šťasten být!“ Oči přimhouřil. A když se shýbal, 219 aby její bílé prsty zlíbal, viděl, kterak mdlobou ochabují její síly. Sotva zoufalá proti němu ručky sepjala – a v té chvilce líto bylo mu jí... Zapadalo slunce. Rozepjaté nad západem hoří mráčky zlaté. Od potoka v dálku do polí dlouhé stíny vrhly topoly. Po žních bylo, večer prostřed září. Unavením schýlen ku brázdám stíraje pot se zvětralých tváří starý Závěta se vracel sám z dalekého pole. Se šafáři o zítřejším díle promluvil, lidi z práce pustil. Mdlý už byl, jak se vlekl cestou pod topoly, dech se ztrácel mu a nohy bolí. Ve stín do olšoví u mlýna zapadala polní pěšina. A kmet o hůl opřen odpočíval, zamyšlen se ke mlýnici díval, úzká okénka tam, zdá se mu, kývají mu jako známému. Jak proud padá na lopatky kola, známým šumem přátelsky jej volá a tam uvnitř zticha, vesele 220 klepe to, jak živé srdce mlýna. A stařík se v dumách rozpomíná, chmury shlukly se mu na čele, – všechno, jako bylo. Nikde změna. Vrata dokořán jsou vyvrácena, zlý i dobrý stejně může sem. Dvorek spustlý, u zdi roste tráva, ke mlýnici schod se rozpadává s roztříštěným mlýnským kamenem. Střecha jen se nějak slehla níže, shnilý krov jak přemohla by tíže a zdi hlouběj propadly se v zem. Voní žitná mouka. Starověký mír tu vane lahodný a měkký. „Všechno tak, jak bylo!“ pravil kmet, jak to pamatoval z dětských let, spustlé všechno, stěny rozpukané. „Škoda, škoda!“ na mysli mu tane: „co by vytvořiti dovedly za ten čas tu ruce podnikavé, s prozíravou hlavou v době pravé jaký závod by tu pozvedly! Zatím jenom klid ten starověký, všechno hnije celé lidské věky. Eh!“ jen mávl rukou. Marno již! Ulehla naň stáří krutá tíž, nohy umdlévají – a zpod kola šumotem vln rodný mlýn naň volá. 221 Zve jej k odpočinku. Poslechne, na okamžik aspoň oddechne. Vešel do vrat, do mlýnice chladné, – jako muška v pavučinu padne, tak vzpomínky hned jej opředly, ze všech koutů se kol pozvedly. Vlhkostí a chlebem vzduch tam voní, – labužnicky dýchal vůni tu, stýskávalo se mu často po ní. Srdce mlýna někde v úkrytu klepe, klepe, – podlaha i stěny, celý mlýn se chvěje roztřesený. „Host! můj Bože! a jak vzácný věru!“ kde se vzal, tu vzal se, v pološeru bratr Prokop zved se uprášen. „Vítej!“ vlídně volá, „dále jen! Vidíš, všechno jako za stara je!“ Usmívá se, dvéře otvíraje. „Beze změny je ten koutek náš, jak jej odedávna dobře znáš!“ V komoru jej přes mlýnici vedl. Po koutech se všady soumrak předl, v oknech hrála červánková zář. „Hle, tu žiju, vidíš, samotář!“ Za stůl sedl Vácslav, hlavu v dlaně, mlčky rozhlížel se zadumaně, 222 sám si v duchu řekl s úsměvem: „Zde jen, Bože, v pravdě doma jsem!“ Všechno zůstalo, jak bylo kdysi, milé, známé, kam se podíval, staří dobří svatí na zdi visí, jako dítě k nim se modlíval. Zde u stolu jídal oběd prostý, bída s nouzí byly časem hosty, ale chuti kouzlo podivné dodávalo pokrmům těm všedním. Zavřel staré oči, – a hle, před ním celé dětství rázem oživne. Otec jeho tváře ustarané, matka s okem ženy v oběť dané, děti jak se hlava tulí k hlavě – a mlýn klepe tiše, uspávavě. Jak rád chtěl by nevyrušen snít, ale slyší bratra hovořit: „Tak, bratříčku, odpočiň si tady, nohy bolí? však už nejsi mladý! Člověk vzdoruje, však tíha věku jako můra leží na člověku!“ Usmívá se Vácslav ve snění: „Ó, čas každého z nás promění, klopotný ten život, práce stálá! Jak na vlnách zmítán věčně jsem, nevíš ani, jak rád vejdu sem, zde tak milo, – budiž Bohu chvála, 223 aspoň tady najdu tichý kout, kde na chvilku možno oddechnout. Ty víš, bratře, kterak ze vší síly já se tloukl k dalekému cíli; když tys tady klidně naslouchal, pod kolem jak potok jde a šumí, já tam v dálce s osudem se rval, viděl naděje své padat v rumy, nehty jsem se chytal tvrdých skal, klesl jsem a znova zdvih se mocí prací zoufalou a bez pomoci. A dnes, vidíš, sedíme tu oba starci slabí, k zemi shrbeni, za námi je dávno naše doba, hotovi jsme! nic se nezmění! poslední své účty můžem skládat, uzavřít je se životem svým. Nuže, sám suď, hochu, dávám hádat: kdo že byl z nás obou šťastnějším?“ A hned bez váhání, přesvědčivě „Ty, můj milý!“ Prokop řekl živě, „ty jsi došel k cíli, všechno máš, panství celé, tolik dobré země, kterak se jen můžeš rovnat ke mně? žebráku se v pýše posmíváš? Můžeš více žádat? řekni, čeho?“ Měkce bez výčitky zněl hlas jeho. 224 Viděl, kterak bratr zachmuřen sevřel rty a hlavou vrtí jen. Mávl rukou, řekl s přesvědčením: „Nevěř, nevěř! co já se svým jměním? do úpadu uštván životem konečně jsem, pravda, cíle svého těžce došel věčným klopotem, ale co mi z toho? do nového pad jsem víru, z mračen starostí snad jen smrt mne jednou vyprostí. A můj život? věru, nijak není hoden obdivu a závidění, samé zklamání jen, žal a trud! Já že šťasten byl kdy? jaký blud!“ Roztřásly se rty mu, zvlhly oči. „Tak, můj starý, svět se stále točí a když zpátky na svůj život zřím, je mi čehos líto, hořce líto! Toho klidu tobě závidím! někdy v prsou, věř mi, zabolí to, myslíš: nač ten klopot, věčný shon, zápas o piď země, o záhon? zasteskne se duši v marném boji. Zda za cenu života vše stojí? Já se těšil, říkal k sobě: spěš, cíle dojdeš jednou, oddychneš, na tvé místo jiný stoupne, mladý – ! Ale zklamal jsem se. Ještě všady, 225 třeba těchto starých rukou mých – “ (a kmet žilnatou svou ruku zdvih). „A víš, hochu, někdy úzko je mi, zdá se mi, že cítím pod nohou dole hluboko v té hnědé zemi přicházeti z dálky bouři zlou. Kdesi v základech se, tuším, chvěje všechno, co jsem stavěl trudně tak! Čekám zděšen, nevím, co se děje, úzkostlivě v dál upírám zrak – – Jako když se hrozného cos blíží, předtuchy mi černé duši tíží!“ Zamlčel se. Prokop usměvavě naklonil se k jeho sivé hlavě. „Bláhový!“ děl. „Nerozumný sen v duši ustarané straší jen!“ Ale vzdychl Vácslav: „Ne,můj milý, dobře vidím mračna hrozivá, žně tak nešťastné a chudé byly, naděj letošní se větrem rozplývá. Ne, nechci se rouhat Pánubohu, Bůh dál, Bůh vzal, pravda, – ale vím: já jsem vinen, starý! Což já zmohu, práci nekonečné nestačím. A syn Vláďa – “ Náhle k hraně stolu hlavu sklonil v beznadějném bolu, „nevím kterak – jaksi nedovedl 226 srdcem přilnout k hrudám polí svých! Jako pták se přeletavý zvedl, zapad někam v cizí dálný jih. Jenom píše, kterak stýská se mu, ale cos ho poutá mocí tam, jakýs čarodějný lživý klam. Věř mi, bratře, s ním už konec všemu! To ta svůdná žena! Jejím věnem byl jen sladký úsměv strojený, skvostné tělo v šatě navoněném a ten cizí původ vznešený. Odloudila mi ho, zmařila ho, všechno prodal za chvilkové blaho, na vše v loktech svůdných zapomněl, kam kynula, za ní slepě šel!“ – Hlas jeho se rozčilením chvěl. „Z toho všeho, co já těžkou prací nahromadil, ona hříšná, hleď, jak loupežná vosa ssaje teď! Co mám dělat, řekni? S resignací vidím temné mraky přicházet. Jen svou mladost volám někdy zpět, jen odvrhnout několik těch let!“ Zachechtal se trpce. „Vidíš, hochu, staré duši ulevil jsem trochu. Tolik ran je v prsou ukryto, nevím ani, kde víc bolí to. A teď suď, zda můžeš záviděti? 227 V nerušeném klidu samoty, kterak neskonale lépe je ti bez hazardních sázek, bez obětí! Rád bych v tichém koutku jako ty, když se život ke konci už chýlí, umdlen oddechl si aspoň chvíli, naslouchal, jak tiše kola jdou, do dětství se vrátit myšlenkou!