Básně (1840)

Jan Slavomír Tomíček

BÁSNĚ. Od Jana Sl. Tomíčka.
V Praze. Tiskem a nákladem Jana Spurného. 1840.
[1] I.
Ballady, romance a jiného druhu.

[3]
Borsa.
I.
Bílé kde se hory vynášejí Ve Slovenův milé krajině, Z hory jedné hradní skály čnějí, A kol hradu v modré výšině Divokého vichru vztek zuřívá, A škvěk divný v skalném hradě bývá. Aj, kmet na lávce se žehná křížem – S lávky letí černé káně v důl; Stařec na vzdor stojí vichru tížem, Tělo klade na silnější hůl, Na bouři se dívá, třesně stojí, Dech se tají, duch se Bohem kojí. [5] Jako orlů klekty hukot v hradu, Plaménkové slují sykají; Kmet se modlí, hroznouť vidí zradu, Duše trne – oudy klesají: A tu bouřných duchů divé harce V propasť řítí ubohého starce. Jako střela mizí v hloubce káně, V hradě vládne lesů divá zvěř; Nade starcem pne se husté pláně, Outlé květy k němu sype keř. Vše se děsí bouřlivého znění – Tich jen stařec – života v něm není.
II.
Pod horou se tichý údol vije, S hrůzami zde není zápasu; Jedináť tu chyžka, a tam žije Dívka s matkou v pěkném souhlasu. Máti – kvítko na podzimním čase, Borsa – růže v jara plné kráse. 6 Potůček to jasný – jejich žití – Na pustině ticho uplývá; Neblaží je bujné světa kvítí, Jim se nebe jenom zaskvívá. Žijíť jako líbé záře ranní Mezi nebesy a zemskou plání. Jak se krůpěj rosy v druhou line A s ní svoje slasti spojuje, Tak i Borsa k milé matce plyne, S jejím žitím svoje slučuje. Těchto Slovenek je prostá páska – Vroucí jenom, nehynoucí láska.
III.
Aj, proč chyžinka ta tichá, malá V roucho smutku sebe zavila? Proč ta radost, co tu ticho vála, S hořkou slzou místo směnila? – Ach viz, v loži těžce oupí matka, Mizíť zdraví i ta čáka sladká! 7 Hle to robě – v nebi jeho zraky! Od nich v lože padá rosný lék; Těší, zoufá – pudí zase mraky – Siré robě – změřen jesti věk! Tichne máť, a mladé blednou líce – Zraky tmí se, žití prchá svíce. Děví oko slzí více nemá, Do ňader se spouští žhavý mrak; Vzdychne, zhůru ústa nese němá – Tu se kloní, shasíná jí zrak. A již nelká – víc jen tváře bledne – Nachýlí se, k matce ve snu sedne. Na ňádra svá líce ticho skloní, Ze sna počne temně hovořit; Jako úsvit se jí tváře ploní, Kolem ústek tichý úsměch svit. Zardí se den – slunce zlatí horu – A ta děva mizí v hustém boru. 8
IV.
Černé kol a kolem stojí skály, Chatrč tone v dolu mrákotě; Starucha tam – léta v srp ji svály, Smědé líce, oko v temnotě; Co si myslí – tu se přímí lehce – Opět svine se a divě chechce: „Pomoci bych mohla teď nemocné, I proč přezděla mi kouzelnic! Známť já bylin síly – léky mocné – Všeho dobrou směnu, rub i líc; Pomoci bych mohla jimi lehce, Teď však kouzelnice jen se chechce.“ A smích rozléhá se po chatrči, Starucha se dusí v chechtotu; Rovná se a opět šíji krčí, A již tichne v slabém šepotu, An k ní v slzách Borsa náhle vstoupí, A tu vzdychne, žalostivě zoupí: 9 „Dobrá ženo, mojí pomoz matce, Na ložeť ji vrhla nemoc zlá!“ Žena ušklébne se na ni sladce, Rukou o lůžko se podpírá, Při tom cosi potichounku šepce, Zamyslí se – a zrak upne k lebce. Slzami se oko Borsy skvěje, Dech jí stane, ústa maličká Tu se porozejdou, ret se chvěje – Žena myslí – potom hlas vydá: „Mohu, děvče, matce pomoc dáti, Mé jen rady musí dcerka dbáti.“ Jako květka po bouřlivém mraku Plesá, kdy zář na ni zasvítí: Tak i ve Borsině slzném zraku Radost rájská sebe zanítí. K staruše se tichým krokem blíží, An jí slovo z úst se hadem plíží: 10 „Třetího dne vzejdeš v půli noci Trhat všechněch vyšší bylinu; Přemnohé má ona v sobě moci, Stráví též i nemoc matčinu; A však roste divná tato sadba, Kde je zteklých bouřná duchů hradba.“ Děva trne, chvěje se a klesá, Od staruchy líce odvrací; Žena tiše chechtá se a plesá, Dívka z chyžiny se potácí; Teskný je to polet osiřence V hnízdo, matky zbaveného ptence.
V.
„Dítě moje, vece k děvě máti, Vím, že starucha zná byliny; Zdali však mně volí zdraví dáti, Moje rozmnožiti hodiny?“ Dcera mlčí, v slzách tone, zoufá, Pléše, opět pláče, zase doufá. 11 A den zmizí posunutý druhým, Strach a naděje k ní stejně jdou; Druhý den – mře matka bojem tuhým, Večera co záře oči mrou: I den třetí k západu se kloní, Již i orloj strašnou dobu zvoní. Netruchlí již děva, ticho sedí, U matčina lože divně sní; Oko zavře, k matce opět hledí, Posléz kolem slovo směle zní: „Tam, tam, kde ta divná roste sadba, Kde je zteklých bouřná duchů hradba!“ A máť trne, cítí žhoucí muka, Namáhá se dceru staviti; Umdlá ale nehýbá se ruka, Z prsou slova nejdou mluviti: Dcera vstane, matka chroptem brání, Dcera zmizí – matky marné lkání. 12
VI.
Mraky černé stojí nad krajinou, Hromové se sypou jekotem; Tamto vichrem věkostromy hynou, Tu se drtí skála bleskotem: Příval hučí, zdýmá potok v řeku, Proudy v rozlíceném zahřmí jeku. Což se onam skvěje na té lávce Nebes osvícené bleskami? Zda se chvěje kadeř na té hlávce, Nad těmi kdo kráčí vlnami? Kdo ty pobouřené míjí toky, A jde k hoře duchovými kroky? Živly mocně o vládu se derou, Příroda tu divě zápasí; Co déšť hasí, v to již blesky perou, Vicher s oběma zde souhlasí. Šumem proudy, hukem divým hromy Děsí tvora – žalně zvučí stromy. 13 Co se omšeného blíže hradu V běloskvoucí míhá podobě? Blesky objevují toho vnadu – V truchléť anjela to ozdobě! Což to mluví pohled, k nebi píle, A čímž dmou ňádra sněhobílé? Spěchá jako zefyrečka vání, Ňadrům nedopřívá oddechu; V hradě naslýchati zaklektání Jako v horském orlů pelechu. Když se osudní však blíží časy, Jako v hrobě všecky tichnou hlasy. Půl se noci snese – a k té skále Docházejí tiché kročeje; Vysoká se květka sklání stále – K ní se kloní matky naděje: A již outlounká ji trhá ruka, A již zajdou hoře, zajdou muka. 14 Klekne – vděčné oko vrací k nebi – V modlitbu se divý mísí škvěk; Zachvěje se děva těmi škleby, K ustrašeným prsoum tiskne lék: A ryk rozmáhá se v okamžení, A ta duše trne – hrozné zření: Když ty vichry pouští peklo zrádné, A ta bouře sňata s okovů; Když ta kořisť rájská k zemi chladné Studeného letí do rovu; Kdy co bouří unášený smítek, K hrobu starce metán něžný kvítek. Ejhle jiskra jak se v noci kmitá! Ejhle z nebe hvězda hozená! Zda to jasná perla k sobě vítá, Čili bledá smrt se býti zdá? Budou-li se rdíti zas ty tváře, Či to žití ušlého jen záře? 15 Východ v mladém státi počne rdění, Hory krášlí zlatorouchý lem; Divé kolem skály tichne hřmění, Blahý pokoj vládne zas krajem. Nad horami vstane slunko zlaté, Život vchází v kraje tichem spiaté.
VII.
Vroucí láska – ejhle démant skvělý! Do něho se ranní lije zář; Jako by vše krásy kolem dlely, Kde se růžná její skvěje tvář! Od ní blaho vane smutným krajem, I ta poušť se milým stává rájem. Spanilý tvor! ona země kráska Na bohaté milo trávě sní; Nakloň ucha k srdci, kde ta páska – Slyš, tok svatých pod ní citů zní! Jak si dřímá, kolem milost leje, A kol ústek jak se cherub směje. 16 Ode hory slunce líbě svítí Na zavřená děvy očinka; Něžná ruka pevně jímá kvítí, Ústa hybou se již malinká: A v tom ladně jako mladá vesna Borsa žasně prociťuje ze sna. Střelou káně letí s hradní lavy, Střelou spěje děva k chyžině; Všecky léčné upravuje šťávy, Povyteklé ze žil bylině: A když k ústům dáť chce nápoj sladký, Vroucně obejme ji rámě matky. „Bože, dcero moje, lásko vroucí! Ó mé blaho, ty můj živote! Ó mé dítě, ty má perlo skvoucí, Bohem poslaný mi klénote! Odlož nápoj, ať si třeba sladký, Tebeť objímá zas rámě matky!“ 17 „Drahá matko! dcera děsně zvolá, Máti moje, matko radosti! Ó teď znova duše zaplápolá Nad tebou, ó rájská blahosti! Ach, co cítím, jak to dýchám sladko, Blaho moje, zdravá moje matko!“ Jak se krůpěj rosy v druhou line, A s ní svoje slasti slučuje: Tak i Borsa k milé matce plyne, S jejím životem svůj slučuje; Počneť nová žití jejich páska, Zas ta vroucí, nehynoucí láska. 18
Kapitán a jeho pes.
„Nuže, hýbej sebou, černá duše!“ Na otroka zařve kapitán; „Ať mi letíš na stěžeň jak z kuše, Prapor ať mi dolů rychle dán!“ Černoch se co lupen svadlý chvěje, A již odchází, kde prapor věje. Mladík přeubohý, otrok – člověk! Onť jen hrůzy této země zná; Pozemská co rozkoš, blahý co věk, Jako záře v mraku umírá. Duši mladou tíží kletby skály, A ta mlha kol se divě válí. 19 Již tam ku praporci vystupuje, Co pták zachvívá se na hoře; Spěchá, mate se a odvazuje, Zmámen ale spadne do moře; A ta okeána vlna lítá Černochem si jako člunkem zmítá. A lodloď plyne – loďka neodplývá – Ruce na vesla se nekladou; Mlče kapitán se chladně dívá, S obětí kam bouřné vlny jdou. V moři slyšeť upěnlivá slova, Loďka nejde – a loď dále plová. S divou vlnou u zedmutém moři Mladík velemožně zápasí; Svět ho tepe, svět ho krutě moří, Se životem přec on souhlasí; Potopí se – opět vlny zmáhá – Jenom pomoc ode bratrů váhá. 20 Bohu podobných tu není tvorů, Z nichž by jeden k spáse rámě nes; A přec jeden jest tu z Boha tvorů – A ten kapitánův jesti pes! – Rázem teď se v moře uvrhuje, K svému statně spolutvoru pluje. Nad zbouřené vyniká on vody, Tu svou sílou, tu je proudem hnán; Rozkazy i lahodnými svody Darmo zpět ho volá kapitán; Nedbá lásky, jeho nedbá hněvu, Černochu jen spěchá na ulevu. Mocně se již chápe jeho šíje, Vítězně ho drží nad vodou! Hajitele svého otrok čije, Kolem krku jímá spásu svou: Obapolně život sobě hájí, Tu se vznesou – tu je voda tají. 21 „V loďku, v loďku!“ kapitán tu řehce, „Rychle mého osvoboďte psa!“ Loďka plyne, plyne rychle, lehce, Duše v kapitánu zaplesá: „Rychle, rychle!“ přec jen volá stále, Čím víc loďka pouplývá dále. A již v letu čtvero stane chlapů, V zteklé vlny oka vyhodí; Psa jen hrdinného v rychlém kvapu Mocně chtějí táhnouť do lodí: Pes a otrok v jednom ale svazku, Co bratř milá spiati v jednu pásku. Marná snaha spolek rozrušiti Jdoucí ze života svatyně; Nešťastného chce pes hájcem býti, Neb s ním zahynouti v hlubině. Dychtí, spěchá – vroucná jeho píle – V člun ho táhne – pře se – jižť u cíle! 22 A teď v radosti se k němu chvěje, Tu naň skáče – tu se k nohoum svil; Zrak svůj stále v oči jeho leje, Smutný jinoch plesu jeho cíl. Loďka přijde k lodi – plynou dále, Všecko mlčí – pes jen plésá stále. 23
Milada.
