Hrst ironie a satiry (1911)

Jan Opolský

HRST IRONIE A SATIRY
JAN OPOLSKÝ
[2] HRST IRONIE A SATIRY
JAN OPOLSKÝ
[3] TISKEM DĚLNICKÉ TISKÁRNY V PRAZE MYSLÍKOVA UL. 1959 NÁKLADEM ,STOPY’ V PRAZE / VEŠKERAVEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA 1911
[4]
BEZ KONFESE.
Malé jest mé rodné město, o němž verše lepím, se sřícených borohrádků kruhem velkolepým. Vzduch je u nás podle pravdy zaručeně čistý, sestrojený ze substancí, platných pro turisty. Drobná říčka teče středem, chabě vodu pěníc, pošta v místě, knihtiskárna, hotel beze štěnic, klášter, v němž jsme přebarvili dobré vlašské fresky, pět doktorů mediciny. Režim mladočeský, jemuž heslem programovým pro tu obec drahou, stálý kontakt užitečný mezi ní a Prahou, jehož plod se v mnohých věcech netušeně zjeví: přejímáme ku příkladu pouliční zpěvy, kuplety a mimo jiné vzácný útvar kravat. (Nerad se dá člověk čestný mravně překonávat!) Sumou: každý podle sil svých poctivě se nutí pro kulturní, estetické, zdravé procitnutí. Tiché nebe nebouřlivé zpravidla tu pne se, milovníky štěstím slepé bývá vídat v lese, vyřezávat do borovic symbol hořce sladký, šedou slávou historickou mluví borohrádky. Drobná říčka teče městem, slabě vodu pění, žijí se tu bez překážky slunná okamžení; poklid jako lázeň vlažná dotýká se blaze, záleží tu v první řadě ovšem na povaze, 5 je-li čistá, netrpí-li zrůdnou vášní štvaná, má-li konta pánembohem řádně saldovaná, to jest, račte rozuměti, jak to smysl nese – není-li to duše mrzká, jsoucí bez konfese. Potom ovšem ani tady, nikde stání nemá, spalujíc se v každém kroku žárem anathema. Jenom vírou bezvýhradnou svědomí se čeličelí! To měli mí sourodáci vždycky na zřeteli, kladli tento požadavek víc jak formu vnější. Máš mít víru! Jakoukoli. Sebe komodnější! Je-li jenom trochu slušná, uzná se ti ráda, jinak by ses velmi těžko lišil od hovada. Znám to dobře, tuhle neřest. Sám jsem míval totiž se svým k církvi příslušenstvím ustavičnou potíž. Nikdy nebylo dost jasno ani mněmně, ni kněžím, ku kterému ritu vlastně právem přináležím, tolik jenom k ujasnění zjistilo se zcela, že mne baby nevídaly lézti do kostela za nižádných okolností, v adventu ni postu, že tak jako boží dřevo žiju jen a rostu, kteří lidé tím způsobem, tak jako já, žili, že se taky větším dílem odtud sprovodili. Znám to, znám ty předpoklady. Budoucnost mne leká! Jaká pro mne perspektiva jako pro člověka! Celá bída toho stavu na paměti tkví mi: jeden hořký pochybovač mezi věřícími! 6 Když to vidím, jak se jiní v klíně církví tulí, připadám si uprostřed nich jako zahynulý, z vlastní vůle, ukvapeně rodičky se zřeklý..zřeklý... Aby mi teď žhavé slzy věčně věkův tekly!..tekly!... Drobná říčka běží městem, žlutou pěnu nese, těžko býti v řádné obci tvorem bez konfese, od všech vlivů blahoplodných státi zřejmě stranou, když je tady tolik církví jako na vybranou, jež by mne zas s láskou starou k svému srdci pnuly, přísnější i shovívavé, různých artikulí, fidélní i asketické, povrchní i hlubé... To jest těžké postavení, milý Belzebube! Z pravé římskokatolické nejvíc výhod plyne, v tom jest ona bez odporu nade všecky jiné, jako doklad ku žádostem rozličného druhu, neb je šmahem zavedena u vládnoucích kruhů, znáš-li se k ní otevřeně, ke škodě to není, vyváží ti řadu jiných, nutných vysvědčení. Kromě toho je to víra, která pěkně zpíjí, hledě k její pathetické, rušné lithurgii. (O nás Češích pak je známo, že se rádi zpijem, půl národa spiritusem, půlka mysteriem.) To by byly asi věci, které mluví za ni, dělá-li se mezi nimi zběžné porovnání, která více nasycuje, vede svoje ovce, která méně znesvěcuje staré bohoslovce. Protestantská? Zachmuřená, hranatá a suchá! 7 Didaktická u výkladu! Zachlazuje ducha. Potom z jejích obřadností dlouhá nuda zeje, v kterémž bodu konkuruje s římskou bez naděje. Co se týče vlivné moci, ta je nyní všecka soustředěna ponejvíce asi do Německa. Tady se z ní v přímém směru nedá těžit pranic, dokud hledí závistivě šraňky říšských hranic, jinak se pak ještě liší ve zřízení svatém od své římské kamarádky jen tím celibátem. Máme tu sic ještě církev dobré marky ctěné, u níž je však řádné členství čímsi podmíněné, tím totiž, že s novým údem protokol se spíše, počet sklenic, které snese, do jaké jde výše, karbaní-li, o mnoholi, jaká hra to bývá, neb je církev odpůrkyní karbanu i piva. Jenom lidé čistě živí do řad jejích patří; je to jakás imitace starých Českých Bratří. Konečně tu ještě jedna vzývá téhož pána, pseudocírkev polotajná, státem neuznaná, cestami se mystičnými hledí vetřít Kristu, tichá, ale rozložitá obec spiritistů. Styky duší navazuje, na dno hrobů volá, byla by to dlouhá o tom, vážná kapitola, jak se jimi vzácná věda tupě ve tvář bije, stávajíc se v slabých rukou kultem fantasie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tolik víry mnohotvárné na tak skrovné ploše 8 mohou věru vykazovat pouze Krkonoše; duch krajiny ke hloubání zrovna tady pudí, v té vlastnosti přijdou na svět bohatí i chudí, zdejší skály, vody, pole, zdejší mračna, stromy otvírají k tomu cíli lidské podvědomí, rozvíjí se sama sebou divná vyšší vloha objevovat nové tvary svého pánaboha, silná vína dogmatická žádat sobě k stolu, mrtvé pravdy převraceti nahoru a dolů, vlivem kraje tajnomocným každému je dána schopnost smyslů sensitivní blízek býti Pána, při všech pracech zlých i dobrých, při výdělku, klamu, pořád míti vnitř i zevně svatou církev samu. Malá říčka zádumčivá od hor písek nese..nese... Stydno býti v tomto ráji tvorem bez konfese! 9
JEGLIĆ BISKUP.
Tvá stará sláva, Paul de Cocku, zdaž vyvětrala během roků jak sílicesilice? Byls do dneška ctěn stejně vřele a braly tebe do postele žen tisíce. Však běda, teď! Kdo ctěn je spolu? Kdo okrad tvoji aureolu o žár a třpyt? Kdo podryl tobě u dam půdu? Kdo umí celé peklo pudů líp vydráždit? OO, jaký žel! Jsi exkrál nyní, a král je ten, kdo více sviní, on budiž živ! A není dam víc, milý synu, by braly si tě pod peřinu, jak bylo dřív. Dnes jedno jen je zcela jisto, že ztratil’s teplé svoje místo, svůj vábný kout! Ach, ženy sladké, kruté ženy! Ty, starý autor v nocích čtený, máš zahynout! 10 Žár chorobný plá v bílém lůžku, kde JegličJeglić schován pod podušku jak černý had... Můj Paul de Cocku, buďme silni, duch se zvířaty nesesmilní, ač ty jsi pad’! 11
CESTA K LÁSCE.