“ Usmíval se bratr chlácholivě: „Nejsi-li tu doma? Rád tě zřím! ale kterak tebe pohostím? v chudém koutku při hubené skývě žiju, vidíš, jako poustevník, ale za vše budiž Bohu dík! Na svém prahu vídám málo hostí, jenom starost chodí za starostí.“ Rozhořekoval se. Měkký hlas se šumotem mlýna v jedno splývá. Vácslav poslouchal jen. V dlaně skrývá tváře vráskovité. V dávný čas celou duší zamyslil se zas. Tak sladce a po dětinsku milo v oné chvíli u srdce mu bylo. Staré upomínky v prsou hřály, mlýna šum a klepot neustálý v píseň konejšivou vyznívá, tíha chmur se v mysli rozplývá. 228 Starý mlýn! Jak vzpomíná naň vděčně! chtěl by aspoň zbytek života naslouchat, jak jde a klepotá, jako dnes v tom milém klidu věčně! Snil. Jen chvilkou probudil jej zas bratrův měkký, naříkavý hlas. Nerad poslouchal ho. Mlynář sivý ponaříkal, ztichl. Naposled naděj, kterou ve svých ňadrách živí, rozplašila chmury, tvoří divy. Svěžeji zní hlas a do očí trochu jasných jisker proskočí. O synu se s pýchou rozhovořil, celou duší do svých snů se vnořil. Syn můj přijde domů, statný, mlád! Kdesi cizím sloužil dosavad, – přijde, v rodný kraj se opět vrátí s velikými plány slavnými, všechno změní, všechno staré zvrátí, nové stroje tady budou státi, turbina a pila, – před nimi za horou ten soupeř cizorodý, který stropil, nejsa nikdy syt, chudičkému mlýnu tolik škody, s hanbou musí stranou ustoupit. Poslouchal ho Vácslav v polosnění, Ohlédl se kol. Ten starý kout 229 tolik milý, má se rozpadnout? v závod jakýs moderní se změní? Pousmál se trpce. Zpozdilý! tak sám uvažoval před chvílí! Vstal od stolu, k odchodu se strojí. Podal bratru těžkou ruku svoji, – ještě nějak nerozhodnut stojí. „Vidíš,“ pravil, „již jsem odpočal, jak by se mne tíhu stáří sňal. Pod tou střechou krytou mechem prsa oddychují lehčím dechem. Bůh starému mlýnu požehnej! Marně namáhám se, v duchu jej vidět přeměněný, nové stroje, závod plný hluku, nepokoje. Kam bych potom vetché údy vlek, když se naděj ztrácí, chabnou síly, hledat pro svou bolest útulek, kde by duše pookřála chvíli? Kde bych mohl schován v tichý kout jak uštvaný zajíc oddechnout? Kam bych potom zašel pro útěchu? Nebořte mi starou milou střechu!“ Na tvář, na rty úsměv vynutí, ale oči vlhly v pohnutí. „Zpozdilo se. Buď tu, bratře, s Bohem, přijdu opět, – dříve než bych pad pod svým těžkým jhem a v žalu mnohém, 230 zde na chvíli najdu klidu snad.“ – Obejmul jej Prokop. „Přijď, můj milý!“ Večer v polích ležel chladný již, jako zlatá zrnka v temnou výš drobné hvězdy rozhozeny byly. Rozloučil se Vácslav. Těžce šel v teskné šero rozsmutnělých polí sám a sám, – krok jeho v ticho zněl, kolem ani stín se nezachvěl. Park se černal před ním. Nad vrcholy stromů rozložitých jak by tmou hvězdička se bleskla najednou, v zámku okénko tam zahořelo, žluté světlo zlekaně se chvělo. Stařec ze tmy po něm zraky zved, v duši se mu vyjasnilo, z dáli v srdce až ty paprsky mu hřály. Blaženčino okno poznal hned, za ním dlí tam děcko jeho snivé. Na ni myslí v péči úzkostlivé, její mladé sny a duše mír nesmí zkalit všedních trampot vír! Dítětem ať šťastným zůstane mu, pro ni, drahou, podrobí se všemu! Kéž by bylo, jako bývávalo, kdy to děcko v náručí mu spalo, když je pohádkami konejšil! 231 Kéž by bylo! jak by šťasten byl! Nechtěl, aby rostla. Nechať, drahá, žije ve své říši pohádek! S hrůzou tušil, kterak život sahá, aby setřel dětství pel a vděk. Ne, ne! Nechať sličnou hlavinku ji stříbrné sny jenom obletují!... Ze tmy po světélku náruč vzpjal, za paprskem chvějným klopýtal. A když v zámku šerou síní dlouhou kolem dceruščiných dveří šel, stanul, válčil se stařeckou touhou, rád by ještě děcko uviděl, aspoň křížek udělat mu chtěl. Na kliku sáh, – postál rozpačitě, – ticho tam, snad dřímá jeho dítě? Zaklepal a šeptem ptal se: „Spíš? dobrou noc, má holubičko milá, už jsi do snů hlavu nachýlila? Dobrou noc! mé dítě, neslyšíš?“ Naslouchal. Ne! dozajista spalo, ani dechu nikde. Přece! teď: „Dobrou noc!“ zní šeptem v odpověď. Cosi ve slovech těch zavzlykalo. 232
IX.
Podryté břehy.

Zase vůní, probuzeným jarem svěže dýchalo to v parku starém. Dávno drobní vrátili se ptáci, Vláďa nevrátil se. Otec již nakloněný k zemi níž a níž nečítá, jak den se za dnem ztrácí. Jako sníh když náhle zavěje po pěšině všechny šlépěje; zasypány zašly naděje. Všechno marno. Rok již skorem tomu, co v ty cizí kraje vzdálené bláhový syn odešel mu z domu, už i listem sotva vzpomene. Nevolal ho, neprosil ho více, jenom staré oči nejednou zkaleny a s pláčem zápasíce 233 kamsi k obzoru se ohlédnou. Za dnem den tak těžce smutně míjel. Náhle syn se vrátil! Vláďa přijel! z nenadání, nikým nečekán – z rána byl tu zámku mladý pán, nějak nervosní a rozčilený – a sám, bez své roztomilé ženy. „Nuže, zde jsem, otče!“ spěšně pravil. Zřejmo, rád by nejrychlej se zbavil všeho pláče, něžných výjevů. Ale otec mlčky bez hněvu s lítostí jen pohléd ve tvář synu. Pak se vypjal, třesoucím se rtem políbil jej, šeptal s úsměvem: „Přišels přece! díky Hospodinu!“ Byl to vskutku jeho Vláďa však? Stařík hledí, protřel slabý zrak. Uvadla ta pleť a tváře žluté, vyschlé rty a oči sežehnuté, pohled nejistý a těkavý. Jeho syn? A prudká bolest náhlá sevřela mu hrdlo, k srdci sáhla. Tak se vrátil – skleslý, churavý! Kdo jej podlomil tak? Čí to vina! Ale teď se nechtěl tázat syna, jenom pravil: „Jak tě vidím rád! Budeš doma, vrátí se ti zdraví, třeba je tu ruky tvé i hlavy, 234 já už celý klesám od únavy, – ty se ujmi práce, ty jsi mlád! Viď, že zůstaneš tu?“ Rozechvělo zimnicí se stařečkovo tělo. Vláďa mhouřil zrak a zkřivily jeho rty se v úsměv nemilý. „Odpusť, otče, však se věru bojím, že před soudem tvým zas neobstojím, nesplním tvé velké naděje, na vždy rozplaším ti spíše je. Nepřišel jsem, abych na věk celý ke pluhu se připřáhnouti dal, abych posléz život neveselý mezi hrudami tu dokonal. Je mi líto, otče. Rozmetány, ztraceny jsou všechny dávné plány, marně volá dobrá matka zem, nechce se mi chodit pod jařmem. Chci být volný, nespoutaný ničím, třeba v tříštícím se peřeji i na troskách sterých nadějí hrdě s novou silou hlavu vztyčím! Na chvilku jsem tady, – půjdu zpět v širý, nekonečný, volný svět, tam, kde nechal jsem svůj vonný květ. Žínka moje, náruč její měkká a ret její sladký na mne čeká. 235 Za cenu své spásy, štěstí svého nechci dne tu ztratit jediného, toužím k jejím nožkám, u nich jsem dobrovolně na vždy otrokem!“ Zaplály mu oči divným leskem, nervósní v něm hrálo vzrušení. Starý otec ptal se s tichým steskem po nahořklém dlouhém mlčení: „Proč jsi tedy přišel?“ – Rameny pokrčil jen Vláďa, někam dolů upřel náhle pohled zmatený. „O tom ještě promluvíme spolu!“ tiše pravil, sotva pohnul rtem, nepokoj svůj zakryl úsměvem. „Promluvíme spolu, – ale chvíli přej mi odpočinku, chvíli jen, – jsem tak dlouhou cestou unaven, – než se vrátí rozrušené síly. Jak po víně hlava se mi točí, zavírají umdleně se oči, půda kolísá se pod nohou. Zdá se mi, že rychleji se žije tam pod jižní teplou oblohou, a rychlejším tempem srdce bije rozehřáté krve návalem, než tu na severu ospalém. Těším se už, kterak v klidu božím těžkou hlavu k odpočinku složím, 236 a jak mrtvý budu tvrdě spát beze snů a tiše – jedenkrát! Cítím jak mi hlavu mdloba tíží, nebuď mne, můj otče, nech mne spát! Oči samy maně se mi klíží!