„Budiž zdráva, moje Milado!“ K děvě panoš Harach jme se díti; „Ač se loučí srdce nerado, Vlasti na nivách mi nelze dlíti: S Vladislavem táhnu v zemi svatou, V onu zemi neznabohem vzatou.“ „Nechoď z dědin, nechoď milený! V noci strašný poděsil mě sen: Leb já zřela krví zbarvený, Život oka smrtí pohašen; Ač se věncem zaskvěly ty skráně, Nepozdravil on již vlasti stráně.“ 24 „Nebesa-li mohou přispěti, V pomoc, Milado, je povolej; Čestné slovo dal já knížeti, Ke cti se má duše věrně znej. V dalném kraji a v té půtce žhoucí S tebou bude srdce moje vroucí.“ „Tobě, tobě, milý, budou znít Tyto hlasné srdce mého tluky; Po tobě mé oko s touhou zřít, Tebe volat siré duše zvuky; S tebou i mé srdce tobě vroucí Němě půjde v ony kraje žhoucí.“ „Zdráva, Milado, buď! v posledy Oba sme si rovné sliby dali; Tvé mě neoklamou pohledy, Z útroby se věrné duše braly, S tebou Bůh!“ a toužným hledna okem, Po té rychlým v houští mizí skokem. 25 Spěje vojsko, spěje v dáliny, Zbraň se leskne, slavná píseň pěje; Minou země, moře hladiny, Přijdou kraje, kde se palma chvěje; V řady staví se již vojín Český, Vidět chrabrou sílu, v očích blesky. I vrah čeká – počnou bojové – Luk se napne – střela ostrá fičí; Štíty řinčí – jiskří mečové, Vřelá na zemi krev tokem sičí; Ten tu směle s tesákem si kráčí, Onen kyj svůj v krvi vrahů smáčí. A v ty seče a ten lítý boj Jarý Harach v dáli žene vraha; Lítých pohan obklopí ho roj, Krutou ocel již naň zhoubce přáhá – Český ale panoš se tu skytne, A smrt v silnou svoji ocel chytne. 26 A pohany jeho chrabrý meč Co lev dravce žene na vše strany; Zmateně jen Harach hledí v seč, Neví, jaký strážce jest mu daný; Po té jako záře mizí v mraku, Zmizel panoš s Harachových zraků. Druhý den se kloní na západ, Slavně v minulosti lůno splynul; Jenom Harach a s ním panoš jat, Krutý žalář kolem nich se vinul; A den mnohý duch se v poutu svíjí, Sladká svoboda jim v propast míjí. Spiatý panoš vejde k Sultanu, Z pod přílby se vlají proudy vlasů; Pancéř nejme ňádra v ochranu, Kolem plyne kouzlo očí, hlasů; Sultan na panoše zírá němě, Neví, je-li tvor to jeho země. 27 Panoš k němu ještě promluvil: „Ta dvě srdce v moci tvé jsou klínu; Chtěj, by z nich se závoj smutku svil, Neb je na vždy zahal rouchem stínu.“ I dí Sultan, úsměch na něm hraje: „Milost tobě, jdi do svého ráje.“ Ponořen je Harach v divý sen, Pěkná Turkyně tu v žalář vejde: „S pouty panoši jsi rozveden, Mine žel a hoře s tebe sejde, Ucha nakloň mému hlasu blíže, A nám vydej s vojskem svého kníže.“ „Zrádou mám já svoje pouta mást, Za můj život veliká to směna; Ode mne co žádá – má je vlast! A můj život – jako mžitá pěna! Kdež je démant, který život dává, Kdež je v zrádě skvělá moje sláva?“ 28 „Slyš mě, oslavený reku můj, V naše se mnou ujdi milé kraje; Statky i má ruka tvojím sluj, Skvíti budou se nám slasti ráje! Rychle, rychle, slyším znění kroků, A již sejmu skovy se tvých boků.“ „A víc nemám patřit v krajiny, České proslavené hory, řeky? Nemám zříti více roviny, Kde vrah námi padal po vše věky! Vždy mě bude vábit ona země, Ta má chlouba, slavné Čechů plémě.“ „Rychle, dokad čírá ještě noc, S tebou do tvého já prchnu lůna; Povstaň, dokad má to ještě moc, Světlo seje na tě slední luna.“ „A já s těmi slovy krátce pojím, Věrné že i v smrti věren stojím.“ 29 A již vazeb oudy sproštěny, V České stany Harach orlem spěje; Tábor jeho palmou skrášlený Milo se mu v ranní zoři skvěje. Od Českého slavně vítán sboru, Vděčně on tu klesne ku praporu. Nedlouho a palmy krajinám Pokoj nový přemilostně svítal; Nedlouho a ku svým dědinám Spělo vojsko, otců kraj je vítal; Zpěvem pozdravují vlasti háje, Otcův země v milé splývá ráje. Jede Harach do své krajiny, Líce vřeleji mu počne pláti; A kdy z boru vyjde huštiny, Strážce opodále uzří státi: Vítá jej a kvapí, a čím blíže – Koně staví, úžas dech mu víže. 30 Krásné oko plaje v panoši, Z pod přílby se vlasy proudem chvějí; V líci hraje úsměch k rozkoši, Milostí se ústa živě skvějí; „Milada má!“ zkřikne, spěje blíže – Vroucí láska na věky je víže. 31
Víra.
„Holla, holla, všecko do zbraně, Již nám kupec kořisť nese; Hle, kam slunce lehá ke straně, Prach se zdvihá v polou lese; Holla, holla, pohotově buď Ocelový zbraň a statná hruď!“ K rotě zvolal vůdce loupežný, Zbraně se již chápou chlapi; K údolí vůz jede dvouspřežný, Za ním kupci ticho kvapí, Slunce na západě shasíná, Zem se temnou rouškou popíná. 32 Loupeživec volá poznovu: „Statná mysl plodí reky; Toho však já rekem nezovu, Kdo jen prolil krve řeky, Hrdinský duch tím mi není znám; Slyšte, jaký hlas já nyní dám.“ Ještě pohlédne si na chasu, Všickni-li mu pevně stojí, A svou vida věrnou okrasu, Že se pekla zmoci strojí, Statné mysli přerozkošný kvas Vydá tento zvukomocný hlas: „Aniž co se lidem podobá, Nechci za svědka již míti; Nuže, kdo z vás je ta ozdoba, Kdo chce mojím rekem býti: Ten ať setne hlavu bez tíží Tomu, co zde rozpiat na kříži.“ 33 Jako bleskem chasa couvne zpět, Zachvějí se osykami; Strachem prvé kolem ztřásli svět, Teď strach je a hrůza mámí. Při tom ustrašený jejich duch Ticho k sobě mluví: „Spas nás Bůh!“ Vida chvění vůdce loupežný, Zahřmí po strašlivém vzdechu: „Kdo z vás uchvátí vůz dvouspřežný, Strach-li jest vám z kusa plechu? Velím tedy, rychle dá se v čin Nejmladší z vás – ten jest Morovín!“ Zachvěje se loupeživý rek, Zámotným se krokem plíží, Aby vykonal, co vůdce řek, A sťal hlavu spáse v kříži; A již tasí ocelový meč, Již ho vede v rozkázanou seč: 34 A meč nade hlavou zastaven, Smysly rekovské se matou; Divoch krotne – síly pozbaven Před tou hlavou sobě svatou. Šepce – temně cosi padá v sluch – Tišeť on se modlí: „Toť můj Bůh!“ Děsně slova tato vysloví, A meč z rukou slabých padá; Střelou zmizí mladík ve křoví, Spěchá přes lesy a lada; V dáli duše mladá zalkala, Jak by lítice ji stíhala. „Rychlost neunese jelena, Dostihneť jej moje střela; A však díla mnou teď velená, Chci, by se v skutku skvěla. Nuže, kdo z vás mi to vykoná, Lupu větší půli míti má.“ 35 Omámený stojí vůdce sám, Z chlapů žádný lupu nechce; A již rachotí vůz k dolinám, Kůň si jarobujný řehce: „Sám já tedy přinesu vám cech, Z čeho bázeň, to že mrtvý plech!“ Rychle – tu jde volněj ke stromu, Na němž visí Kristus zbitý; Tasí ocel v kříže pohromu – Ohlédá se vůdce lítý: A když v ráně meč se leskoce, Zahuhlá vrah – zpátky drkoce. „Kryj se, neukryješ sebe – dutý strom? Nic, nic! to jen černá šalba! Všady mého meče dojde hrom, To jen pekelná jest malba!“ Ocel klesá – tmí se vůdci zrak – Kloní šíji – hlava plna mrak. 36 „Buřte na mě hnusné potvory, Shýbejte se vichrem směty; Rozdírejte živly otvory, Ztekem požírejte světy! Zdali země zvracuje můj krok, Čili vyšší moci jest to rok?“ Aniž se to větve sklánějí, Vicher jen v té duši bouří; Aniž se to mraky válejí, Černá se jen mysl chmouří. Hřívou třase mocný, starý lev, Ústy černá se mu pění krev. „Co to křížem mate smysly mé, Na bludné mě svádí stezky? Statně odhalím vám ňádra své, Nebes zhoubonosné blesky; Sem, sem, bouře, svoji sílu skup, Tobě-li je vnadný ze mne lup!“ 37 A ty větve níž se sklánějí, A v té duši vichr bouří; Na prsou se mračna válejí, A strom bleskem zňatý kouří: Hroznýť k zemi pusté vůdce kles, Sledním zdechem zavzněl vrch a les. Divou chasu hrůza pojala, Žasem krotne – prchá v strany; „Spas Bůh duši!“ v běhu říkala, A šla hledat tišší stany. Mrtvý pokoj vládne dolinou, Zem se kryje pode hájů tmou. V rovině již řehcí koňové, Dupot jejich ohlas budí; Rychlým krokem jedou kupcové, Tichou duši bázeň trudí; V stranu kloní se, kde stojí kříž, A kde vládla pustých synů říš. 38
Král Alboin.
V bitvu kníže Němcův Alboin Volá krále Kunimunda; Padne vojsko, padne král vojín, Jata i dceř Rosamunda; Vzejde kolem smrti bledý stín, Nad tím plesá vítěz Alboin. V smutku stojí růže nad hroby, Hořem hlavu níže kloní; I žel krásně plyne od roby, Z moře oka slzu roní; Shýbá se a otce béře v klín, S plesem na to patří Alboin. 39 K Rosamundě vítěz přikročí, Od mrtvoly kyne vstáti; V slzách děva rychle vyskočí, Ticho jme se anjel státi. „Tys má choť!“ a zbraní máchne zpět, Otci setne hlavu: „Na pamět!“ Vzdychne děva z duše hluboce, Ňádra se jí mocně vlají; K Alboinu zírá divoce, Ohněm city v oku plají; Z otce hlavy ještě krev kapá, V líci Alboina úsměch hrá. „Staniž mi se hlava koflíkem!“ Volá v chladné ve krutosti; A již hladí soustruh lebky lem, Rovná jeho nerovnosti; A ten koflík, hlava předrahá, Slzou hořkou smáčen – pro vraha. 40 Slavná hostina je v plápolu, Všecko v divém kvasí ryku; Ze lbu koflík nešen v hlaholu Podlé Kanibalských zvyků; Divý Alboin pak vyjde v před: „Rosamundo! piji na pamět!“ Větev hromem sťata ve květu, Krásné květy rychle vadnou; Krása děvy již je v odletu, Jemných citů ohně chladnou; Ona v temné chodí pečery, Kde ti hadi sídlí s ještěry. Opět volá vůdce Alboin Langobardy na zem Vlachů; Hrůzu chová jeho mysli čin, Zemi krásnou vidět v prachu; Gepidi a Sasi, Volhaři, Bouří jako vlci, ohaři. 41 Vlach se poukrývá do slují, V ohni jeho vísky, města; Divé hordy kudy veslují, Zhouby tam a smrti cesta; Pánem země Alboin je král, V skutku vidí, co si v mysli přál. A boj v kvasy opět změněný, Réva počne věnce plésti; Alboin tu v duchu zjařený Koflík ze lbu velí nésti: „Nuže, slavně koluj líbý med! Rosamundo, připij na pamět!“ Ticho Rosamunda stanula, City nevlní se k právu; „Ještě žádám, Rosamundo má! Rozmnož tuto dnešní slávu!“ A dceř ve lbu otce bere med: „Alboine! piji na pamět!“ 42 Rosamunda nejde v pečery, Temna jest jí síně kvasu; Sídlit nejde s hady, ještěry, Ti se krouží z jejích vlasů; Proměnil se mladé růže květ, Žhavý drak již bere zhoubný let. Přes tichou noc bledá luna jde, Spánek snes se k Alboinu; K loži slabé světlo zamihne, Rosamunda stojí v stínu; A tu na popraží temném zář Ve dvou mužů padne dýky, tvář. Malým dechem shašen světla zdroj, V loži kruté slyšet vzdechy; Marný, marný Alboina boj, Ještě lkají slabé dechy: „Rosamundo! – znám tvé duše jed!“ A noc černá zavzní: „Na pamět!“ 43
Smečná skála.
Někdy rytíř mladý, divý, Na tři lepé sestry metnul zrak; A zrak, plamen ostrý, lstivý, Zplašil holubičky v lesů mrak. Vzteklá bouře duši hněte, Na kůň! v rukou luk a šípů zbraň; Spěchá, kde se kanec plete, Outlá kde se poukrývá laň. Zírá jestřáb s jasné hory, Letí za kořistí spanilou; Přes křoví a dlouhé bory Divý Lesoň spěchá za Vílou. 44 Hučí řeka po úvalu, Spiatý kde je Děčín vnadou hor; Víly plují z Labských valů, Na břehu se kryjí v stinný bor. Šípy letí nad vlnami, Na druhý břeh lovce kletba zní; V proud se metá – za děvami Zas se divoch žene v zuření. Přes spanilé vlny země Labutě tři rychle splývají; Tu se kryjí v nížin temně, Zase na horách se blýskají. Vzejdou na vrch Smečné skály – Boky páše propast hluboká; Labe v čele proudy válí – V zadu kůň a tváře divoká. 45 Skok, a bílá jedna růže K Labe vlnám se již kolotá; Za ní krásná její druže Větrem také se již míhotá. Na skalinu rytíř letí, Chechtem jeví nad kořistí soud; Spanilá tu růže třetí Za sestrama kolotá se v proud. Dvě ty jala vlna v sobě, Nade hrobem vanot ticho dul; Třetí, nejkrásnější robě, Zhůru malý ostrov pozdvihnul. Letmo rytíř v důl se vrátil, Divě chechtal se a rámě pnul; V proud se vrhá – proud ho schvátil – Nade hrobem vanot ticho dul. 46 Sirá děva převesluje Svojích sester nepokojný rov; Ještě slza v řeku pluje – Potom ve svůj sirý spěje krov. Vlna za vlnou se válí, Každá cosi nesrozumně dí; Tam však hledni na vrch skály, Křížů tré ti více napoví. 47