Je zřejmo už, že nejdem zpátky. Rostem. A budem růsti, díky okolnostem, dnes ještě více! Snad ve vědách, jež v brány temnot bijí? Či v umění, jež hloubí? V poesii? Ne, v kosmetice! Neb žádná věda exaktnější není a mluví-li se dále o umění – má ono hloubky? Však my chcem zbavit societu tíhy: má slečna dcera v obličeji pihy anebo chloupky? Ta celá věc je bez odporu něčím, jak dobře chápem nad obyčej větším, nad běžný povyk. Pleť třeme krémem, se zárukou zmládla i stará panna kyselá a svadlá tak jako šťovík. Jsou odbory, kde působnost se mění, tu lysé lebky dojdou zalesnění jak hluchá pole, zde pasta jakás, produkt prostý jedu, šíj koketní všem vrátí ku posledu, kdo měli vole. 12 Však diskretně se, duše moje drahá, též přírodě dnes v díle napomáhá i slouží v taji a účinek je jistý jako stálý, že ženy, jež už dávno nepoutaly, zas ňadra mají. Nic nikdo neví, žádný nemá tuchy, neb přípravek je příliš jednoduchý, ba prostě hravý. Však jak se zjasní poměr muže k ženě, jenž odvracel se mdle a unaveně, to nejde z hlavy! A to je cesta, kterou půjdem výše, neb kosmetika pracuje tak tiše, tak skrytě zcela, je schopna vývoje, je svěží, mladá a společnost už horečně si žádá, by ozdravěla. 13
VETERÁN.
My hudbu slýchali, jež přehlušila stony a vraceli se tupí od Verony, již chladí Adiže, neb cena žití tehdáž byla nízká, zřel, kdo měl oči, na smrt svoji z blízka, jak možno nejblíže. A větrem od Alp, váním z mořské strany, vlál proměnlivě prapor nadýmaný,nadýmaný jak hračka sil a orel černý, krutou kloně hlavu, byl očím našim vydán za potravu, však kleslý byl. Tak táhli jsme. Kol na všem dal se čísti znak ukrývané msty a nenávisti, jež doutná po leta..leta... Dnes staří jsme. Svět horší je,je než kdysi, kříž záslužný už na skeletu visí. Smrt budiž prokleta!! 14
REVOLUČNÍ.
Hodina přišla, odbila, potřeba rukou u díla zbraňuje plýtvat slovy, vyšli jsme blíž i do dáli, muže jsme u vás hledali, nalezli Oblomovy. Však záře luhy zatopí i rozžehne půl Evropy a vzkypí moře celé! Nežli se bouře přižene, ve jménu věci vznešené, vylezte z pod postele! Vstávejte, trubci, bouře je, třesou se prahy, veřeje, klenutí v domě starém, řítí se systém vyžilý, ať žije krev a násilí, petardy pod kočárem! Přátelé, v žití poprvé potopte ruce do krve, z temna se hromy valí, nastala lázeň přesvatá, polibte ženy, robata, upusťte od kořaly! 15
PLÁČ OTCE DUCHOVNÍHO.
Všecko dá se obměkčiti, jenom čas je krutý, tratí na své závaznosti staré servituty. Srdce naše živým steskem trápí se a rmoutí: co dřív štóla vynášela! Co kdys nesly pouti! Je ta lidská bohabojnost po čertech už slabá, má teď svoje pochybnosti každá stará baba, každá baba kolozubá, každý hošek selský přejde kolem naší fary div ne velitelsky. Už ta ovce tupohlavá k pastýřovi nelne, vadne zlaté oseníčko matky spasitelné! Netváří se v chrámu páně stádo více plačky, mizí z koutů zpovědnice plné šněrovačky. Trapno jednat o tom punktu. Tohle místo hnije, rozmáhá se všeobecná, zkázná apatie. Vnitřní hnutí, které kdysi štědrou rukou hýblo, dnes nám svíčky obětuje tenké jako stýblo, ze dne na den víc je vidno, kterak mravně hynem, ctili jsme dřív pána voskem, dnes jen stearinem. Otráveny vaší vinou naše s Kristem styky, na mizinu přivedete boží služebníky! Všecko dá se obměkčiti, jenom čas je krutý, tratí na své závaznosti staré servituty. 16
NOVÁ HESLA.
Jsou hesla nová, sytě znící do vašich snů, můj příteli, dnes vrátili se poustevníci a propagují veselí. Pryč s illusemi, jež nás ssají, že chřadnem volně na nervy, dnes noví lidé požívají ze lvího masa konservy; ne kořínky, med lesní včely – ten systém život zasmuší – a jako závoj ztrouchnivělý se těžce věsí na duši. Ne vodu skal – v té zdroj je bolu a nedá oheň našim snům – nad černé mlhy alkoholu my pronikáme k nebesům. A žena! Kdys jen fantom schvělý..schvělý... Čím byla dříve? Čím jest teď? Na dotaz ten se u postelí nám dává žhavá odpověď. 17 Nechť sejde, praví hesla smělá, kde který slaboch znavený, neb život chce být vyžit zcela, jak citron šťávy zbavený. Jak státi k heslům? Povězte mi! Jak zhřáti prsa ustydlá? Jsou lidé živí, mrtví v zemi a pak jsou ještě – strašidla. 18
1848.
Jsem ovšem mlád, jen vím to z knih, čím byl nám Bach a Metternich pro historii dneška, a ještě ke mně doniká i bolest dnů těch veliká, jich atmosféra těžká. Ten režim břitký, nepravý však pomohl nám ku zdraví, jak v Hellmuthu se dočtem, neb v důsledku i příčina, že lepší fáse počíná vždy trapným letopočtem. Jsem ovšem mlád a zřím-li snad mdlý nyní obrys barikád, tím vinno asi čtení a stará vášeň veškerá,veškerá jak na hladině jezera jen chabé zrcadlení. Mdlý odraz všeho nejistý, zřím táhnout v plucích gardisty při vření bubnů sporém, zbraň chladně kmitá všeliká a nahé srdce dotýká se těchto uniforem. 19 Mí otcové, mí dědové, po první frási jalové jste vytrhnuli směle, mně dosud nejdou do hlavy ty kalné vaše představy o zvycích nepřítele. Já nejsem cynik, nikoli, však odmítám jen s nevolí se kořit malým věcem a dráždí mne dnes pohříchu do údivu i do smíchu váš poměr s Windischgrätzem. Je mrtev otec, mrtev děd, co zemřelo, hrob nedá zpět, smrt práva svého bdělá. Jsem soucitem k svým slovům štván a cítím v prsou hukot ran,ran jak na Hradčanech děla. 20
DEGRADACE.
Trudná zpráva kormutlivá prošla listy denní, že jest svatý otec Pius vydal prohlášení, z jehož znění závažného lidem vidno tu je, proč se počet svatých, světic rázně omezuje. Neboť, soudí v argumentech smutná tato bula – mnohá pleva mezi světci se nám vyskytnula, povýšená na svůj prestiž čistě jenom z bludu, a teď v pravém slova smyslu jen je pro ostudu. Usuď – lide, je-li názor nestranný, či stranný, vzata byla v pochybnosti svatost jedné panny. Nač bych tajil věc, jež může v bule býti čtena, je to květ všech rajských květů, svatá Filoména. Padla, padla přebohužel slova tato klatá, 21 že ta ženská vůbec není ani žádná svatá! Že sám papa v zlatém Římě pro gaudium smíšků odnímá jí z moci práva živnostenskou knížku, neboť prý by znamenala po rozumu čistém velké mravní otřesení pro avanční systém. Proč a zač, já věru nevím, netvrdím nic více, nežli co je rozhodnuto v této encyklice. Suďme sami, je ten názor nestranný či stranný? Čekají nás, pane bože, horší ještě rány! Vždycky halil národ český závoj víry vonný, drželi jsme jak se patří v zemi na patrony. Na Václava ovšem nejvíc, na Vojtěcha taky, jen kult Jana z Nepomuku býval všelijaký. Při něm se tu v Čechách ovšem na to ohled béře, 22 že není tak, jak ti druzí, zhola bez soupeře. Vždy jsme byli pamětlivi jejich dobrých prací, ku příkladu zavádění blahých kongregací, A tak dále..dále... Kdož by vyčet rejstřík svatých skutků, který při jich jmenování vzat byl za pohnutku. Každý Čech už od zrození duchem jich byl ovát a teď se má jejich svatost znovu revidovat. Jestli – tento, vskutku byli, čím se býti vidí, vůbec všechna akta zpátky! Jací jsou ti lidi? Tenhle škandál každé srdce krutým šípem raní, což pak stojí český svatý ve při bez zastání? Odjakživa bez ochrany jdeme na své pouti!? Lide český, mnohověrný, nedej zahynouti! 23
VEČER K ÚCTĚ JULIA ZEYERA.