“ Usnul horečným a těžkým snem. Klidu však mu spánek přines málo, cosi divokého se mu zdálo. A když procít, ještě pod čelem zbyl mu v duši chaos neurčitý, hořkost nějaká a smutek skrytý. S tváří trpícího člověka vyhýbal se otci z daleka, s nikým do hovoru nebylo mu, – dusilo jej ticho toho domu. V duši se mu trpká nuda vžírá. Netázal se na nic. Mlčky jen kdes u okna prostál celý den bez myšlenky hledě v pole širá. – A pak přijel Géza. Vesele z dálné cesty vítal přítele, na Valdu se optal. Vychytrale přimhouřil své hadí oči malé. „Jak? opustit moh jsi žínku svou? kdo tam potěší ji, ubohou?“ Zahryzl se do rtů manžel mladý. „V Nizze na mne čeká. Smutno mi, 237 pod nohama půda pálí tady, výčitky mně dělá svědomí. A sám nevím, kde jsem nabral síly v oné hořké neradostné chvíli, když jsem její krásnou hlavu zved, abych políbil ji naposled. Zvykla příliš bílé villce svojí na pobřeží v sadě růžovém, do mlhy severní se nechtělo jí. Vidím, kterak ve snu bláhovém po mě vztahuje své měkké paže – “ Ušklíbl se Géza: „Známá věc, taký sen má každý milenec!“ Ale hned se s vážným gestem táže: „Poslání tvé tedy – ?“ Poplašen Vláďa spěchal skončit hovor ten: „Učiním, co její štěstí káže!“ V myšlenky se jakés pohříží, zdálo se, že kohos očekává, nedůtklivým, nervósním se stává, po dveřích se maně ohlíží. Náhle dokořán se rozletěly, vešel doktor Mikeš. Stále týž, jenom kulatější trochu již, ale dosud chorobně se chvěly jeho nervy, kolem rtů mu hrají, prsty neklidně se třepetají. 238 Rád ho viděl Vláďa. Vyskočil, kolem hrdla páž mu otočil, cosi šeptali si spolu v taji. Mračnem dýmu Géza hleděl k nim mlčky s úsměškem svým jízlivým. Kmitaly se prsty doktorovy, posléz Vláďův knoflík prudce chyt, zrak mu plál a výmluvnými slovy cosi namáhal se vysvětlit. „Spolehni se na mne, Vláďo můj, zkušenosti mojí důvěřuj! Mohu říci –“ usmíval se jemně – „bylo na kopy už v rukou mých takých vážných věcí diskrétních. Šlechta všechna obrací se ke mně!“ Vláďa pravil, odvraceje zrak: „Nutno promluviti s otcem však!“ Přišel otec sivý – z práce polní volali ho – a šel nerad sem. V koutku zased, mlčí, neuvolní sevřenému srdci povzdechem. V dlaních tváře sesinalé schoval, duši rozechvěl mu němý bol, nikdo nepromluvil, – ticho kol, jenom Géza slabě pohvizdoval. Zatřepetal doktor prsty teď: „Vzácný pane!“ náhle pravil kmetu, 239 „záměr jakýs, veliká věc je tu, prosím o určitou odpověď! Vláďa – tento statek –“ V mozku starém na okamžik vzkypělo to varem, myšlenky se tříští, hněv a žal pod zapadlou hrudí bojoval. Krev ustydlá stářím v tepnách buší, temný šumot zalehl mu uši, neslyšel, co doktor žvavě před, pochopit slov jeho nedoved, neštěstí jen blízko sebe tuší. Spustil ruce. K synu oči zved, úzkost strašná v pohledu tom byla, v otázku se němou soustředila. Zachytil ten pohled Vláďa. Vstal bledý jako stěna. Nečekal, až domluví doktor, rukou kynul, ohlédl se k otci, ale minul uslzené oči starcovy. A sám chraptě ztěžka prosloví: „Tak! již nelze zpátky! rozhodnuto! Trapné jest to pro nás všechny,vím, východu však jinde nevidím. Nejlíp rázem roztít bolest tuto. A ty, drahý otče, odpusť již, nemohu dál snášet onu tíž, dusí mne a sráží k samé zemi. Nadějí tvých věru líto je mi, 240 nemohu však jinak. Mám-li žít, musím tělem, duší volný být a ne spoután s hrudou nudných polí, – každé pouto do srdce mne bolí!“ Zamračen a vzdorně hledí v zem starý otec, – cosi bouří v něm. Bylo zřít, jak Vláďa s namáháním vemluvil se v jakés nadšení. „Pouta hruď mně tísní, těm se bráním! jaké tady pro mne určení, kde se za věk pranic nemění? Za rokem rok stejnou cestou letí, v drobných trampotách vždy nudno je ti. Jiným směrem moje touhy jdou, – budoucnost chci míti před sebou v šíř rozlehlou volně, do daleka, kterou nelze z okna přehlednout. Tam v tu širou dálku proudem plout, věřit, že cos velikého čeká na mne v mlhách, za co možno je směle jíti v bouř i do boje!“ Nehty čistil Géza, při té práci, – zdálo se, že smysl pro vše ztrácí, jak by ani Vláďu neslyšel, z nenadání nonšalantně děl: „Ah, citronů země! Zajisté 241 v Monte Carlu s Valdou byli jste? Mám též odtud upomínky cenné, v paměť mnohý moment na vždy vryt! Jaké dojmy shledáš netušené! jenže draze nutno zaplatit! Eh, ať po světě se rozprchává naše jmění, za to roste sláva, český národ světovým se stává!“ Vzkypěl Vláďa. Výsměchem to znělo, stejně odseknouti se mu chtělo, mávl však jen rukou. „Řekl jsem: nechci život skončit za pluhem, a být hospodyňkou ve snu ani nezdálo se mojí zlaté paní. Výš nad tyto hroudy! výše! výše! dole dusno. Všady jinde spíše najdu pochopení, místa dost pro své síly, vlohy, zkušenost!“ Vzdech se ozval tichý. Hlava šedá v koutě s těžkou námahou se zvedá. „Co tě dusí, hochu? kam jít chceš? prací pohodíš a odejdeš?“ – Zrudl Vláďa. „Já, můj otče? věru nevyhnu se práci nikterak! chci pracovat, – ne být v poutech však! uplatnit své síly v jiném směru, kam mě vede cit a vůle má! 242 Zde ta práce tak je nevděčná! Člověk se vší robotou tu pernou přírody je hříčkou malichernou. Proti slepé hrozné její síle marný lidský um a všechna píle. Nechci od milosti její záviset, poznal jsem už dávno jiný svět, kde duch lidský vládne, síly slepé sloučit umí k práci velkolepé a do strojů zná je zachytit, ovládat je a jich pánem být. V dílnu zpátky, kde jsem býval kdysi, půjdu ihned třeba, nutno-li, sám svou prací dráhu razit chci si, najít hodné sebe úkoly!“ Opět pohnula se šedá hlava, nevýslovně ztrpka smál se kmet. „Jak? ty do továrny toužíš zpět? myslíš, tam že pro tě půda pravá? V cizí služby šíji ohnout chceš, cizím robotovat dovedeš?“ Nějak probudil se Géza maně „Bravo!“ vykřikl a tleskal v dlaně, v tónech ostrých, drsně skřípavých vyzněl jeho zlý a hrdý smích. „To je v krvi! Čech jen sloužit umí, sám být pánem, tomu nerozumí. Službu! nezáleží na jméně, 243 sloužit za víc nebo za méně! Službičku jen! všechno přijme s díkem, všemu přispůsobí šíji svou, písařem či státním úředníkem, ministrem či pouhým posluhou, – jen když kyne kdesi službička, pokojna jest česká dušička! Však ty, Vláďo? Nevěřím ti ani! nech to všechno, – pouhá bublina! muže ctí jen služba jediná: věrným otrokem být krásné paní!“ Doktor třepetal se okamžik. „Křivda, pane! Křivda!“ zlobně křik. „Ctěte práci! i já sloužím, pane! práce poctivá cti netratí, sloužím! ano! nedbám řeči plané, jen když práce má se zaplatí! Sloužím panstvu, šlechtě urozené, uznávají moje služby cenné, řeknou: ,Poraď!‘ a já poradím, v každé věci jistou pomoc vím, dobrodincem šlechty zvát se smím. Sloužím, ano! Však to hanba není, znám vždy hájit svého přesvědčení, bez obavy všady hlavu zvednu, každému vždy přímo v oči hlednu, 244 rovný s rovným! třeba kníže byl! já jsem doktor Mikeš!“ Domluvil. Géza ušklíbl se. Trochu shora sklíčkem zahleděl se na doktora. „Ó, což doktor Myška! veliký je, v zimě, v létě v panském stohu žije, vyleze a do prsou se bije: Myška jsem a myškou zůstanu! Což? teď vzal jste Vláďu v ochranu? Vy zde? Haló! vím už, co to značí, statek klesá, renta nevystačí, – pomoz, Samieli! však to znám, jednou citoval jsem čerta sám! Nuž, co radíte tu?