Šongor a Luboň.
Proč se každé oko slzou chvěje, Proč lid zírá v nebes modřiny? Proč se v každé srdce žalost leje, Šomolanské lkají krajiny? Snad duch s hory šumné blahočinný V bouři jede lidské trestat viny? Ach, to Šongor stojí na pavlači Hradu, starým mechem šedého; Proto tiché vísky truchlí, pláčí, Vidouc tamto zhoubce strašného! Neb zas nevinnou si peklu věrná Hledá kořisť duše jeho černá. 48 Otrok někdy, mečem svým a kuší Přežádoucí došel volnosti; Otrokem však zůstal ve své duši, Nepochutnal zvůle radosti; Kdo mu poddán, toho k smrti mořil, Zhynul, kdo se jemu nepokořil. V srp se ohnulo již smědé tělo, V obličeji vládne tmavá noc; V divoká se mračna kryje čelo, Kde se hromů strašná tají moc; V oku není blesku nebeského, A však oheň draka plamenného. Smrt jsou jeho slova; křivá ústa Doupě jedovatých ještěrů; Pod ním pěkná země leží pusta Jako smutné kraje severu; Nevyjde tam slunko veselosti, Aniž zajdou mračna se žalostí. 49 „Luboň! zařve tyran; sem ať spěje!“ Kvapný sluha letí v doliny; Již se Luboň nad tou zprávou chvěje, Stane – jakby došly hodiny; Zhůru patří ku věčnosti prahu, Pod ním země jako v divém zvahu. Ještě ku choti se vroucně vine, Se svými se loučí dítkami; Jenom malá ještě doba mine – A již cestu skrápí slzami. Spěchá a lká, v oku hasne záře, Noha klesá – již i blednou tváře. „Otroku! proč přede mnou se vina Podezřelé činíš úsměchy? Poznáš ve mně svobody teď syna, Který v smíchu nemá potěchy. Mluv a věz: kdo hanbu na mě plije, Šlapán bude jedová co zmije.“ 50 „Pro Bůh rač mi, pane, odpustiti, Toť byl úsměch jenom přátelský!“ „Já tě nechci za přítele míti, Nejsemť více já chlap sedelský; Ať jsme někdy spolně stáda měli, Mně svobodu meč a kuše zděly.“ „Odpusť! vždy co pánu bude tobě Duše moje úctu skládati.“ „Nic tak bloude, sebeř sílu v sobě, Neb se rychle musíš pokáti; Zdíš-li ty mně dosti ve svém činu, Zmyješ i hned černou s sebe vinu. Viz, teď slunce nejvýš v nebi plavá, Odebeř se rychle z pohoří; Před Erdödim, pánem mým, tvá hlava S tímto lístkem ať se pokoří; A dřív, nebeská než shasne svíce, Nazpět přijdeš – sic tě není více!“ 51 Luboň lístek béře, trne, skráně Kryje, klesáklesá, jakoby dul mor. „Ať je třikrát větší nebes báně, Ani tvůj tam nedoletí or!“ A již padá před zhoubcovy nohy, Prosí, volá všecky z nebes bohy. „Pryč, pryč!“ vzúpí Šongor, ukazuje Cestu, též i dolu temnotu; Ve slzách tu Luboň k němu pluje – Nezmění však peklo v dobrotu; A když klečí, milou patře stranou, Choť a dítky na mysl mu tanou. „Odpusť, pro Bůh! odpusť ubohému! Ejhle s dítkami mě spiatého! Odpusť, odpusť otci nešťastnému, Šetři toho svazku svatého: Nenič dítky, nešlap je tvá noha, Odpusť, pane, pro velkého Boha!“ 52 „Moje staň se vůle!“ krutě znělo Slovo Šongorovo k Luboni; Všady jako pohřební to pělo, Ano právě poldne zazvoní. V chmurné dáli temné hromu huky Žalně lkají se zvonečka zvuky. „Všecko darmo – všecko! neznáť Bože! Otcovského citu blahého! Proň však, jehož vrhla nemoc v lože, Pro otce mi odpusť slepého!“ V tom tu zhoubce hromové co lítí Zařve, hrozí, že ho s hradu sřítí. Omráčený Luboň rychle vstane, Nakloňuje ucha k lesině; Jaký to šum s tam té hory vane – Co to zvučí v celé krajině? – Luboň slouchá – zdychne, žasne chvíli, Klekne – potom letmo s hradu pílí. 53 Nespěchá tak chmurný oblak chutě Jak on přes křoví a přes rolí; Jenom Šongor stojí nepohnutě – Za Luboněm hledí v podolí; Posléz co duch ve hrad vejde pustý, An les Luboně mu zakryl hustý. Bouře zuřila co diví běsi, Hromová se mračna srážela; Tu hlas: „Luboň, Luboň!“ všemi lesy Zvučí, jako by hlas anjela; Zastaví se, poslouchá a žasne – Vida v záři háj se lesknouť jasné. Jako když se ráno slunko zrodí A vše budit spěchá k životu: Skvělá takto lesem plave lodí, Všady rozlévajíc jasnotu; Zlatá čtyři broni táhnou kola, Jde to rychle přes vrcha a dola. 54 „Zhůru, vece vozka, na vůz ke mně!mně!“ Skvělé pozastaví komoně; A již mráček bílý s černé země Žasnoucího zdvihá Luboně; Vozka švihne bičem, přese skály Praskot strašným se již hukem válí. A vůz jede, již to větrem letí Jako blesky nebem házené; Lesy vůkol vyjí – strašné jetí – Země stená, nebe plamenné! Řvoucí ze všech světa uhlů hromy Drtí skály, tvrdé kotí stromy. Vicher bouří přes spanilé kraje, Všecko s místa svého posuna; A přec tam to jede jako hraje, Slovenů kde skví se koruna. Blesk, hrom a vůz zlatý – vše se hrne, Tich jen Luboň, mlče v duchu trne. 55 A když slavně jedou přes zedmuté Řeky, přes krajiny ztopené, „Cíl zde náš!“ dí vozka, tvoje„tvoje kruté Pouta na polo již shozené; Popil! bouří, která sem nás nesla, Budem zpátky opět řídiť vesla.“ Luboň se již s bílým snáší mrakem, Lehounko se nese ku městu, Zpátky děsným ohlédá se zrakem Na vozku a dálnou na cestu: A mře, tu se opět poosvěží, A s ním mráček spěchá, k městu běží. V záři skvělé divný vozka splývá, Jasný plamen jeho koně strou; Mlče pokojným se duchem dívá Na mraky, an bouřně nebem jdou. Což to oko, což to jeví ústa? Hrůza, též i láska k němu zrůstá. 56 A již stále bysi naň se díval, Ať si rychle plynou hodiny; Jest to, jakby cherub tobě kýval, V rájské tebe vábil krajiny. Pohled na vyšší je duchy vděčný, Patře na ně, bereš sám let věčný. Ode města viděť mráčku vlání, Milý Luboň snad se vracuje? Ano zvěstuje to koňů ržání, Na mráčku že tamto vesluje. „Zhůru, zhůru! beze všeho dlení Přes bouř a hrom zpátky v okamžení.“ A vůz letí, zas to znova spěje Jako žhavé nebes opony; Divá zvěř se v poušti hrůzou chvěje, Příroda své trhá zákony; A přec jede vozka jako hrajehraje, Kde jsou otné Luboňovy kraje. 57 „A již nežel, z toho trop si smíchy, Vašich krajů zhoubce zahynul; Bez Boha jest tyran veždy lichý, Tebeť Bůh svým pláštěm obvinul.“ Tak zní hlas, a Luboň v čilé slasti Vidí v blesku hájiny své vlasti. Na vysokém, mračny krytém hradu Šongor pusté čelo svrašťuje; Divý zrak se vrhá ku západu, Sluch se k hoře šumné skloňuje. S holubičkou jestřáb vede půtku – A přec z vítězného strach má skutku. Osudní již přicházejí časy, Rychle prchá doba na dobu; Šongor divými se chechtá hlasy, Béře na se pekla podobu A rce: „Nízkosti mé na posledek Padne odporný i tento svědek.svědek.“ 58 A čas míjí – a bouř láme bory – Slunce svého cíle dobíhá; A tu hromný ode šumné hory Praskot po krajích se rozlíhá; Hrad se třese, tyran strachem chvěje, Smrtná bledost ve tvář se mu leje. Hora šumná opět plna zvuků, An se Luboň pánu pokloní; Za ním do hradu vůz jede v hluku, Před ním černí pnou se komoni; Strašlivé se na vůz mračno seje, Jasnotou se vozka jenom skvěje. Černé mračno plyne v hradní skály, Zhoubce pojme – sype vozu v mrak; Vozka švihne – lesy zvučí v dáli – Luboň plesá – hrůza míjí zrak; A to slunce ještě z mroucí tváře Milé k němu odesílá záře. 59
Pramen.
„O zdroj chci já hrázi míti, Řetěz se k ní přiková: Zdrojem kdo chce zdraví píti, Pánu hory peníz dá.“ Hory Růžové pán v zlatém hradu Ke svým sluhům takto hovoří; A ti věrní na zlou pána radu Sluhové se nízko pokoří. Léčný pramen líbě z hory plyne, Kolem nemocemi spiatý lid; A ten rozkaz jako had se vine, Ku pramenu blíže nedá jít. 60 Chlapi železo již kovou živé, Mocné hráze kladou sebe výš; A lid trne – vzdychy žalostivé – Ke drojizdroji mu nelze jíti blíž. „Pane, hráze udělána, Jak tvá chtěla vůle mít; No tvá mysl oklamána – Pramen z hory přestal jít!“ „Zrádný sluho! střelou klesni – To má vůle nechce mít! Duše tvá leť v hrůzy lesní, Přestal-li mi pramen jít!“ A již nehrá zdroje šum blahého – Na slunci se perly nelesknou; Níže nachyl k zemi ucha svého – Pod zemí ty vody teskně jdou. 61 „Hloubě zemi vyhazujte, Rychle spějte za zdrojem! Spěšně, sluhy, vyvažujte – Pramen kryjeť skoupá zem!“ Sluha váží, vylamuje skály – Ku dolu se kloní zpytný zrak; A šum zdroje slyšet opět v dáli, A to oko černý kryje mrak. „Pane, jižtě hloubě valná, Aniž kámen hlasu dá; Oči kryje noc tam kalná, A zdroj dále ustoupá.“ Nářek se kol hory smutný vlaje, Slyšíť chorý slova strašlivá; Zvukem žalným horní hučí háje, S nimi lká ta duše citlivá. 62 „Hloubě, sluhy, dále ryjte!“ „Nelze, dej nám světa půl!“ „Nuže, tedy mě tam svijte, Spusťte na černý mě důl!“ Z výše dravec letí do tmy lesů, Dychtí schvátit kořist v drápů moc; Hory Růžové pán v lítém běsu Spuštěn na důl v černou noc. „Pramen, pramen!“ Lid tu v plesu hlásá, Pramen pojevil se z jiných stran; Plesem zvučí háj, a zem se třásá A v důl sype – a tam pohřben pán! 63
Jury a Jela.
Jele vadne mladý Jury, Ještě doba – shasne zrak; Jela volá pomoc shůry, Teskně hledí do oblak: Darmo, darmo, hasnou zraky, Tmavými se halí mraky. Slunéčko je na západě, Slední záře lije v krajiny; Jury zírá po své Ladě, Oko pojí s okem Jeliny: Ona pláče, on se směje, Z ní smrt, z něho život věje. 64 „Jelo, co to slyším, Jelo? Slavíkovy zvuky! Poslyš – zažeň muky – On nám zpívá, K sobě kývá – A to v ráje, drahá Jelo!“ „Jury, co to slyším, Jury? Umíráčka zvuky – Hrozné jeho muky! On ti zpívá, K sobě kývá – Zůstaň, zůstaň, drahý Jury!“ „Aj, aj, drahá duše, Jelo! Tvoje láska Slabá páska – Bídná zem a bídné tělo.“tělo. 65 „HleHle, hle, co to vidím, Jelo? Skvělé byty, Z blesků slity, Záře svaté, Všecko zlaté – Viz, viz, moje drahá Jelo!“ „Vidím Jury, drahý Jury, V rakvi byty, Z kovů slity, Záře svaté, Všecko zlaté – A přec hrob jen vidím, Jury!“ „Ne, ne, drahá duše, Jelo! Mnohem větší vidím byty – Stěny z hvězdných tahů slity, A ty myriády Oriónů – Zlata nebes plnou zónuzónu, O pojď se mnou, drahá Jelo!“Jelo! 66 „JakáJaká se to míhá podoba? Zelenou mi růšťkou kyne – Bílé kmenty její ozdoba, Záře božská od ní plyne – Zdali duch to, zdali tělo? Viz, viz, moje drahá Jelo!“ „O můj Jury, slasti milená! O již duše tvoje hyne; Ona kmentem není zdobena, Neb to smrt ti růšťkou kyne.“ „Kyne, kyne – níž a výše – Sladko usmívá se – Otevírá věčné říše V nepojaté kráse. S Bohem země, s Bohem Jelo moje, Políbení ještě v ústa tvoje!“ – 67 „Jury, Jury, jakéž políbení! Slasti blahé, rájské lahody! Cit nebeský, ducha věčné chvění – Či klam, či to skutek přírody? Jury, Jury, jakéž políbení – Slavné zvuky slyším, rájské pění!“ „Nemůže to slyšeť Jela! Umíráčka zvuky, Hrozné jeho muky; On ti zpívá, K sobě kývá – To jen slyšeť může Jela.“ „Ach ne, drahá duše, Jury! Rájských citů klokoty, Slavíkovy sladkoty, On nám zpívá, K sobě kývá!“kývá! 68 „A coA co vidím, drahý Jury! Ráje pásy, Nebes krásy, Kde ten sladký větřík vane, Jara s láskou věčně stane; Kde se kvítek zimě nekoří, S květkou o milosti hovoří, Ony máje, Ony ráje, Kde ty tisíceré lípy stojí, V jejich vůni duše sebe pojí, Kde se palma sklání V míru věčném vlání. Vidím, vidím ony nebes kraje, Kde se láska v proudu věčném vlaje, A v tom proudění, A v tom vlnění – Krásy nové, Nehynoucí, Nevadnoucí Vesmír plove. 69 Jury, Jury, růšťka kyne, Otevírá věkův brány, Vidět nadpozemské stany, Kde trůn věčných bohů plyne. Jury, Jury, ještě políbení A jím věčné s tebou sjednocení.“ Slunéčko je na východě, První záře lije v krajiny; Všecko živne ve přírodě, Každý tvor, keř a ty hájiny: Jenom dvou tu není duchů – Zmizliť u věčnosti zduchu. 70