Ač jsem pohan vlastizrádný – to se všude zná! ondy přec mne pokořila slavnost líbezná. Byl jsem bled a zas jsem hořel, takhle maličký, než mne zrakem ohledaly naše paničky. Pak jsem used v dívčím koutku (kouřím sprostý druh), sklopil víčka trestuhodná, napnul podlý sluch. Ony paní, jak jsem řekl, dressovaly čich, zaslechl jsem nechtě: „Parbleu, ký to živočich?“ Sukně jejich sálem šumí, korsety se dmou, bože, nenech v této trýzni klesnout mysl mou! Neboť jsou to vesměs paní mužů z předních řad, kteří vedle v separaci hrají baccarat. Pánbůh slyšel prosbu moji, obdržel jsem klid, dřív, než jsem moh’ lačné oči na nich udávit. Započala ouvertura..ouvertura... Chopin, libo-li, eroticky dlouze lkala cella, violy. Paní klesly do podušek, citem zality, aby tělo uplatnilo všecky kvality. Převýmluvně vyhlížela šatů façona, byl to jaksi úklad zrádný mimo zákona. Nežli počla recitovat truchlooká laň, zahřměl ještě chorus četný: bože, carja chraň! Vyšel kdosi ze sufity, tenor jadrný, vytřel sklíčka, náprsenku, pročís kudrny, zpíval..zpíval... Já zpěv jednotlivce lehko nesnesu, 24 zvláště má-li, jako tento, jinam adresu. Jinam, jinam! To jsem věděl, kdo je adresát, ten se však chtěl před publikem apatický zdát. A pak přišla recitace toho básníka, mohu řičí: žádný dojem, za to panika! Dobrá laňko, vysvědčení nemohu vám dát; vizte, ani neustali hráti baccarat! Plné paní dojídají snivě bonbon svůj, potom někdo ve zlých časech cosi recituj! Ctím vás, lani, z hloubi duše, ctím vás jako dřív, také nejste této básni proto za motiv. Proto také recitace není přední věc, neboť my jsme odhodláni čekat na tanec. To je raison, v kterém žena teprv vykvete, ó, jak teprv, oči moje, hltat budete! 25
VOJEVŮDCE.
Je to pro tu smutnou dráhu náklad jistě pestrý: vojsko, čuby, inženýři, milosrdné sestry, ikony a v jejich nitru ostatkové svatí... Všecko hodlá podle stavu za Rus bojovati. Vojsko, čuby, inženýři, popi vodkou tupí, s jedinými svého druhu naběhlými trupy. Kapely a kotly, děla, prapory a miny, naplněné ke ctí boží smradlavými plyny. Koně, voli znečistění, teskný kádr pluků, vše chce k dílu přiložiti nohu nebo ruku. Popi, voli, vojsko, děla v jednom poutu pevném. Ještě žije stará pýcha jako pode Plevnem. Ještě žije, jako žila, srdce v prsou pálí, máme ještě od té doby zaschlé generály, myté krví moslemínskou, naložené v soli, s nimiž můžem v pravou chvíli objevit se v poli, injektovat vojsku hrdost: „Pozor! pravá, levá. Já byl kdysi pobočníkem otce Skobeleva, 26 súčastněný, ponořený v každou jeho dumu, já jsem z našich komandantů nejspíš při rozumu, já jediný mohu znáti, jak se ta věc dělá..dělá... Vojsko, čuby, inženýři, popi, koně, děla....děla... 27
TĚLO ŽENY. PROSPEKT.
Přichystal dnes veřejnosti dům můj dobře známý ostré nervní překvapení pro pány i dámy. Ethika i smysl mravní netušeně získá, vyjasní se nad to ještě sporná stanoviska. Budem vidět, jak jde karta. Kdo se věci straní. Tady bydlí lidé praví. Tady puritáni! Nastane tím v pojímání lidských styků změna, mužný člověk nad nahotou už se nečervená, s rozvahou, ba zúmyslně zraku svému svolí, utkvět cudně na modelkách z průmyslové školy, připravit si umělecky silné, plné chvíle, bez předsudků, zalhávání, zkrátka bez košile! Odnáší si na dně duše dojem čistý, zdravý, jakoby byl vlivem díla zcela bez pohlaví. Nevyvolá tento dojem špínu kluzkých žertů, působí jak obvaz chladný v mládí na pubertu. Dílo budí, obnovuje čiré touhy snící u viveurů postižených vleklou pakostnicí, snímá clonku oplzlosti s kalných jejich očí, počistí je zaručeně..zaručeně... Praha, Bedřich Kočí. 28
LIST PROGRAMOVÝ.
Otázku, než se rozejdeme: jaké má list Váš intence? Rozpálit žízeň po coîtu u každé panny, mládence. Jedná se o to, nežít smutně, po smrti přijde nicota, vložiti v opar ženských košil à tous prix smysl života. Ze všeho, co nás lidmi dělá, pohlaví statek jediný, co lze nám užítužít, užívejme, nevímeť dne, ni hodiny! 29
HOSPODÁŘSTVÍ.
Tak smutno v zemi. Po krajích se stmívá, je nevybrána zemská dávka z piva, to věští hlad. O bože otců, pomoz synům v nouzi! Když každý šenkýř násilí se vzpouzí, jak vybírat? Dnes v hořkosti si vzpomínáme na dny, kdy scházely se groše do pokladny, neb národ pil. A zemský důchod nález těšil chytrý, že kulturu lze měřit na půllitry i vývoj sil. Však ten čas minul. Věc doznala změny, ty peníze jsou všecky utraceny i zkvétá dluh; ač národ tytéž psychické má rysy a pije více, nežli píval kdysi, proč, suď to bůh! Tak smutno v zemi. Po krajích se stmívá, je nevybrána zemská dávka z piva, nám vlhne zrak a kultura, ta, běda, třikrát běda! se na půllitry přec jen měřit nedá už nikterak. 30 Nuž, jaká tedy budoucnost nám kyne? Lid pije dál a on též nezahyne. Však pokladna?! Tak pravíme a hlasy se nám chvějí. Jest jakás naděj na sanaci její? Ne, pražádná! Však přece něco mozkem zprahlým kmitá a myšlenka, dost zprvu neurčitá, už má svůj ráz: Že dávka z piva, jež nám jde tak k duhu, nás nepomůže vybaviti z dluhů a spasit nás. Že žádná újma nesmí stát se tělu, radš propustí se trochu učitelů z jich tučných míst. I učitelky pomohou tu hravě, když obětují gáži ku nápravě, tím jsem si jist. Však čtěte dále návrh tento suchý! Též blázince jsou pro zlomené duchy, kamž přišli žít. Je nutně třeba snížit náklad na ně a umenší se opět nečekaně náš deficit. 31 A nemocnice zbytečné a školy jsou k poskytnutí úspor jakýchkoli vždy vhodny dost, tu máme pravý ku přejití můstek, když zbavíme se hloupých citlivůstek, toť povinnost! Tak smutno v kraji. Dokola se stmívá, je nevybrána zemská dávka z piva... Nač vzdychati? Vždyť šílení, již sténají v své cele, a propuštění náhle učitelé to zaplatí! 32
VROUCNÝ DOPIS.
Až budeš, duše milená, číst za soumraku schýlená můj smutný z dálky list, den skončený a zažitý vzplá posledními přísvity jak tmavý amethyst. A večer vášní bohatý se nížít bude nad chaty co přítel snů i běd, kdež luna, duše večerů, ta bude v tichém jezeru se zastírat a chvět. Též zachvíš se, čtouc řádky ty se smíšenými pocity jak lístek ve knize, mdlý potom úsměv nějaký tvé nezakryje rozpaky ..a...a pošleš peníze. 33
NOVÁ FÁSE. (1909.)