“ – Z nenadání doktorova tvář se změnila, kočičí se očka zbystřila, chřípě zachvěly se. Hlavu sklání. Ó, to byla rozkoš viděti, pohybem jak uklonil se hadím! Ruce mne si: „Prodat! prodat radím, za prvé, za druhé, za třetí – – “ Jedním proudem a v překotném spěchu důvody své sype bez oddechu. „Znám i kupce, ovšem není z nás, obchod však je obchod – a vždy snáz u nich nežli u nás – jaké divy? – nalezne se kupec opravdivý. 245 Přiznávám to, z protivné je strany, jak se říká – (ale mám i tam klientů svých hojně, žádný klam!), gentleman však beze vší je hany! Žádný chauvin. Světoobčan spíše! národnost? to pouhý sport mu jen. Baron Hirš! nu, jsteli spokojen? svědomí si může zdřimnout tiše! Dobrý kupec, a to postačí, vše ostatní pranic neznačí!“ Těžkou hlavu dlaní podpíraje mlčky sedí Vlád'a. Na čelo tmavých se mu vrásek sletělo, v mozku, zdá se, cosi pracně zraje. Starý otec v jeho tváři čet, – zdálo se, že v srdce vidí kmet. Jakés předtuchy mu úzkostlivé sehnaly se mračnem k hlavě sivé. Vstal a k čelu prudkým hnutím sáh, pálila tam bolest. V myšlenkách nějak namáhavě slova hledal, aby citu vytrysknouti nedal. „Slyšíš-li můj synu? Tlumená ještě tady bloudí ozvěna. Dávno již je tomu. Nad pohárem hlasů mladých hlaholila směs, písně zněly, oči plály žárem. 246 Vidím jako by to bylo dnes, jak jsi vzdorně hrdou hlavu vznes. Přísahal jsi: celou silou svojí že chceš hájit půdy dobyté, státi na pomezní stráži té věrně, neústupně v každém boji. Nechať pevně v bouřích věků ční, Slovanstva ta bašta nejzazší! A dnes? běda! Chceš-li složit zbraně? než boj začal, vzdát se nečekaně, opustit tu důležitou stráž? A sám nepříteli otvíráš?“ Vskočil Vláďa, do hubených tváří krev mu vnikla, ret se zachvívá, chorobným mu leskem oči září. Slova hledal, – chvilka traplivá. „Otče!“ pravil posléz, „výčitka ta? Jistě nejsem zrádce, – je mi svata rodná země – srdce neměním, vždy se ke svým hlásím s nadšením. Ó ne, nejsem zrádce! chtěl bych jednou, až dva světy k zápasu se zvednou, v nejpřednějším šiku s mečem stát, krev i život za svůj národ dát – a není to u mne frází pouhou! Ano, čekával jsem s jistou touhou, kdy že přijde hrozný nepřítel, 247 který drzou rukou rvát by chtěl co mi drahé, smát se bratrům mým, ke zradě mne nutit násilím. Ó, jak bych se postavil mu vzdorně, za právo a lidu mého čest i s přemocí bil se neúmorně, odrazil bych zákeřnickou pěsť! Ale – “ měkký hlas jeho se snížil, – „nepřítele jsem se nedočkal, nepřišel, by moc svou cítit dal, nikdo násilím mně neublížil, ideálům mým se nerouhal. Všady jsem se hlásil k lidu svému vždy tak nízce, k pláči ubohému. (A nikdy jsem ve zlém nevzpomněl, z domova proč sklamaný já šel, jak mne vlastní lidé, bratři milí nelítostně ve tvář udeřili.) Nikdo nebránil mi, nikde jsem nepotkal se ani s úšklebkem. A což? Věřte, na mysli mi tane: vše to jenom pohádky jsou plané! Nějak s předsudkem a na křivo na okolní svět a lidi zříme, od kolébky už se otáčíme v jakés národnostní předivo. Kolem tušíme jen vrahy kruté, meče s hrozbou na nás vyzvednuté, 248 vzdorně kasáme hned rukávy. Jako děti všechno zveličujem, mučedníky nejraději slujem, klnem přesile a bezpráví. Však já dávno předsudků se zbavil a hledisko jsem si poopravil, z temných hlubin plemenného vzdoru nedívám se, stojím dávno výš nad vlnami malicherných sporů! Poznal jsem i nepřítele blíž a hle, vidím: hrůzy nikde není, nenávist se maně v úctu mění. Jenom jednou – “ Vláďa svraštil čelo, ve slovech to hněvem zasyčelo, „kdosi odvážil se urazit národ můj a všechno, co mi svaté, po mně stříknout sliny jedovaté. Nežli však se mohl odplazit, ztrestal jsem ho, – v souboji pad sražen!“ Pohnutím se celý zadýchal. Doktor jeho ruce do svých vzal. „Hrdina jsi, Vláďo!“ pravil blažen. Oči zavlhly mu slzami. „Pravda čistá! z duše vzata mi! Nutno jednou prohlásiti směle: v skutečnosti není nepřítele, to jen, Bůh ví, kolikátý věk 249 od světa nás dělí předsudek! Jsme už dál, než předkové kde naši, zbytečné jsou všechny obavy, a dvou plemen zápas krvavý jenom chauvinistům v hlavách straší. Nikdo k hrdlu neklade nám nůž, bezpečni a jisti jsme dnes už, můžem, nerušeni rykem boje, myslit trochu též na blaho svoje!“ Baron smál se: „Vše je zachráněno, národa čest, budoucnost i jméno! a kdo úšklebek si dovolí, pif! paf! srazíme ho pistolí!“ Starý Závěta se zvedl. Němý ke dveřím šel ztěžka, oči k zemi. Vláďa zoufale vzkřik: „Odcházíš?“ Kmet se neobrátil, nezastavil. „Zde je dávno rozhodnuto již! co já starý? tys tu pánem!“ pravil. „Prodáš-li vše, vymiň stopu země, co tak na hrob se as dostane mně, na hlídce tu zbudu. Tělem svým aspoň píď té půdy uchráním!“ Zdálo se, když dávno odešel, že hlas jeho v tichu ještě zněl. V ústraní se ukryl se svým želem... 250 Prošlo tak dní kolik. V zámku celém ticho ulekané strašilo, stín nade vším třepetal se tmavý. Samo služebnictvo věšíc hlavy neslyšnými kroky chodilo. Vláďa sedal, tiskna čelo v dlaně, jak by ránu čekal odevzdaně. Posléz doktor Mikeš přijel zas. „Skončeno!“ děl slavně, „skončeno je!“ Zachvíval se štěstím jeho hlas, rozpřáh do široka ruce svoje. Všady nervosní hned ruch a šum, roztřásl se celý starý dům. Zdálo se, že bouří, jež se valí, kameny se ve zdech zaviklaly... S Blaženkou se loučí Vláďa. Lehce líbá tvář a vlásky hladí jí, opustit jí nemůže a nechce, zas a zas ji k ňadrům přivíjí. „Blaženko má! těš se, dítě zlaté, z pochmurného toho kraje již do sluneční dálky uletíš. Těžké sny a stíny jedovaté, které tísní tě a potají na srdci ti mladém hlodají, zanecháš tu v tesklivé té hluši, unikneš jim s čistou bílou duší. Vymkneš se už pavučinám všem, 251 rozhodný, hle, okamžik se blíží! Odjíždím dnes, abych podpisem pout se zbavil, která nás tu tíží, s plesnivinou hrud nám křídla víží. Za několik dní se vrátím pro tě, nenechám tě vadnout o samotě. Půjdeš ráda se mnou? K žínce mé? Šťastni v jasném kraji budeme!“ Mlčky rozpačitě poněkud Blaženka jen oči k němu zvedla. Co jí pole? plesnivina hrud což je pro ni? jiný svět si předla z nitek jiskřivého pozlátka, snila se jí zlatá pohádka. „Odpusť!“ pokračoval, „jestli k tobě pozorný jsem málo v této době, nehněvej se na mne! Byl jsem zlým, starostí mne tisíc otrávilo, v těchto dnech mně k smrti teskno bylo, – všechno, sestřičko, ti nahradím! Šťastnější být musíš v novém světě, půjdeš s námi, hýčkat budeme tě, v nový život i květ rozpučíš! – Ale s Bohem! doktor čeká již – spěchám! Přijdu pro tě! buď mi zdráva! odvedu tě, – nikdo nemá práva dusit v těchto pustých hrudách květ tvých mladičkých nerozvitých let!“ 252 Ještě políbil ji, ještě po ní ohlédl se z vozu, ještě zved bílý šátek v pozdrav naposled – – Zadunělo pod kopyty koní, bič jim krátce šlehl do hřívy, ze vrat vyjel kočár třpytivý. Blaženka se ještě za ním dívá, dlouho, dlouho šátečkem mu kývá, ale vše se zdá jí jako sen. Starost nedotkla se její hlavy a myšlenkou jakous probuzen již jí na rtu kmit se úsměv hravý. Vždy tím nerozumným děckem byla! Mrštným pohybem se otočila, – a hle, starý otec před ní stojí nachýlen a opřen o hůl svoji, z podobočí hledí za synem. Slzy kanou, on jich neotírá, hořká bolest, která srdce svírá, v povzdechu se chvěje jediném. „Sežehla ho!