Ples lebek.
„Ach, otče, otče! co zříš na té hoře?“ „Můj synu, tmavá jenom jest to noc!“ „Tak dobře, otče, ni já vidím zoře, A s tebou stejně v noci vidím noc.“ „Však přece, klop, klop, kdež to v noci hrají?“ „Nic, synu, to je lístečků jen šum!“ „Ach, otče, to že lítečkylístečky si hrají? Strom holý! není lítečkůlístečků to šum!“ „O synu, synu! duch se ve mně chvěje, O nechoď dítě, probůh nejdi výš!“ „Slyš, otče, jak to skáče a se směje, O pojď jen blíže, otče, pojď jen blíž!“ 71 „Tam k peklu, synu, nebo vystup k nebi, To jedno – jenom k hoře nejdi dál! Což nevidíš tam lysé křepčiť leby, A nevíš, to že našich otců bál?“ „To strašné se býť nezdá oku mému, A směle, směle půjdu k hoře dál; I což bys někdy řekl synu svému, Bych též se tvojí lysé lebky bál?“ „Mne, synu, nejme strach, mě nejmou hrůzy, Aniž vím, jakový je smrti jev; Však hoře jesti, co mou staví chůzi, Neb vida leby otců – roním krev.“ „O pojď jen, drahý otče, pojď jen blíže – Jak slavné otců našich lebky jsou! Hle jak se kolísají výš a níže – Jak zemi klopá jedna za druhou!“ 72 „O Bože! co mě mámí – slyším zníti – O synu, moje došly hodiny; Tu, tu, kde vlasti přestal život bíti – Tu složím i já svoje šediny.“ „Nač trudiť mysl bolestnými slovy? Co ušlo – ušlo v nepovratný čas; Ne z nářku plyne opět život nový, Jej ducha jenom vnitřní dává hlas. Viz, viz, jak jedna ke druhé se pojí, Jak divným sebe řídí zákonem; Tu čtvrt, tu půl, vše v stálém nepokoji Té celé hory klopá střed i lem.“ „A dlouho, synu, již tu nesou muku, A trvať bude jejich nepokoj – Až osud podá smírnou vlasti ruku, Pak i jim tichý vzejde blaha zdroj.“ 73 „Což osud, osud – nemám pro to sluchu, Jím lidskou nelze vůli říditi; Náš osud spočívá jen v našem duchu, A na smír budeme jej nutiti. Což to? aj, lby se v táhlé řady mění! Hle, pláčí – a tam k nebi nesou zrak! Již zmizely – a slyšeť kuropění – A na východě červená se mrak. Však, otče, co mé oči odekryly, Což mi ranní září zjeveno? Hle, hle, kde leby klopajíce ryly, Je písmo jako krví zbarveno:“ Klop, klop, slyš mladý rode, naše slasti, Msty plné poslyš zvuky, klop, klop, klop! I vyrvi dýku z duše svojí vlasti, A hrůzoplný upokoj náš hrob! 74 Můj otče! – což to? mrtvý – bledá tváře! Již není – světu zavřen, temen, slep! Jej kruté hoře v černé skrylo šláře – On ušel – zde jen lysý jeho leb! Sen tichý otcům! brzo východ zplane, A slunce vyjde nade vlastí včil; S ním i syn s věncem slávy u vás stane, Jejž na hrob z větví palmového svil. 75
Obležení Žatce. (Dle pověsti roku 1201).
Tři lupiči v zemi rejdili, Strach a bázeň šeptal bor; A když slávu svoji šířili V Krkonošském lůně hor, Klučík z nějaké tu vyjde skouly, Směje se, a na ně ústa čpoulí. „Tobě, brachu, díme, nebuď hlup, Honem kapsy obracej; Nečpul hubu, nech si celý zub, Na slova teď pozor dej!“ A kluk vyndá váček jako bouli, Chechtá se, a opět ústa čpoulí. 76 A tu lupič Rubář do zubů Dostal přenáramný vztek; „Nyní budeš viset na dubu, Za ten potutelný škvěk!“ „Ne, ne!“ Šíba tomu s Hrobkem brání, Kloučka před houpáním vřele chrání. „Zdáš se býti školák učený,“ Vece Rubář, „ještě stůj! Jaký los nám vidíš určený, Každému teď prorokuj!“ Tu cos klučík do kamene šeptá, Kámen se hne, poskakuje, bleptá: Hopla, hopli, ovišen! Řeknu vám to hnedle: Jeden bude povýšen, Druzí půjdou vedle! 77 Vroucně lupiči se chechtali Nad kamene poskokem; V smíchu dál se berou v úvaly, Ještě mluví s prorokem, Za nimiž on kameny si koulí, Skáče, běhá, a zas ústa čpoulí. Vesele šli potom váčky brát Dále z Krkonošských hor; Žádný kluk již nechtěl s nimi hrát, Strach jen všady šeptal bor: Až pak loupeživí tito draci Do pasti se vpletli v městě Žatci. Nedlouho, a Rubářovi dech Ve větru byl zatajen; A již měli ukončiti běh Šíba s Hrobkem druhý den, An tu hlasové se náhle sběhli: „Nepřátelé kolem města lehli!“ 78 Veliký strach městem lomcoval, Rostly honem tarasy; Branný na závoru brány dal, Nářku znějí ohlasy; Radní páni nemají však víru, Oniť s celým světem žijí v míru. Šli se dívat skoulou na ten hluk: „Ach, ach! s námi pán Bůh sám! Berany se staví a pne luk, Vojsko se již blíží k nám! A ten klučík všady jak tam šmejdí, Jak se chechtá a co diblík rejdí!“ „I kdož honem půjde na zvědy? – Nikdo? – Město prázno jest? Šíbo, Hrobku! máme ohledy Na váš život, vaši čest! Jděte! čákuť máte přec, ač pro vás Ten neb onen každý stejný provaz!“ 79 Šíba s Hrobkem jdou – a v okolí Hned je rota zajala; K vůdci vítěznými hlaholy Ke stanu je přihnala, Jehož oba (klučíka!) se leknou, A hned před ním na kolena kleknou. Klučina tu vůdce nos stulí, Šíba s Hrobkem smích tají; Klučík potom ústa vyčpulí, Lupiči se chechtají – Na to cosi do kamene šeptá, Kámen se hne, poskakuje, blebtá: Hopla, hopli, milost dím, Hleďte lepší býti; Se přadeným konopím Stále v míru žiti. 80 A div! pluky se tu směňují Do kamenů, do stromů; Stany do mlhy se svalují Ku obloze od lomu: Ještě jenom cosi větrem dychne, A pak všechno jako v boudě stichne. Celé město běží na valy, Z každého se loupá strach; Hlasy radostí se zdvihaly Jako vichořicí prach: Radní páni počnou vrtoch míti, Protož na valy jdou pravdu zříti. Jakéž věci se jim zjevují! V divu křičí: „hm! hm! hm!“ Šíba s Hrobkem k městu putují, V plesu křičí: „hm! hm! hm!“ Z radních pánů každý ruku přáhá, Ústa na se otvírají: „há! há!“ 81
Jan Žižka a Prokop Holý na procházce.
„Na procházku, Jene, honem zhůru, Otevř oko, zaplaš tvrdý sen!“ „Věru, věru, slyším zpívat v kůru, Vyjděme si, již je bílý den! Kam to uprášené vojsko cválá?“ „Myslím, Jene, přímo do Prahy.“ „Mám z nich radost, moje zní jim chvála, Statní jsou to chlapi na vrahy. Pěkná Praha, pěkně uhlazena, Na nikom tu není vidět vous; Pověz, jaká na tom domě čtena?“ „Myslím, Jene, že čtu Kafehaus.“ 82 „Vejděm! – Aj, toť samí kouzelníci, Každý ze sebe tu souká dým; Rozsviť tady jako slunce svíci, Do stropu já přece nevidím. Čti mi z novin!“ – „Vévodkyně z Kentu, Zde se v krvi národ zavalil; Tu je: Rus a kříže v Orientu, Drobné písmo kouř mi zahalil.“ „Kříže v Orientu? Turek? Posud Na křesťanů šíje klade jho? Řek jsem, že to krutý bude osud, Však já pravil také: Žeňte ho! Z komína ven! – Klášter, vody příval, Ostrov, tanec, dívky – pěkný zjev! Prokope tys přece švihák býval, Jdi a polib jednu z těchto děv. 83 Jakové to oči, hry a směšky! Co ta šepce dívek hromada? Zdali jsou to naše slavné Češky?“ „Jene, Jene, pouhá pomáda.“ „A zas dál! tu školka malých dítek – A tu prázno, temno – Vyšehrad! Prokope, i pecme si tu svítek, Věčná věru škoda starých brad! Tu však předce kost a kůže sedí, Nehýbá se, prstami jen hrá; Plnojiskré oko zhůru hledí, Píše: Žižka, báseň hrdinská. Svatá země, dej se ulíbati, Nenaříkej si již na slotu; Synům nemusíš ty palác dáti, Oniť básní třeba u plotu. 84 Kolem bude zníti sláva moje, Horami a lesem, dolíkem; Prokope, až veršů půjdou zdroje, Řeknou: předce byl on chlapíkem! A zas dále! – Kam to spěší lidé?“ „V České divadlo se hrne dav!“ „Kýho-li to, milý Světovide – Tu-tě ze hrobu vstal Soběslav! Dobrá! toť jsou staří naši, mají Sílu, chrabré oko, chrabrý meč!“ „Však jen v neděli tu, Jene, hrají!“ „Tak? nu, Česká sváteční je řeč!“řeč! Hora nevysoká, a přec kroky Váznou – co to? pravda nebo lež? Zdali i tvé svírají se boky?“ „Jene, milý Jene, těžko též!“ 85 „V druhou stranu, tady rejdí myška – Ejhle, jak tu posud Vítkov ční!“ ,Žižkov, páni, stál tu slavný Žižka!‘ „Prokope, slyš, opět sláva zní! Pěkné kraje České! vzduch mi chutná; Čisté – z lesů vysmejčený klest; Ještě tady stojí Hora Kutná? A tu Znojmo, a tam Brno jest. Dráha železná tu běží, jeďme! Hu, hu! Totě let je duchů zlých! Němci našli stroje tyto – hleďme, Takovýto býval outěk jich. Vídeň! Prokope, i vsedněm zase Nazpět, mně se let ten zalíbil; Rychle, rychle, abych v krátkém čase Opět svoji vlast já políbil. 86 Tu jsou moje Čechy – však den splývá – A náš minul ku procházkám čas; Druhu, dobrou noc! tma se vylívá – Slyš jen: až se zbudíš, zbuď mě zas.“ 87
Na hrobě přítele Josefa Josefoviče Jungmanna.
Na čem popluji Od břehu na břeh Po těch vlnách? Zdali ty mě vzneseš, větev milá, Že se ke mně kloníš milostně? Ach, tys darmo sebe naklonila, Darmo šumíš větrem žalostně: Odtud daleko jsou druhé břehy, Kde můj přítel rájské pije něhy. Na čem popluji Od břehu na břeh Po těch vlnách? 88 Zdali nad oblaka letný ptáku, Co jen zpíváš v nebes krajinách, Zdali ty mě vezmeš ku oblaku, Kde je sídlo duchů v výšinách? Ach, ty pluješ přece v zemském zduchu, Nevidíš ty věčné stánky duchů. Na čem popluji Od břehu na břeh Po těch vlnách? Ani slunéčko to, co se skvěje Jdoucí od nás rychle v nížiny, Aniž ono do těch krajů spěje, Kde jsou věčnokvěté lučiny; Dále ještě jsou ty rájské stany, Kamo Bohem byl můj přítel zvaný. Na čem popluji Od břehů na břeh Po těch vlnách? 89 Ach, vždyť pozemského nic tam nejde, Říše kde jsou duchů staveny; K duchu duch jen všecky vlny přejde, Třeba v tisícero byly složeny. Rozepni-že rychlá tedy křídla, A tam ve bratrova zaleť sídla. Na něm popluji Od břehu na břeh Po těch vlnách! Na myšlénkách a tom vroucném citu V plesu k němu já se ponesu; Denně vzejdu po nich k jeho bytu, Shodě zemskou s sebe závěsu; A vždy promluvíme o své slasti, O tom o dvém – společných nám vlastí. 90
Lidský život.
Plyne pramének, Líbaje kvítko; S kvítkem pohrává Outlé si dítko. Šumí potůček Ve svojí slasti; Mládec plesává V lůně své vlasti. Řeky zvučí proud, Moc se ozývá: Duch muže zdárnou Sílu vylívá. 91 Řeka do moře Bez hluku vplývá; Starček tichý se V oblohu dívádívá. Řece za oustím Síly neschází, Jen se co starček S velmořem schází. 92
II.
Znělky.