Osud náš jak černá plena trudně všecko halí, nadarmo jsme po staletí, zdá se, bojovali, nadarmo jsou reci naši hrůzu kolem seli, nezavlá už v čistém vzduchu prapor zplesnivělý. Zmírá v sledním variantu stará píseň slávy, těžké rány dopadají na umdlené hlavy, jedna těžší,těžší nežli druhá, jako hromu hřmění, popsána je tmavým písmem kniha utrpení. Naším statkem vládne jiný, z naší půdy klidí, živoří v nás každá vlastnost, jež je pýchou lidí, všechen odlesk ušlechtilý, jenž se jasně stele kol života národního, shasli nepřátelé! Utlumili, uhasili žhavé síly plání, každý výbuch zdravých vášní krutou pivní daní. Tenkrát, ano tenkrát přišla, jak je psáno shora, se vší hroznou konsekvencí druhá Bílá Hora. Od té chvíle podlomena smutná naše říše, Arnošt Denis, přítel raçy, knihu o tom píše, knihu, která zevně plna tragického pelu, knihu naší nové zkázy, knihu nepřátelů. ...ztrne však i hlubá rána. Nervy trochu ztupí. Vžili jsme se během času prostě do potupy; tápali a hledali jsme úsvit v černé noci, ze pralesa nemluvného stezku svépomoci. 34 Proti velkým kartelářům pivovarským, fisku, nalezli jsme nečekaně vhodnou pomoc v blízku. Chopili se zbraně břitké, ne pouhého klacku, počali své čacké pivo vařit po domácku! Nyní, kdo Čech utlačený, jařmu, nouzi zvyklý, získá velký korbel piva za dva mrzké nikly, zapomene jeho dechem cítit v sobě psance..psance... Tato fáse v našem bytí slově renaissance. 35
KONSTITUCE.
Na Rusi zrá – pokoj Ignatěvu – konstituce obraz mladický, prones prý se Tolstoj v interviewu o té věci velmi skepticky. Že prý tato vymoženost blízká nedotkne se plodně mužíků, že by, řekl, s jeho stanoviska neuvěřil na to trojníku. Nechať nejprv zemstva naše bdělá náboženskou basi vyvýší, byť by Rus i konstituci měla, daleka je Kristu Ježíši. Tolik Tolstoj. Vláda tmy ho rmoutí, země Gorkých prahne po vzduchu. Kolik lásky může poskytnouti srdce politických eunuchů? Slabě vodka ve sklenici kmitá, tlumí pláč a tělo zahřeje... Skrovně vzrůstá mužíkovi žita, málo víry, málo naděje. 36
POSVÍCENÍ.
Sám nevím už, zda pravdou je, či není, co odbarvila léta rozumná, kdys dávno bylo u nás posvícení a já svou holku ved’ jsem za humna. Byl podzim teplý. Sklízela se řepa, i v jabloních rok zřel se bohatý; mně vtírala se připomínka slepá na bytosti, jež budou počaty. Noc bezlunná, jen od hospody kdesi hlas fagotu se třepal veselý, my dotknutím svá muka řekli jsme si a srdce svá jsme tlouci slyšeli. A cítili jsme plachost chůze svojí i temný žár dvou promluvených vět, mdlý polibek rtů více neukojí a dvojí duše hrozí sešílet. Po polích šli jsme mimo černou sochu, snad nejsvětější pannu Marii, až do lesa a báli jsme se trochu té tišiny, jež sílu zabíjí. Jak zlosyn chvěl jsem se a zamlknul jsem zcela a ona klesla na mech – čekala. 37 Krev ze všech žil mi vytrysknula vřelá a po těle mi, zdá se, stékala. Tu les byl pust. Jen zatemnil se kolem, by hloubí svou skryl její nahotu... A svatá socha do tmy zřela kolem a shasínala píseň fagotu. 38
SLEČNĚ.
Mám v každý čas vždy pocit hrůzy jistý, když probírám se „Národními Listy“, mne tkne se chlad, neb mezi řádky tanou známé rysy, to její srdce na prodej tu visí, viz inserát. Svou žhavou krev, jež hrozí trysknout z těla, sny opojné, jež za mladosti měla, stud palčivý, i hříšnou sladkost, jež je dána ženě, vše nabízí se v licitační ceně, mls pro čivy. Své všecko dá. Svou nahotu, jež vadnevadne, na pouhé muže oslovení chladné, vzplá na pokyn, čest otuplá se v koutku duše plazí, že možno ji jest zcela bez nesnází dát do novin. 39
SRBSKO.
Oči mé snad bezvědomky v knize se starými zlomky hořká místa volí, tatáž marnost jako kdysi dnes se do ovzduší mísí na Kosově poli. Chmurná vůně srbské krve rozlévá se jako prve, na planinách zraje, Sáva jako oběť živá v nezhojeném žalu vplývá volně do Dunaje. Drina, luzná lidu máti, která zřela umírati poddané i cary, úpí jako nástroj dlouze, propůjčuje lidské touze přídech dějin starý. Lesy, hory, sirá země, kterou smutek šatí jemně v šerý závoj tenký, cítí, jak by v hrudi tkvěla od staletí zrezivělá ocel damascenky. 40
MODLITBA V PENSIONÁTU.
Já plála smyslně a záhadně jsem vřela,vřela jak v máji měsíci, než jabloň vykvete, však nikdo nepřisel, by přál si mého těla a shasil touhu mou, být matkou dítěte. O, zraky cizinců, jež nevrhly se na mne, než v máji měsíci se jabloň obalí, o, hvězdy vzdálené v tmách rozkoše mé klamné, jste chladně přespříliš se na mne dívaly! Já plála záhadně, jak míza v stromu plane, než v máji měsíci dá jabloňový květ... Jsem děvka tvá, jsem děvka tvá, o pane, a život, smrt chci obé přetrpět! 41
VE JMÉNU SVĚTLA!
Mé drahé město, bůh tě nadej vzrůstem, co ohlasů v mém srdci budíš pustém, kus promineš mi obrazného rčení, že tobě rovno v celém světe není, co nálady a co se týká mravů. Je třeba mi jen do dlaní dát hlavu a vidím prejzy, na něž slunce praží, a vidím ševce stávat na zápraží a vidím kašnu, vratké selské fůry, tři zlatá čísla smát se s kolektury, kdes kominíka po hřebeně šplhat a slyším občas drůbež zakokrhat. A vidím suché přednostovy slečny, čas pod loubím jak tráví přebytečnýpřebytečný, a časem slyším, kdos se ujme kliky a cinkne smutně zvonek u trafiky. Však nikdo neví, jak se srdce kochá v tom všechnom pojmu bláhového hocha, a jaké horko rozplaví se v hrudi, když o tobě má představa se vzbudí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tak v onen čas, ač sám se toho hroze, stál lid náš s farou na válečné noze. Věc dosti jasná, když se jednou řeklo, že my jsme národ vždycky „hrom a peklo“. Už celé město, opatrně sice, 42 jest uchváceno vlnou oposice, už v celém městě bublá to a kvasí, se pozvedají neobvyklé hlasy a z farnosti ti domácí i dální řkou s emfasí: fuj straně klerikální! A kořen všeho vězí hloub, než třeba. Ne z běžné denní potřebnosti chleba, ni z dlouhé chvíle, ani z pompy lačné, s níž obvykle se taký podnik začne. Ne připomínám, byl tu impuls vyšší, že skupili se mistři, tovaryši i „nadlidi“ a rozvrhli se měkce na hromádky a zádruhy a sekce, jež jedna druhé v agendu se míchá. Pak řeklo se za hlubokého ticha: „Akt piety se vykonati musí ve jménu světla Mistra Jana Husi, ve jménu světla oslepí se tmáři!“ A všecky sekce slavnostně se tváří. Akt piety by vyhlížel as takto: Jsme dosud holí, bez peněz de facto a v tomto stavu nedojdeme nikam! Však v krásný cíl se víry neodříkám i navrhuji prostředky a plány, jež výnosně být mohou požehnány. Tak v první řadě pozorny vás činím, že slavnosti jsou pravým dobrodiním, že neztrácejí na půvabu stářím 43 (ať na Spartu jen poukážu, na Řím) a něco nesou..nesou... Příležitost milá se sama sebou jaksi dostavila: bylť pivní krejcar zrušen městskou radou, čímž moment šťastný do rukou nám kladou, a jsem té mysli, chopme se ho, braši, by slavnost byla naší, ryze naší!! Však není radno, ustat na půl cestě, též pořádejme bazar fešný v městě, kde krásné paní, na něž by to padlo, nám prodávaly pohledy a prádlo. Snad mnohý vlažný prádlo koupí přeci ve jménu světla, drahé naší věci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A lid tak činil. Tancoval, až zmíral, o každé slávě buffety své sžíral, se krví potil, kapely své zmučil a vůbec vše, jak řečník doporučil. Květ práce této v účtech tiše pučel, břich nadýmal tu dobročinný účel a dřív, než rok se s druhým rokem shledal, už prvý kvádr na rynku se zvedal a než i tento vterý rok se přehnal, už s výšky Jan Hus hokynářkám žehnal. Že pomník ten je komposice smělá, as veřejnost se tiskem dozvěděla a já jen dodám, že až k pláči lehtá ten svatý patník duši architekta. 