“ kývá hlavou sivou, s hořkou resignací úpěnlivou, „jak lasička s myškou pohrála, ze žil krev mu zdravou vyssála, vždyť tam život nechal bez mála! Pustila jej, aby oddech trochu, z otravy se vzkřísil, nabral sil, v žilách novou krev by shromáždil. 253 Tak! tak! běda ubohému hochu, neunikne z té proklaté moci, jako had jej, lstivá, ovine, vyssaje mu život – bez pomoci v jejích měkkých loktech zahyne!“ Zakolísal na vratkých se nohou, ó, byl bolestí už zlomen mnohou, slova rozlila se v pláč a sten. K Blažence hled, po ruce jí sahá. „Ztracen Vláďa! ubit! zahuben! tys mi jenom zbyla, duše drahá!“ Nerozumný, bezstarostný smích rozehrál se po rtech dívčiných. Co jí tato cizí bolest? Co jí mrak starostí slétlý nad hlavou? radost dětskou radost jásavou, cítila kvést na dně duše svojí. Starý otec a ten jeho svět jak jí cizím stal se nějak nyní. Bez citu je! sama sebe viní, – ale což to platno? jenom květ, žhavě rudý, omámivý květ vidí, kterak padá, všady padá, – zapadla v něm až po ňadra mladá, nelze vyprostit se, nelze zpět v čistou atmosféru dětských let!... 254 A čas letěl, – ani netušila, pro ni květem každá chvilka byla. Květem jásal i ten starý sad a květ padal, padal odevšad. Jednou večer (květy v duši mladé, květy na pěšině pod nohou) Blaženka se stinným sadem krade. Červánků jas rozlit oblohou zlaté jiskry drobným deštěm pouští pod obruby listů v temné houští. Děvčátko se mihlo ve stínu, měkkým krokem jako myška běží. Těžká vůně v němém tichu leží. Stezkou dobře známou v roklinu sběhlo, zatleskalo v dlaně bílé. Stranou krok se ozval. Ze křovisk plíživě svou lebku holou chýle starý Jakub vyšel, okem blýsk, neklidného cosi rty mu chvělo, vrásky chvatně přebíhaly čelo. Chmurně stáhla brvy spanilá. „Tos ty jenom? co tu hledáš, starý?“ pohněvaným hlasem pravila. „Snad po mojí stopě slídíš? vari! chci být sama, slyšíš? nech mne, nech! odejdi hned! ztrať se ve stínech!“ Potřás hlavou, smutně odpovídal: „Princezno má zlatá, dobře vím: 255 lysý Jakub, který tebe hlídal jak pes vždycky věrný stopám tvým, když jsi sama, čarodějka malá, čarodějnou říší bloudívala, omrzel tě, stal se zbytečným. Ty jsi zapomněla, – ó, já vím, žezla jsi se ve své říši vzdala. Znám, kdo zajal bílou duši tvou s nejkrásnější ze všech pohádkou. Nezlob se, vím, koho čekáš tady, kdo ti ve snu zjevuje se všady. Ó, děvečko moje, dávno již zrakem otevřeným nevidíš. Jinak viděla bys, – pode břehem – “ přitlumil hlas, „v tůni tam, kde sněhem rozvíjí se poupě leknínové, vodní panna nad hlubinou plove, jak ti bílou rukou družně kývá, smutně tak a lítostně se dívá. Ne, nevidíš, ty jsi zapomněla, žes tu kdysi milé družky měla, tomu všemu je tak dávno již, – jak ti z hloubi kynou, nevidíš?“ – Blaženka jen pohodila hlavou: „Ne, bláhový starče, to je klam, v pohádku už nevěřím ti lhavou, hledím v temnou tůni, – nikdo tam! Kořeny vrb slizké jen se vinou 256 kol bahnitých břehů do vody!“ – „Jak? jen pohleď, dítě! Mezi třtinou u dna hoří zlaté jahody!“ Usmála se. „Ne, ne! Klam to! Vari! blouzníš jenom, pošetilče starý! Červánků tam zlatých padá třpyt na pěnách se mezi třtinou kmit – !“ Povzdechl kmet, smutně hlédl na ni. „Směješ se mně, bláznu, dobře vím – Ale – “ šeptal – „poslyš, moje paní, pohádkou přec není, co ti dím. Viděl jsem – tam z černé staré věže nad roklinou mezi balvany – kde Modrovous krutý s havrany celé věky závistivě střeže ubohé své krásné oběti, viděl jsem ji v rokli scházeti. Z blízka viděl jsem ji ukryt v houští, vlečku svou jak nese, závoj spouští, krásná, hrdá – “ – „Kdo že?“ – „Poslední, nejkrásnější ze všech, které v moci ukrutníka vadly bez pomoci! Však tu ona sama – pohlédni!“ Dlouhé, chvějné pruhy světla, které šikmo rozlily se v rokli šeré, prosmykly se po balvanech skal. Odlesk červánků se třepetal, 257 po rasochách dubů svítil nachem, ve stín rokle padal zlatým prachem. V záplavě té, zlatým prachem tím skalní stezkou mezi kapradím schází dáma štíhlá s milou tváří. Mladá, oslnivou krásou září na odiv svůj všechen staví vděk, s jakýms divným vkusem oděna je, jako mlha lehký závoj vlaje, koketně se kývá klobouček. Blaženka jen šeptá: „Kdo to?“ dědu. Kmitlo se cos v jeho kalném hledu. „Řekl jsem už!“ pravil. „Poslední! – Došla k tůni – krásná? Pohlédni! A ty druhé všechny mrtvy leží v mrtvých stínech pod strašlivou věží – – “ Blaženka dech tají. V paměti pohádka jí příšerná se míhá, jako tmou když jiskra přeletí. Neklidně jí mladá hruď se zdvíhá. „Mlč, bláhový! – snad jen náhodou zabloudila v skalách nad vodou. Bůh ví, kdo to – a koho tu hledá. Plaše do kola se ohlíží, ukryjme se, než se přiblíží! Pozdě! viděla nás! hlavu zvedá – Vidíš její oči? zdá se mi, že z nich oheň šlehá chvílemi!“ 258 Krásná neznámá krok uvolnila rozhrnujíc rukou houštiny. Po šíj uzarděna spěchem byla, blíže k břehu stoupla s pěšiny. „Dobrý večer!“ zvučným děla hlasem a smích hravý v ticho rokle pad. „Jak vás ráda vidím! Zbloudila jsem, slunéčko se chýlí na západ, bojím se těch smutných černých stínů v hloubce roztažených přes roklinu, jako když ji pavouk opřede. Kdo mě pravým směrem vyvede?“ Blaženka se před ní uzarděla. „Ráda provodím vás!“ tiše děla. – „Vskutku? Dík za vaši ochotu! Vyveďte mne k světlu, stíny kolem jakoby se chvěly tajným bolem, – vám, miláčku, není teskno tu? Baron Géza – – Pro Bůh, co se stalo? Dítě zlaté, co vás polekalo?“ Blaženka jen zvedla ruku svou, k čelu sáhla, – jak tam stíny jdou skutečnost se mísí s pohádkou. Cizí dáma ohlédla se po ní, k její zbledlé tváři níž se kloní s jakýms nenadálým soucitem. 259 „Viďte, že vám v hloubku duše znáhla v tomto stínu kolem rozlitém úzkost děsivá a hrůza sáhla? Pojďme! Baron Géza – možno vám v sousedství tu trochu bude znám, – vyprávěl mi mnoho o rokli té, o rozbité věži prostřed skal, jakby všechny divné taje znal v šeru těchto smutných samot skryté, o plynoucích v tůni leknínech, jak se stříbrem bělí ve stínech. – “ Usmála se trilkem dovádivým. „Ó, což baron! věru se mu divím! jak by s rusalkami známost měl, pohádku mi dětskou vyprávěl. Kdybyste ho trošku znala jen, jak je – skeptik – vším už přesycen! Dnes mi pravil: ,Nežli odjedeme – – ‘“ (Uličnicky bezstarostný smích opět zvonil na rtech růžových. „Víte, v residenci jeti chceme, na venku tu žíti nelze již, všechno všední, nudné přespříliš!) Pravil: „půjdem v rokli, v úkryt vil, rád bych s nimi se tam rozloučil – Utrh jsem tam jednou poupě bledé – nerad, – osud však mi ruku vede!“ Ó, barona měla byste znát! 260 zvyklý všemu jen se hříšně smát, v okamžiku proměněn byl zcela. – – Už už jsem se rozchechtati chtěla, v tom se ušklíb hořce, najednou mávl rukou: ,Chceš-li, sama jdi si, jenom nad tou tůní bezednou pozor dej, – tam sypké břehy visí nad prohlubní vodou podryté, lekníny tam tonou rozvité. Jdi si sama!‘ – Šla jsem, – bloudila tu v tichých stínech, v chmurné rokli té, ostružiny chytaly se šatu, šípek divoký mi závoj rval, – přece šla jsem přes vrcholky skal až k té rozkotané staré věži. – Pro Bůh, co je vám? Těch stínů chlad do duše až sahá odevšad, – polekala jste se čeho snad? Smutno je tu, mráz mi tělem běží. Pojďme rychle odtud!