[93]
1.
Půda vlasti.

A jen líbej svaté tyto kraje Jako ústa svojí miliny; Ať si změnily se v pustiny, Mému srdci drahé přec jsou ráje. Hle, jak červík radostně si hraje V zemi slávou skvělé neviny, Jak se hlávka každé květiny K zemi sklání a se milo vlaje. A jen vroucně líbej city všemi, Cizinec se může chechtati, Nelíbámť já ducha práznou zemi. Viz, kde západ, sever, vzchod i kde jih, V každé prsti můžeš líbati Buď krev hrdin, aneb popel jejich. 95
2.
Pomlčení.

Sama jako by to krása plála, Ana Českým mluví hlaholem; Jako by to růže plápolem Zňatá krůpěj, s lístků plynouc, hrála. Jako slavíka by sladká vála Píseň tichým ráje údolem; Máje květ, svitů ranních lem A zář jakby ráje se ní smála. Skryj se dívko stinných do úvalů, Máť řeč naše více nepřátel, Nežli divokých je Kanibálů. Tamo srdce ústy objevíme; Přijde-li však který rouhatel – Ústa k ústům – raděj pomlčíme. 96
3.
Hroby.

Má kde vlast? kde králů Českých hroby, A kde Svatoplukův mohyly; I kde Zrýnského rov pokryly Nesmrtelné, vítězové zdoby. Tam kde Dušanovi divé zloby Vrahů záhy hrobku vyryly, I kde bratři krví skropili Palmu, jenž hrob Piasta, Petra zdobí. I v těch krajích, kde se nezaskvívá Na bratrských hrobech kamení, Kde jen Labe, Odra smutnou zpívá. Svaté země! na vás slzy rosím, A vždy, aby dalo znamení Ke dni soudnému již, nebe prosím. 97
4.
Služba duchů.

Půlnoc bije – duchové se v řady Ku mému již lůžku slétají; Všickni ke službám se chystají – Nuže, čiňte podlé mojí rady. Lásky duchu zaleť v růžosady, Děvě blahé sny věj podtají; Přátelství leť, kde se splétají Hněvy a zlost jako lítí hadi. Nyní světlo odplyň v temné lebky; Pak ty duchu písně veselé, Kde jsou žele a rmut neohebký. Ty však lásko k vlasti, zůstaň po věk U této mé zemské postele, Tebeť důstojný má každý člověk. 98
5.
Počátek jara.

Vesna po krajinách zase pluje, Luzným šatí rouchem krajiny; Květy seje v holé křoviny, Obraz ráje na mou zemi snuje. V moře okeán se duše suje, Zaletuji v palem hájiny, Na vrch nebetyčné skaliny: Plesu jak se vlna vlnou duje. Povyšel já na ty krásy zříti, Blaho, tady blaho duši mé! Tady lze mi z rájských proudů píti, Oko nořit do ohromné slasti Šíro-šíře valem rozlité, V bujném puku jsouť mé krásné vlasti. 99
6.
Políbení.

Nehaň vroucí lásky políbení, V něm se blaho mládí kolíbá; Zdali kvítek čile nelibá Květinečku něžném ve sklánění! Věje vanot v tichoplesném chvění, Pocelkami růži pohýbá; Vesnou tvárnost země nelibá V ruměnce se políbením mění. Stojí jinoch – děvy skví se máje – Oba láskou plní světové Slovy chtějí srdce jevit ráje. Nemáť ale ústa se vším chtěním, Co jim v srdce dali bohové – Řeknou sobě jedním políbením. 100
7.
U potůčka.

Líbým šumem tvá se vlnka line, Můj potůčku, vždy se jasně liň; Lučiny se květným lůnem řiň, Tvá jak voda z pramene se řine. Břeh nad tebou vonné kvítí vine, Pode věnci radostně se viň: V kristalovém rouchu stále plyň, Ať zřím, nebe jak si v tobě plyne. Ach, ty duše moje, v citu dlívej Toku toho veždy jasnějším, Na vlnách co vanot čistě splývej. Ať zachovám z Boha se linoucí Pramen svůj, a veždy v krásnějším Vidím světle trůny Boha skvoucí. 101
8.
Děva u trůnu.

Anjel děva, sličná krásou sterou, V sledním slunce blesku mile plá; V čele, na rtech, v oku záře hrá, S ohněm slunka v boj se líce derou. Anjel děva, nebes jmína dcerou, Zrak jí ku nebesům plamená; A tu oko moje znamená, K zemi se teď slavné krásy berou. Sídla nebes nyní jsou tam pusta, Onna svatost a hvězd plamen slán V její milé oči, tváře, ústa. V tomto tichém, v tomto horním páse Vidím skvělý Boha trůnu stan, Při něm stojí anjel v svaté kráse. 102
9.
Večer.

Za horu již zašlo slunko milé, Ještě se jen kochá s skalinou; Mlha šerá pluje dolinou, Utišujíc vlnek šepty čilé. Ticho pastvec bravy žene bílé, Hájem zpěvové se nelinou; Tamto oráč tmavou roklinou K nebi patří, v klidné byty píle. Všecko v lůno pokoje se klade, I tys tichá, jasná vodičko, Labuť se již v tresti kryje mladé. Skloň se také se šumnými listy K duchu mému, tichá větvičko, Zachvěj pokoj neskalený, čistý. 103
10.
Sen.

Blahý to sen! ještě zřím to bůže, Duch tou krásou ještě opojen; Výše ode země jako sen Ploula na ruměném dechu růže. Hvězda ranní byla její druže, Poslala jí záři od temen; Kolem děvy chvěl se krásy den, Světa tmavé zjasnilo se lůže. S červánkami jitra sešla níže, Srdce moje bilo v pospěchu, K zemi, k zemi spěje anjel blíže – A mou ruku jímá v úsměchu – Zda mě políbila v objetí? Ejhle, to již nevím zpaměti. 104
11.
Slovanské písně.

Pěkná rájských zpěvů pastýřečko, Milýť bohům tvého srdce zvuk; Vítr stojí, háje tichne huk, Písněmi kdy vzchází tvé srdéčko. Postůj zkadeřená pastevečko, Poslouchají tebe kvítka luk; Rozviň tvojich písní něžný puk, Zapěj znovu outlá pastýřečko! Blahé písně, zvuky citů blahých! V hudbu splulé srdce rosičky, Plné slastí bohušumných, drahých! Cizák po Hellady krajích nyje, A my v ňádru vlasti matičky Máme nejpěknější Arkadie! 105
12.
Símě a ovoce.

Jakým žitím pulsy naše bijí, Takový i naší vlasti zrost; V duši otrok neutvoří most, Byť i toužil v ráje ujít kyji. Z nebe se blesk a rosa na zem sijí, A zem kryje nová bujarost; Potřela se divých vrahů zlost, Slavný se již věnec z palmy svíjí. Zachvěj síla z našich slov a činů, Otců krev a popel pod námi! Jejich pomník sláva ať je synů. Zvučte hory slavně s horami, Ňader plamenové zdujte tísně, Zavzni zpěve, blahé plyňte písně! 106
13.
Otázky.

Kde jsi, kde jsi větýrečku ploval, Líbal-lis tam Volhy prameny, Nebo Nevy břežné kameny, Také-lis i Vislu poceloval? Kde jsi, kde jsi ptáčku poputoval, Dunaj růžemi kde zdobený, Nebo-li kde Tokaj zarděný, Komus milé písně ohlašoval? Orle, orle, zdali v oné výši Velkou zrakem bystrým objímáš Přes půl světa rozloženou říši? Nebe, nebe u večerní slasti, Velejasné hvězdy již metáš Jako perly do moře mých vlastí! 107
14.
Zkvétající kraje.

S peřestými vlaji se já květy, K stromům tulím, zajdu v křoviny; Zachvěla se duše v hájiny A s jich šumem bere přes kraj lety. Nebesa kde na hory jsou vsety, S nimi já se nesu v modřiny; Zde tam vidím bratrů chyžiny, Jenž se ticho přes dva sejí světy. To jsou ony země, ony kraje, Slunce nezachází nad nima, To mé vlasti květorouché máje. To jsou ony země, svaté kraje, Ducha slunce již tu východ má, A cit pučí v květy, krásné ráje! 108
15.
Ku potůčku.

Šepotavý potůčku, co pruhem Květným scházíš mnohé krajinky, Buď mi poslem, toku malinký, Srdce mého vyvoleným druhem. V dolině až poplyneš ty luhem, Vejdi v sad a celuj květinky, Violky a vonné růžinky, A ty keře ve spojení tuhém. Těchto květin také je tam druže Vonná, čistá, všechněch krásnější, V jedné kráse lilie a růže. Spí-li, kde se větev sklání hustá, Proměň vody v medy slastnější, Vystup – a jí lehko slíbej ústa. 109
16.
Malba.

Tvořte mi ji, když tu není ona, Kvítkové vy jarem nadchnutí; Líce bílých květů zejmutí A rty zastup růžozářná spona. Tam kde průhledná se vlaje clona, Dvoje mladých skryj se labutí; O těch šťastných! v jejich klenutí Čilé srdce díla svá si koná. Potom hvězdy vy dvě, co mi blesknou Záři s nebes rájů lijete, Sleťte sem, takť oči se jí lesknou. Posléz toho jitra zlaté řásy Kol a kolem ní se zarděte – Buduť aspoň stín míť její krásy. 110
17.
Cesta na hory.

Vynášejte vy mě výš a výše Nebes čistoduché pahory; Ode zemské neste od kory Tam mě do té blahé, volné výše. Duch ať žije můj, kde zvůle dýše, Poutům země žije na vzdory; Zhůru, zhůru jenom na hory, Abych nebe došel spíš a spíše. Nes se nade zemské mraky, hromy, Tam kde mizí ducha popravy, Tam žij duchu, zvůle kde jsou stromy. A než povystoupíš na svět nový, Potok ještě vylij slzavý, Aby změkly dole bratrů skovy. 111
18.
Jitro.

Jemné záře na východu zňaté Snímají sny, tkané ob horu; Z loží milošumných ve sboru Spěje ptactvo, pěje písně svaté. Z mladých růží vstalo slunko zlaté, Blesky lije k země prostoru, V milostivém šepcí hovoru Kvítky po lučině rozepiaté. Divy, divy, jasné jako svíce! Vyť mi Boha všady nesete, Odhalujíc jeho slavné líce. Mysle, kde váš pramen – z Tvorce vyjdu – A zas mysle, kam vy spějete – Hle, tu s vámi v tenže pramen přijdu. 112
19.
Změna.