44 Teď naše sláva rostla očividně, déšť telegramů z PrahyPrahy, pak i z Vídně jak rosa na nás, zhnojil naše snahy, my pod Husem jsme pěli „hr, na vrahy“! A o rachejtlích vedli řádný výkaz a o bengálu..bengálu... sancta simplicitas, až naší slávy rozhoupané moře kdys probudilo nechuť konsistoře a o tom vědět dává se nám listem, že posedlí jsme nejspíš Antikristem. Však čeřen mořský myslíte že cpad’spad’? My překonali hubou episkopát, vzňal duch se svatý ve velkých i malých, my do vikýřů strkali jsme kalich a v každé schůzi býval nával větší, jenž Luthrem, Zwinglim špikoval své řeči. My snížili jsme kněžím ze křtu platy, my větrali jsme jejich celibáty jak kožešník, jenž pozoruje moly. A strach a děs se šířil po okolí... Však nedáno jest pýše naší plodu a porodila vítr jen a vodu. Duch zbujný vadne, všelijak se rmoutí, pan biskup z Hradce zakázal nám pouti, ten jarmark dobrý, jenž nás s bohem pojí. A to už byla přímá výzva k boji. My zvábili jsme pátera sem Išku, jenž zdál se zrovna čekat na rozmíšku, 45 po stránce vnitřní i po stránce vnější, by zvěstoval nám víru lacinější, a vhodnější, jak z prospektu jsme zřeli. Ve jménu světla, Kriste Spasiteli! A teď jsme byli v jednom klubku s farou, stín Husa byl tu demarkační čarou, kam toto klubko smělo se až svalit. A byla nyní radost hledět na lid, jak na maličká povznešen jsa hesla, v své zástěře jak prchal od řemesla, jak s horkou hlavou hltal řeči v klubu a celý den jak nezavíral hubu. Též z druhé strany boj se vedl prudký, čímž zkvitly nové apoštolské skutkyskutky, a šel-li kaplan mrtvým na funusy, šel velkým kruhem kolem mistra Husi. A žádný průvod, žádné boží tělo, až babkám srdce v bolesti se chvělo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tak míjel čas a sochu pokryl špínou, lid rád by našel ambažúru jinou a tuto prosbu v prostotě své vroucí též neoslyšel bůh náš všemohoucí. Ty věci vzaly obrat jedním týdnem, pan farář umlk’ ve svém gichtu bídném, vzal pensi svou a pohnutá svá leta a stěhoval se na koneček světa. Zas život pilný dolehl pak na lid 46 se všechnou tíhou denních aktualit a důsledek, jenž po napjetích bývá, byl ve dnech klidu menší konsum piva. Mír zavál krajem, jaký vanul kdysi, pan páter Iška bral se za kulisy, duch poznal marnost, našel znovu cestu, zas pekař vrácen mouce své a těstu, dle professe své dělal, co kdo stačil, a pánbůh zas vše zapomenout ráčil. Hus hledí ztuha, vrabci na něm klobou, je trochu vidno, kterak trpí dobou, je v pojetí svém komposice smělá, jak veřejnost se tiskem dozvěděla a já jen dodám, že až k pláči lehtá ten svatý patník duši architekta. 47
RCI, ŘÍME...
Rci, Říme, sne můj nad Tiberou, proč tobě zevní půvab berou, kus nejdávnější podstaty, je porušen běh věků stálý, jsou křesťanskými sociály, aj, nové děje počaty. Duch můj tě ctí, z tvé slávy pije, než o ty moje sympatie tu valně ani neběží, však jedná se mi tady více ve všeobecné šlamastrice o pravou úctu k papeži. Rci, Říme, jen, ty sne můj živý, zda ďábel to, jenž zlými vlivy tvou mravní bídu vytváří. Je zdušen lesk tvůjtvůj, nebo není? Jsou temné moci ve spojení se svobodnými zednáři? Tvé laury tlí. Tvé laury hnijí, dnes pro křesťanskou historii jsi jako služka bez místa. Však nebýt ďábla, byl bys nepad’, on svedl tebe trůnem klepat, jenž pořízen je od Krista. 48 Tvůj purkmistr je na mou věru sám levoboček Luciferů, jenž nemá úcty k papeži, neb vztáhne ruku lidská bytost na nejsvětější nemovitost? Však o to tady neběží. Rci, Říme, sne můj nad Tiberou, když ovce pána svého žerou, tě v nitru pranic nebolí? Já cítím žal až tady v dáli, jdu s křesťanskými sociály. O Tyroly – o Tyroly! 49
KRAJ.
Naivní, jasný je to život, jaký vedem dneska, prostě námi pochopena tvářnost světa hezká, harmonicky vyrovnán je volný kosmos celý, zrodí-li se v těchto místech okurky a zelí, brambor na stůl středních stavů, pro dobytek řepa, zdejší život symfonie je pak velkolepá. Vzdáleny jsou našich smyslů divy vášně, lásky, kniha rodu vykazuje měkké břichopásky, jejichž duch i tělo spěje, každá kapka potu k dostižení zevních forem výstavního skotu. Vzdáleny jsou našich smyslů hořké půtky nitra, nevzpláli jsme ohněm včera, nevzplaneme zítra. Fádní, ploší, nezvlnění, bez odvahy kruté, bez touhy do úhlů země mocně vykřiknuté, srdce naše nepohne se, mír v něm sídlo staví, nerozechví vítr v poli těžké zelné hlavy. 50
OLOUPENÁ RODIČKA.
Co podemílá kořeny, cit deistický, vrozený, co víru naši ničí? Tu odpověď je prostičká. Že sama boží rodička se chvět má před lupiči. Kdo v dnešních časech nucen žít a zachoval si právní cit i praktičnosti špetku, ten nejlépe ví, co to je, ten nejspíše ví, co to je, být přes noc bez majetku. Toť přímé spění ve zkázu, krást s milostného obrazuobrazu, a přec jsou lotři tací! V těch lidské srdce nebije, ti za perlové colier jí vrazí imitaci, A čelenku a prsteny a řetěz divem svěcený jí prostě sejmou s plecí, vše lotr taký vykoná a nejsvětější Madonna má jablonecké věci. Duch lidu trpí nevinně a v hluchém přítmí svatyně on škodu cítí spolu. Nuž žádný div se nestane? Co zbývá, drazí křesťané? jen volat o patrolu! 51
KORUTANSKÉ MALVERSACE.
Taková jest, temná zemi, všecka tvoje nádhera, gigantické ledné hory, zasmušená jezera, na kterých je zrádný přísvit, pohled hlubin smrtící, salaše na velkých výších, vystavené vichřici, ozónu i slunce žehu, mlze, bouři, lavině, tím mi, zemi Korutanská, imponuješ jedině! Nelze ovšem zatajiti jistý podiv hluboký, spontanní cit katolický jaké plodí pokroky. Lid tvůj z náboženství vzešlý, k prsu církve přissátý, jak se učí hospodárně spořit svoje dukáty, pod ochranou duchovenstva co strážného anděla, vzniká v lidu probuzeném spekulace veselá. Blah, kdo doufá; v moci vyšší nikdy naděj neztratí, nebe bude pronikavě Raiffeisenkám žehnati. Korutansko, zemi temná jako vnitřní Afrika, nejen horstvem, jodlováním příroda tvá vyniká, není jenom kraj tvůj luzný na kamzíky bohatý, neproslul jen kretinismem, protěží a volaty, k jiným věcem významnějším zdá se býti zvolený lid tvůj přísně náboženský s nahatými koleny. Oddávám se plným právem labužnické naději, že si získá značnou slávu největšími zloději ze řad tvojich mravních vůdců, přistrojených v klerice. Proslavíš se v celém světě, zemi temná, velice! 52
BYL JEDNOU JEDEN..JEDEN...