“ – Sesinala Blaženka jak mrtva, – rukou jen o nejbližší opřela se kmen. Úzkost temná v duši její vstala, pod čelem se kladly těžké stíny, v uzly zapředly se pavučiny. Kdes pohádka stará strašlivá v koutku duše zlekané se zdvíhá, ze šerého toho přediva 261 rudý záblesk před zrakem se míhá. Rty se zachvěly jí, dechla stěží: „Ó, byla jste v oné šeré věži, kde jsou černé sklepy v hloubi skal? A klíč? – “ snížila hlas, – „klíč vám dal?“ – Do široka oči rozevřela cizí dáma usmáti se chtěla, ale úsměv ulekaný mřel. „Klíč – pro Boha! – kdo mi dáti měl?“ – „On, Modrovous! – pod příšernou věží mrtvé paní v černých stínech leží. Řekněte mi – je as mnoho jich zapadlých tam do tmy, nešťastných?“ – „Dítě! blouzníte!“ – „Ó, ne, má paní!“ Dlouho mnula chladnou zvlhlou dlaní Blaženka si čelo rozpálené. „Ne, neblouzním! to jen vybledlá pohádka mi duši opředla. Úzko je mi, jako když se žene bouře z dálky, mračna splývají, tmou se rudé jiskry kmitají. Pohádka mi strašná v duši roste.“ Náhle vztáhla ruku: „A vím, kdo jste!“ Neznámá jen v němém úžase naslouchajíc stála, chvěla se, ale dál to divné dítě bledé pohádku svou nerozumnou přede. 262 „Uhodla jsem! Vy jste poslední – Živa? živa, než se rozední, nežli svadne, nežli sevšední, jak ty, které pod sesutou věží v těžkých stínech dávno mrtvy leží.“ „Dítě! zrak vám hoří, co je vám?“ cizinka až o krok ustoupila, „o kom hovoříte, moje milá? věru, bát se o vás počínám!“ Blaženka jen čelo stiskla v dlani – jen ty oči její divně žhou! „Modrovous! – ach, znáte-li, má paní, pohádku tu starou strašlivou, jak ty dole ve tmách mrtvy jsou? Víte, jak se zove? Géza!“ – Smích krátce šlehl přes bledé rty její. „Viděla jste?“ šeptá, – „mnoho jich v temnu, kde se pavučiny chvějí ve tmě stuchlé leží nešťastných? Já vím, jednou kvetly mladé svěží v teplém svitu lásky mámivé, teď zabity v těžkém stínu leží v krvi vlastních srdcí neživé. Mrtvy jsou pod starou šerou věží, mrtvy v bolesti své zoufalé svadlé jeho lásky bývalé!“ 263 Cizí kráska oči přimhouřila, neklidna i poplašena byla, trochu usmála se nuceně. „Mnoho jich – mé dítě, pravdu máte! tuším – odpusťte mi – Gézu znáte? – “ V oči pohlédla jí upřeně. Podezření se jí v duši vzmáhá. „Mnoho jich! však mrtvy? proč, má drahá? Živy jsou – a možno, rády v taji na chvilky své lásky vzpomínají!“ Blaženka jen prstík na rty klade. „Ne, ne! pravím: mrtvy musí být!“ Nevole stín pod brvy se krade. „Kterak že by mohly ještě žít? Klid by rušily mu svými vzdechy bolestnými věčně bez útěchy. Z hloubi těžkých stínů pláč a kvil život by mu na vždy otrávil. Ne, ne! mrtvy musí být a němy tiše ležet pod studenou zemí!“ Neznámá jen rtíky nakřiví v úsměšek až krutě jízlivý. Mávla rukou: „Dítě, nebojte se! Což dbá Géza! co mu osud všech! nedoletí k němu ani vzdech, srdcem jeho nářek neotřese. S kvítkem potěší se, – nasycen 264 odhodí je v bláto prostě jen, což mu sejde na růžičce jedné? nevzpomíná, zpět se neohlédne, pláč, který zní v šerém stínu kdesi, nebojte se, jeho nevyděsí!“ Zlomil se jí hlas. A znělo v něm cosi trpkým smutným soucitem. Bílé prsty rukavičku rvaly, veselé se oči tmí a kalí. „Vím – “ zas děla, – „vím, že přijde den, kdy mne zapomene nasycen, – ale což já? jaká je mne škoda? znám svůj osud, trpkou sudbu svou!“ A sklopila hlavu spanilou. „Květ i trní, jak co osud podá, s úsměvem jen plachým přijímám – jakou cenu já v tom světě mám?“ Steskem hořkým zachvěl se hlas její, z duše zněla zpověď zoufalá. Oči protřela si. Srdečněji „Věřte, – “ děla, ruce sepjala, „zdání neměla jsem, dítě zlaté, že vy – že on –“ vzrušena se mate. – „Odpusťte mi, prosím! Chtěla bych políbit vás v bílé čelo čisté, ale snad, že nesvolila byste, – na mých rtech už dávno utkvěl hřích... Stín můj padl maně v cestu vaši, 265 snad vám klid a pokoj z duše plaší. Líto je mi – “ zuby vtiskla v ret, – „ach, já netušila z dálky ani, že vy jste ten leknínový květ!“ Dotekla se lehce měkkou dlaní Blaženčiny ruky. „Odpusťte mi!“ Slza v brvách se jí zastkvěla, více nežli slova řekl němý její pohled. V tom se zachvěla prudkým otřesem až v samou duši. Padla úzkost na ni, hrůza, strach, cosi někde blízko sebe tuší děsivého vstávat v temnotách. „Odpusťte mi!“ znova zašeptala. „S Bohem!“ vzkřikla, na útěk se dala bez rozmyslu cestou neznámou... A Blaženka stála. Mračná tíha dusila ji, sotva hruď se zdvíhá, zrak i srdce zalilo se tmou. Vzepříti se chtěla – roztrhati síť pavučin, kde se rozum tratí. Jakés větve ve tmách rukou bílou v hrůze zachytla se celou silou. „Bože!“ zavolala. Pamětí světlejší jí záblesk přeletí, jako když se bílá nitka snuje. Vláďa – otec – všechno pochopuje, naděje jich ve tříšť rozbité, 266 pod nohama břehy podryté, – ano, jistě souvisí vše spolu, na všem leží pochmurný stín bolu. A co – ach, co sama hledá tu? již dávno čas minul k návratu. Úzkost hrozná projela jí duší. Zas ty uzly šerých pavučin! paměť zkalila se padá stín, srdéčko jen malé plaše buší! Vytřeštila oči, – tma se valí, červánky už bledly, zhasínaly. Chladné ruce stiskly její dlaň. „Kdo to?“ vzkřikla. Blázen lysohlavý jako přízrak v cestu se jí staví. Bez myšlenky dívala se naň. Cos divného bylo v jeho zjevu, nepouštěl dlaň její, jak ji chyt, tváře kroutil, nutil do úsměvu, chtěl i její úsměv vynutit. „Pojďme!“ šeptal, „princezno má drahá, červánek už na západě zhas, vidíte, jak vůkol tma se vzmáhá. Domů pojďte! zítra, zítra zas najdeme se tady v koutku tichém, až den do zlata se rozhoří. Uvidíte, jak s radostným smíchem rusalky se z tůně vynoří, 267 stýská se jim po vás – však vy víte! čekají, až k nim se navrátíte. Přijďte jenom! pohádku vám povím, naučil jsem krásným se a novým. Usmějte se přece! Trochu jen! Věru, strach mám o vás – tolik plaše hledí ulekané oči vaše! Jaký strašný zjevil se vám sen? Ne, ne! stůjte! stůjte! ani kroku! Tůň pod námi, – slyšela jste snad, jak tam vydrolený kámen spad? voda zašplíchala ve hluboku!“ Trh jí spátky. Stála tajíc dech, ručky sepjala jen na ňadrech. „Vím já – “ děla zlekaně a tiše, „zde jsou blízko břehy podryté, vlny kalné ve tmách rozlité už je spláchly, dmou se výš a výše, hyne všechno v proudech v bouři té! Padá všechno, všechno v propast dolů, tiše tone v zoufalství a bolu, – a vlny se valí – Dvůr náš bílý s podrytého břehu v hloub se chýlí, půda se mi ztrácí pod nohou – Vidíš?“ temně šeptá, „černá voda jak pod břehem neúnavně hlodá? jak ty vlny kalné jdou a jdou?“ 268 Smíchem blázna zachechtal se kmet. „Ne, ne, drahá! Klidně pode břehem hlaď nehybná leží. Vonný květ nad hlubinou černou září sněhem. Stíny kmenů v hloubku zapadly a tam v prostřed jako jiskry žhavé hvězdičky se s nebe zrcadlí. Ne, ne, tiché jsou ty vody tmavé! – Vidíte-li třtinu tam se chvět? pod ní ve hlubinách utajený zámek vil je ze stříbrné pěny, zlatem plá tam jahodový květ! celý sladký pohádkový svět!“ Do vody se zahleděla siné. „Ne!“ tak tvrdě řekla, „klam to, klam! jenom černá propast čeká tam, slizký kořen vrb se v bahno vine. A ta chladná rozvířená voda pode břehem, pod nohou mi hlodá! Slyš, jak zem se drolí!“ – „Zpátky, pro Boha! Blaženko! zpět! stůjte, ubohá – !“ Ohledla se k němu, zrak jí svítí: „Ne, on řekl: mrtvy mají býti!“ 269
X.
Ústup.