Z palem ducha, z moře citů vřelé Vyšli tvoje slunce na obzor; Z jeho blesků chýži, palác, dvor, Stav si kolem sady, ráje celé. A svých ňader oblouk vykleň směle Nad propastí černošedých nor; Rozplaš světa mlhy, noc a mor, A lij světlo jako slunce skvělé. Odemkni si pouta ducha zdolná: Vše jich ďáblem skuté nýty spal, DejDej, ať cit a myšlénka jest volná: A jak přeje srdce čilé rádo, Z bouří morských, hrůzoplných skal Vyjde světa nové Eldorádo. 113
20.
Hudba.

Hvězdy, hvězdy, luno milostivá! K vám se beru zvukem vznešeným! Slyšte hudbu krajem zjařeným, Jak to blaho v duši mou vylívá! Plyne rychle – zase volně splývá Zduchem potichounku ztřeseným – Jak ta záře krajem blaženým Třepá se co holubička sivá. Výše stoupá – zas se níží v moře – Ozvěna hrá s tónů blahostí – Blaho vyšla vnímat i ta zoře. Kam mě vznáší zvuků vlna živá V kolotavém víru radosti? Hvězdy, hvězdy, luno milostivá! 114
21.
Bůh.

Skryj se, duchu, chceš-li znáti Boha, Mezi květy, pole klasnaté; Hromy, déště, skály hlasnaté A všech tvorů čísla zpytuj mnohá. Obhlédna vlast, a sám sebe zmoha, I znoj, i kde hory lednaté, I kde skví se kraje hvězdnaté A kde sice Tvorce kráčí noha: Vlij se ve vše; tamtam, tam Boha najdeš, Ať si ku skvělému posledu, Nebo k prvním všeho živlům zajdeš. Bez času pak věčné proleť časy, V polou stůj, kde není prostředu, Boha že znáš – potom vydej hlasy. 115
22.
Vzdávání díků.

Jaro přišlo, a již ptáček zpívá, Z pouti zpěvů přišel vzdálené; Svoje hnízdo již má spletené, Skáče, plesá, Boha Tvorce vzývá. Jaro přišlo, a již pozvučívá Včelka v jetelině zarděné, Ona medy v pěkně strojené Schránky vděčně za modlitbu vlívá. Jaro přišlo, a již přeumělou Síťku pavouk začal splétati, Jíž on Boha jeví duší celou. Jaro přišlo – mně jen odpusť, Bože, Lidsky že tě nelze vzývati Pro blud, země prach a vazby lože. 116
23.
Mé bohatství.

Já jsem bohatší než Sultanova A než všecka žezla na světě: Mé jsou perly – rosa na květě, Mé je zlato – záře šarlatová. Nebe koruna je démantová, Z květů palác mívám na létě, Anebo duch zhůru vyletě, V Orióna kdy se lesku schová. Hudba věčná – ptactvo na haluze, A park – divné duchův pletiny, V němž má nejmilejší bývá chůze. A však nejsou u pomezí jeho Mého království již končiny, Vyjduť pak si teprv do věčného. 117
24.
Poselství.

Ty znáš dívku moji, luno krásná, Vlasy – černá noci jsou perut, Z oka blesk je ranní hvězdy sut, Líce mladinká to záře časná. Rubín lije červec v ústa spasná; Hlasové ti nesou ráje chut; Veselý duch v mysli odemknut V démantu co hravá záře jasná. Slyš mě, luno, co má ústa dí, Nemáš-li co jiné v pospěchu, V poselství tom najdeš potěchu: Duši kladu já teď do tvé záře, A s ní spěchej, kde mé srdce dlí – A plyň k ústům, v oči, v její tváře. 118
25.
Děva.

Vše nám kvítky ještě nezhubila Ona třikrát kletá cizota; Ještě skví se mravů čistota, Kterou Slovanů se Láda kryla. Ejhle dívku – radost závoj svila – Nejen se to hvězda blyskotá, Nejen z morské perly jasnota – I cnost vyšší – vlasti krása milá. Veždy mysl moje rmoutila se, Že ty kněžny naše pomřely Skvělé v rodu svém a řeči kráse. A hle děva z ráje milostného Zrakem hrdým krášlí náčelí: Národu jsem dcera přeslavného. 119
26.
Krásy a dík.

Vychází již ranní jemná zora, Děva blíží se již v úsměchu; Stojí růže v blahém oddechu, Stojí kouzlo ruměného tvora. Větřík věje květy stromu shora, Od ní vane jaro v útěchu; Slavík zaklokotá v pospěchu, Z ňader line zpěv se do prostora. Jemně se tu, jemně rozplývají Zlaté kolem jitra zářiny, Zářněj se tu blesky očí vlají. A již zlíbám tyto ranní řásy, Toho slavíka a růžiny – Jedenť to dík za mnohé ty krásy. 120
27.
Socha.

Zamyšlená sama nyní sedí, Socha ze živého mramoru; V líbém neskvěje se hovoru, Okem polootevřeným hledí. Umělče sem; čiň dle výpovědi, Maluj krásy její ve sboru, V pěkném jak je vidíš výboru, Samy jak se tobě napovědí. V jemnou záři čaruj vnadu hmotnou, Plnou žití, blahé rozkoše, A přec maluj jako bezživotnou. Prosbu ale k tobě srdce nese: Tkaničky té nemiň na sošesoše, Jak se tlukem srdce milo třese. 121
28.
Říše lásky.

Aniž se to sladká slova linou, Co jest mezi náma slyšeti; Ticho větře, ustaň šuměti, Slyš, jak city našich srdcí plynou. Ni jsou záře, co nám k sobě kynou, Jež tam v západ vidíš mizeti, Blesky duchů jest tu viděti, V sebe jak se přemilostně vinou. Ticho, ticho, ptáčku, zmlkni spíše, Zastav, světe, času hodiny, Na prahu tu stojíš duchův říše. Odlož roucho tkané zemské z látky, Pohleď v duchů lesklé krajiny, A již nechoď, k zemi nechoď zpátky. 122
29.
Zahrada.

Děvy Slovanské sad zakládaly; Šírou palmu Ruska vsadila, S vavřínem tu Polka spěšila, Češka ryt a Srbka růži daly. Pomněnka a lilí vůkol stály, Onu Illyrka si pěstila, Touto Slovenka se krásila, A sad zkvétal a kol vůně vály. S konvalinkou ještě Moravanka, S nezabudkou spěchá Lužička, Jimiž doplněna sadu stránka. Potom sladce, přemilostně pěly, A když vyšla z prsou písnička, Hle, sad v očihledě zkvétnul celý. 123
30.
Procitnutí.

Pružina se hnula – stroj jde valný, Není, není láska marný sen; Nám zas nový započal se den, Mizí noci, mizí mrak již kalný. Zavanul duch jasný, neobhalný; Zbuzen národ ve snu zahalen, Kámen se života odvalen, Živnou kraje, živne prostor dálný. Bratři, bratři, zhůru tyto číše, Zněte hlasy kolem, k výšinám, Zdraví pijem světosáhlé říše! Vstaly země, vstaly zdravě k ránu, Plynou city naše k dálinámdálinám, Jako plynou proudy k okeánu. 124
31.
Výjevy Boha.

Po skláněném Bůh se vlaje klase, V červa rouchu skvěje zářivém; Ve vichru on letí bouřlivém, Země jeho perutí se třase. Tam, kde světy na obložní kráse, Co komáři v slunci palčivém, V jeho blesku hrají ohnivém, Stan si rozpial v nevýměrném páse. Zjevily se vlasy hrozné hvězdy, S ní on v nekonečném létání V prostor věčný svoje činí sjezdy. A k nám nyní strašnou bouři věje, Zas ji od nás rychle zahání – A tam v ranní krůpěji se skvěje. 125
32.
Stavění.

Špatně zděný svět já hněvně bořím, Jejž mi bludné dumy zřizují; Světy nové z mysli vyplují, Na ohnisku nových světů hořím. Do hvězdových plamenů se nořím, Zas se moje světy zničují; Červ mi praví: jináč kolují Boha síly – a mír nový tvořím. Nikdý, nikdý konec této stavby! Nikdý nelze duchu zvolati, Tady přístav daleké té plavby. Věčnost otvíráť mi teprv bránu, Mohu-liž ji rázem pojati, Nejsa ni co krůpěj v okeánu. 126
33.
Žel.

Outlé děcko plésá ve hře svojí, Ono tichne kvítků loutkami; Jarý jinoch děvy ústami Hlasnou srdce touhu němě kojí. A choť muži trapný smutek hojí, Naproti mu vyjde s dítkami; Starec vida mezi hvězdami Svoji spásu, sebe uspokojí. Má jen duše na tom zemském moři V míru neutichne na věky, V lůnu vlasti v žel se jenom noří. Tu kde slavné zněly jednou žalmy, Choré vanou z duší nářeky, Roste křoví, kde jsou čněly palmy. 127
34.
Česká řeč.

Proudy harmonie, České zvuky, Rozkoše mé, srdce květiny; Slavných předků ducha plodiny, Krásných růží mladobujné puky. Meče vrahům, střelovržné luky, Vroucí lásky zlaté chyžiny; Čisté přírody vy rostliny, Jemné, silné – vanot – moře hukyhuky. Průhledné vy, hravoskvělé, jasné, Z moře citů perly vyplulé, Krašší nade všecky jiné krásné! Slavíte vy národ pro své krásy, Jako po obloze proslulé Boha slaví hvězd a luny řásy. 128
35.
Výrok živlů.

Větrové, vám svěřím zdychy moje, Z uhlů světa ke mně bouřící; A vám, vody, k nebi šumící, Tyto slzné oka mého zdroje. Ty pak, země, přijmi v lůno svoje Srdce mého tluky hlučící; Ohni ducha žáry hořící Zaval ve své nejlítější znoje. Pak mluv slzo vodám, tluku zemi, Vzdychy větrům, ohni žárové, Živlové by řvali vzteky všemi: Ten že potvora jest horší pekla, Koho za tu řeč jmou stydové, Co z úst matky přírody mu tekla. 129
36.
Mocnost času.

Všecko různí čas a v rumy suje; Vesně květy béře májové, Panně s lící kvítko růžové, Matce dítky vrhá v temné sluje. Města řítí, okeány duje; Národy on snímá v lůno své; K dolinám se níží vrchové – Nové řeky šum – loď hrdě pluje. Hvězdám nebes jiné dává běhy, A kdy zatluče si ku právu, Nové světů nových květou něhy. I mé oko času mocnost zírá: Někdy slavná klesla v neslávu – A hle opět Slávu pěje lýra. 130
37.
Jedna máti.

Na Dunaje, Volhy, bezslunečné Dviny a těch břehách Vltavy,Vltavy Slávy stojí palác leskavý, A ty pyšně šumí proudy řéčné. A ty hory v kraje plynou věčné Zírat šíré země oslavy; Luka, háje vedou zábavy Se písněmi čilé, tichořečné. Pozorlivá klade jemné zvuky V tajné svoje lůno ozvěna, Všecky plesy, vše ty tiché muky. A to slunko v mráček bílý sladká Zlatem píše slova zmilená: Dítky jedny – slavná jedna matka. 131
38.
Omladnutí.

Na vlast mou den květorouchý padne, Vanou plesy – vlny na moři; Ze dvou světů již se utvoří Duše mladá – kouzlo duše vnadné. Žive, žive, jarem zase mladne Od Šumavy k Altaj-pohoří; Sílou světopojnou zahoří Jarobujné srdce její ladné. Hory zvučí, kloní se jí háje, Vroucích duchů na ní větřík ván, Kolem proudí lásky okeán. Tobě, tobě i mé srdce plaje, Tvůj i já, tvé dítě, srdce zdrávo, Tobě bije drahá moje Slávo! 132
39.
Jarní krajina.

V kráse vyšli opět jarní dnové, Slavík pode květem v písni plá; Láskou čilá jeho duše hrá, Zpěv a vůni dýší opět křové. Plynou mladozvucí potokové; Dívka u háječku zavznívá; O čemž pěje duše citlivá? Snad k ní vanou nebes růžní snové. V dálku pluje oko s lesinami, Plesá s křovinečkou v zardění, S lístkem operleným rosičkami. A v tom pahorkovém vlnění Dál se dále zraky mé vlají, S nebem země kde se líbají. 133
40.
Lístek.

Něžný lístku mladý, polosvitý, Což ty líbě šepotáš mi v sluch? Novým jarem tvůj že jemný duch Ve krásnější bude lístek vlitý? Přijdeš lístku, i kde vyšší city, Život kde má rozsáhlejší kruh; Na perutěch věků tebe Bůh Vznese v krásné, ve spanilé byty. Mocnější ta duše svrhne chudé Chatrče a v palác promění, Jenom roucha, sebe nepozbude. K Tvorci nečetné zřím tvory jíti, K němu rychlokřídlý cherub zní, K němu jde i zárod tvého žití. 134
41.
K větérku.