Byl jednou jeden mocný král, jak vetchá báje svědčí, živ za devíti horami a svedl mnoho řečí a z moře, hor kol říše té byl mocný věnec uvit, však vzdor tomu ho celý svět moh’ slyšet pořád mluvit. Tak za všech dob v tom království se držel pokoj svatý, neb lid byl mravně nezkažen a neznal demokraty, i právní jeho představy ty byly tolik chudy, že by to v našich poměrech snad nešlo bez ostudy. Vždyť prosím: lze si představit, by národ třeba skrovný se mohl dobře obejít bez voleb do sněmovny? A vůbec, že by národ ten, jak jiní mají v zvyku, tam nepěstoval jaktěživ pražádnou politiku? Lze míti za to, že by lid, jenž spokojen je sice, se tvářil naivně udiven při slově konstituce? Lid nebyl z těch, v jichž útrobách jen nepokoje kvasí a klíčí chmurné revolty a pobuřlivé hlasy. To lid byl věrný, žijící ve prvotním svém stavu, jenž nikdy státním zřízením si nepolámal hlavu, jen sil a klidil, množil rod a nosil dávky, daně a vladař držel občas řeč, však neděkoval za ně! Měl poměr jejich vzájemný své primitivní vnady 53 a nikdy se už neuzří, co bylo zříti tady. Tam za devíti vodami, jak vetchá báje svědčí, moh vladař před svým národemnárodem, kdy chtěl jen, vésti řeči, neb mohl s lidem nakládat jak statkem svým a zbožím a podle báje zvetšelé byl instrumentem božím. 54
PÍSNIČKA O ŘÍŠSKÉ RADĚ.
Milý bože, jak se urodilo! Do jaké to výšky pneme se! Poslancové procitlého lidu boxery se stali z profese. Cíle naše, chval bůh, nezůstaví pochybnosti ani ve slepém: spojení a rozkvět obapolný zasedací síně s výčepem, z něhož bychom, Češi, Němci pili, sbližujíce různost nářečí, za druhé, by v každé sesi byly pořádány hody prasečí. 55
VOLEBNÍ REFORMĚ.
Féerie se velká v domě tají, kusé zprávy na ven pronikají, věští hec, konec postům, chabé mravní psotě! Objeví se s dlouhým nožem v botě všeněmec. Každý talent uplatní se tady, respektován bude ze zásady každý směr, vezme na se – všecky žerty stranou! – vstupní roli pro bas pivní psanou Schönerer. Sólo pro bas. Doprovodí bubny. Tento part má nad obyčej chlubný prudký spád, udrží se nejdýl ze všech svěží; v dobrém pivě mocná síla leží častokrát. V introitu zobrazí se živě bouře, jež se po německé nivě roznáší; aby vznikl cele dojem chmurný, rozmlátí se hlasovací urny na kaši. 56 Jiné frakce? Všecky budou činny, súčastní se skvělé kočičiny ti i ti. Mrtvé dítě porodila vláda, žádný z pánů, jak je měla ráda, necítí. Mrtvé dítě. Trapnou zkoušku viny čas od času pánbůh do rodiny sesílá. Běda chvíli, která v mysli tkví mi, když jsem tajně s hejsky lecjakými zhřešila! 1906.
57
AVIATIKA.
Vstříc nové době! Jaká slova! Co budoucnost v svém klínu chová, to dnes už jasno dítěti; dnes stáváme se živlů pány a známe dvojí aeroplany: jež letí a jež neletí. To Blériot i Wright a jiní tak požívají dobrodiní pít nové sféry dosyta, však na rozdíl té čisté snaze zas odrůda, jež byla v Praze, ta v prvé řadě – nelítá. Co není dnes, se může státi, my ostatně jsme srdcem spiati se francouzskými přáteli. Nám aliance s nimi žhavá týž sladký pocit v Chuchli dává, tak jako bychom letěli. 58
ROZJÍMÁNÍ.
U nás je, chval bůh, všeho dost a žádná nouze není o možnost, býti veselým a míti vyražení. Kdo piješ rád, nu směle pij, co nevypil bys k stáru, vždyť beztak síla národní se prýští z pivovaru. Jen pivu za svou povahu jsme zavázáni k díkům, jeť ono v těžkých hodinách jak sladké narkotikum, a lidé žitím zrazení pod bílou jeho pěnou mír najdou – byť jen zdánlivý – a klnout zapomenou. A mravní z něho prospěchy? Ty nelze hradit vodou, neb vezdy genij národa se vznáší nad hospodou, kde různí lidé věhlasní svou trudnou žízeň hasí pro blaho, rozkvět, velikost a pro budoucnost rasy. U nás je, chval bůh, všeho dost, až začasté se věru nás rozpačitost zmocňuje a těžkost u výběru. Hle, ženy! Kdo by netoužil, jsa mužem, míti ženy, v nichž smysl toho života jest jaksi obsažený! Mít ženy vždycky žádoucí ve věrnosti i zradě, jest naplněním života po pivě v druhé řadě. A cokoliv už bylo knih kdy napsáno a čteno, na všech,všech co signum původu,původu je sladké ženy jméno a proto ty, kdo piješ rád a poměry znáš zdejší, si můžeš dopřát požitek o ženu složitější. 59 Neb ke všem možným potřebám jsme přihlíželi zpředu, na potaz vzavše kulturu i dějiny a vědu. Pln pivních par, pln tužeb, muk, jež vzpínají se k ženě, tu najdeš lásky surogát tak skrytě, utajeně, beze všech mravních závazků, jež z této věci činí kus sociální úlevy a pravé dobrodiní: za základ taxa jednotná a poskytne se ženství. Nuž vzhůru, pivem napiti, přes lidské důstojenství! U nás je, chval bůh, všeho dost, však třeba za to míti, že pití, láska placená as málo ducha sytí. Duch rovněž chce být nasycen, jak naše tělo žádážádá, a to je v našich poměrech dost nepřístojná vada; tu velká mravní pochybnost nám v slovech stoupá na rty. Budem v té věci bezmocni? Ne, ještě máme karty! Hra v karty, kterou sílí duch, je mocná vzpruha žití, a člověk velkost morální v tom krátkém boji cítí, jak v zápolení s osudem své trumfy na stůl metá, proti nimž sláb je celý svět a věci toho světa. A v chvíli té se v základech sám vesmír může kácet, však člověk zmohl osud svůj a táhnul..táhnul... jednadvacet..jednadvacet... 60 U nás je, chval bůh, všeho dost, jak podotýkám znova, a proto lze číst s úsměvem ta hořká moje slova, neb kdož ví, jakým způsobem já v soukromí svém žiji, a slova jsou jen tištěná a skutků nezabíjí. 61
NOVÉ KRÁLOVSTVÍ.
Zjeví se nám Černá Hora ve vyšší teď nádheře, vyšší vlny dmout se musí na Skaderském jezeře; výše budou strmět hory, větší rány z pistolí, zavedou se všeobecně vyšší třídní tituly; ujme se chov větších mezků, vetší kozy, slepice, každý bude od zrození míti větší ambice. Vyšší názor politický, dějinný a světový v každé hlavě zatemnělé světlo zase obnoví..obnoví... Čím se stanou tyto divy? Kdo to všecko učiní? Tážete se příliš naivně. Královský dvůr v Cetynji! Starý junák bude králem. To jest jádro u věci, odloží jak obuv starou vetchý titul knížecí. Sivý sokol na své výspě zdržoval se půl sta let, jistý pocit zneuznání jeho nitro jaksi hnět. Ale dnes po půl stu roků vysoko se povznese, k čemuž jest mu udělena z Italie koncese. Plesej, lide loyalní, všichni bratří Slované, na které se špetka slávy taky z toho dostane! 62
MARŠÁLSKÉ JUBILEUM.