Bylo k ránu. Lehkým dýmem v taji v haluzích se mlhy prosmykají. Chladný větřík dychl. Tetelí tichounko se listí, – východ bledne, hvězdy hasnou v dálce nedohledné. Bílé mráčky přes ně letěly. Rosou sesivěla drobná tráva, ticho, země ze sna oddychává. – V rokli nízko plamínek se vzňal, větve vlhké v ohni zasyčely, dým se v dlouhá vlákna rozplétal, a v něm jiskry po větru se chvěly. Rozhozena v houšť a do snětí dokola se záře rozletí, 270 přes tůň mrtvou pode břehem šlehne. Lidé se tam mihli. Lovit jdou s čeřenem a sítí strhanou. Kovář první k samé vodě sběhne, na ostatní kývá, volá tiše, znameními rozmlouvají spíše. Martin s Hroudou prosmykli se za ním, profoukáni chladným větrem ranním sítě rozstírají po břehu. Všichni potichu a ostražitě v sinou vodu spouštějí své sítě. – Zapytlačit trochu vyšli si. Naslouchají – časem zvednou hlavy, polekal je šumot jakýsi. Ale kovář mrzut dědům praví: „Co vás plaší stále, bázliví? co vám hrozí? co jste dali v sázku?“ dolů sítě! nikdo ani vlásku na lysých vám hlavách nezkřiví! Vylovíme rybky! chutě k práci, na zámku se mění panstvo dnes, – hlídač u sklenky je jistě kdes! Hleďte štiku, jak se pod břeh ztrácí! Jsou tu! neujdou nám! Rychle teď, Martine, kol břehu sítě veď, Hroudo pomoz! a teď z druhé strany provaz napni! – Zadrž! proklatě, síť se zdá být plna bohatě! 271 Vzhůru! na břeh!“ – Náhle ulekaný skočil mistr zpátky. Z rukou všem vysmekl se provaz. Pod břehem mrtvoly dvě byly zachyceny v síti v prostřed rozvířené pěny. Trpce pravil Hrouda: „Pěkný lov! Co teď?“ Rozmýšleli: „Škoda slov!“ vztekle kovář houkl. „Vzhůru s nimi!“ Pracně z dola na zelený břeh sítěmi je zvedli strhanými. Hrůzou starcům zatajil se dech. „Slečna!“ vzkřikli. V bílém šatě leží z vlasů voda proudem kane jí, dosud jako živa však je svěží. Oči jenom vpadly hlouběji, tváře sesinalé zprůhledněly, mezi rty se drobné zoubky bělí. U nohou jí v hadrách přikrčen blázen Jakub. Stuhlé ruce jen jakoby šat dívčí chytat chtěly. Starochové hrůzou roztřásli se, čapky maně smekli, – hlavy lysé v ramena jim vpadly. Mistr sám naklonil se spěšně k mrtvolám. „Eh, tu všechno marno!“ hučel temně, „srdce dobušila, život zhas!“ 272 Hlavu dívčí zvedl s chladné země, s čela odhrnoval vlhký vlas. „Jak je milá, skoro ještě dítě! Čím jsi hřešila, ty ubohá? proč ty černé vlny zalily tě? co se dělo s tebou, pro Boha?“ Šeptal Martin, zuby drkotaje: „Tak vše sesouvá se v temnoty, – světské statky, štěstí, životy. Co je lidské žití? hloupá hra je!“ Kovář hučel: „Zanech kázání, – před osudem kdo se uchrání? bouř i nejkrásnější kvítek zláme. – Spěšte raděj! lidi přivoláme – Starý Závěta! ah, tvrdý kmen, však ta rána padne na kořen!“ I sám Hrouda vzdechl: „Těžce věru opláče svou milovanou dceru! Ale chudák Jakub! Kdo že ho bude želet, ďasa chudého?“ A v tom z dálky v ticho ranní chvíle v šero křovin, v hloučky mlhy bílé výkřik vpad a prolét zoufalý. Chvěl se nad roklinou. Konec slova echo teskné opáčelo znova, – stíny po lese to volaly. „Blaženko! mé dítě! kde jsi? dítě!“ 273 „Hledá ji!“ děl kovář. „Jenom blíž, hle, kde dceruška tvá, netušíš! zapletena v potrhané sítě!“ „Blaženko má, kde jsi?“ Nade břehem hrůzu v očích, udýchaný během kmet Závěta stanul. Jeden hled, – a své staré ruce k hlavě zved, v prostřed čela přímo ránu cítil, K mrtvé dceři jak mrtvý se sřítil. Stojí rybáři a tají dech, němá soustrast hledí z tváří všech. Prošla chvíle dlouhá. Bez pohnutí ve mrákotách těžkých ležel kmet. – Neklidně se počal Hrouda chvět. „Slyšíš, Vácslave? vstaň! pomohu ti! Velká je tvá bolest, vím to, vím, ale Pánbůh dobrý nad námi je, sílu dává srdcím nešťastným. Nezemřela dceruška tvá, žije, jednou s ní se potkáš v nebesích, – zoufalství se vzdát je těžký hřích!“ Kovář podrážděně hlavu zdvih. „K čertu! nic to!“ pravil, „řeči plané!“ zalomcoval starcem. „Vzhůru, pane! Vím, to celým srdcem otřese, ale co tu s pláčem? vzmužte se! Vzhůru, slyšte!“ – Pomalu se zdvíhá 274 z mrákot bědný otec. Černá tíha k zemi tiskne ho a srdce drtí v dotyku té chladné strašné Smrti. Nezvlhly mu oči, sežehla je bolest žhavá. Řídký vlas mu vlaje, brada třásla se mu zmodralá, noc bezhvězdná v duši padala. Kdo tu jeho němou bolest změří? Shroucen seděl u nohou své dceři, hladí bílé ručky studené. rovná mokré vlasy spletené. Bez myšlenky, jak by duše z těla hrůzou splašena mu uletěla... Zvolna svítalo. A v houští lehly noční stíny. První úsměvy mladičkého rána nebem šlehly, brzy slunéčko se objeví, – skřivan vyletěl už se zpěvy. Ohlédnuv se na své druhy stichlé, „Čas ubíhá!“ kovář pravil. „Sem! mrtvé pozvedneme, – rychle! rychle! do zámku je odtud odnesem!“ – Naklonil se, silnou paží svojí spanilé to dívčí tělo zdvih jako loutku v rukou mozolných. I Závěta zved se. Mlčky stojí, jenom plaše rozpjal náruč svou 275 nad dceruškou mrtvou ubohou, jako když se o to tělo bojí. „Ne do zámku!“ vykříkvykřik, „ne tam! slyš! v zámku pro nás není místa již! Do starého mlýna dones mi ji, pod doškovou střechou žal svůj skryji!“ Martin s Hroudou zvedli s námahou suché, drobné tělo Jakubovo. A tak smutně smutným tichem jdou, sotva vzdech se ozve, plaché slovo. Mezi větvemi jim nad hlavou červánky se ranní rozhořely, pěšinou se zlaté jiskry chvěly. A když v pole vyšli, před nimi kraj už svítil chladnou rosou zšedlý pod paprsky slunka jasnými. Po líhách se zlaté nitky předly. A tam stranou vidět panský dům na výšině vzrostlý k nebesům, v červáncích tam všechna okna plála, sad zelený vůkol – ticho v něm, jak by s prvním jitra úsvitem pohádka se jakás ještě zdála... Složili své břímě zemdleni v trávě zarosené, v zeleni. Sedli pod hložinou, oddechli si, 276 staré hlavy v pěstě opřeli. V němý smutek duší jich se mísí ptačích písní jásot veselý. Neznámý snad přírodě i Bohu byl ten smutek lidský u kře hlohu. Před zátopou světla, jež se valí, oči zvyklé tmě se zavíraly. – Závěta vzdych těžce. Rameny lomcoval mu vzlykot tlumený. Šeptal: „Bože, co se děje se mnou? vše se halí v jakous chmuru temnou. Sním-li? řekněte mi! – ó, ne! vím: zde jsem, – slunce vstává – pod oblohou všechno svítí žárem plamenným, a zde mezi květy u mých nohou moje dítě mrtvé – jako klas podťatý tu leží. Vím, dnes v noci ze sna probudil mne divný hlas, jak by kdos mne volal ku pomoci. Roztřásla mne hrůza. S předtuchou na nohy jsem skočil, bez prodlení po Blažence ptám se – nikde není! Ó, já věděl dosti! – Nocí, tmou volal jsem a hledal stopy její, ale dech se ztrácel v beznaději – Tušil jsem, ba věděl, – mrtva jest! hledí ke mně s výše hvězdných cest. Osud, který černým vírem splavil 277 naděje mé všechny, syna mi vyrval, v dálku odnes vlnami, ve svém zuření se nezastavil, musel urvat v kalných proudech svých i ten kvítek s břehů podrytých!“ Sepjal ruce. „Všechno ztraceno je, všechna naděje a štěstí moje, všechna práce, v rum a trud a žal celý život se mi ztroskotal!“ Po bok mrtvé dceři padl k zemi. A byl strašný stařečkův pláč němý. Ryšavou svou hlavu kovář chýlí, přemáhá se, chmuří obočí, přece slza v řasy vyskočí. „Zle s ním!“ hučí. „Bůh mu dodej síly, ublíží si, sám se pochová, zabít může bolest taková. Z duše vytržen mu kvítek svadlý, a v dům jeho cizí lidé vpadli, všechno ztratil, hůl mu zbyla jen, jako my je chud a opuštěn!“ Zaslech stařec. Pozvédá se s tíží na hubených loktech. Vzhůru vzhlíží ve tvář kovářovu s celým svým žalem nezměrným a zoufalstvím. „Pravda, vše jsem ztratil! Vešli cizí, já odejdu, stopa po mně zmizí. 278 Padnu někde cestou zlomený, – stačí vám to? a když vaše děti po mně budou házet kameny, pak mi přestanete záviděti? Vy! vy! všichni vaši! Tolik let já tu závist z vašich očí čet! Teď jsem tady. – Tak se osud mění! vidíte mě? jste-li spokojeni?“ Hlas jeho se lomil. „Do mých ran vložte prsty svoje, – ó jak pálí! Vidíte tam přiletovat z dáli černé hejno nenasytných vran? Cítí smrt, – přec dočkali se ptáci. Z mých žil pomalu se život ztrácí, Bůh sám bolesti mé uleví, – dočkáte se brzy také vy!“ – Vytřeštěným zrakem starci hledí, slova nenalezli k odpovědi, na čele jen vrásky hlubší jsou. „My!“ vykřikli s trpkou výčitkou. „Vy!“ opáčil ostře, – „čekali jste na můj pád a s plesem zakrytým dívali se, do záhuby jisté jak zapadám s břehem podrytým. Proudům zlým, jež na skráň mou se valí, vy, vy všichni jste jen pomáhali.“ Trapné ticho bylo okamžik. 279 „My!“ jen kovář zrudlý náhle vzkřik. „Tak! my!