Postůj, větérku ty mile dmoucí, Byl-lis nyní v sadě rájovém, Nebo někde v pruhu jihovém, Kde se proudem milost line žhoucí; Poslyš, zefyrečku jaro dchnoucí, Spal-lis v ňádru někde růžovém, Nebo-li tam v stínu jilmovém, Kde se břečtan zhůru vine vroucí: Pojmi liliin ten lístek v sebe, Psal naň cosi oheň růžový, A teď odpluj pod ochranou nebe. A až v údol květné přes koberce Přijdeš, a tvor uzříš májový, Upusť lístek na to milé srdce. 135
42.
Nedbání.

Polib dívku Lady mnohem krašší, Slíbej citem srdce vřelého; Tu rce luna s nebe jasného: Neceluj tu krásu země vaší! Polib, slíbej krásu země naší Citem vroucím srdce vřelého; Opět luna s nebe jasného: Nelíbej, toť slunce země vaší! Již se chýlí ústa líbati, Již se rtové, luno, k ústům chvějí – „Splaneš, políbíš-li ústa její!“ Splanu, splanu, cíl to mého bytu, Dávnotě již toužím plésati V onom světě – sluncem vřelých citů. 136
43.
Klam.

A když milé na mě lila zření Laskavosti plných ze zraků, V nočním zmizela hned soumraku, An jsem krást chtěl s ústek políbení. Zchopím se a vezma křídel chvění, Za ní do křoví a do mraků; V sady plynu v temném oblaku, Kde se do vonného skryla dšení. A již celý raduji se v duchu, Ticho, ticho, již je zrazena, Neduj větře, ticho postůj zduchu. Kdy její však líbati chci tváři – Jaký div to, jaká proměna – Lilie to u večerní záři! 137
44.
Citlivka.

Temnoto, ty duše luhův šerá, Ty jsi často v sebe ukryla, Ne co duchův ústa mluvila, Však co lkala mnohá lásky dcera: Černorouchá připni sobě pera, Co má ňádra za dne tajila, To chtí nynínyní, bysi vložila Do prostředu tajemného šera. Láska jako citlivka je čilá; Tkneš-li se jí prstem nestoudným, Již by ráda před tebou se kryla. Nuže pospěš noci, v rychlém kroku, Lásku ukryj očím přesoudným, A jen jejímu ji objev oku. 138
45.
Co milejší?

Milé jsou mi vrchy Helikona, A zpěv líbý z Parnasu kde vál; S lyrou pěvec když tam písně hrál, Kde jsou květná Aonie hona. Milé jsou mi vrchy Citerona, Střelami kde Amor srdce klál, A se na charitky usmíval, Jež lehoučká volně kryla clona. Však milejší Slávy jsou mi zjevy: Vrchy šumné, hory, úvaly, Charitky – ty vlasti milé děvy. Zpěvy kde se v jemném linou toku; Kde se duše láskou pojaly – Kde ráj v srdci, nebe zříti v oku. 139
46.
Velení.

Dlíti nelze déle; rychle horem V hory do mraku tam černého; Na temeno vrchu skalného, Klektové kde orlů vyjí borem. Tam kde divoké jsou bouře dvorem, V dílnu sáhni Tvorce mocného, Sestroj živly hromu silného, Svrhni, jsi-li hodným vlasti tvorem, Žhavé Boha hněvy na ty stavby, Kde Čech nerozumným hlaholem Učiť se má, jak jdou žití plavby. Bůh i nám dal řeč, slyš Bohoborce, Řeč to zňatou jeho plápolem – Kdož ji ničil, vůli rušil Tvorce?! 140
47.
Moje lýra.

Také v struny sáhni, zpěvy mívejmívej, Jak se mile číše zaploní, A k ní chtivě ústa nakloní, S námi blahý nápoj z hroznů pívej. Milý v duši tvé se pěv ozývej O vnadách, jež dívka odsloní, Jak se rychle zejme oko ní, Na milosti zvuku jemně splývej. Aj, již láska zvučí lyrou mojí: Míno, Míno, slasti předrahá, Činů skvělých, dávné slávy zdroji! Svrhnu století dvou hrůzy běsů, Potom v slavném rouchu, Míno má, S bratry, se sestrami půjdem k plesu. 141
48.
Věrný milovník.

Neb mi dejte sílu tura, oře, Honit budu vraha, nebesa! Z pečer v pouště, ze křů do lesa, Jako bouře přes země a moře. A bič ze kletby mu bedra zoře, Žhavé peklo vyštvu na běsa, Pak ho do černého do plesa Vstavím, Krkonoše na něj zboře. Potom přijdu ku tichému hrobu, Pozvolna tam budu volati, Zašel – já jsem zničil vraha zlobu. A hle, rdí se rtové – pulsy bijí – Očka jasně počnou svítati – Ona žije! o já znova žiji! 142
49.
Návrat duchů.

Mé když roky v outlém tekly letu, Ve stromech a v hájích na zmatek, V horách, slujích a v tom proudu řek, Všady bylo duchů i v tom květu. Rozumět jsem musel jíti světu, Slyšet, co kdy pravil moudrý věk; A hle! on to na rozum mi řek, Že jsem duchů ztratil celou četu. Lepší ale pak v to rozum daje, Jak jdou všehomíra chodové, Zpět jsem duchy dostal, v květy, háje. A i tento kámen duchem žije, Neboť i on, milí bratrové, Na neštěstí naše slzy lije. 143
50.
Rada.

Hlas zní přede stolcem Všemocného: Tvorče mírů, tvůj se maří svět! Z tebe plynul, tvé to mysli květ, Ochraň zrna láskou vysetého. VilijVylij mocnost z oka milostného, Stanulť nadorlový ducha vzlet; Oheň citů jižtě sever – led, A směs divá stekla stolce tvého. Zřímť já ve víru to světa plémě, Jeho zmatky, spousty, nemoci, No slyš hlasu mého, synu země: Do vás volné ducha símě chvílo, V sobě máte jen mé pomoci – Sic má pomoc zruší moje dílo. 144
51.
Mocnost vůle.

Ještě zamčena je světla brána, Všecko v lůnu číré noci dlí; Země spiata v mraku černém tlí, Bílá k letu peruť není dána. Kdož ty zbudí hroby, kdož jim rána Závoj černě tkaný odhalí? Která Hóra kámen odvalí, Kdy v ráj bude země čarována? Čas ten, bratře, ve tvé leží vůli; Chtěj jen, aby svět náš duchem plál, A hned hroby rozdělí se v půli. Veždy pravda ze zvuku mi vzejde, Co se někdy z hloubi duše vlál: Chtěj jen, aby přešla – hora přejde. 145
52.
Zlaté rouno.

Nelkejme již, nám že mladé roky A hry nevinnosti zhynuly; Že ty děcké slasti upluly, A ty smíchy, žerty, hravé skoky. Že zmizely rájových snů toky, Na nichž světy naše plynuly; Že nás motýlové minuli, Co nám svodným letem mátli kroky. Vylijme již slzy na hrob mládí, A zas k předu zraky jasnosti, Jaká hra nás nyní k sobě vnadí. Okeán svět našich her jsou místa; Cnost a vlast a nebe volnosti Těchto her jsou rouna krásná, čistá. 146
53.
Já a svět.

Plésám, kdy ty živly vedou spory, Pomatený stojí v nářku svět; Z duchů strach má, já jdu s nimi v let, Boha zář mu nejde z květů, z hory. Za hřích duši mou hned tráví mory, Slovem zná lid peklo odhánět; Jemu oheň chladný, teplý led, Cnosti znova činí divé vzdory. Rád jsem luně, svět se noci bojí, Světlo ctím, on chválí temnost svoji, Přírodě já, on se diví stroji. Ve hrobě on zničující mraky, Žití bránu mé tam vidí zraky, On nic, já zřím věčnost za oblaky. 147
54.
Touha.

Tam se kloní hvězda k svému cíli, K stánku pouplývá na západ; Záři ještě lije v tichý sad, Kde si ve kři slavík smutně kvílí. Také duše má se pouchýlí V oněch světů velekrásný řád; Kde již nehučívá zloby spád, Marnou neslyšeti kratochvíli. Tam kde ony věčné uzřím krásy, Volný budu, prostý okovů, Na myšlénce mírův slétnu pásy. Hvězdami kde budu písmo psáti, Země, ve svatyni Bohovu Vede volnost, všechněch cností máti. 148
55.
Ukrytí se.

A již nebude má duše lkáti, Že los v hrůzu noční světy sul; Poutnickou si raděj vezmu hůl, V jiná pásma hor se budu bráti. Slunéčko to za horou se tratí, Za moře se v tichý skryji důl; Větev chýžka – z drnu květný stůl – Se stromů pak bude hudba hráti. Zhůru potom na hor vyjdu témě, Kde se v nebes září jasnotách, Přes moře pak a ty dalné země V konce světa zahřmí hlas úžasný – Člověk není věc a podlý prach, A jest Boha obraz volný, jasný. 149
56.
Podzim.

Šedý kmete, život kolem vadne, Zamračený sever táhne v zem; Žlutým se již halí strom šatem, Ku hrobu se kloní kvítko vnadné. Smutně zvučí háje někdy ladné, Slavíka zpěv nehlaholí křem; Truchle ozývá se větérkem Místo, kde ten věčný pokoj vládne. Poslední již lístek od halúzky Loučí se a větrem kolotá, Padá, padá ve hrobeček úzký. „A zas přijde vání bohořečné, Jaro vstane, slavík zklokotá – Zvolám – jaro krásné, jaro věčné!“ 150
57.
Smrt.

Duch náš popel smítá, kde se pojí Krátká naše doba se věky; Hvězdné se naň lijí obleky, Nad bývalou chyžkou ticho stojí. K letu zářná svoje křídla strojí, S Bohem světa plesy, nářeky! Peruť zvučí v prostor daleký, S Bohem země, s Bohem všickni moji. Stane orel v záři ve slunečné, Ozbrojené oko nespěje S letem jeho v říše duchů věčné. Tam si na výšinách zapěje, A svět nový, krásy, zábavy, S jitra červánkami pozdraví. 151
58.
Mládí mé.

Tam jest ona chýžka ve zálesích, Mého zrodu tichá památka; Tam jest ona květná zahrádka, Tam sny mladosti mé v lukách, lesích. Slova milá poslouchal jsem v plesích, Když mě otec strom i poupátka, Když mě znáti učil kuřátka I ta zemská, i ta na nebesích. Tam se kolébali růžní dnové, Horská v citech ploula krajinka, Květné stromy, háje – blazí snové! Kde pták na větvi se houpaje, A mně milé písně zpívaje Křídla rozepínal malinká. 152
59.
Jindy a nyní.

Duše má si ráda zapoletá Do mladosti krajů bývalých; Tam kde v Krkonošů úvalích Všecka moje bláha byla vsetá. O vy roky, o vy šťastná léta, Kdy jsem mohl z květů urvalých Věnec víti slastí nemalých, Jakých nezná ani kníže světa: Kde jste radosti vy slzy, které Oko moje na vlast ronilo, Kde jste krásy, kde jsi blaho steré? Jak se změnil osud! štěstí v mlze! Ach ne, co to srdce pravilo? I vždyť opět na vlast roním slze! 153
60.
Svět a noc.

Černé roucho země, noci tmavá, Podobnas ty světa životu; Ještě zahalena v temnotu Duše jeho, co zvěř pustin dravá. Kvítka zavřen kalich, nevydává Vůni bloudícímu vanotu; Na rájovou slast a dobrotu Ještě osud černou pečeť dává. Ten lká, onen na přítele žehře, Válka právem vraždí člověctvo, Ten zde žebrá, onen tyje ve hře. Tu je láska za kov lichý směnná, K podvodu ten ssaje vědectvo, Onen – ach, všeť hrůza bezejmenná. 154
61.
Cesta k nebi.

Nes se do daleka, kde se líbá K horám kloní roucha blankytu; Pozemskému ujdu obytu, V nebe vstoupím, kde zem naši líbá. Pode mnou již hora mnohoslibá, Mého nebe ještě není tu; V hory dál se lije k usvitu, V modrorouchu k nim se opět shýbá. Vzletím zase nad vysoké skály – Na orlovu křídle v končiny, S orla na mysli já letím v dáli. K moři míra duch se okřidlí – Kdeže jsou ty nebes krajiny? – Všady – jestli nebe v srdci dlí. 155
62.
Převleky.

Jakouž radost moje duše cítí, Zrnka vidouc v půdu vysetá; Z nich se jarý outle vymetá Klásek, bude veselo se chvíti. A co milého mi v tobě zříti, Housenečko rouškou odětá; Skvělý motýl z ní již vylétá, S kvítku spěje ku jinému kvítí. Slastí temení se pramen nový, Jaká z hory záře vysvitá? Ticho, ticho, neruš radost slovy. Vysoké vy, nebestrmé skály! Pode vámi spadne rouška má, Nad vás půjdu v onu modrou dáli. 156
63.
Starý a nový pohled.

Ještě vidím veské chaloupečky Všady trninami hražené; Vidím města kolem sklíčené V ony chladné, ve hradební smečky. Ještě vidím všady tuhé léčky Na ty světy kolem vržené; Krví bitev země barvené, Marnou slávu klásti u věnečky. Ještě vidímvidím, před Bohem jak tváře S červem do prachu se pokoří, Jak se bojí slavné jeho záře. Až ta k Bohu přímo vstanou líce, Jasný v duchu plamen zahoří, Bitev, hradeb, trní nezřím více. 157
64.
Času krása.