Má každá rasa svoje znaky, – my Čechové je máme taky – jichž na věky se nezhostí, v nás Češích je a vždycky byla jen úcta pevně vkořenilá ku milostivé vrchnosti. Neb bez vrchnosti býti živi? To byl by život kormutlivý, nač žíti ho pak, věru nač? My srdcem ještě žijem v čase, kdy nad zády nám vznášela se jen mušketa a karabáč. Ach, jaká leta! Skoro snivě se tratí v dálné perspektivě, když člověk nazpět pohledí... Zde není dosti stuh a kvítí! Ať Jasnost stále živě cítí svůj poměr pána k čeledi! 63
VZHŮRU!
Zůstaneme sobě věrni v temné knihtiskařské černi do těch hrdel svých, pozvednou se rabi bídní, přejde pak gemütlich Vídni škodolibý smích. Máme oheň v pěsti, zraku, přes mrtvoly Vídeňáků mužem jíti v před. Život za umění slova, za Shakespeara, za Čechova chceme dáti hned. Ubrali nám jako rabu z kulturního toho žlabu sousto po soustu; zranili nás, čest nám vzali, z našich ran se nyní valí strouha inkoustu. 64
BALLADA.
Hrad Uhúberg jak v mysli mojí pne se, ač nechci začít řeč svou frásemi – co pouhý fantóm vztyčoval se v lese, víc v povětří,povětří než tady na zemi. Byl stavěn věru nezborně a pevně – však v této věci neměl rivala – a sláva věků uvnitřku i zevně se pyšným okem na vás dívala. Nuž, jaký div, když ze zlovůle smělé hrot jeho věže trhal nebesa, hrad Uhúberg, jenž neměl nepřítele, se bokem jenom hroužil do lesa. Mít hrad i věž a nemít pro ni vězně, jak povzdech jeho do tmy zapadá, a neumírat touhou po princezně, to nebyla by žádná ballada. A proto já, jenž chápu touhu žravou, též nevzepru se staré tradici, zřím princeznu se zlatovlasou hlavou a chorou duši v těle mající. 65 Jak mládí svoje na samotách mešká, jsouc spalována žízní života, jak jedna jenom z včerejška i dneška se prýští pro ni hořká jistota: Že nedosní, že nedotouží po něm a rozplyne se, nyjíc, v étheru, on nepřitrhne s bílým, krásným koněm ku mostům hradním jednou k večeru. Tou princeznou, jak domýšlím se shora, má ballada by hrozně zvážněla. Však tolik touhy na jednoho tvora!? A vyšší dívčí že by neměla? 66
PRO LÁSKU.
Já zemru, řekl útlým hlasem, dál hoře svého nesnesu, však slova ta se neobešla bez strojeného přednesu. O zemru, řekl ujec starý k své příliš mladé neteři, kdež ona stála s bílým pasem,pasem jak první růže na keři. Ta slova čiré lyričnosti „smrt pro lásku i pro krásu“ jsou prostě vzata z almanachu ve bledém modrém atlasu. Tu ptáci v parku slabě pěli i v javoru i na buku, neb lásku znali odedávna,odedávna jak bílou jeho paruku. Já zemru láskou, řekl útle, však zřel, jak růže ztepilá na líci měla uštěpačnosť, jež v almanachu nebyla. 67
LITERÁT.
Jaro, léto, podzim, zima, slunce, mlhy, kroupy, provázejte dobrotivě příběh tento hloupý, krajiny vzhled denní, noční, vrtkavý a pevný, abych nebyl na soud pohnán pro styl bezbarevný! Stůjte při mně s pomocí svousvou, všecky živly světa, neboť, jsem-li osamocen, v řeči své jsem sketa, prostý ohně, víry v práci, kterou autor chová, znuděn jsa už na počátku zvukem svého slova, unikne mi v pravé chvíli krásný obrys letmý, hasne duha přivábená, v paměti se setmí. Hřích i pravda představená drsné kouzlo ztratí, zhrubnou hnusně, skoro lidsky, andělé a svatí, srdce, rozum posluchače pletou se a sváří, hanba je mi, když vás nemám, jako povídkáři! Jaro, léto, podzim, zima, slunce, mlhy, kroupy, provázejte dobrotivě příběh tento hloupý! Bylo jednou jedno město, žil v něm jeden táta, zrodila mu jeho žena syna literáta. Ovšem, že až během času vydal knihy tiskem, já se totiž k jádru věci přenes přímo tryskem. Více mrtvý,mrtvý nežli živý, zvící mužské pěsti, který, mírně odhadnuto, nestál za bolesti, za křiky a steny tiché v pokojíčku stmělém, zranil srdce roditelky chorým svojím tělem, zalil její zraky slzou, vynutil jí rdění 68 nad fatálním dílem božím, na němž vinna není. Bez spojení jakýchkoli s trpkou věcí onou stálo léto v plné síle venku za záclonou. Byl to čas, kdy tráva s travou.travou, květ se s květem stýká, na zahradě oddechuje sléz a veronika; jednotvárné sbory hmyzu táhnou z luk a mezí, mdlobou smysly zachvacují jasmíny a bezy; byl to čas, kdy kukavice volá hlasem dutým k srdcím touhou náruživou veskrz proniknutým, k milencům i lidem hořkým, jejichž vůle klesá, obklopena na pochodu slávou toho lesa. Byl to čas, v němž trudný význam žár i vůně měly pro rodičku, vzlykající v strastech na posteli, bičovanou viditelně, bičovanou skrytě: „dítě moje, dítě moje, trpké moje dítě!“ Více mrtvý,mrtvý nežli živý, s rachitickou lebkou, povinutý žalostivě péčí mdlou a hebkou, podlomený mnohou vadou, od níž pomoc není, ani skrze snětí hříchu, skrze svaté křtění, necítě svůj poměr k světu, bytí svého vinu, pokračoval namáhavě, krušně u vývinu. Smutné tílko jako stonek choře k slunci žena, jako časná aurikule sněhy zastižená, jevil volně z moci skryté schopnost žití zřejmou, jako když ty bílé sněhy tíži opět sejmou. Klíčila v něm nenápadně bytost divná, měkká, 69 pijíc zřídlo utrpení z mateřského mléka, navždycky jsouc podrobena smutku v srdci skrytém, nepřijata nikdy s láskou, pouze se soucitem. A ten soucit znesvěcoval. Duch chtěl lásku živnou, cítě jejich různý účin silou instinktivnou. Bylo v očích toho děcka snadno dále čísti, jak je soucit rozněcuje k horké nenávisti. Ke všemu, co z něho prýští, plodíc muku kletou, k laskavosti, podávané pod tou etiketou, k lidem volným, plnohlasým, se zvířecím zdravím, s tváří k němu, s usmíváním, gestem shovívavým, k chůzi jejich, k jejich spánku, k jejich jídlu, pití, nenávist, již nikdo druhý v srdci neucítí. Nebylo to dítě děckem. Jemu bylo dáno na sklonku dne vegetovat, nežít jeho ráno, neuzrávat opojeně na úpalu prudkém... Jenom když se věže kaplí zatmívaly smutkem, červánky když na západě stály v zlatém šatě a když vzešla matná hvězda užasle a svatě. Nedětský byl život jeho, prostý sladkých vznětů, trpěl v světle citlivostí jeskynního květu, pocit lásce nepodobný tavil schránku těla, která se pak v jiné sféry jaksi přenášela, pocit lásce nepodobný, velký, zvláštní, chladný, jaký v srdci nepocítí na tom světě žádný. Pocit, který děcku kázal státi k žití cize, 70 uctívat však stužebnickyslužebnicky představy a vise, pocit vzácný, u vidění skrytých rysů sběhlý, jichž by oči zdravých lidí nikdy nepostřehly. Rostl duchem urychleně, s nepoměrem k tělu, poznávaje těžkopádnost, bludnost učitelů, načechranost jejich nauk, nudy míru štědrou, která se jak