“ zachechtal se. – „Zapřete mi, vždy na odpor silami jste všemi stavěli se mému úsilí, pode mnou jste půdu bořili, v duši vám jen podlé záští kvete!“ Ruku zvedl. „Tam se ohlédněte!“ K zámku ukazoval. „Ejhle, všel v padlou baštu opět nepřítel, sotva dobyta, – zas ztracena je, cizák pánem širokého kraje, právo své a řeč svou vnutí vám, cizím zvukem znectí boží chrám! Bez rady a slabí bez pomoci budete se svíjet v jeho moci, červi přišlápnutí pod nohou, klidit nešťastnou tu setbu svou! Syn můj přišel k vám a ruku svoji bezelstně vám vždycky nabízel, a vy? – odstrčili jste ji! žel! Rána taková se nezahojí, – s bolestí a sklamán od vás šel! – Teď pokorně před cizáky v prachu budete se plazit plni strachu, beze studu lízat ruku tu, která bít vás bude. V pokutu odcizí vám vaše děti vlastní, dají cítit moc svou odevšad. – 280 Ale, tuším, v podlé duši snad budete pak přece jenom šťastni!“ Ostře šlehla slova bezohledná. Zavrtěli hlavou staříci, slzy v očích, úžas na líci. Ale kovář vzkypěl, hlavu zvedna: „Tak? my!“ vykřik, „my jsme vinni jen, výbojně že stoupá živel cizí a že – možno na vždy – utracen domácí kus půdy opět mizí? Tak! my! jaká křivda! Přes hlavy nám se vzepne proud té záplavy! Vlny s námi hrají. – Na postupu vlna přižene se lačná lupu, nás do bouřných vírů uchvátí. Náhle klesne zpátky odražena, roztříští se, jenom zbude pěna. Vlna zmizí, snad se nevrátí, my však zůstaneme. Přijde jiná, v jiném proudu zříme znáhla se s protivnými živly v zápase. Vlny trou se – je to naše vina? My stojíme – ať se víry pění, držíme se břehu s námahou, v boji různých živlů, v rozbouření chráníme svůj život, půdu svou. A jsme tu, kde naši předci byli! 281 Co víc chcete od nás ubohých? jsme tu po zápasech přemnohých, vlny divoké nás nesplavily. Tvrdé kamenité půdy svojí křečovitě držíme se v boji. – Tak!“ – děl kovář, zadýchal se celý, oči zamžily se, rty se chvěly. „Tak! co chcete? o život se rveme, ne o trochu hesel jalových, o všechno, co živobytím zveme, o kus chleba, o řeč otců svých. Kdo v té válce, v divé vřavě její vždy bez vůle trpí nejkrušněji? My, my chudí! o nás boj se vede, úkladů se pásmo kol nás přede. Nové panstvo přišlo – ejhle změna! a ten chudý pocítí to dnes! všechna stará čeleď propuštěna, zabit u vrat i ten starý pes. Všichni trpí bez všeliké viny, pořádek hned zaveden tu jiný, lid odjinud cizí povolán, i psy nové přived nový pán. Tak se nová vlna už tu hlásí, i k nám do vsi cestu prohlodá si. Víme, co nás čeká, najdou již, kterak utisknout nás ještě níž, udolají lstí anebo mocí, 282 uberou nám zase chleba z chat, cizí řeč nám budou vnucovat. A my? Nu, což – ! Sami, bez pomoci skrčíme se k hrudám, zaryjem prsty ve vypráhlou tvrdou zem, aby nespláchla nás vlna dravá, až se nehty zbarví do krvava. Kdo pomůže? trpět budem sami, nikde spásy, nikde naděje, kdo nám chudým, skutkem přispěje? leda slovy, nebo novinami. Co nám řečí, schůzí různých shon? Nikdo nepomůže, dobře víme, nikomu již v světě nevěříme, nepomůže ani doktor Kohn! Nikdo, nikdo, ani všichni svatí, člověk už i víru v nebe ztratí!“ V kletbu trpkou vylil vztek i žal. – „Pánbůh může!“ Hrouda zavolal. – „Může odnít kalich!“ Martin praví. „Ano, Pánbůh může!“ – Staré hlavy sklonily se zbožně. Kovář jen vzdorně hleděl k zemi zachmuřen. A Závěta cítil v oné chvíli, jak mu vlhnou oči. Hlavu chýlí, čelem udeřil až v samu zem. „Pánbůh může!“ šeptá s pozdechem. 283 A dí Hrouda: „K němu ve svém bolu pozvedněme ruce. Okem svým nechať milostivě pozří dolů k nám chudým a tolik nešťastným!“ Naklonil se k samé zemi znova, kmet Závěta opakuje slova: „K nám chudým a tolik nešťastným!“ A ten smutek, který hlavy tížil, srdce stará divným kouzlem sblížil. Zdálo se, že náhle mezi nimi propast nějaká se zavřela, jakás hradba padla docela. Hledli na se zraky zavlhlými. Ba i mistru v koutkách kolem očí počaly se vrásky divně chvět, ale jenom zahryzl se v ret. „Jděme!“ řekl. A sám povykročí, zas to bílé tělo studené zvedl v rukou hrubých. Starci za ním chopili se svého břemene. Vlály v probuzeném větru ranním Blaženčiny vlasy spuštěné. Těžkým krokem po mezích se brali, a jich stíny v pole zapadaly. K potoku pak sešli. Blízko mlýn, ale ještě ukryt do olšin... Stisknuv v rukou svoji hlavu bědnou 284 Závěta děl: „Ó, já netušil, že se takto domů vrátím jednou!“ Slova změnila se v pláč a kvil. Křížovou šel cestou... Náhle z křoví vystoup na záhybu cesty mlýn. Střecha pobourána, spadlé krovy, – ze zdí starých trochu zřícenin. Jaká změna! všechno zvráceno je, jako v hrůze zuřivého boje rozvalena pevnost dobytá, – i ta půda kolem rozryta. Závěta se nazpět zapotácel. „Bože věčný!“ vykřik uděšen, pěstí oči promnul. „Jaký sen! Kdo tu moji rodnou střechu zkácel? Lidé! lidé! řekněte mi jen: v bolestech se zdá mi strašný sen?“ Však již mlynář v ústrety jim běží, oči vytřeštěné, – chápe stěží. Děcko mrtvé do náruče vzal, zesinalé čelo zulíbal, s hořkým pláčem stokráte se ptal: „Mrtva? mrtva? Bože, kéž se mýlím! co se dělo s kvítečkem mým bílým?“ I děl Vácslav smutně: „Bratře můj, to sám osud zaleh vírem dravým, 285 ne neštěstí pouhé! Osud, pravím! Celý rod náš padá, pozoruj! Do základů v niveč ztroskotána všechna práce moje dlouhých let, cizím dravcům v kořist byla dána, syn můj ztratil se mi v pustý svět, a hle, bílý milovaný květ dnes uvadlý nalezl jsem z rána... Břehy podryty jsou kol a kol, zoufalství jen roste, hořký bol. Všechno ztraceno je! Vysílený, sotva že se cestou doplížím, hledám známé pohostinné stěny, – a hle, jenom smutné trosky zřím. Kam se s bolestí svou uchýlím? Kam to mrtvé drahé tělo složím? sříceno vše dopuštěním božím, rozbity jsou všechny naděje. Co jsou lidské síly? marné vzdory, osud odhodí a zláme je! Pyšné záměry? jen přízrak chorý! Nadarmo se rveme s osudem, vír nám pod nohama bere zem. Co jsme dětem zachovati chtěli, co jsme v potu práce vystavěli, všechno tratí se a v troskách mizí! A lid přijde nepřátelský, cizí, mocí svojí všechno zavalí. 286 Osud již tak velí! Konec boje, složme zbraně, všechno skončeno je, marný je náš zápas zoufalý...“ „Ne tak!“ pravil kdosi. V úžase stařec ohlédl se po hlase. Mladý muž stál, oči zamlžené, se soustrastí skloněn nad mrtvou. K odpovědi zdvih teď hlavu svou, štíhlý, statečný byl. Hrdě klene vysoké se čelo. Odvaha hledí z očí, z pevných rysů jeho vůle, která odváží se všeho, síla, která všechno přemáhá. Syn mlynářův byl to. Z dálných zemí s mnohými se vrátil nadějemi domů před nedávnem. Však se zdálo, otci svému podobal se málo, a tím spíše strýci. Podědil vůli pevnou po něm, i ty rysy. Takým dozajista Vácslav byl, když se odtud vypravoval kdysi, aby se životem zápasil. „Ne tak, strýče!“ pravil. „Cítím žal, jaký srdce tvoje rozerval nad tím květem svadlým. Kde je síla, kterou by ta bolest nezlomila? 287 Všechno ztratit! Ó, já dobře vím, jak zoufalství chvěje srdcem tvým! Co tu marná slova na útěchu? Přece, – jestli vlastním žalem jat můžeš myšlenku mou sledovat. Hledíš s hrůzou na sbořenou střechu, na mlýn starý v troskách? Nežaluj! Vše se stalo tak na rozkaz můj! Jak ty jednou, já teď s vzdorným čelem vědomě jdu v zápas s nepřítelem. S celým srdcem, s celou duší svou! Nelituj té chaty vetché! V boji naše staré chaty neobstojí se vší poesií dětinnou! Když boj, tedy celou frontou, pravím! proti síle sílu svoji stavím, zvednu z trosek nové zdi a krovy, veliký a silný závod nový, který mocným sokům dokola – i těm v panském dvoře – odolá! Ty se vracíš zklamán, podlomený, a já novou práci počínám. Není konce v boji! jsou jen změny. Snad se jednou zlomen vrátím sám, ale věřím, po mně přijde jiný s novou silou a s novými činy!... Takový je boj náš, – stavíme v nejistotě, zklamání a bolu, 288 Sisyfův ten kámen valíme, aby vždy se zas nám sřítil dolů. Nechať padá, stokrát padá, je-li dosti rukou, by jej chytit chtěly! Pozvednou ho jednou přece výš! Zdrtí ještě mnohé jeho tíž, ale sílu! Zmůžeme ho již!“ Vzdorně zvedl hlavu zrak mu září, ruměnec se rozlil mužnou tváří. Hluchý, zcela ztracen v bolest svoji nachýlený k mrtvé dceři stojí hladě vlásky její sivý kmet. Odpovídá tichým teskným stenem: „Tak! Sisyfův kámen! Pod kamenem proč však zdrcen zvad můj bílý květ?“ E: mk; 2004 289

Nakladatel: Šimáček, František; Unie
(Nakladatel F. Šimáček - Tiskem „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 290

Věnování: Zákrejs, František
(Vzácnému příteli panu Frant. Zákrejsovi připisuje K. L.)