Vyjdou z věků na svět milé něhy, Strasti do blaha se promění; Milovidné vzejde květení I kde oupí kraje pode sněhy. A kde divoké si koná běhy, Zkrotne tygr ve svém zuření; Bůh se snese v blahém záření, K rájům prolomí on skalné břehy. Vyplní se, co teď v nedostatku, Oko budou vábiť světové Čistí, jasní, beze všeho zmatku. Nebeř ale krásu přítomnosti, Nebeř volnost duchu: rájové Z ní jen mohou vyjíť ony cnosti. 158
65.
První záře.

Spíte-li kde, háj-li chová hustý, Či má květů lůno v objetí, Či kdo vás má, zvuky, v zajetí, Pojďte plynout zase těmi ústy. Baltu, Adriatských vlnek šusty Budou opět vámi šuměti, Přes růžové lesy zvučeti, Až kde Mongolem jsou kraje pusty. Počni zlatý čase, by zas skvěla Se řeč, národu hlas právo měl, Božská mluva Boha slávu pěla. Jednu teprv vidím mladou záři, Jeden poblesk teprv pozachvěl: Mladý národ – síla z mladých tváří! 159
66.
Zvukové přírody.

Ptactvo zbuzené již hlasně pěje, Sotva prchla noci povlaka; Zpěvný křivan spěchá v oblaka, Líbé zvuky ze hrdélka leje. Slavík blahozvuké písně seje, Skrytý křovinečky ve mraka; Tam on blaze o milosti lká, Tam se na zvlněném citu chvěje. Mé jen hlasy měly oněměti, Zamykal již ústa bludný čas, U hrobu měl celý národ tléti. A přec nad slavíka líbý hlas Kouzelná mé řeči lahoda, Krása, čarodějná svoboda. 160
67.
Déšť.

Pršte, lijte nebeské se vody; Z moře-li vy pravdy plujete, Ať jen rychle světa smyjete Lež a klam, a černou lest a svody. Zvučte proudy, zvučte o závody; Z lásky-li se krajů nesete, V lidská srdce rychle vejděte, Zničte zlobu, zploďte kvas a hody. Jste-li našich ale otců slze, Tichounké vy nebes krápěje, Ó pak jináč volati mi nelze: Vlijte v ňádra synovi cit pravý, V otcovské by vstoupil šlépěje, A ctil řeč jich, zvyky a jich mravy. 161
68.
Slovan.

A již věřím hvězdárskému zdání, Že zem naše padši ve zmatek, Jiného je světa zůstatek, Jenž se v jiné točil nebes báni. Ještě v nízkém příroda je stání Zemská, všeho jenom počátek; Krása, dobro – v ceně pozlátek, Všecko u divokém ještě vlání. Ve vlasti mé ale city svaté, Krása, dobro, duší prostota, Všecko vřelým jesti srdcem spiaté. Takť již Slávou tenkrát vládly umy, City, krása, božská dobrota, Neb zřím ještě skvělé jich zde rumy. 162
69.
Vlast v minulosti.

Bylať krůpěj z Boha, co se skvěla Vlast má, a již v časů hlubině; Blaha veselého tvůrkyně Hudbou k žití bránu otevřela. Na květy již spěla krotká včela, Otcové kdy zašli k pustině; Živly tichly v jejich blížině, Nebe svitlo, blahá zář se chvěla. Ruky dání jejich byly pásy, Zvůle byla kvítko domácí, Všechny z citů vyplývaly krásy. Štěpuj, šlechti znova těchto květků, Ať se blaho opět navrací, Slavné ať jsme slavných plémě předků. 163
70.
Meta.

Poutník ticho v bludném postál lese, Noc mu kryla známky v pěšině; Slunko vyšlé jasní v lesině Stezku, a již dál se poutník nese. Zima táhne – ptáček spěchá, kde se Jaro skvěje v šťastné dálině; Vlnka malá v tiché lučině K okeánu spěje v šumném plese. I své metě plésají mé zraky – Brzo bude loďka v pochodu Z ducha končin zakalených mraky. Plésám jaru mého národu, Duše má tam najde potravy, Volný duch se k letu zotaví. 164
71.
Po nemoci.

Dlouhos, luno, pode mrakem dlela, Nemoci mrak i mou duši střel; S tebou hovor, zpěv ne více zněl, Stáleť duše má jen v hoři bděla. Zas se luna jasně pozaskvěla, Stranou černý mrak již odešel, A tu poblesk přeradostně spěl, Hned se luna k loži mému chvěla. Takéť, luno, i mé sňaty mraky Rukou předrahého přítele, Tebeť zdravé vítají mé zraky. Svrženy jsou ducha mého tísně, Nyní nově počnem veselé Šepty, hovor, a ty milé písně. 165
72.
Děčín.

Tiché Labe, kol se hory vlají, Středem hor a toků Děčín hrad; Nebe horám nese modrý šat, Od vod šepty zhůru mile hrají. Vísky jako tlupy hvězdné plají, Tu jich lůnem lesů táhlý řad; Pěkný to kraj milým kouzlem jat, Boha snové tady sídlo mají. Ticho plynou vlny, pnou se skály Mocně kolem hradu skalného, Milé kolem zvuky pozavály: Střežem démantu my jasného, Vroucí lásku celé krajiny, Onu duši slavné rodiny. 166
73.
Tajemný háj.

Pousměj se, luno, jasnou září Na snů plné toto podolí; Jarní noc mě zove do polí, Kde rád snívám v šerém jejím šláři. Osvěcuj mi stezku, tam kde září V známém luhu svaté plápoly, Tajemné kde slýchám hlaholy S výše znící ku pozemské tváři. Již tam orloj temně se ozývá Na věžině skryté v lůnu hor, Již má cesta do tmy háje vplývá. Tu se udám za keř plný květků, Taj se duchu – v tichý skryj se bor, Nyní počnou slova tvojich předků: 167
74.
Zpěv je démant tvorstva, cílem slasti;
Zpěv je démant tvorstva, cílem slasti;
Vědou jesti kořen byliny, Užitkem jsou její šťaviny, No květ zpěvem ze kvítka je částí.
Člověk stojí rozumem svým, másti Umí živly v prospěch krajiny; Však co k blahu vede chyžiny – Je zpěv, jenž je pojí s nebes vlastí. Viz tu věčnost – kde ty samé zjevy: Bleskem rozum, věkův zákony Naše vůle, blahem však jsou zpěvy. Milá země! chceš-li plouti v slasti, Sval ty srdce svého opony – Zpěvemť i já hýbal svojí vlastí. 168
75.
Nad Slávií má se chvěla duše,
Nad Slávií má se chvěla duše,
Proudem když se na ni valil vrah; Teď již dobyl svatyně si práh, V jejím lůně jeho střela, kuše.
Slibu svého hrdý Teuto zruše, Zrak mi vyžeh – zbudil věčný strach; A hle národ mocný – on již plach – Také slepna, třesa se a hluše. Ach mé srdce i v tom smutném rumu! V tobě býval nové síly zdroj – V živém citu, oudech, v jasném umu. Zdali vyjdeš opět na život? Zanikne-li s hroznou smrtí boj? Doufej! i mě kojí mladý rod. 169
76.
Krutý s osudem boj – to žití moje!
Krutý s osudem boj – to žití moje!
Slavný národ volím nésti výš; Svrhnout vlastnokutých vazeb tíž, Onť měl píti blahovolné zdroje.
Ode moře k moři mocně stoje, Já chtěl pouště měnit v ráje říš; Nebe nakloniti k zemi blíž: Pružina však pukla mého stroje. Pukla zrádou syna vlastní matky, Na poli má vyproudila krev, A noc černá pletla krevné zmatky. No vy skryté duše mějte víru, Dávné síly nový přijde zjev, Svíce nová zažehá se v míru. 170
77.
Země povrchek byl bludem mámen,
Země povrchek byl bludem mámen,
A mým slovem slunce svítilo; Citem srdce mé se rozlilo, A již měklo, co dřív bylo kámen.
Již již života se jevil pramen – Však žel, peklo zas jej zkalilo; Vše se opět mrakem pokrylo – Mne jen vynes k nebi ohně plamen. Dluh můj splacen; z této jenom říše Duchův ještě vlasti do luhů Tato slova duše má ať dýše: I znič jednou již ty kruté jatky, Vymkni srdce, ducha z okruhů – A hleď přírody co svaté matky. 171
78.
Zbožněn svými, proklet nepřátely
Zbožněn svými, proklet nepřátely
Věrně vstoupím před trůn věčnosti; Hned se ples a sláva rozhostí, Ze všad vítající hlasy zněly.
Poprvé se oudy moje chvěly, Když mě nebe bralo do hostí; Že jsem hájil vlast svou činností – Za to nebesa mi chválu pěly. Protož hlásám tuto zemi víru, Lkající jen k nebi, pomozte! Ze mne beřte nemylnou si míru. Setřete hmyz ducha zkázy chtivý, Z jádrať – ze slupky strom neroste, Potom věčně vytrváte živi. 172
79.
Divoch ráj ten bohumilý znítil –
Divoch ráj ten bohumilý znítil –
Mne v kraj cizí svála bouře moc; V ohni chýže, města – kdež pomoc – Ach, tu žhavost já i v dáli cítil.
Země nad pouštěmi jasně svítil Tento krásný světa kralomoc! A tu zhoubce ve sopky ho noc Jako démanty a perly zřítil. Kde jsou léky na ty rány dávné, Trupeli kdož nově ducha dá, Klénoty kdož vyvolá ty slavné? Zbudit musíš opět živly země, Zpět je vydá věrná příroda, Slavně vzejde opět slavné plémě. 173
80.
Sejití.

Bůže jitra z nebe záhy svilo Zlatou kadeř o temena hor; Zmizli duchové a jich hovor – Z něhož srdce moje blahost pilo. Jako rájské ptáčky – plésá milo Slunci hvězdek nepočetný sbor; Zemi snímá se již temný svor – Nad hory již slunce vystoupilo. I hvězd našich slavosejná líce K země zachvěla se nížinám, Vstanoucímu slunci plésajíce. I nás minou tmy a noci hrůzné, Záře vyjde nová krajinám – V jednoť půjdou slunce – hvězdy různé. 174 OBSAH. I. Ballady, romance a jiného druhu. Str. Borsa5 Kapitán a jeho pes19 Milada24 Víra32 Král Alboin39 Smečná skála44 Šongor a Luboň48 Pramen60 Jury a Jela64 Ples lebek71 Obležení Žatce76 Jan Žižka a Prokop Holý na procházce82 Na hrobě přítele Josefa Josefoviče Jungmanna88 Lidský život91
II. Znělky. 1. Půda vlasti95 2. Pomlčení96 3. Hroby97 4. Služba duchů98 5. Počátek jara99 6. Políbení100 7. U potůčka101 8. Děva u trůnu102 9. Večer103 10. Sen104 11. Slovanské písně105 12. Símě a ovoce106 13. Otázky107 14. Zkvétající kraje108 15. Ku potůčku109 16. Malba110 17. Cesta na hory111 18. Jitro112 19. Změna113 20. Hudba114 21. Bůh115 22. Vzdávání díků116
175 Str. 23. Mé bohatství117 24. Poselství118 25. Děva119 26. Krásy a dík120 27. Socha121 28. Říše lásky122 29. Zahrada123 30. Procitnutí124 31. Výjevy Boha125 32. Stavění126 33. Žel127 34. Česká řeč128 35. Výrok živlů129 36. Mocnost času130 37. JednáJedna máti131 38. Omladnutí132 39. Jarní krajina133 40. Lístek134 41. K větérku135 42. Nedbání136 43. Klam137 44. Citlivka138 45. Co milejší?139 46. Velení140 47. Moje lýra141 48. Věrný milovník142 49. Návrat duchů143 50. Rada144 51. Mocnost vůle145 52. Zlaté rouno146 53. Já a svět147 54. Touha148 55. Ukrytí se149 56. Podzim150 57. Smrt151 58. Mládí mé152 59. Jindy a nyní153 60. Svět a noc154 61. Cesta k nebi155 62. Převleky156 63. Starý a nový pohled157 64. Času krása158 65. První záře159 66. Zvukové přírody160 67. Déšť161 68. Slovan162 69. Vlast v minulosti163 70. Meta164 71. Po nemoci165 72. Děčín166 73. Tajemný háj167 74. Zpěv je démant tvorstva, cílem slasti168 75. Nad Slávií má se chvěla duše169 76. Krutý s osudem boj – to žití moje!170 77. Země povrchek byl bludem mámen171 78. Zbožněn svými, proklet nepřátely172 79. Divoch ráj ten bohumilý znítil173 80. Sejití174
Omyly tisku. Na str. 71 řád. 9 místo lítečky má býti lístečky. 10 lítečku lístečků. 140 9 v někt. výtisk. místo tvorem. má býti tvorem,
E: av; 2002 176

Nakladatel: Spurný, Jan
(Tiskem a nákladem Jana Spurného.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 176