oblak těžký táhla nad kathedrou, která mrtvě zaléhala, dusila a tiskla v podvědomých chodbách duše první světla trysklá. Těžkopádnost učitelů, krutou hloupost dětí, před kterouž se neustával v denním styku chvěti, neznalý v jich slově lživém, v hraní kouzla prostém, zvyšuje svou nechuť mocnou k jejich surovostem. Všecky věci, všecky stavy propadají změně. Léto přešlo v plné síle vážně do jeseně. Přešla jeseň. Jedna zima, druhá zima... třetí... ztrácela se jak ty časy živá tvářnost dětí; ustávalo potom líce nachem čistým kvésti, kalné oči vyprávěly příběh o neřesti. V srdci, na rtech usazena chladná, kluzká zmije. Tak i jabloň opadává...Tak se život žije. Přišel věk jak letní soumrak, dusný, temný, vlahý, kdy je mysl rozžhavena smyslnými vztahy, naplněna ku okraji hlasem marných stonů, vnesených za staré doby na svět od démonů. Nad zákony mocná síla ze svých hlubin kypí, 71 měkce znějí slova lidská jako šumot lípy, pohledy dvou párů očí vzývají a bolí, dlouhá trýzeň po splynutí rozšlehuje póly; neklidnou a němou bývá chůze o dvou v háji, objetí jak spánek silná. Rtové přísahají! Políbení končí pláčem, tíhou vášně drtí, podobna jsou probuzení ze zdánlivé smrti. Láska časná, svrchovaná, předčí všechny divy, svadne jako stíny věcí, koho nenavštíví... Rostlo dítě urychleně v první leta mužná, příroda mu z množství darů mnohé byla dlužna, aby naplnil se úděl více nebo méně, aby se stal v době růží žádostivým ženě, aby plnil její snění silou svojich paží, která tělo vyčerpává, trýzní, ale blaží, aby přišel jako poutník ke rtům jejím lačným, se vzlykotem podmaněným, s přáním panovačným... Neměl těchto darů jejích. Jemu bylo dáno na sklonku dne vegetovat, nežít jeho ráno, za ženiným svodem těla hleděti den po dni jenom jako za obrazem na hladině vodní, cudným, chvějně roztřeseným jako přízrak svatý, který se vždy objevuje býti bez podstaty, jestliže už tepny v těle blízkým štěstím tlukou, jestliže nás žádost mučí míti je v svých rukou. Bez podstaty, bez úkoje, pouhá mlha vlavá, která se nám pode rtoma plaše rozprchává. 72 –To byl jeho poměr k ženě – – Prázdný, marný, kusý,kusý jako pohár po nápoji, jehož vůně dusí, marný,marný jako smysl skrytý ve hřbitovních větách, jako pohled lidských tužeb vzhůru po planetách. Trval v něm sic od počátku jasný oheň žhavý, který plál však osaměle, vzdálen od pohlaví, shasínaje zakaleně při pohlavních stycích, jako uhel zadušený v zlatých obětnicích. Zvláštní oheň, nehřející, mrtvý, bez vší změny, od zármutku souzeného z jiskry vyživený. * Jako oči cizincovy bloudil v světě klatém, mluvě slovy svého stesku. Stal se literátem. Je to jméno ledabylé. Mnohý význam chová, profese dost nezřetelná zeje z toho slova. Literát! Tož jaksi člověk, jenž své vise stery proměňuje z jistých příčin vkusně na litery. Malá vloha tlumočnická. Není to nic více. Nebo ještě přípustna je tato definice. Literát! Tož jaksi člověk, stejně jako prve, který jiným připravuje nápoj ze své krve. „Dejte ke rtům, ochutnejte, réva rmutu nemá, je to nápoj svlažující, jeden mezi všema, má svou pověst mezi znalci jeho pachuť skvělá, jedna sklenka vyprázdněná škody neudělá. Dejte ke rtům, bratři krevní, pijte, pijte zticha, 73 zřídlo jeho v mojí hrudi ještě nevysychá. Pijte, pijte, víno z krve! Nuže, kterak chutná? Kocovina po něm vzešlá je však strašně smutná, těžce pyká, bratři krevní, každý za své pití, marnost všeho, co bůh stvořil, po té číši cítí... * Jako oči cizincovy bloudil v světě klatém, mluvě slovy svého stesku. Stal se literátem. 74
MATCE.
Zlíbej, matko ustaraná, čelo svého syna, povolena z pravomoci kratší vojančina, o rok dříve může býti, jak je vidno světu, z tvého srdce odstraněna špička bajonetu. Hleď, to vzplanul do tvé noci tajně dosud skrytý pod popelem utlumený popel humanity. Pozměněny v jednom směru staré stuchlé normy, prodralo se kousek srdce z panské uniformy.uniformy, zcela malý kousek srdce mezi řády svítí, kterýž oni zapomněli v chvatu zastrčiti... O rok dříve syn tvůj mladý před milenku klekne, dříve budeš, matko, hýčkat bílé vnouče pěkné. Také může o rok dříve syn tvůj státi v poli a ty v hoři bezehlasém trvat u mrtvoly... Kousek srdce červeného z panské bluzy čouhá, a v něm, černým suknem kryta, leží smrt a touha. 75
KU KONCI ŽIVOTA.
Rok po roce mne míjí. Hořknu žitím, jak vždycky dřív, hlad nezkojený cítím po nových snech. A ony nejdou. Navštěvují jiné. Strom vnitř i zevně červiví a hyne a vzrůstá mech. Než, konečně, toť zákon, třeba krutý, že loutky musí býti odkopnuty kus cesty dál, když uvadne a odvahy se sprostí a naplní své srdce senilností pan principál. Však minulost jich umělecky skvělá, když vášeň lila ve dřevěná těla svou krev a třpyt? I ona má být pokořena nouzí a osud její účast neprobouzí, ni útlocit? Svůj celý věk jsem prožil, v srdci maje kus toho hrozného a neznámého taje, jenž ukryt jest ve věcech mrtvých, nemajících těla, jímž krev by teplá proudila a vřelavřela, a jeho gest. 76 Sbor věcí mrtvých: loutky, sochy, stromy své měly těžké, temné podvědomí, své úsilí a ty mou duši cestou hluku prostou, kde prostory a prázdnoty jen rostou, pak vodily... Však cit můj zkoral. Vůně věcí svadla i zamčeny jsou vchody do divadla, kde já jsem hrál. Dům pustne valem. Trochu úzko je mi a tady leží obličejem k zemi můj personál. Ni hlásku v domě. Ani očí snících. Prach přejemný se stele po lavicích. Nic nebolí. Smrt jenom sama, aplaus její mrazí, však nikdo jiný z hnusu nepřichází zřít mrtvoly... 77 OBSAH
BEZ KONFESE5 JEGLIĆ BISKUP10 CESTA K LÁSCE12 VETERÁN14 REVOLUČNÍ15 PLÁČ OTCE DUCHOVNÍHO16 NOVÁ HESLA17 „1848“19 DEGRADACE21 VEČER K ÚCTĚ JULIA ZEYERA24 VOJEVŮDCE26 TĚLO ŽENY28 LIST PROGRAMOVÝ29 HOSPODÁŘSTVÍ30 VROUCNÝ DOPIS33 NOVÁ FÁSE34 KONSTITUCE36 POSVÍCENÍ37 SLEČNĚ39 SRBSKO40 MODLITBA V PENSIONÁTU41 VE JMÉNU SVĚTLA42 RCI, ŘÍME...48 KRAJ50 OLOUPENÁ RODIČKA51 [78] KORUTANSKÉ MALVERSACE52 BYL JEDNOU JEDEN...53 PÍSNIČKA O ŘÍŠSKÉ RADĚ55 VOLEBNÍ REFORMĚ56 AVIATIKA58 ROZJÍMÁNÍ59 NOVÉ KRÁLOVSTVÍ62 MARŠÁLSKÉ JUBILEUM63 VZHŮRU!64 BALLADA65 PRO LÁSKU67 LITERÁT68 MATCE75 KU KONCI ŽIVOTA76
[79] TÝŽ VYDAL: SVĚT SMUTNÝCH / BÁSNĚ JEDY A LÉKY / BÁSNĚ KLEKÁNÍ / BÁSNĚ KRESBY UHLEM /PRÓSA POD TÍHOU ŽIVOTA / BÁSNĚ
E: sf; 2004 [80]

Nakladatel: Dělnická knihtiskárna; Stopa
(Tiskem Dělnické tiskárny v Praze Myslíkova ul. 1959 - Nákladem ,Stopy’ v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 80